Gallirea - Příspěvky uživatele

Povaha

vzhled

Povaha

//Nutně na mě nečekejte, jenom sem občas skočim s postem do loterie

Měl bych pak říct, že zmizim? Předtim nebo potom, co si s nim bude chtít promluvit ona? přemítal nad tím, pohled upřený někam do prázdna, jako kdyby tam s těma dvěma vůbec nebyl. Potřeboval na chvíli vypnout, neměl moc zájem se motat do cizích záležitostí, ale zase měl plnou hlavu věcí, nad kterýma uvažoval. Byl rozhodnutý zmizet? Zcela určitě, chtěl se vrátit ke svojí samotě, která mu chyběla. A odejde tedy? padla mu jedna otázka, přičemž se podíval na Biancu. Dokončili vůbec tuhle debatu? Spíše ji vyzval, aby to doopravdy řekla nahlas tady na tom místě, ale pak to nějak trochu umřelo a... těžko říct. A když neodejde? padla další věc s dlouhým výdechem. No tak to bude vztah na dálku. Nebo to vzdá a zůstane tam. Nebo se všechno úplně zas otočí.
Po chvíli je nějak Saturnus rozdělil, takže šel s Biancou, ale nějak protestně si sedl o kousek dál, opřel se o strom a sledoval ji, jak si snaží poradit s černobílou. Nejdříve se snažila být tvrdá, pak trochu změkla, ale... dělala alfu. Tak, jak měla. No uvidíme, pokrčil nad tím symbolicky rameny a pozvedl jenom zvědavě kůži nad očima, když si všiml, že černobílá otáčí očima k němu.

Teda jako jednu z největších výhod jeho odchodu bral to, že už do toho úkrytu nemusí. Nesnášel ho, nesnášel veškeré stísněné prostory, kde neměl nad hlavou oblohu. „Ne,“ řekl krátce na nabídku úkrytu, „nesnášim jeskyně a díry v zemi,“ přiznal, ačkoli na něm vždycky bylo vidět, jak nerad tam lezl a zadržoval v chodbě dech, dokud necítil alespoň trochu úlevu, když se prostor roztáhl. Ale stejně to tam pro něj bylo moc malé a nepříjemné.
„Na průměrnosti není nic špatnýho,“ pokrčil ještě dodatečně, ale neměl k tomu co dalšího říct. Vždycky někdo musel být průměrný a jestli se té role měl ujmout? Neměl s tím problém. Však průměrnost, rovnováha, to všechno na něm bylo vidět... no hned?
Kdyby měl trochu schopnosti předstírat veselí, život by byl jednoduší, ale prostě stál jako kus solného sloupu, Bianca se vítala se Saturnem a on tam prostě čekal. A řešili do toho ještě cizince, které zase on neřešil, už to (v jeho hlavě) jeho starost nebyla. No, teda do chvilky, než požádal Biancu, aby se šla podívat, kdo je ten další a on tam mimoděk padl taky. Eh, povzdechl si v hlavě, protože si sotva sednul a místo toho se hned měl postavit. Ale čekal na nějakou výzvu Bianci, samotnýmu se mu nechtělo jít.

„Nějak o ty věci nestojim,“ namítl, „jenom mi šlo o to, ať se blbě neptají, co jsem zač.“ Mohl nad tím uvažovat napřed, že se něco prostě podělá, že změna nikdy nebude bez blbých keců jiných, ale dělal to pro sebe a ne pro ostatní.
I kdyby mohl říct, co mu je, asi by to neřekl, ale v téhle chvíli netušil, co s ním je. Přišel si prostě divně, něco bylo špatně, na okolí, na něm, na světě, ve kterym léta chodil a furt si nezvykl, jak se věci mají. Zkusil se zhluboka nadechnout, jestli mu mozek nevrátí nějaký střípky inteligence, ale zůstávalo tam vzduchoprázdno. „Asi ne, nemám prostě rád zimu,“ vysoukal ze sebe bez lži, protože fakt nebyl zimní fanatik. Přišlo mu to jako období výběru, kdy se ukáže, kdo má a nemá nárok přežít a furt čekal, kdy to bude on. Protože to jednoho krásného dne on bude a stane se to v zimě.
„No,“ odkašlal si, aby dal věcem váhu, „nikdy jsem si u sebe nevšiml náznaku opaku. Ale spíš bych řekl, že jsem bolestivě průměrný jedinec.“ Na chvilku se nad tím i zamyslel, ale udělal někdy něco chytrého? Ne. „Radši bych tu snad i počkal,“ zamrmlal si pro sebe, zvedl pohled mezi koruny stromů a zastavil se. V lese bylo až bolestivě moc pachů, neměl to rád a teď už tuplem ne. Nějak dokázal za léto mentálně zestárnout tak o deset let.
Hlavně v něm šrotovalo, jestli... chce, aby se to vědělo? Jestli někdo má vědět, do čeho se vrhnul? Respektive Bianca. On byl za zenitem, neměl kde ztrácet čas, moc ho neměl. To ona marnila mládí na... kusu obživlého dřeva. Mlčel, dlouho neodpovídal, mezitím i zavyla a on furt nic neříkal, protože netušil. „Jak chceš,“ hlesl nakonec. Co by mu udělal? Zmlátil ho? Tomu nevěřil. Zle se podíval? By se rozpadl.
Nějakou dobu trvalo, než se Saturnus objevil, ale když se vynořil mezi stromy, dokonale vyjádřil svoji osobnost v nadšení k sestře a otazníkovém chování k němu. Jenom pozvedl hlavu, že ho nějak zdraví, ale nic neříkal. Neměl tušení, kdo tu všechno má být.

//Východní hvozd

„Ne, nechal jsem to na nich, ať si myslí, co chtějí.“ Nikdy ho nebavilo lhát a vymýšlet si nějaký kraviny, takže jenom řek tuhle jednu blbost a nic víc, už tak to bylo dost. „Jindy jsem zas tvrdil, že jsem prostě zprsklej ze dvou... Což je asi i pravda,“ dodal po krátkém zamyšlení, protože se přeci jenom rozdělit uměl. Tedy až v dospělosti a přišlo mu to divný, když se jedna polovina chovala jako samice (a byla samice), ale občas to neslo výhodu, když potřeboval někoho k sobě na pomoc a přitom nechtěl nikoho jinýho poblíž.
Les se už jistě blížil, po sakra dlouhý době a čím blíž byl, tím divněji mu bylo. Nějak se kroutil, tupě zíral před sebe a snad se cítil i provinile? Že by měl přijít, aby oficiálně odešel, zamával ocasem a sem tam přišel otravovat. „Fajn,“ vydechl k lovu. Pokud by to byl zajíc, beztak by se toho nezúčastnil a prostě by počkal. Nebo by si našel mezitim něco pro sebe a asi bylo zřejmé, po čem by šel.
„Můj humor vždy korespondoval se mnou,“ opáčil až dotčeně, že by měl být nazván hloupým. Ne, měla pravdu, byl takový. „Aspoň to nesmrdí,“ dodal ještě v rámci prdů.
A pak přišel ten les. Zastavil se, zamračil, nějak netušil, co dál a kam dál. Zhluboka se jenom nadechl, koukl na stromy okolo sebe, jednou na prázdno klapl zubama a pak hodil pohledem po Biance. „Nechci znít hrubě,“ odkašlal si, protože zcela věděl, že hrubě vyzní, „ale můžem o tom teď pomlčet?“

//Zarostlý les přes Zrcadlovky

„Dobře,“ přitakal už tak jenom polohlasem, protože neměl, co jinému k tomu říct. Většinou prostě... nehledal nic, co by ho nějak zaujalo a už vůbec to nepožadoval po ostatních, takže neměl vůbec ponětí, co by v tom všem měl hledat.
Snažil se při chůzi hledět přes sebe, sice se rozednívalo, ale s jednim okem toho moc neviděl a sníh všechno bořil do jedné barvy, ve kterém se toho mnoho ztrácelo – třeba díry v zemi a kořeny. Ale taky měl pocit, že jestli bude zírat někam jinam, bude z toho všeho akorát zmatený, furt nějak nechápal, co se vlastně stalo a jestli někoho tak trochu neodsoudil k záhubě. „Dřív jsem se bavil tim, že když se mě někdo zeptal, proč jsem takhle černobílý, tvrdil jsem jim, že jsem sourozenec Života a Smrti,“ pokrčil rameny při chůzi, letmo ignorující opěvování jeho úžasnosti, „tak se toho třeba někdo chytil a vykládal to dál,“ dokončil tu myšlenku. Už sakra dlouho to nevyužil. Asi si na to už zvykli, že ne všichni vypadají úplně všedně a normálně.
Cesta sice nebyla tak dlouhá, byla však pomalá v tom sněhu, přes kopce a pořád dál na sever. Do smečky, ze který by měl oficiálně odejít. Je to vlastně dobře? přemítal. Víceméně v tý smečce akorát lovil, což přímo nesnášel a... sice to bral jako místo, kam se vracel, nenazval by to úplně domovem. Furt si myslel, že domov neměl a náležel venku. Proto v něm i trochu otřáslo při zmínce, že by měla Bianca přinést nějaké jídlo. „Jako... zajíce?“ zeptal se opatrně. Vysoká byla vysoká a to moc nemusel. Protože to ani nežral. „Kde jinde by měl být v týhle kose? Navíc s potěrem,“ dodal s pokrčením ramen.
„Jo, prdim,“ přitakal na to.

//Mech? Nebo lov? Vyber

Proč ta nejsložitější otázka toho všeho padla zrovna o tom, co by mu mohlo udělat radost? Jeho vrchol spokojenosti byl tehdy, když okolo něho byl mrtvolný klid bez jakýchkoli problémů a rušivých elementů. Do čeho ses to dostala, posteskl si nad ní. „Uvidíme časem,“ řekl prostě, protože by ho stejně ani při sebevětším přemýšlení nic nenapadlo. V hlavě měl poměrně vzduchoprázdno, ať se jevil jakkoli.
Takhle daleko jsem se nikdy nedostal, co dál? přemítal nad vlastní situací, která mu přišla jenom krapet neuvěřitelná, spíše zcela podivná a kdo ví, kdo by se mu vysmál jako první, že se dostal do tohohle. Asi já. Nebo ta bílá půlka. Jak ta se asi má, přemítal nad všemožnýma blbostma, že se ani pořádně nesoustředil na okolí a na to, že osobní prostor měl pro sebe. „Já?“ nechápal. „Moje ego bolí svojí velikostí,“ bránil se sarkasticky. A trochu dotčeně, ale ne z toho důvodu, že by sebedůvěru měl a vypadá to, že ne. On ji neměl, bral se za patolízala, ale tlapu na srdce, moc silnějších okolo nebylo. To však utápěl fakt jeho paficismu, kdy se nechtěl do ničeho tolik zaplétat. „Ostatně to byl původní plán,“ přitakal a vstal i ze země, nechtěl se moc dlouho zdržovat na místě, už takhle stáli dlouho a zima byla nepříjemná. „Než se setmí to asi nedáme,“ zkonstatoval s rychlým pohledem mezi stromy, ale slunce bylo už prakticky ztracené, „půjdem tam, není to už daleko a je to rychlejší, než hledat skrýš,“ pokynul hlavou, aby se vydali na cestu a při chůzi otepoval vzduch okolo alespoň o pár stupňů.

//Východní hvozd přes Zrcadlovky

Jo, přitakal jí jenom v hlavě, protože to zcela určitě slyšet nechtěla, jak můžeš vědět, že to prostě nezmizí? Taková pozitivní myšlenka do té úplně skvělé situace, která mohla dostat už jenom třešničku na dortu. Pokud by ta třešnička byla prolezlá červem, aby to mělo to pravé kouzlo situace. Gesto? nechápal zrovna tak, ale dal to najevo jenom dalším povytažením obočí, než se nad tím zamyslel, aby mu došlo, co to vlastně mělo být a co po něm bylo do budoucnosti chtěno. „Dobře,“ řekl na to krátce. Už toho namluvil dost, takže to asi stačilo, aby dal najevo, že to celý chápe, i když to asi bude chtít chvilku cviku.
Horší bylo, že si měl sám určit, jak se má projevit náklonost jemu? Kromě toho, že nebyl na slova, nebyl zrovna ani na gesta a kdyby znal i ty ostatní možnosti projevu náklonosti, asi by si z toho za těžko něco vybral. „Budu ho brát jako samozřejmost,“ řekl prostě, „a pokud se to nějak změní, tak mi to řekni a vezmu to v potaz.“ Takové... romantické. Ale jemu to asi stačilo. Nebo mu to stačit nebude, ale to zjistí až později, kdy se s tim nějak sžije. Stejně jako jiné věci mu trvaly na zvyk dlouho, tohle asi taky nepřijde přes noc.
Jeho pohyby se nějak omezily ke krčení ramen. Takže ten přirozený pohyb, který dobře znal, „nikdy jsem moc nemusel vlky, co jenm přikyvují a nic neřeknou,“ osvětlil jakousi svoji preferenci, která se upřímně odrážela úplně ve všech vlčicích se kterými kdy byl delší dobu a neměl s tím velké problémy. Prořízlé tlamy, škodolibé, dupaly mu na krk... Asi to něco značilo.
Kdyby v tý chvíli věděl, že mu za rohem umřela ségra, možná by na to všechno reagoval jinak, ale pro křišťálovou stěnu věděl jenom to, že je s ní docela za dobře, ačkoli mezi sebou mají propast, kterou nikdo nepřeleze, protože ji tvořilo trauma a dětská nenávist. Nic ale Biance k tomu už neřekl, rodina byla další jemu dost neznámá věc.
Těžký kámen nervozity a úzkosti z něho začal upadat, ale začala se mu do kožichu vtírat zima a snižující se teplota společně s klesajícím sluncem. „Tak dobře,“ uznal, ačkoli... furt docela v nějakých věcech nejistý. Třeba ve vlastním selhání, které brzy očekával. Zhluboka se nadechl, chtěl jedním výdechem ze sebe vše setřást, ale zarazila ho Bianca, která si sedla k němu blíže a otřela se mu o krk. Držel v plicích od té chvíle vzduch, dokud ho to nezačalo bolet, až poté pomalu vydechoval. „Uvidíme, jak to budeš brát za půl roku,“ rýpl si s pohledem mezi stromy, než zrak sklonil níže a zbytek vzduchu vydechl Biance do čela. „Co teď?“ nadhodil.

//sorry, jsem trochu potlačila, že brečí :d

Nevěděl, jak by měl reagovat na pláč. Nějaká slova útěchy, prosté řečení "nebreč" nebo... cokoli. Reakce od něj horkotěžko přicházela, mohl tomu všemu jenom ztuhle přihlížet, dokud se to nějak nezačalo uklidňovat. Teda tahle část, to, co se dělo okolo, že furt řešili, co řešili, že se sami motali v kruhu, to furt bylo aktuální téma, přes který se nějak museli dostat. Jenže se motali v kruhu. Vždy se to uklidnilo, pak zase rozhořelo, řekli podobná slova nějak jinak, uklidnilo se to, rozhořelo a tak stále dokola už... řadu měsíců. Pokaždé, co se viděli.
„Kdybych se nezajímal, tak tu už dávno nejsem,“ namítl na to. Nemohl kompletně překopat svoji osobnost, aby se choval zcela jinak. Furt... to byl on. Furt byl stejně k ničemu pro společnost nehledě na to, že si v ní vybral svého favorita. „Tak ho nedoluj, když budeš vědět, že tam je.“ Byla to chabá výmluva, ale jemu dávala zcela smysl, když to řekl. Následně už tolik ne, ale nechtěl se nutit do toho, aby byl někým jiným, protože to nikdy nemohlo sklízet ovoce.
Kdo co musel a nemusel mohla být hádka na děsně dlouho. I potom měli možnost zmizet, neudělali to, stáli tam, lezli všude možně a jeden z nich zemřel. Pak si prošla limbem, vrátila se a od té doby to mezi nimi bylo takové, jaké to bylo. Divné, ale divné z toho důvodu, že oba bojovali s něčim... novým. Respektive oba bojovali s tim, co se divnýho rojilo v tom jednom, který to ani nechtěl nikdy cítit, protože tušil, že to bude právě takový bordel. „A mohl bych po tom všem zapomenout?“ zeptal se prostě s pokrčením ramen, jako by to bylo něco úplně vedlejšího, přitom se okolo toho všechno točilo.
Hlavu lehce naklonil do strany. Oko přimhouřené a sledoval přitom Biancu, která se tentokrát snažila táhnout věci na to, že ona je ta zlá v tomhle všem a ne on, který to furt bojkotoval. „Co když tě pro to budu mít radši?“ zeptal se mimoděk. Nikdy nebyl úplně favorit submisivních jedinců, co se nechají využít jako košťata. „Když mi něco takovýho řekneš, tak to znamená, že si to zasloužim, ne? Z jiných důvodů se to obvykle neříká.“
Sice nikdy necítil, že by někdy byl pro někoho ten první, ale zase znal to, že si sourozenci mohli udělat mnoho a stejně nakonec byli sourozenci, kteří si k sobě našli cestu. Nejlépe v případě, kdy je spojovalo podobné trauma. „Ale byla si první v jeho životě a to ti nikdo neodpáře. zná tě nejdéle ze všech a vždycky nejdéle znát bude.“
Překvapeně povytáhl obočí nad faktem, že nad takovými věcmi nerozhoduje. Teda on podle svého v ničem nikdy nerozhodoval, ale taky nehleděl na výběr jiných, takže ho tohle... docela překvapilo. Chvíli nad tím přemítal, pohled zase někam trochu dál a srovnával si myšlenky, kterých byl až nějak moc. „Chceš to celé risknout?“ zeptal se prostě s jistou kapitulací. „Při nejhoršim to bude jenom na zbytek života,“ dodal s kapkou sarkasmu.

Zářný příklad toho, proč nic necítit, nepouštět si jiné k tělu a vlastně vůbec neřešit, co se děje okolo, byla právě tahle situace. Okolo mrzlo, že by ven psa nevyhnal, situace byla kyselá, napjatá, na všechny strany nepříjemná a místo nějakého uklidnění – zbabělého odprásknutí se do neznáma – akorát víc bodal do vosího hnízda a čekal, jestli na ně nemá třeba alergii.
Ale už se do toho pustil, tak bylo načase v tom nadále pokračovat a počkat, jak daleko se v tomhle dokážou dostat. „Ne, nemám pravdu,“ vyštěkl, že mu od tlamy vylítl mohutný bílý obláček kouře. Jenže než mohl dál namítat, Bianca se pustila do vlastního kola výčtu toho, co by se stalo, kdyby se nikdy nevrátila. A hned v prvních dvou větách řekla absolutní blbost, ve třetí se ptala na zajímavou věc, ale ve čtvrté měla trochu mezeru v tom, co ti dva věděli. Ten další dodatek byl trochu složitější, protože se cítil divně provinile, že vůbec něco cítí. Stiskl zuby, až ho to docela bolelo, ale potřeboval chvíli držet tlamu, aby neřekl nic hulvátských bez rozmyslu, jak to z jeho tlamy vždycky vycházelo.
Nad tím posledním se musel jenom zhluboka nadechnout. Vždycky si přišel od svojí vlastní rodiny odstřihnutý, nepatřil k nim, byl tam cizinec, jak vzhledově, povahově, názory, úplně vším. A potkávat je ho bolelo, protože se vždy akorát potvrdilo, jak moc rozdílní jsou. Útěk je nejjednoduší, řekl si pro sebe. Bylo to ohledně strachu, ne? Utéct nebo bojovat. A on nesnášel boje, vyhýbal se jim a proto utíkal před vším, co mu jenom trochu začalo nahánět strach. Paradoxně to nikdy nebyl žádný průser, žádná sopka, žádný souboj, ale to, co se týkalo jeho samotného. „Já vim, že vždycky vyznívám jako ignorant,“ začal, protože si nějak ptřeboval definovat, jak ho ostatní vidí, ale nechtěl být nutně vulgární, „jenže problém je akorát v tom, že nemám potřebu dávat najevo, že se zajímám. Samozřejmě ne o všechny, většina vlků mi vždycky byla a vždycky bude úplně jedno a můj život bez nich i s nimi bude zcela stejný.“ Tohle celé si možná odpustit mohl, ale když už mluvil, mluvil až moc a nechtěl to nějak řešit, kolik slov je až moc do nějakýho proslovu. „Tehdy, když to celé skončilo, mi jedno stvoření řeklo, že mi odpoví na jednu otázku, kterou budu chtít a já se zeptal, jak vrátit mrtvé k životu. Musíš projít nějakým limbem, následovat strážce – to jsem ti už jednou říkal,“ zavrtěl nad tím hlavou, že tohle je to méně podstatně a netřeba znovu řešit, „ale taky mi řekl, že si to všechno zcela určitě zvládla a nemám se o tebe bát. Takže jsem hledal, protože jsem věděl, že tady někde budeš. A kdyby mi tohle neřekl? Tak bych hledal, protože už jiní z hrobu vstali. A kdybych věděl, že se nevrátíš? Sžíralo by mě to. protože já do toho portálu tehdy skočil první. Štve mě, že jsem to tehdy udělal, že se stalo to všechno, co se tam stalo, ale jo, určitě bych zapomněl, že?“
Nějak na prázdno klapl zubama, koukal posledním okem někam jinam a od tlamy mu akorát stoupala pára, dýchal nějak moc dalo by se říct. „Jsi oprsklejší a nenecháš se sebou úplně jinými zametat,“ okomentoval fakt její změny, „ale není to troska. Přijde mi, že tuhle Biancu mám radši,“ přiznal s delší odmlkou a pohledem raději někam jinam. „Protože mi najednou došlo, že už nejsi vlče, že nejsi pořád jenom s bratrem, ale svoje vlastní osobnost s názory, pocity a vším.“
„Nenašel si novou, jenom ji rozšířil,“ namítl, ale těžko říct, jestli tomu vlastně sám věřil. Ohledně rodin měl své vlastní názory, které nemělo smysl moc sdílet. „Chci, abys byla šťastná,“ řekl prostě, „ale bojím se, že pokud budeš svoje štěstí hledat ve mně, akorát tě zklamu.“

Nemesis
magie od Života bez hvězd - iluze
50 % sleva na speciální magii

děkuju

Přidáno.