Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mech

I když bílá byla nadšenější do života a měla víc energie, taky nepostrádala inteligenci a uklidnila se, když se přiblížili k ostatním. Dokonce se i přikrčila k zemi, na což ten černý kašlal, protože mu to bylo jedno, ale rozhlížel se po okolí. Dohromady sice měli furt jenom dvě oči, oběma to jedno chybělo, ale stále o polovinu víc, než měl normálně. A o jedno tělo víc.
Kromě kamzíků cítili i známé pachy, ale dva byly vzdálené, někde dál za tím stádem, Saturnus byl mnohem blíž. „Táhni tam,“ řekl černý bílé, která se nejdřív tvářila, že nikam nepotáhne, ale nakonec se šklebem odklusala pokrýt druhou část lesa, kam by se mohlo stádo rozprchnout. Černý se vydal zase za Saturnem, aby ho obešel a nechal ho ve středu, kde může ukázat svoje super schopnosti a jedno rozdvojené tělo tak pokryje strany, kdyby se něco dělo.
Proběhl poměrně blízko okolo, ještě se zastavil, aby na sebe upozornil, že tam je, i když vypadal jinak (ale to už měl Saturnus taky znát), pak si teprve poodběhl dál s jednou pichlavou myšlenkou už mu to řekla nebo potom?

Chtěl zůstat v lese, ale to zase znamenalo být jenom se svýma myšlenkama, které ho už docela bolely po všech směrech. Dlouze nad tím vším vydechl, ani nějak Biance neodpověděl, jestli zůstane v lese, nebo se s nimi vydá na lov. Hlad měl, ale to znamenalo jít k jezeru, což navrhla až na později. Pokývl, ať jdou, že zůstane na místě v lese, ale brzy mu došlo, že úplně na místě stát nechce a vydal se za nimi jako nějaký ocásek. Byli tři, to na lov bylo dostatečné, ale zas jaký měli zkušenosti? Se dvěma z nich už lovil, dokonce je to i učil, o té třetí měl spíš negativní myšlenky, protože mu přišla divná, ale kdo jemu divný nepřišel?
Při chůzi směrem k hvozdu se rozdělil. Místo jednoho černobílého vlka tam stáli dva vlci, jeden černý, druhý bílý, samice, která kupodivu měla oči, i když její polovina správně oko neměla. Byla rychlejší než on, protože v sobě měla něco jako nadšení do života. Doufal, že bude mlčet a ne moc mluvit, ale v to moc doufat nemohl. „Dělej!“ zakřičela na něj v jedný chvíli, protože než se rozdělil, lovci byli v háji.

//Východní hvozd

Ještě menší dotaz ohledně možnosti převádět slevy:
Nebylo by lepší je automaticky házet do poznámek k hlavnímu charakteru? Nebude se muset u Života vypisovat, kde je co, bude jeden přehled, hráči s více postavama nebudou muset hledat, kde co mají.

Stále nic.
Edit: Nebo netušim, dřív tam byl i rozpis toho, co může vlče v jakých měsících. Tohle už tam být nemá?

Ahoj,

na stránce vlčat musí být nějaká chyba, nezobrazuje se veškeré info.

//Asi píšu? Jestli jo, pardon, nikdo mě netagnul >:((, jestli ne, tak mi to je jedno, je to o ničem

Než se mohl někam odsunout, protože Launee místo hledání vlastního příbuzenstva přešla na taktiku "pojďte si mě najít". Její vytí se lesem rozneslo rychle a ještě rychleji se přihnali dva, pro které to vytí bylo určeno.
Nejdříve Bianca. Přihnala se jako vítr, vrhla se po Launee a vyptávala, kde byla tak dlouho. Seděl opodál, nehrnul se do toho, jenom je pozoroval jedním okem, protože více k tomu ani použít nemohl a všímal si toho, jak Bianca krátce ztuhla? Jak zdravé mezi námi, pomyslel si kysele proti sobě, krátce se podíval k Launee, ale potom zrak otočil po dalším blížícím se zvuku, který nesl Saturna.
Nebyl v doprovodu těch dvou, což bylo dobře, ale nesl hromadu slov. Samozřejmě začátek přivítání, kde byla tak dlouho a tak dále, to se už jednou slyšelo. Jenže pak připojil ještě něco o lovu, co se v krku černobílého trochu zpříčilo, protože byl furt zcela proti žraní čehokoli, co nemělo ploutve. Launee odpovídala oběma, trochu střídmě, ale mluvila, jenom k lovu se úplně neměla.
Zůstal tam sedět opodál, koukal nahoru do korun stromů, jako by tam hledal odpovědi. Na otázky, které neznal.

„Hm,“ zamručel zamyšleně, „já měl vždycky pocit, že se mi snaží srovnat život a priority,“ podělil se o svůj pocit z jednoho z bohů. Ta druhá... ta zase měla potřebu všechno rozkopávat a rozhazovat okolo sebe. Těžko říct, který z nich mu vadil více, měl obecně problém s pozitivním vnímáním kohokoli, kdo se mu zdál trochu éterický a bůh byla zcela určitě hodně éterický.
Rozhodl se nekomentovat fakt stáří, protože si byl zcela jistý tím, že se tohle komentovat nemá a naštěstí u něj nebylo neobvyklé, že na něco prostě neodpovídá nebo nemluví, bylo to naopak dost normální. Výhoda celoživotního arogantního chování vůči všemu živému i neživému.
Byli tam spolu nějakou dobu. Mohl se už vrátit, jestli Bianca vyřešila ta vlčata, která to nemají v hlavě moc v pořádku a Launee na tenhle fakt taky najela tím, že se zvedla a rozhodla něco dělat. Pro něj to bylo jasné "už jdi", ale zatim neměla kam jít. Čekal, že sama odejde, ale ona místo toho zavyla, aby dala najevo, že je už zpátky.

„Ten s velkym Ž taky,“ podotkl k prohlášení, které říkalo, že jeden si život nevybírá, protože stejně dopadne jinak, než bylo zamýšleno. Pravda, v téhle dobře už plánoval být docela mrtvý, někde by hnil sám, ale místo toho stál tady a řešil... sebe. Nejhorší a nejneoblíbenější téma, které mu mohlo padnout.
Neměl k sobě co říct a vlastně... věděl o něm vůbec někdo něco? A věděl on něco o ostatních? Neptal se, protože nechtěl, aby se ptali jeho, ale zároveň párkrát něco řekl Biance, protože věřil tomu, že to nevyužije proti němu. A co on věděl vlastně o tom, co v jejím životě bylo předtim? Tedy, znal ji od mlada, takže velkou část života prožila někde poblíž něho, ale furt tam byla kapitola, kterou neznal.
„Au,“ sumarizoval prostě, „ani jeden chlup na mě není ze stáří, aby bylo jasno,“ dodal ještě uraženě. To sice muselo být výsledkem Života, ne dobré životosprávy, ale i tak ho to bolelo, že by měl být brán za starého. Vítej, krize středního věku.
Lehce přikývl na to děkuju, neměl co jiného říct. Jenom ji mlčky sledoval, možná se už měl pakovat, ale netušil kam. A na co se zeptat.

Bylo to dlouho, co si s Launee takhle popovídal, jestli vůbec někdy. Obvykle se viděli pouze tehdy, když bylo něco třeba vyřešit, převážně lov, ale jinak spolu čas netrávili. A zrovna teď si vybrali skvělou chvilku. „A přesně proto jsem se tak dlouho rád toulal,“ zašklebil se nad faktem, že je třeba řešit i ostatní okolo sebe a nesoustředit se pouze na tu jednu osobnost, se kterou se vlk narodil. Ale bylo... fajn řešit jenom sebe. Bylo to snadné, možná až moc, když vám bylo vlastní pohodlí jedno.
„No, já taky nečekal, že v tý školce zůstanu, s vlčaty jsem neměl moc dobrou historii,“ podotkl. Někdy byla ta historie dost nepříjemná, kvůli dalšímu vlčeti přišel o oko a ve výsledku si s tim vlčetem pak... nesedl. Nebo jejich setkání bylo prostě divné, ne takové, jaké si po té době myslel. Ale svět si prostě nevybírá a tehdy je spojila ztráta oka, nemohl čekat, že si budou nějak souzeni k doživotnímu přátelství. „Já nejsem pokročilej,“ zamumlal uraženě, i když věděl, že je spíš doslouženej, kdyby nebylo Života. Nebyl si jistý, zda v tom všem slyší i nějakou výhružku, ale dávalo to logiku. Počítal s tim, že tohle bude vědět Saturnus a vůči tomu neviděl žádné nebezpečí, takže to moc neřešil, ale Launee bral furt mentálně jako alfu a měla v tom mateřský pud, který sice nikdy nepoznal, ale nechtěl se do něj motat. „Budu se snažit, aby byla spokojená.“

„Já moc na osud nevěřím,“ namítl, „nevim, do jaké míry je něco jako svobodná vůle a jak se dá ovlivnit, co se nám bude dít, ale... každý svého štěstí a neštěstí strůjce.“ Byla náhoda, že na ni tehdy narazil, když hledala jedno z vlčat, byl už jeho výběr, že s nimi zůstane, když se stěhovali na sever. Osud v tom neměl svoji roli. Minimálně podle něho.
„Kvůli tomu si založila tuhle smečku?“ zeptal se v reakci na to. Neměl v plánu soudit, jakou má povahu, on zase chtěl jenom to nejlepší pro sebe a ostatní víceméně ignoroval, protože je bral jako vedlejší postavy vlastního příběhu, který mu byl zcela volný. Ale nějak věděl, proč se tohle místo založilo, jak bylo dříve tvořeno jenom vlčaty, která nyní mají vlastní vlčata a takhle život zkrátka postupuje.
To oslovení mu bylo tak divné, že se nad tím musel zamračit a natočil hlavu lehce do strany, jako by se tomu chtěl distancovat. „Myslim, že jsme spolu začali trávit čas ještě v době, kdys byla alfou,“ zamyslel se. Jo, pak přišlo to s Biančinou smrtí. „Ale... okolo tohohle jsme se motali asi rok až nějak do zimy, než se to... ustálilo?“ A mezitim několik hádek, odchodů, příchodů, výmluv a tak dále. „Nemám k tomu sám moc co jiného říct. Je to furt něco nového,“ vydechl a po odmlce dodal: „Pro mě hlavně.“

No tak mohl lehce slavit, že byl prvním, kdo narazil na Launee po jejím návratu. Sice by možná uvítal trochu samoty, ale už si zvykl, že to není moc reálné a teď už bylo hlavní jenom najít ty lepší členy společnosti a ne každého pobudu, který chodí po světě. A že na takový už taky narazil a moc šťastný z toho nebyl. „Šel jsem náhodou okolo,“ udal na pravou míru, jak se stalo, že na ni zrovna narazil. Nečenichal po lese, kdo tu všechno je.
No, pomyslel si, taky si utekla, protože neumíš zvládat city? chtěl se zeptat, ale utopil to v sobě, protože to bylo jistější než to říct nahlas. Bojoval s tim, protože teď něvěděl, jak city nějakým způsobem projevit, protože mu to přišlo cizí, ale už si byl docela jistý tím, že věděl, co cítí. Nějaká magie na ujasnění si, co který cit znamená by nebyla? Nebo aspoň vědomí, že nějakou takovou má?
Vyplivl ze sebe to, co chtěl říct, i když to nepodal úplně tak, jak by to řečeno být mělo. Začalo se mu hůř dýchat, protože se mu nějak stáhlo hrdlo. Proč furt čekal, že to všichni budou brát jako něco špatného a bude z toho mít akorát problémy? Bylo to fakt jenom v jeho hlavě? „Nejsem tu z donucení,“ opravil ji, „jsem tu, protože tu jsem pro ni,“ opravil ji. Kdyby skutečně nechtěl a měl problém s tim, že tu je, nikdy by tu nezůstal.
„Nikdo mě nikdy do ničeho netlačil,“ namítl, „i tehdy jsem tu zůstal, protože jsem chtěl.“ Byl to divný pokus a jak dopadl?

Tiše zamručel, protože... byl pořád betou? Těžko říct, protože odešel. Řekl to, chtěl zmizet, nevrátit se, toulat se, pocítit zase tu svobodu, kterou před lety zavrhnul. Ale... vrátil se. Bianca ho vzala zpátky, hlavně protože to chtěla se vrátil, to z něj dělalo znovu kappu, ne? Musel začít znovu, ale kdo ví, jestli vůbec chtěl pokračovat nahoru, protože... tu byl kvůli Biance. Pak si s ní o tom promluvim, povzdechl si zoufale. Bylo super, jak moc nechtěl dělat problémy a starosti, ale přitom dělal jenom právě tyhle dvě věci. Přemýšlel, jestli Launee něco říct, ale rozhodl se v tomhle mlčet, jenom nad tím pokrčil rameny, že to asi tak bude. Nikdy necítil moc povinností, jenom lov, i když ho nenáviděl (svym způsobem), protože si stejně pak musel jít chytit něco svého.
Nemyslel si, že moc pochopil, co mu Launee říkala. Chápal, že není jednoduché se čemukoli naučit, sám ve všem tápal, i když si to ani neuvědomoval a jeho výraz asi naznačoval, že ho nikdy moc nedrbe, že něčemu nerozumí a nejde o co jde. „Ale seš zpátky,“ usoudil, „i když to asi ještě neví?“ dodal s otázkou. Minimálně Bianca ne, Saturnus... možná, záleží, kam zmizel, když od nich odešel, ale to by ho tu spíš našel.
Zadíval se někam do země před Launee. Nad vším tápal, nad vším přemýšlel, ale nedopídil se jediného kloudného výsledku, což ho poměrně dost štvalo. „Poslyš, Launee,“ odkašlal si, ale zrak nezvedal, furt zíral do země před ní, ale s tím, že ležela a na něm toho moc vidět nebylo, mohlo se zdát, že kouká na ni. „Nevim, co se tady poslední rok dělo, protože jsem ze smečky odešel a teprve před chvílí se vrátil,“ objasnil krapet, však zmizel krátce potom, co se narodila ta vlčata a do tý doby neměl tušení, co se tady dělo. „A vrátil jsem se jenom kvůli Biance,“ dodal, „a jsem tu jenom kvůli ní a pro ni.“

„Bránit se beztak nemá smysl,“ namítl na to. Pokud má smrt přijít, prostě přijde, bude stejně neoblomná jako ta černá fůrie v zřícenině, ze který měl akorát tak osypky a byl rád, když se od ní mohl držet dál a nutně nic nepotřeboval. Což poslední léta už necítil, přišlo mu, že v těle má všechno, co dokáže snést. A taky se neplánoval bránit vlastní smrti, jenom cítil menší úzkost v zimě, protože věděl, že to přijde někdy v jejím průběhu, ale netušil, která z nich to bude. Asi proto mu Život řekl, že to nechce vědět, protože to dopadne přesně takhle.
Nějak si Launee pamatoval jako tu, která snadno projeví emoce a hodně toho řekne, i když neblekotala slova sem a tam. Teď mu přišlo, že se docela mírnila, že měla grimasy i pohyby dost zklidněné, snad únavou, možná věkem. Nemyslel si, že by ji tahle zpráva nějak nepotěšila, spíš mu připadala jako rodinný typ, který by jim snesl modré z nebe, přestože o nich před minutou ještě ani nevěděla.
„Bianca je snad taky šťastná,“ řekl krátce, protože za celou dobu se moc neměl do toho, aby podával nějaké podrobnější informace. „Myslí si, že je na nic alfa, ale nemyslim si,“ dodal přeci jenom rozvedeně, i když v tomhle ohledu asi nejšťastnější nebyla. „Jenom neví, jak v tom pořádně chodit, ale já snad jo, abych soudil?“

No, aspoň byli podobného názoru, že smrt je něco, čemu se nikdo nakonec nevyhne, i když se mu vesmír rozhodne dát druhou nebo třetí šanci. Pak už to prostě vyjít nesmí, nebo nebude chtít, aby znovu ožil, vykašle se na toho strážce, nebude ho následovat a zůstane tam, kam se po své smrti dostal. Jestli to tedy od Kontinua chápal správně, jak mu to tehdy vysvětlil...a?
„Kdo ví,“ vydechl nad tím, jestli je správně nebo ne, že vlci ožívají, když měli být pod drnem. Kdyby se to stalo jemu? Asi by ho štvalo, že se vyhrabal zpět. Pokud by si dal tu práci a někoho zabil (že dal), taky by ho naštvalo, že ta práce byla k ničemu, ale... půl roku hledání toho místa, kam vlci mizí, půl rok myšlenek, že je mrtvá, půl roku vyhýbání Saturnovi a všem – byl rád, že je zpátky.
Trochu života se v Launee objevilo, když jí oznámil, že je na světě další generace, která se k ní sice nepojí krví, ale nějakým citem, což je stejně důležitější, protože krev vždycky nebude sladká, ale většinou dost hořká a nepříjemná, že se od ní mnoho vlků raději distancuje a vybuduje si jiné zázemí. Saturnus. Se Sheyou,“ odpověděl jí krátce. Ani netušil, co měli, hádal, že to jsou dvě vlčata, jedno byla samice a bohužel divná.

Občas, hlavně z počátku, přemítal nad tim, proč vůbec Launee stála o to, aby zůstal v lese. Možná chtěla vyrovnat počet dospělých v poměru vlčat, protože tehdy byla smečka postavena snad jenom pro ně, když neměli jiný domov. Z těch všech zůstala sice jenom dvě, jedno už mělo vlastní potomky, to druhé se muselo zaobírat jinými problémy.
Rozhodl se nezmiňovat žádné ty lepší i horší zprávy, které se ho přímo netýkaly. Ale možná se měl postavit čelem k určitým věcem a ne se všemu vyhýbat, protože by to dost dobře mohlo dopadnout tak, že celý... až rok života vesele zahodí, protože neumí přijímat změny. Co mu udělá, vyhodí ho? Launee už alfa nebyla, ale Bianca jo, ta mohla.
Než se ale mohl rozhoupat k mluvení, Launee se toho ujala a podělila se o to, že život poslední dobou byl spíš takový, že vůbec nebyl a vrátila se snad jenom z toho důvodu, aby se připravila na věčný odchod. Povytáhl zaraženě obočí, posadil se, sledoval ji z dálky a výšky, i když to taky na něm nebylo moc vidět. „Tady se téma smrti nepovažuje zrovna za vítané,“ oznámil jí, protože si dobře pamatoval, jak s tim tehdy měl problém on sám a že Bianca svou smrt taky nebrala. Logicky. „A v tomhle světě není smrt taky obvyklá,ׅ“ pokrčil nad tím ledabyle rameny, jako by tomu snad rozuměl. Odvrátil hlavu lehce do strany mezi stromy, jestli tam třeba někdo není, ale naštěstí žádný šmírák.
„třeba ti vleje kred do života, že máš vnoučata?“ nadhodil. Stejně se v tom cizím soukromí hrabat bude, pokud to znamená vyhýbat se svému.