Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hello,
Já za 40 bodů poprosím 80 květin na Meeku, thx

Vyřízeno

10

Vzduch by se dal krájet a zároveň se zdálo, že se v něm pohybovalo něco jedovatého. Nechtělo se mu moc dýchat, protože měl pocit, že tím všechno narušuje. Jen se díval před sebe na to nehybné tělo a odvrátil hlavu ve chvíli, kdy se k němu vrhnul Saturnus.
Zkusil se nadechnout, ale měl pocit, že už nemůže vydechnout, protože by okolí prasklo pod celým tím tlakem. Pevně zatnul zuby, hledal nějaký pevný bod, kterého by se mohl jedním okem chytit a nedívat se nikam jinam, ale nějak to nešlo. Zoufale kmital tím okem, dokud nenarazil na vlka v pozadí.
„Budu venku,“ řekl Saturnovi, aby mu mohl dát chvilku samoty ve chvíli, kdy neměl být nikdo okolo. Minimálně ne vlk s empatií šutru a někdo – alespoň černobílému – neznámý.
Otočil se tak k Saturnovi zády a vyšel proti druhému černobílému, kterého začal blokovat tělem tak, aby mu naznačil, že ven jdou ve skutečnosti oba společně a nebudou tam zaclánět. Nic mu reálně neřekl, jenom ho vytlačoval ven tím, že se k němu nemile přibližoval.

//Mech

Bral to jako něco, co nemělo smysl. Nikdy neviděl vlka v takovém stavu bez toho, aby v něm už nesetrval. Mrtvých viděl několik, mnoho způsobů, ale také viděl, jak se někteří z nich vrátili k životu. Ne všichni, ta jistota v tom neexistovala. Navíc si pamatoval, jak on sám byl vzteky bez sebe, když viděl umírat Biancu, Saturnus byl v dost podobné situaci, kdy mu umírala před očima vlastní dcera.
Teda ne, ona už mrtvá byla. Prohnal jí tělem jednu ránu, pak druhou a třetí, která už byla jenom marným bojem s větrnými mlýny. Dělal z ní pouze pečeni, která skončí podobně jako ten srnec u vodopádů, ale tohle nebude nic dobrého. „To stačí,“ okřikl ho po třetí ráně a vrazil do něho ramenem, aby ho donutil odstoupit od těla a neprojel jí další ránu, která by mu dala jen marnou naději a jenom zohavila mrtvolu.
„Je mi to líto.“ A to se postavilo na seznam vět, které si nemyslel, že vůbec někdy řekne. Ale řekl to, protože věděl, že to od něho je očekávané. Nemohli toho v té chvíli moc dělat. Koutkem oka sledoval tělo, zda se rozplyne, ale zůstávalo před nimi ležet. Ti, co se vrátili, se rozplynuli, ale Proxima tu zůstávala.

8

Mohl začít vnitřní monolog na téma, zda by bylo lepší, kdyby se vydal po vytí druhého vlka a tohle přenechal třeba Biance. Lepší pro něho, horší pro Biancu. Která to stejně brzy zjistí. Krátce vydechl, střelil pohled po Saturnovi a jako jediný tam zůstával v klidu, jak tomu bývalo.
Druhý vlk se stáhl do pozadí, kompletně splynul s tmavým pozadím, zatímco ze sebe Saturnus koktal něco, co moc nepomohlo. Bylo to horší, než nachlazení, ale to mohlo být všem zřejmé. Radši bych zranění, zasténal se zoufalostí, udělal krok vpřed a chtěl se sklonit ke skomírající vlčici, že tam třeba něco vyzkoumá.
Byl cynik, málo vnímal životy ostatních, to o něm bylo nějak zřejmé, ale nebyl úplně lhostejný. Když bylo třeba pomoct, udělal to, pokud tam nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal. Co mohl dělat? Zahřát ji, jestli byla promrzlá? Nebo naopak ochladit okolí, pokud moc hořela? Nechtěl na ni ani sahat, aby tohle zjišťoval, ale co měl dělat. Zvedl k ní tlapu, že se dotkne čenichu, ale už nějak podvědomě cítil ten divný typ chladu vycházející z jejího těla. Nic neřekl, trochu nedobrovolně se jí dotkl, ale sotva tak udělal, Saturnus sám pochopil, co se děje a pustil oprávněný ryk nad životem, který mu nepřál.
Sundal z Proximy tlapu, chladla, ale Saturnus volal a vlastně žadonil, že by něco měl udělat. Na dvě sekundy zavřel oko, aby se mohl zamyslet, co by mohlo pomoci. „Tak ustup,“ poručil mu zhurta a nacpal se blíže. Zkusil okolím prohnat vzduch mířící přímo do plic vlčice. V několika úderných vlnách, aby jí donutil znovu dýchat. Ale tělo se pod naplněním plic pohnulo jen ve chvíli, kdy magii poručil. Žádný pohyb od sebe nepřišel. Neměl v repertoáru nic, co by mohlo jinak pomoct. Zastavilo se srdce, muselo se znovu rozjet. „Šok,“ zamumlal a zvedl pohled k Saturnovi, protože na druhého zcela zapomněl, „dokážeš jí dát ránu do srdce? Malou.“ Pak ale otočil i hlavu někam do šera, že ta otázka je globálně mířena. Než ale pohled vrátil k Saturnovi, donutil ho uklidnit. Ne tak, že přestal vyšilovat a přešel do apatie, ale zpomalil mu tep a vlil trochu jistoty do nohou.

7

//Mechový les

Následoval cizího vlka do úkrytu vlastní smečky. Takže dvě věci, které fakt neměl rád – cizí a těsné prostory, do kterých se musel vcucnout se zadrženým dechem, protože nedokázal pochopit, že i v těsných prostorech je stále dostatek vzduchu, aby se neudusil s tím pitomcem, který si to valil před ním a zcela určitě dýchal v pořádku. Nebo... Možná, vypadal docela vyklepaně, takže kdo ví, jak se dýchalo zrovna jemu.
Na plicích pocítil úlevu až ve chvíli, kdy se prostor otevřel v jemném světélkujícím světle mechu, který tam sice nebyl původní, ale dobře tam zakořenil a byl tam už léta jediným zdrojem světla. Rozdělat tam oheň by mohlo skutečně potvrdit teorii černobílého, že tam není žádný vzduch.
Kromě mechu byl však dole ještě natěsnáno pár nervozních vlků. Černobílý, co se motal okolo, Saturnus, který byl nervóznější jak normálně a druhý černobílý – půlený –, který neměl furt žádné vysvětlení. Šel akorát blíže, kde na zemi ležela ztěžka dýchající vlčice, kterou znal jen letmo. Věděl, kdo to je – dcera Saturna, který byl bratrem jeho partnerky. Takže jeho vlastní hodně vzdálené příbuzenstvo? Ne, moc vzdálené ne... Byla to vlastně jeho neteř?
„Co se děje?“ zeptal se prostě. Byla nemocná? Zraněná? Záchvat paniky? Párkrát někoho ošetřil, ale to bylo viditelné zranění, ne... tohle.

Leden 3/10 Dante

Něco na jeho výrazu bylo tupého, takového nelogického, ale moc to neřešil. Co měl on soudit jako někdo, komu nic neříkala symetrie. „No právě, nikdo tu není,“ zdůraznil, protože vlk přeci jen udeřil hřebíček na hlavičku. Čím méně vlků v okolí, tím větší výhoda pro nepříjemného samotáře. Který navíc nikdy neonemocněl a z počasí si nedělal žádnou hlavu.
„Sbírám osamělé duše, který nemají svůj vlastní pelíšek a strkám je do náhodných, na který cestou narazim,“ pronesl ten největší kec, co ho v té chvíli napadl. Tlapou lehce mávl k jezeru, které se rozprostíralo do nekonečné délky a šířky okolo nich. Jo a hloubky také. „Tady jsem ubytoval patnáct pstruhů a sedm raků.“ Dal bych si raka, posteskl si. Na ty teď asi jenom tak nenarazí. Sakra.

Leden 2/10 Dante

Když něco chytim, možná budu mít další nanuk, přemítal, i když věděl, že tam vedle něj někdo je. Třeba ale bude odfouknut? Zahrabán sněhem? Bude si všímat svého. Bylo mu jedno, co ten jeden bude dělat, pokud nebude dělat společnost.
Možná bych měl jít spát, přemýšlel ještě zoufale nad vlastním rozhodnutím odpoutat se od povinnosti rodiny a smečky, protože tohle bylo počasí že by tuláka nevyhnal. Pokud by nebyl rezavej nebo divnej. Ven s nima.
Povzdechl si, ale v tom větru byl jeho povzdech ničím. No co. Otočil se k vlkovi čelem, protože sice na tu stranu viděl, ale potřeboval na věci vždy koukat čelem, aby se mu obraz úplně neztrácel. „Proč bych měl?“ nechápal jeho otázku. „Já ho nestavim ze slámy, aby mi uletěl.“ Byl si dost jistý, že by do svýho trefil. Což se asi nedalo říct o tomhle chudákovi. Který naštěstí nebyl rezavý, takže by v malé pravděpodobnosti mohl dostat přístřeší.

Leden 1/10 Dante

Velkou část svého života prožil poblíž jezer a řek, protože to měl jako místo, kde mohl získat potravu. Kdyby nebyl tak nehorázně vybíravý, možná by si mohl zajistit i jiná místa, ale vybíravý holt byl. Nebo ne vybíravý? Možná jen vnitřně protestoval, protože nechtěl lovit tolik, aby zbylo pro cizí a ryba byla vždy jídlem jen pro jednoho. Žraloka ještě nikdy neulovil, aby se o něj mohl dělit. A taky nikdy neviděl žraloka.
Byla noc, oblíbená část dne, kdy po něm nikdo moc nemohl chtít, protože hodně vlků spalo, on si mohl užít tu volnou chvíli u jezera. Nejdříve jen tupě zíral do jeho hladiny, jestli tam nenajde něco zajíamvého, ale viděl jenom sebe a na tom nic skvělého nebylo.
A taky byl asi natočen černou stranou ke světu, protože slyšel nějaké mumlání si pod vousy, kterým nerozuměl, ale bylo to tam. Eh.

1. Kierb
2. skvělé místo pro život
3. Severní Galtavar
4. Čáryles
5. Papouščí ostrov
6. Sopka
7. Ohnivé jezero
8. VVJ
9. Aina
10. Oáza

Koukal, jako kdyby neuměl do pěti počítat, možná tomu tak i bylo. Neřekl jediného slova, jenom na černobílého urputně zíral a ten pro změnu zíral zamračeným okem na něho. Pak se vlk rozeběhl a v černobílém škubly svaly, že ho položí k zemi. Udělal sotva dva kroky, kdy se ten vlk zase zastavil, zíral na něj, snad dokonce i brečel?
Cuknul ušima, když mu v hlavě zarezonoval cizí hlas, stiskl zuby, protože tyhle věci nenáviděl, přestože je sám uměl. A hned na to ten cizinec zas běžel.
Z hrdla se mu vydralo zavrčení ze samotné frustrace. Možná měl reagovat na to druhé vytí? Jenže tenhle magor by tam beztak brzy doběhnul.
Vyrazil za nim, vcelku brzy ho dohnal a bojoval s nutkáním ho sundat k zemi. Jenže vlk zaplul do nory, o které by měl správně vědět jenom ten, kdo v tom lese žije. Kdo to do háje je, zaklel, zhluboka se nadechl a zaplul za ním s klasickou myšlenkou, že se stěny okolo něj brzy zhroutí a pohřbí ho tam. Společně s tím idiotem.

//úkryt

Mířil pomalu k úkrytu, protože očekával, že tam půjdou i ostatní a odchytne je tam. Nechtělo se mu úplně jít dovnitř, ale mohl se natáhnout venku a ostatní si mohli lehnout dovnitř. Nemusel je ostatně mít furt pod drobnohledem jako stíhačka, která se z něj docela stala.
Jenže někdy mu úplně přáno nebylo, třeba v době, kdy toho fakt nechtěl mít na zádech moc. Šel mokrými závějemi, nějaká cesta vyšlapaná byla, jiná zase něco, množství vlků to nějak naznačovalo, ale co. Byli mu docela jedno. Vyrušilo ho z cesty vytí. Vzdálené, muselo přicházet od hranic, kde se zrovna linul jeho docela ostrý pach. Skvělý, mlaskl si se zastavením, otočil se a přemlouval sebe samotného, aby se k tomu místu vydal, protože se mu fakt nechtělo. Jenže nebylo tohle o tom, co řešil s Biancou? Že se nijak neangažuje a možná by téhle smečce měl něco vrátit? Jak snadné bylo být tulákem... A jak vlastně i osamělé. Ale co.
Zhluboka se nadechl, smířen s tím, že se vydá po hlasu, ale do toho se ozval další. Byl kratší, ale blíž. Nevycházel od hranic a brzy se ozval znovu.
Sklonil hlavu mezi ramena, uši i stáhl lehce vzad, protože se mu nelíbilo, co se děje. Udělal několik dlouhých kroků, následně je zrychlil a mířil po tom neustálém volání, než narazil na černobílého vlka nebo tak něco, co se tam motal okolo, nenesl podobný pach, ale nacházel se na středu území. „Hej,“ řekl mu hruběji, „kdo si myslíš, že seš?“ zeptal se ho, ale byla to spíš řečnická otázka, než se před ním zastavil a hlavu zvedl. „Hrabe ti?“ sykl.

13.01. Meinere https://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-247910
další termín 13.03.

//mně absolutně vypadlo to slovo, ty druhý vodopády wtf

Vždycky, když přicházel sníh, docela ho fascinoval, protože... byl to sníh. Čekal, že dlouho nevydrží, brzy se vrátí tráva, ale každým dnem, kdy sníh zůstával a jemu rostl více na mozek, uvědomoval si, jak nepříjemně je zima dlouhá. Nohy měl promáčené, srst plnou nachytaného sněhu, kdyby ho někdo cvrnknul do prstu, dost možná by mu uletěl.
Ale les byl už blízko, vlastně byly už prakticky v něm, problém byl však v tom, že si to dostatečně rychle neuvědomil. Pak bych vyčpělý, vítr ho odnášel a divil se, že v tom tichu neslyší kroky nějakých nevítaných hostů. „Běžte se ohřát,“ řekl těm dvěma, „pak se za váma dostanu, dodal. Nemělo už smysl táhnout je někam dál, tohle mohl udělat sám a Mattea by to stejně nebavilo. Nažraní sice byli, ale na udržování tepla při pochodu byl unavený už i on.
Vydal se podél hranic s tím hvozdem na jihu, kde mu pach přišel nejslabší a pomalu se pustil do práce. Sníh mu křupal pod nohama, kůra stromů se mu zachytávala do mokré srsti a docela ho to i zabolelo, když se o zmrzlé stromy otíral. Přešel spíš na druhý způsob značkování území, protože tohle bylo strašný a mohl by brzy skončit plešatý.
Nějakou dobu mu to zabralo. Od hvozdu na jihu přešel podél jezera, kde bylo docela dost cizích pasů a většinu pachů tak hodil právě podél té hranice, kde se zdržovalo nejvíc vlků. U sopky to ne odflákl, ale úplně se na to nesoustředil. Jediným narušitelem tam byla láva a tu žádný smrad nezastaví, jak už zjistil. Potom přišla na řadu západní hranice a až se začal zase stáčet k jihu, trochu si i popoběhl, aby to měl brzy za sebou a pak se konečně začal vracet zpátky po původních stopách k úkrytu. Moc nespěchal, byl už docela z toho všeho vyflusaný. Nepatřil k nejmladším ani po zásahu Života a cesta ho taky docela vyčerpala se vší tou magií, kterou si vypomáhal ve světě, protože nebyl hloupý, aby světem procházel bez magie. Pokud tu pomoc měl, proč ji nevyužít?

bye

Pokrčil nad tím lehce rameny. I kdyby to tak myslela, tak to byl prostý fakt, proti kterému by nemělo smysl bránit se. Mohl by snad za to, že je k ničemu kromě lovu, který je pro něj docela paradoxem? Ne, prostě by to tam bylo a to je vše. „Nemám žádný nápad,“ upřesnil. V tomhle chtěl nějaké to vedení v uvozovkách. Nebo doporučení, stejně by se neřídil tím, co by mu bylo řečeno.
Pečené maso bylo něco, co viděl poprvé v životě, ani neslyšel o tom, že y se tomuhle někdo věnoval. Chutnalo dobře? Oproti syrovému masu určitě, nebylo to tak žvýkavé, nelila se mu krev do tlamy. Křupalo to, uvnitř stále měkké. Zajímavá náhoda. Co taková ryba? zamyslel se nad tím, ale nehnal se nikam, aby to zjistil. „Je to lepší jak normální maso,“ odpověděl Biance s trochu nedůvěřivým pohledem na to maso. Ani Matteo neměl na to maso námitky. „Když se to spálí, bude to furt hnít?“ zamyslel se nahlas. Možná to ho u masa štvalo – jak vždycky smrdělo, když začalo hnít a všude se objevily brouci a červy. Rybu snědl hned a nic nenechal. Kromě pár soust víc nejedl, nechal to dvěma, pro které to furt bylo dost a pak jen bezeslov Biance přikývl, že by měli jít konečně domů.

//Mech přes Východní hvozd