Gallirea - Příspěvky uživatele

1. Kierb
2. skvělé místo pro život
3. Severní Galtavar
4. Čáryles
5. Papouščí ostrov
6. Sopka
7. Ohnivé jezero
8. VVJ
9. Aina
10. Oáza

Koukal, jako kdyby neuměl do pěti počítat, možná tomu tak i bylo. Neřekl jediného slova, jenom na černobílého urputně zíral a ten pro změnu zíral zamračeným okem na něho. Pak se vlk rozeběhl a v černobílém škubly svaly, že ho položí k zemi. Udělal sotva dva kroky, kdy se ten vlk zase zastavil, zíral na něj, snad dokonce i brečel?
Cuknul ušima, když mu v hlavě zarezonoval cizí hlas, stiskl zuby, protože tyhle věci nenáviděl, přestože je sám uměl. A hned na to ten cizinec zas běžel.
Z hrdla se mu vydralo zavrčení ze samotné frustrace. Možná měl reagovat na to druhé vytí? Jenže tenhle magor by tam beztak brzy doběhnul.
Vyrazil za nim, vcelku brzy ho dohnal a bojoval s nutkáním ho sundat k zemi. Jenže vlk zaplul do nory, o které by měl správně vědět jenom ten, kdo v tom lese žije. Kdo to do háje je, zaklel, zhluboka se nadechl a zaplul za ním s klasickou myšlenkou, že se stěny okolo něj brzy zhroutí a pohřbí ho tam. Společně s tím idiotem.

//úkryt

Mířil pomalu k úkrytu, protože očekával, že tam půjdou i ostatní a odchytne je tam. Nechtělo se mu úplně jít dovnitř, ale mohl se natáhnout venku a ostatní si mohli lehnout dovnitř. Nemusel je ostatně mít furt pod drobnohledem jako stíhačka, která se z něj docela stala.
Jenže někdy mu úplně přáno nebylo, třeba v době, kdy toho fakt nechtěl mít na zádech moc. Šel mokrými závějemi, nějaká cesta vyšlapaná byla, jiná zase něco, množství vlků to nějak naznačovalo, ale co. Byli mu docela jedno. Vyrušilo ho z cesty vytí. Vzdálené, muselo přicházet od hranic, kde se zrovna linul jeho docela ostrý pach. Skvělý, mlaskl si se zastavením, otočil se a přemlouval sebe samotného, aby se k tomu místu vydal, protože se mu fakt nechtělo. Jenže nebylo tohle o tom, co řešil s Biancou? Že se nijak neangažuje a možná by téhle smečce měl něco vrátit? Jak snadné bylo být tulákem... A jak vlastně i osamělé. Ale co.
Zhluboka se nadechl, smířen s tím, že se vydá po hlasu, ale do toho se ozval další. Byl kratší, ale blíž. Nevycházel od hranic a brzy se ozval znovu.
Sklonil hlavu mezi ramena, uši i stáhl lehce vzad, protože se mu nelíbilo, co se děje. Udělal několik dlouhých kroků, následně je zrychlil a mířil po tom neustálém volání, než narazil na černobílého vlka nebo tak něco, co se tam motal okolo, nenesl podobný pach, ale nacházel se na středu území. „Hej,“ řekl mu hruběji, „kdo si myslíš, že seš?“ zeptal se ho, ale byla to spíš řečnická otázka, než se před ním zastavil a hlavu zvedl. „Hrabe ti?“ sykl.

13.01. Meinere https://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-247910
další termín 13.03.

//mně absolutně vypadlo to slovo, ty druhý vodopády wtf

Vždycky, když přicházel sníh, docela ho fascinoval, protože... byl to sníh. Čekal, že dlouho nevydrží, brzy se vrátí tráva, ale každým dnem, kdy sníh zůstával a jemu rostl více na mozek, uvědomoval si, jak nepříjemně je zima dlouhá. Nohy měl promáčené, srst plnou nachytaného sněhu, kdyby ho někdo cvrnknul do prstu, dost možná by mu uletěl.
Ale les byl už blízko, vlastně byly už prakticky v něm, problém byl však v tom, že si to dostatečně rychle neuvědomil. Pak bych vyčpělý, vítr ho odnášel a divil se, že v tom tichu neslyší kroky nějakých nevítaných hostů. „Běžte se ohřát,“ řekl těm dvěma, „pak se za váma dostanu, dodal. Nemělo už smysl táhnout je někam dál, tohle mohl udělat sám a Mattea by to stejně nebavilo. Nažraní sice byli, ale na udržování tepla při pochodu byl unavený už i on.
Vydal se podél hranic s tím hvozdem na jihu, kde mu pach přišel nejslabší a pomalu se pustil do práce. Sníh mu křupal pod nohama, kůra stromů se mu zachytávala do mokré srsti a docela ho to i zabolelo, když se o zmrzlé stromy otíral. Přešel spíš na druhý způsob značkování území, protože tohle bylo strašný a mohl by brzy skončit plešatý.
Nějakou dobu mu to zabralo. Od hvozdu na jihu přešel podél jezera, kde bylo docela dost cizích pasů a většinu pachů tak hodil právě podél té hranice, kde se zdržovalo nejvíc vlků. U sopky to ne odflákl, ale úplně se na to nesoustředil. Jediným narušitelem tam byla láva a tu žádný smrad nezastaví, jak už zjistil. Potom přišla na řadu západní hranice a až se začal zase stáčet k jihu, trochu si i popoběhl, aby to měl brzy za sebou a pak se konečně začal vracet zpátky po původních stopách k úkrytu. Moc nespěchal, byl už docela z toho všeho vyflusaný. Nepatřil k nejmladším ani po zásahu Života a cesta ho taky docela vyčerpala se vší tou magií, kterou si vypomáhal ve světě, protože nebyl hloupý, aby světem procházel bez magie. Pokud tu pomoc měl, proč ji nevyužít?

bye

Pokrčil nad tím lehce rameny. I kdyby to tak myslela, tak to byl prostý fakt, proti kterému by nemělo smysl bránit se. Mohl by snad za to, že je k ničemu kromě lovu, který je pro něj docela paradoxem? Ne, prostě by to tam bylo a to je vše. „Nemám žádný nápad,“ upřesnil. V tomhle chtěl nějaké to vedení v uvozovkách. Nebo doporučení, stejně by se neřídil tím, co by mu bylo řečeno.
Pečené maso bylo něco, co viděl poprvé v životě, ani neslyšel o tom, že y se tomuhle někdo věnoval. Chutnalo dobře? Oproti syrovému masu určitě, nebylo to tak žvýkavé, nelila se mu krev do tlamy. Křupalo to, uvnitř stále měkké. Zajímavá náhoda. Co taková ryba? zamyslel se nad tím, ale nehnal se nikam, aby to zjistil. „Je to lepší jak normální maso,“ odpověděl Biance s trochu nedůvěřivým pohledem na to maso. Ani Matteo neměl na to maso námitky. „Když se to spálí, bude to furt hnít?“ zamyslel se nahlas. Možná to ho u masa štvalo – jak vždycky smrdělo, když začalo hnít a všude se objevily brouci a červy. Rybu snědl hned a nic nenechal. Kromě pár soust víc nejedl, nechal to dvěma, pro které to furt bylo dost a pak jen bezeslov Biance přikývl, že by měli jít konečně domů.

//Mech přes Východní hvozd

Hello, děkuji, že je konec

• 3* do magie → Makadi → 90 drahokamů
• 3* do vlastnosti → Meeka → 3* obratnost
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do vlastnosti → Meeka → 1* obratnost
• 1* do vlastnosti → Meeka → 1* obratnost
• Teleportační lístek → Makadi
• Teleportační lístek → Makadi
• Teleportační lístek → Meeka
• Teleportační lístek → Meeka
• Detoxilen → Meeka
• Perly: 64 → Makadi
• Drahokamy: 9 → Makadi
• Květiny: 51 → Makadi
• Křišťály: 72 → Makadi
• Mušličky: 31 → Meeka
• Oblázky: 70 → Meeka

Makadi má připsáno:>

Prosim 20 lístků za 200 oblázků (výhra v kalendáři)

25 mušliček
3* do libovolné vlastnosti → 150 květin
Drag
5 křišťálů
Nová magie od Života bez hvězd → 20 křišťálů a 200 mušliček
30 drahokamů
* do magie pod 5* → 30 drahokamů
50 mušlí
Vlčecí pitíčko
30 drahokamů
Vymaxování jedné vlastnosti → prosím převést na postavu, která bude registrována v lednu
10 perel
Nová magie od Smrti bez hvězd → 20 křišťálů a 200 oblázků
3x teleportační lístek
10 křišťálů
3* do libovolné magie → 90 květin
30 mušlí
5 perel
50 drahokamů
Hvězdička do magie nad 5* → 50 drahokamů
30 mušlí
Vymaxování jedné magie → prosím převést na postavu, která bude registrována v lednu
25 drahokamů
25 % sleva na modifikaci
75 % sleva (za splnění kalendáře)

Dej si s někým dalším slavnostní večeři

V podstatě mu bylo řečeno, že nemá dělat nic jiného kromě lovení, které nějak trpěl, protože v tom měl zkušenosti, ale osobně to pro něj bylo úplně k ničemu. Matteo se nezdál, že by tuhle roli po něm plánoval přebrat a šedivák byl prostě šedivák a... no, prostě krapet divný, ale tak to zkrátka bylo. „Takže kromě lovu jsem k ničemu,“ rýpl si jak do sebe, tak i do toho, jak to Bianca podala, protože to vyznělo, že ať se děje cokoliv, ať radši nekomunikuje s ostatními, protože b brzy mohl zůstat v lese sám a ostatní mu neřeknou, že se stěhujou. Jako se to s nima už ostatně jednou stalo.
Nejdříve byli okřiknuti, že toho mají nechat, ale to bylo jen prázdné zvolání do prázdna, protože nejenom, že to nepřestávalo, ale Bianca se přidala k přestřelce na jeho straně a z černého vlčete bylo brzy bílé a mokré. Mohl protestovat, jak se mu chtělo, ale byl v těžké nevýhodě.
Musel uskočit do strany, protože pod sebou už moc sněhu neměl, ale jak nabral první nálož, div si nezlomil tlapu, jak narazil do nějakýho šutru. Bolest mu projela celým tělem jak tisíc jehliček, zaúpěl a oklepal tlapu ve vzduchu, aby zjistil, že se neroztříštila.
Tlapa byla v pohodě, ale zajímalo ho, do čeho to narazil. Vypustil zcela bitvu z hlavy, odhrnul sníh a místo šutru narazil na mokrou srst, kterou mohl přiřadit k několika kopytníkům. Odhrnul více sněhu, pak se na to vybodnul a nechál roztát sníh v okolí a odhalil mladého jelena, co tam možná tak došel k vodě, ale už nedošel a zůstal tam jako zásoba na zimu. „Oběd,“ mlaskl prázdně, protože pro něj to nic neznamenalo. A možná to s tím ohněm předtim trochu přehnal, protože mu přišlo, že cítí připálenou kůži. Opatrně si k tomu čuchnul. Fakt to bylo lehce pečený. „Asi jsem to opek,“ zamumlal si víceméně pro sebe a ze zvědavosti se zakousl do boku poblíž žeber, když sám předtim nutil žrát ryby. Kůže byla v tlamě ještě teplá, trochu i křupala a nebylo to takový... No méně se to žvýkalo.

Koulovačka

Co bylo na tom, že chtěl možná pár chvil soukromí. Ne, že by tam Matteo zacláněl, spíš tam visel jako připomínka, že chvilky o samotě jsou o kejhák a existenci nových tvorů, které na světě nikdo neočekával. Ale třeba by tentokrát přišlo na svět něco šedého? Nebo taky ne, nechtěl to zkoušet.
Mohl se obhajovat jakkoliv, že nic neprovedl, ale jeho samotná existence byla něčím, co mu v té chvíli tak trochu překáželo. Ale jinak ho měl rád, o tom žádná. Problémem však bylo, že dostal spíš opak samoty a Matteo se pustil do "jak ty mně, tak já tobě" a převalil svou muší váhu na většího, který v té chvíli ale zíral na Biancu a s jednim okem nemohl počítat s žádným periferním viděním. Skončil ve sněhu podobně jako Matteo, jenom u něho to byla větší váha, která lehla k zemi jak kus balvanu.
Několikrát mávl nohama nepochopitelně ve sněhu, než chytil rovnováhu a vědomí, kde mu jaká část těla leží. A hlavně rychleji hlava pochodila, že si tohle nenechá líbit, ačkoli to byl on, kdo s tím vůbec začal. Zvedl se, z velké části bílý od sněhu, stál kousek za Biancou, do tlapy nabral sníh a mrsknul jím vši silou po Matteovi. A nezůstal u jedné rádoby koule, ale hned potom následovala další. A pak ještě další tři, než dokonce hrábnul do zmrzlé trávy pod vším tím sněhem.

Vyválej někoho ve sněhu

Nikdy neměl moc vysvětlení ke svému chování a ještě častěji ho nedokázal prostě vysvětlit, protože v jeho hlavě se zdálo všechno naprosto logické. Očividně nebylo. „Co jsem tam za ty roky udělal?“ zeptal se Bianci na její otázku, co myslí nad návratem. „Jenom vždycky jdu okolo a pak někam,“ dodal.
Ale moc to v té chvíli nechtěl řešit, protože si nebyl úplně jistý tím, co je ten problém a jak ho vyřešit. Angažovat se mezi ostatními? To mu trochu obracelo žaludek nad tou představou, jak se snaží seznámit a poznat ostatní, které ani jménem nedokázal označit. Prostě... ne. Ale měl by? Musel? Co měl vlastně sakra dělat?
No, musel zrovna koukat jenom na ledové vodopády. Bianca se posadila vedle něho, Matteo seděl kousek před nimi. Měla zavřené oči a možná nasávala trochu zimního slunce jako když se kytka snaží o fotosyntézu. Ne, že by tušil, co to vůbec mělo znamenat. Vodopády ignoroval, díval se na Biancu a kupodivu mlčel. Neměl co říct, prostě ji jen sledoval a vnímal tak nějak... klid. Žádný stres nebo blbosti okolo. To je divný, pomyslel si trochu neurvale nad vlastní patetičností a naklonil se, aby se Biance otřel o krk.
Avšak své jemné, romantické gesto vyrovnal tím, že se tlapou zapřel do černých zad před ním, aby ho skopl pryč a mohli mít třeba sekundu pro sebe. Taky to mohl říct slušněji a ve s cílem vymáchat mu držku ve sněhu.

//Midiam

Možná to místo už viděl, možná ještě nikdy ne, těžko říct, jak to vlastně bylo. Nemohlo být ojedinělé, to určitě ne, na to byl svět moc rozlehlý, ale snad poprvé to viděl v tomhle stavu. Bylo tam ticho, žádný řev vody, žádný vlhký vzduch, ale sloupce bílého ledu padající ze skal a pod tím stejně bílý zamrzlý potok.
Matteo už tam seděl, hlavu zvednutou k tomu úkazu, mlčel – moc žádná novinka –, no a prostě jen... obdivoval krásy okolí?
„Tohle i já vidim prvně?“ nadhodil tak ledabyle do vzduchu a sedl si kousek za Mattea na studenou zemi, kterou už ani nemohl vnímat, jak měl zadek z toho všechno chození, sezení a ležení kompletně omrzlý. Rány na nohou z pádu ho už nebolely, rychle se léčil. Kdovíproč, ale to bylo jedno. Byla to výhoda do života.
V odrazu slunce si všiml, jak po ledu stéká poslední voda, která zatím udolávala mráz, ale možná tomu tak dát den nebo dva, vše se kompletně zastaví. Ohlédl se po Biance, protože zatím viděl jenom jednoho, koho si chtěl hlídat, ale pak zase hlavu otočil k ledopádům. „V létě tu je děsný hluk, jak ta voda padá,“ nadhodil jako novou informaci do života. Jenom kdyyb to někoho zajímalo.

//Kierb

V podstatě cesta závisela na Matteovi a na tom, jestli nějakou cestu domů najde nebo ne. Zatim se docela zdálo, že ne. „Jestli někdy odejde z lesa, už se nevrátí, počítáš s tim, že jo?“ rejpl si do něj, ale říkal to Biance. A rozhodně to nemyslel tak, že by se nechtěl vrátit, ale protože by se nedokázal vrátit. Ubohé zvíře. Třeba ho někdo někdy navede, ale větší šance byla, že ho otočí přes půl světa a vrátí se jako vetchý stařec v době, kdy tihle dva už budou ležet v hrobě s myšlenkou, že syn je navždycky ztracen. A tady pokračuje depresivní štace, zašklebil se nad sebou.
„Možná,“ zahuhlal při cestě kamkoliv, jen ne k Mechu, „bychom se už měli nějak vrátit. Občas mě přepadne myšlenka, že bych tomu lesu měl něco vrátit,“ zamyslel se nahlas. Asi mu zima už lezla na mozek, „ale nechci mluvit s ostatníma,“ ohrnul lehce pysk, protože to bylo něco nechutného.
Dlouho u té myšlenky nezůstal, protože přišlo nové zaujetí, nový podnět, nová cesta mimo Mech.

//Kaskády