Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Makadi na hrozbu

Oh, cvaklo mu trochu v hlavě. Možná by se dal pořád považovat za nováčka v tom celém, co se mohlo sumarizovat jako partnerství a nějaké vyznávání úplně nezvládal. Asi největší projevení, které se kdy z jeho strany stalo, si ani nepamatoval a následek toho se skoro utopil a pak táhnul do lesa. „Já nejsem starej,“ bránil se. Kosti měl jako mladíček, že jo? Že byl línej nebylo stářím, to bylo zcela jeho vlastností, kdy měl úplnej nezájem o cokoli, co mohli ostatní považovat za zajímavé.
Sledoval posledním okem, jak se syn vzdaluje, to už byl z poloviny ve vodě a něco tam lovil mezi šutry a myslel si, že je strašně nenápadný, než na něj Bianca upozornila, co to tam dělá. „Hm?“ zamručel a vzepřel se, aby vytáhl hnáty z těch šutrů a mezitim dopadl zadníma nohama do vody, takže mohla dosáhnout svého cíle, že budou společně ve vodě a bude to romantické. Jenomže on se zrovna choval jako malý parchant a zvedal svoji nohu, aby zjistil, co to tam vlastně je. Na slunci se to lesklo, trochu mu to mizelo mezi chlupama, ale bylo to... zlaté a had. Ew, ušklíbl se, posadil se ve vodě ke dosáhl a natáhl nohu blíž k Biance. „Něco jsem našel,“ řekl. „Chceš to?“ dodal s otázkou. Sice už jeden náramek na noze měla, ale furt měla tu druhou volno, tak aspoň vyrovná váhy.

Já prosím
20 drahokamů
a 20 kytek na Makadi

A pokud možno tak 5x mušle taky na Makadi, děkuji za akci

Přidáno.

Býval by řekl, že ta sopka není nebezpečná, ale před pár lety přeci jenom vybouchla. Byl si však jistý, že to bylo způsobené něčím, do čeho se on sám namočil a sama od sebe je dost možná klidná a nedělá problémy? Ale furt to byla sopka, furt měla v nitru lávu a chtěl tam nutně brát vlastního syna? Jiné by tam kopl bez rozmyslu. „Já tam byl,“ řekl zprvu, ale na druhou stranu – kde on nebyl? Prostě značný kus světa, až poslední roky se flákal. Možná stářím, možná z pohodlnosti, že nikam nemusí. „Zašel bych tam za dne, spadnout dolů chce docela umění,“ pokrčil nad tím zlehka rameny, ale neznamenalo to, že tam plánoval nechat vlče jenom tak běhat bez nějakého dozoru a s logikou, ať se klidně spálí. Doslova v tomhle případě a zcela na uhel.
Chtěl si ale nejdříve trochu odpočinout, cesta byla dlouhá, měl toho plný zuby a ležení u horkých lázní mu dělalo dobře dobře, i když furt jediným okem sondoval, jak se Matteo hýbe ve vodě a jestli narazí na nějakou díru, kde mu tělo zahučí a zmizí. I tady se potřeboval spálit. „Jakože jsem starý a mám ztuhlý kosti?“ nadhodil k Biance, když ho stále vyzývala, aby šel dovnitř, ale nebyl to prostě koupací typ. A tady těžko chytí rybu.
Koutkem oka si všiml něčeho, co zaujalo jeho pozornost až hypnoticky. Přestal sledovat vlče, které se paradoxně v té chvíli začalo topit a místo toho se díval na hada. Chloupky na krku se mu zvedly hrůzou, nesnášel ty bytosti. Tenhle navíc nevypadal jako ten, který se mu držel v přívěsku a taky se nezdálo, že vlka rád viděl. Nadzvedl se na nohy, netušil, jestli ten had zaútočí, ale jenom zasyčel a zmizel v keřích. Vycenil lehce tesáky, spíše to byl následek děsu nebo nějakého vzteku.
Otočil hlavu, uši krátce stáhl vzad, protože se obraz zcela změnil, vlče prskalo jak fontána, Bianca tam na něho štěkala a on mlčel, protože neměl tušení, co se stalo. Přešel k nim blíže, aby nebyl obviněn, že se nezajímá, ale oko mu zase chytlo pozornost jinde. Do oka se mu dostal nějaký odlesk, takřka ho zabolel, ale první přešel blíž k Biance a až pak koukal, co se to tam mihotá ve vodě. „V pohodě?“ zeptal se s hlavou pootočenou k předmětu. Pomalu se po tom natáhl, tlapu měl skoro až po rameno ve vodě a šmátral tam, co se to tam dostalo.
Do oka mu vystříkla voda, zavřel ho, zavrčel a zase otevřel. Viděl jenom tak z pola, voda bublala a na tlapě něco cítil. Raději ji rychle vytáhl, začalo mu to být nepříjemné a už to hlavně držel. Zvedl se na břeh, z nohy mu tekla voda a na tlapě něco viselo. Nejdřív se mu udělalo mdlo, zase to byl had – nemůže se jich prostě zbavit? Ale byl to kov, ne živé tělo. Zlaté, tvar hada, hnus fialovej. Teda zlatej.

Kreatura

Úplně by tu vodu nepil a nutně by do ní ani nelezl. Nikdy nebyl moc plavec, ve vodě se nevyžíval a sice nemusel řešit nějaké mrznutí po vylezení, prostě se mu to nelíbilo, i když vzduch okolo byl příjemnější a nemusel se namáhat s nějakým ohřevem okolím.
„Možná,“ pokrčil lehce rameny, i když mu bylo divné, že by si toho takovou dobu nikdo nevšiml, ale... možná by to u něj tak divný nebylo a proč by mu ostatní o takový věci říkali. Nebo to vzniklo sopkou, kdo ví, ve výsledku to bylo úplně jedno.
Lehl si na zem u břehu, že ho vyhřátý kámen hřál na břiše a přitom byl dost blízko tomu aby vypálil ve chvíli, kdy se vlčeti ztratí hlava pod vodou, protože neumí plavat a brzy zjistí, že ho zadek nebude nadnášet sám od sebe. Ale neplánoval ho upozorňovat, na něco bylo lepší přijít o samotě a ve vodě se k němu připojila Bianca ještě s výkladem, co to sopka má být.
„Zůstanu spíš tady,“ odpověděl podezíravě vůči vodě, „úplně vodu nemusim,“ přiznal. A tahle voda byla teplá, tedy jiná než ostatní a ty jiné věci mu prostě dobře nedělaly. Jakýkoli výkyv od normálu mu nějak evokoval nepříjemné věci, co se mohou stát.

// mechový lesík

Nějaká lehce morbidní část v něm říkala, ať ho nabere pod zadkem na tlapu a vyhodí dopředu, aby teda šel, když se mu tak moc nechtělo zůstávat na místě. Udělal to? Ne, protože chtěl mít nějaký lepší důvod, proč ho Matteo nebude mít později rád. Nemuselo to začít tim, že mu otec nakopl zadek, aby to vzal obličejem do sněhu. To bylo moc nudný.
Ale možná ho trochu štvalo, že v tom vlčeti nebylo moc elánu do života. Viděl v něm až moc sebe, moc málo matky, což ho zase dostávalo k tomu, jestli tohle byl ten problém, co v něm viděla i jeho matka. Že byl jako jeho vlastní otec. Žiot by byl lehčí bez přemýšlení, povzdechl si pro sebe lehce a tu myšlenku zapudil při změně směru, který Bianca zavelela. Tu část lesa neznal, Matteo ji ani znát nechtěl, ale to měl smůlu, na jeh názor se ještě moc hledět nebude.
Do čenichu ho udeřila ta divná vůně tepla, možná trochu kovu, ale všechno to vyházelo ze severní části lesa odkud stoupala pára z vody, co se vařila dole. Ze sopky? napadlo ho jako první. Ale ze sopky jedna řeka vytékala, která smrděla děsně a nenapil by se z ní, kdyby to byl poslední zdroj vody na zemi. Tahle však nesmrděla.
“To tady ale vždycky nebylo, ne?” zeptal se Bianci a přešel o něco blíže k okraji vody. Teplo ho až pálilo v oku, ale bylo to lepší jak ve studeném okolí. “Je to tim jak… bouchla jednou sopka?” uvažoval nahlas, ale dostával to ze sebe tak nějak kostrbatě, protože někdo byl v tý chvíli tak trochu mrtvý, že ano.

„Snad ne,“ pokrčil zlehka rameny, ale jedním okem, protože více nemohl, cuknul pohledem k Biance, která nad tím vším kroutila jenom hlavou a Matteo do toho jenom chtěl prostě zmizet. Netušil kam, prostě chtěl jít, odmítal zimu a to bylo zcela pochopitelné.
Zima to byla vážně nechutná, trochu mu to připomínalo tu, která byla před pár lety. Nic příjemného pro tuláky, tehdy se mezi ně ještě také řadil a se svojí tvrdohlavostí by to nedal bez nějakých těch magií, co mu ulehčily život. Kdyby ale tušil, jak to tady bude, snad se smíří s krátkým životem na poušti, někde okolo snad něco k jídlu existovat muselo. Ale už byl tady, tak co měl dělat, zpátky je nepotáhne.
„Tak mě pak kopni,“ řekl ještě poslední slova k Saturnovi, i když jich zrovna moc neřekl, ale také nemusel, „půjdu s tebou.“ I když to jídlo stejně neplánoval jíst, prostě lovil. Byl to už nějaký zvyk, možná přijatá povinnost proti které neprotestoval.
Matteo do toho zaječel, že mu je zima a dal tak najevo svůj nesouhlas se svojí existencí v okolí, ale Bianca ještě mluvila se Saturnem, že se nemá dlouho zdržovat a tak dále. „Hni se, aspoň ti bude teplo,“ opřel se o malý černý zadek tlapou, aby ho pohnul vpřed za Biancou, která to vzala směrem k úkrytu.
Místo k úkrytu se ale pozornost obrátila někam jinam. Moc nevnímal, šel monotónně beze slov až do chvíle, než z toho byl vyrušen a musel stočit kroky někam jinam. Uh, povzdechl si lehce. Ne, že by se hnal do tísnivé nory, ale bál se nějakých problémů. Teda on k nim měl odpor a tady už bylo moc věcí, co mu mozek nějak šeptal, že by měl bránit.

//Horký pramen

//Makadi dorazí

„Ale méně zábavný,“ podotkl ještě mimoděk, i když bylo pravdou, že si tuhle konverzaci mohl nechat taky na zcela jinou dobu. Třeba kdy nebudou ostatní okolo, ale u něho ten filtr na společnost nikdy moc nefungoval a bylo mu to jedno. Jeden to nechápal, druhému by bylo možné tak trapně.
Matteo se zasekl u toho, že mu moc nevycházela matematika, ačkoli přesně poukázal na to, kde byl problém v překvapení, které předtím zmiňoval. „No právě,“ řekl mu na to jen a nechal ho, aby se v tom malý mozek topil, jak jenom to půjde. Na tohle byl malý. A až nebude, tak se toho bude muset ujmout někdo jiný než on, protože... jemu to taky snad nikdo nevysvětloval? A třeba to byl ten důvod, proč tu teď byl. Zcela za to nemohly drogy, to ne.
Bianca se snažila vlče udat do školky, nejlépe na hlídání třeba někomu jinému a jestli to mohla být Lylwelin, tak to byla i ta lepší možnost, protože na něj nebude žvatlat a dělat z něho mentála. Byla ostřejší a to byla lepší možnost, co se tady v lese mohla dostat.
„Už jsem se bál,“ řekl polohlasem k Saturnovi, „že mi snad chceš něco vyčíst,“ dodal s pokrčením ramen a poslední větu si nechal pro sebe. Že ti prznim sestru a tak.
„Možná by se jako první mělo pro vás sehnat jídlo,“ navrhnul Biance. Sebe z toho vynechal, protože pochyboval, že někde najde v úkrytu rybu. „Pak hledat malý vlky.“

Jak je to s odznaky v přirozených odstínech? Pokud má Meinere dokoupenou polovinu bílou, mohou vlčata podědit samotný princip polovičatosti v přirozené barvě (a vnoučata čtvrtka)? Pokud má Bianca zase kytičky na zádech, mohou dědit kytky?

prosim 50x drahokam, thx

Odměny připsány.

L5

Pokrčil rameny, protože upřímně? Neměl sebemenší ponětí k jaké magii to patřilo. Řekl, že chtěl černé oko, dostal ho, více se po tom nepídil. Musela to být nějaká, kterou měl, ale to byl furt docela obsáhlý seznam a furt si nebyl moc jistý tím, jaká magie je jenom jeho, kterou mají i ostatní. Nikdy se o žádnou neprosil, jenom o oheň a tam si byl červenou jistý, pokud už to neměl být uhlík. „Nikdy jsem se o to nezajímal,“ přiznal, „ale znám vlka, co měl černé potom, co vyrostl,“ dodal. Dlouho ho neviděl a poslední setkání bylo takové divné, takže se moc neplánoval zrovna jeho ptát. „Když ne, tak to můžem prubnout znova,“ řekl ještě s jedním pokrčením, docela mumlavě a spíš do větru. Už tohle bylo docela traumatický. Ale asi by ho štvalo, kdyby bylo vlče čistě kopií druhého rodiče a po něm neměl absolutně nic a troufal si hádat, že to měla ona podobně. Ona přetrpěla to všechno a výsledkem byl kakabus dva nula.
Trochu se divil nad omluvou, protože s ním moc nesouhlasil. Však furt byla alfa, kdyby jich přitáhla šest, co by s tim mohl dělat? Ale fajn.
Matteo byl zatím ve všem jednička, pokud to znamenalo jednoslovní prohlášení. A jedno tohle padlo i na něj při poznámce, proč je překvapil. „Protože to měl být výlet ve dvou,“ řekl mu nejasně. Slavná matika však říkala, že jeden a jeden dávají tři. Naštěstí jenom tři.
Počasí bylo na nic, jako každý rok, možná trochu víc na nic, ale neplánoval teď moc odejít z lesa, maximálně na chvilku k řece a nikam dál.
Padlo tam ještě nějaký info, že tam je další vlče a Lylwelin, kterou si možná tak matně a amrně pamatoval. Oko ale stočil k synovi, aby řekl: „Máš tu ty malý vlky.“ I když s velkou pravděpodobností bude větší než on.
Pohled měl furt na vlčeti, ale cítil, že se nějak kouká na něj. Nelíbilo se mu to, ale zvedl hlavu a zíral jedním okem na Saturna. „Co?“ nechápal.

L4

„Zelené,“ odpověděl, „ale pak jsem o to jedno přišel a štvala mě nerovnoměrnost.“ Už to taky byla řada let, co o něj přišel a už si na to nějak zvykl. Přišel sice o veškerý periferní pohled, ale to nikomu neříkal, ještě by přišel o svoji roli lovce, o kterou se nikdy neprosil. A furt měl aspoň to jedno, když nic víc. „Moc to celé svítilo,“ zamrmlal si na svůj vzhled, než hodil jeden krátký pohled k vlčeti, které ještě ani úplně magie nechápalo, natož aby mohlo čekat, kterou bude samo mít. Zelený oči po něm? To už by byla nepříjemná podobnost. „Nebo bude mít i něco po tobě?“ rýpl si lehce. Zatím po ní neměl zhola nic, kromě doslovné maličkosti.
Posadil se do sněhu, protože čekal, že tohle celé bude na dost dlouho. Nemluvil, nechal tohle mluvení na Biance a i na vlčeti, které se nejdříve ohradilo, že se jmenuje Matteo a následně ještě proneslo, že Saturnus čumí. Má pravdu? Protože byl docela vyjevený. Dostal z toho ale pokáráno, že se má opravit a mluvit slušně. Furt nic neříkal, možná jenom přeťukával pohledem mezi těma třema a čekal, kdy se něco obrátí proti němu.
A přeci jenom se dostal ke slovu, i když nebyl vyzván. Saturnus byl překvapen přítomností Mattea? „No to on nás taky,“ skočil do toho s pohledem upřeným na vlče, které si nemohlo najít lepší chvilku jak prostředek pouště uprostřed zimy. Z bláta do louže to byla cesta.

L3

Udeřil tak trochu hřebíček na hlavičku – netušila to. Sice měla polehčující okolnosti, protože jich fakt měl hromadu, sám netušil kolik, používal jich jenom pár a několika dalším se spíše vyhýbal, ačkoli o nic věděl. Ale nevědět vrozenou magii vlastního partnera? No tak. „Vždycky musim vybočovat,“ pokrčil rameny, než se lehce zhoupl do strany z toho, jak do něho narazila do boku, aby jí řekl, s jakou magií se narodil. „Země,“ řekl prostě bez dalších okolků, „ale zelená mi nesluší.“ Měl ji léta a docela ho potom začala nudit, tohle bylo lepší.
Mattea jako hrb pronést nemohl, ale třeba nějaký podkožní parazit? Možná, ten by se mohl kroutit, ale chtělo se mu zvracet už jenom z té představy, že by něco tak obrovskýho mohlo existovat a navíc by to měl on. Pro jeho štěstí a smůlu to byl jeho syn a rozhodl se, že z něj sleze pomocí gravitace a rozprskne se ve sněhu, který dosahoval možná jeho samotné výšky. Sledoval, jak se zabořil do sněhu a nechal po sobě jenom černý flek, než ublíženě zvedl hlavu a pronesl: „Skočil sám,“ poukázal na něj, aby z toho nebyl obviněn, ale pak ho nabral jednou tlapou jako bagr a zvedl, aby mu dovolil nadechnout se.
Eh, otřásl se, protože v té chvíli se mezi nimi konečně vynočil Saturnus a hned sondoval po vlčeti. Že by se třeba zeptal, jak se měli celé ty měsíce? Však vidíš, ne, podotkl nad vlastní stížnosti a položil vlče do sněhu. Nic neříkal, jenom okem střelil k Biance. Ať mluví ona. V ní to vyrostlo, jeho podíl v tomhle byla minimální, i když vina stejná.