Pokud platí rčení, že zdání klame a nelze soudit knihu podle obalu, Meinere bude asi dobrým příkladem, kde by se to dalo uplatit. Svým vzhledem může přilákat nejeden pohled, protože na světě není mnoho vlků, kteří by chodili se srstí rozdělenou na půl. A při bližším prozkoumání můžou zaujmout jeho jizvy a chybějící oko, které vyvolává myšlenku, že je rváčem a agresivním tvorem, který se nebojí pustit se do boje. Ale zdání samozřejmě klame.
Meinerova povaha je prostá, v pár bodech překvapivá, ale ve výsledku se o něm dá říct, že je prostě nijakým. Nepovažuje ostatní za své přátele a ani nevidí důvod, proč by s jinými měl vést nudné rozhovory, které mu k ničemu nebudou. Mluví v krátkých větách, které toho moc neřeknou, ale oplývá zvědavostí a potřebou vědět všechno, tudíž sám pokládá otázky – paradoxně na ně on sám neodpovídá. Určil si pouze pár bodů své existence, které dokáže vlkům říct prakticky na potkání, ale všechny tyto informace považuje za nedůležité a nezáleží mu na tom, kdo o nich bude vědět. Jediným problémem je, že všechny tyto informace zaobaluje do menších i větších lží, které se ne vždycky shodují s tím, jak to řekl předtím. Jednomu vlkovi řekl, že o oko přišel při kýchnutí, protože ho zapomněl zavřít, jinému zase to, že oko ztratil při koupání. Některým řekl, že jeho srst je způsobena tím, že matka byla bílá, otec černý a u něho se Život nemohl rozhodnout. Jiným nakecal, že byl původně dvěma vlky, kteří se při rychlém běhu srazili. Paradoxně tohle Meinere sám nebere jako lež, protože lži nesnáší. Všechny tyto výmysly představuje pod pojmem ‚kec‘. Odjakživa měl problém se vlkům otevřít. Není schopen kohokoli nazvat přítelem a zároveň ví, že jeho samotné odtažité a snad povrchní chování vůči každému mu nikdy žádného nepřineslo. Nejedná se o věc, která by ho trápilo, jelikož se jedná o vlka, který se ve všech ohledech naučil spoléhat pouze na sebe. Krmí pouze sebe, nestará se o ostatní, nežádá o pomoc a všechny svoje problémy se snaží vyřešit bez toho, aby do nich zakomponoval ostatní. Nerad ukazuje to, že je v mnoha ohledech slabý a neschopen pomoci si sám. Tenhle rys povahy by se dal nazvat také sobeckostí, pokud se na to pohlédne z jiného úhlu. Meinere nechce krmit ostatní, nechce se s nimi dělit o místo na spaní, osobní prostor a nechce ani druhým pomáhat, protože to je jeho povinností. To z něho dělá vlka, který je každým coulem proti smečkám. Nikdy se nesnažil pochopit, jak to v nich chodí a pouze z doslechu a vlastních zkušeností usoudil, že smečka je přesným opakem toho, co ve svém životě chce.
Není výhradním milovníkem magie, i když je také tím, kdo jich pár má. Své magie využívá vlastně jen k tomu, aby si občas ulehčil život. Nechce je využít proti jiným, nechce jimi dokázat, že je někým více než ostatní – protože není. Pouze chce, aby v zimě nemrznul, mohl překročit divokou řeku nebo se ubránil před útokem, který by mu mohl vážně ublížit. Nerozumí těm, kteří magie využívají hojně a stejně tak i těm, kteří žijí obyčejný život. Raději se však drží mezi těmito dvěma extrémy a neptá se na důvody, proč tak dělají.
Jedním z nejhorších rysů v jeho povaze je nejspíše to, že neodpouští a nezapomíná. Pokud byl jednou vlkem zrazen nebo mu bylo jinak ublíženo, neexistuje šance, aby vlku někdy odpustil a nezáleží na tom, jak moc se jeho vztah s vlkem vyvine. A čím více se daný vlk snaží o to, aby jeho vztah s Meinerem napravil, tím hůř Meinere reaguje. Je až podlý, pronáší nechutná slova a vychutnává si to, jak se druhý za své chování stydí a snaží se ho napravit.
Jeho vzhled možná tvrdí něco jiného, ale Meinere nesnáší spory. Jak slovní, tak fyzické. Vyhýbá se jim do té doby, dokud může. Fyzické se snaží odrazit tím, že neútočí, pouze brání sebe samého a doufá v to, že jeho protivníka útok přestane bavit. Na slovní má podobnou taktiku – mlčí. Pokud na něho jiní křičí a uráží ho, nijak nereaguje. Nechá je, aby řekli, co je potřeba a poté odejde, protože na to nemá, co jiného říct. Je pravdou, že se ho mnohdy slova drží a přemítá nad nimi, kdy je sám, ale nikdy to nedělá před druhým, aby neukázal, že ho slova raní. Pořád je vlkem, který má city, ač jsou zakořeněné hluboko v jeho nitru a bojí se je vynést na povrch.
Jediným jeho rysem povahy, který dokáže vyjádřit, ač se za něho stydí je to, že sympatizuje se slabšími. Jako malý byl sice větší, ale ten slabší, ten pomalejší, ten méně oblíbený, a to ho naučilo rozumět těm, které nemá osud zrovna v oblibě. Jestliže ví, že je slabší terorizován silnější, dokáže se za slabšího postavit, ač ho vůbec nezná. Není z toho nadšený a snaží se to odnaučit, protože právě kvůli tomuto přišel o oko, ale zároveň ví, že nic lepšího na něm není.
A pokud se pomine to jediné, co z Meinera dělá dobrou duši, jsou tu věci, které z něho dělají naopak toho špatného. Tím největším a nejdůležitějším – což také navazuje na to, že neodpouští – je jeho neskutečná nenávist vůči vlčicím. V životě jimi byl zrazen mnohokrát, což ho donutilo odsoudit každou, kterou potká. Je vůči nim odtažitý a obezřetný. Dává si pozor, co říkají a jestli se jakkoli projeví jako ty, které mu ublížily, ztrácí se v něm i ten kousek osobnosti, kterou má. Je pak nijaký a svojí nicotou se je snaží odradit. Za Život potkal jenom jeden typ vlčic, které dokáže alespoň chvíli poblíž sebe vnímat, ale nedokáže ho blíže specifikovat. Pouze to vycítí, když takovou potká.
Posledním, co by se dalo říct, že i když se rozhodl být v životě sám, nemá přátele, smečku, partnerku nebo kohokoli jiného, na kom by mu záleželo, je osamělý a ten fakt nenávidí. Nemá rád svůj život a myšlenky se mu mnohdy stáčí ke smrti a ukončení své existence. Zároveň se však smrti bojí, protože stále věří tomu, že jeho dlouholetá existence má nějaký význam.

I. Zrození černého
Příběh černého vlka započal ještě dříve, než se poprvé na světě sám nadechl. Započal ve chvílích, kdy světle hnědá vlčice jménem Laurencie, která nebyla zrovna milé povahy, poznala černého vlka jménem Mistoke. Co mezi těma dvěma bylo? Nic. Nebyla to láska, nemohlo se tomu říkat partnerství, bylo to pouhé nic.
Z toho ‚nic‘ však vznikla vlčata.
Vlčata, jež Mistoke nikdy nepoznal. Už nikdy po jedné noci neviděl Laurencii a nikdy nepoznal svá vlčata. Laurencie by byla nejraději, kdyby se ta noc nikdy nestala, kdyby nikdy ve svém lůnu nenosila tři vlčata, a kdyby jí jedno nezničilo život. „Zardousím je…. Prokousnu jejich malá hrdla… Nechám je umrznout… Vyhladovět…,“ šeptala si za chladných nocí v provizorní noře, kde měla svá vlčata přivést na svět. „Jsou to jeho vlčata… On za to může, nejsou má, nechci je,“ opakovala si, když přicházel její čas, aby vlčata přivedla na svět v chladné, vlhké noře uprostřed lesů. Když se však narodilo i poslední, třetí vlče, přepadl ji mateřský pud. Nezabila svá vlčata, místo toho je očistila od placenty, krve a přisunula je ke svému břichu, aby se mohla poprvé v životě napít. Dva samečci a jedna samička narozeni v tomto pořadí.
Při pohledu na první vlče, ze všech největší, nejstarší, černý uzlíček se světlým čumáčkem ji napadlo pouze jedno jméno: „Mistoke,“ zavrčela. Srst černého vlka byla stejná, jako jeho otce. Uhlově černá, bez jediného bílého nebo hnědého chloupku po matce. Jeho matka otevřela tlamu plnou bělostných tesáků, aby vlče mohla zabít na místě. Odmítla se starat o vlče, které se jí ani trošku nepodobá, podobalo se otci, jehož nenáviděla a v životě již víckrát neviděla. Vlče zakňučelo, jako by vědělo, co se bude dít a nelíbilo se mu to. Sotva se poprvé nadechlo vlhkého, jarního vzduchu, už ho o život chtěla připravit vlastní matka. Pro jediné štěstí to Laurencie nedokázala, i když vlče od začátku nenáviděla, nedokázala ho zabít. Místo toho k němu s odporem zavrčela jeho jméno. Meinere. Jméno, které patřilo nedaleké hoře, zakleté černým zlem, každý se ji vyhýbal, nikdo se neodvažoval na ni vystoupat. Nikdo tu horu neměl rád a to měl být úděl i pro vlčka se stejným jménem. Nikdo ho neměl mít rád, milovat, každý se mu měl vyhýbat. Nikdo ho neměl mít rád, protože je zlý a k tomu všemu černý. Deliven a Laura. Tyto jména dala vlčatům, která se jí aspoň podobala. Hnědá s různými odstíny, občas nějaká bílá a trochu černé, ale ne celá srst.
Sice se Laurencie rozhodla svá vlčata nezabít, ale to neznamenalo, že svá vlčata milovala a správně se o ně starala. Naopak, těšila se na den, kdy ji vlčata zmizí z očí, až odejdou z rodného hnízda a až je nikdy v životě nespatří. Nemilovala svá vlčata, trpěla je, možná se párkrát zachovala jako správná matka, ale ne mockrát a ne ke všem. Černého Meinera ze srdce nenáviděla, byl pro ni jako nemoc. Chtěla se ho zbavit, vyhýbala se mu a tak byl nucen i Meinere vyhýbat se své matce pokud tedy chtěl žít.
Černý vlk mohl cítit aspoň nějakou lásku od vlčice jménem Unesä. To byla přítelkyně jeho matky, nechápal, jak vlčice, jako byla Unesä, mohla mít za přítelkyni právě Laurencii. Byly tak odlišné, jiné. Jedna dobro, druhá zlo, je zřejmé, která byla která. Unesä většinou nosila vlčatům a Laurencii jídlo, ale každým dnem méně a méně, až se objevovala třeba jen jednou za tři dny, ba dokonce za týden. Laurencie lovila tolik, aby uspokojila svůj žaludek a zbytky nechávala, aby se o ně poprala vlčata. Jako by ji pohled na rvoucí se sourozence uspokojoval. Jako by ji těšil pohled na Meinera, který ohlodával zbytky masa z kostí a vylizoval morek. Ač se narodil první a byl největší, Laura s Delivenem jeho velikost brzy dohnali. Meinere si připadal, že není nikým. Byl malým, hladovým vlkem, jeho vlastní matka ho nenáviděla, záviděl sourozencům to, že je matka snáší, že je jejich srst hnědá a jediná vlčice, která měla Meinera aspoň trochu ráda odešla. Stalo se to jednou v noci. Unesä přišla bez ohlášení s nocí v zádech, v tlamě nesla kus masa, který položila před noru, kde ta netradiční rodinka spala. Meinere ale nespal. Sledoval stín, který se pohyboval před norou a rozhodl se, že zjistí, komu patří. Když spatřil Unesu, okamžitě mu na jazyk přišla otázka, proč vlčice přišla v noci. „Už jsem více nemůžu chodit, tak vám nesu ještě nějaké jídlo,“ vysvětlila mu šeptem. Černý vlček ale nechápal. Vykročil za vzdalující se vlčicí, dožadoval se odpovědi anebo vysvětlení jejího chování. „To bys nechápal,“ odpověděla mu a přidala do kroku, aby ho setřásla. Meinere ji chytil za ocas, zapřel se nohama o zem a odmítal ji pustit, dokud mu nedá vysvětlení. Unesä se tomu ale bránila, vysmekla svůj ocas ze slabého sevření vlčka, donesla ho v zubech zpět k noře, kde ho nechala, rozloučila se s ním a odcházela. Meinere za ní však vykročil znova. Volal její jméno, prosil ji, aby neodcházela, ale ona ho neposlouchala. Ani se neohlédla, mizela v noci a nechala ho tam samotného. Poslední slova, která na ní zavolal se vztekem a bolestí v hlase, zněla: „Nenávidím tě!“ Její odchod bral Meinere těžce. Myslel si totiž, že ho měla ráda a považoval ji dokonce za jediného vlka, který ho kdy rád měl. Dokonce ani on sám sebe neměl rád, ač neměl důvod, chápal to všechno tak, že jeho nemůže mít nikdo rád, protože je černý a jeho jméno je prokleté.
Meinere byl však hloupý vlk a stále jím svým způsobem je. Věděl, že ho jeho matka nenávidí, ale také viděl, že pokud nezakročí, tak bude hladovět, jeho sourozenci budou hladovět a jejich matka se na ně bude dívat z patra, protože nikdy toho nenaloví tolik, aby mohla nakrmit i je. Sice věděl, že se nesmí matky na nic ptát, protože s vyptáváním pohořel i u otázky, kdo je jeho otec. Jeho matka ho okřikla a vyhrožovala mu, že jestli se ještě jednou zeptá, tak rychle ukončí jeho prašivý život. Jednu otázku však riskl, zeptal se, zda by ho naučila lovit, aby jí pomohl s lovem, aby spolu přinesli více jídla i pro Lauru a Delivena, aby nehladověli. Také tím chtěl Meinere dokázat, že není neužitečný, že Laurencie udělala dobře, když ho jako malého nezabila. Laurencii se nelíbilo, že by měla černého vlčka učit, ale když nad tím zapřemýšlela, došlo jí, že Lauru a ani Delivena nenaučí lovit. Deliven byl silnější, než Meinere, ale byl nepozorný. Laura byla rychlá a mrštná, ale zase neměla takovou sílu. Meinere byl něco mezi tím a hlavně se chtěl naučit lovit, což bylo nejpodstatnější.
I přes Laurenciinu nenávist k černému synovi se odhodlala naučit ho lovit. Křičela na něho sice pokaždé, když neuspěl, když selhal, zakopl nebo si nechal kořist utéct, ale za to ho pochválila pokaždé, když uspěl. Když Meinere poprvé přinesl v tlamě zajíce – pochválila ho i přesto, že ho stále v srdci nenáviděla. Čím více Meinere rostl, tím více se Mistokemu podobal a to Laurencii připomínalo onu noc. Proto nedokázala mít Meinera nikdy ráda.

II. První bolest
Černý vlček rostl, díky jídlu přibíral na váze, ač méně, protože přes to všechno, co mu bylo nalháváno, že je zlý, že ho nikdo nemá rád, nedokázal vidět své sourozence hladové. Vrátil se s matkou z lovu, nechal nažrat matku, sourozence a poté jedl zbytky. Bylo to nespravedlivé, protože většinu práce oddřel on, ale co mohl namítat? Chtěl, aby ho jeho rodina měla ráda, protože od nikoho lásku neviděl a Unesä byla již dávno pryč. Nikdy neslyšel slova díku, neslyšel hloupé „děkuji“ od svých sourozenců, i když plnil jejich hladové krky. Začal nabývat pocitu, že nikomu na něm nezáleží, že je přebytečný, černý a jiný. Černá ovce rodiny, která se pouze snažila o to, aby ho měl někdo rád.
Byl zvyklý na to, že byl ve všem první. Narodil se první, první otevřel očka, první chodil, první se naučil lovit, proto pro něho byla více než zrada, když přišla jeho sestra s tím, že našla svou magii. Byla to magie země po matce a vskutku, její oči se zbarvili do zelena. Meinere uvnitř sebe zuřil, měl být přeci první on! Mohl doufat alespoň v to, že bude druhým, ale ani v tomto mu život nepřál… Druhý byl Deliven, i jeho oči nabírali zeleného odstínu. A tak byl Meinere poslední, naštvaný, skřípal zubama a proklínal své sourozence, protože je přeci jen matka měla o něco radši. Ovládali stejnou magii jako ona sama, proč by je tedy neměla mít ráda?
I přesto, že neměl svou magii, musel plnit své povinnosti. Šel s matkou na lov, ale byl mnohem agresivnější, zvíře tentokrát neusmrtil, co nejrychleji, ale nechával ho příliš dlouho trpět, což také zapříčinilo první pořádkou hádku matky a syna. Laurencie Meinera obvinila, že je zbytečně agresivní, ten oponoval tím, že takový přeci má být – zlý, krutý a agresivní. Hádali se takto o Meinereovi, o Laurencii, o Lauře a Delivenovi a dokonce přišlo i na vlka, kterého Meinere neznal – Mistoke. Poprvé zaslechl jméno svého otce a byl si jistý, že ho už nikdy nezapomene. Z této hádky vyšel Meinere ještě bez úhony a dokonce toho dne objevil i svou magii. Možná to bylo uvolněním emocí, co se v něm kupily, možná náhoda, ale každopádně se tak stalo. Stejně jako sourozenci – země. Laurenciina magie, Meinere si proto myslel, že na něho matka bude pyšná, ale nebylo tomu tak… Jen povýšeně zvedla čumák do vzduchu a zamručela.
Černý vlk nechápal, však… Na jeho sourozence byla pyšná, proč ne na něho? Uvědomil si to až ve chvíli, kdy se zadíval na svůj odraz ve vodě. Mohla za to ta černočerná srst. Jemu samotnému se líbila, ale svým způsobem ji nenáviděl, zavinila totiž všechno, nenávist, opovržení, ignoraci. Věděl, že s takovou srstí bude muset žít až do konce života, proto zatnul zuby a vydal se na další lov s matkou.
Laurencie už dlouho chtěla svá vlčata opustit. Neměla důvod zůstávat, Meinere mohl lovit pro své sourozence a ona si mohla žít život, který měla předtím – bez Meinera a vzpomínky na Mistokeho. Nechtěla se rozloučit, chtěla odejít po lovu, aby přeci jen vlčatům něco zanechala, ale Meinere si všiml, jak jeho matka kráčí pryč. Okřikl ji, dohnal a chtěl vědět, kam se chystá. Pověděla mu o svém plánovaném odchodu, že už nemá nic, co by jí tam drželo, ale o tom Meinere nechtěl slyšet. Stále si tak nějak nalhával, že ho jeho matka má už ráda, nemůže ho tedy opustit.
Pravdou je, že neopustila, ale opustila Delivena a Lauru. Nechala je na pospas osudu a odešla s černým synem, kterého nenáviděla a který si myslel, že je to právě naopak.
Ti dva spolu však nevydrželi dlouho, hádali se kvůli maličkostem, nedokázali se sehrát při lovu, Laurencii se kolikrát ani lovit nechtělo, ale Meinere odmítl pro ni lovit, když z toho stejně bude mít jenom zbytky. Jedna jejich hádka byla tak drsná, že se dokonce změnila ve rvačku. Jeden chňapal zubama po druhém, ale Meinere byl slabší a navíc nemohl. Nemohl útočit na vlastní matku, ale ona očividně na svého syna mohla. Nejdříve Meinera zcela překvapila útokem na jeho hlavu, pokusil se uhnout, ale docílil pouze toho, že se jeho pravé ucho dostalo moc blízko tlamě jeho matky, která stiskla a trhla. Ve chvíli, kdy si Meinere uvědomil bolest a pramínek krve, co pozvolna stékal z jeho ucha jeho matka ještě trhla tlapou proti jeho oku. Strachy zavřel oči, ale tím se moc neubránil, možná si tím však zachránil zrak. Další pramínek krve stékal z rány pod levým okem, ten pramínek byl mnohem větší než ten, co stékal z ucha a vážnější.
Černý vlk pochopil, že není milován. Že ho jeho matka nikdy neměla ráda, protože kdyby ano, nikdy by mu neublížila, i kdyby udělal sebehorší věc. Uvědomil si, že přes všechnu svou snahu je stále černým vlkem, nenáviděným, opovrhovaným, přehlíženým… A jediný důvod, proč ho matka nejspíše držela u sebe byl ten, že Meinere uměl lovit, a to Laurencie potřebovala. Žrát a nic jiného.
Toho dne viděl Meinere svou matku naposledy. Nedokázal se na tu vlčici ani podívat, začal ji nenávidět, snažil se zbavit své jizvy tím, že si ránu škrábal dokola a dokola, což zapříčinilo rozšklebení a neustálé bolesti i po těch letech, co se příhoda stala.

III. Pravá tvář
Po nemilé zkušenosti s matkou Meinere uzavřel veškeré své emoce do sebe, odmítl kdykoli zvednout hlavu výše a podívat se na svůj odraz ve vodě. Z neustálé a dlouhotrvající samoty Meinere začal trpět samomluvou, nepostrádal nikoho po boku, vystačil si sám. Nenáviděl sebe samého. Pro svou černou srst po otci, pro zelené oči po matce a jizvy, co mu jeho vlastní matka způsobila. Když se na sebe podíval, viděl někoho, koho nenáviděl. Vrčel, křičel a nadával na sebe samotného a bral to jako normální věc.
Svým způsobem si přál zemřít, aby nemusel snášet sebe samého, ale smrti se bál, protože věděl, že to je věc, co si jeho matka přála – vidět ho mrtvého a nejlépe její vlastní tlapou. Chtěl také najít své sourozence, ale bál se na ně podívat, protože čekal obvinění z toho, že bez rozloučení odešel s matkou. Dokonce si přál i najít a poznat otce, chtěl vidět vlka, který za vše může, který nesl stejnou barvu srsti a jmenoval se Mistoke.
Nezemřel, nenašel své sourozence a ani nepotkal otce. Za to objevil jednu krajinu, která nesla jméno Gallirea. Byl podzim, potuloval se po planinách, hvozdech a lesích, když nedaleko zahlédl světle hnědé stvoření, které mu přišlo dosti povědomé. Hnědá vlčice tam byla ještě s černobílým vlkem, kterého však Meinere ignoroval, soustředil se totiž jen a jen na hnědou vlčici, která vypadala jako Laura – jeho sestra. Snažil se přesvědčit sebe samého, že se jedná o blud, o halucinaci, kterou způsobila dlouhá samota, ale nebylo tomu tak. Vlčice si ho všimla a skutku to byla Laura.
Laura nebyla naštvaná, alespoň se nezdála. Byla na svého bratra milá, pobyla s ním nějakou chvíli a poté se vydala pryč s tím, že v Gallieře se potuluje někde i jejich bratr – Deliven. Věčný tulák a cestovatel Meinere se rozhodl, že alespoň na chvíli zůstane v krajině, aby mohl svého mladšího bratra potkat s nadějí, že ani on nebude za jeho odchod naštvaný. Kromě odpuštění za útěk také čekal jisté poděkování za to, co dříve dělal – za lov, za to, jak se jídla kolikrát vzdal pro blaho sourozenců, ale od Laury se děkuji nedočkal, což ho docela dost zklamalo.
Druhé setkání s Laurou se uskutečnilo o pár měsíců později u jednoho jezera. Za těch pár měsíců stihl Meinere potkat černo-bílého vlka Morfeuse, stejně barevnou vlčici Wolfganii a jiné. S žádným vlkem se sice nespřátelil, ale také nenalezl žádného, který by mi ublížil nebo ho zradil… Jednou však zrada a ublížení museli přijít a jeden tento post obsadila jeho sestra Laura.
Kromě Meinera a Laury byla u jezera ještě ebenová vlčice Megan s rudýma očima a šedý vlček Coffin, který Meinera bral jako svého hrdinu, i když nebyl důvod. Meinere byl s Coffinem a opodál Laura s Megan, co nebylo nic zvláštního a pro Meinera svým způsobem i vyhovující. Bohužel však netušil, že Laura svého bratra nemá v lásce tak, jak si černý vlk myslel. Megan ovládala zvláštní magii či nadání, které jí umožnilo proměnit se v obrovského draka v černé barvě, který se nezdál zrovna milý vůči černému vlkovi se zelenýma očima.
Ten drak mu ublížil, poletoval s ním ve vzduchu, házel si s ním jako by byl kus masa, chtěl ho zničit, zlomit, zabít. Naštěstí se tomu tak nestalo a Meinere stál znova nohama na pevné zemi, ač byl zničený. Vystrašený, naštvaný a agresivní. Proklel černou vlčici Megan, řekl nemilá slova proti své sestře a dokonce proti sobě odradil i vlčka, který ho měl rád.
S nenávistí na srdci se ztratil, putoval delší dobu krajinou, hlavu měl sklopenou k zemi a cítil mnohem větší nenávist vůči sobě samému, matce a dokonce i proti Lauře. Začal si myslet, že je nemožné, aby ho kdokoli měl rád, nebyl stvořen k tomu, aby ho kdokoli trpěl, měl rád nebo ho dokonce miloval. Bylo to nemožné, protože byl černý. V té chvíli se v jeho hlavě také zrodila a usídlila myšlenka, kterou se řídí prakticky furt – černí vlci jsou zlí, bílí jsou hodní. Jiní pro něho neexistovali, šedí a hnědí byli nějací, ale černí museli být zlí. Bral sebe samého jako zlého, ale hodlal s tím něco dělat, protože on sám věděl, že není zlý. On byl nijaký. Ani hodný, ani zlý. Byl Meinere. Černý vlk, který nechtěl být černým vlkem.
Slyšel o Smrti, o černé vlčici se zelenýma očima, která by dokázala změnit jeho srst na bílou, dokázala by z Meinera udělat takového vlka, kterým si přál být. Polovičně černý a bílý. Předtím, než však samotnou Smrt našel a požádal o změnu srsti, poznal černou vlčici Lievenne s kterou chvíli putoval po Gallieře. Procházeli přes les plný cedrů, hladoví a unavený z tepla. Meinere se chtěl napít z malého potůčku a poté jít někam chytit něco k jídlu, když v potůčku objevil ptačí hnízdo, které nejspíše spadlo z nějakého stromu. Myslel si, že uvnitř bude pár vajec nebo ptáčátek, která by posloužila k jeho obědu, ale nejdříve musel dohnat Lievenne. Vzal tedy hnízdo do zubů a spěchal za Lievenne, aby ukázal, co si bez námahy „chytil.“ Pro Meinerovo zklamání však hnízdo neukrývalo jediné vajíčko nebo ptáče, ale za to ukrývalo něco, čím se Meinere pyšní do dnes. Malé, hrbolaté vajíčko zelenomodré barvy na zlatém řetízku, které si přivlastnil. Sice netušil, k čemu mu taková věc byla, ale byla jeho. Z počátku mu vadilo, jak se tvrdé vajíčko odráželo od jeho hrudníku, ale poté si na to zvykl, bral to jako samozřejmost, jako přirozenost, jako svou součást, která ho uklidňovala.
Krátce po získání vajíčka Meinere objevil také to, co dlouho hledal. Smrt.Jejich setkání nebylo zrovna nejmilejší, Meinere se bál, třásl se, Smrt mu vyhrožovala a nesplnila to, co chtěl. Řekla mu akorát to, že pokud chce jinou barvu srsti, tak musí jít za jejím bratrem, Životem, který sídlí na druhé straně Gallirei. Smrt Meinerovi akorát vylepšila magii, nic víc.
Nastala dlouhá cesta na jih, kdy Meinere potkal jediného vlka, o kterém později prohlásil to, co o jiném nikdy neřekl. Vlčice nesla jméno Vločka a akorát potvrzovala to, co si Meinere myslel. Bílá srst – vlčice je tedy hodná a vskutku byla. Společně s Meinerem se vydala na pouť k Životu, mluvila s ním a Meinere cítil jakousi důvěru. Nedělalo mu problém mluvit, i když s mírou, nevadila mu její společnost – ba naopak, měl ji rád.
K Životu šla nejdříve Vločka, Meinere se vydal až po ní a byla to ta nejlepší věc, kterou mohl udělat.
Život byl milý, srst měl bílou – pravý opak jeho sestry – a fialové břicho. Splnil Meinerovi to, co si přál a něco navíc. Život ho uskutečnil silnějším, rychlejším, vytrvalejším a obratnějším. K tomu také jeho přední nohy a hlavu propletl zelenými žilkami, které znázorňovali jeho magii.
V té chvíli se Meinere na sebe začal dívat s pýchou a jakousi láskou. Miloval svou srst a pohled na sebe, i když viděl ty dvě jizvy.

IV. Nalezení přítele
Uběhla dlouhá doba od toho, co se Meinerova srst zbarvila částečně do bílé barvy a propletla se zelenými žilkami. Potkal za to dobu mnoho vlků, někteří mu do noty padli více, někteří zase méně, ale žádného nedokázal nazvat přítelem, také nedokázal o žádné vlčici říct, že by ji měl rád, k tomu stvořený nebyl. I přesto, že nebyl pouze černým, stále bral sebe jako někoho, koho nelze mít rád.
Meinere se k tomu odhodlával poměrně dlouho, ale nakonec to zvládl a i přes strach Vločce přiznal, že ji má rád jako kamarádku. Proč se toho tolik bál? Protože čekal, že se stane to, co se mu stalo před pár lety s jinou vlčicí - s matkou. Měl svou matku rád, ale ona neměla ráda jeho, což mu jednoho dne dala dost nemile najevo. Pro jeho štěstí Vločka nebyla jeho matkou a neskrývala tudíž uvnitř sebe nenávist k černobílému vlkovi.
S Meinerovým štěstím však bude Vločka také poslední vlk, kterému bude moci kdykoli důvěřovat a mít ho rád.