Příspěvky uživatele

Tentokrát si ta hlava už dokázala formovat více myšlenek a stavů, které si dokázala i přidělovat určitým věcem. Třeba tam byl nepříjemný pocit, který se odrážel od břicha, což bylo to místo mezi tlapama. Naučila se, že pro zahnání tohohle musí vyhledat mámu. Pokud by toho tvora měla nějak nazvat. A po zahnání tohohle nepříjemného pocitu přišel jeden blažený, který se jí líbil mnohem více.
A pak byl ten spánek. Kdy jen škubala nožičkama, převalovala se, občas tam něco mrmlala pod čumákem, ale neměla ponětí, že to dělá. Prostě chrápala, propadala zaslouženému spánku za to, že jenom přes den spala a... vyprazdňovala. Nic se po ní nechtělo, ještě byla moc malá na to, aby něco musela. A až po ní něco budou chtít, pochopí, že ona na tyhle věci moc dělaná nebude a přijde bouře. Zatim jen obrazně.
No ale ty sny. Ten spánek, který přinášel obrazy, zatím ne moc různorodé, protože toho stále moc neznala, ale už se tam objevovalo více obrazů, dokonce je i rozeznávala a viděla tam také více barev a dokonce i vlků jako ona. Přeci jen už měla šanci rozlepit oči a dívat se okolo sebe. Na tmavý flek, který znamenal vše, pak nějaký hnědý, co byl stále na blízku. A k tomu si připojovala jejich pachy. A ještě dva menší fleky poblíž ní. Stejně neobratný fleky.
Jednu noc se jí o nich nezdálo. Zdálo se jí o té jeskyni, kde se narodila, kde zatím ležela. Byla noc, takže tma, nikde nikdo nebyl, ale stále tam bylo příjemné teplo, ale měla pocit, že se nedokáže pořádně pohnout. Tlapy sice ještě moc neovládala, ale přesto byla mnohem méně obratná, sotva se převalovala a tělo vážilo tak půl tuny.
Zakňourala zoufalostí, co se to sakra děje, vztekala se, že okolí neposlouchá tak, jak ona píská (kníká). Snažila se zavolat někoho, kdo by jí pomohl, ale nikdo tam nebyl.
Nikdo, kromě toho maličkého stvoření, které předtím neviděla, ale poprvé ho cítila. Tentokrát už dokázala rozpoznat novou barvu, zářivější než kterou kdy viděla. Rozlepila maličké oči, které se zdály ospalé a ještě trochu zakalené. Podařilo se jí převalit na břicho, pomaličku zvedla hlavu z kožešiny, na které ležela a němě zírala na stvoření s křidélky, o kterých netušila, že je má i ten teplý černý flek, u kterého je nejčastěji. „Ale ale,“ zahlásilo stvoření cinkavým hlasem a přiblížilo se k vlčeti, které si nedokázalo moc myslet. „Máš zoubky stejné barvy jak oči,“ zazpívalo dojatě, přitom by to mohlo být dost urážlivé, pokud by někomu záleželo na barvě jeho chrupu, o kterém ani netušilo na co ho má. Zatím to byla více přítěž jak pomoc kousat tuhou stravu. Stěžovat si však mohl jenom jeden vlk.
Černá brambora rozevřela na tu větu svoji tlamu, ale ne aby ukázalo, kolik těch zubů má a kolik ne. Chtělo zkusit, jaké to je kousnout do něčeho tvrdého, co by se muselo přežvykovat a tahle věc byla nejblíž. Cvakla však zoubky úplně na prázdno, ale víla stejně uskočila o krok dozadu a zamávala křidélky. „Ale ne, takhle se ty zuby nepoužívají,“ zakroutilo stvoření nesouhlasně hlavou nad hrubým chováním někoho, kdo neznal slovo hrubý.
Vlče v reakci na to znovu otevřelo tlamu, další pokus o to kousnout si do živého tvora. Dokonce udržela tlamu o něco déle otevřenou, ale nebylo to vůbec k ničemu. Protože byla o zub lehčí, stvoření se hihňalo a uskakovalo od vlčete pryč. Tlama klapla na prázdno – prázdněji.

//když už vim, tak pls kytky a křišťály

Už se v té malé hlavě začalo formovat to, že chápala dva stavy. Ten první, složitější, byl ve chvíli, kdy se brodila mořem chlupů, mlátila se s dalšími neobratnými lachtany, myslela jen na jednu věc, kterou bylo jídlo, nechápala, co za zvuky se to okolo ní děje a postupně i registrovala barvy a jakési tvary. Tedy, zatím převážně dva tvary, jeden sotva poznávala, ztrácel se v té tmavé barvě, ale za to ho cítila. Druhý byl jasnější a vydával hlubší zvuky. To přemýšlení v tomhle stavu bolelo.
Druhý stav byl snadnější. Vůbec se nemusela snažit. Tělo leželo jako padlá brambora v teple, mozek si hopsal v úplně jiném světě. Byla v něm stejně hloupá a neobratná, ale nemusela se vůbec snažit. Dokonce to ani nemohla ovládat. Prostě si jen tak chrápala a viděla už trochu jasnější obrázky.
Jenže k čemu jasnější obrázek, když neměla ponětí, kde se nachází? Všude okolo ní bylo šero, pod sebou měla tu teplou a chlupatou věc, která byla zatím jediným světem.
Otevřela tlamu, že by dala všem najevo, že tam je a potřebuje nějakou pozornost a ujasnění, co se zrovna okolo děje, ale na tu její krátkou sirénu vůbec nikdo nereagoval. Ozval se ten zvuk jen vzdáleněji a trochu tišeji. Že by jí někdo odpovídal? Myslet si to mohla, protože pojem ozvěny ještě neznala. Odpověděla té věci a ta zase řekla to stejné, co ona. Sklapla, vybavovat se s tou věcí asi nemělo smysl.
Kdyby se mělo řešit jenom to, co ona vnímala a chápala, bylo by to úplně bezcenné a nepochopitelné, protože si ani nemohla domýšlet, co se děje. Neznala nic kromě spánku, jídla a plazení. Tak jo, už nějaké ty tvary a možná by dokázala podle pachu poznat něco, co se nacházelo nejčastěji okolo, ale tohle se nedalo přirovnat pořádně k ničemu z toho ne moc dlouhého seznamu.
Pro pochopení je tak nudný přepis celé té věci, která se udála ve snu – pojem sen taky neznala, takže tak.
Ve snu byla sama, ležela na jedné z kožešin, která už nebyla potříštěná matčinou krví, na čemž měla podíl své viny. Bylo to však nutné, aby tu mohla prudit, takže se holt stalo. Spala i ve svém snu, nebo minimálně ležela a nedokázala moc pobrat, jak se okolo ní motalo stvoření ne závratné velikosti, ale větší jak ona sama. „Tak maličké,“ opěvovalo ji nasládlým hlasem, který se nasadí jen ve chvíli, kdy vidíte něco strašně malého a roztomilého, nechápete, co s tím, ale nejraději byste to láskou rozmačkali. Proč se ve všech budí násilí z roztomilosti těžko říct.
Tahle věc, která už musela jí podobných vidět tunu, ale stejně si nemohlo pomoct a muselo se nad ní rozplývat, tu pro určitý druh násilí bylo. „Však je ještě ani nepoužíváš, ne?“ zeptalo se brambory, která jen pohnula hlavou, která hned padla na zem, protože ještě neměla sílu ji pořádně držet. A přišla nová a dost hnusná emoce – bolest. Nebo to byl pocit? To je jedno, bylo to příšerný. Jako by jí někdo zazvonil na hlavu. „Aha, to ti stejně moc dlouho nevydrží,“ mlasklo si stvoření zoufale, když z ní dostalo první zub.

//mušle a kytky plsky?

1

Všechno bylo schované za hustou mlhou. V okolí něco halasilo, ozývalo se v dunění, které nedávalo smysl, občas přišel divný ledový závan, jindy se opřelo chlupaté teplo, někdy se o tělo opřel drobný drápek prodírající se blíže k jedinému cíli, který zaujímal maličký mozeček.
Někde v tom malém mozečku byla ještě potřeba zjistit, co se sakra děje okolo, kdo se furt otírá, kdo furt strká a odtrhává od mléka. A proč najednou pod břichem necítí zem. Na to se pokusila i zeptat spuštěním poplašné sirény, protože slova ještě nebylo možné pořádně zformulovat. A pak zase teplo, zase nějaké to dunění, které znělo stejně nesrozumitelně, ale zároveň srozumitelněji než ta její siréna, kdy se ptala, kam ji to berou, že chce být zase tam, kde byla.
Čenich, který moc dobře věděl, že má hledat mléko, že to je fajn, se zabořil do něčeho chlupatého. U toho obvykle bylo mléko, ale tohle místo smrdělo nějak jinak. Někde to tu bude, zformovala se v té černé hlavě pořádná myšlenka. Teď musela jen zapřáhnout zrovna tak černé ploutve. Zapřáhla je, mávala jimi po teplém kožichu, ale sunula se někam do kompletního neznáma, protože v téhle srsti nenajde jídlo. Však to už jakou dobu bylo mrtvé a mělo ji to jen chránit před zimou.