Gallirea - Příspěvky uživatele

Červen 7/10 - Morgoth

Morgoth vysvětloval, že lovit ryby chce trpělivost. Nad tím Matteo pokrčil rameny. "Hlavně, že se neběhá." Tohle mu tolik nevadilo, klidně by vydržel hodiny koukat na vodu a čekat na ryby, jen aby se přitom příliš nenadřel. Snad se nemuselo ani plavat. Už zjistil, že to neumí a z velkého jezera měl opravdu respekt.
Zdálo se, že obrazu pouštního vlka Matteo moc neodpovídá. Něco na tom asi bylo, Morgoth vypadal jako písek a tak z písku i pocházel. Matteo vypadal jako... uhel. A hlavně jako rodiče, konkrétně jako levá půlka táty. "Chm. Ale jakto?" otočil se, aby se podíval na svůj havraní kožíšek. Nevěděl, jak to funguje. Měl se narodit pískový jako Morgoth, když jeho život začal na písku? Proč pak nebyli žádní zelení vlci, copak se nikdo nenarodil v lese nebo na louce? A odkud se měly brát černé kožíšky, jako měl on?
Bohužel k tomu, aby tyhle otázky položil, se nedostal. Na to se mu udělalo najednou až moc špatně. "Jo, v lese mechu," zopakoval to Morgothovi ještě jednou a pak už zvládl jen skučet a kroutit se jako žížala. Nechápal, jak obyčejná ryba mohla způsobit tolik trápení. Pevně zavřel oči a čekal, až ta bolest přejde. Stalo se to, kupodivu, velice rychle. Vydechl. Bylo po všem? Bolest se náhle o kus zmenšila, ale divné kručení a skučení se pořád ozývalo. Pořád mu bylo zle. "Morgothe?" řekl sklíčeně a vytřeštil oči. Zachvátil ho pocit, že se stane něco hrozně, hrozně špatného. Břicho se mu sevřelo a do tlamy se nahrnuly sliny. "Já umřu," prohlásil a začal zvracet pískovému vlku k nohám.

Matteo už na to nijak neodpovídal. Přeci už jednou řekl, že žádný takový hadr nechce, takže to snad muselo být Modrému jasné, aniž by to musel povídat znovu. Tohle taky dospělí dělali často, jak si všiml. Opakovali pořád to samé dokola.
Černý vlček se držel tomu většímu za patami a poslouchal jeho tvrzení, že ne všechny ozdoby se nutně musí blýskat. Tiše zamyšleně zamručel a bylo vidět, jak se mu v hlavě pomalu otáčí kolečka. "Ta mámy se leskne. Tátova taky. A strejdovy taky," pravil po delší odmlce. Bylo jasné, že jedině Mitsurugiho ozdoba vybočuje z řady. Asi vážně neví, že ozdoby jsou od toho, aby se leskly, pomyslel si a zaplavila ho hrdost, že ví něco, co dospělý vlk ne.
Na pokyn k následování odpověděl jen kývnutím hlavy a poslušně vykročil za barevným vlkem přes les. Brzy si uvědomil, kam jdou - k tomu velkému jezeru. Párkrát už se tam byl podívat, i když od vody se držel radši dál. "Asi furt u tý teplý vody," opáčil ohledně momentálního pobytu svých rodičů. Alespoň tam je naposledy viděl. Začínalo to být celkem dlouhé - čekal a čekal, ale oni tam nejspíš zapustili kořeny. Celkem se mu po nich zastesklo, když je teď Modrý zmínil. "Myslíš, že ještě přijdou?" pípl poněkud úzkostlivě. Neplánovali tam zůstat napořád, že ne? Od pramene se chtěl Matteo držet co nejdál. Právě tam byla voda nejzrádnější, tahala vlčata ke dnu. Věděl to z vlastní zkušenosti.

//VVJ

Červen 6/10 - Morgoth

Ryby na to možná právo měly, ale co Matteovo právo se najíst? Svět byl tak hrozně nespravedlivý. "Nojo," zahučel nespokojeně, byl by raději, kdyby ryby žádná práva neměly. Pak by bylo všechno mnohem jednodušší. Když se mu potvrdilo, že se u lovení běhá, otrávilo ho to ještě víc. Běhání ho vůbec nebavilo. Otočil se na své boky, jestli mu tam ta křídla náhodou nevyrašila, ale bohužel takové štěstí neměl. "Nemám." Nicméně alespoň jedna dobrá zpráva v Morgothově řeči přece jen byla. U lovení ryb se běhat nemuselo. "Ha! Tak to je fajn," broukl černý vlček přece jen o kus spokojeněji.
Že se Morgotha nebojí si ujasnili, mohli se přesunout k jiným věcem. Třeba k tomu, že vlk, který pocházel z písku, i vypadal jako z písku. Matteo byl hrdý, jak hezky vydedukoval, odkud Goth pochází, akorát ten divný pocit v žaludku mu radost trochu kazil. Snažil se to ignorovat. "Sem se tam narodil," vysvětloval, jako by tady byl pískový vlk ten zabržděný. "Ale už tam teď nebydlim."
Znovu si neklidně poposedl, trošku se zakroutil. Bylo nemožné si toho nevšímat. Morgoth sice tvrdil, že mrtvá ryba neplave, ale co se to tedy dělo? Matteo, který se ještě před chvílí kasal, že mu špatně být nemůže, mohl odpovědět jedinou věc. "Jo," zafuněl. Ryba v něm plavala. Slyšel, jak tam bublá. Nešťastné vlče se vsedě celé nakrčilo a do očí mu vhrkly slzy. Proč mu tohle nikdo neřekl, proč ho nikdo nevaroval, dokud nebylo pozdě? Bříškem mu proběhla nepříjemná bolest. "Bolí to," hlesl a zoufale upřel pohled na Morgotha. On byl dospělák, určitě bude vědět, co dělat! Musel ho nějak zachránit!

Červen 5/10 - Morgoth

Morgoth mu vysvětloval, jak že to s těmi rybami vlastně je. "Ani ne," uznal Matteo, že být sežrán někým mnohem větším asi není úplně ten nejlepší osud. Na druhou stranu, on měl hlad, tak co měl dělat? To ty ryby nechápaly, že není na výběr? Vlk povídal dál, o tom, jak se jednou lovit naučí, ale Mattea to úplně nelákalo. Byla to spousta práce a určitě spousta běhání. Byl by nejradši, kdyby mu pořád někdo lovil nebo, nejlépe, aby mu zvířata sama skákala rovnou do tlamy. "Hmm. U lovení se běhá, žejo?" ujišťoval se raději. To aby věděl, jestli se má netěšit už předem.
Morgoth byl cizí, ale ujišťoval ho, že se ho bát nemusí. Matteovi to přišlo jako dost zbytečné ujišťování, cožpak vypadal, že se bojí? Neměl z cizince vůbec strach. "Nebojim," šmikl ušima a pak je zmateně otočil dozadu. Z břicha se mu právě ozvalo hlasité zaškrundání. Zatím si toho ale moc nevšímal. Cizinec byl zajímavější.
"Vypadáš jako písek," objasnil svůj myšlenkový pochod a potom se mu obličej překvapivě rozzářil. Teď totiž na něco přišel, a úplně sám. "Ty seš z pouště," pravil s jistotou. Tam přece byla spousta písku. "Já taky. Teda teď už ne," vysvětlil Morgothovi, jistě zcela srozumitělně. V tu chvíli se to zaškvrčení z jeho útrob ozvalo znovu a Matteovi se zdálo, že se v něm všechno jaksi divně hýbe. Svěsil nespokojeně uši. "Může mrtvá ryba plavat?" vytasil se s novou otázkou. Přišlo mu totiž, že přesně to dělá ta, kterou sežral.

Červen 4/10 - Morgoth

Vlk mu vyjevoval možnou budoucnost, která však kolem a kolem Mattea příliš neděsila. Moc velkou fantazii neměl a tak to pro něj bylo celé takové neuchopitelné. Ovšem to, co Morgoth říkal o nežraní věcí, které se někde válí, se rozhodl přijmout. Byl to ostatně dospělák a od těch, jak věděl, by se měl učit a jejich slova brát vážně. I když občas nedávala ani trochu smysl. "No tak jo," pokrčil rameny, ale pak se zamračil, jak ho něco napadlo. Zlatá očka se tázavě upřela na Morgotha. "Ale. Živý ryby jsou moc rychlý." Nikdy by je nechytil. A chodit až do úkrytu pro kus masa se mu pořád nechtělo.
Pískově zbarvený vlk tedy nebyl ze stejného lesa, jako on. "Aha. Takže seš cizí," usoudil Matteo moudře a olízl si čenich, jak přemýšlel, na co by se třeba mohl takového cizího vlka zeptat. Třeba by věděl jiné věci, než vlci doma. "Máš rád písek?" bylo to jediné, co ho napadlo při pohledu na jeho písčitě zbarvený kožich. Připomínal mu poušť. Černý vlček sám musel usoudit, že to není ta nejlepší otázka, ale nedařilo se mu přijít na žádnou lepší. Zavrtěl se, poposedl a znovu tiše škytnul. Že by mu ta ryba vážně něco dělala?

Červen 3/10 - Morgoth

Pískový vlk na Matteův úlovek divně koukal. Jako by mu přišel něčím nechutný a odpuzující. Matteovi to nějak zvlášť nevadilo a vlkova slova pro něj neměla valného významu, neboť ještě nezažil, že by se mu z některého jídla udělalo špatně. Zatím. "Mně je ale dobře," prohlásil Matteo. "Mně nemůže být špatně," kasal se. Kdyby ano, určitě by se mu to už někdy stalo, ne? Sklonil nicméně zkoumavě pohled k rybě, škytnul a usoudil, že už ji vlastně asi nechce. Stejně byla skoro sežraná a hlad už neměl. Odstrčil ji tlapou stranou. "Tak ji už nebudu jíst," pokrčil rameny, hlavně aby na něj ten vlk přestal tak divně koukat. Olízl si z tlapy šupinu a z hrdla se mu vydralo hlasité a zcela jistě extrémně nezdvořilé říhnutí.
Vlk se mu představil jako Morgoth. "Matteo," sdělil mu na oplátku černý vlček svoje jméno a dál si ho zkoumavě prohlížel. "Ty seš z lesa mechu?" chtěl vědět. Všichni vlci, které znal, odtamtud byli, ale cosi mu říkalo, že s tímhle to bude jiné. Nejen, že ho nikdy neviděl, dokonce i tak jinak voněl.

//Mechové dno

Vyškrábal se za Modrým ven na měkký mech, který se mu líbil. Měkce po něm našlapoval a jeho kroky nebyly téměř slyšet. Zavětřil, cítil ve vzduchu zvláštní sladké vůně, které tam během zimy určitě nebyly. Neměl ohledně toho žádné silné pocity, ať už kladné či záporné. Svět se prostě pořád měnil. Hlavně, když už nesněžilo, nějak pořád nemohl zapomenout na to, jak hrozně otravné a nepříjemné to bylo.
Dohnal Modrého a pokračovali v hovoru, který začali již v úkrytu. "Nechci," ujistil vlka, žádný takovýhle kus hadru ho nezajímal. Dozvěděl se ale vzápětí spoustu důvodů, proč by se ozdoba neměla lesknout. Blýskalo by mu to do očí, upozorňovalo na něj, plašilo zvěř. Jasně. Všechno skvělé argumenty. Až na to, že... "Když to je ozdoba, má se lesknout," konstatoval Matteo, pevně si stojící za svou pravdou. On v tom měl evidentně jasno.
Hlad vážně neměl, kus jelena jeho kručící břicho upokojil, ale něčím to zapít by nemuselo být špatné. "Trochu," odsouhlasil a zvědavě upřel očka na Modrého, kam ho asi zavede.

Červen 2/10 - Morgoth

Matteo se krmil nechutnou rybou, ani ho nenapadlo, že by něco podobného třeba jíst neměl. Nebylo to to nejlepší, co kdy okusil, ale byly i horší věci. Třeba kůra nebo hlína nebo kousaví mravenci. Byl plně zabrán do své činnosti, jako obvykle, takže si ani nevšiml, že k němu někdo přistoupil. Teprve až vlk promluvil, Matteo se zarazil. Pomalu vzhlédl, přestal žvýkat sousto a upřel svá zlatá očka na cizince, který se nad ním tyčil. Beze strachu, snad jen s nádechem lehké zvědavosti, ačkoliv z jeho kamenného výrazu se to dalo těžko poznat. Kdo byl ten vlk? A proč pro něj chtěl lovit?
Černý mladík polkl sousto ryby. "Proč?" zeptal se prostě. Nacpal si do tlamy další kus smradlavé ryby, požužlal ho, spolkl. Mezitím si rozmyslel další otázku: "Kdo seš?" Nikdy ho ještě neviděl, ani z dálky. Vlastně mimo les ještě žádného vlka nepotkal, pokud nepočítá Jessieho - jenomže to bylo ve snu, takže se to možná ani počítat nedalo. Tohle byl úplně první cizí cizinec, kterého vlče potkávalo. Jakpak to asi skončí?

106 (4)

Modrý vlk zopakoval název té věci, co nosil na krku, ale Matteovi to nepřineslo o nic víc poznání, než napoprvé. "Jabot," zamumlal znova. Nechápal, jaký to má učel. Nechápal, proč by někdo chtěl tahat bez ustání na krku takovou věc, která vypadala, že je úplně k ničemu. "Budu muset?" zakňoural Matteo neochotně. Modrý ho poučil, že jabot slouží na ozdobu. To byla pro Mattea novinka, dosud se domníval, že by ozdoby měly být pěkné na pohled. Přimhouřil oči. "Však se ani neleskne," zafuněl. Kdyby on měl nějakou ozdobu, chtěl by, aby se blýskala jako strýčkovy hvězdičky nebo měla aspoň pěknou barvu. Třeba jako maminčina modrá růže.
Starší vlk vypadal, že už ho to v úkrytu moc nebaví. Matteovi to bylo jedno, ale protože zlatá vlčice a šedé vlče odešli, zůstali tu jen oni dva. Kdyby se modrý vlk s jabotem taky vypařili, byl by tady sám a to se mu moc nechtělo. "Tak jo," pokrčil rameny a zamířil za vlkem ven na světlo, do horkého dne začínajícího léta.

//Mech

Červen 1/10 - Morgoth

Matteo se zase jednou potloukal poblíž jezera. Velká voda ho strašila, ale zároveň jako by ho čímsi přitahovala. Nechodil tak blízko, aby se ho mohla dotknout - zážitek, kdy zapadl celý pod hladinu, si zopakovat nechtěl. Obzvlášť, když tu nebyla maminka a nemohla ho zachránit. Bloumal nicméně po břehu a koutkem oka po vodě pokukoval. Zajímala ho, ale nechal ji na pokoji. Našel si jinou zábavu.
Měl totiž hlad a zkoušel si něco k jídlu obstarat sám. Lovec moc dobrý nebyl. Zaprvé ho to zatím nikdo neučil, zadruhé byl prostě... nemotora. Zkusil chytit žábu, ale než se odhodlal ke kostrbatému skoku, dávno žbluňkla do jezera. Se slepýšem, kterého našel mezi kameny, to bylo podobné. Odfrkl si nad tím. V úkrytu doma bylo maso úplně bez práce. Měl by se vrátit? Rozhodně lákavá myšlenka. Jenže jemu se teď líbilo u jezera. Takže co s tím?
Zatím se tedy dál poflakoval na břehu. Učinil brzy objev, že se u vody dá najít i spousta jiné havěti. Brouky stačilo trochu tlapkou připlácnout. Pěkně mezi zuby chřoupli, ale chutní moc nebyli a musel by jich spořádat kopec, než by se trošku nasytil. Pak se na něj však usmálo opravdové štěstí! Velká mrtvá ryba musela už na břehu nějakou tu chvíli ležet, ale Matteo si s tím hlavu nelámal. Proč taky? Mrtvá ryba utéct nemohla a jídlo jako jídlo. I když byla trochu ožraná od jiných tvorů, masa na ní bylo pro něj pořád dost. Neohrabaně k ní přiskočil, vyplašil vránu, která ji ozobávala a dal se do jídla, i když jeho hostina po době strávené na sluníčku chutnala i voněla dosti... výrazně, řekněme.

Matteovi se z tlamy vyviklal další mléčný tesák. Věděl už, co to znamená. Zvykl si na návštěvy u Zubky, která na něj byla vždycky milá a pokaždé mu dala nějaký pěkný dárek. Něco mu ale vrtalo v hlavě už od jeho poslední návštěvy zde. Rostlo to v jeho mysli pomalým tempem, které bylo pro černého vlčka typické, ale zase vytrvale. Ta myšlenka byla jako ostrý kamínek zaražený mezi prsty na tlapce. Pořád se připomínala, pořád nepříjemně škrábala. Až vyrosteš, budu mít na tebe památku, řekla víla. Až vyrosteš, budu mít na tebe památku...
Došel až k javoru, opřel se předními tlapami o jeho kmen a vytáhl se tak vysoko, jak jen dokázal. Pořád to nebylo příliš vysoko - a ani nikdy nebude - ale rozhodně mnohem výš, než by dovedl, když sem přišel poprvé. Ne, že by si to uvědomoval. "Čau, Zubko," houkl k dutině v kmeni, kde, jak věděl, víla bydlela.
Drobná tvářička vykoukla z díry vzápětí. "Ahoj, Matteo!" rozzářila se. "Dlouho ses tu neukázal!" "Jo," pokrčil černý vlk rameny, neměl k tomu co dodat. "Jak ses měl?" vyptávala se Zubka, zřejmě ve snaze rozproudit konverzaci. Jako by nevěděla, že s Matteem to je načisto marná snaha. "Fajn." Zaryl drápkem v zemi a přemýšlel, jak by zavedl řeč na to, co ho trápilo.
Víla viděla, že je vlče nezvykle zamyšleno. Vyčkávala. Nakonec si mladík myšlenky porovnal a spustil. "Když sem tu byl naposled. Tys říkala, že... vyrostu a budeš mít na mě památku." "Ano, ten pěkný kamínek, který jsi mi dal. Nezapomněla jsem na něj," zatřepotala víla křídly. "Vystavila jsem si ho v javoru." Matteo pokýval, byl rád, ale o tohle mu nešlo. "No ale. Na co památku?"
Zubka se zatvářila zamyšleně, načež se jí tvář rozsvítila pochopením. "Ach tak. Už rozumím, o co ti jde. Víš, Matteo, až vyrosteš, už sem dál nebudeš chodit. K mému javoru mohou jen vlčata. Dospělým vlkům už zuby nepadají, snad až jsou hodně staří, ale už nepatří pod moji moc. Každý musí vyrůst, dospět... i ty. A až se to stane, už sem nebudeš dál chodit. Neříkala jsem ti to už?"
Matteo se zadumal. Ano, měl dojem, že už mu to víla říkala, teď, když to zmínila. "Sem zapomněl," povzdechl si mocně. Věděl, že jeho hlava za moc nestojí. "To nic. A bradu vzhůru. Ještě to nějakou chvíli potrvá, než se uvidíme naposledy." "No. Já sem chodim rád." "Já vím, a já tě zase ráda vídám. Tak si to nebudeme kazit smutněním, co ty na to?" "Tak jo," pokrčil Matteo rameny a ještě tam chvíli s vílou poseděl, než se sen kolem něj rozplynul do ztracena.

104 (1)

Modrý vlk z Mattea nevypadal nijak zvlášť nadšeně, což se dalo říct i obráceně. Ne, že by Mitsurugi Matteovi nějak vadil, nicméně ho ani příliš nezaujal. Modrý - nebo dobře, fialový - kožich se okoukal rychle a jinak toho z vlka moc nešlo. Dokonce nedělal ani nic zajímavého. Zájem černého vlčete se směřoval na divnou bílou kůži, kterou nosil kolem krku, ale než se k tomu dopracovali, měl Modrý svoje vlastní otázky. A poznámky. "Ty taky ne," prohlásil Matteo v odpověď, nechápaje, co to má s čímkoliv společného. Kromě toho... vypadal přeci jako rodiče. Trochu. Vypadal jako půlka táty! Ta hezčí půlka, co měla oko a ucho.
Vlk mu neřekl svoje jméno, ale Matteovi to ani nedošlo. Přemýšlel o něm prostě jako o "modrém vlkovi" a ze všeho nejvíc teď chtěl vědět, co to má kolem krku. Ta věc, narozdíl od jejího nositele, jméno měla. "Jááá-bot," zopakoval po něm a prohlížel si to. Modráčkova odpověď mu příliš nápomocná nebyla. "No a. Na co to je?" zkoušel to dál.
Po straně se ohlédl na zlatou vlčici a šedého menšího vlka, kteří se tu chvíli zdržovali, ale pak šli zase ven. Neznal je a oni na něj nemluvili, takže se za nimi nevydal. Zůstal tady s Modrákem a Jabotem a doufal, že se máma s tátou brzo vrátí.

Květen 10/10

Zastavil se a prudce oddechoval. Svůj ametyst pořád svíral v tlamě, ale stálo to za to? Bolelo ho úplně celé tělo. Veverky mu hrozně vyprášily kožich, pod srstí musel mít bezpočet modřin. Žebra mu pulsovala tupou bolestí a z ranky nad okem mu dokonce tekla krev, jak se některá z veverek trefila opravdu přesně a podařilo se jí proseknout mu kůži. Se svěšenou hlavou a slzami v očích se šoural skrz les do úkrytu a pofňukával. Měl pocit, že si tohle nezasloužil! Za všechno mohla ta straka. Kdyby mu kamínek neukradla, nikdy by se to nestalo. A kde byla teď? Schytala jen jednu ránu šiškou, ale potom odfrnkla do bezpečí. Kéž by měl taky křídla a mohl frnknout! Pak by si na něj žádné hloupé veverky nepřišly. S tichým popotáhnutím zalezl do bezpečí Mechové nory a tam se i se svým těžce nabytým kamínkem stočil do klubka, aby si mohl začít lízat rány.

Květen 9/10

Na moment všechno jakoby zmrzlo. Matteo strnul s otevřenou tlamou jen kousek nad krásným ametystem, který chtěl získat pro sebe. Veverky ho sledovaly přísnýma korálkovýma očima. Nikdo se několik vteřin ani nepohnul, ale pak už černé vlče nevydrželo čekat. Vymrštil se, chytil ametyst do tlamy a dal se na útěk. Velký veverčí náčelník hlasitě zavřeštěl a na Mattea se rázem snesla salva. Plody lesních stromů se mu odrážely od těla. Pokaždé to pěkně štíplo, když schytal nějaký zásah. Utíkal, co mu tlapky stačily, ale stejně nebyl dost rychlý. Veverky se za ním hnaly po stromech a házely a házely, dokud vůbec měly čím. Poslední šiška ho trefila do stehna, než proskočil dírou v křovinách a konečně uprchl. Ještě za sebou slyšel jejich rozčilené píštění.

Květen 8/10

Straka dosedla na jednu z tlustých větví stromu. Opět začala se svým posměšným krákoráním, když viděla, jak k ní Matteo udýchaně supí, ale její výsměch byl náhle uťat. Dobře mířená šiška odněkud zeshora ji zasáhla přímo do křídla. Samým leknutím pustila drahokam a spadla z větve, jen tak tak, že stačila vyrovnat svůj pád, než by se rozplácla na zemi. Několik černobílých peříček se pomalu snášelo vzduchem.
Matteo se zaradoval a vrhl se k drahokamu, který ležel v mechu. V tu chvíli však i on schytal zásah šiškou. Přímo mezi uši! Zvedl hlavu a spatřil, že na větvích stromu je teď celá armáda rezavých veverek. Ocasy měly bojovně naježené a každá v tlapce svírala šišku, ořech, žalud či jinou munici.