Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 2/10 - Meinere

Dokud táta nepromluvil, vůbec si neuvědomil, že po něm šlape. Vykulená zlatá kukadla měl jen pro ty divné tvory na druhém břehu jezírka. Byli obří. Dokonce i z dálky. A byli strašně, strašně divní. Už jen to, jak chodili. Vypadalo to, že písek jim nedělá žádný problém a vlků opodál si zřejmě vůbec nevšímali. Zato Matteo byl jako v transu. Teprve až když se ozval otcův hlas, věnoval mu krátký pohled a uhnul se trochu stranou, přičemž pro změnu šlápl tátovi na tlapu. Bylo zřetelně vidět, že jeho pozornost je někde úplně jinde. Natahoval krk, ocas se mu občas škubnul do strany, jak se nemohl rozhodnout, jestli je z těch zvířat nadšený nebo vyděšený. Nejspíš od každého trochu. "Co-co-co?" blekotal a zuřivě bodal přední tlapou do vzduchu směrem, kde se hrbatí tvorové skláněli k vodě a napájeli se. Jisté bylo, že to nejsou vlci. Zbytek mu byl záhadou.

Prosinec 1/10 - Meinere

Matteo se uložil na písek mezi otcovýma tlapama a vmžiku spal jako špalek, vůbec neřešil, že by snad mohl překážet nebo něco podobného. Ani ho to nenapadlo. Nevzbudil se, když ho dvoubarevný vlk poodstrčil, jen cosi zamumlal, zafuněl a spal dál. Až dokud ranní paprsky nezačaly vykukovat nad poušť, která už dlouho jejich domovem nebude... která jím vlastně nikdy doopravdy ani nebyla.
Vlče procitlo pomalu, zívalo, mžouralo a nakonec se jen tak povalovalo a koukalo kolem sebe. Nejspíš byl jedinou bytostí, která v tu chvíli byla vzhůru. Táta nepochybně ještě spal a jeho hlava Mattea trochu utlačovala, což si ve spánku neuvědomoval, ale teď jasně cítil, že nemá moc místo. Pomalu se vysoukal ven a lehl si do písku vedle, koukal na vodu oázy a... a co to bylo támhle? Na druhém břehu se zjevila obrovská zvířata s hrbem na hřbetě. Matteo vytřeštil oči, chvíli na ně jen tiše zíral a potom se začal spěšně cpát mezi Meinerovy tlapy. Jen tak pro jistotu. Co kdyby to bylo vlkožravé? Ale jak couval, akorát šlápl tátovi na čumák.

Listopad 10/10 - Meinere

Rozhodnutí najít další malé vlky nebylo podpořeno ani zavrženo, tím pádem to považoval za hotovou věc. Prostě to tak bude. Táta už nic dalšího neříkal a Matteo neměl dalších otázek. Ten výlet je čekal už brzy, ale prozatím všechno zůstávalo tak, jako vždycky a tedy bylo všechno v naprostém pořádku.
Stočil se na písek pouště mezi jednou černou a jednou bílou tlapou, čenich si položil na svoje vlastní nohy a i když jeho zlatá kukadla pořád svítila jako žárovičky, bylo vidět, že už mu trochu padají víčka. "Jo," konstatoval prostě a střihl lenivě ušima. Před chvílí byl ještě naprosto bdělý, ale ospalost na něj padla zčista jasna jako těžká deka. Doširoka zívl, zavrtěl se na pískovém podloží a zaklapl oči. "Bou," hlesl ještě, což mohlo být dobrou nebo taky něco úplně jiného. Jisté bylo, že Matteo už to určitě neupřesní, protože během chvíle chrápal jako špalek.

Listopad 9/10 - Meinere

Ne, otázky ze sebe opravdu nesypal po hrstech. Celkově toho tolik nenamluvil, neměl prostě potřebu. Možná, až uvidí ty nové kraje a divné věci, o kterých táta mluvil, bude toho víc, co by ho zajímalo, ale prozatím ho to netížilo. Neuměl si to představit, bylo to příliš neurčité.
Jednu další otázku ale měl, s trpělivostí čekal, až se mu dostane odpovědi. "Mhm," potvrdil jen souhlasným zabručeným, že vážně myslel malé vlky. Než mu táta odpověděl, lehl si do písku, ale jeho tlapy měl pořád z obou stran a mohl mu pohlédnout hezky přímo do očí. No... do oka. Druhé rozpůlený vlk někde ztratil. Mínil, že nějaká další vlčata se možná najdou. To nebyl žádný slib, ale stejně to do Matteovy dušičky zaselo naději. Ocásek se mu opět rozkmital. "Najdem je," pokýval hlavou, ve které mu to touhle tátovou větou začínalo dávat smysl. Malí vlci se najdou, tím pádem jeho rodiče určitě taky našli někde tady a mohli by se cestou nalézt i nějací další.
A že by mohl dorůst? Nakrčil čelo a položil svou malou tlapku vedle tátovy veliké pracky. "Hmm." Zdálo se mu to docela... nepravděpodobné. Muselo to určitě trvat hrozně, hrozně dlouho. Do té doby se beztak nějací malí vlci najdou. Dál to ale nekomentoval. Stočil se místo toho do klubíčka mezi tátovy tlapy. Zdálo se, že se o něj konečně začíná pokoušet ospalost.

Listopad 8/10 - Meinere

Dobře, takovou odpověď vážně nečekal. Myslel, že on a táta jsou mámina rodina a že žijí tady. Docela na dlouhou chvíli se odmlčel, jak nad tím pomalu rozvažoval a přitom se schovával u otcových tlap, kde se mu líbilo. Mohl koukat kolem a přitom se cítil pěkně bezpečně před celým světem, i když ten se zatím jako příliš děsivý neprojevil. Když si ale teď začínal uvědomovat, kolik neznámých věcí a dokonce vlků tam může být, trochu strachu přece jen cítil. Nejspíš to bylo jedině přirozené.
"No, a..." začal pomalu, když si konečně srovnal v hlavě, že rodina je pravděpodobně víc vlků, než očekával a že tady žít nebudou napořád. Jenže jak se zeptat na to, co chtěl vědět? Mluva byla prostě složitá. Ale tohle ho moc zajímalo. "Sou tam, hmm, sou tam... malí vu-vu-vuci?" Máma byla velká, táta ještě větší, kde byl někdo, kdo vypadal jako on? Ne, že by mu rodiče nestačili. Jen by určitě bylo fajn najít někoho, kdo kouká na svět ze stejné nevýšky.

Listopad 7/10 - Meinere

Černé vlče se přehrabovalo v písku, ani si pořádně neuvědomovalo, že se nedrží na jednom místě, ale postupně se posunuje dál. Ne, že by zrovna poskakoval, ale šinul si to vyrovnaným tempem... někam. Teprve až otcův hlas ho zastavil. Ohlédl se a spatřil, že ho nechal za sebou. Střihl ušima a přesunul se zpátky za ním, usadil se do písku. Táta cosi vykládal. Cosi, co mohlo být důležité? Problém byl, že si to nedovedl tak úplně představit. "Né?" zvedl tlapu obalenou pískem a zíral na něj. Byl všude, úplně všude. Co bude místo něj? Lehce svěsil uši. Chtěl někam, kde to je mokré a studené a smrdí to? No, jistý si nebyl, ale hádal, že spíš ne. Neznělo to lákavě.
A další vlci. Existovali nějací další? Nejspíš museli. Jenže... jak to táta zmínil, Matteovi to najednou přišlo trochu moc novot najednou. Zacouval překvapivě mrštně mezi Meinerovy přední nohy. Spíš aby si to vyzkoušel. Jo, tam se mohl schovat, kdyby těch dalších vlků bylo náhodou až moc. Nebo byli všichni takoví obři jako rodiče. Určitě museli být i nějací mrňaví jako on... ne? To by se mu docela líbilo. "Ploč... mu-síme?" chtěl vědět. Co jim tady chybělo?

Listopad 6/10 - Meinere

Z podařeného experimentu s vodou měl dobrý pocit. Máchal krátkou oháňkou a kecl si na zadek poblíž otcových tlap, ačkoliv ne tak blízko, aby se ho dotýkal. Když se mu dostalo krátké stručné pochvaly, ocásek se rozkmital rychleji. "Doblý," zopakoval potěšeně, tak trochu papouškovsky - ale zase se stalo to, co se dělo pořád. Slovo neznělo správně, jak by mělo a to ho otravovalo. Jeho tlama na to byla strašně nešikovná. Naštěstí se nezdálo, že by schopnost mluvit byla nějak zvlášť důležitá. Táta to taky moc nedělal.
Jestli se mu chtělo spát? Zlatá očka zářila z jeho černé srsti jako dvě světlušky. Jestli něco, pak ho cachtání v chladné vodě akorát víc probralo. Zavrtěl hlavou, ne, kdepak, nějak se na spánek dneska prostě necítil. Střihl ušima a sklonil hlavu, začal se přehrabovat v písku, což byla docela dobrá kratochvíle, ačkoliv většinou nic zajímavého nenašel. Sledoval čáry, které vytvořily jeho malé tlapy, ale po očku pokukoval po otci. Co půjde dělat teď? Konečně se mu ho povedlo zastihnout samotného - chodil pryč jenom chlemstat vodu z jezírka, nebo prováděl i jiné věci? Nechtěl, aby mu nic uteklo.

Listopad 5/10 - Meinere

Matteo měl aspoň dost rozumu na to, aby si uvědomil, že slovním vysvětlením se dál zřejmě nedostanou. Buď to táta neuměl vysvětlit, nebo to on neuměl pochopit, případně od každého trošku. Snad ho měl vést nějaký instinkt, ale ten se zdál být jaksi nefunkčním. Jak se táta sklonil k vodě, natáhl Matteo krk, jak jen mohl a pozorně se díval na ten docela triviální úkon. Že by už viděl, v čem to spočívá? Vyplázl svůj vlastní jazyk a zkusmo ho ve vzduchu několikrát sbalil do takové mističky či ruličky, jako to viděl u táty. Šilhavě se snažil na něj pořádně dohlédnout, ale to se mu příliš nedařilo, čenich mu tam překážel. Musel doufat, že to vypadá podobně.
Nenechal se pobízet dvakrát. Tentokrát už se mu i nějakou tu vodu nabrat podařilo. Na první dva tři pokusy jí většinu vybryndal mimo, až mu tekla po bradě a spolkl spíš jen vzduch, ale pár následujících hltů už bylo úspěšnějších. Voda pořád neměla žádnou zajímavou chuť, ale bylo to aspoň něco. Zvedl mokrou tlamu, na které se mu neobjevoval žádný výraznější úsměv, i když se uvnitř radoval. Špičatý ocas mu však švihal spokojeně sem tam. Vida, že na to přišel! Zlatá očka se otáčela opět po otci, jestli k tomu má třeba ještě něco dalšího.

Listopad 4/10 - Meinere

Prostě. Kéž by to bylo prosté. Co víc, mělo by to být prosté. Umět pít byla základní životní dovednost a kdyby na tom jeho život v tuhle chvíli opravdu závisel, třeba by cítil větší tlak se to naučit. Ale on momentálně žízeň ani moc neměl a všechno, co potřeboval, dosud získával od matky. Nenapadlo ho, že se to už brzy změní. Ba že se postupně změní skoro všechno, co mu od prvního dne připadalo věčné a samozřejmé. Tohle byla jen ta první věc. Měla by být jednoduchá, ale Matteovi se zatím nepovedlo přijít na ten trik, který se v tom skrýval.
Kousat vodu nepomáhalo, i když to bylo celkem zábavné. Táta ho ale okřikl, ať na to jde pomalu. Vlče lehce stáhlo uši a velikýma zlatýma očima ho pozorovalo, zatímco se mu to pokoušel vysvětlit. Pokýval pomalu hlavou a ještě pomaleji se nakláněl k vodě, jeho pohyby se změnily v pohyby lenochoda, tu pobídku k ubrání tempa vzal možná až příliš vážně. Vyplázl jazyk, namočil ho do vody, stáhl ho zpátky do tlamy. Přesně podle instrukcí. Jenže toho nabral ještě míň, než když vodu zkoušel chytat. Bezradně pokrčil rameny s pohledem už zase upřeným vzhůru. "Ty," pobídl otce, aby to udělal znovu. "Ty zkus." Chtěl vidět, jak to dělá on. Tentokrát víc zblízka.

Listopad 3/10 - Meinere

Valné odpovědi se nedočkal. Ne, že by se ho to nějak dotklo. Považoval tímto zkrátka otázku spánku za vyřízenou. Ospalý nebyl ani trošku a táta tady taky jen tak přešlapoval a nespal. Mohli nespat spolu, proč ne?
Chvíli si vodu jen tak prohlížel, než se odhodlal ji okusit na vlastní kůži po otcově vzoru. Jenže se někde musela stát strašná chyba, protože to vůbec nedopadlo podle jeho představ. Otíral si mokrou tvář znovu a znovu a prskal, až mu z čenichu vyjela nudle, naštěstí však to šimrání brzy ustalo. Zajímalo ho, co dělal jinak, než táta, ale ten se tvářil spíš dotčeně, když se k němu otočil. Vypadalo to, že nechápe, proč ho vlastně Matteo tak zkoumá. Vlče se marně pokoušelo zformulovat svoji otázku do slov. "Jak?" vyplodil nakonec a packou ukázal k vodní hladině, která byla už zase dokonale klidná.
Vrátil se zase až ke břehu, tentokrát velice pomalu, jako by se mohla voda vymrštit a sama mu vlézt do nosu. Matteo vyplázl jazyk, jak nejvíc to šlo a znovu se otočil k otci, hledaje ujištění, že to dělá dobře. Fajn. Jen jazyk. Naklonil se nad vodu, namočil do ní špičku jazyka a... a dál co? Neobratně po jezírku chňapl, až voda vystříkla do všech stran, ale něco se mu přece jen povedlo do tlamy nabrat. Jen to nemělo skoro žádnou chuť. To už i palmové listí bylo na okusování zajímavější. Chňapl po vodě podruhé. Muselo na tom něco být... Dospělí to dělali.

Listopad 2/10 - Meinere

Přišoural se blíže a čekal tak nějak... na cokoliv. Krátký ocásek se mu pomalu pohupoval sem tam. Ještě to trvalo nějakou tu chvíli, než se k němu táta otočil s prostou otázkou. Matteo se nad tím zamyslel. Měl spát? Nevzpomínal si, že by mu to někdo přikazoval a připadal si dokonale vzhůru. Zakroutil pomalu hlavou. "Nespát," shrnul do jednoho slova a přesunul se otci k černé přední tlapě, aby mohl jezírko prozkoumat víc zblízka.
Naklonil se nad vodu a zvědavě ji očichal, avšak nevoněla příliš zajímavě. Strčil do ní čumák, jako předtím táta, ale to bylo teprve nepříjemné! Pochopitelně si ji tam totiž nabral. S prsknutím couvl a kecl si na zadek, tlapou si ublíženě třel čenich, ve kterém ho lechtalo a štípalo a nutilo ho to dále prskat. "Pfffuj," zakňoural nespokojeně a třepal hlavou, aby se zbavil toho nepříjemného pocitu. Zkoumavě pak zvedl pohled k tátovi. Jakto že se to jemu nestalo?

Listopad 1/10 - Meinere

Malý černočerný uzlík se uměl spánku věnovat vskutku důkladně. Byla to jedna z nejlepších činností, hned po jídle, nejspíš. Nedal se ale provozovat pořád. Jak rostl, začínaly ho zajímat i jiné věci. Nemohl si pomoct, musel zkoušet, co dovede, teď, když už viděl, slyšel a tlapky ho jakž-takž unesly. Sice se nikam nehrnul po hlavě, ale byly tu otázky, které mu nedaly klidu. Tak například, kam se to pořád vydával táta? Proč, i když byl na dohled, pořád dupal kolem, chvíli si nesedl, spal on vůbec?
I teď, když se Matteo probudil, viděl ho, jak brousí kolem poblíž vody. Máma spala a Matteo se tiše vzdálil od jejího huňatého břicha. Pořád se na nohou tak trochu kolébal, avšak už ho unesly a lehký krok měl snad vrozený. Písek tomu taky napomáhal, vyplížil se za tátou tiše jako myška. Zastavil se vedle jeho dvoubarevného ocasu a nakukoval, co to dělá u jezírka. Pil - nic zajímavého, až na to, že pro vlče bylo momentálně zajímavé skoro všechno. Že by si to taky zkusil? Zatím ale jen stál Meinerovi za zády, mlčel a díval se.

1/28

Matteo se povaloval v písku pod palmou. Ve skutečnosti chrápal jako špalek, ovšem octl se ve snu tak živém, že si to ani neuvědomoval. Všechno vypadalo stejně, jako vždycky - jak předpokládal, že to bude vypadat napořád. Jen... Kde byla máma? Táta? Rozhlédl se, ale známé kožichy nespatřil. Vykulil oči a rozhlédl se kolem. Táta občas někam mizel, ale máma? Kam se poděla ona? Nechali ho prostě tady? "Mi? Tá-ti?" Vyškrábal se na krátké nožky a oklepal se, aby se aspoň částečně zbavil písku, který ho tak rád lechtal v kožíšku. Tu si všimnul další zvláštní věci. Strom, pod kterým ležel, nebyl stejný jako vždycky. Větvil se do všech stran a místo pár velikých listů měl spoustu malých. Černý vlček naklonil hlavu ke straně a v jeho nepříliš bystré hlavě se pomalu otáčela kolečka, jak se snažil zpracovat tuhle záhadu. Co se to tady vlastně dělo, hm?
"Aha, jistě. Ty jsi Matteo, co?" Lehce nadskočil a otočil se po hlase, který na něj mluvil. Bylo to takové malé stvoření, které kroužilo kolem jeho hlavy. "U všech stoliček, ale ty jsi ještě úplný prcek! Zas mi sem někoho poslali předčasně," láteřilo to. "Však ti ty zuby musely sotva vyrůst, natož aby ti padaly. No, nejdřív se na to podíváme. Udělej 'á'," pobídlo ho stvoření a evidentně čekalo, až vlče něco udělá.
Matteo jen stál, koukal a mlčel jako zařezaný. Á? Ještě ani nepochopil, na co se to vlastně dívá a už měl zpracovávat nějaké zašifrované instrukce. "Hmm?" "No prostě otevři tlamu, prosímtě, takhle," přilétl tvor blíž a předními tlapami začal páčit Matteovy čelisti od sebe. Černý vlček vykonal, co se po něm chtělo, přitom stále poulil oko zvědavě po neznámém tvoru, který mu teď drobnou pacičkou poklepával na zuby. "Fakt už ti jeden chybí. Že by ti ani nenarostl? Nebo už jsi ho stačil ztratit? No, nevadí, nevadí, odměnu si za něj zasloužíš i tak." Poletucha odletěla opodál a zanechala Mattea sedět s tlamou rozevřenou doširoka. "Můžeš zavřít," máchla k němu tlapou, když to viděla, s výrazem, který se zřetelně ptal copak ti vážně musím říkat úplně všechno?
Matteo s cvaknutím zavřel tlamu. "Co si?" nakrčil čelo. Moc nepochopil, o co tady šlo, proč nějaký přerostlý komár chtěl zkoumat jeho zuby a proč mu je rovnou kritizoval. A v neposlední řadě, kde byla ta odměna. "Aha, já se nepředstavila, viď? Promiň, spousta vlčat k oblétání, málo času na plkání. Já jsem víla, víla Zuběnka. Sbírám vypadané zuby vlčat a za ně jim dám vždy nějaký malý dárek. Párkrát se ještě uvidíme." Poplácala Mattea po čenichu, před čímž vlk zprudka ucukl. Moc se mu tohle opatlávání nelíbilo. "Zubka," zopakoval nedůvěřivě stále ještě s nakrčeným čelem. Co si měl o téhle bytosti myslet? "Zuběnka, ale skoro. No, zbytek zubů ti zatím pevně drží, takže já mám hotovo. Zatím se měj, uvidíme se později. A tady je ta odměna," prohlásila a Matteo uviděl, jak se cosi třpytivého sneslo do písku, ovšem než to stačil prozkoumat, padla na něj hrozná ospalost a oči se mu zavřely.

Matteo si nijak zvlášť neuvědomoval plynutí času, ba ani starosti, které způsobil vlastním rodičům už jen svou vlastní existencí. Výhodou toho být jen malou bezbrannou hroudou byla skutečnost, že si s podobnými věcmi prostě hlavu lámat nemusel. Momentálně bylo jeho největším zájmem zkrotit své krátké nohy, aby ho nosily více spolehlivě. Začínal na to v posledních dnech přicházet. Písčitý terén na to nebyl nejvhodnější, drobné tlapky se mu bořily, ale vzhledem k tomu, že neměl zrovna moc jiného na práci a spoustu času na procvičování, postupně se z nemotorného batolení stalo cosi, co už se skutečně dalo nazývat chůzí. Dokonce si občas i poskočil... Ale moc ne. Stejně jako do mluvení, do pobíhání se mu moc nechtělo.
Z jeho pohledu bylo všechno fajn. Rodiče měl neustále na dosah, hladem netrpěl, bylo tu pěkně teplo, spousta zajímavých věcí, na které koukat. Písek ho občas trochu svědil v kožichu nebo ho škrábal mezi polštářky tlapek, ale vzhledem k tomu, že nic jiného neznal, po ničem jiném ani netoužil. Zrovna se povaloval s tlapkami vytrčenými k obloze, když zaslechl, co táta říká. Překulil se na břicho, naklonil hlavu ke straně a našpicoval ušiska. Jít? Jít kam? "Hmm?" vyloudil tázavý zvuk, který byl mnohem jednodušší, než snažit se uchopit složitá slova, která se mu v tlamě divně překrucovala a kolikrát z ní vyšla úplně zmrzačená.