Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 3/10 - Sgaeyl

Nečekal, že vlče bude vodu tak náruživě bránit. Ba ani, že slůvko, které ji naučil, obratně otočí proti němu. Lehce se zamračil. "Nejsem blbej. Protože se neutopim." Tak! A měla to. Matteo si říkal, že každý vlk, který se dobrovolně vrhne do vody, to nemá v hlavě v pořádku. Zato jeho hlava, ta byla v pohodě. Dokonale funkční.
"Seš malá, propadneš se," konstatoval prostě, nebavilo ho se dohadovat o věcech, které měly být naprosto jasné. Opatrnost v tom nehrála roli, on taky dával pozor a propadl se pod hladinu, nabral si plný čumák vody a vyděsil se natolik, že ho to odradilo od jakýchkoliv dalších pokusů. "Já nejsem smutnej. Jen nechci umřít," škubl rameny a pokývl k jezeru: "Si to klidně zkus." A, protože měl pocit, že by tu pravdu měl vážně bílé namlátit do hlavy, zopakoval ještě jednou: "Propadneš se."
Prozatím se však vlče obrátilo svojí pozorností plně k němu. Bílý chomáček se na něj zubil a máchal svojí krátkou oháňkou. Matteo se neusmál, ale ocasem taky párkrát máchl. Představila se mu jako Sgaeyl - neboli Sejka, což skutečně bylo jednodušší, ale přišlo mu divné, že by si dobrovolně někdo nechal říkat jiným jménem. On nesnášel, když se mu říkalo jinak, než Matteo. "Sgaeyl," zopakoval pomalu a pak sklopil zrak zpátky k ní: "Sem Matteo."

Září 2/10 - Sgaeyl

Zdálo se, že zasáhl právě včas. Bílý chomáč se zrovna chystal znovu vrhnout do vody a tentokrát - tím si byl Matteo jistý - by ji hladové jezero jistě spolklo jako malinu. Matteo došel blíž a prohlížel si vlče, které nic neříkalo a vlastně na bílé vlčici neshledával nic zrovna zvláštního, až na to, že byla ještě mrňavější než on a bílá jako sníh. Sníh rád neměl, ale vlčata celkem jo. Líbilo se mu, že je větší než oni a víc toho ví, že je může dokonce o něčem poučit. Připadal si pak zvláštně důležitě.
Vlčice neprotestovala ohledně vody, zřejmě rychle pochopila, co je pro ni dobré. Místo toho se soustředila na rozšiřování svého slovníku. "Blbá jako že je špatná. Na nic. Hloupá," objasnil a zamračil se na jezero, jako by čekal, že se vyleje z břehu a pokusí se jich zmocnit. "Propadneš se do ní a utopíš se," doplnil ještě. To aby bílý chumáč věděl, proč si má dávat majzla, kam šlape.

Září 1/10 - Sgaeyl

A zase ho tlapky dovedly k jezeru. Mattea nenudilo vracet se pořád na jedno a to samé místo, přišlo mu to tak fajn. Už to tady znal, věděl, co čekat, věděl, že to tady je dobrý, tak proč by měl hledat ještě něco dalšího? Tentokrát tady ovšem nebyl sám, už když přišel. Na břehu se potulovala malá vlčice.
Matteo ji chvíli zvědavě pozoroval. Kdyby měl trochu větší fantazii, řekl by, že to je jako koukat se do zrcadla, které ze všeho udělá protiklady. Byla stejně tak sněhově bílá, jako on byl půlnočně černý, tak usměvavá, jako on byl netečný. Zatímco ji sledoval, zasmála se a rozběhla se do vody. Tu Matteovi zatrnulo! Vzpomněl si, jak se nad ním samotným zrádně zavřela hladina a jezírko v lese ho chtělo spolknout. "Nedělej to," štěkl po vlčeti, i když to už bylo zase bezpečně na břehu, odrazené podzimním chladem vody. Tempem, které se v jeho případě dalo nazvat spěšným, došel až k malé vlčí slečně. "Voda je blbá," informoval ji zkušeně. O tom on něco věděl!

Čekání Matteovi zase tak moc nevadilo. Povaloval se na břehu, koukal na vlny a na kachny na jezeře a vyčkával, zda se něco bude dít. Po nějaké době zaslechl vzdálené hlasy a bylo jasné, že se někdo blíží. Zvedl hlavu, našpicoval uši. Skutečně! Z lesa se vynořili dva vlci, které hned poznal. Zaplácal oháňkou do země a vyškrábal se na nohy. "Čáááu," protáhl pozdrav k rodičům a zamířil k nim, hned se kolem nich ochomýtal. Nijak extra se nelísal ani neusmíval, ale bylo vidět, že má i tak ze setkání radost.
Nakonec se usadil někde mezi nimi, prostě kam se mu podařilo vecpat. "Jo," kývl na otázku, kterou položila Bianca. "Říkal, že se u toho nemusí běhat?" ujišťoval se a úkosem pohlédl na Mitsurugiho. Ne, že by mu nevěřil, ale jistota je jistota. Šedý vlk popisoval, co a jak budou dělat. "Nejsem Malý, ale Matteo," opravil ho vlček, který byl na tahle všemožná oslovení docela háklivý. Smůla, že bude malý pravděpodobně celý život. Nohy se mu už trochu vytáhly, ale pokud něco, jen to více zdůrazňovalo, jak je útlý a drobný.
Vypadalo to, že už mohli na lov vyrazit. Matteo našel pohledem tátu, který prozatím neřekl ani bů, ale pak pokrčil rameny. Chtěl vidět, jak takový lov vypadá a jak se dá obstarat bez běhání. Takže se prostě zvedl a vyrazil za Modrákem.

//Severní Galtavar

Hlásím i Mattea c:<

Září 1/10 - Kiwi

Vlčice se mu představila jako Kiwi. Matteo kývl a jednou máchl ocasem. To bylo aspoň jméno. Jednoduché, snadné na zapamatování, bez všelijakých kudrlinek. To se mu líbilo.
Kiwi se s nadšením chopila klacku a začala tahat ze všech sil, kterých ovšem zatím tak moc neměla. Matteo větev pevně držel v zubech a cítil, jak se mu hlava cuká ze strany na stranu, když se vlče zmítalo na druhém konci, ovšem neměl příliš velký problém ji udržet. Rozdíl velikostí a sil byl zkrátka příliš velký, než aby to mohlo být nějakým způsobem fér, což už pomalu začínalo docházet i černému dorostenci.
Chvíli klacek jen držel, tlapy zapřené do země a krk natažený dopředu, nechával Kiwi, ať se vyřádí, ale když ho šeptem začala hecovat, bylo jasné, že tam dál nemůže jen tak stát jako tvrdé Y. Přikrčil se a zabral. Tentokrát už ne vší silou, jako předtím, ale jeho odhad ani tak nebyl moc dobrý. Pořád to bylo silněji, než by bylo zdrávo. S Kiwi to muselo minimálně pěkně cuknout, pokud jí tedy jejich skvělou ožužlanou hračku rovnou nevytrhl z tlamy.

Srpen 3/10 - Kiwi

Matteo se zamračil. Nelíbilo se mu oslovení kluku a ke všemu se mu zdálo, že vlče nechápe, o čem přetahovaná je. Nebyla k ní potřeba fantazie, což byl jeden z důvodů, proč tu hru měl tak rád. "Sem Matteo," sdělil zrzavé kuličce chlupů. "A vyhrává se svalama," doplnil jí mezery ve vzdělání. Ne, že by on byl zrovna nějaká svalnatá korba, tělo měl stále útlé a momentálně se navíc nacházel v té fázi růstu, kdy byl samá noha a skoro nic jiného. Ovšem v porovnání se svou protivnicí na tom byl o dost lépe.
Neuvědomil si to ovšem a tak se docela lekl, když ze všech sil zabral a narazil pouze na minimální odpor. Překvapeně se svalil na zem a vlče div že nerozmáčkl. "Já za to nemůžu, že seš malá," pokrčil rameny a zvedal se na nohy. Co měl dělat? Zmenšit se nedovedl. "Musíš táhnout pořádně," řekl vlčici, než se chopil klacku znovu. Tentokrát ale nezabral jako první. Počkal, až se do toho pustí ona - protože když hra skončila během jedné vteřiny, nebyla to žádná zábava.

Srpen 2/10 - Kiwi

Strakatá vlčice byla pro Mattea poněkud matoucí existencí. Sledoval ji trochu podezíravě, nevěděl, jak si vykládat její nečekané záškuby a výbuchy aktivity. Nezdálo se, že by měla být nějak nebezpečná, šlo mu to ale trochu na nervy. Byl taky takový, když byl menší? Nevzpomínal si.
Každopádně hrát si na přetahovanou chtěla, což byla asi ta nejpodstatnější věc. Chopila se klacku a prohlásila o něm, že to je provaz. "To je klacek," opravil ji Matteo, který měl právě tolik představivosti, jako suchá větev. "Ale to neva." Protože přetahovat o klacek se dá taky. Najednou se však zdálo, jako by o hru vlčice ztratila zájem. Jako by se úplně rozbila. Zůstala stát a zírala na něj - Matteo stál a zíral zpátky, netuše, čím to způsobil. Už už chtěl do zrzečky dloubnout, aby ji probral, protože to začínalo být trochu děsivé, ale v tu chvíli se vzpamatovala sama od sebe.
Přitáhla si větev k sobě a dala mu varovnání, které považoval za zbytečné. "Jo. O tom ta hra je," pokývl, dávno už si zvykl na to, že vlci mají potřebu říkat docela očividné věci. Myslel, že to dělají jen dospěláci, ale vlčatům se to také nevyhýbalo, jak zjišťoval. Zatímco jeho menší společnice se zubila a už byla celá nastartovaná, Matteo vzal s rozvahou svůj konec větve do zubů a pevně skousl. "Tfi, dva, hedna, thď," odpočítal to huhlavě a sotva řekl teď, zabral, jak jen dokázal, aniž by si uvědomoval vlastní sílu.

Srpen 1/10 - Kiwi

Matteo se lenivě plouhal k jezeru s nejasným plánem, že se natáhne na břeh a bude pozorovat vlny a kachny. Už u dálky slyšel jakési skřehotání, ale jen po něm letmo cukl uchem a nevěnoval mu moc velkou pozornost. Jeho se to určitě nijak netýkalo, že?
Nu, tak v tom se tedy černý vlček přepočítal. Nestačil se ani uvelebit na břehu, když se k němu přihnala vlčice. Přesněji ještě malé vlče, od pohledu o dost mladší, než Matteo, což ho zaujalo, protože nikoho mladšího, než byl sám, neznal. Zarazil se na místě, zatímco před ním hrabala ve vzduchu po prachu, vítězoslavně hulákala a zvláštně sebou škubala.
Bylo to jako střet dvou zcela odlišných světů, neboť Matteo stál nehybně a ve tváři mu zůstával stejně nic neříkající výraz, jako vždycky. Byl na tuhle cizinku zvědavý, ale navenek to nijak vidět nebylo. "Čau," odpověděl prostě na její podivné přivítání. Nevěděl, jak ho mohla čekat, když se neznali. "Joo?" zeptal se nejistě, že by ji už někdy dřív potkal? Ale to by si určitě pamatoval. Měla hodně zvláštní kožíšek a navíc byla vážně mrně. Ale chtěla si hrát, což bylo plus - Matteo ovšem znal jen jednu jedinou hru. "Tak jo," škubl rameny. "Umíš se přetahovat?" Úplně mu při pohledu na tu bílo-karamelovou kouličku chlupů nedocházelo, že by to nebyla příliš fér hra.

Trochu ho zklamalo, že se nedozvěděl, co Modrák provedl, že ho chtěl táta hodit do sopky. Zdálo se, že zvláštně zbarvený vlk se více upjal spíš na myšlenku lovu. Poté, co ho Morgoth několikrát ujistil, že při lovu se musí běhat, do toho Matteo nebyl extra žhavý. Šedivý lovec mu však popisoval docela jinou realitu. Vlče naklopilo hlavu ke straně a zkoumavě na něj hledělo zlatavými zraky. "Aha. Tak to je dobrý," prohlásil a podrbal se za uchem. "Tak to asi zvládnu." Schovávat se přece uměl moc dobře a zvířata se bála úplně všeho. To už měl ozkoušené. Nebyl sice moc velký, ale vyplašit nějakou srnku určitě dovede.
Napil se z jezera a pak se podíval na šedého, který začal výt z plna hrdla, až se jeho hlas nesl nad jezerem, nad lesy a snad i nad horami. Pocítil v hrdle neodolatelné šimrání, hlásek, který mu našeptával, že by se měl k vytí přidat. "Hau, hau," vyloudil ze sebe mnohem méně znělý hlas. "Jo," kývl a olízl si mokrý čenich. Pak začalo čekání.
Čekali a čekali. Matteo se natáhl na břeh a tlapkou si postrkoval kamínky, které se tam povalovaly, nevadilo mu, že se vlastně nic neděje. Přesto po nějaké té chvíli zvedl hlavu. "Slyšeli tě?" zeptal se. Nikdo se zatím neobjevoval.

"No," odsouhlasil Matteo s pokrčením útlých ramen, sám to nijak šokujícím neshledával. Z jeho pohledu tam byl pramen odjakživa. Zkoumavě se zahleděl Mitsuovi do šedivých očí. "Špatně slyšíš?" zeptal se z čisté zvědavosti, neboť to nebylo poprvé, co po něm vlk opakoval, co řekl, jako by si to potřeboval ujasnit. Možná vážně byl nahluchlý. Nebo jen rád papouškoval.
Matteo naklopil hlavu ke straně, když se dozvěděl, že se jeho táta snažil někoho hodit do sopky. Vlastně nejen někoho, přímo tady Modrého vlka. Chvíli nad tím přemýšlel, kolečka mu v hlavě klapala. "Cos proved?" zeptal se nakonec. Musel to být nějaký způsob trestu, táta by to určitě neudělal jenom tak, že ho to zrovna napadlo. Matteo si umínil, že bude muset být opatrnější. Na sopku se sice chtěl jít podívat, ale do ní... To se mu úplně nelíbilo.
"Vo-da," stál si vlček za svým. Skutečnost, že spousta věcí na světě může mít dva nebo i více názvů, se mu vůbec nelíbila a byla pro něj zdrojem nemalého utrpení, protože se mu to potom všechno pletlo dohromady.
Na otázku mu šedý odpověděl otázkou. Matteo na něj koukal a čekal. Měl si o tom něco myslet? Hádal, že tedy už lovil, ale jistý si být nemohl. Netušil doteď ani to, že je Modrý smečkový lovec, natožpak aby si z toho vyvozoval nějaké závěry. Naštěstí ho v tom nenechal koupat moc dlouho. "Aha," pokýval Matteo hlavou, když mu to objasnil a pak trochu nakrčil čumák. "No. Já nevim. Trochu mě to zajímá. Ale nerad běhám." Na Mattea tohle byla dost dlouhá rozmluva, že si snad mohl Mitsurugi pogratulovat, jak ho rozpovídal. Lov černému vlčeti pořád ležel v hlavě, od chvíle, co o něm mluvil s Morgothem. Ne, že by se toho toužil vyloženě účastnit, ale rád by to aspoň viděl.

//Mech

Matteo tlapal za Misturugim jako zmenšená verze vlkova stínu. Byl stejně tmavý a pohyboval se i stejně potichu. Špicoval ale zvědavě uši, neb ho zajímalo, co mu vlk odpoví na jeho otázku. Myslel si, že na to kápl, že na tohle už nebude mít Modrý co říct, protože ozdoba se měla lesknout a tečka, jenže se spletl. Vlk prohlásil, že je díky tomu výjimečný. "Hm," brouklo vlče, nepříliš tím oslněno a v žádném případě vyvedeno z míry tím, že kráčí po boku výjimečnosti. Víc se k tomu Matteo nevyjádřil a přebíral si to v hlavě. K čemu bylo být výjimečný, když jste ani nemohli mít lesklou ozdobu? To by raději byl docela obyčejný... Asi takový, jako byl teď.
Šedý vlk dle všeho nevěděl, kde ta teplá voda je. Daleko to totiž vůbec nebylo, však odtamtud zvládl dojít sám - a to nebyl žádný cestovatel, spíš naopak. "Není. Normálně v lese," pokrčil rameny. "Do sopky se neleze," poučil vlka ochotně, protože aspoň tohle už věděl.
To už došli k vodě. Nebyla to žádná jiná, než velká voda, u které našel smradlavou rybu a pak házel šavli Morgothovi pod nohy. Jaké to krásné vzpomínky. "Voda je to," podíval se nechápavě na Modrého. Moc tohohle vlka nechápal, ale na to byl zvyklý - spoustě vlků prostě a jednoduše nerozuměl. "Tak jo," svolil ale, ať už tomu říkal šedivý kvá nebo voda, pro Mattea to nebyl rozdíl. Opatrně, aby ho jezero náhodou nespolklo, došel na břeh a hltavě se napil.
Pak si kecl na zadek a zadíval se na nebe. Vzpomínal si na hovor s Morgothem, na to, o čem se bavili, než se mu udělalo tak moc zle. "Už si někdy lovil?" otočil se na svůj dospělý doprovod. Potřeboval v tomhle směru udělat další průzkum.

Červen 10/10 - Morgoth

Černé vlče vypadalo na břehu jezera spíš jako kus nějaké vyplavené kožešiny, než živý tvor. Ležel tam rozplácnutý a radši se nechtěl ani hýbat, kdyby tím tu rybu ještě nějak vyprovokoval, i když doufal, že už je vážně celá pryč. Pomalu se z toho zážitku vzpamatovával, i když se o něj teď pokoušela únava. Aby ne, tohle byl vážně dosti... náročný den.
Když však do něj Morgoth šťouchl čenichem, Matteo párkrát plácl ocasem do země. "To jo," musel souhlasit, že měl pravdu. I když to varování přišlo pro Mattea možná až příliš pozdě. Stejně byl ale vlkovi svým způsobem vděčný. Ostatně, varovat se ho snažil a taky se mu snažil pomoct, i když moc nebylo jak.
Po chvíli zvedl hlavu a otočil zvědavé zlatavé zraky na Morgotha. "Jak tys to zjistil?" zeptal se pomalu a nakrčil čelo, když dumal, jak by tu otázku nejlépe upřesnil. V řeči byl Matteo pořád dosti pomalý a pokud to jen trochu šlo, slovy šetřil, jako by mu snad měla každou chvíli dojít. "Co jíst a co ne?"

Červen 9/10 - Morgoth

Morgoth ho skutečně nemohl nijak zachránit, což bylo pro Mattea celkem novým zjištěním. Neměli by být dospělí schopní vyřešit všecko? Dosud to tak viděl. Možná se pletl. Nedalo se teď dělat nic jiného, než to vydržet a nějak přežít. Jedinou útěchou bylo, že celá věc netrvala moc dlouho, bylo to tak nepříjemné, že víc by toho určitě přežít nemohl!
Seděl se zavřenýma očima, trochu se klepal a snažil se vzpamatovat. Bylo to poprvé, co zažil něco takového, poprvé, kdy se musel potýkat s nějakým trápením vlastního těla. Morgoth ho čapl za krk a odnesl - či spíš odvlekl, protože na nošení v tlamě byl už Matteo přece jen trochu moc velký - ho o kus dál k vodě. Nechal si to líbit, neboť byl pořád dost mimo, i když se ním asi Morgoth musel nadřít. Matteo byl v jeho sevření jako hadrový. "Už nebudu," zavrtěl rázně hlavou. "Nikdy nebudu, bleh," natáhlo ho ještě při té vzpomínce, ještě štěstí, že už neměl, co by vyhodil.
Natáhl se k vodě a pořádně si vypláchl tlamu, pak se zhluboka napil, aby se zbavil té strašné pachuti. Cítil se líp, břicho ho už nebolelo, ale bylo mu pořád trochu divně a slabo. Rozplácl se na břehu na boku a zhluboka si povzdechl. "Proč jsem to nevěděl dřív," posteskl si jen tak do větru. Svět byl plný pravidel, která vůbec nechápal a neznal.

Červen 8/10 - Morgoth

Morgoth toho měl hodně co říct. Matteo by byl nadšený, že konečně našel někoho, kdo mu odpovídá na jeho otázky, kdyby neměl jiné starosti. Jeho žaludek toho totiž měl také hodně co říct a jakmile s tím začal, Matteovi šla slova pískového vlka jedním uchem tam a druhým ven. Že se u lovení ryb neběhá si ještě zapamatoval, ale co se týkalo původu jeho rodičů... to mohl klidně Morgoth mluvit do dubu a dočkal by se přibližně stejné odpovědi. Černé vlče už ho neposlouchalo.
Hodil šavli jak se patří a uslzené oči zvedl k pískovému vlkovi. "Jak jí řeknu, ať to nedělá?" stačil zachraplat, než se mu zvedl žaludek znovu a vyhodil i zbytek ryby. Matteo zůstal nakrčeně sedět s pevně zavřenýma očima, nožky se mu klepaly jako z rosolu a v tlamě měl příšernou pachuť. Kupodivu se mu ale dost ulevilo. "To bylo děsný. Fuj," řekl, když už si byl jistý, že nic dalšího následovat nebude. Oči měl ale pořád zavřené. Nechtěl se dívat na už jednou snědenou rybu, ale zatím se celý moc třásl, než aby si troufl někam jít. Musel se z toho malinko vzpamatovat.