Gallirea - Příspěvky uživatele

Říjen 4/10 - Thea

Úplně přesně nevěděl, jak by to měl vysvětlit. Nakrčil mírně čelo v zamyšlení. "No," začal pomalu, "chci... vidět věci venku. Ale abych já vidět nebyl." Pokrčil rameny. Lépe už to asi podat nedokáže, natožpak vysvětlit Thee proč by něco takového měl chtít. Vlčice se ale dál vyptávala a dál mu vyvracela jeho pohled na věc. Matteo trochu otráveně zafuněl. "Proč by mě nemoh najít i bez mlhy?" ptal se, přišlo mu, že pokud něco, bylo by pro medvěda snazší ho najít za pěkného počasí. "Ale jak bys mě našla?" zavrtěl hlavou. Proč se ho tolik snažila přesvědčit o tom, že je mlha špatná? Proč jí na tom tolik záleželo? Moc se mu to nelíbilo. On ji nenutil, aby tu byla. Dokonce ji sem ani nezval.
Král a královna tedy neznamenalo nic jiného, než alfy, tedy alespoň podle Thei. Zněla dost nadšeně, když mu to vykládala, ale on její zapálení pro věc nesdílel. "Nechápu, proč musí mít věci víc jmen," zabručel černý vlk, který měl s touhle věcí problém odjakživa. Mraky mohly být taky oblaka nebo beránci, měsíci někdo říkal luna, praseti vepř a Matteo aby se v tom pak nějak orientoval. Tohle mu přišlo stejné. Akorát to všechno komplikovalo.
Thea prohlásila, že by se do jejich lesa ráda podívala. Matteo se ale zdráhal ji tam pozvat. Co kdyby měla problém i s mechem, jako měla s mlhou? Nechtěl poslouchat, že je mech nebezpečný, že by ho díky němu mohl najít medvěd nebo něco podobného. "Ale nesměla bys ho kritizovat," řekl nakonec, možná ne zrovna taktně, ovšem... on byl v tomhle směru docela pařez. Na další otázku zavrtěl hlavou. "Na poušti nesněží," řekl Thee, která možná velký písek nikdy neviděla? "Nevim. Asi tam prostě zrovna byli." Nikdy se na to neptal, okolnosti svého narození pořádně neznal a vlastně ani doteď kloudně nevěděl, jak si to vlastně představit. Pořád měl takový neurčitý nápad, že ho rodiče prostě někde našli pod palmou a od té doby byl jejich.

Říjen 3/10 - Thea

Vlčice měla k počasí mnoho výhrad, které Matteo vůbec nepociťoval. Nerozuměl tomu, proč by s tím měl někdo mít problém, když jemu to připadalo naprosto skvělé. "Nechci být v úkrytu," vysvětloval. "Chci být venku a přitom schovaný. Mlha je dobrá. K tomu." Sledoval vlčici, která nevypadala moc přesvědčeně o tom, že je na tomhle ročním období vůbec něco pozitivního. "Já se tě nelek," pokrčil rameny, slyšel ji přicházet už z dálky. "A zima nevadí. Máme kožichy." Tak o co šlo? Zkoumal vlčici s trochou zvědavosti v očích, ačkoliv se pořád tvářil stejně nijace. O tom, co se mu odehrává v hlavě, se mohla Thea asi jenom dohadovat. Momentálně uvažoval o tom, jestli třeba nemá nějak nemocný kožich, když jí je zima. Existovala taková nemoc? Jestli ano, snad nebyla nakažlivá.
Thea mu potom začala vysvětlovat víc o tom jejich království, ovšem vůbec nic mu to neříkalo - tedy kromě veverek, ty znal. "Co to je král? A královna?" zeptal se. Neuměl si to vůbec představit a rád by pochopil, odkud že se tu vlastně vlčice vyloupla. Neznal tyhle pojmy ani z pohádek, žádné o královstvích mu asi nikdo nikdy nevyprávěl, aspoň si na to nevzpomínal. "Veverky máme taky," doplnil s pokývnutím po krátké pauze, aby Thea viděla, že mají aspoň něco společného.
Tak se tedy seznámili a už ho ani nepřekvapovalo, že neznala les mechu, protože ho neznal skoro nikdo z vlků, které potkal mimo smečku. Ne, že by mu to vadilo, aspoň tam neměli nekonečná procesí návštěvníků a zachovali si aspoň trošku svůj klid. "Tady u jezera? Ne," rozhlédl se Matteo zmateně. Co z toho, co řekl, ji vedlo k téhle domněnce? "Já se narodil ve velkym písku. V poušti. A pak mě naši odvedli domů. To byl všude sníh," vysvětlil.

Říjen 2/10 - Thea
Halloween - Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí.

Zatímco se poflakoval u jezera, padla docela hustá mlha. Nevadila mu, vlastně se mu celkem líbilo v ní zmizet a stát se téměř neviditelným. Brzy ale zjistil, že v ní není sám. Kolem se ozývalo šustění cizích kroků, ale kvůli mlze bylo těžké poznat, odkud vlastně přicházejí. Slyšel také cizí hlas, který do bílé tmy volal. Naklonil hlavu ke straně, avšak neodpověděl. Ten vlk nejspíš stejně nemluvil na něj... že?
Nebo se možná spletl. Z mlhy se totiž zanedlouho vynořila vlčice, celá taková tmavě rezavá. Přátelsky se usmívala a hned čile brebentila. "Čau," pozdravil ji Matteo svým typicky stručným způsobem a kamenný výraz na jeho tváři se ani trochu nezměnil. "Mně se mlha líbí. Dá s v ní dobře schovat," škubl rameny. Vyhovovalo mu to, nevěděl, co má vlčice za problém. Když nic neviděla, bylo jednoduché prostě nikam nechodit.
Vychrlila na něj, že pochází z Cedrového království a jmenuje se Thea. Zřejmě očekávala, že o jejím proslulém království už slyšel, ale Matteo na ni jen poněkud zmateně hleděl. "To neznám," opáčil jednoduše. Ani si moc nedovedl představit, co to takové království vlastně je, dosud znal pouze smečky a domníval se, že jiná vlčí seskupení ani neexistují. "Jsem Matteo. Z lesa mechu. Je to tam taky pěkný," vysvětlil ohledně svého vlastního bydliště a podrbal se za uchem. Navenek se nezdál být z Theina příchodu nijak nadšený, ale uvnitř byl vlastně docela zvědavý, jaká tahle vlčice asi bude.

Říjen 1/10 - Thea

Kolem jezera se vznášel chlad a slunce už se sklánělo k západu, když k němu Matteo dorazil. Neušlo mu, že na hladině plavalo několik žlutých listů, houpaly se na vlnkách. Stromy postupně měnily barvy a shazovaly listí, což bylo pro černého mladíka skutečně fascinující. Bylo to něco nového, co ještě neznal a zjistil, že tohle období, které od sebe oddělovalo léto a zimu, se mu líbí možná ze všech nejvíc. Chlad ve vzduchu byl příjemný a tajemná atmosféra mu plně vyhovovala.
Došel až k vodě, sklonil hlavu a napil se chladné vody. Potom popošel o něco dál od vody a sedl si do trávy. Sledoval, jak obloha tmavne a na západě se barví do všech možných (a snad i nemožných) barev. Mrkl kolem sebe, jestli se někdo neblíží - tady na tomhle místě docela často potkával nové vlky - ale nikoho neviděl. Aspoň prozatím byl sám, ale vůbec mu to nevadilo. Prostě seděl, koukal na vlny a užíval si tichého večera.

Září 10/10
Nevěděl tyto věci. Bylo to jen pocity, které kroužily kdesi v jeho duši jako divné ryby, příliš kluzké na to, aby se nechaly chytit a prohlédnout zblízka. Matteo nebyl zrovna nadšenec do introspektivy a tak pro něj zůstávaly abstraktními, nepochopenými a nepojmenovanými. Příliš se nesnažil to všechno rozluštit. Nepřipadalo mu to podstatné a navíc to byla spousta přemýšlení, o které nestál. Z přemýšlení ho bolela hlava. Bohatě se spokojil s tím, že bloumal okolím, koukal se, mlčel a užíval si podzimu, protože se mu líbil. Líbily se mu ranní mlhy, měnící se barvy stromů, záplavy hub vykukující z mechu, nové vůně ve vzduchu - vůně zralých podzimních plodů, spadaného listí a deště ve větru. Všechno mu to bylo blízké, ač to zažíval poprvé. A bylo to tolik zvláštní? Vždyť přece byl dítětem podzimu.

Září 9/10
Mattea trochu zaráželo, že slunce sice svítí, ale už tolik nehřeje. Jako by ztrácelo sílu a bylo jaksi unavené. Ostatně už i zapadalo dříve a vstávalo později, všiml si, že jsou dny kratší a kvalita světla je... jiná. Bylo bledší. Bylo to melancholické světlo - což bylo další slovo, které by Matteo jen tak nepoužil. Nevěděl, jak to popsat, ani jak říct, že mu vzduch připadá čistší a jaksi křupavější, jakto, že barvy kopců v dálkách se občas zdají o tolik sytější a že se občas dálky zdají i o něco blíž, než v létě... Nevěděl, jak vysvětlit, proč se mu občas svíralo hrdlo, když viděl to ospalé podzimní světlo, jak se sklání mezi stromy. Proč by se mu mělo chtít plakat kvůli světlu? Kvůli vůni ve vzduchu? Proč by při pohledu na stromy, které měnily svůj šat, měl začít přemýšlet o procházkách a výletech, o které dosud vůbec nestál?

Září 8/10
Ráno bylo studené, přímo mrazivé. Jeho tlapky zanechávaly stopy v jinovatce, která místy pokryla mech. Dech mu od tlamy stoupal ve stříbrných obláčcích páry. Zjistil, že mu chlad až tolik nevadí, když k němu není přidružený sníh. Letos už byl také jeho zimní kožich o dost huňatější, než loni, když byl ještě úplné nedochůdče. Teď byl sice puberťácky nohatý, hubený a neohrabaný, ale taky dost huňatý, tudíž se něco z jeho nepochybné drobnosti ztrácelo pod záplavou půlnočně černé srsti. Studené ráno ho tudíž nijak netrápilo. S příchodem slunce mráz stejně začal polevovat. Šplhalo se na oblohu umouněnou mraky, avšak prosvítalo mezi nimi a bylo hned jasné, že dnešek bude pěkný, příjemný den.

Září 7/10
Začínal Matteův první podzim. Tedy, vlastně byl už druhý, ale vzhledem k tomu, že během toho prvního, když se ke konci října narodil, byl nejen naprosto maličkým vlčetem, ale ještě ke všemu ho strávil v poušti, stěží se to dalo počítat. Když z pouště konečně společně s rodiči odešel, podzim už předával štafetu zimě a Matteo tak neměl příliš šanci obdivovat kouzla onoho ročního období. Zima se mu se svým sněhem a mrazy vůbec nezamlouvala, ani v nejmenším. Podzim si příliš neuměl představit, ale doufal, že bude o něco lepší. Mít dvě období, která jsou k ničemu a ještě k tomu hned po sobě... to tedy vůbec neznělo jako zábava.
Teď, když se svým typicky lenivým tempem procházel po ranním lese, musel uznat, že je na podzimu cosi magického. Cosi, co ho hladilo po duši - ačkoliv takhle by to nejspíš nevyjádřil, kdyby se své pocity snažil převést do slov. Pravděpodobně by řekl něco na způsob "podzim je dobrej", což zdaleka nevystihovalo všechno, co pociťoval, ovšem pro Mattea to bylo dostatečně obsáhlé vysvětlení.

Září 6/10

Sgaeyl vypadala docela nadšeně z toho, že je Matteo naživu. Možná víc, než on sám. Ne, že by si přál nebýt naživu, to ne, ale ohledně vlastní existence byl tak nějak... lhostejný. Ovšem bílé vlče už se na toto téma nijak nevyjadřovalo a tak to nechal být i on.
"No... možná," připustil na konto toho, že by Bianca mohla být superhrdinkou. Možné to bylo, i když Matteo tak úplně nevěděl, co musel vlk splnit, aby se takhle mohl označovat. "Chtělo by to víc prozkoumat." Druhé Sejčino prohlášení už mohl potvrdit s větší jistotou. "Mhm. Já žádnou odvážnější neznám," řekl. Byla to pravda. Jeho máma vždycky všechno zvládla, vždycky se o něj postarala. Jestli to neznamenalo odvahu, pak už nevěděl, co by jí mohlo být.
Trochu ho potěšilo, že je Sgaeyl první kamarád. "Ty taky," sdělil jí. Doteď nevěděl, že by mu kamarádi mohli v životě chybět, ale... asi to tak bylo. Přinejmenším nebyl nepříjemný pocit, když si řekl, že si našel kamarádku. I když byla trošku moc hrrr na jeho vkus, ale dokud to nechtěla po něm, bylo všechno v pohodě. Jen byla otázka, jestli ji ještě někdy najde, až odtud odejdou, nebo jestli to dopadne jako s Jessiem... Ale Jessieho potkal jenom ve snu. Třeba to bude jiné.
"Borůvku? Nevim. Jak vypadá?" Musela to být nejspíš nějaká rostlina, když to v jejich lese rostlo, to dalo přece rozum. "Kytky moc nejim," přiznal, zkoušel jednou kopretinu, ale nebyla vůbec dobrá. "Jo. Z lesa mechu. Tam," kývl hlavou směrem, odkud sem přišel. "Pod sopkou." Sgaeyl chtěla, aby přišel na návštěvu. Jaké to asi bylo, být na návštěvě? To taky nikdy nedělal. "No tak jo. Ale kde jsou ty... borůvky?" chtěl vědět. Jinak tam těžko mohl jít, že ano?

Proměnlivost počasí byla jednou z velkých záhad Matteova života. Jistě, rozuměl tomu, že někdy musí pršet a někdy musí zase svítit slunce, aby mohly rostliny růst, a tak dál, a tak dál. Dokonce mu většina typů počasí ani moc nevadila. Líbilo se mu povalovat se líně na slunci a nechat se pražit jeho paprsky. Bavilo ho pozorovat kapky deště, jak bubnují na listy nebo žbluňkají na vodní hladině. Rád se ztrácel v mlze nebo poslouchal píseň větru, i bouřky, ač trochu děsivé, v něm probouzely tichou fascinaci. Jediné, co vyloženě nesnášel, byl sníh. Bílé svinstvo lepící se do kožichu, zalézající mezi prsty tlap, mráz, zima a samá otrava. Zimu by nejraději vždy přeskočil, avšak jinak byl povětšinou s počasí když už ne přímo spokojený, pak alespoň smířený.
Ta věc, která mu vrtala hlavou a která ho i trochu štvala byl fakt, že se počasí dost často nemohlo rozhodnout, jaké vlastně chce být. V létě to nebyl takový problém. Byl v tom nějaký řád a smysl. Určitý rytmus. Několik horkých dní obvykle vyvrcholilo bouřkou, případně pár deštivými dny a potom opět započalo slunečno. Na jaře a na podzim si ale počasí dělalo úplně co ho napadlo. A to bylo to, co Matteovi lezlo na nervy.
Proč se některé dny vzbudil do světa, který byl zahalený mlžným závojem, jen aby se mlha rozplynula, než se vůbec stačil smířit s faktem, že dnes bude mlhavo? Přes mlhu náhle zasvítí slunce, ta se rozplyne a najednou se musíte chystat na úplně jiný den. Slunečný den. Jenže ani tím to občas nekončilo. Občas si v půlce dne mraky vzpomněly, že se vlastně chtějí roztahovat po nebi, připlazily se kdoví odkud a slunce zase zakryly. To se nemohly se sluncem domluvit hned ráno?
Jiné dny byly zase plné očekávání. Těžká mračna visela nízko nad stromy, černá břicha měla kulatá a tlustá, plná vody, jen spustit. Matteo si říkal - aha, bude pršet. Všechno tomu nasvědčovalo. Déšť voněl ve větru, který ohýbal stromy. Teplota klesla, ochladilo se, spadlo možná pět kapek a... a nic. Vůbec nic. Mračna ho navnadila na déšť a potom se zvedla a odplula se vypršet někam k jihu, aby ho ponechala samotného s nejasným pocitem zrady a nenaplnění v nitru. Fakt, že se takováto věc vůbec mohla přihodit, mu připadal nefér. Bylo to téměř kruté. A Matteo nerozuměl tomu, proč je to na světě takto zařízeno.
Kdyby měl v řízení počasí tlapky on, už by to napravil. Srovnal by ho hezky do latě. V jeden den by byl dovolený pouze jeden druh počasí. Pořád by byly deštivé dny a slunečné dny, větrné dny, mlhavé dny, dobrá, možná by dovolil i sněžné dny. Rozdíl by byl v tom, že by se to dělalo pořádně. Kdyby mělo pršet, tak ať tedy prší, žádné pět kapek tady, pět kapek tamhle a nakonec nic z toho. Kdyby mělo svítit slunce, svítilo by hezky celý den, od východu do západu, ani nápad, že se odpoledne rozhodne, že už ho to nebaví a schová se za mraky. Samozřejmě, občas by pustil vítr provětrat nebo přivolal nějakou tu bouřku, ať se tedy počasí také trochu vyřádí - ale v rámci pravidel.
A úplně nejlepší ze všeho by bylo, kdyby předem věděl, jaké počasí má očekávat. Pak by se mohl mentálně připravit na to, co přijde. Svět byl plný magie, to skutečně nikdo neuměl dopředu odhadnout, jak bude? Přišlo mu to zvláštní. Možná by to měl prozkoumat více, aby se o tom nějak poučil. Kdyby totiž taková magie existovala, mohl by s její pomocí napravit všechny chyby v řádu počasí, na které stačil za svůj krátký život narazit. A že jich nebylo málo!

Září 2025 - Mitsurugi, Meinere, Bianca, Matteo - Severní Galtavara, 1x losice

Bylo to už tak, běhání se nevyhne. Melodramaticky si povzdechl, jako by na to měl umřít. Takže Modrák pěkně lže, udělal si ještě v duchu poznámku, která mu přišla dost podstatná. Ze začátku proti vlkovi nic moc neměl, ale teď, když ho neuměl oslovovat jménem a ještě mu slíbil něco, co nebyla pravda... Začínal věřit tomu, že ho táta vážně chtěl jednou hodit do sopky. A přestával se tomu divit.
Brzy tedy vyrazili, černá půlka Meinera s úplně stejně černým dorostencem. Vrhli se po losech a běželi, běželi, běželi. Nebylo to nějak hrozně nudné, ale rád by, aby to už měli za sebou. Los před nimi utíkal, přímo k místu, kde čekal schovaný Mitsurugi. Matteo se ke zvířeti nějak extra nepřibližoval, neměl úplně nutkání vběhnout do cesty těm obřím kopytům, za nimiž se skrývala nesmírná síla. Celé to netrvalo ani příliš dlouho, najednou se z trávy vynořil šedivý kožich a vrhl se po zvířeti. Možná po losici skočili i ostatní, ale Matteo se přiblížil, až když bylo zvíře na zemi, přesně jak ho instruoval otec a zakousl se losici do krku. Zakousl... a držel. Netrefil se zrovna nejlíp, protože nevěděl, na jaké místo mířit a teď, když měl zuby zabořené ve zmítajícím se zvířeti úplně netušil, co si počít dál. Takže se prostě držel, trochu občas zaplápolal, když sebou zvíře mrsklo a čekal, co se teda stane teď.
K jeho údivu už toho moc nebylo. Pod společným náporem vlků se zvíře přestávalo hýbat... Přestávalo... Přestalo. Jakmile k tomu došlo, Matteo losici pustil a couvl. Olízl si krev z tlamy a unaveně si kecl na zadek. "To bylo celý?" zeptal se opatrně, váhavě, protože nevěděl, jestli na něj nečíhá někde ještě další běhání.

Září 5/10 - Sgaeyl

Bílou vlčku jeho slova nejspíš uspokojila, za což byl docela rád. Bylo únavné vysvětlovat něco pořád dokola. Navíc to vypadalo, že se mu i podařilo jí vnuknout aspoň trochu respekt z faktu, že se dá vodou tak snadno propadnout. "Přežil," kývl hlavou, vůbec si neuvědomil absurditu té otázky. "Jen tak tak. Máma mě vytáhla," vysvětlil, jak se to celé přihodilo. Tedy... ne zrovna detailně, ale od Mattea jste toho o moc víc čekat ani nemohli.
Protože se nevypravili do vody, nachlazení jim asi nehrozilo a tak se mohli bavit dál. Nebo se dokonce přátelit, jak Sgaeyl navrhla. Kupodivu to ani nevyžadovalo nějaké velké úsilí, či snad běhání. "Tak to je dobrý," zamáchal Matteo ocasem, potěšen, že si našel novou kamarádku. "Tak můžem bejt kamarádi." Když to bylo takhle snadné, proč by měl říct ne? Zvědavě pak přimhouřil oči a naklonil hlavu ke straně. "Hele. Ty nejseš z lesa mechu, že ne?" zeptal se. Kdyby ano, nejspíš by ji tam někdy viděl... že?

//Velké vlčí jezero

Matteo se trochu kabonil, ohledně toho běhání při lovu se nikdo jaksi nemohl shodnout. Morgoth mu tvrdil, že se běhat musí, Modrák že nemusí, máma že někdy ano, někdy ne. Vyčkávavě se otočil na tátu, jestli k tomu on taky nemá ještě nějaký protichůdný názor, který by mohl přihodit do všeobecného zmatku, ale zdálo se, že ten se k tomu vyjadřovat neplánuje.
"No tak jo," řekl jen nakonec, zatímco dospělí nějak rozdělili lovecké role. Aby byl upřímný, úplně se v tom nevyznal a zůstal trochu překvapeně koukat, když se jeho táta najednou rozpadl na dvě půlky. Ne, že by mu to přišlo až tak divné, magické výlevy ho moc neznepokojovaly, ale stejně... byl to nezvyk. Poslušně se nicméně připojil k Meinerově černé půlce a poslouchal, co říká Mitsurugi. "Nejsem ani prcek," prskl po Modrákovi, který odmítal pochopit, jak se mladík jmenuje. Rozhodl se, že s tímhle vlkem není žádná řeč a otočil se raději k otci: "Tak máme teda běhat nebo ne?" Už byl z toho totálně zmatený.
Každopádně, jakmile se věci daly nějakým způsobem do pohybu (což však muselo být z iniciativy někoho jiného), Matteo se přidal. Ne, že by toho moc nadělal, jen tak nějak neohrabaně cválal, kulil oči na obrovská zvířata a snažil se kopírovat to, co dělal Meinere. Nebo jeho polovina. Jakmile se dal do pohybu, běžet nebylo až tak strašné a pohled na stádo losů byl něco nového a celkem vzrušujícího, takže lov aspoň nějakým způsobem udržel jeho pozornost. Zatím.

Září 4/10 - Sgaeyl

Matteo naklonil se zamručením hlavu ke straně. Nechápal tedy, co vlče sledovalo tou svou poznámkou. Naštěstí mu to vzápětí začala vysvětlovat. Černý mladík otočil pohled k jezeru a snažil se v něm vidět ty věci, o kterých Sgaeyl hovořila. Tu krásu, výjimečnost, něco, kvůli čemu by se nad ním taky takhle rozplýval. Chodil k jezeru rád, rád se koukal na vlny, ale neviděl v něm něco výjimečného, jedinečného, krásného. "Jo, koukat na něj je dobrý," zhodnotil po delší chvíli, kdy si to probíral v hlavě a došel k závěru, že vlčice vyjadřovala podobnou myšlenku, jen ve zbytečně mnoha slovech. "Vlny jsou... fajn," usoudil. "Ale lízt do vody není fajn."
"Jo," přikývl s vážností mudrce, který přežil nesmírné utrpení a má štěstí, že tu je, aby o něm mohl předat svědectví dál. "Bylo to děsný. Nejde tam dejchat. Nejde nic. Jen padáš do hloubky." Ne, že by se snažil Sgaeyl nějak děsit, ale... no dobře, možná snažil. Ale jen pro její dobro. Přišla mu strašně paličatá a nechápal to. Ani ho nenapadlo, že to on je možná ten paličák, který odmítá přijmout jiný pohled.
"Nevim," pokrčil rameny. Nachlazení se nebál, protože pořádně nemocný nikdy nebyl a tak si to neuměl představit. "Nikdy jsem to neměl." Pak už se seznámili. A bílý chumáček se na něj tak prosebně zahleděl s žádostí o kamarádství. Matteo pomalu mrkl. Kamarádi? Zarazil se nad tím. Do této chvíle mu nedošlo, že asi žádné nemá. Jistě, byl tu Jessie, jenže to byl brácha, to se jistě nepočítalo... a navíc ho znal jen ze snu. "No. A jak se to dělá?" zeptal se po dlouhé zaražené odmlce poněkud nejistě. Nebyl si zcela jistý, co takové kamarádství obnáší. Doufal, že to není moc velká dřina, protože mít kamarádku neznělo až tak špatně.