Gallirea - Příspěvky uživatele

Dobře, trochu ho uklidnilo, že nejde o něco, čeho by se musel obávat třeba zítra nebo za týden, ale stejně v něm ta myšlenka nezanechávala nijak příjemné pocity. Pochopitelně. Svěsil uši a protáhl tlamu. "To je pitomý," popotáhl, copak to bylo fér? On nechtěl, aby jeho rodina umřela. Chtěl je tady mít pořád! Jenže Bianca mu svými slovy potvrdila i to, že ani rodiče nejsou nesmrtelní. Ti její byli dávno fuč a tátovi zrovna tak. Uši mu navíc vystřelily nahoru, když řekla, že byla ještě menší než on, když ti její umřeli. "Takže se to může stát kdykoliv," konstatoval znepokojeně. Jak mohli být všichni tak v klidu? Vždyť to byla hrůza, copak ještě nikdo nikdy nepřišel na to, jak by se to dalo vyřešit? Při zmínce o hvězdách zvedl hlavu k nebi, ale skrze hustou mlhu nezahlédl ani jedinou hvězdu. "No... tak jo. Ale stejně nechci, abyste umřeli," zamrmlal, tohle téma akorát podtrhovalo depresivní podzimní atmosféru, která je obklopovala.
Během pár chvil navíc hrozilo, že zůstane sám už teď. Aspoň mu to tak na chvíli připadalo, protože mu siluety rodičů zmizeli a zůstala jen mlha a temnota. Matčin hlas se však vzápětí donesl k jeho uším. "Slyšim," houkl nazpátek, a směrem k otci: "Stojim." Stál... a stál... a pak se ze tmy vyloupla nejprve otcova bílá půlka a pak i ta černá. Máma mu jistě byla v patách. Matteo si oddechl a připojil se k nim, říkal si, že loudat se v horách asi nebyl ten úplně nejlepší nápad. Což mámina slova potvrzovala. "Nestalo," ujistil ji a machl ocasem. "Když to je do kopce," zafuněl pak nespokojeně, udržet s nimi krok bylo prostě namáhavé a to on neměl rád. Ovšem poučení o tom, co dělat, si zapamatoval.
Pak naklonil hlavu na stranu, když se táta rozpovídal s nějakým příběhem. "Jo? A je to pravda?" zajímal se.

Ztrať se v horách

//Kierb

Sledoval, jak se máma k tátovi tulí a špitá mu, že ji to mrzí. Že by sestru neměl rád? Proto byl smutný, že ji potkal? Nebo šlo jen o to, že teta Laura někde ztratila to tělo? Chtěl navrhnout možné řešení, ovšem nesetkal se s úspěchem. "Aha?" zaváhal. Kolečka v hlavě se pomalu rozhýbala a po chvíli stočil k matce vykulené oči: "Ale... vy ne, že ne?" Jak jako opustí? Proč by to dělali? To je prostě přestala rodina bavit? A hlavně... udělali by mu něco takového rodiče? Nebyla to myšlenka, která by se mu zrovna dvakrát zamlouvala. Ani v nejmenším.
Mezitím jejich cesta pokračovala stále dál, až do míst, kde se ochlazovalo ještě více a začaly se zvedat nenáviděné kopce s ještě více nenáviděným sněhem. Matteo se loudal a schválně sotva tahal nohy, aby dal jasně najevo, co si o tomhle myslí. Mlha, která přikrývala celý kraj, však úřadovala i zde a najednou si Matteo uvědomil, že už rodiče vůbec nevidí. Mohli být jen o pár metrů dál nebo mohli být třeba úplně na druhém konci hor. S hustou mlhou všude kolem se to nedalo poznat. Zastavil se, zavětřil a poněkud znepokojeně zavolal: "Tati? Mami?" Nebyl zatím příliš vyděšený, věděl, že mlhy se bát nemusí, ale ta slova o opouštění se mu v hlavě vrátila jako ozvěnou. To už to bylo tady? Už ho opustili? Nebo se snad ztratil nadobro? Přitiskl uši k hlavě. "Jste tady?"

//Jezevčí plácek

"Trochu," zamumlal si Matteo zamyšleně pod vousy. Osobně se domníval, že kdokoliv se usadil na tak... lepkavém místě musel být na hlavu nejen trochu, ale úplně, ovšem nejdůležitější pro něj bylo, že tady nemuseli zůstávat. Byl rád, že so odtamtud máma odstěhovala na místo, které bylo pro život mnohem příjemnější.
Potom už zašli do lesa a setkali se s vlčicí, kterou znal jen Meinere. Dokonce i Bianca se tvářila zmateně, což Mattea zaujalo. Kdo asi byla ta tajemná cizinka? Jejich setkání bylo docela krátké a pak už se táta vydal kdoví kam, aniž by se na ně třeba jen otočil. Natáhl krok, aby oba rodiče dohnal, ušiska nastražená, protože tohle byla záhada, s jakou se ještě nesetkal.
Ukázalo se, že se jednalo o zbytek otcovy sestry. Což neznělo úplně... ideálně, byl by radši, kdyby mohl tetu potkat celou. Ani táta z toho asi nebyl kdovíjak nadšený. Copak se to nedalo nějak opravit? "Nemůžem jí to tělo najít?" pokoušel se navrhnout možné řešení, neboť se mu moc nelíbilo vidět rodiče v takovém rozpoložení. Ale táta asi nic hledat nechtěl. Prostě je vyzval, ať jdou dál... a tak Matteo šel. Podél řeky směrem k severu.

//Sněžné velehory

Navštiv mrtvé
//Východní hvozd přes Jezevčí hájek

Matteo pokýval hlavou. Jeho druhý strýček tedy asi někde byl, ale kde, to se nevědělo. Byl ztracený. Asi jako Jessie, to byl zase jeho ztracený brácha. Už už se nadechoval, že by se rodičů zeptal, jestli o něm vůbec vědí - stejně jako o Vulcanovi se ano o Jessiem vůbec nemluvilo - ale Meinerův pád do kaluže ho přerušil a potom už na to zapomněl. Litoval mámu, že tady musela vůbec kdy žít. On si to neuměl představit. "No... to je milý," uznal, že bylo pěkné, že se jich místní vlci ujali. "Ale proč tu žili oni?" dodal ještě otázku, která se zdála jedině logická.
Země pod tlapami se naštěstí stávala pevnější a jistější. Mlha je sice halila dál, ale už aspoň nehrozilo, že je spolkne močál. Tak proč měl pořád takový divný pocit v zádech? Jemné nepříjemné šimrání. Matteo se držel u Biančina boku a mžoural do mlhy, takže málem naboural do táty, který se nečekaně zastavil. Naštěstí stačil také zabrzdit včas. Vyklonil se do strany a podíval se, o co jde. Před nimi stála na mýtince vlčice, která mu nebyla nijak povědomá, ale táta na ni volal. Laura? "Kdo to je?" zeptal se - původně tu otázku mířil k otci, ale ten se zdál tím zjevením poněkud vykolejen, takže plynule otočil pohled k matce.
Poslušně zůstal čekat tam, kde jim Meinere ukázal - v tom byl dobrý - a sledoval, jak si ti dva povídají. Bylo jasné, že se zdají, ale tahleta Laura nejspíš neznala jeho ani mámu, protože je táta představil. "Čau!" pozdravil a máchl tlapou, protože měl pocit, že by asi měl aspoň něco říct. Laura z nich vypadala nadšeně, i když Matteo moc nechápal, proč by měla - pokud věděl, byli docela normální. Zvědavě si ji prohlížel, když přišla blíž. To ona vypadala trochu divně. Tak jakoby... průsvitně, nebo tak něco. A úplně se rozplývala nad faktem, že má Meinere rodinu. "Ty žádnou nemáš?" zeptal se, přišlo mu to nemyslitelné, ovšem moc času na povídání jim nezbylo, protože táta už si to štrádoval kamsi pryč. Bez rozloučení. "Tak čau," rozloučil se s podivnou vlčicí a následoval otce ven z lesa, přitom se ohlížel, jestli jde Bianca za nimi a pokrčil si rameny nad tím zvláštním setkáním. Dospěláci. Asi je nikdy nepochopí...

//Řeka Kierb

Ochutnej nějakou podzimní specialitu (houby, dýně ap.)

//Východní hvozd

Nechali šišky šiškami a vydali se k bývalému domovu jeho mámy. Matteo na něj byl docela zvědavý, ale jak šli dál hustou mlhou a pod tlapami mu země víc a víc čvachtala, nebyl si najednou až tak jistý, že se mu to líbí. Zdálo se, že močály budou docela mokré místo. Kdo by to byl řekl, že ano.
Přesto poslouchal, co Bianca povídala o svém dětství. Saturna si pamatoval, ale o tom Vulcanovi v životě neslyšel. "Ahaaa," pokýval hlavou a všechno si to v ní pomalu rovnal. Takže máma se vůbec nenarodila tady poblíž a v močálech žila vlastně jen chvíli. Tragédii, která mohla postihnout její smečku, si moc představit neuměl. Měl o tom jen rozmazanou, nejasnou představu. "A ten Vulcan tu zůstal?" zeptal se, protože v Mechu ho nikdy neviděl a ani o něm nikdo nemluvil, takže tam asi nebydlel. Na tlapky se mu zatím začínalo lepit matlavé bahno, všechno bylo mokré a půda pod nohama nestabilní. "V lese mechu to je lepší," prskl nespokojeně, úplně chápal, proč se přestěhovali, kdo by tady chtěl žít?
Málem se mu zastavilo srdce, když se černobílý vlk zřítil do vody. "Tati!" vyjekl, nechtěl, aby ho voda spolkla, jako to zkusila udělat jemu. Naštěstí se Meinere vyškrábal ven bez pomoci. Větší vlky asi bylo pro vodu těžší sežrat. Otec ale i tak sdílel na močály stejný názor. "Ještě, že tu nežijem," prohlásil Matteo souhlasně. On by tady určitě taky nezůstal, tak!
Přišlo mu, že jdou skrz močály celou věčnost. Všude byla mlha, bláto a zrádné kořeny. Taky to tu divně smrdělo a rostly tu různé podivné rostliny a houby. Matteo jich pár zkusil ochutnat, zatímco se šoural za rodiči směrem k pevnější půdě. Neměly zrovna chuť, co by ho uchvátila, ale aspoň se za nimi nemuselo běhat.

//Jezevčí plácek přes Jezevčí les

Tahle hra se mu nelíbila tolik, jako přetahovaná, ale byl ochotný tomu dát šanci. Malou. "Hmm..." zabručel, když se ukázalo, že šišky jsou na hraní a na pálení a možná taky pro veverky. Kolem a kolem to nebylo něco, co by Mattea tak úplně nadchlo, na zadek si z nich vážně nesedl.
Ale když ho máma vyzvala k tomu, aby k ní jednu šišku taky poslal, udělal to. Nevložil do toho ale moc velkou sílu, takže se maximálně odrazila někde od jejích tlapek. Zatímco to sledoval, přiletěla k němu druhá šiška od Meinera. Matteo se jí zkusil uhnout, ale stejně schytal zásah do tlapy. Přitáhl uši mírně k hlavě a odkopl ji zpátky směrem k otci, tentokrát už o něco živěji. Dobře, možná to nebylo úplně tak hrozné (i když přetahované to pořád nesahalo po kotníky). Oháňka se mu párkrát zhoupla sem tam, i když ve tváři mu zůstával klasicky nic neříkající výraz.
Začal hledat další munici, ale otcova slova ho zarazila. "Tys žila jinde?" otočil se na Biancu zvědavě, asi si vždycky myslel, že oba rodiče žili odjakživa v Mechu... nebo nad tím spíš nikdy nepřemýšlel. Vypadalo to, že zamíří kamsi dál a vlastně mu to ani nevadilo. Šišky nebyly špatné, ale určitě existovaly i lepší věci. Navíc byl zvědavý, kde jeho mamka dřív bydlela.

//Mahar

Takže ty věci, které se tu všude válely, byly šišky. "Aha." To ale ještě nevysvětlovalo, k čemu byly. K jídlu určitě ne, pachuť pryskyřice se mu přilepila na jazyk a asi bude rád, když se jí ještě někdy zbaví. Rozhodl se, že se mu ty šišky zase tak moc nelíbí. Mohl se té svojí asi zbavit jiným způsobem - přinejmenším by nerozpoutal to, co následovalo a čemu nerozuměl. Střelil pohledem k mámě, která se zubila a najednou vypadala snad rozjíveněji, než ji kdy Matteo viděl. Trochu ho to vyvedlo z míry. Co udělal? "Ne, to ne," zavrtěl hlavou, o žádné válce přece nemluvil, Biančina nadsázka mu samozřejmě přelétla tak dva metry nad hlavou.
Ne tak šiška, kterou k němu poslal kopancem otec. Matteo ji viděl, jak k němu letí, ale projevil podobnou rychlost reakcí, jako průměrná hlávka zelí. Šiška opsala krásný oblouk a zasáhla ho přímo doprostřed čela. "Jau!" vyjekl spíš překvapením, než bolestí, chytil se tlapou za zasažené místo a rozhlížel se po rodičích. Zbláznili se. Už to tak bylo. Prostě jim naprosto přeskočilo. Nebo měla být tohle ukázka toho, co se se šiškama dělá? Dál tam stál jako solný sloup, vystavený případným dalším střelám. "Šišky jsou na kopání?" zeptal se nejistě a pak jednu bez valného zápalu pinknul směrem k Biance.

Říjen 10/10 - Thea

Mysl vlčice mu přišla zvláštní. Ne špatně zvláštní, prostě jen... zvláštní. Neznal nikoho, kdo by tolik přemýšlel o veverkách a spletitosti jejich životů, nebo aspoň nikoho, kdo by o tom nahlas mluvil. "No možná," uznal, že vyloučené to není. Bude se na ně asi taky musel trochu víc zaměřit. Třeba se o vlky zajímaly víc, než si myslel? "Ale rozumí ony nám?" napadlo ho. Oni veverkám nerozuměli, proč by to naopak mělo být jiné? To by pak těžko pro Theu mohly špehovat, když by neměly ponětí, o čem se mluví.
Matteo nevěděl, kam by se potají vplížil. Jen věděl, že to bylo něco, co by rád zkusil. "No kam bych chtěl," odpověděl s pokrčením ramen. I když to nebyla asi zrovna ta odpověď, jakou by Thea chtěla slyšet. Ovšem než to stačil svým pomalým tempem nějak rozvinout, Thea už měla další nápad, jak by se dala možnost zmizet využít. "To by šlo. Lovit mě nebaví," zafuněl. Tímhle by se to dalo zjednodušit. Kdyby je zvířata neviděla, nemuseli by za nimi běhat. "Aspoň by se nemuselo tolik běhat," pokýval hlavou a máchl několikrát ocasem na znamení, že to považuje za dobrý nápad - i když výraz v jeho tváři se přitom skoro vůbec nezměnil.

//Severní Galtavar přes VVJ

Těžko říct, co to Mattea vlastně popadlo, že se rozhodl převzít pro jednou otěže situace, ale stalo se. Vykročil k hustému tmavému hvozdu a rodiče kráčeli za ním. Možná to takhle bylo vůbec nejlepší, když byli prostě jen oni tři. Modrák se k nim asi přidat neplánoval a Matteovi to nijak nevadilo, toho vlka totiž vůbec nechápal. Proč si nemohl zapamatovat, jak mu má říkat?
Do lesa to nebylo nijak daleko. Ačkoliv už svítalo, byla v něm docela velká tma, větve byly proplené, kořeny se plazily pod nohama jako hadi a ze stromů visely divné liány nebo co vlastně. Matteo se zastavil kousek od kraje lesa a jen na to chvíli mlčky koukal - aspoň na ten malý kousek, který mohl přes hustý lesní porost vidět. Od světlého, vzdušného a přívětivého Mechového lesa se to tady snad už nemohlo víc lišit. "Huh," shrnul to prostě, měl dojem, že tím vyjádřil veškeré svoje pocity. I když byl les všelijaký, celkem se mu líbil. A skrýval v sobě záhady. Tak například: "Co je tohleto?" šťouchl tlapou do šišky, která se mu u ní válela. Byla jich tu spousta. Zkusmo do jedné kousl, ale nebylo to k jídlu, připomínalo mu to víc dřevo, než cokoliv jiného. "Pf," vyplivl kus šišky a odkopl ji znechuceně stranou. Co čert nechtěl, letěla přímo k Meinerovi a odrazila se od jeho bílé nohy. "Ups," okomentoval to Matteo a sledoval otce malounko nejistě, něco mu říkalo, že kopat šišky na vlky kolem asi není úplně bezva nápad... Ale tohle byla přece nehoda.

Už tomu bylo tak. Veliký losí kolos byl skutečně po smrti. Matteo do zvířete pro jistotu ještě kopnul, ale už se ani nepohnulo a tak si mohl oddechnout. Otočil zvědavě zlatavé zraky po matce, která vysvětlovala, že práci ještě není konec. Nespokojeně zafuněl, ale líbila se mu vyhlídka na to, že už by se mohli najíst teď, než začnou zvíře někam tahat. "Tak jo," máchl ocasem a neváhal začít rvát maso z losího stehna, aby zahnal hlad. Mezi sousty si stačil všimnout, že z táty už se zase stal jen jeden vlk. Cosi si s mámou šuškali, ale Mattea to moc nezajímalo. Momentálně si jeho pozornost žádal hlavně los. Vypadal sice jako hrozná příšera, ale chutnal docela dobře.
Po jídle bylo skutečně na čase odklidit úlovek k hranicícm smečky a protože asi nebyla jiná možnost, Matteo s tím pomohl (//vezmu to takhle stručně, ať už nemusíme psát další posty na území a tak dále :D).
Pak už snad byl veškeré práci konec a mohl přijít čas zase na nějakou tu zábavu. Jenže jakou? "Nepůjdem... někam?" přejel očima mezi rodiči. Ne, že by se mu chtělo někde pobíhat, ale přece jen ho trochu lákalo jít se podívat i jinam, než jen do Mechového lesa. Jen tak vycházkově, samozřejmě. Žádný spěch. "Třeba tam," bodl tlapkou k tmavému hvozdu, který se tyčil na břehu stejného jezera, jako jejich les, ale i z dálky vypadal docela jinak. Proč asi? Matteo nad tím chvíli dumal, ale nejlepší asi bude přesvědčit se na vlastní oči.

//Východní hvozd přes VVJ

Říjen 9/10 - Thea

Nazrzlá vlčice mínila, že veverky musí mít o všem ten nejlepší přehled. Něco na tom asi bylo. Mohly sedět ve větvích a poslouchat, co si vlci povídají. Přitom si jich ani nikdo nemusel všimnout. "To jo," kývl tedy na souhlas. "Jen jestli je to zajímá," dodal potom. Možná, že bylo veverkám nakonec úplně ukradené, co si vlci vykládali mezi sebou. Ostatně, určitě musely řešit své vlastní veverčí záležitosti.
"No asi," pokrčil rameny. Nevěděl přesně, co by dělal. Jen se mu líbila představa, že by se mohl schovávat i za bílého dne a nikdo by ho nespatřil. "Moh bych se všude vplížit," napadlo ho, i když kam a proč by se chtěl potají vetřít, to ještě nevěděl. Ale ono se určitě něco najde, časem.
Na světě žila zřejmě spousta děsivých příšer, před kterými bylo třeba mít se na pozoru. Osobně nebyl moc nakloněn tomu věřit třeba i jen maličkým říčkám. "Radši bych tam nelez," zavrtěl hlavou. "Může tě to strhnout a čau." Jistě, proud se mohl tvářit mírumilovně, mohl se tvářit poklidně, ale on dobře věděl, že voda je zákeřná a věřit se jí prostě nedá.

Říjen 8/10 - Thea

Netušil, jaké jsou hranice magie a jestli vůbec nějaké. Dlouho, dlouho se odmlčel, jak nad tím svým pomalým, téměř bolestivým způsobem dumal. "Asi nemůžeš zničit svět nebo tak," řekl nakonec. Zajímalo ho, co by si vybrala Thea jako magii. Z nějakého důvodu byla pořád posedlá těmi veverkami. Mattea bavilo je sledovat, jak si hrají ve větvích, ale nenapadlo by ho snažit se s nimi mluvit. "Co by mohly vědět?" zeptal se. Neuměl si představit, o čem by se s takovou veverkou bavil. Nejedl šišky, ořechy ani nešplhal po stromech.
No... a co by si přál on? Jistě, rozpůlit se nemuselo být špatné, ale asi se mu to až tak nezamlouvalo. Vypadalo to trochu nepříjemně. "Bylo by fajn moct zmizet," řekl poté, co si to opět chvíli rozmýšlel. "Bez mlhy. Prostě jen tak." Jo. To by se mu líbilo. Už takhle si někdy připadal spíš jako něčí stín, moci se vypařit úplně... Byla to lákavá představa, ne že ne.
Vážně přikyvoval, když se Thea hrozila nad těmi strašnými zvířaty, která potkal. "Mohli, no." Pak pokrčil rameny: "No. Na poušti. To je asi na Galliree." Upřímně neměl ponětí, kde Gallirea končila a kde začínala, dosud žil s nejasným dojmem, že Gallirea je prostě všude a více se nad tím nezamýšlel. Zato ale našpicoval uši, když se o děsivý příběh podělila i Thea. Nevěděl sice, co to je žralok, ale i tak mu přeběhl mráz po zádech. Jestli potřeboval ještě další důvody, proč cítit odpor k vodě, tady měl jeden přímo výstavní. "Fuj," otřásl se a podezíravým okem loupl k jezeru. "Proto nemám vodu rád. Teda nejen proto." Nic dobrého z ní prostě nikdy nebylo. Když jste se nepropadli až na dno, sežral vás nějaký... žrahlt nebo jak to bylo. Fuj.

Říjen 7/10 - Thea
Halloween: Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá).

"Jo," odvětil Matteo nevzrušeně. "Ale nahoře jsem nebyl. Prej že spí," dodal ještě, protože Thea tím vypadala jaksi vyděšeně. Pamatoval si, že jeho to taky znepokojilo, co kdyby se sopka rozhodla explodovat a všechno zničit? Ale podle jeho mámy to bylo v pohodě a tak se tím dále nezaobíral.
Vypadalo to, že skutečnost, že jsou jim magie zatím nedostupné, byly pro Theu něco jako osobní urážka. "Ale zajímá," odvětil, taky chtěl vědět, jestli se bude umět rozpůlit (i když z něj by asi byly obě půlky černé) nebo něco docela jiného, ovšem proč se tím zatěžovat teď, když na to ještě bylo příliš brzy? "Co bys chtěla umět?" položil Thee po chvíli otázku. Zatím se ptala hlavně ona, jeho ale zajímalo, co za zvláštní schopnost by si zvládla vymyslet.
Jejich procházka za nic moc nestála. Sotva vykročili, vkradl se mezi ně strach. Matteovi se ježila srst na hřbetě a Thea úplně celá nadskočila, když cosi zašustilo v keři. Matteo poskočil taky, i když nebyl až tak napjatý, lekavost byla zřejmě nakažlivá. Byl to jen další důkaz toho, že je lepší vůbec nikam nechodit a sedět na zadku. "Jen myš," vydechl, když spatřil toho hlodavce, a zamířil zpátky k vodě. "Víš, co žije v poušti?" napadlo ho najednou. "Strašidelný zvíře. Když jsme tam ještě byli, viděl jsem ho. Byl jsem hrozně malej. A oni zas velký. Měli dlouhý nohy a byli to takoví... netvoři. Protože byli hrbatý. A chodili divně, oběma nohama na jedný straně zároveň," pokusil se předvést velbloudí mimochod, ovšem vypadal přitom jenom extrémně hloupě. "Přišli děsně blízko a myslel jsem, že mě sežerou. Měli na to dost velkou hubu. Ale rozmysleli si to." Lehce se otřásl. V jeho vzpomínkách to bylo dramatičtější, než ve skutečnosti, ale i tak to byla jedna z nejstrašidelnějších věcí, jaká se mu kdy stala.

Říjen 6/10 - Thea
Halloween: Zajdi v noci na strašidelnou procházku.

"Tak jo. Je pod sopkou," osvětlil Thee, kterým směrem by se měla vydat, pokud chtěla Mechový les najít. Věděla, kde vlastně sopka? Černého vlčka nenapadalo, že by tomu vlastně mohlo být jinak.
Pak se ho začala ptát na magie. Matteo se v zamyšlení trochu zamračil. "No. Můj táta se umí rozpůlit. Na bílýho a černýho vlka," pověděl jí asi o tom nejvýraznějším magickém úkazu, jaký zatím v životě viděl. "Jinak... Vím, že existujou." Trochu pokrčil rameny. Moc toho o nich nevěděl. Vyrůstal sice mezi vlky, kteří byli magií obdařeni, ale příliš to nevnímal, byla to pro něj běžná součást života. Thea si stěžovala, že jsou kolem magie tajnosti, ale jemu to tak nikdy nepřišlo. "Tajný to nebude. Jen to je pro velký vlky," pokrčil rameny. Dosud magii ovládat neuměl a zdálo se mu zbytečné to tedy předčasně řešit.
Pak se vlčice zvedla s tím, že se jdou projít. "No tak jo." Hlavně, že nemuseli běhat. Pomaličku vykročil kupředu, co tlapa tlapu mine. Nad jezero padala tma, od jezera se při zemi plazil nepříjemý chlad. Hvězdy i měsíc se skrývaly za šedými mraky a vlastně to bylo poněkud... znepokojivé? Šel dopředu obezřetně, jako by čekal, že na něj každou chvíli něco vyskočí. Neměl úplně přebujelou fantazii, takže si nepředstavoval žádné příšery schované ve stínech, ale přesto mu trochu vstávala srst na hřbetě, když zaslechl vzdálené zahoukání sovy či křupnutí větvičky v křoví. Ohlédl se k jezeru, které teď bylo tmavé a tvářilo se nepřátelsky. "Hele... fakt... chceš jít?" zaváhal.

Říjen 5/10 - Thea

Pokývl a máchl ocasem, když vlčice konečně odkývala, že jeho slova nejsou úplně mimo. Zvedl oči k šedivé obloze, kterou prohlásila za lepší. "Je celkem dobrý," odsouhlasil. Podzim se mu celkově zatím docela líbil, i když nebyla mlha.
Thea mu sice popisovala, proč je super, že si jejich alfy neříkají alfy, ale stejně tak by mohla mluvit do dubu. Bylo vidět, že Matteo absolutně nechápe, co je na komplikování běžné řeči dobrého. Nebylo to nic proti Theině smečce - šlo jednoduše o věc, se kterou měl potíže odjakživa. "Hm," okomentoval to s pokrčením rameny. Nevěděl, co má na to vlčici říct. Přišlo mu to jako blbost, ale uznal, že by možná nebylo zrovna nejlepší jí to říkat. Zdálo se, že na tom z nějakého důvodu docela zakládá.
"No tak jo," kývl. "Tak to bys asi mohla přijít," usoudil. Zatím z těch vlků, které pozval, nikdo nedorazil. Možná by Thea mohla být první? Zamyslel se, jak daleko to od pouště do jejich lesa bylo. Přišlo mu to dost daleko, ale taky byl tehdy úplně mrňavý a většinu cesty se navíc vezl na tátově hřbetu. "Asi celkem jo. Moc si to nepamatuju," řekl nakonec po delším zamyšleném mlčení.