Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 3/10 - Jessie

Jessie, v Matteově hlavě momentálně znám jako Haudy, se sice pokusil vysvětlit, co tím slovem mínil, ale černý to celé naprosto nepochopil. "Čau," oplatil mu prostě pozdrav a kývl hlavou. Tak, to by měli. Považoval to za vyřešené, jenže to by se mu strakaté vlče nesmělo vzápětí představit úplně jiným jménem. Vlastně hned dvěma! Kdo se v tom měl vyznat? "Takže... ne Haudy?" Byla řada na Matteovi, aby se tvářil zaraženě. Jsem já kámoš? uvažoval ještě. Raději by mu říkal Jessie, než to krkolomné první jméno.
Možná nebyl kámoš. Možná, že byli bráchové. On si to tedy rozhodně přál. Jessie vypadal, že neví, ale pořád tu byla naděje, že by to mohli rozluštit. Než vymyslel, jak nejlépe na to jít, přišel Jessie s kouskem informace, který byl skutečně důležitý. Matteovi jako by nad hlavou vyskočil vykřičníček. Ušiska se mu našpicovaly do pozoru. "Já taky!" vyhrkl. Tím to bylo jasné, ne? Jessie byl taky z pouště, jen ho tam máma s tátou nenašli! Ještě, že se sem vypravil.

Celá tlama ho bolela. Po jednom zubu mu zůstala jen díra, do které neustále zajížděl jazykem, na jiném místě se mu zase ven tlačil větší tesák, což taky nebylo zrovna příjemné. Když se Matteo znova octl u Zubky, ani se nikde nerozhlížel, prostě se jen rozplácl na bok pod její strom a ani se nehnul. Nebyl zvyklý, že ho něco bolí a ani trošku se mu to nelíbilo. Nefňukal, jen se celý změnil v černý obláček naprosté deprese.
"Ahoj, Matteo! Tak jsi mě zase přišel navštívit?" vykoukla Zubka z dutiny v javoru. Matteo k ní na moment zvedl oči, ale nepohnul se a nic neřekl. Nechtělo se mu mluvit, nebavilo ho to ani normálně a teď už vůbec ne. "Ty mě ani nepozdravíš?" zamračila se Zuběnka a slétla k němu dolů. "To není moc zdvořilé," poučila ho. "Hm," vyšlo z Mattea lhostejně. Jak se měl zajímat o zdvořilosti, když měl takové bolení?
To už si víla všimla, že něco není v pořádku. "Je ti něco? Nejsi nemocný?" sáhla mu na čenich, který měl ale studený. "Otevři tlamu," nabádala ho, ale to on vůbec udělat nechtěl. Semknul čelisti k sobě a zavrtěl hlavou. Určitě to bude strašně moc bolet, ještě víc, než teď, jestli se mu tam víla začne rýpat! "Ale notak, Matteo, nebuď paličák, jen se podívám," přemlouvala ho, ale nakonec mu musela tlamu rozpáčit svými překvapivě silnými tlapkami, aby se dovnitř podívala. "Áha, už vidím, co tě trápí. No, tohle je něco, co se musí vydržet. Ale neboj se, vím, co by ti mohlo pomoct."
Zubka odletěla kamsi pryč. Matteo slyšel křupnutí někde nad sebou a než se nadál, už k němu víla slétala a v pacičkách svírala tak velký rampouch, jaký jen dokázala unést. "Tohle můžeš cumlat. Trochu se ti uleví." Podíval se na ni poněkud pochybovačně, ale ulomil si kus z rampouchu a začal ho převalovat v tlamě. Opravdu, to studené bylo moc příjemné na oteklé rozdrážděné dásně. Vycumlal si celý ten vodový nanuk a bolest vážně docela ustoupila. "Tak co, je to lepší?" usmála se Zubka. "Jo," kývl černý vlček. "Dík," zamával ocasem. Aspoň už bude vědět, co dělat, až ho zuby zase příště pozlobí.

+7 a +2

Táta mu s řešením hádanky zrovna moc nepomáhal. Matteo nad tím zauvažoval a nakonec došel k závěru, že zkrátka nikdo - ani strýček, ani rodiče, ani nikdo - nečekal, že ho v té poušti najdou. Tak nějak se to muselo stát, protože poušť a rodiče byly první věci, které si pamatoval. Na výlet šli dva, vrátili se tři. Překvápko. Asi.
Víc ho zajímal ten malý vlk. Strýc povídal, že je někde tady a máma zase vypadala zcela nakloněna tomu nechat je seznámit. Černý vlček začal přešlapovat a postrčil čenichem Biančinu tlapu. "Jo, jo, jdem," nabádal ji, jenže to by se do toho nesměl ozvat táta s dalším návrhem. Jídlo, no, tak to by si taky dal. Ale nechtělo se mu ho chodit hledat. Byla mu zima, vítr kvílel kolem a lezl mu do kožichu, už se chtěl schovat, najíst a potkat malého vlka. Ne něco shánět. "Už půjdem," zakňoural. "Zima!" zagestikuloval všude kolem na sníh, jako by ho snad ostatní mohli přehlédnout.

Únor 2/10 - Jessie

Docela se tomu podivil, ale jeden malý vlk se ze sněhu skutečně vyloupl. No tohle? Že by ho vážně vyčuchal? Chvíli si toho druhého jen tak prohlížel. Měl na sobě hodně černé barvy, jeho kožich trochu připomínal ten Matteův, kdyby se na něj permanentně nachytalo něco z všudypřítomných sněhových vloček. Černého vlčka napadlo, jestli tohle třeba vážně nemůže být jeho brácha. Možná brácha, kterého jeho rodiče v poušti nenašli.
Malý vlk se přiblížil a řekl jedno jediné slovo. "H-haudy?" zopakoval Matteo nechápavě, ale taky trochu zavrtěl ocáskem, protože měl radost, že konečně našel někoho, s kým je aspoň výškově na stejné úrovni. Usoudil, že Haudy bude asi jméno strakatého vlčete, tak to většinou s těmihle nesrozumitelnými slovy bývalo. "Matteo," sdělil mu tedy na oplátku to svoje a zašvihal ocáskem s větším nadšením, i když na tváři mu pořád zůstával víceméně neutrální výraz. "Seš můj brácha?" zeptal se bez okolků.

Únor 1/10 - Jessie

Okolo jezera byl tentokrát Matteo velice opatrný. Ne, že by se bál pádu do vody, ta teď totiž byla tvrdá. Už zapomněl, jak se tomu říká, ale věděl, že to dělá zima, takže se mohl procházet přímo po hladině a nebát se vůbec ničeho. Před čím se měl na pozoru byli divní vlci. Nechtěl zase potkat tamtoho černobílého s divnými klikyháky, který nechápal nic, co mu Matteo říkal a celkově byl prostě... divný. Plížil se proto opatrně kolem. Škoda jen, že ho černý kožich na sněhu prozrazoval.
Proč se sem vlastně znova vypravil? Sám pořádně nevěděl. Chtěl se prostě něčím zabavit a tak trochu doufal, že by tady mohl najít další malé vlky. Na ty zatím úplně moc štěstí neměl. Nevěděl, kde je hledat. Proč neměl žádného sourozence? I se sestrou by se spokojil, i když brácha by byl lepší... Trochu si povzdechl a sunul se dál kolem jezera s čenichem těsně nad sněhovou pokrývkou, jak se snažil vyčuchat si kamaráda.

Loterie 154 (5/5)

Dospělí se bavili mezi sebou a většina z toho nebyla moc zajímavá. Klasické věci jako podivování se nad tím, odkud se vzal a ujišťování, že to, že se tu vzal, není nic špatného... Ještě aby bylo? Pořád mu nicméně nebylo jasné, proč je pro všechny jeho existence takovým překvapením. Otcova odpověď mu popravdě moc nepomohla. Hlava mu klesla ke straně v nechápavém výrazu, jak se snažil vyřešit tenhle divný početní příklad, který ale nevycházel. "Ale..." Podíval se na tátu, na mámu, na svoje vlastní tlapy. Jeden, dva, tři. "Ale my sme tři." Nedávalo to smysl. Ani trochu.
Mezitím se strýček vyjádřil o počasí, čímž si získal větší kus Matteovy přízně, než doteď. Nicméně následovala další spousta dospěláckého blábolení, které pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Otázka jídla ho celkem zajímala, ale chtěl ho spíš jíst, než se po něm koukat nebo ho chytat. Poslouchal tedy jen tak napůl ucha a zatím se přehraboval tlapkami ve sněhu, než zase zaslechl něco, co ho víc zaujalo. Malý vlk? Uši mu rázem stály v pozoru a krátká oháňka zašvihala sem tam. "Kde?" vyštěkl se zájmem a vytáhl se do celé své zanedbatelné výšky, aby se mohl lépe rozhlédnout kolem.

Loterie 134 (5/5)

Náhle sebou škubl a otevřel zlatá očka. Doma. Přesně tam, kde byl celou dobu, celé jeho dobrodružství se odehrálo jen ve snu. Ale jak byl živý! Matteo vyskočil a začal okamžitě čenichat u zadní stěny úkrytu, kde se předtím otevřel onen průchod. Necítil hrbaté zvíře a neviděl žádný důkaz, že tady bylo. Opřel se předními tlapkami o mech, ale stěna byla pevná. Nepovolila. Dobře. Nejspíš to vážně byl jenom obyčejný sen. Vlček zívl, několikrát se otočil kolem dokolečka a znovu ulehl na měkký mech. Zavřel oči a pomalu začal odplouvat zpátky do říše spánku. Jestli to byl jen sen, tak kam se poděl můj klacík? bleskla mu hlavou ospalá myšlenka. Jeho klacík skutečně zmizel a už ho nikdo nikdy neviděl. Ne, že by ho někdo hledal. Jediný, kdo o něm věděl, byl Matteo a když se probudil po svém druhém šlofíku, už si nevzpomněl ani na něj, ani na svůj divný sen.

Loterie 133 (4/5)
Leden 9/10

Jakto? Kam se poděl? A jak se teď dostane zpátky? Matteo zmateně přešlápl z jedné tlapy na druhou. "Mami?" houkl zkusmo. Nic. "Tati?" Nic. Vůbec nic. Cítil, jak mu začíná bušit srdce. Nevěděl, jak takovouhle situaci řešit. Kolem nebyl vůbec nikdo, kdo by mu mohl pomoci, dokonce i hrbaté zvíře zmizelo beze stopy... Přecházel sem a tam, čenichal v místech, kde byl předtím průchod, ale vůbec nic nenacházel. "Mami! Tati! Mamitatimatati!" hulákal z plných plic a už se o něj pokoušela čistokrevná panika. Tohle bylo přece hrozné! Strašné! Nemohl tu být sám, úplně ztracený, vždyť si nepamatoval, jak se má dostat až na sever do lesu plného mechu a vlků a všeho. Už nechtěl poušť, najednou se mu už nelíbila, chtěl domů, domů-

Loterie 130 (1/5)

Vrhl po mámě trochu ublíženým pohledem, když dostal pokáráno, že "čumí" se neříká. Fajn, dobře. Nechápal příliš proč, ale dobře. Akorát, že to vůbec neodpovídalo na jeho otázku. "A proč teda kouká?" Chtěl to vědět. Připadal si jako nějaký zajímavý exemplář hmyzu, který zvědavci okukují. Blyštivý vlk se vyjádřil, že ho jen překvapilo, odkud se tu vzal. Divná věc, nad jakou se divit. Prostě přišel, ne? Nebo... spíš přijel na tátovi, ale to už byly detaily.
Mamka mu vysvětlila, že tohle je tedy ten strejda Saturnus. "Ahaaa," protáhl. Ten z toho tedy vypadal dost vyjeveně. Možná stát se strejdou bolelo nebo tak něco. Matteo se každopádně držel Biance u nohou a zrovna tak jako táta toho moc neříkal, jen si v hlavě přebíral, proč že je kolem něj tolik povyku. A proč táta tvrdí, že je překvapil? Spěšně se po něm ohlédl. "Jakto!" Nepamatoval si, že by něco takového dělal.
Mezitím mu strýček sdělil, že ho rád poznává. "Čau," odpověděl na to Matteo jediným, co ho napadlo a párkrát máchl ocasem. Došel během těch pár minut k závěru, že je strejda možná trochu na hlavu, ale snad to nevadilo. Když už nic, měl aspoň dobré názory na počasí. "Počasí je hnusný," odsouhlasil téměř nadšeně. Už toho bílého nepořádku bylo snad dost, ne?

Loterie 122 (5/5)
Leden 8/10

Sotva vyběhl ven, ucítil na hřbetě teplé pouštní slunce. Písek ho pálil do tlapek. Ale velbloud... zmizel? "Hej. Hej!" zvolal, ale nepřišla žádná odpověď. Rozhlédl se doleva, potom doprava. Zvíře nikde. Zmizelo i s jeho klacíkem. Rozplynulo se v horkém pouštním slunci jako kus sněhu v tlamě. "To byl můj," zabručel Matteo a mínil tím samozřejmě svůj klacek, který teď už nikdy neohlodá tak, jak by si byl představoval. Bude muset začít znova od začátku s nějakým jiným. Nechtělo se mu, ale neviděl žádnou jinou možnost, když ten jeho se vypařil z existence. Aspoň že zjistil existenci těchhle zlodějů klacíků. Oni už s tím dospělí snad něco udělají. Nebo on sám, až vyroste. Otočil se, aby se vrátil do tunelu a do nory, avšak k jeho úleku už tam žádný tunel nebyl.

Loterie 121 (4/5)
Leden 7/10

Ta chodba musí vést až do pouště, to bylo jediné vysvětlení. Možná jsem jediný, kdo to ví. Měl by o tom asi někomu říct. Dospělí, jak už zjistil, byli docela nevšímaví a někdy celkem zabednění. Třeba ani netušili, že jim do nory lezou velbloudi, že jim možná z lesa odnášejí klacky už celé roky. Naděje, že by pro jednou mohl on o něčem poučit dospěláky, jako by mu jen dodala rychlosti. Teď už přímo svištěl. Mechový tunel kolem něj byl jen rozmazanou šmouhou a skutečně velblouda začínal dohánět. Už se blížili ke konci tunelu. Matteo viděl před sebou velký průchod, celý porostlý mechem. Dovnitř jím dopadalo jasné světlo a mohl vidět venku písky pouště. Hrbaté zvíře vyběhlo jako první. Matteo hned za ním.

Loterie 120 (3/5)
Leden 6/10

Matteo vyskočil. "To je moje," bránil se, ale hrbatec vůbec neposlouchal. Čapl jeho hračku a tím svým divným způsobem se rozběhl do hlubin nory. Ano, byla teď tak rozlehlá, že se dalo mluvit o hlubinách. Vysoký a široký mechový tunel vedl kamsi daleko, Matteo ani nedohlédl na konec. Než mu velbloud zmizel za prvním ohybem chodby, už se rozběhl za ním. Běhat teď bylo docela snadné, což byla úleva, protože jinak ho to až tak moc nebavilo. Teď ale běžel tak zlehka, že málem letěl. Hrbatec ale vypadal, že je na tom úplně stejně. Cválal nemotorně kupředu, ale pořád měl před Matteem velký náskok. Jenže mu nemohl ukrást jeho klacík! Přece z něj ještě neohlodal všechnu kůru! To byla logika, která se mu zdála zcela neprůstřelná. Musel to zvíře dohnat. Jak se sem vůbec dostalo?

Loterie 119 (2/5)
Leden 5/10

Vlastní hlava pro něj najednou byla až příliš těžká. Stejně tak víčka se neustále snažila sklouznout přes zlatá kukadla. Jeho soustředěné chroupání klacku se stávalo nepravidelnějším, objevovaly se v něm mezery, jak mladý vlk s očividnými ambicemi stát se termitem usínal a znovu se probouzel. Vzdoroval spánku, ještě neměl okousanou všechnu kůru... Ale únava byla příliš silná. Hlava mu klesla na mechový polštářek a očka se mu zaklapla.
Najednou - šramot! Matteo rychle zvedl hlavu, úplně probuzený. Před ním stálo to divné zvíře z pouště. To s velkým hrbem na zádech. Jak se vešlo do nory? Jednoduše. Nora totiž byla teď větší. Mnohem větší. Matteo se nad tím nicméně vůbec nepozastavil. Chvíli si s hrbatcem jen tak hleděli do očí, než se velké zvíře natáhlo a čaplo do tlamy jeho klacek.

Loterie 118 (1/5)
Leden 4/10

Mechové dno se mu líbilo. Rozhodně bylo mnohem lepší, než mrznout venku. Sníh byl otravný, ale mech se Matteovi zamlouval. Byl měkký a docela jemný, jako kožich pokrývající celý povrch úkrytu. Tvořil pěkné, pohodlné polštářky, které narozdíl od sněhové peřiny nestudily a dalo se na nich opravdu příjemně odpočívat. To zrovna také dělal. Ležel na mechu a soustředěně ohlodával jakýsi klacek, který přitáhl zvenku. Chroust, chroust, chroust, chtěl z něj ohlodat úplně všechnu kůru, ale byla to pomalá, náročná práce. Pořádně procvičila tlamu, to se muselo nechat. Byla ale také docela monotónní. Matteo se postupně octl ve stavu téměř meditativním, který mu ovšem nevydržel příliš dlouho. Velmi rychle přešel do stavu prachobyčejné ospalosti.

Matteo si to příliš neuvědomoval, ale rostl a sílil. I když, pravda, ne zas tak moc. Už mu táhlo na třetí měsíc a začínalo být zřejmé, že z něj žádný nabušený Rambo nikdy nebude. Přesto už více připomínal vlka, než jen bezbranný kulatý váleček, který na tohle místo přišel poprvé. Nebo si ho poprvé vysnil. Nebo jak že to vlastně fungovalo. Jiné vlče by nad tím možná dumalo, ale Matteo po těch prvotních otázkách zkrátka přijal existenci Zubčina království za samozřejmost. A tak, když ztratil další mlíčňák a potom se ve spánku octl tady, už se ani nedivil.
Vypadalo to tady trochu jinak, než minule, ale ne o moc. Kolem jen rostlo víc stromů a zmizely i poslední stopy písku. Poušť odtud docela zmizela, nebylo jí tu o nic víc, než v Mechovém lese. Matteo byl z toho poněkud rozmrzelý. Ne, že by měl něco proti lesům, zjistil, že se mu nejspíš i líbí víc, než otevřená rovná planina - bylo tam víc schovávaček, cítil se tam lépe chráněný. Jeho výhrady směřovaly spíše ke sněhu. A ten byl i tady.
"Zubko," houkl, zatímco přešlapoval kolem stromu a komicky přitom zvedal tlapy. Sníh se mu lepil mezi polštářky a nepříjemně ho studil. "Zubko!" "Už letím, už letím! Aha, to jsi ty. Tak co, další zub fuč?" "Hm," zabručel Matteo souhlasně a poslušně otevřel tlamu, když se chtěla víla podívat. "Výborně, tak to znamená další drahokamy do prasátka," zasmála se. Matteo na ni nechápavě koukal. "Co?" Proč, u všech všudy, by měl dávat své blyštivé poklady praseti?
Zubka si povzdechla. "To se tak říká. Schovávej si je, kam chceš. Bereš všechno docela doslova, co?" Matteo pokrčil rameny. Nevěděl, jak jinak to brát. Připadalo mu, že řeč dospělých je plná divných hádanek, skrývaček a tajemství, které je potřeba rozluštit, aby přišel na to, co se mu vlastně snaží říct. "No, to nevadí. Třeba... třeba z toho časem uděláš i výhodu? No, i když úplně nevím, jak by se to mohlo stát," začala si víla mumlat spíš pro sebe.
Vlče ji chvíli pozorovalo mlčky, než se opět ozvalo. "Zubko. Už bude jaro?" Máma mu o jaru říkala a on se ho nemohl dočkat, protože tehdy zmizí ten hloupý sníh. Neměl ho rád. Ani trochu. "Ještě si musíš na jaro počkat. Vypadá to, že nás zase čeká krutá zima. Takže buď hlavně hodný a poslouchej rodiče, aby ses jara dočkal v pořádku," doporučila mu. Ani ale nemusela. "Já poslouchám," ujišťoval ji. Na nějakou rebélii ho prozatím moc neužilo. Dobře, jednou se vzpříčil a odmítal se hnout... ale to mělo dobrý důvod. "To je dobře. Tak se zatím měj. Třeba, až se příště uvidíme, už bude jaro za dveřmi." Zubka mu zamávala tlapkou a zmizela v Javoru. Nechala ho tam sedět a přemýšlet o tom, co to jsou ty dveře a proč za nimi jaro stojí a nepřijde radši sem k nim.

+7 a +3