Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 6/10

Sgaeyl vypadala docela nadšeně z toho, že je Matteo naživu. Možná víc, než on sám. Ne, že by si přál nebýt naživu, to ne, ale ohledně vlastní existence byl tak nějak... lhostejný. Ovšem bílé vlče už se na toto téma nijak nevyjadřovalo a tak to nechal být i on.
"No... možná," připustil na konto toho, že by Bianca mohla být superhrdinkou. Možné to bylo, i když Matteo tak úplně nevěděl, co musel vlk splnit, aby se takhle mohl označovat. "Chtělo by to víc prozkoumat." Druhé Sejčino prohlášení už mohl potvrdit s větší jistotou. "Mhm. Já žádnou odvážnější neznám," řekl. Byla to pravda. Jeho máma vždycky všechno zvládla, vždycky se o něj postarala. Jestli to neznamenalo odvahu, pak už nevěděl, co by jí mohlo být.
Trochu ho potěšilo, že je Sgaeyl první kamarád. "Ty taky," sdělil jí. Doteď nevěděl, že by mu kamarádi mohli v životě chybět, ale... asi to tak bylo. Přinejmenším nebyl nepříjemný pocit, když si řekl, že si našel kamarádku. I když byla trošku moc hrrr na jeho vkus, ale dokud to nechtěla po něm, bylo všechno v pohodě. Jen byla otázka, jestli ji ještě někdy najde, až odtud odejdou, nebo jestli to dopadne jako s Jessiem... Ale Jessieho potkal jenom ve snu. Třeba to bude jiné.
"Borůvku? Nevim. Jak vypadá?" Musela to být nejspíš nějaká rostlina, když to v jejich lese rostlo, to dalo přece rozum. "Kytky moc nejim," přiznal, zkoušel jednou kopretinu, ale nebyla vůbec dobrá. "Jo. Z lesa mechu. Tam," kývl hlavou směrem, odkud sem přišel. "Pod sopkou." Sgaeyl chtěla, aby přišel na návštěvu. Jaké to asi bylo, být na návštěvě? To taky nikdy nedělal. "No tak jo. Ale kde jsou ty... borůvky?" chtěl vědět. Jinak tam těžko mohl jít, že ano?

Proměnlivost počasí byla jednou z velkých záhad Matteova života. Jistě, rozuměl tomu, že někdy musí pršet a někdy musí zase svítit slunce, aby mohly rostliny růst, a tak dál, a tak dál. Dokonce mu většina typů počasí ani moc nevadila. Líbilo se mu povalovat se líně na slunci a nechat se pražit jeho paprsky. Bavilo ho pozorovat kapky deště, jak bubnují na listy nebo žbluňkají na vodní hladině. Rád se ztrácel v mlze nebo poslouchal píseň větru, i bouřky, ač trochu děsivé, v něm probouzely tichou fascinaci. Jediné, co vyloženě nesnášel, byl sníh. Bílé svinstvo lepící se do kožichu, zalézající mezi prsty tlap, mráz, zima a samá otrava. Zimu by nejraději vždy přeskočil, avšak jinak byl povětšinou s počasí když už ne přímo spokojený, pak alespoň smířený.
Ta věc, která mu vrtala hlavou a která ho i trochu štvala byl fakt, že se počasí dost často nemohlo rozhodnout, jaké vlastně chce být. V létě to nebyl takový problém. Byl v tom nějaký řád a smysl. Určitý rytmus. Několik horkých dní obvykle vyvrcholilo bouřkou, případně pár deštivými dny a potom opět započalo slunečno. Na jaře a na podzim si ale počasí dělalo úplně co ho napadlo. A to bylo to, co Matteovi lezlo na nervy.
Proč se některé dny vzbudil do světa, který byl zahalený mlžným závojem, jen aby se mlha rozplynula, než se vůbec stačil smířit s faktem, že dnes bude mlhavo? Přes mlhu náhle zasvítí slunce, ta se rozplyne a najednou se musíte chystat na úplně jiný den. Slunečný den. Jenže ani tím to občas nekončilo. Občas si v půlce dne mraky vzpomněly, že se vlastně chtějí roztahovat po nebi, připlazily se kdoví odkud a slunce zase zakryly. To se nemohly se sluncem domluvit hned ráno?
Jiné dny byly zase plné očekávání. Těžká mračna visela nízko nad stromy, černá břicha měla kulatá a tlustá, plná vody, jen spustit. Matteo si říkal - aha, bude pršet. Všechno tomu nasvědčovalo. Déšť voněl ve větru, který ohýbal stromy. Teplota klesla, ochladilo se, spadlo možná pět kapek a... a nic. Vůbec nic. Mračna ho navnadila na déšť a potom se zvedla a odplula se vypršet někam k jihu, aby ho ponechala samotného s nejasným pocitem zrady a nenaplnění v nitru. Fakt, že se takováto věc vůbec mohla přihodit, mu připadal nefér. Bylo to téměř kruté. A Matteo nerozuměl tomu, proč je to na světě takto zařízeno.
Kdyby měl v řízení počasí tlapky on, už by to napravil. Srovnal by ho hezky do latě. V jeden den by byl dovolený pouze jeden druh počasí. Pořád by byly deštivé dny a slunečné dny, větrné dny, mlhavé dny, dobrá, možná by dovolil i sněžné dny. Rozdíl by byl v tom, že by se to dělalo pořádně. Kdyby mělo pršet, tak ať tedy prší, žádné pět kapek tady, pět kapek tamhle a nakonec nic z toho. Kdyby mělo svítit slunce, svítilo by hezky celý den, od východu do západu, ani nápad, že se odpoledne rozhodne, že už ho to nebaví a schová se za mraky. Samozřejmě, občas by pustil vítr provětrat nebo přivolal nějakou tu bouřku, ať se tedy počasí také trochu vyřádí - ale v rámci pravidel.
A úplně nejlepší ze všeho by bylo, kdyby předem věděl, jaké počasí má očekávat. Pak by se mohl mentálně připravit na to, co přijde. Svět byl plný magie, to skutečně nikdo neuměl dopředu odhadnout, jak bude? Přišlo mu to zvláštní. Možná by to měl prozkoumat více, aby se o tom nějak poučil. Kdyby totiž taková magie existovala, mohl by s její pomocí napravit všechny chyby v řádu počasí, na které stačil za svůj krátký život narazit. A že jich nebylo málo!

Září 2025 - Mitsurugi, Meinere, Bianca, Matteo - Severní Galtavara, 1x losice

Bylo to už tak, běhání se nevyhne. Melodramaticky si povzdechl, jako by na to měl umřít. Takže Modrák pěkně lže, udělal si ještě v duchu poznámku, která mu přišla dost podstatná. Ze začátku proti vlkovi nic moc neměl, ale teď, když ho neuměl oslovovat jménem a ještě mu slíbil něco, co nebyla pravda... Začínal věřit tomu, že ho táta vážně chtěl jednou hodit do sopky. A přestával se tomu divit.
Brzy tedy vyrazili, černá půlka Meinera s úplně stejně černým dorostencem. Vrhli se po losech a běželi, běželi, běželi. Nebylo to nějak hrozně nudné, ale rád by, aby to už měli za sebou. Los před nimi utíkal, přímo k místu, kde čekal schovaný Mitsurugi. Matteo se ke zvířeti nějak extra nepřibližoval, neměl úplně nutkání vběhnout do cesty těm obřím kopytům, za nimiž se skrývala nesmírná síla. Celé to netrvalo ani příliš dlouho, najednou se z trávy vynořil šedivý kožich a vrhl se po zvířeti. Možná po losici skočili i ostatní, ale Matteo se přiblížil, až když bylo zvíře na zemi, přesně jak ho instruoval otec a zakousl se losici do krku. Zakousl... a držel. Netrefil se zrovna nejlíp, protože nevěděl, na jaké místo mířit a teď, když měl zuby zabořené ve zmítajícím se zvířeti úplně netušil, co si počít dál. Takže se prostě držel, trochu občas zaplápolal, když sebou zvíře mrsklo a čekal, co se teda stane teď.
K jeho údivu už toho moc nebylo. Pod společným náporem vlků se zvíře přestávalo hýbat... Přestávalo... Přestalo. Jakmile k tomu došlo, Matteo losici pustil a couvl. Olízl si krev z tlamy a unaveně si kecl na zadek. "To bylo celý?" zeptal se opatrně, váhavě, protože nevěděl, jestli na něj nečíhá někde ještě další běhání.

Září 5/10 - Sgaeyl

Bílou vlčku jeho slova nejspíš uspokojila, za což byl docela rád. Bylo únavné vysvětlovat něco pořád dokola. Navíc to vypadalo, že se mu i podařilo jí vnuknout aspoň trochu respekt z faktu, že se dá vodou tak snadno propadnout. "Přežil," kývl hlavou, vůbec si neuvědomil absurditu té otázky. "Jen tak tak. Máma mě vytáhla," vysvětlil, jak se to celé přihodilo. Tedy... ne zrovna detailně, ale od Mattea jste toho o moc víc čekat ani nemohli.
Protože se nevypravili do vody, nachlazení jim asi nehrozilo a tak se mohli bavit dál. Nebo se dokonce přátelit, jak Sgaeyl navrhla. Kupodivu to ani nevyžadovalo nějaké velké úsilí, či snad běhání. "Tak to je dobrý," zamáchal Matteo ocasem, potěšen, že si našel novou kamarádku. "Tak můžem bejt kamarádi." Když to bylo takhle snadné, proč by měl říct ne? Zvědavě pak přimhouřil oči a naklonil hlavu ke straně. "Hele. Ty nejseš z lesa mechu, že ne?" zeptal se. Kdyby ano, nejspíš by ji tam někdy viděl... že?

//Velké vlčí jezero

Matteo se trochu kabonil, ohledně toho běhání při lovu se nikdo jaksi nemohl shodnout. Morgoth mu tvrdil, že se běhat musí, Modrák že nemusí, máma že někdy ano, někdy ne. Vyčkávavě se otočil na tátu, jestli k tomu on taky nemá ještě nějaký protichůdný názor, který by mohl přihodit do všeobecného zmatku, ale zdálo se, že ten se k tomu vyjadřovat neplánuje.
"No tak jo," řekl jen nakonec, zatímco dospělí nějak rozdělili lovecké role. Aby byl upřímný, úplně se v tom nevyznal a zůstal trochu překvapeně koukat, když se jeho táta najednou rozpadl na dvě půlky. Ne, že by mu to přišlo až tak divné, magické výlevy ho moc neznepokojovaly, ale stejně... byl to nezvyk. Poslušně se nicméně připojil k Meinerově černé půlce a poslouchal, co říká Mitsurugi. "Nejsem ani prcek," prskl po Modrákovi, který odmítal pochopit, jak se mladík jmenuje. Rozhodl se, že s tímhle vlkem není žádná řeč a otočil se raději k otci: "Tak máme teda běhat nebo ne?" Už byl z toho totálně zmatený.
Každopádně, jakmile se věci daly nějakým způsobem do pohybu (což však muselo být z iniciativy někoho jiného), Matteo se přidal. Ne, že by toho moc nadělal, jen tak nějak neohrabaně cválal, kulil oči na obrovská zvířata a snažil se kopírovat to, co dělal Meinere. Nebo jeho polovina. Jakmile se dal do pohybu, běžet nebylo až tak strašné a pohled na stádo losů byl něco nového a celkem vzrušujícího, takže lov aspoň nějakým způsobem udržel jeho pozornost. Zatím.

Září 4/10 - Sgaeyl

Matteo naklonil se zamručením hlavu ke straně. Nechápal tedy, co vlče sledovalo tou svou poznámkou. Naštěstí mu to vzápětí začala vysvětlovat. Černý mladík otočil pohled k jezeru a snažil se v něm vidět ty věci, o kterých Sgaeyl hovořila. Tu krásu, výjimečnost, něco, kvůli čemu by se nad ním taky takhle rozplýval. Chodil k jezeru rád, rád se koukal na vlny, ale neviděl v něm něco výjimečného, jedinečného, krásného. "Jo, koukat na něj je dobrý," zhodnotil po delší chvíli, kdy si to probíral v hlavě a došel k závěru, že vlčice vyjadřovala podobnou myšlenku, jen ve zbytečně mnoha slovech. "Vlny jsou... fajn," usoudil. "Ale lízt do vody není fajn."
"Jo," přikývl s vážností mudrce, který přežil nesmírné utrpení a má štěstí, že tu je, aby o něm mohl předat svědectví dál. "Bylo to děsný. Nejde tam dejchat. Nejde nic. Jen padáš do hloubky." Ne, že by se snažil Sgaeyl nějak děsit, ale... no dobře, možná snažil. Ale jen pro její dobro. Přišla mu strašně paličatá a nechápal to. Ani ho nenapadlo, že to on je možná ten paličák, který odmítá přijmout jiný pohled.
"Nevim," pokrčil rameny. Nachlazení se nebál, protože pořádně nemocný nikdy nebyl a tak si to neuměl představit. "Nikdy jsem to neměl." Pak už se seznámili. A bílý chumáček se na něj tak prosebně zahleděl s žádostí o kamarádství. Matteo pomalu mrkl. Kamarádi? Zarazil se nad tím. Do této chvíle mu nedošlo, že asi žádné nemá. Jistě, byl tu Jessie, jenže to byl brácha, to se jistě nepočítalo... a navíc ho znal jen ze snu. "No. A jak se to dělá?" zeptal se po dlouhé zaražené odmlce poněkud nejistě. Nebyl si zcela jistý, co takové kamarádství obnáší. Doufal, že to není moc velká dřina, protože mít kamarádku neznělo až tak špatně.

Září 3/10 - Sgaeyl

Nečekal, že vlče bude vodu tak náruživě bránit. Ba ani, že slůvko, které ji naučil, obratně otočí proti němu. Lehce se zamračil. "Nejsem blbej. Protože se neutopim." Tak! A měla to. Matteo si říkal, že každý vlk, který se dobrovolně vrhne do vody, to nemá v hlavě v pořádku. Zato jeho hlava, ta byla v pohodě. Dokonale funkční.
"Seš malá, propadneš se," konstatoval prostě, nebavilo ho se dohadovat o věcech, které měly být naprosto jasné. Opatrnost v tom nehrála roli, on taky dával pozor a propadl se pod hladinu, nabral si plný čumák vody a vyděsil se natolik, že ho to odradilo od jakýchkoliv dalších pokusů. "Já nejsem smutnej. Jen nechci umřít," škubl rameny a pokývl k jezeru: "Si to klidně zkus." A, protože měl pocit, že by tu pravdu měl vážně bílé namlátit do hlavy, zopakoval ještě jednou: "Propadneš se."
Prozatím se však vlče obrátilo svojí pozorností plně k němu. Bílý chomáček se na něj zubil a máchal svojí krátkou oháňkou. Matteo se neusmál, ale ocasem taky párkrát máchl. Představila se mu jako Sgaeyl - neboli Sejka, což skutečně bylo jednodušší, ale přišlo mu divné, že by si dobrovolně někdo nechal říkat jiným jménem. On nesnášel, když se mu říkalo jinak, než Matteo. "Sgaeyl," zopakoval pomalu a pak sklopil zrak zpátky k ní: "Sem Matteo."

Září 2/10 - Sgaeyl

Zdálo se, že zasáhl právě včas. Bílý chomáč se zrovna chystal znovu vrhnout do vody a tentokrát - tím si byl Matteo jistý - by ji hladové jezero jistě spolklo jako malinu. Matteo došel blíž a prohlížel si vlče, které nic neříkalo a vlastně na bílé vlčici neshledával nic zrovna zvláštního, až na to, že byla ještě mrňavější než on a bílá jako sníh. Sníh rád neměl, ale vlčata celkem jo. Líbilo se mu, že je větší než oni a víc toho ví, že je může dokonce o něčem poučit. Připadal si pak zvláštně důležitě.
Vlčice neprotestovala ohledně vody, zřejmě rychle pochopila, co je pro ni dobré. Místo toho se soustředila na rozšiřování svého slovníku. "Blbá jako že je špatná. Na nic. Hloupá," objasnil a zamračil se na jezero, jako by čekal, že se vyleje z břehu a pokusí se jich zmocnit. "Propadneš se do ní a utopíš se," doplnil ještě. To aby bílý chumáč věděl, proč si má dávat majzla, kam šlape.

Září 1/10 - Sgaeyl

A zase ho tlapky dovedly k jezeru. Mattea nenudilo vracet se pořád na jedno a to samé místo, přišlo mu to tak fajn. Už to tady znal, věděl, co čekat, věděl, že to tady je dobrý, tak proč by měl hledat ještě něco dalšího? Tentokrát tady ovšem nebyl sám, už když přišel. Na břehu se potulovala malá vlčice.
Matteo ji chvíli zvědavě pozoroval. Kdyby měl trochu větší fantazii, řekl by, že to je jako koukat se do zrcadla, které ze všeho udělá protiklady. Byla stejně tak sněhově bílá, jako on byl půlnočně černý, tak usměvavá, jako on byl netečný. Zatímco ji sledoval, zasmála se a rozběhla se do vody. Tu Matteovi zatrnulo! Vzpomněl si, jak se nad ním samotným zrádně zavřela hladina a jezírko v lese ho chtělo spolknout. "Nedělej to," štěkl po vlčeti, i když to už bylo zase bezpečně na břehu, odrazené podzimním chladem vody. Tempem, které se v jeho případě dalo nazvat spěšným, došel až k malé vlčí slečně. "Voda je blbá," informoval ji zkušeně. O tom on něco věděl!

Čekání Matteovi zase tak moc nevadilo. Povaloval se na břehu, koukal na vlny a na kachny na jezeře a vyčkával, zda se něco bude dít. Po nějaké době zaslechl vzdálené hlasy a bylo jasné, že se někdo blíží. Zvedl hlavu, našpicoval uši. Skutečně! Z lesa se vynořili dva vlci, které hned poznal. Zaplácal oháňkou do země a vyškrábal se na nohy. "Čáááu," protáhl pozdrav k rodičům a zamířil k nim, hned se kolem nich ochomýtal. Nijak extra se nelísal ani neusmíval, ale bylo vidět, že má i tak ze setkání radost.
Nakonec se usadil někde mezi nimi, prostě kam se mu podařilo vecpat. "Jo," kývl na otázku, kterou položila Bianca. "Říkal, že se u toho nemusí běhat?" ujišťoval se a úkosem pohlédl na Mitsurugiho. Ne, že by mu nevěřil, ale jistota je jistota. Šedý vlk popisoval, co a jak budou dělat. "Nejsem Malý, ale Matteo," opravil ho vlček, který byl na tahle všemožná oslovení docela háklivý. Smůla, že bude malý pravděpodobně celý život. Nohy se mu už trochu vytáhly, ale pokud něco, jen to více zdůrazňovalo, jak je útlý a drobný.
Vypadalo to, že už mohli na lov vyrazit. Matteo našel pohledem tátu, který prozatím neřekl ani bů, ale pak pokrčil rameny. Chtěl vidět, jak takový lov vypadá a jak se dá obstarat bez běhání. Takže se prostě zvedl a vyrazil za Modrákem.

//Severní Galtavar

Hlásím i Mattea c:<

Září 1/10 - Kiwi

Vlčice se mu představila jako Kiwi. Matteo kývl a jednou máchl ocasem. To bylo aspoň jméno. Jednoduché, snadné na zapamatování, bez všelijakých kudrlinek. To se mu líbilo.
Kiwi se s nadšením chopila klacku a začala tahat ze všech sil, kterých ovšem zatím tak moc neměla. Matteo větev pevně držel v zubech a cítil, jak se mu hlava cuká ze strany na stranu, když se vlče zmítalo na druhém konci, ovšem neměl příliš velký problém ji udržet. Rozdíl velikostí a sil byl zkrátka příliš velký, než aby to mohlo být nějakým způsobem fér, což už pomalu začínalo docházet i černému dorostenci.
Chvíli klacek jen držel, tlapy zapřené do země a krk natažený dopředu, nechával Kiwi, ať se vyřádí, ale když ho šeptem začala hecovat, bylo jasné, že tam dál nemůže jen tak stát jako tvrdé Y. Přikrčil se a zabral. Tentokrát už ne vší silou, jako předtím, ale jeho odhad ani tak nebyl moc dobrý. Pořád to bylo silněji, než by bylo zdrávo. S Kiwi to muselo minimálně pěkně cuknout, pokud jí tedy jejich skvělou ožužlanou hračku rovnou nevytrhl z tlamy.

Srpen 3/10 - Kiwi

Matteo se zamračil. Nelíbilo se mu oslovení kluku a ke všemu se mu zdálo, že vlče nechápe, o čem přetahovaná je. Nebyla k ní potřeba fantazie, což byl jeden z důvodů, proč tu hru měl tak rád. "Sem Matteo," sdělil zrzavé kuličce chlupů. "A vyhrává se svalama," doplnil jí mezery ve vzdělání. Ne, že by on byl zrovna nějaká svalnatá korba, tělo měl stále útlé a momentálně se navíc nacházel v té fázi růstu, kdy byl samá noha a skoro nic jiného. Ovšem v porovnání se svou protivnicí na tom byl o dost lépe.
Neuvědomil si to ovšem a tak se docela lekl, když ze všech sil zabral a narazil pouze na minimální odpor. Překvapeně se svalil na zem a vlče div že nerozmáčkl. "Já za to nemůžu, že seš malá," pokrčil rameny a zvedal se na nohy. Co měl dělat? Zmenšit se nedovedl. "Musíš táhnout pořádně," řekl vlčici, než se chopil klacku znovu. Tentokrát ale nezabral jako první. Počkal, až se do toho pustí ona - protože když hra skončila během jedné vteřiny, nebyla to žádná zábava.

Srpen 2/10 - Kiwi

Strakatá vlčice byla pro Mattea poněkud matoucí existencí. Sledoval ji trochu podezíravě, nevěděl, jak si vykládat její nečekané záškuby a výbuchy aktivity. Nezdálo se, že by měla být nějak nebezpečná, šlo mu to ale trochu na nervy. Byl taky takový, když byl menší? Nevzpomínal si.
Každopádně hrát si na přetahovanou chtěla, což byla asi ta nejpodstatnější věc. Chopila se klacku a prohlásila o něm, že to je provaz. "To je klacek," opravil ji Matteo, který měl právě tolik představivosti, jako suchá větev. "Ale to neva." Protože přetahovat o klacek se dá taky. Najednou se však zdálo, jako by o hru vlčice ztratila zájem. Jako by se úplně rozbila. Zůstala stát a zírala na něj - Matteo stál a zíral zpátky, netuše, čím to způsobil. Už už chtěl do zrzečky dloubnout, aby ji probral, protože to začínalo být trochu děsivé, ale v tu chvíli se vzpamatovala sama od sebe.
Přitáhla si větev k sobě a dala mu varovnání, které považoval za zbytečné. "Jo. O tom ta hra je," pokývl, dávno už si zvykl na to, že vlci mají potřebu říkat docela očividné věci. Myslel, že to dělají jen dospěláci, ale vlčatům se to také nevyhýbalo, jak zjišťoval. Zatímco jeho menší společnice se zubila a už byla celá nastartovaná, Matteo vzal s rozvahou svůj konec větve do zubů a pevně skousl. "Tfi, dva, hedna, thď," odpočítal to huhlavě a sotva řekl teď, zabral, jak jen dokázal, aniž by si uvědomoval vlastní sílu.