Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mech

Dobře, dobře. Něco to určitě bylo, to musel uznat sám. A svým způsobem ho to i zaujalo, když viděl, jak se kolem jezírka nedrží žádný sníh. I přes svůj prvotní protest a neochotu se tedy nakonec vypravil za mámou bez dalších protestů. Na břehu jezírka se zastavil a natáhl do čenichu vzduch, který tu byl vskutku teplejší, než jinde. Mohla za to ta voda - to z ní stoupalo všechno to teplo i mlha, která se líně plazila okolo. Sledoval mamku, jak si nabírá na jazyk trochu jezírka. "Je to hnus?" zajímal se hned a smočil ve vodě opatrně jednu černou tlapku. Byla příjemná. Mnohem lepší, než ta pitomá zima všude kolem. "Fajn," broukl si spokojeně. Voda údajně k pití moc dobrá nebyla, ale mohla by se hodit na koupání. To byl aspoň nápad!
Matteo už se tam málem vrhl, ale ještě se zaposlouchal do toho, co o tom všem mínil táta. Nebylo to tu? No, takže něco nového. V tom neshledával nic divného, pro něj tohle všechno bylo pořád dost nové. "Co je sopka?" To ho upoutalo mnohem víc. "A koho bouchla?" A co měla co dělat s tímhle jezírkem? Matteo se naklonil nad vodu, natáhl přední tlapy před sebe a tak napůl se sklouzl do vody. Menším zádrhelem bylo, že neuměl plavat, ovšem zatím si to neuvědomil, protože u břehu bylo jezírko dost mělké, aby dosáhl na dno. Hřejivá voda ho okamžitě objala a začala vyhánět zimu z jeho těla. "Je to dobrý," informoval rodiče a zamával ocáskem, až se kapky vody rozstříkly na všechny strany.

Snové návštěvy v zemi u Zubky už ho vůbec ničím neznepokojovaly. Bylo to prostě součástí života, věc, která se občas děla. Přesto i tady se věci postupně měnily. Tentokrát, když otevřel oči pod javorem, byla většina sněhu dávno pryč. Vykukovala pod ním zelená tráva a k Matteovu udivení i divné barevné věci. Vyhoupl se na tlapky a k jedné přišel, aby si ji prohlédl. Nepochybně šlo o nějakou rostlinu, ale tráva to nebyla, ba ani mech. Mělo to bílý vršek otočený k zemi. Opodál byla jinačí, s fialovým vrškem, který naopak trčel k nebi. Nevěděl, co jsou zač, ale byly celkem pěkné. Pinkl do té fialové tlapou, jestli se třeba nezavře, ale nedělala vůbec nic. Očichal ji. Voněla docela příjemně.
Otvíral tlamu, že ji zkusí i ochutnat, ale kdosi ho rázem chytl za ucho. "Matteo! Koukej mi přestat ojídat moje květinky! Vyplivni to!" hubovala ho Zubka. "Notak!" "Nesněd sem ji," opáčil Matteo a otevřel tlamu na důkaz své pravdomluvnosti. Ale jen na moment, než se bláznivá víla rozhodne, že mu zase začne rvát zuby nebo něco podobného. Tyhle fígle on už znal. "No ještěže tak. Ani nevím, jestli jsou krokusy jedovaté nebo ne. Co tě to napadlo? Nemůžeš chodit kolem a okusovat všechno, co vidíš." "Proč?" chtěl okamžitě vědět černý vlček, kterého všechna ta pravidla, co si dospělí navymýšleli, někdy fakt nudila. "Bylo by ti špatně," odvětila Zubka prostě.
Jenže Matteo se nenechal odbýt tak snadno. Pohledem zachytil na druhé straně mýtinky králíky, kteří se ládovali zeleným od rána do večera a špatně jim nejspíš nebylo. Ukázal na ně tlapou. "Ale." "Ale oni vědí, které rostliny můžou jíst a které ne. Jsem si celkem jistá, že ty to nevíš a navíc nejsi králík, máš jíst maso, ne plevel. Možná ještě nějaké ty jahody, maliny, prostě ovoce, ale ne kytky a už vůbec ne moje kytky. Těšila jsem se na ně celou zimu a ty bys mi je teď sežral." Víla se docela rozvášnila a Matteo si říkal, že jí na tom asi vážně záleží. Pokrčil rameny. "Tak já je jíst nebudu," slíbil, zase tak moc mu to žíly netrhalo. Mohl květiny ochutnat i jinde, někde, kde ho Zubka neuvidí.
"Jsou hezký," dodal po chvíli, když si je znovu prohlédl a víla se rozzářila. "Viď že ano? Mám je moc ráda! A pro tebe mám zase pár kamínků. Viděla jsem, že ti vypadl další zub, když jsi mi ukazoval tlamu." "Tak dík," zamával vlček ocasem, pořád moc nevěděl, na co kamínky jsou, ale líbily se mu. Schovával si je v úkrytu na kupku a už se mu jich povedlo nashromáždit docela hodně. Třeba je jednou s někým vymění za něco vážně skvělého!

+7 a +3

Březen 4/10 - Jessie

Byl zvědavý, co bude Jessie říkat na jeho popis lesa, ale asi z toho až tak nadšený nebyl. Prohlásil, že nejlepší ze všeho je chodit po světě a poznávat ho, což si Matteo zatím vyzkoušel jen jednou a úplně ho to nenadchlo. Mohlo to být fajn, ale sníh to zkazil. "I když je zima?" Líbilo se to snad bráškovi? "Já moc necestoval," pokrčil rameny, nijak ho to ani nelákalo, ale kdyby ho k tomu někdo dokopal, asi by šel. Což byl vlastně přístup, který Matteo volil ve většině situací. Obvykle byl prostě spokojený tam, kde se zrovna nacházel.
Teď zrovna mu vyhovovalo poflakovat se na jednom místě a povídat si s Jessiem, ale ten měl akčnější plány. Chtěl běhat, chtěl závodit... Matteovu pozornost tím rozhodně upoutal. V očích mu zablýsklo a ocásek se opatrně rozvrtěl. "Hrát si?" On nikoho na hraní neměl a moc si toho neužil, snad ani pořádně nevěděl, jak na to. Akorát že závod zaváněl běháním a to bylo něco, co ho fakt moc nebavilo. "Co radši přetahovanou?" navrhl a odhrábl tlapou nános sněhu, pod kterým se skrývala spousta pokladů. Dokonce i klacky, na přetahování jako dělané. Na ten nejbližší vhodný ukázal tlapou a čekal, co na to brácha.

Březen 3/10 - Jessie

Jessie vypadal připravený to vzdát, což byl právě moment, kdy Matteo pochopil, co tím vším myslel. Zkrátka chtěl říct, že jsou křídla super. Proč to tedy prostě neříct? Proč všechno tolik komplikovat? Tohle byla záhada vlčstva, kterou asi sám jen tak nerozluští.
"Je tam pěkně," řekl po krátkém zamyšlení. "Ale všude sníh, zatím," nakrčil trochu čenich, sníh neměl rád a doufal, že už brzo zmizí, jak mu máma slibovala. "Teda kromě jednoho jezírka. To hřeje," vzpomněl si na místo, které bylo výjimkou. No, co ještě tam měli? "Je tam nora," dodal pomalu, zamyšleně, jak se probíral všemožnými vzpomínkami. "A máme tam strejdu." To mohla být podstatná informace, ha! Vítězoslavně se na Jessieho zahleděl. "Je asi fajn. Ale divně čumí." Máma mu sice říkala, že se tohle slovo používat nemá... ale s bráchou určitě mohl, že ano? Krom toho to nebyla jeho chyba, že Saturn prostě čuměl.
Křídla jistě nějaké výhody měly, ale v závěru byl Matteo spíš na Jessieho straně. "Já bych to nechtěl," pokýval souhlasně hlavou a přešlápl, až mu pod tlapami začvachtalo. Sklonil hlavu a očichal mokrý sníh. Zdálo se, že bude brzo konečně po něm. Konečně!

Březen 2/10 - Jessie

Jesaiah se mu jal vysvětlovat, co to divné slovo znamená, ale bohužel mu tím neobjasnil vůbec nic. Bylo to tu zase. Slova, která někdy znamenala to a někdy zase něco úplně jiného. Matteo nechápal, proč to tak je a proč se zdá, že tomu rozumí všichni kromě něj. Momentálně vůbec nechápal, co se mu bráška snaží sdělit. "Hustý. Jako... hustá mlha třeba?" zeptal se pomalu, ale nedávalo mu to smysl. Co to mělo společného s křídly? Cítil, že se do toho zamotává. Upřel na Jessieho poněkud zoufalý pohled.
Souhlasně však pokyvoval hlavou, když se Jessie zamýšlel nad tím, co všechno by křídla mohla komplikovat. Přesně tohle si myslel taky. Nechtělo by se mu na zádech tahat ještě další tíhu. I když, teď ho napadalo, že by to mohlo mít i svoje výhody. "Třeba je aspoň lítání fajn. Menší nuda, než chození," usoudil.
Nevěděl moc, jak Jessiemu vysvětlit mech a ani kde najít jeho les. Upřímně ani nevěděl, jak se tam vrátí on sám, protože tohle jezero nepoznával a nepamatoval si, kudy sem došel. Z nějakého důvodu ho to ale příliš neznepokojovalo, i když by asi správně mělo. "Tak jo," kývl jen hlavou s ocáskem pohupujícím se sem a tam, spokojen, že je to vyřešené a Jessie třeba brzy přijde na návštěvu.

Březen 1/10 - Jessie

Představa vlka s křídly připadala Matteovi dosti podivná. Pokud věděl, křídla na vlky nepatřila. Sedal snad Supervlk na větvi jako nějaký vrabec? Ale na tuhle otázku hned zapomněl, protože se mu mysl zaháčkovala na jiném slově v té větve. "Si-sigma?" zopakoval s typickým nakrčením čela, které značilo, že něco nechápe. Objevovalo se mu na tváři docela často. "Asi jo," usoudil ohledně křídel, on byl rád, že zvládal svoje tlapy. "Všude se musí plést."
Pokusil se Jessiemu co nejpřesněji popsat, kde bydlí. Nezvládl úplně vyčerpávající popis, ale snad aspoň dostačující. Jenže Jessie mu položil další záludnou otázku. "Mech je... mech," vydechl a pokrčil rameny. No, co vlastně byl mech? Matteo se o to nikdy dvakrát nezajímal, věděl, jak mech vypadá a že se na něm dá válet, to bylo jediné, co potřeboval vědět. "Je, no, zelený. Chlupatý. Měkký." Rozhlédl se kolem sebe, jestli by ho Jessiemu nemohl ukázat, mech byl přece všude. Všude, ale tady ne.

Únor 10/10 - Jessie

Jessie popisoval Supervlka, který podle všeho nebyl až tak super, jak by jeho přezdívka naznačovala. Vážně neměl Jessieho rád? Jak to bylo možné? Matteo ho rád měl a to ho sotva potkal. I když je samozřejmě spojovalo bratrské pouto, to bylo něco úplně jiného. Ovšem strakatý vlček měl svou teorii, proč to tak je. "Hmm," zauvažoval. "Možná to je tím. To docela bolí," ošil se, jestli Supervlk permanentně trpěl takovým problémem, nebylo divu, že byl protivný.
Naštěstí tu byl ještě Obyčvlk, neboli Wylan, který by byl ochotnější Jessiemu tenhle výlet dopřát. Nejdřív však Matteo musel vysvětlit, kde vlastně bydlí... Což nebylo tak úplně snadné. Musel se nad tím hodně zamyslet, což bylo něco, co dělal nerad. Ale pro brášku se obětoval. "No, je to v lese. Lese s mechem. Fakt hodně mechu. A... u lesa je takovej kopec, co čoudí. Někdy pěkně smrdí." Podíval se na Jessieho, jestli si instrukce zapamatoval. Snad bude Obyčvlk vědět, kudy jít. Byl by moc rád, kdyby přišel a pak by mohl třeba zůstat napořád. I kdyby ne, pořád to znamenalo, že má brášku a to bylo vážně skvělé.

V Matteově tlamě opět nebylo všechno v pořádku. Už si zvykl, že mu zuby vypadávají a že se místo nich ven tlačí nové, což bylo občas šíleně nepříjemné a akorát chtěl potom všechno ohryzávat, aby si ulevil od toho divného pocitu, ale tentokrát ho jeden zub otravoval už pořádně dlouho. Tlačil proti němu jazykem a on se kýval a kýval, ale vypadnout nechtěl. Stále mu držel v tlamě, při jídle mu překážel a teď? Teď mu dokonce zůstal trčet ven, celý vyvrácený! Vypadalo to rozhodně komicky, ale jemu na tom nic k smíchu nebylo. Už chtěl ten tesák ven.
Vlče se chytilo za čenich a nespokojeně zamručelo. Jak, jak se ho jen zbavit? Ani si neuvědomil, že už je zase v království víly Zubky. Tedy aspoň dokud na něj nepromluvila. "Vida, Matteo! Tak tě tady zase máme." "Uhm," zahuhlal souhlasně a zvedl hlavu, takže víla mohla spatřit jeho problém. "Pomof mi pvofím," zaprosil. Víla byla přes tyhle záležitosti expert, s tím už měl taky zkušenosti. Zubka na něj koukala napůl soucitně, napůl pobaveně. Levý koutek tlamy měla zvednutý do rozpustilého polovičatého úsměvu. "Pomůžu, neboj se, takhle tě přece nemůžu nechat chodit. Ještě by si rodiče pomysleli, že tě někdo vyměnil za pravlka." "Co?" nechápal Matteo, ale Zubka mávla tlamou. "To je fuk. Prostě ho jen musíme vytrhnout."
A už k němu slétala, jenže mladý vlk měl najednou jisté pochybnosti. Zacouval o důkladných pár kroků. "Buuue to bolet?" tázal se nezřetelně. "Možná trošku. Jako když ti vypadly ty ostatní zuby." Možná trošku mohlo znamenat i fakt hodně. Další lekce, kterou už znal. Couval a couval, ale víla ho následovala. "Uf nechfi pomoft," zavrtěl odmítavě hlavou. "Notak, Matteo, bude to jen chvilička. Už nejsi mrně, že ne? To zvládneš." Ó, ale on se najednou cítil jako mrně, jako to nejmrňavější mrně, které kdy na světě mrňavělo. A neměl v sobě příliš hrdosti. Prostě se otočil a dal se na útěk.
"Notak, Matteo! Neblázni!" volala na něj Zubka a následovala ho. Honili se okolo javoru jako dva blázni. Malý vlček kličkoval a unikal pokusům víly ho obletět a přelstít. "Nech mi ti pomoct, však se ti uleví," přemlouvala ho. To určitě, zase nějaký švindl, bude mě tlama bolet ještě týden, pomyslel si Matteo a vystřihl krásný úhybný manévr, aby se vyhnul víle.
Bohužel ho vystřihl na tu stranu, kde byl javor. Srazil se s ním plnou parou. Křach! Překotil se na záda do sněhu. Před očima viděl hvězdičky. V uších mu hvízdalo. "Matteo? Matteo!" To byla Zubka. Slétla k němu a vznášela se mu kousek nad předními tlapkami. "Jsi v pořádku? Co blázníš, prosímtě?" "Je fuč," řekl vlček konverzačním tónem. "Kdo? O čem to mluvíš? Propána, asi máš otřes mozku nebo něco-" "Zub. Zub je fuč." Otevřel tlamu a předvedl Zubce novou díru zející v jeho dásni. Při nárazu do stromu mu zub prostě vyletěl. I když ho hledali, ve sněhu ho už nenašli. "Budeš mít bouli," hubovala ho Zubka. "Kdybys mě poslechl, mohl sis ušetřit trápení." Ale Matteo si naopak myslel, že z toho vyšel docela dobře. Bolela ho sice hlava, ale vypadení zoubku si skoro nevšiml. Kdyby mu ho víla rvala, určitě by to bolelo mnohem víc! Co je proti tomu jedna rána do hlavy?

+ 7 + 3

Únor 9/10 - Jessie

Jessie naštěstí neplakal moc, jen pár slz mu vyklouzlo na tváře a ty si rychle otřel. Matteovi se ulevilo, protože nevěděl, co by si počal, kdyby se mu tady bráška nějak sesypal. S tím by si poradit nedovedl. Jediné, co ho napadlo, bylo dát mu něco hezkého a tak mu přistrčil oblázek, který vypadal, že se Jessiemu celkem líbil. Matteo zamáchal ocáskem. "Ty taky," opáčil prostě, strakatý vlk vážně byl fajn. Doslova nejlepší bratr, jakého měl.
Ale pokud chtěli dál být bráchové, doopravdičtí bráchové, kteří spolu můžou trávit čas, museli to nějak vymyslet. Přimět mámu s tátou, aby si na Jessieho vzpomněli. Jak to však provést. "Hmmm," zabručel Matteo dlouze a kecl si do sněhu. Na vymýšlení plánů nebyl zrovna borec a teď mu to přemýšlení šlo vážně pomalu. Tvář se mu nevědomky trochu zkroutila, jak s úsilím napínal mozkové závity. Třeba by stačilo o bráškovi rodičům říct, ale jestli na něj vážně zapomněli, asi by to nestačilo. "Ah," našpicoval najednou uši. Bylo to přece tak jednoduché. "Ti tví vlci kámoši. Supervlk a... a ten druhý. Můžou tě někdy přivést?" Přece kdyby ho máma s tátou viděli, museli by si vzpomenout! A určitě by ho nikdo nemohl obvinit, že si bráchu jen vymyslel, protože ho tolik chtěl.

Dospělí se dál bavili, ale Mattea to už skoro vůbec nezajímalo. Připadalo mu, že je to pořád to samé dokola a hlavně mu byla moc velká zima, než aby poslouchal. Jak dřepěl bez většího pohybu na sněhu, měl pocit, že se mu nohy mění v rampouchy a už jimi ani nepohne. Máma naštěstí slibovala, že už půjdou - jenže pak se otočila zpátky ke strejdovi, který tu kdoví proč chtěl dál mrznout. Kdyby náhodou Matteo potřeboval důkaz, že je strýček tak trochu na hlavu, tady ho měl, rovnou před sebou. "Mamíííí, jdem," ozval se znovu, aby nikoho z nich ani nenapadlo se znova zakecat a zapomenout na něj.
A pak najednou šli, ani nevěděl jak. "Čau," houkl akorát ještě přes rameno na Saturna. Táta ho trochu postrčil, ale skoro ani nemusel, jen, co se Matteo vzpamatoval, vyrazil kupředu celkem ochotně, i když se musel prodírat skrz ten otravný sníh, ve kterém mu místy hrozilo, že úplně zmizí. Naštěstí se mohl držet za Biancou, která trochu prorážela cestu. Těšil se, až se konečně schová před zimou.
Ale co to? Co zase? Mámu zaujalo cosi vpředu. Matteo vykoukl nabručeně zpoza jejích zad, naprosto bez nálady na jakékoliv zkoumání čehosi támhle. "Nic," pokusil se ji přesvědčit, aby si vzpomněla, že měli namířeno do úkrytu, ale po chvíli to trochu přehodnotil. Bylo to svým způsobem zajímavé, protože před nimi na jednom místě sníh skoro vůbec nebyl. Vznášela se tam sice trochu divná mlha, ale pro Mattea byla absence sněhu důležitější. Fajn, tam by se vydat mohli.

//Horký pramen

Únor 8/10 - Jessie

Zjistit, že není jedináček, to snad byla ta nejlepší věc, jaká se mu kdy stala. Ke všemu když měl takového fajn bráchu, jako byl Jessie. Jen se nabízela otázka, co dál? Měl by ho odvést domů? A co ti vlci, kteří se o Jessieho starali? Hm... Zapeklité, zapeklité.
Ta nejdůležitější otázka asi byla, proč se o Jessiem doma vůbec neví. Bohužel to černý vlček nedokázal podat nijak citlivě, prostě to na bráchu vybalil zcela bez obalu a ten už za malý moment nabíral k pláči. "O, ne, uhm, um-" zakotal se, nevěděl vůbec, co si v takové chvíli počít. Co dělat s vlkem, který brečí? Nechtěl, aby byl jeho bráška smutný. Rychle se rozhlédl kolem, ale neviděl nikoho, kdo by mu mohl poradit. "Třeba... Třeba... Třeba jim tě můžem připomenout," vyhrkl rychle a začal se prohrabávat sněhem u jezera. Ale vážně není pěkné, že na něj zapomněli. Vůbec se Jessiemu nedivil, že ho to tak vzalo.
Hrabal a hrabal, přes nepříjemný studený sníh se dohrabal až k holé zemi a měl zrovna štěstí. Povedlo se mu z ní vydolovat pěkný růžový oblázek. Přesně něco takového hledal. Položil ho bráškovi k tlapkám. "Neplač," broukl. To vážně nechtěl. Jen ho nenapadalo nic jiného, čím by mu mohl pomoct.

Únor 7/10 - Jessie

Jessie nevypadal zrovna šťastně, když mu Matteo pověděl, že se o něm doma nikdo nezmínil - a černý vlček se mu vůbec nedivil, však on byl chudák Jessie úplně zapomenutý nebo co! Jenže když z něj vypadla ta otázka, Matteo se zarazil. Nevzpomínal si, že by rodiče někoho někdy hledali. Vždycky ale předpokládal, že přesně tak se k nim dostal. Museli ho najít v poušti. Akorát byl ještě tak malinkatý, že si to nepamatoval, protože když jeho vzpomínky začínaly, už s nimi byl. "No, hmm..." Zamyšleně nakrčil čelo a vážně docela dlouho jen mlčel a zamyšleně bručel. "Nepamatuju si," vydechl nakonec. Jisté bylo, že o Jessiem nikdy nepadlo ani slovo. Buďto o něm rodiče vůbec nevěděli nebo... že by snad na něj zapomněli? Nebo mu o něm nechtěli říct? "Co si pamatuju, byl jsem... sám." Potřásl hlavou a podíval se na Jessieho. Najednou mu z toho bylo nějak smutno. Nevěděl, co si myslet. "Myslíš, že si tě nepamatujou?"

Únor 6/10 - Jessie

Vážně moc ho zajímalo, jak si jeho ztracený bráška sám bez rodičů ve světě poradil. Pozorně proto nastražil ušiska a poslouchal, co z něj vypadne. Byl to příběh mnohem fantastičtější, než by ho kdy napadlo. "Proto tě nenašli," pokýval moudře hlavou, když slyšel, že Jessieho unesl pták. Podezíravě se podíval k obloze, netušil, že to ptáci mohou dělat, ale okamžitě vůči nim začal být podezíravý. Zatracení zloději bratrů! Ještě, že Jessieho ten supervlk zachránil. Pozastavovat se nad existencí okřídlených vlků Mattea ani nenapadlo, to byl prostě holý fakt, který ochotně přijal.
"Tos měl štěstí," pokýval černý vlček hlavou a kmital ocáskem o sto šest, spokojen, že jeho brácha nemusel nikde trpět hladem či zimou, ba že o něj bylo dokonce asi celkem pěkně postaráno. Jenže pak mu na čele vyvstala zadumaná vráska. "Ne," odpověděl hned. "Nikdo... o tobě asi neví?" protáhl zamyšleně. "Naši tě nenašli. Ani jsem nevěděl, že mám bráchu," vysvětlil mnohem více slovy, než byl zvyklý, ale tohle mu přišlo důležité. Kdyby o Jessiem věděli, určitě by mu ho nezamlčeli, tomu prostě nevěřil.

Únor 5/10 - Jessie

Matteo byl nadšený z nálezu svého bratra, o kterém v hloubi duše přece vždycky věděl. Z muchlování, kterého se mu dostalo, už se radoval o poznání méně. Naštěstí se mu podařilo vymanit z jeho sevření, než ho Jessie učumáčkoval k smrti. Stejně jako on si poskočil sněhem a ocásek mu vesele kmital sem tam, i když mu na tváři hrál jen mírný úsměv, který příliš jeho obrovskému nadšení, které cítil uvnitř, neodpovídal.
"Tys byl sám? Celou dobu?" vyptával se Matteo zvědavě, protože mu to přišlo hrozné, že by Jessieho prostě zapomněli v poušti a on si musel nějak poradit sám. On ani nevěděl, co by dělal. Jak by našel něco k jídlu? "Neměls hlad?" Chudák Jessie! Asi by ho měl odvést do Mechu... ale zatím si chtěl sobecky ponechat bráchu chvíli jen a jen pro sebe. Máma s tátou, dokonce ani strýček, nevypadali, že jsou moc naklonění překvapením v podobě vlčat - to poznal už sám na sobě. Ještě by ho o brášku chtěli připravit nebo něco! To určitě!

Únor 4/10 - Jessie

Matteo pokýval hlavou. Jo, takových věcí, které se jen tak říkaly, bylo hodně, to už stačil zjistit. Někdy bylo dost těžké poznat, co vlci myslí vážně a co jen tak říkají, protože... proto. Možná se bojí, že jim zakrní tlamy, když je nebudou dost používat? Ale Jessiemu to nezazlíval, měl za to, že to je problém hlavně dospěláků a tím strakatý vlček před ním rozhodně nebyl. Nene, byl skoro tak malý, jako sám Matteo.
Právě to bylo prvním vodítkem k rozluštění hodně důležité záhady. Další nápovědou byl Jessieho černobílý kožíšek. A tou třetí, ze všech nejdůležitější, že i jeho příběh začínal na poušti. Výsledkem mohlo být jediné. "Brácho!" zvolal Matteo rovněž s nezvyklým nadšením, očka mu zářila a oháňka se kmitala sem tam. Konečně, konečně měl bratra! Přece od začátku věděl, že to není správně, aby byl jenom sám! Ale to už se po něm Jessie válel a čumáčkoval ho. "Ne, ne, ne, počkej-" pokoušel se ho ze sebe všemožně shodit. Brácha nebrácha, tohle neměl rád. "Já- taky jsem rád ale- pusť-" vykoktával ze sebe a kroutil se jako žížala, aby unikl Jessieho láskyplnému útoku na jeho osobní prostor.