Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hoď sněhovou kouli do sopky
//Jedlový pás přes Sviští hůrky

Co to? Rodiče snad neznali Zuběnku? "No víla," odpověděl zmateně - věděl něco, co oni ne? "Když du spát," vysvětlil mámě, která chtěla vědět, kde ji potkal. "A když mi vypadne nějakej zub. Objeví se a vymění ho za ty šutry," pokračoval. To vážně nevěděli? No, ale vlastně... Zubka mu cosi říkala o tom, že dospělákům už zuby nepadají, že? Třeba už to zapomněli, malí museli být už hrozně dávno, v Matteově představě doba dětství jeho rodičů zasahovala někam do pravěké éry.
Vážně to ale nechtěl rozebírat u té děsivé ruiny, která se nad nimi tyčila hrozivě a zlověstně. Zamířil pryč o poznání čileji, než když šel sem. Mít za zadkem bohyni smrti bylo asi mnohem lepší motivací, než cokoliv jiného. Než se nadáli, byli skoro zpátky v Mechovém lese... a taky pod sopkou. Matteo se zastavil pod tím děsným kopcem, do kterého se mu fakt, fakt nechtělo lézt, ale pořád měl na paměti, co už o ní slyšel. Pořád ho to... zajímalo. "Můžem..." zadumal se malinko, "můžem se tam podívat?" Jo, bylo to do kopce, ale co vlk nadělá? Vážně chtěl vědět, co tam nahoře je a taky by ho zajímalo, proč tam táta chtěl shodit Modráka. A co se vůbec stane, když tam někdo něco shodí?
Cesta nahoru byla zdlouhavá, náročná a obtížná, ale nakonec se mu povedlo nahlédnout do útrob sopky. Neviděl tam nic moc zajímavého, jen spoustu smradu, čoudu a tmavou díru s jakýmsi černým nepořádkem dole. "To je celý?" zahučel. Země tu aspoň příjemně hřála, ale na chladnějších místech ležel sníh. Matteo ho zkusil nahrábnout na kupičku, uplácal kuličku a skopl ji do sopky. Opatrně nakukoval, co se vlastně stane... ale nic pořádného to nebylo. Koule jen trochu zasyčela. "Hm."

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!)

//Mech přes Sviště

"Nojooo, já vím," protáhl, když mu otec řekl, že tam stejně někdy jít bude muset. To mu až tolik nevadilo, někdy bylo v pohodě, jeho víc trápilo teď hned. "Ale sotva jsme došli domů," zamrmlal spíš jen tak sám sobě pod vousy, protože viděl, že může hučet a mručet jak chce, ale je mu to celkem prd platné.
Nastražil uši, jak přišla řeč na magie. Tohle ho zajímalo, doufal, že se ta jeho vlastní magie projeví už brzo, protože chtěl vědět, co dostal do vínku. Snad to bylo něco užitečného a ne nějaká úplná hloupost. Ale i kdyby ano, nešlo o konec světa, protože mohl něco dalšího získat i od obyvatelky místního lesa. Od megery, jak ji nazval táta - nebo od Smrti, jak ji zase jmenovala máma. "Hm. Tak to někdy zkusím. Třeba... se jí zalíbim," pokrčil rameny. Polorozpadlá barabizna v něm nebudila zrovna příjemné pocity. Dokonce i on, který nebyl zrovna naladěný na to vnímat drobné změny v atmosféře, cítil, že tu všechno není úplně v pohodě.
Uplatit Smrt bylo možné pomocí blýskavých kamínků, které už Matteo párkrát viděl. "Ajo. To rozdává Zuběnka," kývl moudře hlavou a sledoval, jak rodiče odevzdali své dary. Slušný a milý... no dobře, zkusit to mohl. Čumákem postrčil zbylé drahokamy blíž ke Zřícenině. "Užijte si kamínky, jsou pěkný," prohlásil po chvíli přemýšlení a pokrčil rameny, nic jiného milého ho v tu chvíli nenapadlo, ale blyštivý dárek potěšil každého, ne? "A teď už bysem šel," prohlásil, protože atmosféra kolem zříceniny se mu začínala zažírat pod kůži a zrovna moc se mu tady nelíbilo. Tentokrát to byl on, kdo nečekal a prostě vyšel přímo za nosem ven z lesa nějakým naprosto náhodným směrem.

//Sopka přes Sviště

Matteo pořád ještě přemýšlel o tom, jaká magie by se mu mohla k tomuto účelu hodit, takže vůbec nečekal to, co se stalo v další chvíli. Nadskočil snad půl metru do vzduchu, když táta najednou spontánně explodoval... nebo tak se to aspoň zdálo, dokud si neuvědomil, že se Meinere prostě jen posunul o několik metrů dál. Matteo na to zůstal, a jinak se to asi říct nedá, čumět s otevřenou tlamou. "Voooouuu," vydechl. "To je dobrý." Což mínil jako slova nejvyššího uznání. Máma to nazvala teleportací a dodala, že možností jsou i křídla. "Huh," podíval se na své bezkřídlé boky, ale neuměl si se svou omezenou fantazií moc představit, jak by to fungovalo. "Tamto je lepší," rozhodl se poměrně rychle a kývl hlavou směrem k tátovi.
Který si už jaksi vzal do hlavy, že ještě někam půjdou. Což o to, rád by věděl, kde se ty křídla nebo telepo-tamto dá získat, ale muselo to být vážně okamžitě? "Teď hneeed?" protáhl nespokojeně, jenže smůla, rodiče už si to šinuli dopředu a jestli nechtěl, aby ho tu nechali, musel za nimi. Chvíli vážně uvažoval o tom, že zůstane prostě stát na místě - byli to sice jeho rodiče, ale občas měli vážně praštěné nápady! Jenže pak mu to zase přišlo líto, takže se s povzdechem odlepil z místa a šoural se za nimi směrem za dalším dobrodružstvím. Jupí.

//Jedlák přes Sviští hůrky

Listopad 10/10 - Namaari

"Nebo jinde," pronesl Matteo pro jednou celkem chytrou myšlenku. "Třeba v lese." Tam bylo klacků tolik, až o ně vlci zakopávali! K čemu jinému by se hodili, když ne právě k přetahované? K sopce ani ke kopcům se Namaari už nevyjádřila a tak se Matteo prostě rozhodl předpokládat, že jeho nelibost ke strmému terénu sdílí a prostě kopce nesnáší natolik, že jí ani nestojí za komentář.
Docela ho zajímalo, jaký byl Namaarin alfa. Nebo alfy. Nebo kolik že jich vlastně mohlo vůbec být, o fungování smečky měl Matteo jen matné ponětí. Rozpovídala se o Nageshovi, který jejich smečku vedl a pak také o Nelly, která byla jeho partnerka. "Hm. No strejda je taky hodnej. A máma taky, jasně," nemohl ji z toho vynechat! Znělo to, že Javorové alfy byly hodné, stejně jako ty Mechové. Možná to byla ta hlavní vlastnost, která byla potřeba? "No. Nějak to funguje," uzavřel to s pokrčením ramen, smečka, pokud mohl odhadovat, nebyla v absolutních troskách, aspoň z jeho pohledu, takže ať se na to strýc hodil či ne, nějakým způsobem to s mámou zvládali ukočírovat. "Takže asi dobrý."

Listopad 9/10 - Namaari

Překvapilo ho, že Namaari nezná přetahovanou. Přitom to byla taková snadná a zábavná hra! "Je to lehký. Musíš jen najít klacek. Pak si vezmeš do tlamy jeden konec... a ten druhej vlk zase druhej konec. A taháte se. A kdo to první pustí, ten prohrál." Překulil se na břicho a rozhlížel se, jestli náhodou nějakou vhodnou větev neuvidí, ale kolem jezera jich zase tak moc nebylo.
Popsal Namaari, jak vypadá taková sopka a jak by mohla díky ní najít jejich smečku. Třeba je někdy navštíví? Kdoví. Do lesa cizí vlci moc nechodili, tak by třeba byla úplně první. "To jo. Já nahoře nebyl ještě. Škoda, že to je tak do kopce," posteskl si, pokud mu něco na světě vadilo ještě víc, než sníh, byly to ty otravné všudypřítomné kopce, ze kterých akorát bolely nohy a pálily plíce.
Co se týkalo strýčka... nevěděl, jestli vážně alfy musely být odvážné a hrdé, protože žádné jiné neznal. "No. Tak není," pokrčil rameny a chvíli se odmlčel. "Váš alfa je?" zeptal se, docela ho zajímalo, kdo třeba vede ty ostatní smečky. Nikdy dřív ho nenapadlo se na to ptát, ale třeba to mohlo být zajímavé.

Listopad 8/10 - Namaari

"Nevim. Naši o něm asi neví," pokrčil rameny, Jessie prostě žil kdoví kde a to bylo všechno, co o tom mohl říct. Neměl ponětí, proč to tak je a nedumal nad tím, měl ve zvyku věci zkrátka brát tak, jak byly a nerýpat se v nich. "Sněhové koule... to by asi šlo," uznal. Nemohlo to být o moc jiné, než šiškovaná. "Ještě umím přetahovanou," doplnil. K té ale nebyla potřeba zima, té se mohli věnovat kdykoliv - i když teď se mu zrovna zvedat nechtělo. Ležet v listí bylo až příliš příjemné.
Namaari prohlásila, že jeho les nezná a sopku že taky nikdy neviděla. "Je to vidět z dálky," řekl. "Velká hora. S kouřem." Nemohla si to prostě s ničím splést. Přišlo mu to snazší, než kdyby on měl prohledávat všechny lesy s javory. Kromě toho si ani nebyl úplně jistý, který strom vlastně javor je. Tušil, že je to listnáč - možná to byl ten, na kterém rostly žaludy?
Matteo zavzpomínal, jestli jeho strýček je nebo není ve vedení smečky, ale i když Namaari říkala, že by neměl, on si myslel, že spíš je. "Já myslím že jo. S mojí mámou," objasnil. Popravdě ale ještě ani jednoho z nich neviděl dělat nic moc zvláštního, co ostatní vlci nedělali. Vedení smečky mu nepřipadalo moc těžké.

//Sněžné velehory

Vyrazili směrem k lesu, což Matteo vzal s povděkem. Mamka mu navrhla, aby si pořídil magii, která by mu problém s kopci vyřešila. Měl to být pravděpodobně vtip, ovšem Matteo to vzal smrtelně vážně. "Tak jo. Jaká to je?" otočil se na ni s nefalšovaným zájmem. Něco takového v životě určitě potřeboval. Těšil se, až ho magie konečně začnou poslouchat.
Hory opouštěli tak akorát včas. Byla už pořádná zima a chvílemi i padal sníh, což mu radost vůbec nedělalo. Snad by byl raději, kdyby se podzim táhl až donekonečna. Ten se mu zatím ze všech období líbil nejvíc, ale teď jim skomíral přímo před očima a ustupoval zimě. Ach jo, povzdechl si, ale nahlas neřekl nic.
Otec mezitím navrhl, že by se mohli vydat na zimu zase do pouště. Matteo si zamyšleně olízl čenich. Pravda, teplo a sluníčko by tam bylo. Písek mu taky nevadil tolik, jako sníh. Ale vzpomínal si, že je poušť dost daleko a tentokrát už by ho táta na hřbetě asi většinu cesty nenesl. "Budem doma," ozval se prosebně. Už ho z cestování bolely tlapky a i když nebyl vyloženě proti dalším výletům, chtěl si chvíli odpočinout na známém území, než se vypraví zase někam jinam. "Třeba u tý horký vody?" nadhodil. Tam se mu to docela líbilo.
Cesta z kopce jim utíkala docela rychle a brzy je obklopily známé stromy. Matteo se zhluboka nadechl vůně domova. Nikde asi nebylo líp, než tady. Aspoň ne jemu.

Listopad 7/10 - Namaari

"Nějaký asi jo, ale nepotkal jsem je," řekl. Byli mu pořád slibováni ti malí vlci, ale s žádnými se nesetkal a teď už vlastně ani nebyl tak úplně malý. "Mám bráchu, ale bydlí jinde," vysvětlil, jak se to má s Jessiem, bráškou, který nějakým nedopatřením skončil u úplně jiné rodiny. Pořád neměl úplně jasno v tom, kde se vlastně vlčata berou a že ho rodiče prostě našli v poušti, zatímco Jesaiaha přehlédli, takže mu to vůbec nepřipadalo tak podezřelé, jak by asi mělo. "Trochu jo. Na házení šiškama," odpověděl na poslední z otázek, ale pravda byla taková, že si těch her prostě moc neužil. Zároveň se však nebylo příliš čemu divit, nebyl takové vlče, které by je samo od sebe iniciovalo.
"Aha. To neznám," odvětil prostě, Javorový les mu vůbec nic neříkal a neměl ponětí, kde to je nebo kde takové místo hledat. "Já sem z lesa Mechu. Je to pod velkou smradlavou horou. Pod sopkou," vysvětlil a máchl tlapou směrem, kde i odtud byla vidět jedna z gallirejských dominant. Díky ní jejich les dokázali najít nejspíš úplně všichni, ale přesto tam zas tak moc cizích vlků nechodilo.
Byl rád, že s ním Namaari souhlasí. Bylo to prostě podivné. Nevšiml si, že by se třeba jeho táta nebo máma tak tvářili, jako by čekali, že se má celý svět kolem nich každou chvíli zbortit! "Asi jo. Třeba si myslí, že je pořád malej?" navrhl možnost, která ho napadala.

Listopad 6/10 - Namaari

Namaari mu navrhovala, aby tyhle činnosti zkusil s nějakým kamarádem, jenže to nebylo až tak jednoduché. "Já v lese žádný nemám," řekl, jako by nic, neviděl to jako nic smutného, byl to prostě fakt. Nějaké známé si našel tady u jezera, ale většinou je pak už neviděl a ani nevěděl, jestli by jim říkal zrovna kamarádi. Nejspíš prostě neměl kamarády, tečka. "To můžem," soudil, i když nevěděl, jestli se tu zvládnou potkat nebo ne. "Z jakýho seš lesa ty?" zeptal se Namaari. Už slyšel o Borůvkovém lese a o tom podivném království. Třeba byla z některého z těchto míst?
Pokoušel se popsat, co mu na strýčkovi nesedí, ale moc dobře mu to nešlo. Namaari ho nepochopila. Matteo zkřivil tvář soustředěním, jak se snažil najít ta správná slova. Kdyby mohl, asi by se i zapotil, takhle ale vypadal, jako by řešil nějaký zapeklitý matematický problém. Vedení řečí nebyla jeho silná stránka, slova mu často utíkala a zněla jinak, když je vyslovil, než když byla jen v jeho hlavě. "On prostě tak... kouká! Jako by se všeho měl lekat," vyplodil nakonec a cítil se docela hrdě. Povzbuzen úspěchem pokračoval. "Asi se všeho bojí. Ale je velkej. To by se neměl bát, ne?" otočil se na vlčici, co k tomu poví ona. Svět dospělých mu často přišel naprosto nepochopitelný.

Listopad 5/10 - Namaari

Ohledně podzimní počasí možná ke shodě nedošli, ale svým názorem na sníh si Namaari u něj šplhla. "Žejo!" souhlasil s nadšením, které u něj bylo poměrně neobvyklé. "Nedá se v tom chodit. A lepí se to mezi prsty," otřásl se. Nesnášel ten bílý nepořádek, který na několik měsíců pokryl celou zem. I když byla pravda, že žádnou z těch aktivit, které vlčice zmiňovala, nikdy nevyzkoušel. Loni v zimě byl na to ještě docela malý a strávil ji celou s dospěláky, kteří na podobné hry asi neměli náladu. "To sem nikdy nedělal," přiznal. Třeba to za zkoušku mohlo stát, kdo ví?
Namaari asi nejdřív nechápala, o čem to mluví, ale potom se domluvili. Černý vlk už na to jenom kývnul, neměl k tomu co dalšího dodat. "No já nevim. Je takovej..." máchl neurčitě tlapou ve vzduchu, nevěděl moc, jak to popsat. "Takovej vyjevenej," zakončil to nakonec. Měl pomalu pocit, že se ho vlastní strýček bál, což bylo určitě naproto šílené - ale proč se tedy tak tvářil?

Listopad 4/10 - Namaari

Namaari se rozpovídala o tom, kdy se vlastně narodila a co se jí líbilo nebo nelíbilo na podzimu. Matteo ji nepřerušoval, ale poslouchal, docela mu vyhovovalo, když mohl jen tak mlčet a mluvení obstarávali jiní. Nakonec ale Namaari své shrnutí zakončila. Neviděl to úplně stejně, jako ona. "Mně déšť nevadí. A mlha je fajn," zhodnotil. Sychravost podzimu ho nijak zvlášť nedeprimovala. "Nejhorší je stejně sníh," dodal po chvíli s nelibě nakrčeným čenichem a otočil se, aby viděl, jak se bude jeho společnice tvářit na tenhle jev počasí, který on úplně nesnášel.
Byl rád, že ji mohl varovat před zkaženými rybami, i když ji prý ani nikdy nenapadlo jíst něco, co je mrtvé. "No, většina toho, co jíme, je mrtvý," vzal to Matteo až příliš doslova a věnoval Namaari zmatený pohled. To přece musela vědět... Nepojídala zvěř zaživa, že ne? "Nesmí to jen být moc starý. Jinak ti bude hrozně blbě." Snad dokáže Namaari zachránit před osudem, který stihl jeho!
Hm. Příbuzní tedy asi nebyli, minimálně ne přes strýčka. "Nevím," škubl rameny nad tím, jestli by ho měla znát. "Vypadáte podobně." I když strýc se třpytil a Namaari ne. A byl takový robustnější. "Je to můj strejda," vysvětlil, když měl pocit, že by to měl trochu objasnit. "Je trochu divnej."

Listopad 3/10 - Namaari

"Celkem jo," souhlasil. Moc nadšeně nezněl, i když si ve skutečnosti tohle setkání zatím docela užíval. Jen to neuměl dát pořádně najevo. "Mně se víc líbí podzim. Menší vedro," řekl. Léto bylo taky fajn, ale s podzimem si prozatím ze všech ročních období rozuměl nejvíce. Možná to bylo tím, že se na podzim narodil, ale spíš se mlhavé, šedavé počasí tohoto ročního období zkrátka nejlépe hodilo k jeho melancholické nátuře.
"Hlavně nelov ryby, co už jsou mrtvý," doporučil Namaari, když zmínila rybolov a on si vzpomněl na svůj krajně nepříjemný zážitek se zkaženou rybou. To už si nikdy nechtěl zopakovat. Asi nebyl jediný, kdo tu potkával různé vlky. Tahle vlčice si tu taky našla nové známé, stejně jako on sám.
Představila se mu jako Namaari. Znělo mu to trochu zvláštně, ale nebylo to špatné jméno. Aspoň nebylo příliš krkolomné na vyslovení ani na zapamatování. "Tak jo. Neznáš Saturna?" zeptal se zdánlivě úplně z ničeho nic, aniž by to na cokoliv navazovalo. Ale to se jen prostě konečně odhodlal položit otázku, kterou měl na jazyku už nějakou chvíli.

Listopad 2/10 - Namaari

Vlčice vypadala docela přátelsky, hned mu ochotně nabízela, že si může do listí lehnout za ní. Pokrčil rameny a hned se do listového pelechu skulil také, i když jen tak na okraj, aby se tam k sobě moc nemačkali. To totiž moc nemusel. Natočil k ní ucho, zatímco mluvila, ale chvíli jen ležel na zádech a koukal na zamračenou oblohu, než k ní otočil i hlavu a odpověděl. "Neprocházim. Někdy sem prostě chodim," vysvětlil se svou obvyklou stručností a zakoukal se zase na nebe. Bylo docela chladno, ale sníh ještě nepadal, takže všechno bylo zatím v pořádku.
"Jak se jmenuješ?" vypadlo z něj po chvíli mlčení - zrovna velký tahoun konverzace to nebyl. "Já sem Matteo," představil se rovnou a koutkem oka pozoroval vlčici, která ležela vedle něj. Pořád mu vrtalo hlavou, jestli má něco společného s jeho strýčkem, ale zatím si tu otázku nechával pro sebe. Ještě se musel rozhodnout, jestli to vůbec stojí za tu námahu ptát se.

Listopad 1/10 - Namaari

A tak se Matteo zase jednou dostal k jezeru. Už předem vyhlížel, jestli tu náhodou zase někoho nepotká, jak už to zde bývalo zvykem. Jezero bylo místo poměrně zajímavých setkání a tak ho občas napadlo sem zabrousit a zjistit, kdo další tu třeba tráví čas. Nebyl totiž úplně nespolečenský tvor, jak by se mohlo zdát. Jen mu bylo zkrátka po většinu času jedno, jestli na někoho narazí nebo ne - spokojený byl i tak, i tak.
Dnes viděl už z dálky, že tu sám nebude. Hnědé vlčice, která hopsala po břehu a nahrabávala popadané listí na kupku si totiž nešlo nevšimnout. Chvíli její počínání zpovzdálí pozoroval s hlavou mírně nakloněnou, ale potom vykročil blíž. Než k ní svým rozvážným, loudavým tempem dorazil, vlčice už neběhala, nýbrž se v šustivém suchém listí povalovala na zádech. To byl druh zábavy, jaký Matteo schvaloval ze všech nejvíc. Třeba by si mohli rozumět, ne? "Čau," naklonil se znenadání nad ležící vlčici a nejspíš jí svou ušatou hlavou zakryl výhled na oblohu. Kdoví, jestli ji taky nevylekal - přišel totiž skoro úplně potichu. Neuvědomoval si, že o něm kolikrát vlci ani neví, dokud se vedle nich nezjeví. "Pěknej pelech," máchl pochvalně tlapou ke kupce listí, ve které vlčice ležela. Trochu mu zbarvením připomínala strejdu Saturna. Nebyla to taky nějaká jeho příbuzná?

Ztracení v horách mělo jednu výhodu - docela zapomněl na téma smrti, které rozebírali předtím. Otcova historka se nicméně smrtí také zaobírala, i když trochu jiným způsobem. Matteo na něj koukal s pootevřenou tlamou. "Stejně už do močálu nejdu," připomněl si, jak to tam bylo hloupé, jestli tam žily i takovéhle příšernosti, nebyl důvod tam vůbec chodit. Ale vyhýbat se celý život i horám a lesům a mlze... to možná nebylo tak reálné. "Tak jo," otřásl se, sklonil pohled ke svým tlapám a couvl, aby se podíval na čerstvé stopy, které nechal ve sněhu. Prostě jít po stopách... To by mohl zvládnout.
Bianca podotkla, že kopce jsou docela časté. "Já vím. Jenže jsou hrozný," zdůraznil Matteo, to že jsou běžné a že se do nich chodit muselo ještě neznamenalo, že je musí milovat. On nebo jeho mladé nohy. "Já mám nohy dělaný na rovinu," objasnil zcela vážně.
Návrh zmizet z hor se mu zdál skvělý. Ochotně přikývl a byl připravený hned vyrazit. Hory byly kopcovité, byl v nich sníh, zima a stejně už byl z toho výletování docela unavený. Jen trochu otráveně zahučel, když máma zmínila zimu. To už to bylo zase tady? Fuj. K rozhodnutí jít se ohřát domů však neměl vůbec co dodat a tak jen beze slova následoval rodiče, zatímco kolem nich začaly poletovat sněhové vločky. Skutečně nejvyšší čas odejít.

//Mech