Gallirea - Příspěvky uživatele

//Severní Galtavar přes VVJ

Těžko říct, co to Mattea vlastně popadlo, že se rozhodl převzít pro jednou otěže situace, ale stalo se. Vykročil k hustému tmavému hvozdu a rodiče kráčeli za ním. Možná to takhle bylo vůbec nejlepší, když byli prostě jen oni tři. Modrák se k nim asi přidat neplánoval a Matteovi to nijak nevadilo, toho vlka totiž vůbec nechápal. Proč si nemohl zapamatovat, jak mu má říkat?
Do lesa to nebylo nijak daleko. Ačkoliv už svítalo, byla v něm docela velká tma, větve byly proplené, kořeny se plazily pod nohama jako hadi a ze stromů visely divné liány nebo co vlastně. Matteo se zastavil kousek od kraje lesa a jen na to chvíli mlčky koukal - aspoň na ten malý kousek, který mohl přes hustý lesní porost vidět. Od světlého, vzdušného a přívětivého Mechového lesa se to tady snad už nemohlo víc lišit. "Huh," shrnul to prostě, měl dojem, že tím vyjádřil veškeré svoje pocity. I když byl les všelijaký, celkem se mu líbil. A skrýval v sobě záhady. Tak například: "Co je tohleto?" šťouchl tlapou do šišky, která se mu u ní válela. Byla jich tu spousta. Zkusmo do jedné kousl, ale nebylo to k jídlu, připomínalo mu to víc dřevo, než cokoliv jiného. "Pf," vyplivl kus šišky a odkopl ji znechuceně stranou. Co čert nechtěl, letěla přímo k Meinerovi a odrazila se od jeho bílé nohy. "Ups," okomentoval to Matteo a sledoval otce malounko nejistě, něco mu říkalo, že kopat šišky na vlky kolem asi není úplně bezva nápad... Ale tohle byla přece nehoda.

Už tomu bylo tak. Veliký losí kolos byl skutečně po smrti. Matteo do zvířete pro jistotu ještě kopnul, ale už se ani nepohnulo a tak si mohl oddechnout. Otočil zvědavě zlatavé zraky po matce, která vysvětlovala, že práci ještě není konec. Nespokojeně zafuněl, ale líbila se mu vyhlídka na to, že už by se mohli najíst teď, než začnou zvíře někam tahat. "Tak jo," máchl ocasem a neváhal začít rvát maso z losího stehna, aby zahnal hlad. Mezi sousty si stačil všimnout, že z táty už se zase stal jen jeden vlk. Cosi si s mámou šuškali, ale Mattea to moc nezajímalo. Momentálně si jeho pozornost žádal hlavně los. Vypadal sice jako hrozná příšera, ale chutnal docela dobře.
Po jídle bylo skutečně na čase odklidit úlovek k hranicícm smečky a protože asi nebyla jiná možnost, Matteo s tím pomohl (//vezmu to takhle stručně, ať už nemusíme psát další posty na území a tak dále :D).
Pak už snad byl veškeré práci konec a mohl přijít čas zase na nějakou tu zábavu. Jenže jakou? "Nepůjdem... někam?" přejel očima mezi rodiči. Ne, že by se mu chtělo někde pobíhat, ale přece jen ho trochu lákalo jít se podívat i jinam, než jen do Mechového lesa. Jen tak vycházkově, samozřejmě. Žádný spěch. "Třeba tam," bodl tlapkou k tmavému hvozdu, který se tyčil na břehu stejného jezera, jako jejich les, ale i z dálky vypadal docela jinak. Proč asi? Matteo nad tím chvíli dumal, ale nejlepší asi bude přesvědčit se na vlastní oči.

//Východní hvozd přes VVJ

Říjen 9/10 - Thea

Nazrzlá vlčice mínila, že veverky musí mít o všem ten nejlepší přehled. Něco na tom asi bylo. Mohly sedět ve větvích a poslouchat, co si vlci povídají. Přitom si jich ani nikdo nemusel všimnout. "To jo," kývl tedy na souhlas. "Jen jestli je to zajímá," dodal potom. Možná, že bylo veverkám nakonec úplně ukradené, co si vlci vykládali mezi sebou. Ostatně, určitě musely řešit své vlastní veverčí záležitosti.
"No asi," pokrčil rameny. Nevěděl přesně, co by dělal. Jen se mu líbila představa, že by se mohl schovávat i za bílého dne a nikdo by ho nespatřil. "Moh bych se všude vplížit," napadlo ho, i když kam a proč by se chtěl potají vetřít, to ještě nevěděl. Ale ono se určitě něco najde, časem.
Na světě žila zřejmě spousta děsivých příšer, před kterými bylo třeba mít se na pozoru. Osobně nebyl moc nakloněn tomu věřit třeba i jen maličkým říčkám. "Radši bych tam nelez," zavrtěl hlavou. "Může tě to strhnout a čau." Jistě, proud se mohl tvářit mírumilovně, mohl se tvářit poklidně, ale on dobře věděl, že voda je zákeřná a věřit se jí prostě nedá.

Říjen 8/10 - Thea

Netušil, jaké jsou hranice magie a jestli vůbec nějaké. Dlouho, dlouho se odmlčel, jak nad tím svým pomalým, téměř bolestivým způsobem dumal. "Asi nemůžeš zničit svět nebo tak," řekl nakonec. Zajímalo ho, co by si vybrala Thea jako magii. Z nějakého důvodu byla pořád posedlá těmi veverkami. Mattea bavilo je sledovat, jak si hrají ve větvích, ale nenapadlo by ho snažit se s nimi mluvit. "Co by mohly vědět?" zeptal se. Neuměl si představit, o čem by se s takovou veverkou bavil. Nejedl šišky, ořechy ani nešplhal po stromech.
No... a co by si přál on? Jistě, rozpůlit se nemuselo být špatné, ale asi se mu to až tak nezamlouvalo. Vypadalo to trochu nepříjemně. "Bylo by fajn moct zmizet," řekl poté, co si to opět chvíli rozmýšlel. "Bez mlhy. Prostě jen tak." Jo. To by se mu líbilo. Už takhle si někdy připadal spíš jako něčí stín, moci se vypařit úplně... Byla to lákavá představa, ne že ne.
Vážně přikyvoval, když se Thea hrozila nad těmi strašnými zvířaty, která potkal. "Mohli, no." Pak pokrčil rameny: "No. Na poušti. To je asi na Galliree." Upřímně neměl ponětí, kde Gallirea končila a kde začínala, dosud žil s nejasným dojmem, že Gallirea je prostě všude a více se nad tím nezamýšlel. Zato ale našpicoval uši, když se o děsivý příběh podělila i Thea. Nevěděl sice, co to je žralok, ale i tak mu přeběhl mráz po zádech. Jestli potřeboval ještě další důvody, proč cítit odpor k vodě, tady měl jeden přímo výstavní. "Fuj," otřásl se a podezíravým okem loupl k jezeru. "Proto nemám vodu rád. Teda nejen proto." Nic dobrého z ní prostě nikdy nebylo. Když jste se nepropadli až na dno, sežral vás nějaký... žrahlt nebo jak to bylo. Fuj.

Říjen 7/10 - Thea
Halloween: Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá).

"Jo," odvětil Matteo nevzrušeně. "Ale nahoře jsem nebyl. Prej že spí," dodal ještě, protože Thea tím vypadala jaksi vyděšeně. Pamatoval si, že jeho to taky znepokojilo, co kdyby se sopka rozhodla explodovat a všechno zničit? Ale podle jeho mámy to bylo v pohodě a tak se tím dále nezaobíral.
Vypadalo to, že skutečnost, že jsou jim magie zatím nedostupné, byly pro Theu něco jako osobní urážka. "Ale zajímá," odvětil, taky chtěl vědět, jestli se bude umět rozpůlit (i když z něj by asi byly obě půlky černé) nebo něco docela jiného, ovšem proč se tím zatěžovat teď, když na to ještě bylo příliš brzy? "Co bys chtěla umět?" položil Thee po chvíli otázku. Zatím se ptala hlavně ona, jeho ale zajímalo, co za zvláštní schopnost by si zvládla vymyslet.
Jejich procházka za nic moc nestála. Sotva vykročili, vkradl se mezi ně strach. Matteovi se ježila srst na hřbetě a Thea úplně celá nadskočila, když cosi zašustilo v keři. Matteo poskočil taky, i když nebyl až tak napjatý, lekavost byla zřejmě nakažlivá. Byl to jen další důkaz toho, že je lepší vůbec nikam nechodit a sedět na zadku. "Jen myš," vydechl, když spatřil toho hlodavce, a zamířil zpátky k vodě. "Víš, co žije v poušti?" napadlo ho najednou. "Strašidelný zvíře. Když jsme tam ještě byli, viděl jsem ho. Byl jsem hrozně malej. A oni zas velký. Měli dlouhý nohy a byli to takoví... netvoři. Protože byli hrbatý. A chodili divně, oběma nohama na jedný straně zároveň," pokusil se předvést velbloudí mimochod, ovšem vypadal přitom jenom extrémně hloupě. "Přišli děsně blízko a myslel jsem, že mě sežerou. Měli na to dost velkou hubu. Ale rozmysleli si to." Lehce se otřásl. V jeho vzpomínkách to bylo dramatičtější, než ve skutečnosti, ale i tak to byla jedna z nejstrašidelnějších věcí, jaká se mu kdy stala.

Říjen 6/10 - Thea
Halloween: Zajdi v noci na strašidelnou procházku.

"Tak jo. Je pod sopkou," osvětlil Thee, kterým směrem by se měla vydat, pokud chtěla Mechový les najít. Věděla, kde vlastně sopka? Černého vlčka nenapadalo, že by tomu vlastně mohlo být jinak.
Pak se ho začala ptát na magie. Matteo se v zamyšlení trochu zamračil. "No. Můj táta se umí rozpůlit. Na bílýho a černýho vlka," pověděl jí asi o tom nejvýraznějším magickém úkazu, jaký zatím v životě viděl. "Jinak... Vím, že existujou." Trochu pokrčil rameny. Moc toho o nich nevěděl. Vyrůstal sice mezi vlky, kteří byli magií obdařeni, ale příliš to nevnímal, byla to pro něj běžná součást života. Thea si stěžovala, že jsou kolem magie tajnosti, ale jemu to tak nikdy nepřišlo. "Tajný to nebude. Jen to je pro velký vlky," pokrčil rameny. Dosud magii ovládat neuměl a zdálo se mu zbytečné to tedy předčasně řešit.
Pak se vlčice zvedla s tím, že se jdou projít. "No tak jo." Hlavně, že nemuseli běhat. Pomaličku vykročil kupředu, co tlapa tlapu mine. Nad jezero padala tma, od jezera se při zemi plazil nepříjemý chlad. Hvězdy i měsíc se skrývaly za šedými mraky a vlastně to bylo poněkud... znepokojivé? Šel dopředu obezřetně, jako by čekal, že na něj každou chvíli něco vyskočí. Neměl úplně přebujelou fantazii, takže si nepředstavoval žádné příšery schované ve stínech, ale přesto mu trochu vstávala srst na hřbetě, když zaslechl vzdálené zahoukání sovy či křupnutí větvičky v křoví. Ohlédl se k jezeru, které teď bylo tmavé a tvářilo se nepřátelsky. "Hele... fakt... chceš jít?" zaváhal.

Říjen 5/10 - Thea

Pokývl a máchl ocasem, když vlčice konečně odkývala, že jeho slova nejsou úplně mimo. Zvedl oči k šedivé obloze, kterou prohlásila za lepší. "Je celkem dobrý," odsouhlasil. Podzim se mu celkově zatím docela líbil, i když nebyla mlha.
Thea mu sice popisovala, proč je super, že si jejich alfy neříkají alfy, ale stejně tak by mohla mluvit do dubu. Bylo vidět, že Matteo absolutně nechápe, co je na komplikování běžné řeči dobrého. Nebylo to nic proti Theině smečce - šlo jednoduše o věc, se kterou měl potíže odjakživa. "Hm," okomentoval to s pokrčením rameny. Nevěděl, co má na to vlčici říct. Přišlo mu to jako blbost, ale uznal, že by možná nebylo zrovna nejlepší jí to říkat. Zdálo se, že na tom z nějakého důvodu docela zakládá.
"No tak jo," kývl. "Tak to bys asi mohla přijít," usoudil. Zatím z těch vlků, které pozval, nikdo nedorazil. Možná by Thea mohla být první? Zamyslel se, jak daleko to od pouště do jejich lesa bylo. Přišlo mu to dost daleko, ale taky byl tehdy úplně mrňavý a většinu cesty se navíc vezl na tátově hřbetu. "Asi celkem jo. Moc si to nepamatuju," řekl nakonec po delším zamyšleném mlčení.

Říjen 4/10 - Thea

Úplně přesně nevěděl, jak by to měl vysvětlit. Nakrčil mírně čelo v zamyšlení. "No," začal pomalu, "chci... vidět věci venku. Ale abych já vidět nebyl." Pokrčil rameny. Lépe už to asi podat nedokáže, natožpak vysvětlit Thee proč by něco takového měl chtít. Vlčice se ale dál vyptávala a dál mu vyvracela jeho pohled na věc. Matteo trochu otráveně zafuněl. "Proč by mě nemoh najít i bez mlhy?" ptal se, přišlo mu, že pokud něco, bylo by pro medvěda snazší ho najít za pěkného počasí. "Ale jak bys mě našla?" zavrtěl hlavou. Proč se ho tolik snažila přesvědčit o tom, že je mlha špatná? Proč jí na tom tolik záleželo? Moc se mu to nelíbilo. On ji nenutil, aby tu byla. Dokonce ji sem ani nezval.
Král a královna tedy neznamenalo nic jiného, než alfy, tedy alespoň podle Thei. Zněla dost nadšeně, když mu to vykládala, ale on její zapálení pro věc nesdílel. "Nechápu, proč musí mít věci víc jmen," zabručel černý vlk, který měl s touhle věcí problém odjakživa. Mraky mohly být taky oblaka nebo beránci, měsíci někdo říkal luna, praseti vepř a Matteo aby se v tom pak nějak orientoval. Tohle mu přišlo stejné. Akorát to všechno komplikovalo.
Thea prohlásila, že by se do jejich lesa ráda podívala. Matteo se ale zdráhal ji tam pozvat. Co kdyby měla problém i s mechem, jako měla s mlhou? Nechtěl poslouchat, že je mech nebezpečný, že by ho díky němu mohl najít medvěd nebo něco podobného. "Ale nesměla bys ho kritizovat," řekl nakonec, možná ne zrovna taktně, ovšem... on byl v tomhle směru docela pařez. Na další otázku zavrtěl hlavou. "Na poušti nesněží," řekl Thee, která možná velký písek nikdy neviděla? "Nevim. Asi tam prostě zrovna byli." Nikdy se na to neptal, okolnosti svého narození pořádně neznal a vlastně ani doteď kloudně nevěděl, jak si to vlastně představit. Pořád měl takový neurčitý nápad, že ho rodiče prostě někde našli pod palmou a od té doby byl jejich.

Říjen 3/10 - Thea

Vlčice měla k počasí mnoho výhrad, které Matteo vůbec nepociťoval. Nerozuměl tomu, proč by s tím měl někdo mít problém, když jemu to připadalo naprosto skvělé. "Nechci být v úkrytu," vysvětloval. "Chci být venku a přitom schovaný. Mlha je dobrá. K tomu." Sledoval vlčici, která nevypadala moc přesvědčeně o tom, že je na tomhle ročním období vůbec něco pozitivního. "Já se tě nelek," pokrčil rameny, slyšel ji přicházet už z dálky. "A zima nevadí. Máme kožichy." Tak o co šlo? Zkoumal vlčici s trochou zvědavosti v očích, ačkoliv se pořád tvářil stejně nijace. O tom, co se mu odehrává v hlavě, se mohla Thea asi jenom dohadovat. Momentálně uvažoval o tom, jestli třeba nemá nějak nemocný kožich, když jí je zima. Existovala taková nemoc? Jestli ano, snad nebyla nakažlivá.
Thea mu potom začala vysvětlovat víc o tom jejich království, ovšem vůbec nic mu to neříkalo - tedy kromě veverek, ty znal. "Co to je král? A královna?" zeptal se. Neuměl si to vůbec představit a rád by pochopil, odkud že se tu vlastně vlčice vyloupla. Neznal tyhle pojmy ani z pohádek, žádné o královstvích mu asi nikdo nikdy nevyprávěl, aspoň si na to nevzpomínal. "Veverky máme taky," doplnil s pokývnutím po krátké pauze, aby Thea viděla, že mají aspoň něco společného.
Tak se tedy seznámili a už ho ani nepřekvapovalo, že neznala les mechu, protože ho neznal skoro nikdo z vlků, které potkal mimo smečku. Ne, že by mu to vadilo, aspoň tam neměli nekonečná procesí návštěvníků a zachovali si aspoň trošku svůj klid. "Tady u jezera? Ne," rozhlédl se Matteo zmateně. Co z toho, co řekl, ji vedlo k téhle domněnce? "Já se narodil ve velkym písku. V poušti. A pak mě naši odvedli domů. To byl všude sníh," vysvětlil.

Říjen 2/10 - Thea
Halloween - Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí.

Zatímco se poflakoval u jezera, padla docela hustá mlha. Nevadila mu, vlastně se mu celkem líbilo v ní zmizet a stát se téměř neviditelným. Brzy ale zjistil, že v ní není sám. Kolem se ozývalo šustění cizích kroků, ale kvůli mlze bylo těžké poznat, odkud vlastně přicházejí. Slyšel také cizí hlas, který do bílé tmy volal. Naklonil hlavu ke straně, avšak neodpověděl. Ten vlk nejspíš stejně nemluvil na něj... že?
Nebo se možná spletl. Z mlhy se totiž zanedlouho vynořila vlčice, celá taková tmavě rezavá. Přátelsky se usmívala a hned čile brebentila. "Čau," pozdravil ji Matteo svým typicky stručným způsobem a kamenný výraz na jeho tváři se ani trochu nezměnil. "Mně se mlha líbí. Dá s v ní dobře schovat," škubl rameny. Vyhovovalo mu to, nevěděl, co má vlčice za problém. Když nic neviděla, bylo jednoduché prostě nikam nechodit.
Vychrlila na něj, že pochází z Cedrového království a jmenuje se Thea. Zřejmě očekávala, že o jejím proslulém království už slyšel, ale Matteo na ni jen poněkud zmateně hleděl. "To neznám," opáčil jednoduše. Ani si moc nedovedl představit, co to takové království vlastně je, dosud znal pouze smečky a domníval se, že jiná vlčí seskupení ani neexistují. "Jsem Matteo. Z lesa mechu. Je to tam taky pěkný," vysvětlil ohledně svého vlastního bydliště a podrbal se za uchem. Navenek se nezdál být z Theina příchodu nijak nadšený, ale uvnitř byl vlastně docela zvědavý, jaká tahle vlčice asi bude.

Říjen 1/10 - Thea

Kolem jezera se vznášel chlad a slunce už se sklánělo k západu, když k němu Matteo dorazil. Neušlo mu, že na hladině plavalo několik žlutých listů, houpaly se na vlnkách. Stromy postupně měnily barvy a shazovaly listí, což bylo pro černého mladíka skutečně fascinující. Bylo to něco nového, co ještě neznal a zjistil, že tohle období, které od sebe oddělovalo léto a zimu, se mu líbí možná ze všech nejvíc. Chlad ve vzduchu byl příjemný a tajemná atmosféra mu plně vyhovovala.
Došel až k vodě, sklonil hlavu a napil se chladné vody. Potom popošel o něco dál od vody a sedl si do trávy. Sledoval, jak obloha tmavne a na západě se barví do všech možných (a snad i nemožných) barev. Mrkl kolem sebe, jestli se někdo neblíží - tady na tomhle místě docela často potkával nové vlky - ale nikoho neviděl. Aspoň prozatím byl sám, ale vůbec mu to nevadilo. Prostě seděl, koukal na vlny a užíval si tichého večera.

Září 10/10
Nevěděl tyto věci. Bylo to jen pocity, které kroužily kdesi v jeho duši jako divné ryby, příliš kluzké na to, aby se nechaly chytit a prohlédnout zblízka. Matteo nebyl zrovna nadšenec do introspektivy a tak pro něj zůstávaly abstraktními, nepochopenými a nepojmenovanými. Příliš se nesnažil to všechno rozluštit. Nepřipadalo mu to podstatné a navíc to byla spousta přemýšlení, o které nestál. Z přemýšlení ho bolela hlava. Bohatě se spokojil s tím, že bloumal okolím, koukal se, mlčel a užíval si podzimu, protože se mu líbil. Líbily se mu ranní mlhy, měnící se barvy stromů, záplavy hub vykukující z mechu, nové vůně ve vzduchu - vůně zralých podzimních plodů, spadaného listí a deště ve větru. Všechno mu to bylo blízké, ač to zažíval poprvé. A bylo to tolik zvláštní? Vždyť přece byl dítětem podzimu.

Září 9/10
Mattea trochu zaráželo, že slunce sice svítí, ale už tolik nehřeje. Jako by ztrácelo sílu a bylo jaksi unavené. Ostatně už i zapadalo dříve a vstávalo později, všiml si, že jsou dny kratší a kvalita světla je... jiná. Bylo bledší. Bylo to melancholické světlo - což bylo další slovo, které by Matteo jen tak nepoužil. Nevěděl, jak to popsat, ani jak říct, že mu vzduch připadá čistší a jaksi křupavější, jakto, že barvy kopců v dálkách se občas zdají o tolik sytější a že se občas dálky zdají i o něco blíž, než v létě... Nevěděl, jak vysvětlit, proč se mu občas svíralo hrdlo, když viděl to ospalé podzimní světlo, jak se sklání mezi stromy. Proč by se mu mělo chtít plakat kvůli světlu? Kvůli vůni ve vzduchu? Proč by při pohledu na stromy, které měnily svůj šat, měl začít přemýšlet o procházkách a výletech, o které dosud vůbec nestál?

Září 8/10
Ráno bylo studené, přímo mrazivé. Jeho tlapky zanechávaly stopy v jinovatce, která místy pokryla mech. Dech mu od tlamy stoupal ve stříbrných obláčcích páry. Zjistil, že mu chlad až tolik nevadí, když k němu není přidružený sníh. Letos už byl také jeho zimní kožich o dost huňatější, než loni, když byl ještě úplné nedochůdče. Teď byl sice puberťácky nohatý, hubený a neohrabaný, ale taky dost huňatý, tudíž se něco z jeho nepochybné drobnosti ztrácelo pod záplavou půlnočně černé srsti. Studené ráno ho tudíž nijak netrápilo. S příchodem slunce mráz stejně začal polevovat. Šplhalo se na oblohu umouněnou mraky, avšak prosvítalo mezi nimi a bylo hned jasné, že dnešek bude pěkný, příjemný den.

Září 7/10
Začínal Matteův první podzim. Tedy, vlastně byl už druhý, ale vzhledem k tomu, že během toho prvního, když se ke konci října narodil, byl nejen naprosto maličkým vlčetem, ale ještě ke všemu ho strávil v poušti, stěží se to dalo počítat. Když z pouště konečně společně s rodiči odešel, podzim už předával štafetu zimě a Matteo tak neměl příliš šanci obdivovat kouzla onoho ročního období. Zima se mu se svým sněhem a mrazy vůbec nezamlouvala, ani v nejmenším. Podzim si příliš neuměl představit, ale doufal, že bude o něco lepší. Mít dvě období, která jsou k ničemu a ještě k tomu hned po sobě... to tedy vůbec neznělo jako zábava.
Teď, když se svým typicky lenivým tempem procházel po ranním lese, musel uznat, že je na podzimu cosi magického. Cosi, co ho hladilo po duši - ačkoliv takhle by to nejspíš nevyjádřil, kdyby se své pocity snažil převést do slov. Pravděpodobně by řekl něco na způsob "podzim je dobrej", což zdaleka nevystihovalo všechno, co pociťoval, ovšem pro Mattea to bylo dostatečně obsáhlé vysvětlení.