Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 4/10

A když mu náhodou dny nekazil sníh, přišel na řadu led. Ten byl taky pořádně podlý a zákeřný. To nedávno zjistil. Když uviděl zamrzlé jezero, Matteo se nejprve zaradoval - voda byla tvrdá a nehrozilo žádné nebezpečí, že by do ní mohl spadnout a ona ho vtáhla do svých hlubin. Paráda! Mohl se po ní jít projít a podívat se, co je uprostřed jezera nebo rovnou na druhé straně, aniž by ho musel zdlouhavě obcházet. Myslel si, že našel konečně na zimě nějaké ulehčení, něco, čím si usnadní život. Žil v této krásné iluzi až do chvíle, než na led skutečně poprvé vkročil. Pak zjistil, že to tak jednoduché vůbec není, ba naopak, že je to možná ještě horší, než se brodit hlubokým sněhem!

Prosinec 3/10

Největší podíl na tom měl sníh, který mu prostě lezl na nervy. Rozčilovalo ho, jak se mu lepil na kožich, jak zalézal mezi polštářky na tlapkách a strašlivě studil. Kdyby jen to, ale ještě se i rozpouštěl a když jste se v něm vyváleli, skončili jste nakonec úplně mokří, zmáčení a ubozí. K vodě obecně neměl zrovna skvělý vztah a tak neoceňoval tyhle její triky, kdy se vydávala za načechranou měkoučkou peřinku, ale ve skutečnosti byla jen masou studeného mokrého zklamání. A ještě ke všemu byl sníh zákeřný. Kolikrát už se mu stalo, že procházel pod nízko visící větví a hrouda sněhu mu spadla přímo za krk? Bylo to podlé a těžko se mu věřilo, že to nebylo naschvál. Jistě, sníh asi nemohl přemýšlet, ale... copak to nebylo podezřelé?

Prosinec 2/10

No, takže dobrý skutek měl splněn. Mohl se pěkně poplácat po rameni a cítit se spokojený sám se sebou, jenže co dál? Nic moc ho nenapadalo. Už toho za tuhle zimu zkusil docela hodně, rozhodně víc, než loni, kdy byl ještě moc malý. To se mohl akorát tak klepat v závěji mámě u nohy, drkotat zuby a doufat, že se nepromění v rampouch. Letos už to bylo o něco lepší, přece jen se mohl alespoň zapojit do nějakých těch zimních radovánek. Sáňkování ze sopky, koulovačka, dokonce ochutnávka zmrzlých ryb a hraní na rampouchy byly všechno určitě mnohem zábavnější aktivity, než jen tupé trčení v lese, ale stejně si Matteo nemohl pomoci. Tohle roční období prostě nebylo jeho oblíbené.

Uspořádej s někým koulovačku

Ahaaa! Jeho odplata navzdory veškerému očekávání zafungovala a větší vlk se překulil do sněhu, takže během vteřiny byly bílé obě jeho poloviny. "Vraaagh!" vydal ze sebe Matteo jakýsi neartikulovaný skřek, naprosto přitom ignoroval matčina slova, že by se měli nechat. Konečně se v něm probudila troška bojovnosti! Jenže radost mu moc dlouho nevydržela, otec se vzpamatoval rychle a mrskl po něm vší silou sníh. Koule se mu rozprskla přímo na čumáku, měl sníh v očích i v tlamě - hnus! A co víc, přidala se k tomu i máma.
"Ty taky?" protáhl Matteo zrazeně, nemohl uvěřit tomu, jaká smůla ho postihla. Čím, čím jen si tohle zasloužil? Ale líbit si to nemohl nechat. Zatímco ho bombardovaly sněhové koule z tlap obou rodičů, on jim oplácel stejně. Naslepo pálil sněhem všude kolem sebe, moc toho neviděl, protože měl plné oči sněhových vloček, ale určitě aspoň občas nějaká střela našla svůj cíl. Z většiny poslepu se snažil najít nějaký úkryt, do kterého by mohl ustoupit před útokem ze dvou stran a přitom kopal a metal sníh chvíli po matce, chvíli po otci a chvíli úplně mimo, kde mohl stát tak maximálně duch svatý. Až po notné chvíli se mu ale povedlo takové místo najít, a to tím, že do něj zapadl - zahučel do závěje mezi dvěma skalkami a na chvíli úplně zmizel.

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu
Prosinec 1/10

Matteo bezcílně bloumal po lese. Bloumal a bloumal, až dobloumal na místo, kde se malé stádečko jelenů dobývalo skrze sníh ke trávě. Černý vlček se usadil v křoví a sledoval je, jak odhrabují sněhovou pokrývku a propracovávají se postupně k potravě pod ní. To musí být děsná otrava, hrabat se ve sněhu, aby se vůbec mohli najíst, proběhlo Matteovi hlavou. Ještě s těma jejich blbýma kopýtkama. Podíval se na své tlapky, které pro takovou práci přece jen vypadaly lépe uzpůsobené. Proč vlastně měli jeleni kopyta? Však to bylo úplně nevhodné pro takovéhle úkony.
A tak se Matteo rozhodl, že jednou bude taky užitečný a udělá něco hezkého pro ostatní zvířata. Strávil většinu odpoledne tím, že chodil po lese a vyhrabával díry do sněhu. Nešlo mu to úplně rychle, protože s tím nespěchal a nebylo to zrovna nejzábavnější, ale pořád si říkal, že je na tom líp, než ti jeleni, který se s tím musí mořit jen za pomoci nešikovných kopýtek. Nakonec vypadal les jako měsíční krajina plná kráterů. Sníh byl rozhrabaný na mnoha místech až k zelené trávě a černý mladík si užíval příjemného pocitu z dobře odvedené práce. Protože se snažil pracovat tak málo, jak jen bylo možné, nestávalo se mu příliš často, že by si něco takového mohl vychutnat.

Vyválej někoho ve sněhu

"Je to fakt pěkný," okomentoval Matteo vodopády ještě jednou, zatímco si prohlížel jejich zmrzlou krásu. Koukali na ně teď všichni a panovalo docela ticho a poklid. Nikdo se nikam nehnal, vlastně toho ani moc nenamluvili. Matteo byl spokojen. Plácl párkrát ocasem, bylo docela fajn tam jen tak sedět, koukat, na nic moc nemyslet. Užívat si chvíli, kdy byli všichni pospolu. Všechno to působilo velice idylicky... Možná až příliš. A právě proto to absolutně nemělo šanci vydržet.
Matteo přivíral oči a prostě jen seděl bez jediné myšlenky, takže ho postrčení od Meinera zastihlo absolutně nepřipraveného. Jako by v sobě ani neměl žádné kosti, převrátil se a rozmázl se ve sněhu. Teď měl to bílé svinstvo všude! "Hej!" zvolal pohoršeně a hrabal se na nohy. "Já nic neproved!" snažil se bránit, ale tohle... tohle přece nemohl jen tak nechat. Taková příšerná nespravedlnost, kdo to kdy viděl? Tohle si přece ničím nezasloužil!
A protože to táta začal, jistě to bylo povoleno. Matteo se oklepal ze sněhu a ze všech sil do Meinera vrazil, aby ho taky vyválel. Kdoví, jestli jeho muší váha stačila na to, aby otce překlopil do sněhu... musel to ale aspoň zkusit. Měl celý kožich mokrý od sněhu a nechtěl v tom být sám, když si to navíc ani ničím nevysloužil!

Běž se podívat na zamrzlé vodopády
//Midiam

Matteo přelezl velký balvan, protáhl se skrze křoví a pak už stál přímo před tím. Před krásnými vodopády, které zima navíc překouzlila ve výjev jako z pohádky. "Vou," vydechl s úžasem. Paprsky zimního slunce se lámaly na ledu, který se utvořil všude kolem vodopádů. Rampouchy se třpytily snad všemi barvami duhy, až z toho oči přecházely. Kaskádovité skály byly celé pokryté ledem, rampouchy a námrazou. Matteo ještě nikdy nic podobného neviděl a poprvé v životě ho napadlo, že by zima vlastně mohla být i pěkná. Nebo alespoň některé její části.
Chvíli na to mlčky zíral, než ho konečně napadlo ohlédnout se přes rameno a zjistil, že mámu s tátou nechal kdesi za sebou. Ah, ale oni ho určitě doženou. Usadil se na plochém kameni pokrytém sněhem a dál upíral svůj pohled na překrásnou hru slunečních paprsků na ledě. Voda pořád tekla, slyšel ji bublat, ale možná, že jak zima bude pokračovat, zmrzne to tu úplně. Kupodivu si uvědomil, že by to asi i rád viděl. Musel uznat, že tohle za trochu omrzlé tlapky asi stojí... i když z mrazu pořád nebyl kdovíjak nadšený. I když slunce svítilo, jen tak neochotně ho šimralo po kožíšku a nedovedlo zahřát, jako v létě. Čím to asi bylo? Však to slunce bylo pořád stejné...

//Kierb přes Gejzírové pole

Bouchací pole sice skutečně leželo těsně u lesa, ale jít k němu přímo nebylo zas tak úplně jednoduché. Vařící voda tryskala ze země, jak ji zrovna napadlo a Matteo se musel několikrát odklonit ze směru, kterým měl namířeno, aby se vyhnul vážné újmě na zdraví. Ještěže aspoň projevoval docela slušný talent na to odhadnout, kde se přihodí další výbuch, takže se mu povedlo překročit pláň bez úhony. Šel asi i o trochu napřed před rodiči - což byla celkem vzácnost, aby je nechal za sebou. Tak se soustředil na gejzíry, že si toho ani nevšiml, aspoň ne hned.
Protože ale musel cestou dost kličkovat, nedorazil k lesu, ale někam úplně jinam. Snad by cestu k Mechu našel i tak, ale cosi upoutalo jeho pozornost. Cosi před ním. Tiché bublání vody, vysoké skály... ale nevypadalo to až tak obyčejně. "Co to je?" zamračil se lehce a pokračoval vpřed.

//Kaskády

Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Posedávali dál u řeky, i když Mattea už to tak úplně nebralo. Začínala mu být celkem kosa, jak tu jen trčeli a nehýbali se. Zvědavě ale nastražil uši, když se do hraní na rampouchy pustil i Meinere. Znělo to... docela hrozně, měl-li být upřímný. "No, takhle radši ne," odsouhlasil ochotně, podobné zvuky vyluzovat netoužil. Ale rampouchy ho brzo omrzely. Co ještě by se dalo u vody dělat?
Škoda, že to nebyla hřející voda jako v Mechovém lese. Ne, že by se v ní chtěl máčet, ale i ležet u horkého pramene bylo příjemné. Jak vůbec taková teplá voda vznikla? Matteo do řeky zkusmo kopl sníh, ale nedělal si žádné iluze, že to pomůže. Prostě to jen testoval. Pak zkusil do tůňky u břehu naházet nějaké klacky a zpod sněhu vyhrabal i trávu, kterou do svého magického lektvaru přihodil. Jo, kdyby tak měl kopřivy - ty přece pálily! To byl aspoň nápad. Jenže ty by teď hledal asi marně, takže to zkusil s tím, co našel... a pak i ochutnal. Jenže to byl strašný hnus, chutnalo to prostě jako špinavá voda a nebylo mu o nic větší teplo, než předtím. I když hrabáním ve sněhu si aspoň rozproudil krev, takže nějaký efekt to mělo. "Nepůjdem už?" nadhodil pak, už by se klidně vrátil domů. A aniž by čekal na odpověď, už vyrazil. Znal přece cestu... trochu. To pole bouchací vody, které z dálky viděl, bylo přece hned vedle lesa.

//Midiam přes Gejzírové pole

Zkus zahrát písničku na rampouchy

Všichni nakonec zmrzlou rybu ochutnali, ale nikdo z nich neskákal nadšením zrovna do výšky. Možná by to byla dobrá pochutina na léto, ale takhle v zimě, když už mrzli i zvenčí nebylo úplně fajn ochlazovat se ještě i zevnitř. Problém, pochopitelně, spočíval v tom, že v létě těžko budete zmrzlou rybu někde hledat. "Dá se to. Ale je to studený," okomentoval Matteo a přestal čučet do vody, ve které stejně nic zajímavého nevykoukal.
Místo toho se začal rozhlížet kolem. Podél řeky byla spousta všemožného bordelu, co tam voda během roku (a asi i během více roků) donesla. Klacky, větve, suchá tráva... Nejrůznější věci. Na jedné velké zlomené větvi u břehu se utvořilo hned několik velkých rampouchů, které z nějakého důvodu upoutaly Matteovu pozornost. Chvíli na ně koukal, ale pak se zvedl a šel si je prohlédnout zblízka. Nevoněly nijak zajímavě, prostě jako obyčejný led, ale když po nich přejel drápky, vydávaly tichý cinkavý zvuk. "Tyjo. To hraje," okomentoval a poťukal tlapkou na každý z nich. Naštěstí byly přimrzlé dost pevně, takže se nezlomily a i rodiče měli možnost to zkusit, kdyby je to čirou náhodou lákalo. Třeba byl někdo z nich i víc muzikálně nadaný, než Matteo? To ostatně nebylo příliš těžké, on nepředvedl nic, co by se nedalo snadno napodobit.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

Posedávat u vody, hryzat zmrzlou rybu a nic dalšího neřešit mu celkem vyhovovalo. Vlnky na vodě byly relaxující, uklidňující. Když se naklonil blíž, viděl tam i svůj odraz. I když se nenakláněl tak blízko, aby hrozilo, že tam zahučí. To, jak už jsme si ujasnili, bylo vážně to poslední, co by si přál, a to i ve dnech, kdy teplota neklesala pod bod mrazu a na krajích řeky se netvořila ledová krajka. Přesto se nahnul k vodě dost blízko, aby mohl koukat na svého zrcadlového dvojníka. Bylo to... zvláštní. Už nebyl dávno to malé vlče. Aspoň ne na pohled. Vnitřně neměl pocit, že by se zase tak moc změnil, ačkoliv tomu tak samozřejmě bylo. Ale navenek... měl delší nohy, větší tělo, dokonce i jeho obličej, byť pořád mladický, začínal nabývat rysů, které bude mít v dospělosti. Svým způsobem to bylo i trochu děsivé. Kam všechen ten čas mizel? Proč tak rychle? A co ho bude čekat dál? Ať koukal do vody jak chtěl, odpovědi v ní nenacházel. Vypadalo to, že bude prostě muset počkat a vidět, co si pro něj budoucnost připravila. Tak jako všichni. Mohl by si začít vymýšlet, že ji na vodní hladině vidí, ale na to neměl dostatečně divokou fantazii.

Ochutnej rybí nanuk
//Ledová pláň

Těžko říct, co sobi vlastně jedli. Minimálně otec to nevěděl. A ono na tom ve finále asi až tolik nesešlo, hlavní bylo, že si zvířata nějak poradila a oni pak mohli jíst je. I když lov teď na pořadu dne nebyl. Na pořadu dne byla další cesta, kamsi neznámým směrem. "Hmm, tak jo," broukl Matteo, který pochopitelně neměl problém s tím vydat se k domovu, ačkoliv to vypadalo, že půjdou ještě trochu oklikou. S tím se ale dokázal ještě nějak smířit. Hlavně neměl zrovna příliš na výběr.
Prozatím je tlapy donesly k řece, která už se začínala pokrývat místy ledem. Matteo koukal na tekoucí vodu, do které neměl žádnou velkou touhu lézt - zážitek u jezírka v lese mu stačil k tomu, aby mu vodu docela znechutil. Dívat se na ni ho ale bavilo, bylo to celkem relaxující, dokud jste se nenamočili. Meinere mezitím začal lámat led a vylámal z něj... rybu. "Huh. Proč zmrzla? Je blbá?" zajímal se Matteo, ale nabídl si. Tedy až poté, co rybu pořádně očichal, ale nesmrděla tak hrozně, jako ta, kterou zkoušel v létě u jezera. Smrděla prostě jako ryba. Rozkřoupal ji, polkl a lehce se otřásl. Trnuly mu z toho zuby a ryba ho studila celou cestu do žaludku. "Brr," naježil lehce srst. Zmrzlé jídlo taky asi zrovna nebude jeho oblíbeným, ale s rybami problém neměl.

Leželi sice na sněhu, ale aspoň leželi. Pro tu chvíli byl Matteo ochoten překousnout i tu zimu a sníh, líbilo se mu, že mají zase chvíli na oddych. A přitom ještě mohli pozorovat místní zvířenu, která přišla sice dost blízko, aby si ji mohli prohlédnout, ale jinak si jich naštěstí nijak nevšímala. "Sobi, hm," zamumlal si Matteo, aby si to zapamatoval a sledoval zvířata, která se pomalu přesunovala dál po zasněžené pláni. "Co tady vůbec žerou?" uvažoval nahlas, neviděl tu nic, než jen sníh, sníh a zase sníh. Sníh se jíst sice dal, ale hlad moc na dlouho nezahnal.
Brzo mu začínalo břicho trochu omrzat, takže se ani moc nevzpouzel, když bylo na čase jít dál. Sníh byl v tomhle hrozně otravný, vlk si na něm nemohl ani kloudně poležet. "Kam teď?" zeptal se, zatímco se zvedal a otřepával od sněhu. Tak nějak se smířil s myšlenkou, že domů ještě hned tak nedojdou.

//Kierb

Běž pozorovat soby na ledovou pláň
//Sopka přes Sněžné hory

"Neni to sen," odporoval Matteo, který byl přesvědčený o tom, že je víla Zubka naprosto skutečná. Něco takového by si přece nedokázal jeho mozek vymyslet, nebo ano? "Chlupy? Proč?" To existovala i nějaká chlupová víla? Jestli ano, tak on ji skutečně nepotkal. Třeba to ještě přijde...
Byl by rád rozebíral, proč chtěl jeho táta hodit Modráka do sopky - a pokud ne, proč mu to tedy Modrák říkal - ale muselo to počkat, protože věci se rozjely trochu jiným směrem. Doslova. Matteovi podjel kámen pod nohama a než se nadáli, už svištěli z kopce všichni tři takovou rychlostí, až se to sotva dalo ustát. Byl celkem zázrak, že si ani jeden z nich nenamlátil, i když tomu nepochybně napomohla Biančina magie, kterou jejich divokou jízdu trochu zbrzdila. Jen Meinere to odnesl odřenými tlapami.
"Pauza zní fajn," chytil se toho Matteo ochotně a plácl sebou do sněhu vedle táty. Než se ale stačil zeptat znovu na Modráka, ze sněhu kolem se vynořilo celé stádo velkých zvířat. Matteo se přikrčil k zemi a jen je sledoval, jak kráčejí kolem. Připomínalo mu to ty losy, které lovili, ale nebyli úplně stejní. Asi. Ne, že by v tom Matteo viděl velký rozdíl. "Co sou zač?" zeptal se přece. Snad aby nezůstal úplně tupý.

Dej si s někým závod na sánkách

"No když usnu. Jako ve snu. Ale není to sen." Co na tom nechápali? Měl dojem, že se vyjadřuje naprosto srozumitelně, ale rodiče na něj koukali, jako kdyby jim vykládal kdovíjaké šílenosti. "Né, není. Zubka je fajn," pokrčil rameny a zvědavě očekával matčinu odpověď, jestli i jí někdo dal za zuby drahokamy - dost ho to totiž zajímalo. Ale Bianca odpověděla záporně, vůbec si nebyla vědoma toho, že by se něco takového stalo. "Huh." Zajímavé.
Vyšplhat až nahoru na sopku bylo náročné a ani to za moc nestálo. Aspoň tam bylo teplo, i když taky celkem smrad. I koule jen zasyčely a vypařily se. "Nojo," zabručel, už slyšel, že sopka mohla bouchnout a všechno zničit, což nebyla možnost, která se mu líbila. Táta uvažoval, že by tam někoho mohl šťouchnout, proti čemuž máma protestovala a Matteovi to bylo docela buřt, protože mu to krásně nahrálo na otázku, která ho zajímala: "Tys tam někoho hodit už chtěl, žejo?" zeptal se s rozzářenýma očima - teď se to konečně dozví! "Toho Modráka. Aspoň to řikal."
Dle varování Biancy se Matteo nepřibližoval ke kráteru, protože spadnout dovnitř se mu kdoví jak dvakrát nechtělo, ale na úbočí sopky panovala i jiná nebezpečí. Třeba takový sesuv kamení... Jeden z placáků, na které stoupl, nebyl pevně zakotvený v zemi. Jen ležel na štěrku a ostaním kamení a pod Matteovou vahou se najednou rozjel jako jakési pofidérní sáňky. "Ou," stačil to akorát okomentovat a už se vezl, přičemž stále zrychloval.

//Ledová pláň přes Sněžné hory