Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 6/10 - Namaari

Namaari mu navrhovala, aby tyhle činnosti zkusil s nějakým kamarádem, jenže to nebylo až tak jednoduché. "Já v lese žádný nemám," řekl, jako by nic, neviděl to jako nic smutného, byl to prostě fakt. Nějaké známé si našel tady u jezera, ale většinou je pak už neviděl a ani nevěděl, jestli by jim říkal zrovna kamarádi. Nejspíš prostě neměl kamarády, tečka. "To můžem," soudil, i když nevěděl, jestli se tu zvládnou potkat nebo ne. "Z jakýho seš lesa ty?" zeptal se Namaari. Už slyšel o Borůvkovém lese a o tom podivném království. Třeba byla z některého z těchto míst?
Pokoušel se popsat, co mu na strýčkovi nesedí, ale moc dobře mu to nešlo. Namaari ho nepochopila. Matteo zkřivil tvář soustředěním, jak se snažil najít ta správná slova. Kdyby mohl, asi by se i zapotil, takhle ale vypadal, jako by řešil nějaký zapeklitý matematický problém. Vedení řečí nebyla jeho silná stránka, slova mu často utíkala a zněla jinak, když je vyslovil, než když byla jen v jeho hlavě. "On prostě tak... kouká! Jako by se všeho měl lekat," vyplodil nakonec a cítil se docela hrdě. Povzbuzen úspěchem pokračoval. "Asi se všeho bojí. Ale je velkej. To by se neměl bát, ne?" otočil se na vlčici, co k tomu poví ona. Svět dospělých mu často přišel naprosto nepochopitelný.

Listopad 5/10 - Namaari

Ohledně podzimní počasí možná ke shodě nedošli, ale svým názorem na sníh si Namaari u něj šplhla. "Žejo!" souhlasil s nadšením, které u něj bylo poměrně neobvyklé. "Nedá se v tom chodit. A lepí se to mezi prsty," otřásl se. Nesnášel ten bílý nepořádek, který na několik měsíců pokryl celou zem. I když byla pravda, že žádnou z těch aktivit, které vlčice zmiňovala, nikdy nevyzkoušel. Loni v zimě byl na to ještě docela malý a strávil ji celou s dospěláky, kteří na podobné hry asi neměli náladu. "To sem nikdy nedělal," přiznal. Třeba to za zkoušku mohlo stát, kdo ví?
Namaari asi nejdřív nechápala, o čem to mluví, ale potom se domluvili. Černý vlk už na to jenom kývnul, neměl k tomu co dalšího dodat. "No já nevim. Je takovej..." máchl neurčitě tlapou ve vzduchu, nevěděl moc, jak to popsat. "Takovej vyjevenej," zakončil to nakonec. Měl pomalu pocit, že se ho vlastní strýček bál, což bylo určitě naproto šílené - ale proč se tedy tak tvářil?

Listopad 4/10 - Namaari

Namaari se rozpovídala o tom, kdy se vlastně narodila a co se jí líbilo nebo nelíbilo na podzimu. Matteo ji nepřerušoval, ale poslouchal, docela mu vyhovovalo, když mohl jen tak mlčet a mluvení obstarávali jiní. Nakonec ale Namaari své shrnutí zakončila. Neviděl to úplně stejně, jako ona. "Mně déšť nevadí. A mlha je fajn," zhodnotil. Sychravost podzimu ho nijak zvlášť nedeprimovala. "Nejhorší je stejně sníh," dodal po chvíli s nelibě nakrčeným čenichem a otočil se, aby viděl, jak se bude jeho společnice tvářit na tenhle jev počasí, který on úplně nesnášel.
Byl rád, že ji mohl varovat před zkaženými rybami, i když ji prý ani nikdy nenapadlo jíst něco, co je mrtvé. "No, většina toho, co jíme, je mrtvý," vzal to Matteo až příliš doslova a věnoval Namaari zmatený pohled. To přece musela vědět... Nepojídala zvěř zaživa, že ne? "Nesmí to jen být moc starý. Jinak ti bude hrozně blbě." Snad dokáže Namaari zachránit před osudem, který stihl jeho!
Hm. Příbuzní tedy asi nebyli, minimálně ne přes strýčka. "Nevím," škubl rameny nad tím, jestli by ho měla znát. "Vypadáte podobně." I když strýc se třpytil a Namaari ne. A byl takový robustnější. "Je to můj strejda," vysvětlil, když měl pocit, že by to měl trochu objasnit. "Je trochu divnej."

Listopad 3/10 - Namaari

"Celkem jo," souhlasil. Moc nadšeně nezněl, i když si ve skutečnosti tohle setkání zatím docela užíval. Jen to neuměl dát pořádně najevo. "Mně se víc líbí podzim. Menší vedro," řekl. Léto bylo taky fajn, ale s podzimem si prozatím ze všech ročních období rozuměl nejvíce. Možná to bylo tím, že se na podzim narodil, ale spíš se mlhavé, šedavé počasí tohoto ročního období zkrátka nejlépe hodilo k jeho melancholické nátuře.
"Hlavně nelov ryby, co už jsou mrtvý," doporučil Namaari, když zmínila rybolov a on si vzpomněl na svůj krajně nepříjemný zážitek se zkaženou rybou. To už si nikdy nechtěl zopakovat. Asi nebyl jediný, kdo tu potkával různé vlky. Tahle vlčice si tu taky našla nové známé, stejně jako on sám.
Představila se mu jako Namaari. Znělo mu to trochu zvláštně, ale nebylo to špatné jméno. Aspoň nebylo příliš krkolomné na vyslovení ani na zapamatování. "Tak jo. Neznáš Saturna?" zeptal se zdánlivě úplně z ničeho nic, aniž by to na cokoliv navazovalo. Ale to se jen prostě konečně odhodlal položit otázku, kterou měl na jazyku už nějakou chvíli.

Listopad 2/10 - Namaari

Vlčice vypadala docela přátelsky, hned mu ochotně nabízela, že si může do listí lehnout za ní. Pokrčil rameny a hned se do listového pelechu skulil také, i když jen tak na okraj, aby se tam k sobě moc nemačkali. To totiž moc nemusel. Natočil k ní ucho, zatímco mluvila, ale chvíli jen ležel na zádech a koukal na zamračenou oblohu, než k ní otočil i hlavu a odpověděl. "Neprocházim. Někdy sem prostě chodim," vysvětlil se svou obvyklou stručností a zakoukal se zase na nebe. Bylo docela chladno, ale sníh ještě nepadal, takže všechno bylo zatím v pořádku.
"Jak se jmenuješ?" vypadlo z něj po chvíli mlčení - zrovna velký tahoun konverzace to nebyl. "Já sem Matteo," představil se rovnou a koutkem oka pozoroval vlčici, která ležela vedle něj. Pořád mu vrtalo hlavou, jestli má něco společného s jeho strýčkem, ale zatím si tu otázku nechával pro sebe. Ještě se musel rozhodnout, jestli to vůbec stojí za tu námahu ptát se.

Listopad 1/10 - Namaari

A tak se Matteo zase jednou dostal k jezeru. Už předem vyhlížel, jestli tu náhodou zase někoho nepotká, jak už to zde bývalo zvykem. Jezero bylo místo poměrně zajímavých setkání a tak ho občas napadlo sem zabrousit a zjistit, kdo další tu třeba tráví čas. Nebyl totiž úplně nespolečenský tvor, jak by se mohlo zdát. Jen mu bylo zkrátka po většinu času jedno, jestli na někoho narazí nebo ne - spokojený byl i tak, i tak.
Dnes viděl už z dálky, že tu sám nebude. Hnědé vlčice, která hopsala po břehu a nahrabávala popadané listí na kupku si totiž nešlo nevšimnout. Chvíli její počínání zpovzdálí pozoroval s hlavou mírně nakloněnou, ale potom vykročil blíž. Než k ní svým rozvážným, loudavým tempem dorazil, vlčice už neběhala, nýbrž se v šustivém suchém listí povalovala na zádech. To byl druh zábavy, jaký Matteo schvaloval ze všech nejvíc. Třeba by si mohli rozumět, ne? "Čau," naklonil se znenadání nad ležící vlčici a nejspíš jí svou ušatou hlavou zakryl výhled na oblohu. Kdoví, jestli ji taky nevylekal - přišel totiž skoro úplně potichu. Neuvědomoval si, že o něm kolikrát vlci ani neví, dokud se vedle nich nezjeví. "Pěknej pelech," máchl pochvalně tlapou ke kupce listí, ve které vlčice ležela. Trochu mu zbarvením připomínala strejdu Saturna. Nebyla to taky nějaká jeho příbuzná?

Ztracení v horách mělo jednu výhodu - docela zapomněl na téma smrti, které rozebírali předtím. Otcova historka se nicméně smrtí také zaobírala, i když trochu jiným způsobem. Matteo na něj koukal s pootevřenou tlamou. "Stejně už do močálu nejdu," připomněl si, jak to tam bylo hloupé, jestli tam žily i takovéhle příšernosti, nebyl důvod tam vůbec chodit. Ale vyhýbat se celý život i horám a lesům a mlze... to možná nebylo tak reálné. "Tak jo," otřásl se, sklonil pohled ke svým tlapám a couvl, aby se podíval na čerstvé stopy, které nechal ve sněhu. Prostě jít po stopách... To by mohl zvládnout.
Bianca podotkla, že kopce jsou docela časté. "Já vím. Jenže jsou hrozný," zdůraznil Matteo, to že jsou běžné a že se do nich chodit muselo ještě neznamenalo, že je musí milovat. On nebo jeho mladé nohy. "Já mám nohy dělaný na rovinu," objasnil zcela vážně.
Návrh zmizet z hor se mu zdál skvělý. Ochotně přikývl a byl připravený hned vyrazit. Hory byly kopcovité, byl v nich sníh, zima a stejně už byl z toho výletování docela unavený. Jen trochu otráveně zahučel, když máma zmínila zimu. To už to bylo zase tady? Fuj. K rozhodnutí jít se ohřát domů však neměl vůbec co dodat a tak jen beze slova následoval rodiče, zatímco kolem nich začaly poletovat sněhové vločky. Skutečně nejvyšší čas odejít.

//Mech

Dobře, trochu ho uklidnilo, že nejde o něco, čeho by se musel obávat třeba zítra nebo za týden, ale stejně v něm ta myšlenka nezanechávala nijak příjemné pocity. Pochopitelně. Svěsil uši a protáhl tlamu. "To je pitomý," popotáhl, copak to bylo fér? On nechtěl, aby jeho rodina umřela. Chtěl je tady mít pořád! Jenže Bianca mu svými slovy potvrdila i to, že ani rodiče nejsou nesmrtelní. Ti její byli dávno fuč a tátovi zrovna tak. Uši mu navíc vystřelily nahoru, když řekla, že byla ještě menší než on, když ti její umřeli. "Takže se to může stát kdykoliv," konstatoval znepokojeně. Jak mohli být všichni tak v klidu? Vždyť to byla hrůza, copak ještě nikdo nikdy nepřišel na to, jak by se to dalo vyřešit? Při zmínce o hvězdách zvedl hlavu k nebi, ale skrze hustou mlhu nezahlédl ani jedinou hvězdu. "No... tak jo. Ale stejně nechci, abyste umřeli," zamrmlal, tohle téma akorát podtrhovalo depresivní podzimní atmosféru, která je obklopovala.
Během pár chvil navíc hrozilo, že zůstane sám už teď. Aspoň mu to tak na chvíli připadalo, protože mu siluety rodičů zmizeli a zůstala jen mlha a temnota. Matčin hlas se však vzápětí donesl k jeho uším. "Slyšim," houkl nazpátek, a směrem k otci: "Stojim." Stál... a stál... a pak se ze tmy vyloupla nejprve otcova bílá půlka a pak i ta černá. Máma mu jistě byla v patách. Matteo si oddechl a připojil se k nim, říkal si, že loudat se v horách asi nebyl ten úplně nejlepší nápad. Což mámina slova potvrzovala. "Nestalo," ujistil ji a machl ocasem. "Když to je do kopce," zafuněl pak nespokojeně, udržet s nimi krok bylo prostě namáhavé a to on neměl rád. Ovšem poučení o tom, co dělat, si zapamatoval.
Pak naklonil hlavu na stranu, když se táta rozpovídal s nějakým příběhem. "Jo? A je to pravda?" zajímal se.

Ztrať se v horách

//Kierb

Sledoval, jak se máma k tátovi tulí a špitá mu, že ji to mrzí. Že by sestru neměl rád? Proto byl smutný, že ji potkal? Nebo šlo jen o to, že teta Laura někde ztratila to tělo? Chtěl navrhnout možné řešení, ovšem nesetkal se s úspěchem. "Aha?" zaváhal. Kolečka v hlavě se pomalu rozhýbala a po chvíli stočil k matce vykulené oči: "Ale... vy ne, že ne?" Jak jako opustí? Proč by to dělali? To je prostě přestala rodina bavit? A hlavně... udělali by mu něco takového rodiče? Nebyla to myšlenka, která by se mu zrovna dvakrát zamlouvala. Ani v nejmenším.
Mezitím jejich cesta pokračovala stále dál, až do míst, kde se ochlazovalo ještě více a začaly se zvedat nenáviděné kopce s ještě více nenáviděným sněhem. Matteo se loudal a schválně sotva tahal nohy, aby dal jasně najevo, co si o tomhle myslí. Mlha, která přikrývala celý kraj, však úřadovala i zde a najednou si Matteo uvědomil, že už rodiče vůbec nevidí. Mohli být jen o pár metrů dál nebo mohli být třeba úplně na druhém konci hor. S hustou mlhou všude kolem se to nedalo poznat. Zastavil se, zavětřil a poněkud znepokojeně zavolal: "Tati? Mami?" Nebyl zatím příliš vyděšený, věděl, že mlhy se bát nemusí, ale ta slova o opouštění se mu v hlavě vrátila jako ozvěnou. To už to bylo tady? Už ho opustili? Nebo se snad ztratil nadobro? Přitiskl uši k hlavě. "Jste tady?"

//Jezevčí plácek

"Trochu," zamumlal si Matteo zamyšleně pod vousy. Osobně se domníval, že kdokoliv se usadil na tak... lepkavém místě musel být na hlavu nejen trochu, ale úplně, ovšem nejdůležitější pro něj bylo, že tady nemuseli zůstávat. Byl rád, že so odtamtud máma odstěhovala na místo, které bylo pro život mnohem příjemnější.
Potom už zašli do lesa a setkali se s vlčicí, kterou znal jen Meinere. Dokonce i Bianca se tvářila zmateně, což Mattea zaujalo. Kdo asi byla ta tajemná cizinka? Jejich setkání bylo docela krátké a pak už se táta vydal kdoví kam, aniž by se na ně třeba jen otočil. Natáhl krok, aby oba rodiče dohnal, ušiska nastražená, protože tohle byla záhada, s jakou se ještě nesetkal.
Ukázalo se, že se jednalo o zbytek otcovy sestry. Což neznělo úplně... ideálně, byl by radši, kdyby mohl tetu potkat celou. Ani táta z toho asi nebyl kdovíjak nadšený. Copak se to nedalo nějak opravit? "Nemůžem jí to tělo najít?" pokoušel se navrhnout možné řešení, neboť se mu moc nelíbilo vidět rodiče v takovém rozpoložení. Ale táta asi nic hledat nechtěl. Prostě je vyzval, ať jdou dál... a tak Matteo šel. Podél řeky směrem k severu.

//Sněžné velehory

Navštiv mrtvé
//Východní hvozd přes Jezevčí hájek

Matteo pokýval hlavou. Jeho druhý strýček tedy asi někde byl, ale kde, to se nevědělo. Byl ztracený. Asi jako Jessie, to byl zase jeho ztracený brácha. Už už se nadechoval, že by se rodičů zeptal, jestli o něm vůbec vědí - stejně jako o Vulcanovi se ano o Jessiem vůbec nemluvilo - ale Meinerův pád do kaluže ho přerušil a potom už na to zapomněl. Litoval mámu, že tady musela vůbec kdy žít. On si to neuměl představit. "No... to je milý," uznal, že bylo pěkné, že se jich místní vlci ujali. "Ale proč tu žili oni?" dodal ještě otázku, která se zdála jedině logická.
Země pod tlapami se naštěstí stávala pevnější a jistější. Mlha je sice halila dál, ale už aspoň nehrozilo, že je spolkne močál. Tak proč měl pořád takový divný pocit v zádech? Jemné nepříjemné šimrání. Matteo se držel u Biančina boku a mžoural do mlhy, takže málem naboural do táty, který se nečekaně zastavil. Naštěstí stačil také zabrzdit včas. Vyklonil se do strany a podíval se, o co jde. Před nimi stála na mýtince vlčice, která mu nebyla nijak povědomá, ale táta na ni volal. Laura? "Kdo to je?" zeptal se - původně tu otázku mířil k otci, ale ten se zdál tím zjevením poněkud vykolejen, takže plynule otočil pohled k matce.
Poslušně zůstal čekat tam, kde jim Meinere ukázal - v tom byl dobrý - a sledoval, jak si ti dva povídají. Bylo jasné, že se zdají, ale tahleta Laura nejspíš neznala jeho ani mámu, protože je táta představil. "Čau!" pozdravil a máchl tlapou, protože měl pocit, že by asi měl aspoň něco říct. Laura z nich vypadala nadšeně, i když Matteo moc nechápal, proč by měla - pokud věděl, byli docela normální. Zvědavě si ji prohlížel, když přišla blíž. To ona vypadala trochu divně. Tak jakoby... průsvitně, nebo tak něco. A úplně se rozplývala nad faktem, že má Meinere rodinu. "Ty žádnou nemáš?" zeptal se, přišlo mu to nemyslitelné, ovšem moc času na povídání jim nezbylo, protože táta už si to štrádoval kamsi pryč. Bez rozloučení. "Tak čau," rozloučil se s podivnou vlčicí a následoval otce ven z lesa, přitom se ohlížel, jestli jde Bianca za nimi a pokrčil si rameny nad tím zvláštním setkáním. Dospěláci. Asi je nikdy nepochopí...

//Řeka Kierb

Ochutnej nějakou podzimní specialitu (houby, dýně ap.)

//Východní hvozd

Nechali šišky šiškami a vydali se k bývalému domovu jeho mámy. Matteo na něj byl docela zvědavý, ale jak šli dál hustou mlhou a pod tlapami mu země víc a víc čvachtala, nebyl si najednou až tak jistý, že se mu to líbí. Zdálo se, že močály budou docela mokré místo. Kdo by to byl řekl, že ano.
Přesto poslouchal, co Bianca povídala o svém dětství. Saturna si pamatoval, ale o tom Vulcanovi v životě neslyšel. "Ahaaa," pokýval hlavou a všechno si to v ní pomalu rovnal. Takže máma se vůbec nenarodila tady poblíž a v močálech žila vlastně jen chvíli. Tragédii, která mohla postihnout její smečku, si moc představit neuměl. Měl o tom jen rozmazanou, nejasnou představu. "A ten Vulcan tu zůstal?" zeptal se, protože v Mechu ho nikdy neviděl a ani o něm nikdo nemluvil, takže tam asi nebydlel. Na tlapky se mu zatím začínalo lepit matlavé bahno, všechno bylo mokré a půda pod nohama nestabilní. "V lese mechu to je lepší," prskl nespokojeně, úplně chápal, proč se přestěhovali, kdo by tady chtěl žít?
Málem se mu zastavilo srdce, když se černobílý vlk zřítil do vody. "Tati!" vyjekl, nechtěl, aby ho voda spolkla, jako to zkusila udělat jemu. Naštěstí se Meinere vyškrábal ven bez pomoci. Větší vlky asi bylo pro vodu těžší sežrat. Otec ale i tak sdílel na močály stejný názor. "Ještě, že tu nežijem," prohlásil Matteo souhlasně. On by tady určitě taky nezůstal, tak!
Přišlo mu, že jdou skrz močály celou věčnost. Všude byla mlha, bláto a zrádné kořeny. Taky to tu divně smrdělo a rostly tu různé podivné rostliny a houby. Matteo jich pár zkusil ochutnat, zatímco se šoural za rodiči směrem k pevnější půdě. Neměly zrovna chuť, co by ho uchvátila, ale aspoň se za nimi nemuselo běhat.

//Jezevčí plácek přes Jezevčí les

Tahle hra se mu nelíbila tolik, jako přetahovaná, ale byl ochotný tomu dát šanci. Malou. "Hmm..." zabručel, když se ukázalo, že šišky jsou na hraní a na pálení a možná taky pro veverky. Kolem a kolem to nebylo něco, co by Mattea tak úplně nadchlo, na zadek si z nich vážně nesedl.
Ale když ho máma vyzvala k tomu, aby k ní jednu šišku taky poslal, udělal to. Nevložil do toho ale moc velkou sílu, takže se maximálně odrazila někde od jejích tlapek. Zatímco to sledoval, přiletěla k němu druhá šiška od Meinera. Matteo se jí zkusil uhnout, ale stejně schytal zásah do tlapy. Přitáhl uši mírně k hlavě a odkopl ji zpátky směrem k otci, tentokrát už o něco živěji. Dobře, možná to nebylo úplně tak hrozné (i když přetahované to pořád nesahalo po kotníky). Oháňka se mu párkrát zhoupla sem tam, i když ve tváři mu zůstával klasicky nic neříkající výraz.
Začal hledat další munici, ale otcova slova ho zarazila. "Tys žila jinde?" otočil se na Biancu zvědavě, asi si vždycky myslel, že oba rodiče žili odjakživa v Mechu... nebo nad tím spíš nikdy nepřemýšlel. Vypadalo to, že zamíří kamsi dál a vlastně mu to ani nevadilo. Šišky nebyly špatné, ale určitě existovaly i lepší věci. Navíc byl zvědavý, kde jeho mamka dřív bydlela.

//Mahar

Takže ty věci, které se tu všude válely, byly šišky. "Aha." To ale ještě nevysvětlovalo, k čemu byly. K jídlu určitě ne, pachuť pryskyřice se mu přilepila na jazyk a asi bude rád, když se jí ještě někdy zbaví. Rozhodl se, že se mu ty šišky zase tak moc nelíbí. Mohl se té svojí asi zbavit jiným způsobem - přinejmenším by nerozpoutal to, co následovalo a čemu nerozuměl. Střelil pohledem k mámě, která se zubila a najednou vypadala snad rozjíveněji, než ji kdy Matteo viděl. Trochu ho to vyvedlo z míry. Co udělal? "Ne, to ne," zavrtěl hlavou, o žádné válce přece nemluvil, Biančina nadsázka mu samozřejmě přelétla tak dva metry nad hlavou.
Ne tak šiška, kterou k němu poslal kopancem otec. Matteo ji viděl, jak k němu letí, ale projevil podobnou rychlost reakcí, jako průměrná hlávka zelí. Šiška opsala krásný oblouk a zasáhla ho přímo doprostřed čela. "Jau!" vyjekl spíš překvapením, než bolestí, chytil se tlapou za zasažené místo a rozhlížel se po rodičích. Zbláznili se. Už to tak bylo. Prostě jim naprosto přeskočilo. Nebo měla být tohle ukázka toho, co se se šiškama dělá? Dál tam stál jako solný sloup, vystavený případným dalším střelám. "Šišky jsou na kopání?" zeptal se nejistě a pak jednu bez valného zápalu pinknul směrem k Biance.

Říjen 10/10 - Thea

Mysl vlčice mu přišla zvláštní. Ne špatně zvláštní, prostě jen... zvláštní. Neznal nikoho, kdo by tolik přemýšlel o veverkách a spletitosti jejich životů, nebo aspoň nikoho, kdo by o tom nahlas mluvil. "No možná," uznal, že vyloučené to není. Bude se na ně asi taky musel trochu víc zaměřit. Třeba se o vlky zajímaly víc, než si myslel? "Ale rozumí ony nám?" napadlo ho. Oni veverkám nerozuměli, proč by to naopak mělo být jiné? To by pak těžko pro Theu mohly špehovat, když by neměly ponětí, o čem se mluví.
Matteo nevěděl, kam by se potají vplížil. Jen věděl, že to bylo něco, co by rád zkusil. "No kam bych chtěl," odpověděl s pokrčením ramen. I když to nebyla asi zrovna ta odpověď, jakou by Thea chtěla slyšet. Ovšem než to stačil svým pomalým tempem nějak rozvinout, Thea už měla další nápad, jak by se dala možnost zmizet využít. "To by šlo. Lovit mě nebaví," zafuněl. Tímhle by se to dalo zjednodušit. Kdyby je zvířata neviděla, nemuseli by za nimi běhat. "Aspoň by se nemuselo tolik běhat," pokýval hlavou a máchl několikrát ocasem na znamení, že to považuje za dobrý nápad - i když výraz v jeho tváři se přitom skoro vůbec nezměnil.