Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 8/10

Stromy postupně začínaly řídnout, jak se blížil k okraji lesa. Prolezl posledním křovím a zatajil se mu dech. Před ním byl krátký zvolna klesající svah břehu a jen pár metrů od místa, kde stál, začínalo obrovské jezero. Matteovi vyskočilo srdce až do krku. Tmavá hladina se táhla skoro kam až oko dohlédlo. Její povrch narušoval nekonečný běh vln, na nichž se houpalo několik bílých labutí. Matteo couvl. Cítil se maličký, poražený ještě předtím, než vůbec pořádně vystrčil čenich z lesa. Stáhl lehce uši. Nad hladinou jezera zakroužil racek a vydal tichý skřek, než mu zmizel z dohledu. Samotná velikost jezera stačila k tomu, aby mu vyrazila dech a uvedla věci velmi stručně a jasně do perspektivy.

Duben 7/10

Ano, to by mohl. Měl by jít hned? Rád už by tady Jessieho měl! Znovu vstal a pomalým krokem vykročil přes les. Procházel potichu pod stromy, ale bylo vidět, že si není příliš jistý tím, co dělá. Cosi mu říkalo, že takhle by odcházet neměl. Nebylo to správně. Neurčitý pocit nervozity ho šimral kolem žaludku. Přesto pomaličku postupoval k hranicím smečky. Mohl se aspoň podívat, nebo ne? Rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl. Nikoho, kdo by ho mohl zastavit. Nevěděl, jestli je rád nebo jestli by naopak nebyl raději, kdyby se před ním právě teď zjevil nějaký dospělák, který by se ho zeptal, kam to jde a co chce dělat. Nikdo se však nevynořil a tlapy ho nesly kupředu jakoby z vlastní vůle.

Duben 6/10

Když nechtěl myslet, myslel a když se o to schválně snažil, tak mu to nešlo. To byla vážně hrůza. Roztáhl se na zemi jako placka a zlatými kukadly se zadíval před sebe. Nějaký velký brouk tam s námahou překonával zelený mechový polštář. Moc mu to nešlo, ráno bylo chladné a byl celý ztuhlý, ale přesto se pořád plazil kupředu. Matteo ho chvíli zaujatě pozoroval. Kam se asi snažil dostat? Hledal něco? V tu chvíli ho to trklo. Tak jednoduchá myšlenka, až bylo s podivem, že na ni nepřišel dříve. Snad se mu to dá odpustit, vzhledem k tomu, že od svého příchodu na podzim z lesa nevytáhl paty. Mohl bych jít Jessieho hledat. Pomalu zvedl hlavu a převaloval v ní tu myšlenku sem a tam.

Duben 5/10

Překulil se na břicho, vstal a znovu se oklepal, od čumáku po špičku ocásku. Obzvlášť důkladně zatřásl hlavou a doufal, že se mu z ní díky tomu vysypou tyhle nepříjemné nápady. Ale ony se tam pevně držely. Matteo si prostě přál, aby byl Jessie tady. Chtěl si zase zahrát na přetahovanou, nebo se jenom nechat poučovat od staršího bratra, který zcestoval svět křížem krážem (tedy tak mu to aspoň připadalo) a věděl toho o něm mnohem víc. Jenže jak to zařídit? Poškrábal se zadní tlapou důkladně za uchem. Potom za druhým uchem. Nakonec znovu zaštěrchal hlavou. Teď, když chtěl, aby přemýšlela, v ní najednou nebylo vůbec nic. Frustrovaně zamručel a rozplácl se do mechu, ze kterého se před chvilkou zvedl. Tohle bylo k ničemu.

Duben 4/10

Osamělý? Připadal si tak? Jistě ne. Tedy, aspoň dokud o tom nezačal přemýšlet. Nespokojeně frkl, zatímco pořád ležel na zádech jako překocená želva. Přemýšlení asi nebylo nic pro něj. Připadalo mu, že z toho akorát vznikají problémy, které by jinak nebyly. Teď si přál, aby ho ta myšlenka nikdy nenapadla, protože se mu začínala zavrtávat hluboko do hlavy. Určitě nemohl být osamělý. Měl mámu a tátu, kteří se o něj starali a které měl rád. Měl toho divného strýčka a celou smečku, i když v ní, pravda, skoro nikoho neznal. Jenže tomu něco chybělo. Jemu. Nějaký kamarád nebo sourozenec. Někdo jako Jessie, ale někdo takový, kdo by byl tady, ne jenom ve snu nebo kdesi daleko. Otřepal se a konečně se začal s naprostým nedostatkem elegance drápat na nohy.

Duben 3/10

Přesto se zdráhal o svém snu mluvit. V hloubi duše se sám bál, že to celé byl jenom sen, že je možná Jessie jenom výplodem jeho fantazie, který si vymyslel, protože tolik chtěl brášku, který by byl jako on. Kolem něj byli samí velcí vlci. Někteří byli fajn a jiní ho nezajímali, ale nebylo to to samé. Nevadilo mu být sám, ale nelíbilo se mu být... osamělý.
Škubl sebou při té myšlence a to byla chyba. Tlapka mu sklouzla po mechu. Zřítil se z klády na záda do mechu. Zůstal otřeseně ležet. Nevyrazil si dech, ale zadrnčelo mu z té pecky až v zubech. Ještě, že v Mechovém lese se povětšinou padalo do měkkého. Válel se v záplavě zeleně a nad sebou měl větvovou střechu se stejně zeleným listím, přes které prosvítaly flíčky bílo-modré oblohy.

Duben 2/10

Ale, pomyslel si, Jessie je starší a větší. Určitě by si uměl poradit. Jasně. A taky měl ty svoje kamarády, Supervlka a Obyčvlka, co by mu třeba pomohli. Matteo neohrabaně vyskočil na spadlý kmen porostlý mechem a krůček po krůčku se snažil přebalancovat na druhou stranu. Měl bych o Jessiem říct mámě a tátovi, napadlo ho. Zakymácel se zleva doprava, ale rovnováhu udržel. Zatím. Ale co když... Nakrčil mírně čenich. Zatím si Jessieho nechal pro sebe jako tajemství. Nebyl si totiž jistý, co mu na to rodiče poví. Co když mu nebudou věřit? Co když ho budou chtít přesvědčit, že je Jessie jenom sen? Pravda, nic podobného se zatím nestalo. Neměl důvod si myslet, že by se to mělo stát.

Duben 1/10

Potloukal se o samotě lesem. Nevadilo mu, že byl sám, ale v hlavě si přehrával sen, který se mu vybavil. V tom snu měl brášku, černobílého vlčka jménem Jessie. Jessie byl super. Mít ho tady by určitě bylo lepší, než být sám. Matteo si trochu povzdechl. Byl to ten nejživější sen, jaký kdy měl, ale pořád to byl jenom sen. Nebo snad ne? Přál by si, aby to tak nebylo, aby to byla pravda. Určitě byla naděje, že by svého ztraceného bratra mohl najít i ve skutečnosti. Problém byl, že nevěděl, kde má začít hledat. Vybavoval si, že ve snu Jessiemu řekl, kde bydlí, aby ho bráška mohl najít, ale co když se mu to nepovede? Co když se cestou ztratí? Matteo se nepokojně ošil. Nelíbila se mu myšlenka, že jeho bráška někde bezcílně bloudí a neví, kudy kam.

81 (28)
//Mech

Matteo sebral všechnu svou odvahu a sestoupil dolů. Už cestou ale viděl, že se není čeho bát. Cesta dolů byla celkem strmá, ale jakmile se dostal až na dno, všechno bylo stejně měkké a porostlé mechem, jako svět nahoře. A stejně byl zdejší mech jiný. Místy totiž svítil, takže tu nebyla úplná tma. Na chvíli zapomněl i na svůj hlad, přimotal se k jednomu svítícímu polštářku a zvědavě si ho prohlížel. Zmáčkl ho tlapkou. Její obrys na okamžik zazářil jasněji, ale jakmile ji oddálil, mech se narovnal a vypadal zase jako předtím. Stejně tak jeho tlapka. Čenich mu toho taky mnoho neprozradil, přišlo mu, že voní stejně, jako mech, který nesvítí. Zkusmo ho olízl. Tlamu mu naplnila zelená zemitá chuť - ano, taky stejná, jako mech nahoře. Vyplázl jazyk a zamžoural. Nesvítil mu. Hm. Matteo z toho nevyvozoval žádné závěry, prostě jen dokončil svůj průzkum a jal se znovu hledat jídlo.
Našel mrtvou laň v místě úkrytu, kde byla hrozná zima. Jaro se tam asi ještě nedostalo, kolem viděl led. Otráveně se otřepal, ukořistil pro sebe kus masa ze zvířete a hezky rychle se přesunul zase do tepla. To určitě, už měl zimy plné zuby! Pustil se do masa. Jedl pomalu a užíval si tu příjemnou chuť, nic podobného ještě jakživ neochutnal. Ani nevěděl, co za zvíře to je nebo kdo ho dotáhl, ale pramálo se tím trápil. Měl co jíst a kde ležet, takže byl naprosto spokojený.

Dneska to Zuběnce nějak trvalo. Matteo se pod jejím javorem probudil už před dlouhou chvílí, ale zatím bylo všude úplné ticho a klid. Ne, že by mu to vadilo. Zabavil se zatím po svém. Seděl pod javorem a tlapou rovnal do řady oblázky, které našel válet se kolem. Byly to pěkné ohlazené křemínky, akorát nevěděl, jak by bylo nejlepší je srovnat. Od nejmenšího po největší se mu to moc nelíbilo. Některé byly totiž růžové, jiné bílé a některé spíš do žluta a když je srovnal podle velikosti, barvy byly na přeskáčku. Celé své dílo tedy rozkopal a začal znovu, podle barev, jenže to mělo taky svoje úskalí. Který by měl být vedle kterého? Kterou barvou začít? Matteo si sice jen tak hrál, ale hrbil se nad kamínky a mračil se nad nimi tak zarputile, jako by zrovna rozvažoval další kritický tah ve velice zapeklité šachové partii. Velmi hluboko se do své činnosti zabral, takže když se nad ním ozval tichý hlásek, málem vyletěl z kůže.
"Á!" vyjekl, nadskočil a přepadl na zadek. "Jémine, Matteo, promiň, já jsem netušila, že se tak vylekáš!" omlouvala se mu rychle víla. "Jsi v pořádku?" "Jo," odfrkl si a otřepal si z kožichu listí a suchou trávu. "Natlouk sem si zadek," dodal a ublíženě po víle loupl pohledem. Srdce mu ještě poplašeně bušilo. "Vážně mě to mrzí. Musel jsi být do toho opravdu zabraný, viď? Co to vlastně děláš?" Matteo se zahleděl na svoji řádku kamínků a potom pokrčil rameny. "Nic."
Zuběnka ale už slétla níže, aby si jeho dílo prohlédla. "Snažíš se je porovnat? Vypadá to moc pěkně." "Nejde mi to," zafuněl a váhavě přisunul jeden křemen k ostatním, než ho zase odstrčil stranou. "Hmm, já bych tenhle dala sem," zamyslela se víla a přesunula růžový oblázek na začátek řady. "Co myslíš? Růžové by mohly být na začátku, bílé na konci a uprostřed ty žlutavé?" Chvíli se společně radili a postrkovali kamínky sem tam.
Nakonec jim zbyl jen jeden. Matteovi se líbil ze všech nejvíc. Byl bílý a protkaný tmavými žilkami, ale nikam se jim nehodil. A tu dostal černý vlček nápad. "Ty si ho vem," posunul ho tlapkou k víle. "Já? Opravdu?" Rozhodně přikývl. "Dárek." Zuběnka byla jeho dobrá kamarádka a chtěl, aby si ten pěkný kámen nechala. "Děkuju, Matteo. Jsi moc hodný," usmála se. "Budu si ho hlídat a dávat na něj pozor. A až vyrosteš, budu mít na tebe aspoň památku." S tím se zase rozloučili.

+ 5 + 2

V hlavě se mu to otáčelo pomaloučku. Kdyby ho někdo sledoval, snad by mohl i slyšet, jak mu v hlavě klapou kolečka. Neměl velkou fantazii a tak si nepředstavoval děsivé příšery, které by na něj dole mohly číhat. Šlo o prosté obavy z něčeho neznámého. Zatímco tam stál, nehybně, kromě momentů, kdy nerozhodně přešlápl z nožky na nožku, padla už úplně temná noc. Matteo ve tmě dočista zmizel, aspoň pro nepozorné oči.
Hlad nakonec zvítězil nad obavami. Vůně linoucí se z hlubin nory byla příliš lákavá, než aby jí dokázal odolat. Navíc teď, když padla tma, si uvědomil, že díra do země vůbec není tak temná, jak se zprvu zdálo. Vypadalo to, že tam dole možná něco... svítí? Koukl krátce na oblohu. Za tenkým oparem mraků viděl rozmazaný měsíc. Takže ten byl pořád na místě, do díry nespadl. Možná některá z hvězd, nebo rovnou slunce, i když tohle nevypadalo na sluneční záři. Rozhodl se, že to prozkoumá. Ale nejdřív se nají, nebo se z té vůně zblázní.

//Mechové dno

Seděl pod stromem a lelkoval, když si všiml černého ptáčka, který šramotil v křoví. Zvědavě ho pozoroval. Co tam asi dělá? To se brzy dozvěděl. Kos vyletěl ven a v zobáku držel tlustou housenku. K Matteovu překvapení si to však potom namířil přímo k němu. Sedl mu na čenich, předklonil se a zobákem ho ďobl do tlamy. Štíplo to a Matteo tlamu otevřel. Šup, rázem v ní měl housenku! Samým překvapením ji poslušně spolkl. Kos se spokojeně začepýřil a odletěl, nechal ho tam sedět a přemýšlet, co se to právě stalo. Však on nebyl žádné zapomenuté ptáče. Byl vlk, nebo ne?
Než se nadál, kos byl zpátky. Tentokrát nesl v tlamě velkou tlustou žížalu. Matteo neměl zvláštní výhrady k pojídání bezobratlých, ale nebyl úplně v pohodě s celou touhle situací. Když mu kos podruhé sedl na čenich, pokusil se mu to vysvětlit. "Já-" Šup! Sotva otevřel tlamu, pták mu do ní obratně strčil žížalu a opět odletěl. Bylo vidět, že si ho nevyslechne. Matteo se zvedl a zahájil ústup. Musel se někam schovat. Ale než kosovi definitivně utekl, ještě musel spolknout tři porce hmyzu. Ke konci už začínal pochybovat, jestli tím ptáčetem vážně není. Třeba kdysi vypadl z kosího hnízda?

He walked out of the mossy den he slept in and looked out sleepily at the new day. It was grey and rainy. Big fat rainclouds were covering the whole sky and were dropping huge raindrops on the world below. Matteo hadn't seen much rain in his life yet. He avoided the autumn showers by being born in the desert and when they left, it was already much too late for rain. Snow took over the world then and for months, that's all there was. He hated the stupid snow, cold, sticky, too bright and too... too everywhere.
Now he looked at this new weather phenomenon with some suspicion. He put his paw forward and let a few raindrops plop down on it. Then he carefully sniffed them. They didn't smell like much of anything. He tried licking them, but they also didn't taste like much of anything. It seemed to just be water.
He wasn't the biggest fan of water, either. Not after he managed to nearly drown in a hot spring. Apparently by now he was supposed to know how to swim, but he still had no idea just how he was meant to know about it before. Of course now he knew it. But he also had no taste for swimming anymore. But the rain didn't seem so bad. There was water in the air, but surely he wouldn't drown in that. And once it fell, the moss drank it all up. There was no lake on the ground he could fall into. Cautiously he stepped out into the rainy day. The water fell on him gently and he decided he quite liked it. Yes, the rain was nice. At least there was that.

Matteovy sny byly někdy celkem divoké, což může být trochu překvapení. I když nebyl hloupý, scházela mu trošku představivost. To jest aspoň v hodinách, které strávil bděním. Měl v sobě však asi nějakou část, která se probouzela jenom tehdy, když zbytek malého vlka spal. Leckdy v noci ve snech viděl takové blázniviny, které by nikdy sám nedovedl vymyslet.
Třeba zrovna nedávno, když se mu zdálo o mechu. Určitě není překvapivé, že by se mu o něm mělo zdát, když jím byl doma obklopen ze všech stran. Neobvyklejší už bylo, jak se mech začal chovat, sotva sen trošku pokročil. Lechtání pod tlapkami Mattea přimělo se podívat dolů a viděl, že mech roste nezadržitelnou rychlostí. I malý mechový polštářek, na kterém stál, rychle narostl do rozměrů gigantického pahorku a všude kolem se jich zvedalo snad nejmíň sto.
Otáčel se a hledal cestu dolů, ale neviděl žádnou. Už byli hrozně vysoko, všechny stromy se zvedaly na mechových horách k nebesům. Matteo se zaryl drápy do pahorku, aby nespadl a tehdy si uvědomil, že některé mechové mají tváře, tlamy i oči. I ten jeho na něj najednou koukal a byl by přísahal, že na něj mrknul. Lekl se tak hrozně, že nadskočil a z pahorku se začal kutálet dolů. Už by se byl málem rozplácl na tvrdou zem dole, kdyby se v tu chvíli neprobudil.

Po zeleném mechu se plížil malý tmavý stín. Pod stromy a přes kořeny, ať to bylo cokoliv, sice se to loudalo, ale mělo to celkem výdrž. Proplétalo se to křovím s hlasitým čenicháním. Potkan? Plch? Přerostlá veverka? Přítmí na to nenabízelo moc dobrý výhled. Přece jen to stvoření mělo kožich černý jako nejtemnější půlnoc, když nesvítí měsíc ani hvězdy.
Prozradím vám tedy, ať už se pohneme, že to byl vlk, ještě docela malý mladík jménem Matteo. Proč ale čuchá všude kolem v křoví? Před chvíli se totiž vzbudil ze snů a ještě si neuvědomil, že to byly jenom sny. Probudilo se sice jeho tělo, ale mysl potřebovala víc času. Prolézal teď celý les a hledal zlatý proutek, o kterém se mu zdálo. Protože byl ještě tak rozespalý, ani ho nenapadlo uvažovat o tom, co že s ním vlastně bude dělat, kdyby ho náhodou opravdu našel. Proutek byl ve snu něčím velice výjimečným, jakýmsi mocným artefaktem. Přece víte, jaké to někdy bývá ve snu, že se úplně obyčejná či naprosto náhodná věc změní v to nejdůležitější na světě. Pro Mattea se tedy tenhle proutek stal čímsi, po čem velice toužil, určitě jemu i celé jeho rodině změní život, až ho najde. Pročesal celý les, ale nenacházel vůbec nic. Proutí bylo všude tolik, že skrz něj skoro nemohl projít, avšak ani jeden klacík tu nebyl zlatý.