Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Posedávali dál u řeky, i když Mattea už to tak úplně nebralo. Začínala mu být celkem kosa, jak tu jen trčeli a nehýbali se. Zvědavě ale nastražil uši, když se do hraní na rampouchy pustil i Meinere. Znělo to... docela hrozně, měl-li být upřímný. "No, takhle radši ne," odsouhlasil ochotně, podobné zvuky vyluzovat netoužil. Ale rampouchy ho brzo omrzely. Co ještě by se dalo u vody dělat?
Škoda, že to nebyla hřející voda jako v Mechovém lese. Ne, že by se v ní chtěl máčet, ale i ležet u horkého pramene bylo příjemné. Jak vůbec taková teplá voda vznikla? Matteo do řeky zkusmo kopl sníh, ale nedělal si žádné iluze, že to pomůže. Prostě to jen testoval. Pak zkusil do tůňky u břehu naházet nějaké klacky a zpod sněhu vyhrabal i trávu, kterou do svého magického lektvaru přihodil. Jo, kdyby tak měl kopřivy - ty přece pálily! To byl aspoň nápad. Jenže ty by teď hledal asi marně, takže to zkusil s tím, co našel... a pak i ochutnal. Jenže to byl strašný hnus, chutnalo to prostě jako špinavá voda a nebylo mu o nic větší teplo, než předtím. I když hrabáním ve sněhu si aspoň rozproudil krev, takže nějaký efekt to mělo. "Nepůjdem už?" nadhodil pak, už by se klidně vrátil domů. A aniž by čekal na odpověď, už vyrazil. Znal přece cestu... trochu. To pole bouchací vody, které z dálky viděl, bylo přece hned vedle lesa.

//Midiam přes Gejzírové pole

Zkus zahrát písničku na rampouchy

Všichni nakonec zmrzlou rybu ochutnali, ale nikdo z nich neskákal nadšením zrovna do výšky. Možná by to byla dobrá pochutina na léto, ale takhle v zimě, když už mrzli i zvenčí nebylo úplně fajn ochlazovat se ještě i zevnitř. Problém, pochopitelně, spočíval v tom, že v létě těžko budete zmrzlou rybu někde hledat. "Dá se to. Ale je to studený," okomentoval Matteo a přestal čučet do vody, ve které stejně nic zajímavého nevykoukal.
Místo toho se začal rozhlížet kolem. Podél řeky byla spousta všemožného bordelu, co tam voda během roku (a asi i během více roků) donesla. Klacky, větve, suchá tráva... Nejrůznější věci. Na jedné velké zlomené větvi u břehu se utvořilo hned několik velkých rampouchů, které z nějakého důvodu upoutaly Matteovu pozornost. Chvíli na ně koukal, ale pak se zvedl a šel si je prohlédnout zblízka. Nevoněly nijak zajímavě, prostě jako obyčejný led, ale když po nich přejel drápky, vydávaly tichý cinkavý zvuk. "Tyjo. To hraje," okomentoval a poťukal tlapkou na každý z nich. Naštěstí byly přimrzlé dost pevně, takže se nezlomily a i rodiče měli možnost to zkusit, kdyby je to čirou náhodou lákalo. Třeba byl někdo z nich i víc muzikálně nadaný, než Matteo? To ostatně nebylo příliš těžké, on nepředvedl nic, co by se nedalo snadno napodobit.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce

Posedávat u vody, hryzat zmrzlou rybu a nic dalšího neřešit mu celkem vyhovovalo. Vlnky na vodě byly relaxující, uklidňující. Když se naklonil blíž, viděl tam i svůj odraz. I když se nenakláněl tak blízko, aby hrozilo, že tam zahučí. To, jak už jsme si ujasnili, bylo vážně to poslední, co by si přál, a to i ve dnech, kdy teplota neklesala pod bod mrazu a na krajích řeky se netvořila ledová krajka. Přesto se nahnul k vodě dost blízko, aby mohl koukat na svého zrcadlového dvojníka. Bylo to... zvláštní. Už nebyl dávno to malé vlče. Aspoň ne na pohled. Vnitřně neměl pocit, že by se zase tak moc změnil, ačkoliv tomu tak samozřejmě bylo. Ale navenek... měl delší nohy, větší tělo, dokonce i jeho obličej, byť pořád mladický, začínal nabývat rysů, které bude mít v dospělosti. Svým způsobem to bylo i trochu děsivé. Kam všechen ten čas mizel? Proč tak rychle? A co ho bude čekat dál? Ať koukal do vody jak chtěl, odpovědi v ní nenacházel. Vypadalo to, že bude prostě muset počkat a vidět, co si pro něj budoucnost připravila. Tak jako všichni. Mohl by si začít vymýšlet, že ji na vodní hladině vidí, ale na to neměl dostatečně divokou fantazii.

Ochutnej rybí nanuk
//Ledová pláň

Těžko říct, co sobi vlastně jedli. Minimálně otec to nevěděl. A ono na tom ve finále asi až tolik nesešlo, hlavní bylo, že si zvířata nějak poradila a oni pak mohli jíst je. I když lov teď na pořadu dne nebyl. Na pořadu dne byla další cesta, kamsi neznámým směrem. "Hmm, tak jo," broukl Matteo, který pochopitelně neměl problém s tím vydat se k domovu, ačkoliv to vypadalo, že půjdou ještě trochu oklikou. S tím se ale dokázal ještě nějak smířit. Hlavně neměl zrovna příliš na výběr.
Prozatím je tlapy donesly k řece, která už se začínala pokrývat místy ledem. Matteo koukal na tekoucí vodu, do které neměl žádnou velkou touhu lézt - zážitek u jezírka v lese mu stačil k tomu, aby mu vodu docela znechutil. Dívat se na ni ho ale bavilo, bylo to celkem relaxující, dokud jste se nenamočili. Meinere mezitím začal lámat led a vylámal z něj... rybu. "Huh. Proč zmrzla? Je blbá?" zajímal se Matteo, ale nabídl si. Tedy až poté, co rybu pořádně očichal, ale nesmrděla tak hrozně, jako ta, kterou zkoušel v létě u jezera. Smrděla prostě jako ryba. Rozkřoupal ji, polkl a lehce se otřásl. Trnuly mu z toho zuby a ryba ho studila celou cestu do žaludku. "Brr," naježil lehce srst. Zmrzlé jídlo taky asi zrovna nebude jeho oblíbeným, ale s rybami problém neměl.

Leželi sice na sněhu, ale aspoň leželi. Pro tu chvíli byl Matteo ochoten překousnout i tu zimu a sníh, líbilo se mu, že mají zase chvíli na oddych. A přitom ještě mohli pozorovat místní zvířenu, která přišla sice dost blízko, aby si ji mohli prohlédnout, ale jinak si jich naštěstí nijak nevšímala. "Sobi, hm," zamumlal si Matteo, aby si to zapamatoval a sledoval zvířata, která se pomalu přesunovala dál po zasněžené pláni. "Co tady vůbec žerou?" uvažoval nahlas, neviděl tu nic, než jen sníh, sníh a zase sníh. Sníh se jíst sice dal, ale hlad moc na dlouho nezahnal.
Brzo mu začínalo břicho trochu omrzat, takže se ani moc nevzpouzel, když bylo na čase jít dál. Sníh byl v tomhle hrozně otravný, vlk si na něm nemohl ani kloudně poležet. "Kam teď?" zeptal se, zatímco se zvedal a otřepával od sněhu. Tak nějak se smířil s myšlenkou, že domů ještě hned tak nedojdou.

//Kierb

Běž pozorovat soby na ledovou pláň
//Sopka přes Sněžné hory

"Neni to sen," odporoval Matteo, který byl přesvědčený o tom, že je víla Zubka naprosto skutečná. Něco takového by si přece nedokázal jeho mozek vymyslet, nebo ano? "Chlupy? Proč?" To existovala i nějaká chlupová víla? Jestli ano, tak on ji skutečně nepotkal. Třeba to ještě přijde...
Byl by rád rozebíral, proč chtěl jeho táta hodit Modráka do sopky - a pokud ne, proč mu to tedy Modrák říkal - ale muselo to počkat, protože věci se rozjely trochu jiným směrem. Doslova. Matteovi podjel kámen pod nohama a než se nadáli, už svištěli z kopce všichni tři takovou rychlostí, až se to sotva dalo ustát. Byl celkem zázrak, že si ani jeden z nich nenamlátil, i když tomu nepochybně napomohla Biančina magie, kterou jejich divokou jízdu trochu zbrzdila. Jen Meinere to odnesl odřenými tlapami.
"Pauza zní fajn," chytil se toho Matteo ochotně a plácl sebou do sněhu vedle táty. Než se ale stačil zeptat znovu na Modráka, ze sněhu kolem se vynořilo celé stádo velkých zvířat. Matteo se přikrčil k zemi a jen je sledoval, jak kráčejí kolem. Připomínalo mu to ty losy, které lovili, ale nebyli úplně stejní. Asi. Ne, že by v tom Matteo viděl velký rozdíl. "Co sou zač?" zeptal se přece. Snad aby nezůstal úplně tupý.

Dej si s někým závod na sánkách

"No když usnu. Jako ve snu. Ale není to sen." Co na tom nechápali? Měl dojem, že se vyjadřuje naprosto srozumitelně, ale rodiče na něj koukali, jako kdyby jim vykládal kdovíjaké šílenosti. "Né, není. Zubka je fajn," pokrčil rameny a zvědavě očekával matčinu odpověď, jestli i jí někdo dal za zuby drahokamy - dost ho to totiž zajímalo. Ale Bianca odpověděla záporně, vůbec si nebyla vědoma toho, že by se něco takového stalo. "Huh." Zajímavé.
Vyšplhat až nahoru na sopku bylo náročné a ani to za moc nestálo. Aspoň tam bylo teplo, i když taky celkem smrad. I koule jen zasyčely a vypařily se. "Nojo," zabručel, už slyšel, že sopka mohla bouchnout a všechno zničit, což nebyla možnost, která se mu líbila. Táta uvažoval, že by tam někoho mohl šťouchnout, proti čemuž máma protestovala a Matteovi to bylo docela buřt, protože mu to krásně nahrálo na otázku, která ho zajímala: "Tys tam někoho hodit už chtěl, žejo?" zeptal se s rozzářenýma očima - teď se to konečně dozví! "Toho Modráka. Aspoň to řikal."
Dle varování Biancy se Matteo nepřibližoval ke kráteru, protože spadnout dovnitř se mu kdoví jak dvakrát nechtělo, ale na úbočí sopky panovala i jiná nebezpečí. Třeba takový sesuv kamení... Jeden z placáků, na které stoupl, nebyl pevně zakotvený v zemi. Jen ležel na štěrku a ostaním kamení a pod Matteovou vahou se najednou rozjel jako jakési pofidérní sáňky. "Ou," stačil to akorát okomentovat a už se vezl, přičemž stále zrychloval.

//Ledová pláň přes Sněžné hory

Hoď sněhovou kouli do sopky
//Jedlový pás přes Sviští hůrky

Co to? Rodiče snad neznali Zuběnku? "No víla," odpověděl zmateně - věděl něco, co oni ne? "Když du spát," vysvětlil mámě, která chtěla vědět, kde ji potkal. "A když mi vypadne nějakej zub. Objeví se a vymění ho za ty šutry," pokračoval. To vážně nevěděli? No, ale vlastně... Zubka mu cosi říkala o tom, že dospělákům už zuby nepadají, že? Třeba už to zapomněli, malí museli být už hrozně dávno, v Matteově představě doba dětství jeho rodičů zasahovala někam do pravěké éry.
Vážně to ale nechtěl rozebírat u té děsivé ruiny, která se nad nimi tyčila hrozivě a zlověstně. Zamířil pryč o poznání čileji, než když šel sem. Mít za zadkem bohyni smrti bylo asi mnohem lepší motivací, než cokoliv jiného. Než se nadáli, byli skoro zpátky v Mechovém lese... a taky pod sopkou. Matteo se zastavil pod tím děsným kopcem, do kterého se mu fakt, fakt nechtělo lézt, ale pořád měl na paměti, co už o ní slyšel. Pořád ho to... zajímalo. "Můžem..." zadumal se malinko, "můžem se tam podívat?" Jo, bylo to do kopce, ale co vlk nadělá? Vážně chtěl vědět, co tam nahoře je a taky by ho zajímalo, proč tam táta chtěl shodit Modráka. A co se vůbec stane, když tam někdo něco shodí?
Cesta nahoru byla zdlouhavá, náročná a obtížná, ale nakonec se mu povedlo nahlédnout do útrob sopky. Neviděl tam nic moc zajímavého, jen spoustu smradu, čoudu a tmavou díru s jakýmsi černým nepořádkem dole. "To je celý?" zahučel. Země tu aspoň příjemně hřála, ale na chladnějších místech ležel sníh. Matteo ho zkusil nahrábnout na kupičku, uplácal kuličku a skopl ji do sopky. Opatrně nakukoval, co se vlastně stane... ale nic pořádného to nebylo. Koule jen trochu zasyčela. "Hm."

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!)

//Mech přes Sviště

"Nojooo, já vím," protáhl, když mu otec řekl, že tam stejně někdy jít bude muset. To mu až tolik nevadilo, někdy bylo v pohodě, jeho víc trápilo teď hned. "Ale sotva jsme došli domů," zamrmlal spíš jen tak sám sobě pod vousy, protože viděl, že může hučet a mručet jak chce, ale je mu to celkem prd platné.
Nastražil uši, jak přišla řeč na magie. Tohle ho zajímalo, doufal, že se ta jeho vlastní magie projeví už brzo, protože chtěl vědět, co dostal do vínku. Snad to bylo něco užitečného a ne nějaká úplná hloupost. Ale i kdyby ano, nešlo o konec světa, protože mohl něco dalšího získat i od obyvatelky místního lesa. Od megery, jak ji nazval táta - nebo od Smrti, jak ji zase jmenovala máma. "Hm. Tak to někdy zkusím. Třeba... se jí zalíbim," pokrčil rameny. Polorozpadlá barabizna v něm nebudila zrovna příjemné pocity. Dokonce i on, který nebyl zrovna naladěný na to vnímat drobné změny v atmosféře, cítil, že tu všechno není úplně v pohodě.
Uplatit Smrt bylo možné pomocí blýskavých kamínků, které už Matteo párkrát viděl. "Ajo. To rozdává Zuběnka," kývl moudře hlavou a sledoval, jak rodiče odevzdali své dary. Slušný a milý... no dobře, zkusit to mohl. Čumákem postrčil zbylé drahokamy blíž ke Zřícenině. "Užijte si kamínky, jsou pěkný," prohlásil po chvíli přemýšlení a pokrčil rameny, nic jiného milého ho v tu chvíli nenapadlo, ale blyštivý dárek potěšil každého, ne? "A teď už bysem šel," prohlásil, protože atmosféra kolem zříceniny se mu začínala zažírat pod kůži a zrovna moc se mu tady nelíbilo. Tentokrát to byl on, kdo nečekal a prostě vyšel přímo za nosem ven z lesa nějakým naprosto náhodným směrem.

//Sopka přes Sviště

Matteo pořád ještě přemýšlel o tom, jaká magie by se mu mohla k tomuto účelu hodit, takže vůbec nečekal to, co se stalo v další chvíli. Nadskočil snad půl metru do vzduchu, když táta najednou spontánně explodoval... nebo tak se to aspoň zdálo, dokud si neuvědomil, že se Meinere prostě jen posunul o několik metrů dál. Matteo na to zůstal, a jinak se to asi říct nedá, čumět s otevřenou tlamou. "Voooouuu," vydechl. "To je dobrý." Což mínil jako slova nejvyššího uznání. Máma to nazvala teleportací a dodala, že možností jsou i křídla. "Huh," podíval se na své bezkřídlé boky, ale neuměl si se svou omezenou fantazií moc představit, jak by to fungovalo. "Tamto je lepší," rozhodl se poměrně rychle a kývl hlavou směrem k tátovi.
Který si už jaksi vzal do hlavy, že ještě někam půjdou. Což o to, rád by věděl, kde se ty křídla nebo telepo-tamto dá získat, ale muselo to být vážně okamžitě? "Teď hneeed?" protáhl nespokojeně, jenže smůla, rodiče už si to šinuli dopředu a jestli nechtěl, aby ho tu nechali, musel za nimi. Chvíli vážně uvažoval o tom, že zůstane prostě stát na místě - byli to sice jeho rodiče, ale občas měli vážně praštěné nápady! Jenže pak mu to zase přišlo líto, takže se s povzdechem odlepil z místa a šoural se za nimi směrem za dalším dobrodružstvím. Jupí.

//Jedlák přes Sviští hůrky

Listopad 10/10 - Namaari

"Nebo jinde," pronesl Matteo pro jednou celkem chytrou myšlenku. "Třeba v lese." Tam bylo klacků tolik, až o ně vlci zakopávali! K čemu jinému by se hodili, když ne právě k přetahované? K sopce ani ke kopcům se Namaari už nevyjádřila a tak se Matteo prostě rozhodl předpokládat, že jeho nelibost ke strmému terénu sdílí a prostě kopce nesnáší natolik, že jí ani nestojí za komentář.
Docela ho zajímalo, jaký byl Namaarin alfa. Nebo alfy. Nebo kolik že jich vlastně mohlo vůbec být, o fungování smečky měl Matteo jen matné ponětí. Rozpovídala se o Nageshovi, který jejich smečku vedl a pak také o Nelly, která byla jeho partnerka. "Hm. No strejda je taky hodnej. A máma taky, jasně," nemohl ji z toho vynechat! Znělo to, že Javorové alfy byly hodné, stejně jako ty Mechové. Možná to byla ta hlavní vlastnost, která byla potřeba? "No. Nějak to funguje," uzavřel to s pokrčením ramen, smečka, pokud mohl odhadovat, nebyla v absolutních troskách, aspoň z jeho pohledu, takže ať se na to strýc hodil či ne, nějakým způsobem to s mámou zvládali ukočírovat. "Takže asi dobrý."

Listopad 9/10 - Namaari

Překvapilo ho, že Namaari nezná přetahovanou. Přitom to byla taková snadná a zábavná hra! "Je to lehký. Musíš jen najít klacek. Pak si vezmeš do tlamy jeden konec... a ten druhej vlk zase druhej konec. A taháte se. A kdo to první pustí, ten prohrál." Překulil se na břicho a rozhlížel se, jestli náhodou nějakou vhodnou větev neuvidí, ale kolem jezera jich zase tak moc nebylo.
Popsal Namaari, jak vypadá taková sopka a jak by mohla díky ní najít jejich smečku. Třeba je někdy navštíví? Kdoví. Do lesa cizí vlci moc nechodili, tak by třeba byla úplně první. "To jo. Já nahoře nebyl ještě. Škoda, že to je tak do kopce," posteskl si, pokud mu něco na světě vadilo ještě víc, než sníh, byly to ty otravné všudypřítomné kopce, ze kterých akorát bolely nohy a pálily plíce.
Co se týkalo strýčka... nevěděl, jestli vážně alfy musely být odvážné a hrdé, protože žádné jiné neznal. "No. Tak není," pokrčil rameny a chvíli se odmlčel. "Váš alfa je?" zeptal se, docela ho zajímalo, kdo třeba vede ty ostatní smečky. Nikdy dřív ho nenapadlo se na to ptát, ale třeba to mohlo být zajímavé.

Listopad 8/10 - Namaari

"Nevim. Naši o něm asi neví," pokrčil rameny, Jessie prostě žil kdoví kde a to bylo všechno, co o tom mohl říct. Neměl ponětí, proč to tak je a nedumal nad tím, měl ve zvyku věci zkrátka brát tak, jak byly a nerýpat se v nich. "Sněhové koule... to by asi šlo," uznal. Nemohlo to být o moc jiné, než šiškovaná. "Ještě umím přetahovanou," doplnil. K té ale nebyla potřeba zima, té se mohli věnovat kdykoliv - i když teď se mu zrovna zvedat nechtělo. Ležet v listí bylo až příliš příjemné.
Namaari prohlásila, že jeho les nezná a sopku že taky nikdy neviděla. "Je to vidět z dálky," řekl. "Velká hora. S kouřem." Nemohla si to prostě s ničím splést. Přišlo mu to snazší, než kdyby on měl prohledávat všechny lesy s javory. Kromě toho si ani nebyl úplně jistý, který strom vlastně javor je. Tušil, že je to listnáč - možná to byl ten, na kterém rostly žaludy?
Matteo zavzpomínal, jestli jeho strýček je nebo není ve vedení smečky, ale i když Namaari říkala, že by neměl, on si myslel, že spíš je. "Já myslím že jo. S mojí mámou," objasnil. Popravdě ale ještě ani jednoho z nich neviděl dělat nic moc zvláštního, co ostatní vlci nedělali. Vedení smečky mu nepřipadalo moc těžké.

//Sněžné velehory

Vyrazili směrem k lesu, což Matteo vzal s povděkem. Mamka mu navrhla, aby si pořídil magii, která by mu problém s kopci vyřešila. Měl to být pravděpodobně vtip, ovšem Matteo to vzal smrtelně vážně. "Tak jo. Jaká to je?" otočil se na ni s nefalšovaným zájmem. Něco takového v životě určitě potřeboval. Těšil se, až ho magie konečně začnou poslouchat.
Hory opouštěli tak akorát včas. Byla už pořádná zima a chvílemi i padal sníh, což mu radost vůbec nedělalo. Snad by byl raději, kdyby se podzim táhl až donekonečna. Ten se mu zatím ze všech období líbil nejvíc, ale teď jim skomíral přímo před očima a ustupoval zimě. Ach jo, povzdechl si, ale nahlas neřekl nic.
Otec mezitím navrhl, že by se mohli vydat na zimu zase do pouště. Matteo si zamyšleně olízl čenich. Pravda, teplo a sluníčko by tam bylo. Písek mu taky nevadil tolik, jako sníh. Ale vzpomínal si, že je poušť dost daleko a tentokrát už by ho táta na hřbetě asi většinu cesty nenesl. "Budem doma," ozval se prosebně. Už ho z cestování bolely tlapky a i když nebyl vyloženě proti dalším výletům, chtěl si chvíli odpočinout na známém území, než se vypraví zase někam jinam. "Třeba u tý horký vody?" nadhodil. Tam se mu to docela líbilo.
Cesta z kopce jim utíkala docela rychle a brzy je obklopily známé stromy. Matteo se zhluboka nadechl vůně domova. Nikde asi nebylo líp, než tady. Aspoň ne jemu.

Listopad 7/10 - Namaari

"Nějaký asi jo, ale nepotkal jsem je," řekl. Byli mu pořád slibováni ti malí vlci, ale s žádnými se nesetkal a teď už vlastně ani nebyl tak úplně malý. "Mám bráchu, ale bydlí jinde," vysvětlil, jak se to má s Jessiem, bráškou, který nějakým nedopatřením skončil u úplně jiné rodiny. Pořád neměl úplně jasno v tom, kde se vlastně vlčata berou a že ho rodiče prostě našli v poušti, zatímco Jesaiaha přehlédli, takže mu to vůbec nepřipadalo tak podezřelé, jak by asi mělo. "Trochu jo. Na házení šiškama," odpověděl na poslední z otázek, ale pravda byla taková, že si těch her prostě moc neužil. Zároveň se však nebylo příliš čemu divit, nebyl takové vlče, které by je samo od sebe iniciovalo.
"Aha. To neznám," odvětil prostě, Javorový les mu vůbec nic neříkal a neměl ponětí, kde to je nebo kde takové místo hledat. "Já sem z lesa Mechu. Je to pod velkou smradlavou horou. Pod sopkou," vysvětlil a máchl tlapou směrem, kde i odtud byla vidět jedna z gallirejských dominant. Díky ní jejich les dokázali najít nejspíš úplně všichni, ale přesto tam zas tak moc cizích vlků nechodilo.
Byl rád, že s ním Namaari souhlasí. Bylo to prostě podivné. Nevšiml si, že by se třeba jeho táta nebo máma tak tvářili, jako by čekali, že se má celý svět kolem nich každou chvíli zbortit! "Asi jo. Třeba si myslí, že je pořád malej?" navrhl možnost, která ho napadala.