Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Koulovačka nabrala obrátek rychle, ale její výsledek byl už předem jistý, pokud by se tedy někdo obtěžoval rozhodovat, která strana vlastně vyhrála. Matteo prostě neměl šanci proti přesile, kterou proti němu dali dohromady oba rodiče. Jaká to zrada! Asi neměl shazovat tátu do sněhu... Poučení pro příště. Možná.
Nakonec ale zapadl do závěje a mezitím, co se z ní hrabal ven, Meinere ve sněhu cosi objevil. Matteo se začal přibližovat. Opatrně, pro případ, že by to celé bylo nějaký chytrý trik a chystala se další sněhová smršť. Zatím to tak však nevypadalo. Opatrně nastražil uši a nakoukl Meinerovi přes rameno, kde se právě rozpouštěl jelen pod sněhem. Rozpouštěl... a pak i zavoněl, až se z toho sbíhaly sliny.
"Opek?" zopakoval Matteo a sledoval, jak se bude otec tvářit, až si do toho kousne. Vůně byla ale tak lákavá, že by se asi nedal odradit, ani kdyby to Meinere rovnou vyflusnul. Musel to prostě zkusit sám. A tak si také kousek urval pro sebe a zjistil, že to chutná jinak než syrové maso, ale pořád je to dost dobré. Ne-li lepší. "To není špatný," zhodnotil a zamával ocasem. Protože na jelínkovi bylo masa dost pro všechny, nijak se neupejpal nabídnout si ještě trochu. Jídlo bez práce bylo vždycky fajn.

Prosinec 10/10

No, začátek zimy měl Matteo zkrátka a dobře přímo přeplněný nejrůznějšími zážitky, které si bude nejspíš muset ještě urovnat v hlavě. Každopádně to pro něj bylo jedno z prvních větších dobrodružství, během kterých skutečně vytáhl tlapky z rodného lesa a vydal se na cesty po objevování tajů Gallirei - a že jich nebylo zrovna málo! Trošku se tím zmenšil jeho odpor k opouštění Mechového lesíku, ačkoliv z něj v žádném případě nebyl vyléčen. Doma je doma, to bylo heslo, kterého se držel a které určovalo všechny jeho životní kroky. Matteo asi nikdy nebude velkým dobrodruhem nebo tulákem, kterého objevování naplňuje radostí, kterou nikde jinde nenajde. Aspoň ale už nebyl úplným peciválem - a to se taky počítalo, ne?

Prosinec 9/10

Dalším povedeným výletem byl ten na sopku. Konečně se mu povedlo nahlédnout do jejího chřtánu! Bylo to trochu zklamání, to nemohl popřít, čekal něco trochu dramatičtějšího, obzvlášť když do ní potom házeli sněhovou kouli a vlastně se vůbec nic zajímavého nestalo, ale zase to bylo lepší, než kdyby se sopka vyloženě rozzlobila a rozhodla se, že nejlepší bude je všechny vybouchnout do nebes. Tohle byl ale výlet, který si asi jen tak nezopakuje. Bylo to vážně hodně do kopce a popravdě mu nepřišlo, že by to za tu námahu tak docela stálo. Leda tak kvůli výhledu by to mohl zvažovat, ale ten si mohl užít i na jiných místech, kam nevedla tak strmá cesta a nemuselo se šplhat tak vysoko. O absenci smradu síry ani nemluvě.

Prosinec 8/10

Další fajn věcí byly rampouchy, které se občas utvořily na skalách či na větvích. Pozorovat je se Matteovi líbilo, kdoví proč - byly pro něj strašně zajímavé, hlavně, když na ně zasvítilo slunce a odráželo se v nejrůznějších odlescích a zajímavých barvách. Ze všeho nejlepší pak byla ta návštěva zamrzlých vodopádů, kterou absolvoval s rodiči. To byly prakticky jenom samé rampouchy, největší, jaké si vůbec uměl představit. Snad už by větší ani být nemohly, ne? Jo, kaskády na mladého vlčka vážně dojem udělaly, určitě si jejich návštěvu bude muset zopakovat i někdy během teplejších období roku, aby se podíval, o kolik jinačí to tam tehdy je. Docela ho to totiž zajímalo. Prý tam byl dost velký rachot z hukotu vody.

Prosinec 7/10

Líbilo se mu třeba, že má na zimu huňatější kožich. Ten se skvěle hodil pro lenošení v úkrytu v ještě větším pohodlí. Nebylo nic lepšího, než se v Mechovém dnu uložit do koutku na měkký mech a zachumlat se do vlastní extra huňaté srsti. Nádhera! I všichni ostatní kolem vypadali načechranější, nadýchanější a snad i o trochu větší. To poslední Matteo taky považoval za výhodu, hlavně tedy pro sebe. Cokoliv, co ho mohlo udělat i jen o malinko větším přijímal s povděkem. I když pořád čekal na nějaký další, finální růstový skok, dávno se vzdal naděje na to, že by mohl být urostlým vlkem. Zůstal mrňavý, drobný a pohublý, tělesnou stavbu prostě podědil hlavně po mámě a ne po tátovi, po němž toho jinak zdědil asi mnohem víc.

Prosinec 6/10

Nevěděl, proč má se zimou tolik problémů. Přál by si užívat si ji tolik, jako někteří jiní vlci, které viděl, jak po jezeře se smíchem bruslí, válí se ve sněhu a staví z něj různé sochy a tak podobně. Třeba byl prostě rozený pesimista nebo na tom mělo svůj podíl to, že se narodil na poušti a tak byl vlčetem ve znamení slunce a léta, třebaže se narodil v druhé polovině podzimu. Těžko říct. Jisté bylo jenom to, že se mu na zimě pozitiva hledala velmi, velmi těžko. Na druhou stranu by zase lhal, kdyby se snažil tvrdit, že na zimě nic dobrého není. Dokázal objevit pár věcí, které si na ní užíval. Jen mu pořád přišlo, že těch nevýhod je víc a jsou o dost závažnější, než těch pár malých radostí a plusů.

Prosinec 5/10

Ve sněhu ho aspoň tlapy trochu poslouchaly a šly tím směrem, kterým jim poručil. Ne tak na ledu. Rozjížděly se mu do všech stran, zrazovaly ho, chvíli padal na zadek, chvíli na čumák, předváděl akrobacii, o které doteď nevěděl, že je jí schopný. Myslel si, že se aspoň dostal o něco dál od břehu, ale mýlil se i v tomhle. Když se ohlédl, zjistil, že je jenom malý kousek od břehu a nedostává se vůbec nikam. Možná to bylo dobře, kdyby se doplácal až do středu jezera, jak by se z něj asi dostal zpátky? V tu chvíli už totiž vůbec nevěděl, jak si má poskládat nohy, tak byl z toho zblblý. Končetiny ho neposlouchaly ani v nejmenším a tak se nakonec zpátky na pevnou zem prostě doplazil jako nějaký slimák. Byla to celkem potupa, štěstí, že to nikdo neviděl.

Prosinec 4/10

A když mu náhodou dny nekazil sníh, přišel na řadu led. Ten byl taky pořádně podlý a zákeřný. To nedávno zjistil. Když uviděl zamrzlé jezero, Matteo se nejprve zaradoval - voda byla tvrdá a nehrozilo žádné nebezpečí, že by do ní mohl spadnout a ona ho vtáhla do svých hlubin. Paráda! Mohl se po ní jít projít a podívat se, co je uprostřed jezera nebo rovnou na druhé straně, aniž by ho musel zdlouhavě obcházet. Myslel si, že našel konečně na zimě nějaké ulehčení, něco, čím si usnadní život. Žil v této krásné iluzi až do chvíle, než na led skutečně poprvé vkročil. Pak zjistil, že to tak jednoduché vůbec není, ba naopak, že je to možná ještě horší, než se brodit hlubokým sněhem!

Prosinec 3/10

Největší podíl na tom měl sníh, který mu prostě lezl na nervy. Rozčilovalo ho, jak se mu lepil na kožich, jak zalézal mezi polštářky na tlapkách a strašlivě studil. Kdyby jen to, ale ještě se i rozpouštěl a když jste se v něm vyváleli, skončili jste nakonec úplně mokří, zmáčení a ubozí. K vodě obecně neměl zrovna skvělý vztah a tak neoceňoval tyhle její triky, kdy se vydávala za načechranou měkoučkou peřinku, ale ve skutečnosti byla jen masou studeného mokrého zklamání. A ještě ke všemu byl sníh zákeřný. Kolikrát už se mu stalo, že procházel pod nízko visící větví a hrouda sněhu mu spadla přímo za krk? Bylo to podlé a těžko se mu věřilo, že to nebylo naschvál. Jistě, sníh asi nemohl přemýšlet, ale... copak to nebylo podezřelé?

Prosinec 2/10

No, takže dobrý skutek měl splněn. Mohl se pěkně poplácat po rameni a cítit se spokojený sám se sebou, jenže co dál? Nic moc ho nenapadalo. Už toho za tuhle zimu zkusil docela hodně, rozhodně víc, než loni, kdy byl ještě moc malý. To se mohl akorát tak klepat v závěji mámě u nohy, drkotat zuby a doufat, že se nepromění v rampouch. Letos už to bylo o něco lepší, přece jen se mohl alespoň zapojit do nějakých těch zimních radovánek. Sáňkování ze sopky, koulovačka, dokonce ochutnávka zmrzlých ryb a hraní na rampouchy byly všechno určitě mnohem zábavnější aktivity, než jen tupé trčení v lese, ale stejně si Matteo nemohl pomoci. Tohle roční období prostě nebylo jeho oblíbené.

Uspořádej s někým koulovačku

Ahaaa! Jeho odplata navzdory veškerému očekávání zafungovala a větší vlk se překulil do sněhu, takže během vteřiny byly bílé obě jeho poloviny. "Vraaagh!" vydal ze sebe Matteo jakýsi neartikulovaný skřek, naprosto přitom ignoroval matčina slova, že by se měli nechat. Konečně se v něm probudila troška bojovnosti! Jenže radost mu moc dlouho nevydržela, otec se vzpamatoval rychle a mrskl po něm vší silou sníh. Koule se mu rozprskla přímo na čumáku, měl sníh v očích i v tlamě - hnus! A co víc, přidala se k tomu i máma.
"Ty taky?" protáhl Matteo zrazeně, nemohl uvěřit tomu, jaká smůla ho postihla. Čím, čím jen si tohle zasloužil? Ale líbit si to nemohl nechat. Zatímco ho bombardovaly sněhové koule z tlap obou rodičů, on jim oplácel stejně. Naslepo pálil sněhem všude kolem sebe, moc toho neviděl, protože měl plné oči sněhových vloček, ale určitě aspoň občas nějaká střela našla svůj cíl. Z většiny poslepu se snažil najít nějaký úkryt, do kterého by mohl ustoupit před útokem ze dvou stran a přitom kopal a metal sníh chvíli po matce, chvíli po otci a chvíli úplně mimo, kde mohl stát tak maximálně duch svatý. Až po notné chvíli se mu ale povedlo takové místo najít, a to tím, že do něj zapadl - zahučel do závěje mezi dvěma skalkami a na chvíli úplně zmizel.

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu
Prosinec 1/10

Matteo bezcílně bloumal po lese. Bloumal a bloumal, až dobloumal na místo, kde se malé stádečko jelenů dobývalo skrze sníh ke trávě. Černý vlček se usadil v křoví a sledoval je, jak odhrabují sněhovou pokrývku a propracovávají se postupně k potravě pod ní. To musí být děsná otrava, hrabat se ve sněhu, aby se vůbec mohli najíst, proběhlo Matteovi hlavou. Ještě s těma jejich blbýma kopýtkama. Podíval se na své tlapky, které pro takovou práci přece jen vypadaly lépe uzpůsobené. Proč vlastně měli jeleni kopyta? Však to bylo úplně nevhodné pro takovéhle úkony.
A tak se Matteo rozhodl, že jednou bude taky užitečný a udělá něco hezkého pro ostatní zvířata. Strávil většinu odpoledne tím, že chodil po lese a vyhrabával díry do sněhu. Nešlo mu to úplně rychle, protože s tím nespěchal a nebylo to zrovna nejzábavnější, ale pořád si říkal, že je na tom líp, než ti jeleni, který se s tím musí mořit jen za pomoci nešikovných kopýtek. Nakonec vypadal les jako měsíční krajina plná kráterů. Sníh byl rozhrabaný na mnoha místech až k zelené trávě a černý mladík si užíval příjemného pocitu z dobře odvedené práce. Protože se snažil pracovat tak málo, jak jen bylo možné, nestávalo se mu příliš často, že by si něco takového mohl vychutnat.

Vyválej někoho ve sněhu

"Je to fakt pěkný," okomentoval Matteo vodopády ještě jednou, zatímco si prohlížel jejich zmrzlou krásu. Koukali na ně teď všichni a panovalo docela ticho a poklid. Nikdo se nikam nehnal, vlastně toho ani moc nenamluvili. Matteo byl spokojen. Plácl párkrát ocasem, bylo docela fajn tam jen tak sedět, koukat, na nic moc nemyslet. Užívat si chvíli, kdy byli všichni pospolu. Všechno to působilo velice idylicky... Možná až příliš. A právě proto to absolutně nemělo šanci vydržet.
Matteo přivíral oči a prostě jen seděl bez jediné myšlenky, takže ho postrčení od Meinera zastihlo absolutně nepřipraveného. Jako by v sobě ani neměl žádné kosti, převrátil se a rozmázl se ve sněhu. Teď měl to bílé svinstvo všude! "Hej!" zvolal pohoršeně a hrabal se na nohy. "Já nic neproved!" snažil se bránit, ale tohle... tohle přece nemohl jen tak nechat. Taková příšerná nespravedlnost, kdo to kdy viděl? Tohle si přece ničím nezasloužil!
A protože to táta začal, jistě to bylo povoleno. Matteo se oklepal ze sněhu a ze všech sil do Meinera vrazil, aby ho taky vyválel. Kdoví, jestli jeho muší váha stačila na to, aby otce překlopil do sněhu... musel to ale aspoň zkusit. Měl celý kožich mokrý od sněhu a nechtěl v tom být sám, když si to navíc ani ničím nevysloužil!

Běž se podívat na zamrzlé vodopády
//Midiam

Matteo přelezl velký balvan, protáhl se skrze křoví a pak už stál přímo před tím. Před krásnými vodopády, které zima navíc překouzlila ve výjev jako z pohádky. "Vou," vydechl s úžasem. Paprsky zimního slunce se lámaly na ledu, který se utvořil všude kolem vodopádů. Rampouchy se třpytily snad všemi barvami duhy, až z toho oči přecházely. Kaskádovité skály byly celé pokryté ledem, rampouchy a námrazou. Matteo ještě nikdy nic podobného neviděl a poprvé v životě ho napadlo, že by zima vlastně mohla být i pěkná. Nebo alespoň některé její části.
Chvíli na to mlčky zíral, než ho konečně napadlo ohlédnout se přes rameno a zjistil, že mámu s tátou nechal kdesi za sebou. Ah, ale oni ho určitě doženou. Usadil se na plochém kameni pokrytém sněhem a dál upíral svůj pohled na překrásnou hru slunečních paprsků na ledě. Voda pořád tekla, slyšel ji bublat, ale možná, že jak zima bude pokračovat, zmrzne to tu úplně. Kupodivu si uvědomil, že by to asi i rád viděl. Musel uznat, že tohle za trochu omrzlé tlapky asi stojí... i když z mrazu pořád nebyl kdovíjak nadšený. I když slunce svítilo, jen tak neochotně ho šimralo po kožíšku a nedovedlo zahřát, jako v létě. Čím to asi bylo? Však to slunce bylo pořád stejné...

//Kierb přes Gejzírové pole

Bouchací pole sice skutečně leželo těsně u lesa, ale jít k němu přímo nebylo zas tak úplně jednoduché. Vařící voda tryskala ze země, jak ji zrovna napadlo a Matteo se musel několikrát odklonit ze směru, kterým měl namířeno, aby se vyhnul vážné újmě na zdraví. Ještěže aspoň projevoval docela slušný talent na to odhadnout, kde se přihodí další výbuch, takže se mu povedlo překročit pláň bez úhony. Šel asi i o trochu napřed před rodiči - což byla celkem vzácnost, aby je nechal za sebou. Tak se soustředil na gejzíry, že si toho ani nevšiml, aspoň ne hned.
Protože ale musel cestou dost kličkovat, nedorazil k lesu, ale někam úplně jinam. Snad by cestu k Mechu našel i tak, ale cosi upoutalo jeho pozornost. Cosi před ním. Tiché bublání vody, vysoké skály... ale nevypadalo to až tak obyčejně. "Co to je?" zamračil se lehce a pokračoval vpřed.

//Kaskády