Příspěvky uživatele

< návrat zpět

104 (1)

Modrý vlk z Mattea nevypadal nijak zvlášť nadšeně, což se dalo říct i obráceně. Ne, že by Mitsurugi Matteovi nějak vadil, nicméně ho ani příliš nezaujal. Modrý - nebo dobře, fialový - kožich se okoukal rychle a jinak toho z vlka moc nešlo. Dokonce nedělal ani nic zajímavého. Zájem černého vlčete se směřoval na divnou bílou kůži, kterou nosil kolem krku, ale než se k tomu dopracovali, měl Modrý svoje vlastní otázky. A poznámky. "Ty taky ne," prohlásil Matteo v odpověď, nechápaje, co to má s čímkoliv společného. Kromě toho... vypadal přeci jako rodiče. Trochu. Vypadal jako půlka táty! Ta hezčí půlka, co měla oko a ucho.
Vlk mu neřekl svoje jméno, ale Matteovi to ani nedošlo. Přemýšlel o něm prostě jako o "modrém vlkovi" a ze všeho nejvíc teď chtěl vědět, co to má kolem krku. Ta věc, narozdíl od jejího nositele, jméno měla. "Jááá-bot," zopakoval po něm a prohlížel si to. Modráčkova odpověď mu příliš nápomocná nebyla. "No a. Na co to je?" zkoušel to dál.
Po straně se ohlédl na zlatou vlčici a šedého menšího vlka, kteří se tu chvíli zdržovali, ale pak šli zase ven. Neznal je a oni na něj nemluvili, takže se za nimi nevydal. Zůstal tady s Modrákem a Jabotem a doufal, že se máma s tátou brzo vrátí.

Květen 10/10

Zastavil se a prudce oddechoval. Svůj ametyst pořád svíral v tlamě, ale stálo to za to? Bolelo ho úplně celé tělo. Veverky mu hrozně vyprášily kožich, pod srstí musel mít bezpočet modřin. Žebra mu pulsovala tupou bolestí a z ranky nad okem mu dokonce tekla krev, jak se některá z veverek trefila opravdu přesně a podařilo se jí proseknout mu kůži. Se svěšenou hlavou a slzami v očích se šoural skrz les do úkrytu a pofňukával. Měl pocit, že si tohle nezasloužil! Za všechno mohla ta straka. Kdyby mu kamínek neukradla, nikdy by se to nestalo. A kde byla teď? Schytala jen jednu ránu šiškou, ale potom odfrnkla do bezpečí. Kéž by měl taky křídla a mohl frnknout! Pak by si na něj žádné hloupé veverky nepřišly. S tichým popotáhnutím zalezl do bezpečí Mechové nory a tam se i se svým těžce nabytým kamínkem stočil do klubka, aby si mohl začít lízat rány.

Květen 9/10

Na moment všechno jakoby zmrzlo. Matteo strnul s otevřenou tlamou jen kousek nad krásným ametystem, který chtěl získat pro sebe. Veverky ho sledovaly přísnýma korálkovýma očima. Nikdo se několik vteřin ani nepohnul, ale pak už černé vlče nevydrželo čekat. Vymrštil se, chytil ametyst do tlamy a dal se na útěk. Velký veverčí náčelník hlasitě zavřeštěl a na Mattea se rázem snesla salva. Plody lesních stromů se mu odrážely od těla. Pokaždé to pěkně štíplo, když schytal nějaký zásah. Utíkal, co mu tlapky stačily, ale stejně nebyl dost rychlý. Veverky se za ním hnaly po stromech a házely a házely, dokud vůbec měly čím. Poslední šiška ho trefila do stehna, než proskočil dírou v křovinách a konečně uprchl. Ještě za sebou slyšel jejich rozčilené píštění.

Květen 8/10

Straka dosedla na jednu z tlustých větví stromu. Opět začala se svým posměšným krákoráním, když viděla, jak k ní Matteo udýchaně supí, ale její výsměch byl náhle uťat. Dobře mířená šiška odněkud zeshora ji zasáhla přímo do křídla. Samým leknutím pustila drahokam a spadla z větve, jen tak tak, že stačila vyrovnat svůj pád, než by se rozplácla na zemi. Několik černobílých peříček se pomalu snášelo vzduchem.
Matteo se zaradoval a vrhl se k drahokamu, který ležel v mechu. V tu chvíli však i on schytal zásah šiškou. Přímo mezi uši! Zvedl hlavu a spatřil, že na větvích stromu je teď celá armáda rezavých veverek. Ocasy měly bojovně naježené a každá v tlapce svírala šišku, ořech, žalud či jinou munici.

Květen 7/10

Straka přelétávala z větve na větev a Matteo supěl za ní. Protože nemohl svištět vzduchem jako ona, nešlo mu to nijak snadno. Musel se prodírat hustým křovím a brzy sám vypadal jako chodící křovina, obalený od hlavy k patě listím, trním a větvičkami. Pták se očividně dobře bavil. Kamínek svíral pevně v zobáku a zdálo se beznadějné, že by ho měl kdy pustit. Stračí skřehotání začínalo Matteovi v uších znít jako vyložený výsměch. Jak by měl zvíře přinutit, aby kamínek pustilo? Přemlouvání nepomáhalo a neuměl ničím tak přesně hodit, aby ji zasáhl. To ovšem netušil, že v lese žije někdo, kdo to dokáže. Měl to ovšem brzy zjistit, stejně tak, jako straka. Při svojí honičce se dostali k velikému dubu, který obývala kolonie veverek. Ty nesnesly žádné nezvané hosty.

Květen 6/10

Už byl skoro u kamínku, když vtom se z větví dubu snesla černobílá střela a s hlasitým zakrákáním se kamínku zmocnila. "Hej!" vykřikl Matteo rozhořčeně a zaklonil hlavu. Straka seděla na stromě, vysoko nad jeho hlavou. Vyskočil a opřel se předními tlapkami o kmen tak vysoko, jak jen dosáhl, avšak ani zdaleka to nestačilo. Byl příliš velký zakrslík. A i kdyby byl ten nejvyšší z nejvyšších vlků, stejně by na ni nedosáhl. Potřeboval by křídla. "Vrať mi ho," zaprosil, ale straka jen pleskla křídly a s tichým kráknutím přelétla do větví dalšího stromu. Matteo neváhal a vydal se za ní. Doufal, že třeba kamínek nakonec upustí a on si ho bude moct sebrat. Vážně ho chtěl, moc se mu líbil. Viděl ho první, dřív, než ten drzý pták!

Květen 5/10

Jak tak procházel pod stromy, spatřil najednou, jak se na sluníčku cosi blyští. Zvědavě nastražil ouška a vydal se tam blíž. Co to? Ležel tam fialový kamínek. Takové vždycky dostával u víly Zubky, kterou navštěvoval ve spaní - ale byl si docela jistý, že to nejsou sny. Mimoděk se dotkl jazykem jednoho zubu, který se mu trošku kýval. Ještě to však nebylo dostatečně. Tak kde se tu ten kamínek vzal?
Chvíli na něj z dálky koukal, ale když se hned neobjevil nikdo, komu by patřil, rozhodl se, že si ho vezme sám. Ostatně, on ho našel, nebo ne? Chtěl si ho vzít a schovat do úkrytu, kde by nehrozilo, že se mu ztratí. Mohl by se pak zeptat Zubky, jestli mu ho tam schválně nechala nebo jestli třeba nějaký nepostrádá.

Květen 4/10

Kdyby se tam teď vrátil, dost možná by se mu tam ani nelíbilo. Vlci nebyli zrovna stavění na život v takových podmínkách, rozhodně ne takoví vlci jako on. Se svým kožichem by akorát přitahoval slunce a za chvíli by z něj asi nezbylo víc, než roztavená černá placička v písku. Když byl malý, tolik mu to nepřišlo a navíc byl tehdy podzim. Teď? Vedro v poušti muselo být nesnesitelné.
Ale nad tím teď černý vlk nepřemýšlel. Nepřemýšlel vpravdě skoro o ničem, jen se tak potuloval, tu si čichl k mechu, tu k nějakému kvítku, což ho nevyhnutelně donutilo k sérii hlasitých kýchanců. Trochu ho ze všeho toho pylu pálily oči a svrběl čenich. I když to bylo pěkné na pohled, rozhodl se, že se ke květům nebude přibližovat raději příliš blízko. Asi ho neměly rády.

Květen 3/10

Co se týkalo jihu a severu, tam ho žádná voda zastavit nemohla, ale nacházel se tam zase jiný jeho nepřítel. Kopce. Vysoké svahy sopky byly zajímavé aspoň tím, že nahoře prý byl samotný kráter ohnivé hory. Matteo by se tam rád podíval a doufal, že táta dodrží svůj slib a někdy ho tam vezme. Rád by nahlédl, co je tam dole. Na jihu ale byly jen skály, kopce a kameny a tam ho to nelákalo. Proč šplhat někam nahoru a rozdírat si tlapky do krve, když mohl lenošit na měkkých mechových polštářcích? Kdepak, tenhle vlček v sobě nenosil dobrodružnou krev. Byl zcela spokojen se svým koutkem světa. Teď, když se sníh rozpustil a slunce sem příjemně svítilo skrze větve stromů, se mu ani tolik nestýskalo po poušti a oáze. Už to stejně bylo dávno, co ji opustili, a Matteo začínal zapomínat, jaké to tam vlastně bylo.

Květen 2/10

Z jedné strany totiž lesík plný mechu, který už si zvykl vnímat jako svůj domov, ohraničovalo veliké jezero, ke kterému si netroufl. Neměl z vody nejlepší pocit poté, co se pořádně vymáchal v horkém prameni a pořádně se nalokal. Alespoň ho to naučilo opatrnosti. Na druhé straně lesa se pak voda chovala ještě agresivněji. Nebyl teď od těch míst daleko a když nastražil uši, mohl chvílemi zaslechnout výbuchy gejzírů. Nepřiblížil by se k té pláni ani za zlaté prasátko. Nevěděl, proč to tady vůbec je, proč ty díry v zemi ještě někdo nezacpal. Přece to tady vlci nemohli chtít? Měl by se zeptat strejdy Saturna, ten byl něco jako ředitel, určitě musel vědět, proč to tak je. Možná ale, že kdyby naštvané vodě zakázali vybuchovat tam, hledala by si jinou cestu. Mohla by začít explodovat přímo v lese a to vážně nechtěl.

Květen 1/10

Matteo se zase jednou procházel sám po lese. Nevadilo mu to, i když se popravdě cítil trošku osamělý. Ale kam se všichni vypařili? To netušil. A aby vyl a poutal na sebe pozornost, to se mu zase moc nepodobalo. Vlastně výt ani pořádně neuměl, přinejmenším to nikdy nezkoušel. Ani teď to neměl v plánu. Mohl na sebe konec konců upoutat i pozornost někoho, po kom netoužil, že ano? Proto dál bloumal sám lesíkem. Procházel se po měkkém mechu, vyhlížel, jestli na někoho nenaraží a přemýšlel, co by mohl podniknout nebo jestli bude lepší nepodnikat nic a jen se třeba válet. Bylo to celkem příjemné. Věděl, že dokud se drží pod stromy, nic mu nehrozí. Cítil se tady v bezpečí a jako doma. Navíc ani nehrozilo, že by se někam zatoulal. Kdyby mu nenapověděl čenich, pak voda by ho zastavila spolehlivě.

83 (40)

"Nevemu," odvětil Matteo. Nevěděl, proč měl šedý vlk ještě potřebu zdůrazňovat něco, co bylo tak očividné. Jasně, že si nic nebude brát, když nechce. Ale všiml si, že to dospěláci všeobecně dělají docela hodně a proto se tím nijak moc nezaobíral.
Vlk položil otázku, která by měla být jednoduchá, ale vlče trochu zaskočila. Musel se nad tím docela zamyslet, pro něj byli rodiče prostě táta a máma, ještě nikdy nepotřeboval používat jejich jména. Naštěstí mu ale uvízla v hlavě i tak, protože nesčetněkrát rodiče slyšel, jak se baví mezi sebou a samozřejmě taky byl při tom, když s nimi mluvil strejda Saturn. "Bianca a Meinere," řekl nakonec po delší odmlce a pleskl ocáskem o mech, hrdý sám na sebe, že si vzpomněl. "Já sem Matteo," přihodil ještě navrch, když už byli u těch jmen. Třeba se i dozví, jak se jmenuje ten šedivák.
I když nebyl jen šedivý, taky trochu černý, bílý a divně modrý. Akorát, že on tomu neříkal modrá, ale fialová. Odpověděl mu, že neví, což by Matteovi stačilo, jenže pak k tomu dodal ještě jednu část, kterou vlček vůbec nepobral. Život sám? "To nechápu," oznámil jednoduše a pokračoval ve zkoumání vlka pohledem, zatímco žvýkal poslední sousto masa. "A co máš na krku za divnou kůži?" zeptal se na něco jiného, doufal, že na to třeba dostane srozumitelnější odpověď.

82 (39)

Ležel tiše v úkrytu a udatně bojoval se svým kusem laně, když tu do úkrytu vlezl ještě někdo. Nebyla to ani máma, ani táta, ani divný strejda Saturn. Byl to nějaký úplně neznámý vlk. Matteo na něj zůstal koukat s hlavou lehce nakloněnou ke straně. Neznámý s sebou táhl další velké mrtvé zvíře a nejdřív nic neříkal, takže ani Matteo nic neříkal. Ne, že by se vlka bál, ale nějak nevěděl, co by mu měl vykládat, radši zvědavě sledoval jeho počínání s ulovenou laní.
Nakonec to byl nově příchozí, kdo mlčení prolomil. "Měl sem dost," opáčil prostě. Z kusu masa už mu zbýval ještě malý zbyteček, ale nemyslel, že by potom zvládl sníst víc. Šedý vlk s podivnými barvami v kožichu se uložil opodál a dal se taky do jídla. Měl ovšem na Mattea i otázky. "Z venku," odvětil, odkud odjinud by sem přišel? "Máma s tátou jsou u divný vody," doplnil pro případ, že by to snad vlka zajímalo. Chvíli zůstal tiše, ale pak mu to nedalo. Ten vlk měl na sobě dost zvláštní barvu. Matteo, pravda, ještě tolik vlků neviděl, ale tuhle barvu neviděl asi nikdy na ničem. "Proč seš modrej?" chtěl vědět.

Duben 10/10

Ovšem když byl sám, neodvážil se už udělat ani krok ven z lesa a ke zrádné vodě. Malé jezírko u nich v lese se mu nad hlavou zavřelo jako nic, co by asi provedlo tohle obrovské jezero? Spolklo by ho beze stopy, ani by si toho nevšimlo. Znovu se otřásl a zacouval zpět skrze lísky a vrbičky na okraji Mechového lesíku. Poraženecky sklopil uši a oháňku. Bude muset někoho poprosit, aby šel s ním. Nebo měl jen vyčkávat, až se Jessie sám objeví? Nevěděl, co je lepší volba. Chtěl ale dělat aspoň něco. Připadalo mu hloupé, že nezná skoro nic, než jen jejich malý lesík a poušť. Ale vzpomínky na jeho rodiště mu v hlavě popravdě začínaly blednout, čím déle byl pryč. Tehdy byl skutečně ještě mrně.

Duben 9/10

Mohl by jít Jessieho hledat do světa, kde je jediné jezero snad větší, než celý jejich les. Mohl by, ale jak by ho tam našel? Mohl být kdekoliv. Úplně kdekoliv. Zvedl hlavu směrem, kde se v dálce zvedaly vysoké hory. Připadal si ještě mrňavější, než před chvílí. Připadal si jako ten brouk, který se snažil přelézt přes mechový kopeček s nohama ztuhlýma zimou. Přeběhl mu mráz po zádech. Ne, nemohl jít sám. Nevěděl kudy a z toho otevřeného výhledu dostal strach. Kdyby tu už Jessieho měl... pak by nejspíš nebylo tak těžké vyběhnout z lesa ven do světa a zjistit, co všechno se tam skrývá. Nebyl ještě sice dospělý, ale úplné mrně už také ne. Část jeho duše toužila po tom jít se podívat, co všechno může svět nabídnout.