Gallirea - Příspěvky uživatele

Ještě, aby tomu Malva nevěřila, když jí nepříjemnost teleportace tak názorně předvedl! Ovšem nad její úvahou po kratičkém zaváhání zavrtěl hlavou. "Táta to umí taky." Takže jediný rozhodně nebyl a navíc, kdyby to byla jeho schopnost, snad by ji aspoň dokázal ovládat? "A ani to nedělám schválně." Musela to být věc, která se prostě občas stávala, to mu jako vysvětlení bohatě stačilo. Necítil potřebu se v tom rýpat do hloubky. Teď kdyby ještě věděl, jak se vrátit domů...
"Chm. Tak jak chceš," škubl rameny, vlastně mu bylo jedno, jestli se Malva smečkám vyhýbá nebo ne, jen mu to přišlo zajímavé, protože se s tím ještě nesetkal. Nebylo pro něj vždycky úplně snadné pochopit perspektivu druhých, takže byl rád, když se Malva pustila do vysvětlování. Pozorně poslouchal její necenzurovaný výklad o tom, co si všechno doma prožila. Zlatá očka se mu rozevírala víc a víc, čím déle vlčice mluvila, až na konci vypadal jako malá sůva. "Se ti nedivim, že se ti tam nelíbilo," okomentoval to poměrně jednoduše, ale teď už pohnutkám vlčice vážně rozuměl o dost lépe. Její kousavý tón se ho příliš nedotkl, ale zamračil se nad zdrobnělinou - pro něj zkomoleninou svého jména. "Matteo," zdůraznil a přimhouřil oči. "Kult nemáme. Myslim. Nejsem si jistej, co to je," přiznal, bylo vidno, že o širším světě a tom, co všechno se v něm dá najít, neměl úplně skvělé povědomí. "Takžes' prostě odešla?" zeptal se potom. Vlčice tvrdila, že jí to takhle vyhovuje a on jí to plně věřil, takže necítil žádnou lítost nad její situací, ale byl rád, že u nich doma nic takového není. A že se nemusí taky vydávat na cesty... I když, teď asi na cestách byl, ať chtěl nebo ne.

Dobře, nenesl to přenášení úplně nejlíp, ale taky to mohlo být horší. Aspoň neomdlel nebo tak něco. "Ono to moc příjemný není," opáčil lehce defenzivně. Samotného ho trochu štvalo, že se ze všeho pozvrací - zážitek s rybou a Morgothem měl pořád ještě v živé paměti - ale co s tím mohl dělat? Nic. Jeho žaludek si žil vlastním životem, evidentně, stejně jako gallirejská magie.
Malva se rozpovídala o tom, jak je fajn si žít svobodně a bylo vidět, jak se černému mladíkovi v hlavě otáčejí kolečka. Jak o tom dumá. "To je asi fajn," usoudil nakonec. On sám ale nikdy neměl pocit, že by ho někdo buzeroval nebo že by něco nemohl dělat jen proto, že žil ve smečce. "Já nevim, mně to tam moc přísný nepřijde," odvětil Malvě, musel svůj domov trochu hájit. "Je to tam dobrý."
Navíc mu docházely ještě další věci. Kdyby žil někde sám, musel by sám lovit, sám si hledat skrýše, vlastně by byl pořád sám. Zvědavě si Malvu prohlížel. Nevšiml si sice toho, že její bezstarostná maska na moment sklouzla, ale byl upřímně zvědav, jak se s těmihle věcmi vypořádávala. Jistě, nějak si vždycky poradí... "No ale stejně. Mně by nebavilo samotnýho lovit a tak," potřásl hlavou. Možná mladou vlčici tak trochu obdivoval, i když mu přišlo zvláštní, proč by někdo chtěl dobrovolně bloudit sám po světě. Trochu sebou cuknul, když chladnokrevně vyslovila, co měla na srdci. "To tam bylo tak hrozný?" otázal se. Jakožto vlče z poměrně idylického prostředí (i když jeho rodina by leckomu mohla připadat poněkud podivná) si zatím neuvědomoval, že ne všichni to tak mají.

Vypadalo to, že se nedozví, co to ten génij má být, ale prozatím mu celkem stačilo vědomí, že on to není. Tím pádem si s tím nemusel dělat nijak těžkou hlavu. Radši se zaměřil na to přenášecí kouzlo, které zde působilo a komplikovalo vlkům život. "Často asi ne," uznal. "Ale občas jo." Nebylo toho moc, co by Malvě o tomhle fenoménu mohl povědět. Kdoví, jestli vůbec nějaký gallirejský vlk přesně věděl, čím je tohle způsobeno. "Si zvykneš," dodal. On si zvykal... Jen to bylo poprvé, co se přenášecí kouzlo opřelo právě do něj a vážně by ho hodně zajímalo, jak se odtud dostane domů.
Obzvlášť, když Malva evidentně nevěděla o nic víc, než on. "Hm." To začínalo zavánět problémy. Matteo naštěstí nebyl ten typ, co měl ve zvyku začít vyšilovat. Zaprvé se mu v životě ještě nestalo nic vyloženě hrozného, co by špatně dopadlo a zadruhé byl už ze své podstaty docela flegmatik. Však ono to nějak dopadne. Přinejhorším se na nějakou chvíli usadí tady, v Malvině lese... Nebo že by to nebyl její les? Její odpověď ho překvapila. Neměla domov? Tak o tom slyšel poprvé. Každý snad měl nějaký domov, ne, i kdyby to měla být jen obyčejná díra v zemi. "Jo? A není to blbý?" zajímal se, Malva byla nejspíš první tulák, se kterým se potkal. "Jak víš, kde máš spát a tak?"

Malva se mohla snažit mu to vysvětlovat, jak chtěla, ale odpovědí jí byl jen naprosto prázdný, nechápavý výraz. "Já jsem ale nic nechytal," vyslovil pomalu. Už vůbec ne body, aby mu mohly utéct... Vlčice to však odmávla, aby už to dál neřešil a tak jen pokrčil rameny. Pořád mu to trochu vrtalo hlavou, ale pravděpodobně nešlo o nic důležitého.
Inteligent Matteo vpravdě nebyl, jeho mozek byl sestaven dosti prostým způsobem, což ovšem až dosud sám vlk příliš nevnímal. Neomezovalo ho to, alespoň neměl ten pocit. Pokrčil rameny. "Asi ne, nevim." Malva se do něj pouštěla poměrně zostra, nicméně uhlově černého mladíka to nevyvádělo z míry ani v nejmenším. Nějaký sarkastický tón mu úplně unikal, nikdy nebyl schopen rozlišit, která slova má brát doslovně a která ne. "Co je génij? Já teda určitě ne," zavrtěl hlavou, už zase mluvila o něčem, co nechápal. "A 'to' je prostě... to. To kouzlo. Co mě sem odneslo. Co tě někdy prostě chytne a hodí jinam." Měl pocit, že tohle by nemělo být potřeba vysvětlovat, jemu se to zdálo zcela zřejmé. Jeho táta to uměl na povel, nemohlo to být až tak vzácné.
Povyměňovali si jména, ale bohužel Malva netušila, kde jeho domovský les leží. "Aha. Tak to je blbý," cukl uchem a zamyslel se. "A sopku víš?" rozzářil se mu rázem obličej nadějí - od sopky by už domů přece trefil, nebyl blbej! "Jo, žiju. Ty žiješ tady?" rozhlédl se po hájku, který je obklopoval. Docela ušel. Asi. V zimě to, aspoň podle Mattea, vypadalo skoro všude stejně.

Na tváři vlčice se objevil poněkud znechucený výraz, což Matteovi moc divné nepřišlo. Divnější by bylo, kdyby se po tom, co předvedl, tvářila jakkoliv jinak. On sám se po pozdravu akorát vyškrábal na nohy, otřepal ze sebe sníh a poněkud otupěle zíral, když se začala ohánět body a čísly. Pět a mínus deset? To smrdělo matematikou, na kterou byl podobně tupý, jako na většinu ostatních věcí a teď, když byl pořád omámený z cesty a bylo mu lehce blbě, vůbec nepobíral, co se mu snaží říct. "Jakejch... bodů?" nechápal, hlavu nakloněnou ke straně a tlamu lehce pootevřenou. Ještě, že v zimě nelétaly mouchy, jinak by mu tam určitě nějaká sedla.
"Jasně," kývl potom hlavou. Proto to byl taky první dojem, samozřejmě, že nemohly být dva nebo více. Došlo mu, že ho asi neudělal úplně nejlepší, ovšem divil by se, kdyby se přinejmenším vlčici nezapsal do paměti. "Za to nemůžu," škubl rameny. "Samo mě to sem hodilo." Tím se samozřejmě všechno vysvětlovalo - aspoň pro někoho, jako byl on, kdo s magiemi žil celý život. Nenapadlo ho, že ne všichni jsou na tom stejně. "Sem Matteo. Nevíš, kudy se de do lesa mechu?" hodil na vlčici bez okolků otázku, která ho zajímala nejvíc a s napětím zadržel dech - teleportuje ho to teď znovu? Nebo už to skončilo?

//teleport - Kaštanový les

Tak jako předtím se Matteo náhle zhmotnil v naprosto cizím lese, tentokrát ale na druhém konci Gallirei. Druhý teleport ve velmi krátkém sledu ale už jeho tělo úplně nezvládalo. Dopadl do sněhu po hlavě, udělal nemotorný kotrmelec a skončil vleže na sněhu. Stačil zaregistrovat, že dopadl pár metrů od strakatě zbarvené vlčice, ale to nic nezměnilo na dalších událostech. Sice se tomu snažil zabránit, ale bylo to marné. Teleportace mu nedělala dobře. "Bluaaagh," hodil místo pozdravu šavli do sněhu, nadechl se, aby něco řekl... a hodil ještě jednu.
Chvíli zůstal úplně omámený, hlava se mu točila a klepal se jako ratlík, méně zimou a více šokem z toho, co se to s ním dělo. Nějaká neviditelná síla s ním pohazovala z jednoho místa na druhé a on už vůbec nevěděl, kde je nebo jak se vrátí domů. Popotáhl, nahrnul tlapou sníh na tu spoušť, co tady udělal a pomalu se otočil k mladé vlčici, která byla asi podobného věku jako on. Nevěděl, co se říká vlčím slečnám, před kterými se objevíte z čistého vzduchu a promptně se před nimi poblijete, uchýlil se proto k prostému: "Čau."

//teleport - Mech

Netušil, co se stalo. V jednu chvíli stál v lese, v tu další se octl v jakémsi šíleném víru, který ho otočil vzhůru nohama a chvíli měl pocit, že snad i vnitřkem ven, než se rozplácl ve sněhu na zcela neznámém místě. Žaludek se mu tlačil až do krku, ale nějakým záhadným způsobem se mu podařilo udržet jeho obsah uvnitř. Chvíli jen omráčeně ležel, zhluboka oddechoval a čekal, až se mu přestane točit hlava, než se vyštrachal na nohy a rozhlédl se kolem sebe.
Byl pořád v lese, ale ne v Mechovém lese. Stromy mu nebyly povědomé. Nebyly porostlé mechem, navíc byly všechny listnaté, v tuhle chvíli tedy plešaté. Silný vítr pořád kvílel a cuchal mu kožich pokaždé, když se mu povedlo proniknout k němu skrze stromy a křoviny. Nemohlo tedy uplynout moc času, když bouře dál zuřila... Ale jak se sem dostal? A kde to vlastně byl?
Důkladnější pohled kolem mu prozradil, že tu není sám. Vprostřed malého plácku mezi stromy postával vlk zachumlaný v šále, kolem sebe měl rozložené nejrůznější podivné věci a pohvizdoval si, jako by se nechumelilo. Matteo zaváhal, ale pak se k němu vydal blíž, ale co, někoho se přece zeptat musel. „Dobrej,“ pozdravil ho nejzdvořileji, jak dokázal. Měl dojem, že by k tomuhle dědulovi měl být uctivý. „Aaa, dobrý den, mladíku, to máme dnes ale větrno, což? Vypadáš docela pobledle,“ informoval ho Stařešina, čemuž Matteo i věřil. Po tom teleportu měl žaludek jako na vodě, i když už se to uklidňovalo. „Asi jo,“ odvětil a nadechoval se, aby se vlka zeptal na cestu, jenže stařík ho nenechal promluvit. „V tom případě mám něco, co by ti pomohlo! Jen se podívej, co všechno tu mám. Tohle ti pomůže stát se silnějším, tohle ti dá trochu toho štěstí navíc, tohle... áh, nene, na tohle jsi ještě moc mladý, hah,“ odstrčil Stařešina stranou lahvičku s lektvarem, která Mattea zaujala.
Matteo si s úžasem prohlížel vlkovo zboží. Na chvíli zapomněl, co vlastně původně chtěl, očima jen přejížděl po perličkách, mušličkách a drahém kamení, lahvičkách a kdoví, čím ještě. Zkušenějšímu vlkovi by to možná připadalo podezřelé, ale Matteo neměl žádný důvod se domnívat, že by ho chtěl postarší vlk nějak podrazit či cokoliv podobného. „Teda, trocha štěstí navíc by se hodila,“ usoudil. „Výborně, výborně. Stačí dát sedm perliček a může být tvoje!“ „No... Nějaký mám. Ale doma.“ „To není problém, já si s tím poradím, mám svoje způsoby,“ zazubil se Stařešina a zastrčil Matteovi do kožichu čtyřlístek. „Prosím, mladý pane. Až se octnete v nebezpečné situaci, možná vás to zachrání před hrozivými následky. Ale pamatujte, že je jen na jedno použití!“ Neuvěřitelné, jen co je pravda. Matteo byl zcela okouzlen.
Ještě jedna věc ho ovšem zajímala. „A ta magie? Tu bych taky chtěl zesílit.“ „Hmm, ano, ano,“ přimhouřil Stařešina oči a prohlížel si Mattea, jako by se jednalo o kus dobytka, který by rád koupil. „Dřímá v tobě magická síla, to je vidět.“ „Jaká?“ vyhrkl mladík dychtivě, ale na to se starý vlk jen zasmál. „Trpělivost, mladý pane, trpělivost. Dozvíš se to sám, až přijde čas. Prozatím ti ale mohu pomoci, aby tvoje magie byla ještě silnější, až na to přijde. Zavři oči... tak... a hotovo.“ Matteo oči znovu otevřel, upřímně zmaten. Neměl pocit, že by se cokoliv změnilo. „To... bylo ono?“ „Ano. Dobré, co? Dokonce to ani nebolí. Jó, to jsou ty moderní postupy, to kdybys věděl, jaká hrůza to byla dřív – ha! Vlci ani radši magie vylepšovat nechtěli. No, ale to nic. Dneska už to umíme bezbolestně,“ zazubil se Stařešina a Matteo se v tu chvíli rozhodl, že by měl raději jít. „Tak... tak díky. Jen. Já se chtěl původně zeptat... Nevíte, kudy se jde do lesa mechu?“ „Les mechu? Les mechu. Hum, hmm, no, aha!“ zvolala Stařešina a oči se mu rozzářily. „Zkus to tamtudy, mladý pane!“ A bodl tlapou kamsi do sněhové vánice. „Myslím, že les mechu je tam.“ „Díky,“ poděkoval Matteo ještě jednou, máchl ocasem a otočil se směrem, který mu starý vlk ukázal. „Nashle,“ rozloučil se ještě, aby dostál slušnosti a potom pomalu vykročil. I v lese byl vítr dost silný a sněhové vločky dost zhoršovaly viditelnost, obzvlášť, když došel na okraj lesa. Možná bych s tím měl počkat, pomyslel si, ale nedomyslel. Stejná síla, která ho donesla sem, se ho totiž rázem znovu zmocnila a vlekla ho někam do neznáma.

//teleport - Skvělé místo pro život

Objednávka
2* do magie nemrtvých pod 5. level - 100 květin a 100 drahokamů
1x bonus štěstí - 7 perel

//Kaskády

Došli k domovu akorát včas, zanedlouho poté začalo počasí šílet, fučel vítr, z nebe padaly tuny sněhu a Matteo byl rád, že je v lese, kde se vichr aspoň trochu lámal o stromy. I tak se už viděl v bezpečí a teple úkrytu, kde plánoval spát nejméně další týden. Dobrodružství už měl za tuhle zimu až až. Jistě si zasloužil trochu klidu. Táta šel napřed a Matteo předpokládal, že se s mámou vydají k noře, přesně, jak je vybídl.
Sotva ale zamířil směrem k úkrytu, ozvalo se vytí. Nejen jedno, hned dva hlasy tady hulákaly. Jeden někde u kraje lesa, jiný zase uprostřed lesa. Máma si to namířila směrem za jedním z těch hlasů a Matteo zůstal zaraženě stát na místě. Nevěděl, co teď. Měl snad jít s ní? Měl jít k úkrytu? Měl se podívat, kdo je ten další vlk, co tady hulákal na lesy? Připadal si roztržený do třech různých směrů a možná právě proto nezamířil ani jedním z nich - možná přesně to byl ten důvod, proč najednou zkrátka zmizel.

//teleport > Kaštanový les

Matteo zabloudil na zvláštní místo. Od Mechového lesíku nebylo až tak vzdálené, ale přesto tam nikdy dřív nebyl, neměl totiž důvod k tomu se tam vydávat. Ta dnešní návštěva byla vlastně jen takovou malou náhodou. Úplně neměl v plánu se vypravit až tak daleko, šel si jen protáhnout nohy na kraj lesa a než se nadál, stál na gejzírovém poli. I když nevěděl, jak gejzíry vlastně fungují, věděl moc dobře, že není radno stát příliš blízko, když se některý rozhodne vybuchnout. Tak se soustředil na to, aby se jim vyhýbal a nepřišel k úhoně, až se najednou octl úplně na druhé straně výbušné planiny, ačkoliv takový jeho původní plán vůbec nebyl.
Led a sníh pořád panovaly světu, ale cosi mu říkalo, že to, co vidí před sebou, není jen velká kupa sněhu. Uměl si jakž takž představit, že se pod sněhem musí schovávat kopce prostě z hlíny, avšak musely to být tyn nejdivnější kopce, jaké kdy viděl. Lemovaly je tmavé otvory, které naznačovaly, že tam bude spousta chodeb a děr. Rozhodl se, že to prozkoumá a zjistí, co za tajemství se schovává pod zemí. I schovat se chvíli před zimou mohlo být ostatně příjemné, mezi gejzíry bylo docela teplo a země hřála do tlapek, ale tady na lukách celkem vyfukovalo. Okamžik stačil k tomu, aby se Matteo rozhodl a vlezl do jedné z děr. Rázem měl pocit, že se octl v jiném světě, a to hned z několika důvodů. Už v noře sice samozřejmě byl, ale tahle byla jinačí - chodby se kroutily do všech možných směrů a bylo tu i poměrně světlo, protože hodně z otvorů vedlo přímo ven. Některé z nich však byly zasypané slabou vrstvou sněhu a díky tomu vznikal zajímavý efekt, když skrze tu vrstvičku slunce pronikalo. Obdivoval to nejprve z dálky, pak tlapkou jedno takovéhle okýnko zkusmo osahal, avšak samozřejmě se hned rozsypalo. Ovšem i to bylo svým způsobem dost zajímavé, vznikla z toho až taková malinká kapesní lavina, která se nahrnula dovnitř.

The volcano looming over their forest still held some of it's former magic in Matteo's eyes. After he climbed it and saw for himself that it really wasn't very interesting on top, only hot and really smelly, some of his fascination with the fiery mountain dissapeared. But not all of it. Not by a long stretch. He wouldn't think about it for weeks and then one day he'd find himself in the northern part of the forest and there it would be, huge, silently looking down on them all, going about their lives down there at its feet.
He'd look at it and he's start to wonder. A lot of the time thoughts came into his mind that he didn't much care for. Scary thoughts. Unlike other hills and mountains that merely stood there and appeared to him just like dead chunks of earth or rock, the volcano seemed to have much more of a life to it. It was sleeping, of course, or so everyone said. Inactive. But how deep was its sleep, really? There was still smoke rising from it, heat radiated from its sides like from the flanks of a dragon just ready to start blazing the everloving hell out of everything.
He didn't think about it before, when they were throwing snowballs into its gaping maw. Then it all seemed just like a great bit of fun. But something about what his mum said up there - that they should leave before they awaken it - stuck with him. For some reason he kept coming back to these words... and wondering just how much would be needed to awaken the beast within that rockface. Or just how long it will slumber for before it awakens on its own. It didn't keep him up at night or anything. He didn't have nightmares or worry on a daily basis about their lives ending in a horrible inferno. Just... sometimes it struck him. Sometimes he thought it might be best if this beast died in its sleep. But for now, it still only slept and they all learned to live with its shadow falling on them day by day.

Občas si říkal, že by měl znovu navštívit poušť. Od chvíle, co ji s rodiči opustil minulou zimu, se na jih nevrátil a aby řekl pravdu, jeho vzpomínky na to místo se stávaly stále mlhavějšími a mlhavějšími, čím déle byl pryč. Ostatně se nebylo čemu divit, byl vážně hodně malinký, když odtamtud odešli. Ona by si asi většina vlků na takhle ranné zážitky nevzpomněla. Ovšem někdy o tom stejně přemýšlel - o písku, horkém slunci a podivných tvorech, které možná skutečně viděl a možná byly pouhým výplodem jeho fantazie.
Obrovská zvířata s dlouhýma nohama, dlouhými krky a velkým hrbem na hřbetě. Opravdu je viděl, tehdy, u oázy s tátou? Obludy, tak mu to připadalo, ale teď už si nebyl tak jistý tím, že by to i nadále vnímal stejně. Ona zvířata mohla klidně připomínat jeleny nebo losy mnohem víc, než si pamatoval. Očima malého mláděte mu to mohlo připadat stokrát strašidelnější, než jak to bylo ve skutečnosti. On už samozřejmě žádné mládě nebyl! Opravdová dospělost už číhala těsně za rohem, alespoň byl o tom přesvědčen, ačkoliv leckdo by to mohl rozporovat. Od chvíle, kdy se narodil, už nějaký ten pátek uplynul a i když nevyrost tolik, jak by si přál, pravda byla, že skutečně už dětství nechával pomalu za sebou. Období ranné dospělosti leželo před ním a možná tak byl skutečně nejvyšší čas vydat se na místo svého zrození a připomenout si, jak to tam vlastně vypadalo a kde tohle celé začalo.

Leden 10/10

Úkryt nebyl moc daleko. I když venku panovalo hnusné počasí, Matteo si nemyslel, že bude v noře nějak narváno a nespletl se. Měl takový dojem, že nora z nějakého důvodu členy smečky zase tak moc neláká a popravdě řečeno měl i podezření, že kromě jeho rodiny vlků v lese zase tak moc nežije. Skoro žádné totiž nepotkal. Nevadilo mu to. Aspoň byl klid, a to přesně teď chtěl. Zalezl si do kouta, kde byl jeho oblíbený mechový polštář (na první pohled se od ostatních nijak nelišil, ale byl lepší, protože byl jeho), stočil se tam do klubíčka a zavřel oči. Tak. Kéž bych tak mohl spát až do samého jara, pomyslel si nabručeně, ale měl takový pocit, že tohle přání se nevyplní. Přesto si dovolil aspoň doufat, že se mu to nějakou náhodou podaří a až znovu otevře oči, venku se bude všechno zelenat.

Leden 9/10

Seděl pod stromem se skloněnou hlavou. Bylo jasné, že to celé byl jen jeden velký, obří podfuk. Žádné jaro nepřicházelo... Zima pořád trvala. Stromy to věděly a i jezero to vědělo, dokonce i sněženky. Jen on čekal něco jiného. Prozatím se ale dočkat neměl. Připadal si ale neskutečně pitomě... a zklamaně. Copak ta blbá zima nikdy neskončí? Vstal a nakopl hrudku sněhu. Naštěstí se v téhle žádný kámen neschovával, jinak by si mohl přičíst na seznam zrad ještě ukopnutý malíček. S uraženě nafouknutou tlamou si začal produpávat cestu skrze chumelenici směrem k úkrytu. Sníh byl mokrý, těžký a ještě otravnější, než obvykle. Minimálně mu to tak připadalo, i když v jeho aktuálním rozpoložení se asi nebylo co divit.

Leden 8/10

Déšť nepřicházel, jenom víc sněhu. Vločky byly tlusté a naducané a sypaly se z nebes v opravdu hojném počtu. Zachytávaly se v Matteově černém kožichu, pokrývaly spící stromy, zaplňovaly díry, které vyhrabal, aby našel sněženky. Skrývaly všechny stopy, které po lese i u jezera udělal. Jako by se vysmívaly jeho beznadějnému hledání jara, když zima ještě ani zdaleka nebyla připravená pustit se svojí vlády nad světem. Zbavovaly se všech stop jeho přítomnosti a jeho snahy vytáhnout jaro na světlo dřív, než bylo připravené. Ba ne, hloupý vlčku! Jaro je ještě svázané v temném koutě, haha, my, mrazy, si to ještě třikrát rozmyslíme, než ho pustíme ven! Matteo si, pochopitelně, nic z tohohle přímo nemyslel, ale rozhodně aspoň něco z toho cítil.

Leden 7/10

Černá mračna ale upoutala jeho pozornost. Chystal se déšť? Určitě to nemohl být sníh - na jaře už nesněží, to věděl každý. Déšť by mohl stromy probudit, pomyslel si s nadějí. Vrátil se zpátky na kraj lesa, aby se před deštěm mohl schovat pod strom, ale neustále očima blikal zpátky k obloze, aby viděl, jak mračna postupují. Znatelně se setmělo. A taky ochladilo. Poryvy větru byly kousavé a vlezlé, úplně jako v zimě. To bylo tím prvním, co zaselo Matteovi do duše semínko pochybností, které vzklíčilo, jakmile vzduchem zavířily první sněhové vločky. "Jakto?" zvolal vlk zrazeně. Napjatě čekal, jestli to není je nějaký omyl a jestli se třeba sněžení nepromění po chvilce v déšť, ale čekal marně.