Příspěvky uživatele

1/28

Matteo se povaloval v písku pod palmou. Ve skutečnosti chrápal jako špalek, ovšem octl se ve snu tak živém, že si to ani neuvědomoval. Všechno vypadalo stejně, jako vždycky - jak předpokládal, že to bude vypadat napořád. Jen... Kde byla máma? Táta? Rozhlédl se, ale známé kožichy nespatřil. Vykulil oči a rozhlédl se kolem. Táta občas někam mizel, ale máma? Kam se poděla ona? Nechali ho prostě tady? "Mi? Tá-ti?" Vyškrábal se na krátké nožky a oklepal se, aby se aspoň částečně zbavil písku, který ho tak rád lechtal v kožíšku. Tu si všimnul další zvláštní věci. Strom, pod kterým ležel, nebyl stejný jako vždycky. Větvil se do všech stran a místo pár velikých listů měl spoustu malých. Černý vlček naklonil hlavu ke straně a v jeho nepříliš bystré hlavě se pomalu otáčela kolečka, jak se snažil zpracovat tuhle záhadu. Co se to tady vlastně dělo, hm?
"Aha, jistě. Ty jsi Matteo, co?" Lehce nadskočil a otočil se po hlase, který na něj mluvil. Bylo to takové malé stvoření, které kroužilo kolem jeho hlavy. "U všech stoliček, ale ty jsi ještě úplný prcek! Zas mi sem někoho poslali předčasně," láteřilo to. "Však ti ty zuby musely sotva vyrůst, natož aby ti padaly. No, nejdřív se na to podíváme. Udělej 'á'," pobídlo ho stvoření a evidentně čekalo, až vlče něco udělá.
Matteo jen stál, koukal a mlčel jako zařezaný. Á? Ještě ani nepochopil, na co se to vlastně dívá a už měl zpracovávat nějaké zašifrované instrukce. "Hmm?" "No prostě otevři tlamu, prosímtě, takhle," přilétl tvor blíž a předními tlapami začal páčit Matteovy čelisti od sebe. Černý vlček vykonal, co se po něm chtělo, přitom stále poulil oko zvědavě po neznámém tvoru, který mu teď drobnou pacičkou poklepával na zuby. "Fakt už ti jeden chybí. Že by ti ani nenarostl? Nebo už jsi ho stačil ztratit? No, nevadí, nevadí, odměnu si za něj zasloužíš i tak." Poletucha odletěla opodál a zanechala Mattea sedět s tlamou rozevřenou doširoka. "Můžeš zavřít," máchla k němu tlapou, když to viděla, s výrazem, který se zřetelně ptal copak ti vážně musím říkat úplně všechno?
Matteo s cvaknutím zavřel tlamu. "Co si?" nakrčil čelo. Moc nepochopil, o co tady šlo, proč nějaký přerostlý komár chtěl zkoumat jeho zuby a proč mu je rovnou kritizoval. A v neposlední řadě, kde byla ta odměna. "Aha, já se nepředstavila, viď? Promiň, spousta vlčat k oblétání, málo času na plkání. Já jsem víla, víla Zuběnka. Sbírám vypadané zuby vlčat a za ně jim dám vždy nějaký malý dárek. Párkrát se ještě uvidíme." Poplácala Mattea po čenichu, před čímž vlk zprudka ucukl. Moc se mu tohle opatlávání nelíbilo. "Zubka," zopakoval nedůvěřivě stále ještě s nakrčeným čelem. Co si měl o téhle bytosti myslet? "Zuběnka, ale skoro. No, zbytek zubů ti zatím pevně drží, takže já mám hotovo. Zatím se měj, uvidíme se později. A tady je ta odměna," prohlásila a Matteo uviděl, jak se cosi třpytivého sneslo do písku, ovšem než to stačil prozkoumat, padla na něj hrozná ospalost a oči se mu zavřely.

Matteo si nijak zvlášť neuvědomoval plynutí času, ba ani starosti, které způsobil vlastním rodičům už jen svou vlastní existencí. Výhodou toho být jen malou bezbrannou hroudou byla skutečnost, že si s podobnými věcmi prostě hlavu lámat nemusel. Momentálně bylo jeho největším zájmem zkrotit své krátké nohy, aby ho nosily více spolehlivě. Začínal na to v posledních dnech přicházet. Písčitý terén na to nebyl nejvhodnější, drobné tlapky se mu bořily, ale vzhledem k tomu, že neměl zrovna moc jiného na práci a spoustu času na procvičování, postupně se z nemotorného batolení stalo cosi, co už se skutečně dalo nazývat chůzí. Dokonce si občas i poskočil... Ale moc ne. Stejně jako do mluvení, do pobíhání se mu moc nechtělo.
Z jeho pohledu bylo všechno fajn. Rodiče měl neustále na dosah, hladem netrpěl, bylo tu pěkně teplo, spousta zajímavých věcí, na které koukat. Písek ho občas trochu svědil v kožichu nebo ho škrábal mezi polštářky tlapek, ale vzhledem k tomu, že nic jiného neznal, po ničem jiném ani netoužil. Zrovna se povaloval s tlapkami vytrčenými k obloze, když zaslechl, co táta říká. Překulil se na břicho, naklonil hlavu ke straně a našpicoval ušiska. Jít? Jít kam? "Hmm?" vyloudil tázavý zvuk, který byl mnohem jednodušší, než snažit se uchopit složitá slova, která se mu v tlamě divně překrucovala a kolikrát z ní vyšla úplně zmrzačená.