Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 29 (4/5)
Leden 1/10 - Star

Potulovat se moc neměl ve zvyku. Obzvlášť ne, když všude ležel ten bílý nepořádek. Jak že se tomu říkalo? No, to bylo jedno. Neměl to rád a to bylo to hlavní. Přesto se nějakým nedopatřením zatoulal až k jezeru. Vypadalo podobě, jako to v oáze, což bylo fajn. Jen, co k němu však došel a chtěl se napít, zjistil, že to ve skutečnosti vůbec není jako jezírko v oáze. Byl to jenom další chyták, jakých se svět zdál být plný. Voda v tomhle jezírku byla tvrdá jako kost. Zkusmo na ni položil tlapku, přenesl na ni váhu... a najednou stál na vodě. "Huh," okomentoval to nevzrušeně a sklonil čenich až k tuhé hladině. Olízl ji. Ano, jako voda to chutnalo. Jenže pít se nedala. Tak co měl tedy dělat? Jíst ji? No, zkusit to mohl, konec konců měl žízeň a nic lepšího ho nenapadalo. Otevřel tlamu a pokusil se do vody zakousnout. Nemohl však přijít, jak na to. Nedařilo se mu dostat správný úhel, pokaždé skončil s čenichem opřeným o led a mezerou mezi čelistmi, ale vody nenabral ani trošku.

Loterie 15 (5/5)
//Tenebrae přes Esíčka

Ne, Matteo skutečně neměl ponětí, o co mezi rodiči kráčí. V některých ohledech mu dospělí připadali jako mimozemšťani, občas vážně nechápal, o čem mluví, jako kdyby používali nějakou šifrovanou řeč. Moc ho to ale neštvalo, hlavně ne teď, když se mohl spokojeně vézt na otcových zádech a rozhlížet se po divném okolí. Támhle byla voda, ale ne tak klidná, jako v oáze, někam prchala jako o závod. Ty divné palmy byly stromy. Divná studená zem sníh, jak se dozvěděl od mámy, když se rozpovídala o ročních obdobích. Táta nechtěl, moc toho celkově nenamluvil, a tak Matteo poslouchal Biancu.
Představu jara už si začínal trochu upevňovat, když už o něm slyšel podruhé. Tehdy uvidí ten mech. Pak přijde větší teplo, ale moc dlouho to zřejmě nevydrží - všechno se to nakonec sveze zase k téhle zimě, které se mu tedy nedařilo přijít na chuť. "Jaro... Podzim, léto, zima?" zopakoval zadumaně. Jaro bylo po zimě, zima byla teď... ten zbytek byl trochu sporný. Když už i roční období mu zamotala ne zrovna bystrou hlavu, co s ní udělá magie? Těžko říct, možná prostě exploduje, ale jen to slovo zaslechl, chtěl to samozřejmě vědět. Upřít se mu nedalo, že byl podobně zvědavý jako jiná vlčata. Jen se za odpověďmi nechtěl honit. "Magie sou taky počasí?"
Přemotivovaný teda Matteo rozhodně nebyl. Ale byl nesnaživý? "Já se snažil," ozval se krapet dotečný hlásek z Meinerova hřbetu. Jasně, že se snažil! Nemohl za to, že ten kopec byl tak hrozný a zima tak otravná a sníh tak lepkavý a studený a že bylo všechno nějak zařízené proti němu. Vzápětí šokovaně vykulil oči na mámu, když navrhovala, že by měl potom na oplátku on táhnout tátu na hřbetě. "Ale- Ale- To mě rozsedneš," zhrozil se. Takhle to fungovalo? Proč mu to neřekli dřív?

//Mech přes Východní hvozd

Loterie 2 (2/5)

Máma se tedy vážně hodně rozpovídala. Sdělovala mu tolik nových informací a on se opravdu snažil si to všechno zapamatovat, ale bylo dost možné, že se mu velká většina sypala druhým uchem zase ven. Dokonce i táta k tomu něco přidal. Podzim a léto, to vážně neznal. "A co jsou?" chtěl vědět, sice už měl teď hlavu zamotanou dost, ale stejně otázce neodolal.
Vyhlídka na další malé vlky ho ovšem nadchla, což se projevilo především zabušením ocasu do sněhové pokrývky, která se stávala hlubší a hlubší. "Tak jo!" odkýval to, spokojen touto odpovědí - když budou ty "sestřenky", ať už to znamená cokoliv, větší jenom o málo, snad to nebude vadit.
Informace, že kopců je na světě víc, byla totálně zdrcující. Proč? Copak je snad měl někdo rád? To si tedy neuměl představit. "Huummm," zabručel jenom, aby dal najevo, že slyšel, i když ho to tedy nijak neokouzlilo. Že si odpočine až potom, co se vyškrábe na nějaký strašný kopec, se mu nezamlouvalo. Natožpak kdyby se přitom musel brodit tím studeným bílým nepořádkem, kterého pořád přibývalo a bez ustání se sypal z nebe. Ještě, že tu byl táta, aby ho před tím zachránil.
"Jo, jo," odkývl Biance její otázku a aby tedy dostál slušnému vychování, naklonil se trochu dopředu k tátově kompletnímu uchu: "Dík." Pak už se spokojeně vezl, jako nějaké princátko na dvojbarevném oři a bylo mu fajn. Kdoví, jak fajn bylo Meinerovi, který se s ním musel vláčet, ale i když pomalu rost, byl Matteo pořád jako za groš kudla a aspoň byl jenom jeden. Sice ho máma upozorňovala, že se moc dlouho vozit moci nebude, ale na to v tu chvíli nemyslel, jen si užíval, že teď momentálně nemusí šlapat po svých a propadat se do sněhu, když je navíc ještě všude taková zima. Hned se ten divný nový svět zdál snesitelnější.

//Zrcadlové hory přes Esíčka

Probudil se pod Zubčiným stromem tak, jako už párkrát předtím. Neuniklo mu, že se okolí měnilo, čím dále postoupili na svojí cestě, avšak ten strom se zdál pořád stejný. Moc nechápal, jak to je možné. Uměl se ten strom snad přemisťovat? Pronásledoval ho? Uměl chodit? Matteo se usadil a bedlivě javor pozoroval. Doufal, že ho přistihne, jak vytahuje kořeny z hlíny a začíná si vykračovat na vandr. Jenže strom se ani nehnul. Nejspíš to nechtěl prozradit, když ho vlček pozoroval. Ale na něj si nepřijde. Přišel na jeho tajemství a teď už o něm bude vědět. Bude si dávat pozor a nakonec určitě uvidí, jak strom chodí. Vlastně...
Matteo vstal, otočil se ke stromu zády a začal si to vykračoval sněhovou pokrývkou kupředu. Dělal, že se nedívá, ale mžoural přes rameno. Každou chvíli ho strom bude muset začít následovat, jestli nechtěl, aby mu utekl. Každou chviličku-
"Co tu tu vyvádíš?" snesla se k němu Zubka zhůry a vypadala upřímně zmateně. "Vypadáš, jako by ses bál, že se po tobě můj javor vrhne." Vlček lehce nakrčil čenich. "Nebojim." Tohle byl experiment, copak to neviděla? Dospěláci tedy uměli být zabednění, dokonce i když byli tak mrňaví jako Zubka. "A co to tedy děláš?" "Číhám," opáčil prostě. "Na strom? Nepraštil ses trošku do hlavy?" slétla víla níže a s upřímným zájmem začala zkoumat jeho hlavu, jestli mu na ní neraší boule. "Ne," otřepal se, protože ho její malé tlapky lechtaly a stejně se mu nelíbilo, když na něj někdo šmatal. "On se hejbe," ukázal tlapou na strom a chvíli na něj oba hleděli, jak tak dokonale nehybně stojí.
"Matteo," začala po chvilce Zubka opatrně, jako by přemýšlela, jak mu co nejnežněji vysvětlit, že je úplně na hlavu. "Je to strom. Nemůže se hýbat, má kořeny hluboko v zemi." Jenže on věděl, že to není pravda. Věděl to. Jakto, že to neví Zubka? Však v tom stromě žila. "Ale." S nelibostí si uvědomil, že tohle bude chtít hodně mluvení. "Byl na poušti. Teď je tady. Jakto?" Zubka se nad tím zamyslela. "Víš, tohle místo... není tak úplně stejně skutečné, jako ostatní místa. Můžeš ho navštívit jen ve snu a tak ho částečně utváříš i ty. Normálně tu bývá les, ale ty jsi ještě v žádném nebyl, takže si ho neumíš představit. Už se tomu ale přibližujeme. Brzy už tu bude les jak se patří." Matteo si to nechával projít hlavou. "Aha," řekl nakonec prostě. Nechápal to úplně, ale základní obrysy nejspíš pochytil. "Tak ahoj," broukl a otočil se k odchodu. "Počkej! Ani jsi si nevyzvedl odměnu za další zoubek." Zubka nechala na zem dopadnout několik hezkých svítivých kamínků. "Dík," broukl Matteo, protáhl se a párkrát máchl krátkým ocáskem. "Tak se měj hezky a zase mě přijď někdy navštívit. To by mě zajímalo, co vymyslíš přístě," zasmála se Zubka.

+ 7 + 3

7. Naplánuj si svou první zimu
//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Ten mech ho celkem zajímal. Dle mámy měl ale momentálně docela smůlu. Musel čekat, až přijde Jaro - ať už to byl kdokoliv. "Aha," zafuněl trochu zklamaně. Zajímalo ho, co leží kolem a ty nové věci, o kterých rodiče mluvili, ne že ne. Jen z toho byl zároveň docela vyjukaný. Už teď bylo všechno docela jiné, než na co byl zvyklý, úplně jiné, klidně mohli spadnout na nějakou jinou planetu. Byl tedy ostražitý a nejistý, jestli se mu to zamlouvá či ne. Ovšem máma mluvila dál a zdálo se, že i ve zbytku světa jsou věci podobné těm, které znal. Oázy, stromy a tak dál. Taky vlci, asi jich bylo vážně hodně a Matteo se v tom popisu ztratil takřka okamžitě. Přesto na ni hleděl se zájmem. "Sou malí?" chtěl hned vědět. To bylo to, co ho zajímalo nejvíc. Byli vůbec někde takoví malí vlci jako on, nebo byl jediný? Máma s tátou byli velcí. Chtěl by někoho, kdo je mrňous jako on.
Vypadalo to, že Matteova existence se bude muset někomu vysvětlovat. Otáčel hlavou sem tam mezi mámou a tátou, jak si vyměňovali věty. Moc se nechytal, nevěděl, kdo jsou Proxima, Saelind ani Saturn a rovněž netušil, proč by někdo neměl pochopit, co je zač nebo odkud se vzal. Přece tady prostě byl, ne? Bylo na tom něco divného?
Diskuze dospělých ho rychle přestala bavit a šplhání do kopce ho otrávilo dokonale. Rozhodl se, že v tom pokračovat nebude. Rodičům se to ale moc nelíbilo. Otočil se zlatýma kukadlama na mámu. "Ale kopec," zaprotestoval, když se mu pokoušela vysvětlit, že zastavovat nemůžou. Přemlouvala ho, aby šel dál, ale on prostě nechtěl. Bolely ho nohy, byla tu mnohem větší zima, než doteď zažil, všechno bylo divné... Nechtěl dělat problémy, ale nechtěl ani jít dál. "Už je," zkonstatoval prostě na tátovu pobídku. Kde v poušti bylo všechno hnědé a béžové, tady bylo všechno bílé, ale místní písek za moc nestál. Lepil se na tlapy a studil až hrůza.
Co teď? Mohli by tu taky zůstat do konce věků, kdyby se táta náhle neposkládal k zemi. Matteo ho chvíli sledoval, ale když mu došlo, o co jde, byl na nohou dosti rychle. Možná, že se Meinere stačil dopočítat ke dvěma, ale ke třem ani náhodou. Vyškrábal se na dvojbarevný hřbet, uštědřil otci důkladný kopanec do žeber, jak se uveleboval v jeho husté srsti a pak už se spokojeně usadil. Zaplácal spokojeně ocáskem do tátovy páteře. "Bezva," pochvaloval si a už si maloval, že by se takhle ten sníh přečkat dal. Táta příjemně hřál a všechno mohly odchodit jeho delší tlapy, zatímco si on ty svoje mrňavé bude šetřit. Skvělý plán. Přežije zimu jako batoh na tátově hřbetě. Museli teď vypadat jako jedno z těch zvířat, co chodila po poušti s hrbem na zádech. "Hehe," uchechtl se vlastním myšlenkám a rozhlížel se po světě z docela nové perspektivy a tedy i s novým zájmem.

Prosinec 4/10
25. Ochutnej padající sněhové vločky

Sníh. Takže to bílé, co se sypalo z nebe, to byl sníh. Pořád ale nechápal proč. K čemu to bylo? Co to tady chtělo? A hlavně kdy to zase zmizí? Matteo nebyl ze zimy nikterak nadšený. Písek pouště dovedl být otravný, ale nestudil do tlapek a do čumáčku. U oázy se netřásl zimou, snad jen párkrát v nejchladnější noci a to stačilo zachumlat se blíž k mámě, ale teď byla zima pořád, všude, ať už bylo světlo nebo tma, zřejmě na tom vůbec nezáleželo, protože sníh nikdy nespal. K jeho smůle s tím však nešlo vůbec nic dělat. Mohl zkusit trucovat (a taky zkusil), ale bylo mu to platné asi jako mrtvému zimník. Mohl se oklepávat pořád dokola, ale nakonec si bílé vločky stejně našly svou cestu do jeho kožichu. Ať dělal, co dělal, nebylo úniku.
Postupně se tedy odhodlal, že to trochu prozkoumá. Zanechal ve sněhu jeden dokonalý otisk tlapky. Už byl větší, než první ťapičky, které zanechal ve vlhké půdě na břehu jezírka v oáze, ale ne zase o moc. Zřejmě byl pomalý ve všem, i v růstu. Potom sníh očichal, přičemž si ho trošku nabral do čenichu. "Hepš," prskl a nespokojeně si čumák otíral. "Pšf, pf," otřásl se a zbavil se i zbytků bílého nadělení. Nepříjemné!
Nijak zvlášť to ale nevonělo. Jestli něco, připomínalo mu to vodu. V tu se to i proměnilo, když mu náhodou nějaká vločka přistála na čenichu. Zamračil se v zamyšlení. Věděl, že ochutnávat zem není dobrý nápad - když zkoušel písek, chroustal mu mezi zuby ještě hodiny potom. Teď zem tvořil sníh a on neměl nejmenší zájem, aby mu vrzal v tlamě. Ale ty malé kousky, co létaly vzduchem? Otevřel tlamu a po několika chumáčcích chňapl. Nebyl velmi koordinovaný, ale vloček se z nebe sypalo hodně, takže jich pár ulovil. Zastudily ho na jazyku, rozpustily se a byly pryč. Skutečně to chutnalo jako voda, akorát dost studená a bylo jí málo. Chytat vločky mělo ale něco do sebe a tak v tom ještě chvíli pokračoval. Alespoň jednu pozitivní věc na příchodu zimy si našel.

3/28

Opět tady, pod tím divným stromem. Už se tomu ani nepodivoval, zdálo se, že tohle místo ve svých snech bude navštěvovat často. I když byly, pravda, mnohem živější než jiné sny. Rozhlédl se kolem, ale Zubku neviděl. Začal čenichat okolo kmene stromu, bez velkého zájmu, jen aby zabil čas, ale... Nebylo tentokrát něco jinak? Zvedl hlavu a do tváře se mu opřel chladný poryv větru. "Brr," otřásl se černý vlček, jak mu profoukl kožich až na kůži. Jakožto mládě pouště nebyl zvyklý na takovou zimu! Vichr se do něj opřel znovu a tentokrát s sebou přinesl i cosi divného. Bílé kousky něčeho, co se mu zasekly v černé srsti. Několik mu jich dopadlo i na čenich a ty se proměnily ve vodu, sotva si je chtěl prohlédnout. "Co-co-co?" otřepal se a plácal se tlapami po tvářích a tlapkách, zkrátka kam si dosáhl, protože na něj to bílé pořád sedalo a on to nechtěl.
"Co to tady vyvádíš?" ozvalo se nad ním pobaveně. Zvedl hlavu a samozřejmě, kdo jiný, než Zubka by se tam vznášel za pomoci drobných křidélek? "Hnusná věc," objasnil a ukazoval přitom na bílé chmýří, které mu ne a ne dát pokoj. "To je sníh, ty telátko," zavrtěla Zubka hlavou. "Jen, co popojdete ještě dál na sever, bude úplně všude." "Proč?" zaúpěl Matteo, kdo tohle vymyslel? Kdo by něco takového chtěl? Jemu se to nelíbilo. Bylo to studené a lepilo se to na něj.
"Protože tak už to na světě chodí. Na většině míst, kde žijí vlci, v zimě sněží. Příroda si odpočine a na jaře zase vyraší zeleň a kvítky." Neuměl si představit ani zeleň, ani kvítky a nebyl si jistý, jestli stojí vůbec za tohle všechno. Za tu chvíli, co tu stál, už sníh začínal pokrývat zem. Písek mizel a když se rozhlédl po palmách, zjistil, že se změnily. Už to vůbec nebyly palmy, všechno to byly ty divné stromy jako ten, ve kterém žila Zubka. Černý vlček si trucovitě kecl do tenké vrstvičky sněhu a tvářil se jako kakabus. Což upřímně nebyla moc velká změna oproti normálnímu stavu.
"Všechno nemůže zůstat napořád stejné, Matteo. V životě se pořád něco mění. Zvykneš si." "Nechci," odfrkl si a oklepal se od sněhu. "Nic jiného ti, milý zlatý, nezbývá. Jestli tě to potěší, tak za mnou budeš moct ještě nějaký ten čas chodit. Ale nezaručím ti, že to tady bude pořád stejné. Už teď se to začíná měnit, protože se stěhuješ jinam." Nad tím se krátce zadumal, ale přišlo mu to všechno poněkud abstraktní. Neměl nejspíš dost velkou fantazii, aby něco podobného dovedl uchopit. "Tak jo," zabručel nakonec smířlivě a začal se soukat pod kořeny javoru. Však on se před tím sněhem schová! Zubka si jen povzdechla. Co s ním měla dělat?

+7 a +3

Prosinec 3/10 - Meinere

Těžký úděl otce Matteo stále neregistroval. Ani fakt, že mu málem vykopal zuby. Nedovedl se soustředit na dvě věci naráz a momentálně měl před sebou cosi, co bylo mnohem zajímavější a v tu chvíli to vypadalo i důležitější. Chtěl hrozně vědět, co to je. Otec mu sdělil, že to je pouštní zvíře. A že není nebezpečné. Vážně ne? Byli přece obří. Mohli by ho určitě spolknout jako malinu. Tak jako máma dovedla sníst myš, pouštní zvíře by spolklo Mattea. "Sou ale velký," okomentoval pouze, ale přesunul se od táty dál a udělal pár opatrných kroků směrem ke kraji vody, u které velbloudi pili. Pořád mezi nimi bylo celé jezírko. To by určitě nepřeskočili, usoudil. Dokonce ani se svýma dlouhýma nohama.
Chtěl si je ještě prohlédnout, ale zvířata svou návštěvu u oázy ukončila a začala se vzdalovat pryč svou divnou mimochodnou chůzí. "Čau," houklo černé vlče přes vodu a rozpláclo se do písku. Překulil se na druhý bok, aby viděl na tátu. No, tak to by bylo. Ranní pozdvižení dokončeno. A teď... teď mu zakručelo v břiše. Olízl si tlamu, kde se vlastně pořád flákala máma? To ještě spala? "Ham," vyjádřil se Matteo s veškerou oduševnělostí pravlka a zajímalo ho, jestli má na tenhle problém táta nějaké alternativní řešení, když máma zřejmě nebyla možností.

2/28

Když se tentokrát rozhlédl a spatřil ten divný strom, už se nedivil. Věděl, o co jde. Tohle nebylo doopravdy... nebo ne úplně doopravdy. Nechápal to plně, ale dost na to, aby ho to už nevyplašilo. Tady žila Zubka, vlčice ještě menší než on, zato s křidélky. No a samozřejmě taky sběratelka vlčecích zubů. Mattea by zajímalo, co s nimi dělala. Jedla je? Nic jiného ho nenapadalo. Tentokrát měl něco i on pro ni, jenže ji zatím neviděl. "Zubko," houkl, ale víla nikde. "Hrmpf," zahučel a položil si svůj dárek k předním tlapám. Usadil se do písku a čekal. Čekal, čekal... a za chvíli usnul.
Kdoví, jak dlouho spal, ale vzbudilo ho dloubání do čenichu. "Matteo. Matteo! Vstávej, ospalče, tady mi nemůžeš chrápat!" Vlček otevřel oči, rozespale zamžoural a doširoka zívl. "Skvělá ukázka chrupu. Vidím, že je čas na další odměnu," švitořil tenký hlásek, který nemohl patřit nikomu jinému, než Zubce. Konečně se rozkoukal dost na to, aby ji uviděl. Třepotala křídly kousek před jeho čenichem a na zem se sesypalo několik třpytivých kamínků. "Dík," vyjádřil se Matteo stručně a zabušil ocáskem do země, i když jeho obličej si zachovával stále svůj obvyklý výraz. Snad jen na moment se mu lehce pozvedly koutky tlamy.
"Taky něco mám," řekl pak pomalu, soustředěně ze sebe větu vysoukal, ale byla v ní naštěstí samá snadná slova. Narozdíl od toho dalšího. "Vážně?" zpozorněla Zubka. "A copak?" Matteo postrčil tlapou polovinu skořápky od kokosového ořechu, kterou našel v písku a kývl k ní čenichem. Nechtěl se ani pokoušet to vyslovovat, ale Zubka ho jen tak snadno nenechala. "Páni, to mi chceš dát? Copak to je?" "Spo-sko-" Soustředěně nakrčil čelo. "Sko-láp-ka. Skolápka." "Ó, a z čeho by tak mohla být?" Matteo naklonil hlavu ke straně. Zkoušela ho? Snažila se ho donutit mluvit? Když jeho to tak hrozně nebavilo! Bylo to těžké. A těžké věci byly únavné.
"Notak, mě to vážně zajímá, pouč mě, prosím," žebronila víla a tvářila se tak zvědavě a dychtivě, že asi neměl na výběr. Ztěžka si povzdechl, až mu poklesla ramena, jako by na nich vlekl tíhu celého světa. "Z koko-žechu." "Aha! Tedy, skořápku z kokořechu jsem ještě nikdy nedostala. A tahle je vážně pěkná! Mockrát děkuju. Schovám si ji do svého stromu, třeba si z ní udělám křeslo nebo tak něco." "Tak jo," pokýval hlavou a znovu zavrtěl ocasem, rád, že někdo další dovede taky ocenit dobrou skořápku. "Čau," rozloučil se ještě s vílou a krátce jí mávl na rozloučenou. Cítil totiž, že se každou chvíli probudí a věděl, že to znamená konec téhle návštěvy. "Naviděnou," rozloučila se i Zubka a byla pryč.

//Oáza přes Poušť

Rodiče podle všeho řešili, jestli zůstane Matteo zakrslík, nebo hodlá ještě povyrůst. Což o to, on by klidně o něco větší byl, ale jak to měl udělat? To mu nikdo nikdy neřekl. Podíval se na své mrňavé tlapky, pak zvedl hlavu k rodičům, kteří se nad ním oba zatím tyčili. Neměl důvod věřit, že by se to mělo změnit. On byl malý, oni velcí, tak to bylo od začátku.
Na druhou stranu nic nemuselo zůstávat pořád stejné, jak nyní zjišťoval, protože se stěhovali. Do lesa plného mechu. Co je strom věděl. V oáze jich pár rostlo. Z matčiných slov usoudil, že v tom lese jich ale asi bude o hodně víc. To mu nevadilo, stromy byly v pohodě, jen si tak stály a nikoho si nevšímaly. Ale mech? Smečka? Nic mu to neříkalo. "Hu-huh," zahučel cosi nepříliš srozumitelného, mohlo to vyjadřovat zmatek nebo klidně souhlas. No, i kdyby nesouhlasil, co mu to bylo platné? Už byli pomalu na cestě.
Máma tvrdila, že nebude moc dlouhá. To se mu celkem ulevilo. Už teď ho to totiž štvalo. Vidina nových věcí ho přece jen trošku povzbudila, ale nehrnul se za tím po hlavě, jak by se dalo možná čekat. "Hm. Čeba mech?" zeptal se, protože ten mech a Mechová smečka mu pořád ležely v hlavě. Zmateně se otočil na tátu, když se vyptával mámy, jak o něm poví nějakému Saturnovi. O mně? Skákal mezi nimi pohledem a doufal, že mu to někdo vysvětlí.
Před nimi se zatím tyčily vysoké kameny. Hodně vysoké. Sahaly až do nebe a zdálo se, že právě tam jdou. Cesta se začínala zvedat, zem pod tlapami byla náhle pevná, ne jako otravný písek, ale mělo to své vlastní problémy. Chvíli vydržel stoupání jakž takž po vlastních, ale brzo se rozhodl, že už by to stačilo. Hlavně, když viděl, jak vypadá cesta před nimi. "Ne-e," zašprajcoval se a sedl si na zadek. Nejspíš ho bude muset někdo odtáhnout nebo odstrkat, ale teď se mu prostě dál nechtělo.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Rodiče cosi řešili mezi sebou. Matteo poslouchal a bylo jasné, že už je to tady. Čas velké změny. Chvíle, kdy se všechno změní a co dosud poznal se najednou obrátí vzhůru nohama. Ne, že by to přesně věděl a uměl si to dokonale představit, ale i tak tušil. "Do-mů?" zamrmlal nejistě. Byl zvědavý, ale taky ho tyhle novoty dost znejisťovaly. Zřejmě však nebylo na výběr. Máma se zvedla, táta už vypadal taky připraveně, takže malý vlk se rovněž vydrápal na své krátké nožky, otřepal se od písku a zařadil se kamsi mezi ně. Skákal pohledem z jednoho na druhého. Tohle se ještě nikdy nestalo, ještě se nikdy nevypravili na žádnou výpravu všichni společně.
Snažil se s rodiči držet krok, i když jeho tempo nebylo zrovna příliš závratné. Několikrát se ohlédl na jezírko s palmou, které se vzdalovalo, vzdalovalo... za chvíli zmizelo z dohledu za písečnou dunou. Jako by nikdy ani nebylo. A bylo vedro. A v písku se šlo blbě. Tady dál od oázy byl takový sypčí a zrádnější, až Matteovi podjížděly tlapy a párkrát šel málem na čumák. "Je to daeko?" zabrumlal nespokojenou otázku, sotva ušli kousek.

//Prstové hory přes Poušť

Prosinec 2/10 - Meinere

Dokud táta nepromluvil, vůbec si neuvědomil, že po něm šlape. Vykulená zlatá kukadla měl jen pro ty divné tvory na druhém břehu jezírka. Byli obří. Dokonce i z dálky. A byli strašně, strašně divní. Už jen to, jak chodili. Vypadalo to, že písek jim nedělá žádný problém a vlků opodál si zřejmě vůbec nevšímali. Zato Matteo byl jako v transu. Teprve až když se ozval otcův hlas, věnoval mu krátký pohled a uhnul se trochu stranou, přičemž pro změnu šlápl tátovi na tlapu. Bylo zřetelně vidět, že jeho pozornost je někde úplně jinde. Natahoval krk, ocas se mu občas škubnul do strany, jak se nemohl rozhodnout, jestli je z těch zvířat nadšený nebo vyděšený. Nejspíš od každého trochu. "Co-co-co?" blekotal a zuřivě bodal přední tlapou do vzduchu směrem, kde se hrbatí tvorové skláněli k vodě a napájeli se. Jisté bylo, že to nejsou vlci. Zbytek mu byl záhadou.

Prosinec 1/10 - Meinere

Matteo se uložil na písek mezi otcovýma tlapama a vmžiku spal jako špalek, vůbec neřešil, že by snad mohl překážet nebo něco podobného. Ani ho to nenapadlo. Nevzbudil se, když ho dvoubarevný vlk poodstrčil, jen cosi zamumlal, zafuněl a spal dál. Až dokud ranní paprsky nezačaly vykukovat nad poušť, která už dlouho jejich domovem nebude... která jím vlastně nikdy doopravdy ani nebyla.
Vlče procitlo pomalu, zívalo, mžouralo a nakonec se jen tak povalovalo a koukalo kolem sebe. Nejspíš byl jedinou bytostí, která v tu chvíli byla vzhůru. Táta nepochybně ještě spal a jeho hlava Mattea trochu utlačovala, což si ve spánku neuvědomoval, ale teď jasně cítil, že nemá moc místo. Pomalu se vysoukal ven a lehl si do písku vedle, koukal na vodu oázy a... a co to bylo támhle? Na druhém břehu se zjevila obrovská zvířata s hrbem na hřbetě. Matteo vytřeštil oči, chvíli na ně jen tiše zíral a potom se začal spěšně cpát mezi Meinerovy tlapy. Jen tak pro jistotu. Co kdyby to bylo vlkožravé? Ale jak couval, akorát šlápl tátovi na čumák.

Listopad 10/10 - Meinere

Rozhodnutí najít další malé vlky nebylo podpořeno ani zavrženo, tím pádem to považoval za hotovou věc. Prostě to tak bude. Táta už nic dalšího neříkal a Matteo neměl dalších otázek. Ten výlet je čekal už brzy, ale prozatím všechno zůstávalo tak, jako vždycky a tedy bylo všechno v naprostém pořádku.
Stočil se na písek pouště mezi jednou černou a jednou bílou tlapou, čenich si položil na svoje vlastní nohy a i když jeho zlatá kukadla pořád svítila jako žárovičky, bylo vidět, že už mu trochu padají víčka. "Jo," konstatoval prostě a střihl lenivě ušima. Před chvílí byl ještě naprosto bdělý, ale ospalost na něj padla zčista jasna jako těžká deka. Doširoka zívl, zavrtěl se na pískovém podloží a zaklapl oči. "Bou," hlesl ještě, což mohlo být dobrou nebo taky něco úplně jiného. Jisté bylo, že Matteo už to určitě neupřesní, protože během chvíle chrápal jako špalek.

Listopad 9/10 - Meinere

Ne, otázky ze sebe opravdu nesypal po hrstech. Celkově toho tolik nenamluvil, neměl prostě potřebu. Možná, až uvidí ty nové kraje a divné věci, o kterých táta mluvil, bude toho víc, co by ho zajímalo, ale prozatím ho to netížilo. Neuměl si to představit, bylo to příliš neurčité.
Jednu další otázku ale měl, s trpělivostí čekal, až se mu dostane odpovědi. "Mhm," potvrdil jen souhlasným zabručeným, že vážně myslel malé vlky. Než mu táta odpověděl, lehl si do písku, ale jeho tlapy měl pořád z obou stran a mohl mu pohlédnout hezky přímo do očí. No... do oka. Druhé rozpůlený vlk někde ztratil. Mínil, že nějaká další vlčata se možná najdou. To nebyl žádný slib, ale stejně to do Matteovy dušičky zaselo naději. Ocásek se mu opět rozkmital. "Najdem je," pokýval hlavou, ve které mu to touhle tátovou větou začínalo dávat smysl. Malí vlci se najdou, tím pádem jeho rodiče určitě taky našli někde tady a mohli by se cestou nalézt i nějací další.
A že by mohl dorůst? Nakrčil čelo a položil svou malou tlapku vedle tátovy veliké pracky. "Hmm." Zdálo se mu to docela... nepravděpodobné. Muselo to určitě trvat hrozně, hrozně dlouho. Do té doby se beztak nějací malí vlci najdou. Dál to ale nekomentoval. Stočil se místo toho do klubíčka mezi tátovy tlapy. Zdálo se, že se o něj konečně začíná pokoušet ospalost.