Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 1/10 - Jessie

Okolo jezera byl tentokrát Matteo velice opatrný. Ne, že by se bál pádu do vody, ta teď totiž byla tvrdá. Už zapomněl, jak se tomu říká, ale věděl, že to dělá zima, takže se mohl procházet přímo po hladině a nebát se vůbec ničeho. Před čím se měl na pozoru byli divní vlci. Nechtěl zase potkat tamtoho černobílého s divnými klikyháky, který nechápal nic, co mu Matteo říkal a celkově byl prostě... divný. Plížil se proto opatrně kolem. Škoda jen, že ho černý kožich na sněhu prozrazoval.
Proč se sem vlastně znova vypravil? Sám pořádně nevěděl. Chtěl se prostě něčím zabavit a tak trochu doufal, že by tady mohl najít další malé vlky. Na ty zatím úplně moc štěstí neměl. Nevěděl, kde je hledat. Proč neměl žádného sourozence? I se sestrou by se spokojil, i když brácha by byl lepší... Trochu si povzdechl a sunul se dál kolem jezera s čenichem těsně nad sněhovou pokrývkou, jak se snažil vyčuchat si kamaráda.

Loterie 154 (5/5)

Dospělí se bavili mezi sebou a většina z toho nebyla moc zajímavá. Klasické věci jako podivování se nad tím, odkud se vzal a ujišťování, že to, že se tu vzal, není nic špatného... Ještě aby bylo? Pořád mu nicméně nebylo jasné, proč je pro všechny jeho existence takovým překvapením. Otcova odpověď mu popravdě moc nepomohla. Hlava mu klesla ke straně v nechápavém výrazu, jak se snažil vyřešit tenhle divný početní příklad, který ale nevycházel. "Ale..." Podíval se na tátu, na mámu, na svoje vlastní tlapy. Jeden, dva, tři. "Ale my sme tři." Nedávalo to smysl. Ani trochu.
Mezitím se strýček vyjádřil o počasí, čímž si získal větší kus Matteovy přízně, než doteď. Nicméně následovala další spousta dospěláckého blábolení, které pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Otázka jídla ho celkem zajímala, ale chtěl ho spíš jíst, než se po něm koukat nebo ho chytat. Poslouchal tedy jen tak napůl ucha a zatím se přehraboval tlapkami ve sněhu, než zase zaslechl něco, co ho víc zaujalo. Malý vlk? Uši mu rázem stály v pozoru a krátká oháňka zašvihala sem tam. "Kde?" vyštěkl se zájmem a vytáhl se do celé své zanedbatelné výšky, aby se mohl lépe rozhlédnout kolem.

Loterie 134 (5/5)

Náhle sebou škubl a otevřel zlatá očka. Doma. Přesně tam, kde byl celou dobu, celé jeho dobrodružství se odehrálo jen ve snu. Ale jak byl živý! Matteo vyskočil a začal okamžitě čenichat u zadní stěny úkrytu, kde se předtím otevřel onen průchod. Necítil hrbaté zvíře a neviděl žádný důkaz, že tady bylo. Opřel se předními tlapkami o mech, ale stěna byla pevná. Nepovolila. Dobře. Nejspíš to vážně byl jenom obyčejný sen. Vlček zívl, několikrát se otočil kolem dokolečka a znovu ulehl na měkký mech. Zavřel oči a pomalu začal odplouvat zpátky do říše spánku. Jestli to byl jen sen, tak kam se poděl můj klacík? bleskla mu hlavou ospalá myšlenka. Jeho klacík skutečně zmizel a už ho nikdo nikdy neviděl. Ne, že by ho někdo hledal. Jediný, kdo o něm věděl, byl Matteo a když se probudil po svém druhém šlofíku, už si nevzpomněl ani na něj, ani na svůj divný sen.

Loterie 133 (4/5)
Leden 9/10

Jakto? Kam se poděl? A jak se teď dostane zpátky? Matteo zmateně přešlápl z jedné tlapy na druhou. "Mami?" houkl zkusmo. Nic. "Tati?" Nic. Vůbec nic. Cítil, jak mu začíná bušit srdce. Nevěděl, jak takovouhle situaci řešit. Kolem nebyl vůbec nikdo, kdo by mu mohl pomoci, dokonce i hrbaté zvíře zmizelo beze stopy... Přecházel sem a tam, čenichal v místech, kde byl předtím průchod, ale vůbec nic nenacházel. "Mami! Tati! Mamitatimatati!" hulákal z plných plic a už se o něj pokoušela čistokrevná panika. Tohle bylo přece hrozné! Strašné! Nemohl tu být sám, úplně ztracený, vždyť si nepamatoval, jak se má dostat až na sever do lesu plného mechu a vlků a všeho. Už nechtěl poušť, najednou se mu už nelíbila, chtěl domů, domů-

Loterie 130 (1/5)

Vrhl po mámě trochu ublíženým pohledem, když dostal pokáráno, že "čumí" se neříká. Fajn, dobře. Nechápal příliš proč, ale dobře. Akorát, že to vůbec neodpovídalo na jeho otázku. "A proč teda kouká?" Chtěl to vědět. Připadal si jako nějaký zajímavý exemplář hmyzu, který zvědavci okukují. Blyštivý vlk se vyjádřil, že ho jen překvapilo, odkud se tu vzal. Divná věc, nad jakou se divit. Prostě přišel, ne? Nebo... spíš přijel na tátovi, ale to už byly detaily.
Mamka mu vysvětlila, že tohle je tedy ten strejda Saturnus. "Ahaaa," protáhl. Ten z toho tedy vypadal dost vyjeveně. Možná stát se strejdou bolelo nebo tak něco. Matteo se každopádně držel Biance u nohou a zrovna tak jako táta toho moc neříkal, jen si v hlavě přebíral, proč že je kolem něj tolik povyku. A proč táta tvrdí, že je překvapil? Spěšně se po něm ohlédl. "Jakto!" Nepamatoval si, že by něco takového dělal.
Mezitím mu strýček sdělil, že ho rád poznává. "Čau," odpověděl na to Matteo jediným, co ho napadlo a párkrát máchl ocasem. Došel během těch pár minut k závěru, že je strejda možná trochu na hlavu, ale snad to nevadilo. Když už nic, měl aspoň dobré názory na počasí. "Počasí je hnusný," odsouhlasil téměř nadšeně. Už toho bílého nepořádku bylo snad dost, ne?

Loterie 122 (5/5)
Leden 8/10

Sotva vyběhl ven, ucítil na hřbetě teplé pouštní slunce. Písek ho pálil do tlapek. Ale velbloud... zmizel? "Hej. Hej!" zvolal, ale nepřišla žádná odpověď. Rozhlédl se doleva, potom doprava. Zvíře nikde. Zmizelo i s jeho klacíkem. Rozplynulo se v horkém pouštním slunci jako kus sněhu v tlamě. "To byl můj," zabručel Matteo a mínil tím samozřejmě svůj klacek, který teď už nikdy neohlodá tak, jak by si byl představoval. Bude muset začít znova od začátku s nějakým jiným. Nechtělo se mu, ale neviděl žádnou jinou možnost, když ten jeho se vypařil z existence. Aspoň že zjistil existenci těchhle zlodějů klacíků. Oni už s tím dospělí snad něco udělají. Nebo on sám, až vyroste. Otočil se, aby se vrátil do tunelu a do nory, avšak k jeho úleku už tam žádný tunel nebyl.

Loterie 121 (4/5)
Leden 7/10

Ta chodba musí vést až do pouště, to bylo jediné vysvětlení. Možná jsem jediný, kdo to ví. Měl by o tom asi někomu říct. Dospělí, jak už zjistil, byli docela nevšímaví a někdy celkem zabednění. Třeba ani netušili, že jim do nory lezou velbloudi, že jim možná z lesa odnášejí klacky už celé roky. Naděje, že by pro jednou mohl on o něčem poučit dospěláky, jako by mu jen dodala rychlosti. Teď už přímo svištěl. Mechový tunel kolem něj byl jen rozmazanou šmouhou a skutečně velblouda začínal dohánět. Už se blížili ke konci tunelu. Matteo viděl před sebou velký průchod, celý porostlý mechem. Dovnitř jím dopadalo jasné světlo a mohl vidět venku písky pouště. Hrbaté zvíře vyběhlo jako první. Matteo hned za ním.

Loterie 120 (3/5)
Leden 6/10

Matteo vyskočil. "To je moje," bránil se, ale hrbatec vůbec neposlouchal. Čapl jeho hračku a tím svým divným způsobem se rozběhl do hlubin nory. Ano, byla teď tak rozlehlá, že se dalo mluvit o hlubinách. Vysoký a široký mechový tunel vedl kamsi daleko, Matteo ani nedohlédl na konec. Než mu velbloud zmizel za prvním ohybem chodby, už se rozběhl za ním. Běhat teď bylo docela snadné, což byla úleva, protože jinak ho to až tak moc nebavilo. Teď ale běžel tak zlehka, že málem letěl. Hrbatec ale vypadal, že je na tom úplně stejně. Cválal nemotorně kupředu, ale pořád měl před Matteem velký náskok. Jenže mu nemohl ukrást jeho klacík! Přece z něj ještě neohlodal všechnu kůru! To byla logika, která se mu zdála zcela neprůstřelná. Musel to zvíře dohnat. Jak se sem vůbec dostalo?

Loterie 119 (2/5)
Leden 5/10

Vlastní hlava pro něj najednou byla až příliš těžká. Stejně tak víčka se neustále snažila sklouznout přes zlatá kukadla. Jeho soustředěné chroupání klacku se stávalo nepravidelnějším, objevovaly se v něm mezery, jak mladý vlk s očividnými ambicemi stát se termitem usínal a znovu se probouzel. Vzdoroval spánku, ještě neměl okousanou všechnu kůru... Ale únava byla příliš silná. Hlava mu klesla na mechový polštářek a očka se mu zaklapla.
Najednou - šramot! Matteo rychle zvedl hlavu, úplně probuzený. Před ním stálo to divné zvíře z pouště. To s velkým hrbem na zádech. Jak se vešlo do nory? Jednoduše. Nora totiž byla teď větší. Mnohem větší. Matteo se nad tím nicméně vůbec nepozastavil. Chvíli si s hrbatcem jen tak hleděli do očí, než se velké zvíře natáhlo a čaplo do tlamy jeho klacek.

Loterie 118 (1/5)
Leden 4/10

Mechové dno se mu líbilo. Rozhodně bylo mnohem lepší, než mrznout venku. Sníh byl otravný, ale mech se Matteovi zamlouval. Byl měkký a docela jemný, jako kožich pokrývající celý povrch úkrytu. Tvořil pěkné, pohodlné polštářky, které narozdíl od sněhové peřiny nestudily a dalo se na nich opravdu příjemně odpočívat. To zrovna také dělal. Ležel na mechu a soustředěně ohlodával jakýsi klacek, který přitáhl zvenku. Chroust, chroust, chroust, chtěl z něj ohlodat úplně všechnu kůru, ale byla to pomalá, náročná práce. Pořádně procvičila tlamu, to se muselo nechat. Byla ale také docela monotónní. Matteo se postupně octl ve stavu téměř meditativním, který mu ovšem nevydržel příliš dlouho. Velmi rychle přešel do stavu prachobyčejné ospalosti.

Matteo si to příliš neuvědomoval, ale rostl a sílil. I když, pravda, ne zas tak moc. Už mu táhlo na třetí měsíc a začínalo být zřejmé, že z něj žádný nabušený Rambo nikdy nebude. Přesto už více připomínal vlka, než jen bezbranný kulatý váleček, který na tohle místo přišel poprvé. Nebo si ho poprvé vysnil. Nebo jak že to vlastně fungovalo. Jiné vlče by nad tím možná dumalo, ale Matteo po těch prvotních otázkách zkrátka přijal existenci Zubčina království za samozřejmost. A tak, když ztratil další mlíčňák a potom se ve spánku octl tady, už se ani nedivil.
Vypadalo to tady trochu jinak, než minule, ale ne o moc. Kolem jen rostlo víc stromů a zmizely i poslední stopy písku. Poušť odtud docela zmizela, nebylo jí tu o nic víc, než v Mechovém lese. Matteo byl z toho poněkud rozmrzelý. Ne, že by měl něco proti lesům, zjistil, že se mu nejspíš i líbí víc, než otevřená rovná planina - bylo tam víc schovávaček, cítil se tam lépe chráněný. Jeho výhrady směřovaly spíše ke sněhu. A ten byl i tady.
"Zubko," houkl, zatímco přešlapoval kolem stromu a komicky přitom zvedal tlapy. Sníh se mu lepil mezi polštářky a nepříjemně ho studil. "Zubko!" "Už letím, už letím! Aha, to jsi ty. Tak co, další zub fuč?" "Hm," zabručel Matteo souhlasně a poslušně otevřel tlamu, když se chtěla víla podívat. "Výborně, tak to znamená další drahokamy do prasátka," zasmála se. Matteo na ni nechápavě koukal. "Co?" Proč, u všech všudy, by měl dávat své blyštivé poklady praseti?
Zubka si povzdechla. "To se tak říká. Schovávej si je, kam chceš. Bereš všechno docela doslova, co?" Matteo pokrčil rameny. Nevěděl, jak jinak to brát. Připadalo mu, že řeč dospělých je plná divných hádanek, skrývaček a tajemství, které je potřeba rozluštit, aby přišel na to, co se mu vlastně snaží říct. "No, to nevadí. Třeba... třeba z toho časem uděláš i výhodu? No, i když úplně nevím, jak by se to mohlo stát," začala si víla mumlat spíš pro sebe.
Vlče ji chvíli pozorovalo mlčky, než se opět ozvalo. "Zubko. Už bude jaro?" Máma mu o jaru říkala a on se ho nemohl dočkat, protože tehdy zmizí ten hloupý sníh. Neměl ho rád. Ani trochu. "Ještě si musíš na jaro počkat. Vypadá to, že nás zase čeká krutá zima. Takže buď hlavně hodný a poslouchej rodiče, aby ses jara dočkal v pořádku," doporučila mu. Ani ale nemusela. "Já poslouchám," ujišťoval ji. Na nějakou rebélii ho prozatím moc neužilo. Dobře, jednou se vzpříčil a odmítal se hnout... ale to mělo dobrý důvod. "To je dobře. Tak se zatím měj. Třeba, až se příště uvidíme, už bude jaro za dveřmi." Zubka mu zamávala tlapkou a zmizela v Javoru. Nechala ho tam sedět a přemýšlet o tom, co to jsou ty dveře a proč za nimi jaro stojí a nepřijde radši sem k nim.

+7 a +3

Rodiče toho namluvili vážně spoustu, aspoň Matteovi to tak přišlo, ale popravdě už moc neposlouchal. Jen okrajově si v duchu poznamenal, že to vytí byl strejda a někdo. Otázku změny barvy očí a podobných věcí nechával bez povšimnutí. Nějak mu vyprchala pozornost ještě předtím, než se nešikovným kotoulem zřítil z otcova hřbetu rovnou do studeného sněhu - pobízení od Biancy nakonec ani nebylo třeba. Zůstal chvíli zapíchnutý ve sněhu a skoro ani nedýchal, než ho ze závěje vylovila tátova mohutná tlapa. "Pfuj," odfrkl si a otřepával si ten bílý nepořádek z kožichu.
Rychle s tím ale přestal, protože se před nimi rázem vynořil další vlk. Nějaký cizí. Matteo ho pozoroval s nečitelným výrazem a moc nevěděl, co si o něm myslet. Proč na něj tak zíral? A jak mu to říkal? "Né maličký," nakrčil čelo. "Matteo." Co to bylo za hloupý zvyk, oslovovat vlky podle toho, jak jsou velcí? No a kdo to vlastně byl? Že by to byl ten strejda? Ale v tom případě někde musel ztratit toho druhého. Na jednu stranu Mattea hnědý vlk celkem zajímal, měl na sobě spoustu zvláštních cingrlátek a nevypadal nějak zvlášť nebezpečně, ale jedna věc se mu na něm doopravdy moc nelíbila. Otočil se od něj, zaklonil hlavu směrem k matce a položil velmi zřetelně onu podstatnou otázku: "Proč tak čumí?"

Loterie 83 (1/5)
//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Matteo se cestou dozvídal vážně hodně věcí. Spousta z nich se mu z hlavy sypala hned zase ven, ale něco málo se tam možná uchytí. Třeba. Dozvěděl se, že magie se u něj projeví po jedné zimě. Nad tím trochu pookřál. "Takže teď?" Teď přece zima byla, a určitě jen jedna. Ale kdoví, jak to vůbec fungovalo. Hlavní lekce, kterou si prozatím odnášel, totiž byla ta, že zdánlivě všechno na světě je nesmyslně komplikované a složité. Magie byla počasí. Dobře. To bral. Proč ale musela být zároveň i vítr, země, blesky, křídla a kdoví co dalšího? Jak mohl být vítr větrem a zároveň magií? "Ahah, to je moc," zahuhňal jenom útrpně, už ho z toho div že nebolela hlava. Popravdě i když se nesl, začínal být docela unavený a těšil se, až ten výlet bude u konce. Ani nenaléhal, aby mu táta nějakou tu magii ukázal. Třeba později, ale teď ne.
Upokojen tím, že je taky snaživý, si opřel hlavu do otcovy srsti a přivřel zlatavé oči. Zanedlouho ovšem jejich cesta dospěla svému konci. Nastražil uši, když máma začala výt na celé území a za krátkou chvíli se dočkali odpovědi, která se nesla odněkud z lesa. To už Matteo i zvedl hlavu. Další vlci? "Tak jo," opáčil nepřítomně tátovi, kterého ve skutečnosti moc neposlouchal, zíral do lesa, směrem, odkud přišly hlasy. Pokud se měl tvářit jako hrb, byl na to až moc pohyblivý. Nepokojně se vrtěl, nevěděl, jestli se chce před těmi hlasy spíš schovávat, nebo je jít hledat. "Kdo to?" chtěl vědět, ale nezdálo se, že tam jdou.
Máma je vedla někam hlouběji do lesa a vysvětlovala, že tedy už dorazili domů. Doma to vypadalo jako všude jinde, aspoň z Matteova pohledu, ale cítit to tu bylo jinak. Spousta pachů se tu mísila jeden s druhým. Tím, co ho ale hlavně nadchlo, byla zmínka spánku a jídla. "Mňam," komentoval oduševněle a jak vytahoval hlavu na všechny strany, konečně se nemotorným parakotoulem překlopil z Meinerova hřbetu a zmizel v závěji. Zůstal v ní rozpláclý na boku jako kus skály a zdálo se, že jeho strategií v takové chvíli je hrát mrtvého. Strašně to studilo! Ani se nechtěl hýbat, aby to nebylo ještě horší!

Loterie 36 (1/5)
Leden 3/10 - Star

Zamračil se. Okamžitě tohoto vlka zařadil na seznam hloupých dospělých, kteří neposlouchají, co jim říká. "Jen Matteo," zdůraznil černočerný vlček svoje jméno pečlivě, jako by mluvil s ještě menším vlčetem, než byl sám. Žádný prcek, žádný velký Matteo - prostě jenom Matteo. Sám na tom neviděl nic složitého, ale asi to nebylo tak prosté, jak si myslel, když s tím měl tenhle divnovlk takový problém.
Voda byla tuhá a vlk ji označil za led, který se z ní stal kvůli zimě. "Led," zopakovalo vlče lehce pochybovačně. Pořád tu byla otázka, nakolik mohl tomuhle vlkovi se žlutým křovím v kožichu věřit, ale nejspíš to bude muset risknout. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by mohl posoudit, co je pravda a co ne. Hlavně chtěl vědět, jestli vlk dovede z ledu udělat normální vodu, ale vypadalo to, že ne. I když možná? Zdálo se, že nějaký nápad by měl. Matteo se začal poslušně rozhlížet po klacku. "Jo, tam," ukázal tlapou na opodál stojící strom. Ten měl na sobě klacků plno. Zvědavě se zadíval na divnovlka - to by ho zajímalo, jak je chtěl z té výšky dostat dolů?

Loterie 32 (2/5)
Leden 2/10 - Star

Matteo zvedl hlavu od svého marného snažení, když se za ním ozval cizí hlas. Mlčky upřel veliká zlatá kukadla na cizího vlka, který se k němu blížil. Smál se na celé kolo a máchal ocasem. Matteo se nesmál, ba ani oháňkou nezahoupal, snažil se rozhodnout, jak se zachovat. Bez doprovodu rodičů se s cizincem ještě nesetkal. A tenhle vlk byl... divný. Proč měl v kožichu namalované to žlutomodré křoví? Proč se tak hloupě ptal a tlemil? A proč mu říkal prcku? To se mu taky nezamlouvalo. "Nejsem prcek," ohradil se tedy v první řadě. "Matteo."
A co tu dělal, to snad musel vidět sám. Samozřejmě, že nechtěl vzít do tlamy celé jezero. Bylo na to přece moc velké. Dospěláci dokázali být tak zabednění, až to bolelo. "'ci vodu," osvětlil prostě vlkovi a dupl tlapou na led, aby mu zdůraznil, v čem je problém. "Moc tvrdá," škubl rameny. Kdoví, jestli tenhle vlk věděl, jak si poradit, ale Matteo na to radši nesázel.