Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 2/10 - Jessie

Jesaiah se mu jal vysvětlovat, co to divné slovo znamená, ale bohužel mu tím neobjasnil vůbec nic. Bylo to tu zase. Slova, která někdy znamenala to a někdy zase něco úplně jiného. Matteo nechápal, proč to tak je a proč se zdá, že tomu rozumí všichni kromě něj. Momentálně vůbec nechápal, co se mu bráška snaží sdělit. "Hustý. Jako... hustá mlha třeba?" zeptal se pomalu, ale nedávalo mu to smysl. Co to mělo společného s křídly? Cítil, že se do toho zamotává. Upřel na Jessieho poněkud zoufalý pohled.
Souhlasně však pokyvoval hlavou, když se Jessie zamýšlel nad tím, co všechno by křídla mohla komplikovat. Přesně tohle si myslel taky. Nechtělo by se mu na zádech tahat ještě další tíhu. I když, teď ho napadalo, že by to mohlo mít i svoje výhody. "Třeba je aspoň lítání fajn. Menší nuda, než chození," usoudil.
Nevěděl moc, jak Jessiemu vysvětlit mech a ani kde najít jeho les. Upřímně ani nevěděl, jak se tam vrátí on sám, protože tohle jezero nepoznával a nepamatoval si, kudy sem došel. Z nějakého důvodu ho to ale příliš neznepokojovalo, i když by asi správně mělo. "Tak jo," kývl jen hlavou s ocáskem pohupujícím se sem a tam, spokojen, že je to vyřešené a Jessie třeba brzy přijde na návštěvu.

Březen 1/10 - Jessie

Představa vlka s křídly připadala Matteovi dosti podivná. Pokud věděl, křídla na vlky nepatřila. Sedal snad Supervlk na větvi jako nějaký vrabec? Ale na tuhle otázku hned zapomněl, protože se mu mysl zaháčkovala na jiném slově v té větve. "Si-sigma?" zopakoval s typickým nakrčením čela, které značilo, že něco nechápe. Objevovalo se mu na tváři docela často. "Asi jo," usoudil ohledně křídel, on byl rád, že zvládal svoje tlapy. "Všude se musí plést."
Pokusil se Jessiemu co nejpřesněji popsat, kde bydlí. Nezvládl úplně vyčerpávající popis, ale snad aspoň dostačující. Jenže Jessie mu položil další záludnou otázku. "Mech je... mech," vydechl a pokrčil rameny. No, co vlastně byl mech? Matteo se o to nikdy dvakrát nezajímal, věděl, jak mech vypadá a že se na něm dá válet, to bylo jediné, co potřeboval vědět. "Je, no, zelený. Chlupatý. Měkký." Rozhlédl se kolem sebe, jestli by ho Jessiemu nemohl ukázat, mech byl přece všude. Všude, ale tady ne.

Únor 10/10 - Jessie

Jessie popisoval Supervlka, který podle všeho nebyl až tak super, jak by jeho přezdívka naznačovala. Vážně neměl Jessieho rád? Jak to bylo možné? Matteo ho rád měl a to ho sotva potkal. I když je samozřejmě spojovalo bratrské pouto, to bylo něco úplně jiného. Ovšem strakatý vlček měl svou teorii, proč to tak je. "Hmm," zauvažoval. "Možná to je tím. To docela bolí," ošil se, jestli Supervlk permanentně trpěl takovým problémem, nebylo divu, že byl protivný.
Naštěstí tu byl ještě Obyčvlk, neboli Wylan, který by byl ochotnější Jessiemu tenhle výlet dopřát. Nejdřív však Matteo musel vysvětlit, kde vlastně bydlí... Což nebylo tak úplně snadné. Musel se nad tím hodně zamyslet, což bylo něco, co dělal nerad. Ale pro brášku se obětoval. "No, je to v lese. Lese s mechem. Fakt hodně mechu. A... u lesa je takovej kopec, co čoudí. Někdy pěkně smrdí." Podíval se na Jessieho, jestli si instrukce zapamatoval. Snad bude Obyčvlk vědět, kudy jít. Byl by moc rád, kdyby přišel a pak by mohl třeba zůstat napořád. I kdyby ne, pořád to znamenalo, že má brášku a to bylo vážně skvělé.

V Matteově tlamě opět nebylo všechno v pořádku. Už si zvykl, že mu zuby vypadávají a že se místo nich ven tlačí nové, což bylo občas šíleně nepříjemné a akorát chtěl potom všechno ohryzávat, aby si ulevil od toho divného pocitu, ale tentokrát ho jeden zub otravoval už pořádně dlouho. Tlačil proti němu jazykem a on se kýval a kýval, ale vypadnout nechtěl. Stále mu držel v tlamě, při jídle mu překážel a teď? Teď mu dokonce zůstal trčet ven, celý vyvrácený! Vypadalo to rozhodně komicky, ale jemu na tom nic k smíchu nebylo. Už chtěl ten tesák ven.
Vlče se chytilo za čenich a nespokojeně zamručelo. Jak, jak se ho jen zbavit? Ani si neuvědomil, že už je zase v království víly Zubky. Tedy aspoň dokud na něj nepromluvila. "Vida, Matteo! Tak tě tady zase máme." "Uhm," zahuhlal souhlasně a zvedl hlavu, takže víla mohla spatřit jeho problém. "Pomof mi pvofím," zaprosil. Víla byla přes tyhle záležitosti expert, s tím už měl taky zkušenosti. Zubka na něj koukala napůl soucitně, napůl pobaveně. Levý koutek tlamy měla zvednutý do rozpustilého polovičatého úsměvu. "Pomůžu, neboj se, takhle tě přece nemůžu nechat chodit. Ještě by si rodiče pomysleli, že tě někdo vyměnil za pravlka." "Co?" nechápal Matteo, ale Zubka mávla tlamou. "To je fuk. Prostě ho jen musíme vytrhnout."
A už k němu slétala, jenže mladý vlk měl najednou jisté pochybnosti. Zacouval o důkladných pár kroků. "Buuue to bolet?" tázal se nezřetelně. "Možná trošku. Jako když ti vypadly ty ostatní zuby." Možná trošku mohlo znamenat i fakt hodně. Další lekce, kterou už znal. Couval a couval, ale víla ho následovala. "Uf nechfi pomoft," zavrtěl odmítavě hlavou. "Notak, Matteo, bude to jen chvilička. Už nejsi mrně, že ne? To zvládneš." Ó, ale on se najednou cítil jako mrně, jako to nejmrňavější mrně, které kdy na světě mrňavělo. A neměl v sobě příliš hrdosti. Prostě se otočil a dal se na útěk.
"Notak, Matteo! Neblázni!" volala na něj Zubka a následovala ho. Honili se okolo javoru jako dva blázni. Malý vlček kličkoval a unikal pokusům víly ho obletět a přelstít. "Nech mi ti pomoct, však se ti uleví," přemlouvala ho. To určitě, zase nějaký švindl, bude mě tlama bolet ještě týden, pomyslel si Matteo a vystřihl krásný úhybný manévr, aby se vyhnul víle.
Bohužel ho vystřihl na tu stranu, kde byl javor. Srazil se s ním plnou parou. Křach! Překotil se na záda do sněhu. Před očima viděl hvězdičky. V uších mu hvízdalo. "Matteo? Matteo!" To byla Zubka. Slétla k němu a vznášela se mu kousek nad předními tlapkami. "Jsi v pořádku? Co blázníš, prosímtě?" "Je fuč," řekl vlček konverzačním tónem. "Kdo? O čem to mluvíš? Propána, asi máš otřes mozku nebo něco-" "Zub. Zub je fuč." Otevřel tlamu a předvedl Zubce novou díru zející v jeho dásni. Při nárazu do stromu mu zub prostě vyletěl. I když ho hledali, ve sněhu ho už nenašli. "Budeš mít bouli," hubovala ho Zubka. "Kdybys mě poslechl, mohl sis ušetřit trápení." Ale Matteo si naopak myslel, že z toho vyšel docela dobře. Bolela ho sice hlava, ale vypadení zoubku si skoro nevšiml. Kdyby mu ho víla rvala, určitě by to bolelo mnohem víc! Co je proti tomu jedna rána do hlavy?

+ 7 + 3

Únor 9/10 - Jessie

Jessie naštěstí neplakal moc, jen pár slz mu vyklouzlo na tváře a ty si rychle otřel. Matteovi se ulevilo, protože nevěděl, co by si počal, kdyby se mu tady bráška nějak sesypal. S tím by si poradit nedovedl. Jediné, co ho napadlo, bylo dát mu něco hezkého a tak mu přistrčil oblázek, který vypadal, že se Jessiemu celkem líbil. Matteo zamáchal ocáskem. "Ty taky," opáčil prostě, strakatý vlk vážně byl fajn. Doslova nejlepší bratr, jakého měl.
Ale pokud chtěli dál být bráchové, doopravdičtí bráchové, kteří spolu můžou trávit čas, museli to nějak vymyslet. Přimět mámu s tátou, aby si na Jessieho vzpomněli. Jak to však provést. "Hmmm," zabručel Matteo dlouze a kecl si do sněhu. Na vymýšlení plánů nebyl zrovna borec a teď mu to přemýšlení šlo vážně pomalu. Tvář se mu nevědomky trochu zkroutila, jak s úsilím napínal mozkové závity. Třeba by stačilo o bráškovi rodičům říct, ale jestli na něj vážně zapomněli, asi by to nestačilo. "Ah," našpicoval najednou uši. Bylo to přece tak jednoduché. "Ti tví vlci kámoši. Supervlk a... a ten druhý. Můžou tě někdy přivést?" Přece kdyby ho máma s tátou viděli, museli by si vzpomenout! A určitě by ho nikdo nemohl obvinit, že si bráchu jen vymyslel, protože ho tolik chtěl.

Dospělí se dál bavili, ale Mattea to už skoro vůbec nezajímalo. Připadalo mu, že je to pořád to samé dokola a hlavně mu byla moc velká zima, než aby poslouchal. Jak dřepěl bez většího pohybu na sněhu, měl pocit, že se mu nohy mění v rampouchy a už jimi ani nepohne. Máma naštěstí slibovala, že už půjdou - jenže pak se otočila zpátky ke strejdovi, který tu kdoví proč chtěl dál mrznout. Kdyby náhodou Matteo potřeboval důkaz, že je strýček tak trochu na hlavu, tady ho měl, rovnou před sebou. "Mamíííí, jdem," ozval se znovu, aby nikoho z nich ani nenapadlo se znova zakecat a zapomenout na něj.
A pak najednou šli, ani nevěděl jak. "Čau," houkl akorát ještě přes rameno na Saturna. Táta ho trochu postrčil, ale skoro ani nemusel, jen, co se Matteo vzpamatoval, vyrazil kupředu celkem ochotně, i když se musel prodírat skrz ten otravný sníh, ve kterém mu místy hrozilo, že úplně zmizí. Naštěstí se mohl držet za Biancou, která trochu prorážela cestu. Těšil se, až se konečně schová před zimou.
Ale co to? Co zase? Mámu zaujalo cosi vpředu. Matteo vykoukl nabručeně zpoza jejích zad, naprosto bez nálady na jakékoliv zkoumání čehosi támhle. "Nic," pokusil se ji přesvědčit, aby si vzpomněla, že měli namířeno do úkrytu, ale po chvíli to trochu přehodnotil. Bylo to svým způsobem zajímavé, protože před nimi na jednom místě sníh skoro vůbec nebyl. Vznášela se tam sice trochu divná mlha, ale pro Mattea byla absence sněhu důležitější. Fajn, tam by se vydat mohli.

//Horký pramen

Únor 8/10 - Jessie

Zjistit, že není jedináček, to snad byla ta nejlepší věc, jaká se mu kdy stala. Ke všemu když měl takového fajn bráchu, jako byl Jessie. Jen se nabízela otázka, co dál? Měl by ho odvést domů? A co ti vlci, kteří se o Jessieho starali? Hm... Zapeklité, zapeklité.
Ta nejdůležitější otázka asi byla, proč se o Jessiem doma vůbec neví. Bohužel to černý vlček nedokázal podat nijak citlivě, prostě to na bráchu vybalil zcela bez obalu a ten už za malý moment nabíral k pláči. "O, ne, uhm, um-" zakotal se, nevěděl vůbec, co si v takové chvíli počít. Co dělat s vlkem, který brečí? Nechtěl, aby byl jeho bráška smutný. Rychle se rozhlédl kolem, ale neviděl nikoho, kdo by mu mohl poradit. "Třeba... Třeba... Třeba jim tě můžem připomenout," vyhrkl rychle a začal se prohrabávat sněhem u jezera. Ale vážně není pěkné, že na něj zapomněli. Vůbec se Jessiemu nedivil, že ho to tak vzalo.
Hrabal a hrabal, přes nepříjemný studený sníh se dohrabal až k holé zemi a měl zrovna štěstí. Povedlo se mu z ní vydolovat pěkný růžový oblázek. Přesně něco takového hledal. Položil ho bráškovi k tlapkám. "Neplač," broukl. To vážně nechtěl. Jen ho nenapadalo nic jiného, čím by mu mohl pomoct.

Únor 7/10 - Jessie

Jessie nevypadal zrovna šťastně, když mu Matteo pověděl, že se o něm doma nikdo nezmínil - a černý vlček se mu vůbec nedivil, však on byl chudák Jessie úplně zapomenutý nebo co! Jenže když z něj vypadla ta otázka, Matteo se zarazil. Nevzpomínal si, že by rodiče někoho někdy hledali. Vždycky ale předpokládal, že přesně tak se k nim dostal. Museli ho najít v poušti. Akorát byl ještě tak malinkatý, že si to nepamatoval, protože když jeho vzpomínky začínaly, už s nimi byl. "No, hmm..." Zamyšleně nakrčil čelo a vážně docela dlouho jen mlčel a zamyšleně bručel. "Nepamatuju si," vydechl nakonec. Jisté bylo, že o Jessiem nikdy nepadlo ani slovo. Buďto o něm rodiče vůbec nevěděli nebo... že by snad na něj zapomněli? Nebo mu o něm nechtěli říct? "Co si pamatuju, byl jsem... sám." Potřásl hlavou a podíval se na Jessieho. Najednou mu z toho bylo nějak smutno. Nevěděl, co si myslet. "Myslíš, že si tě nepamatujou?"

Únor 6/10 - Jessie

Vážně moc ho zajímalo, jak si jeho ztracený bráška sám bez rodičů ve světě poradil. Pozorně proto nastražil ušiska a poslouchal, co z něj vypadne. Byl to příběh mnohem fantastičtější, než by ho kdy napadlo. "Proto tě nenašli," pokýval moudře hlavou, když slyšel, že Jessieho unesl pták. Podezíravě se podíval k obloze, netušil, že to ptáci mohou dělat, ale okamžitě vůči nim začal být podezíravý. Zatracení zloději bratrů! Ještě, že Jessieho ten supervlk zachránil. Pozastavovat se nad existencí okřídlených vlků Mattea ani nenapadlo, to byl prostě holý fakt, který ochotně přijal.
"Tos měl štěstí," pokýval černý vlček hlavou a kmital ocáskem o sto šest, spokojen, že jeho brácha nemusel nikde trpět hladem či zimou, ba že o něj bylo dokonce asi celkem pěkně postaráno. Jenže pak mu na čele vyvstala zadumaná vráska. "Ne," odpověděl hned. "Nikdo... o tobě asi neví?" protáhl zamyšleně. "Naši tě nenašli. Ani jsem nevěděl, že mám bráchu," vysvětlil mnohem více slovy, než byl zvyklý, ale tohle mu přišlo důležité. Kdyby o Jessiem věděli, určitě by mu ho nezamlčeli, tomu prostě nevěřil.

Únor 5/10 - Jessie

Matteo byl nadšený z nálezu svého bratra, o kterém v hloubi duše přece vždycky věděl. Z muchlování, kterého se mu dostalo, už se radoval o poznání méně. Naštěstí se mu podařilo vymanit z jeho sevření, než ho Jessie učumáčkoval k smrti. Stejně jako on si poskočil sněhem a ocásek mu vesele kmital sem tam, i když mu na tváři hrál jen mírný úsměv, který příliš jeho obrovskému nadšení, které cítil uvnitř, neodpovídal.
"Tys byl sám? Celou dobu?" vyptával se Matteo zvědavě, protože mu to přišlo hrozné, že by Jessieho prostě zapomněli v poušti a on si musel nějak poradit sám. On ani nevěděl, co by dělal. Jak by našel něco k jídlu? "Neměls hlad?" Chudák Jessie! Asi by ho měl odvést do Mechu... ale zatím si chtěl sobecky ponechat bráchu chvíli jen a jen pro sebe. Máma s tátou, dokonce ani strýček, nevypadali, že jsou moc naklonění překvapením v podobě vlčat - to poznal už sám na sobě. Ještě by ho o brášku chtěli připravit nebo něco! To určitě!

Únor 4/10 - Jessie

Matteo pokýval hlavou. Jo, takových věcí, které se jen tak říkaly, bylo hodně, to už stačil zjistit. Někdy bylo dost těžké poznat, co vlci myslí vážně a co jen tak říkají, protože... proto. Možná se bojí, že jim zakrní tlamy, když je nebudou dost používat? Ale Jessiemu to nezazlíval, měl za to, že to je problém hlavně dospěláků a tím strakatý vlček před ním rozhodně nebyl. Nene, byl skoro tak malý, jako sám Matteo.
Právě to bylo prvním vodítkem k rozluštění hodně důležité záhady. Další nápovědou byl Jessieho černobílý kožíšek. A tou třetí, ze všech nejdůležitější, že i jeho příběh začínal na poušti. Výsledkem mohlo být jediné. "Brácho!" zvolal Matteo rovněž s nezvyklým nadšením, očka mu zářila a oháňka se kmitala sem tam. Konečně, konečně měl bratra! Přece od začátku věděl, že to není správně, aby byl jenom sám! Ale to už se po něm Jessie válel a čumáčkoval ho. "Ne, ne, ne, počkej-" pokoušel se ho ze sebe všemožně shodit. Brácha nebrácha, tohle neměl rád. "Já- taky jsem rád ale- pusť-" vykoktával ze sebe a kroutil se jako žížala, aby unikl Jessieho láskyplnému útoku na jeho osobní prostor.

Únor 3/10 - Jessie

Jessie, v Matteově hlavě momentálně znám jako Haudy, se sice pokusil vysvětlit, co tím slovem mínil, ale černý to celé naprosto nepochopil. "Čau," oplatil mu prostě pozdrav a kývl hlavou. Tak, to by měli. Považoval to za vyřešené, jenže to by se mu strakaté vlče nesmělo vzápětí představit úplně jiným jménem. Vlastně hned dvěma! Kdo se v tom měl vyznat? "Takže... ne Haudy?" Byla řada na Matteovi, aby se tvářil zaraženě. Jsem já kámoš? uvažoval ještě. Raději by mu říkal Jessie, než to krkolomné první jméno.
Možná nebyl kámoš. Možná, že byli bráchové. On si to tedy rozhodně přál. Jessie vypadal, že neví, ale pořád tu byla naděje, že by to mohli rozluštit. Než vymyslel, jak nejlépe na to jít, přišel Jessie s kouskem informace, který byl skutečně důležitý. Matteovi jako by nad hlavou vyskočil vykřičníček. Ušiska se mu našpicovaly do pozoru. "Já taky!" vyhrkl. Tím to bylo jasné, ne? Jessie byl taky z pouště, jen ho tam máma s tátou nenašli! Ještě, že se sem vypravil.

Celá tlama ho bolela. Po jednom zubu mu zůstala jen díra, do které neustále zajížděl jazykem, na jiném místě se mu zase ven tlačil větší tesák, což taky nebylo zrovna příjemné. Když se Matteo znova octl u Zubky, ani se nikde nerozhlížel, prostě se jen rozplácl na bok pod její strom a ani se nehnul. Nebyl zvyklý, že ho něco bolí a ani trošku se mu to nelíbilo. Nefňukal, jen se celý změnil v černý obláček naprosté deprese.
"Ahoj, Matteo! Tak jsi mě zase přišel navštívit?" vykoukla Zubka z dutiny v javoru. Matteo k ní na moment zvedl oči, ale nepohnul se a nic neřekl. Nechtělo se mu mluvit, nebavilo ho to ani normálně a teď už vůbec ne. "Ty mě ani nepozdravíš?" zamračila se Zuběnka a slétla k němu dolů. "To není moc zdvořilé," poučila ho. "Hm," vyšlo z Mattea lhostejně. Jak se měl zajímat o zdvořilosti, když měl takové bolení?
To už si víla všimla, že něco není v pořádku. "Je ti něco? Nejsi nemocný?" sáhla mu na čenich, který měl ale studený. "Otevři tlamu," nabádala ho, ale to on vůbec udělat nechtěl. Semknul čelisti k sobě a zavrtěl hlavou. Určitě to bude strašně moc bolet, ještě víc, než teď, jestli se mu tam víla začne rýpat! "Ale notak, Matteo, nebuď paličák, jen se podívám," přemlouvala ho, ale nakonec mu musela tlamu rozpáčit svými překvapivě silnými tlapkami, aby se dovnitř podívala. "Áha, už vidím, co tě trápí. No, tohle je něco, co se musí vydržet. Ale neboj se, vím, co by ti mohlo pomoct."
Zubka odletěla kamsi pryč. Matteo slyšel křupnutí někde nad sebou a než se nadál, už k němu víla slétala a v pacičkách svírala tak velký rampouch, jaký jen dokázala unést. "Tohle můžeš cumlat. Trochu se ti uleví." Podíval se na ni poněkud pochybovačně, ale ulomil si kus z rampouchu a začal ho převalovat v tlamě. Opravdu, to studené bylo moc příjemné na oteklé rozdrážděné dásně. Vycumlal si celý ten vodový nanuk a bolest vážně docela ustoupila. "Tak co, je to lepší?" usmála se Zubka. "Jo," kývl černý vlček. "Dík," zamával ocasem. Aspoň už bude vědět, co dělat, až ho zuby zase příště pozlobí.

+7 a +2

Táta mu s řešením hádanky zrovna moc nepomáhal. Matteo nad tím zauvažoval a nakonec došel k závěru, že zkrátka nikdo - ani strýček, ani rodiče, ani nikdo - nečekal, že ho v té poušti najdou. Tak nějak se to muselo stát, protože poušť a rodiče byly první věci, které si pamatoval. Na výlet šli dva, vrátili se tři. Překvápko. Asi.
Víc ho zajímal ten malý vlk. Strýc povídal, že je někde tady a máma zase vypadala zcela nakloněna tomu nechat je seznámit. Černý vlček začal přešlapovat a postrčil čenichem Biančinu tlapu. "Jo, jo, jdem," nabádal ji, jenže to by se do toho nesměl ozvat táta s dalším návrhem. Jídlo, no, tak to by si taky dal. Ale nechtělo se mu ho chodit hledat. Byla mu zima, vítr kvílel kolem a lezl mu do kožichu, už se chtěl schovat, najíst a potkat malého vlka. Ne něco shánět. "Už půjdem," zakňoural. "Zima!" zagestikuloval všude kolem na sníh, jako by ho snad ostatní mohli přehlédnout.

Únor 2/10 - Jessie

Docela se tomu podivil, ale jeden malý vlk se ze sněhu skutečně vyloupl. No tohle? Že by ho vážně vyčuchal? Chvíli si toho druhého jen tak prohlížel. Měl na sobě hodně černé barvy, jeho kožich trochu připomínal ten Matteův, kdyby se na něj permanentně nachytalo něco z všudypřítomných sněhových vloček. Černého vlčka napadlo, jestli tohle třeba vážně nemůže být jeho brácha. Možná brácha, kterého jeho rodiče v poušti nenašli.
Malý vlk se přiblížil a řekl jedno jediné slovo. "H-haudy?" zopakoval Matteo nechápavě, ale taky trochu zavrtěl ocáskem, protože měl radost, že konečně našel někoho, s kým je aspoň výškově na stejné úrovni. Usoudil, že Haudy bude asi jméno strakatého vlčete, tak to většinou s těmihle nesrozumitelnými slovy bývalo. "Matteo," sdělil mu tedy na oplátku to svoje a zašvihal ocáskem s větším nadšením, i když na tváři mu pořád zůstával víceméně neutrální výraz. "Seš můj brácha?" zeptal se bez okolků.