Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 10/10 - Jessie
utřinos, pažravec, malinkatými, placatým, chocholka

Matteo to Jessiemu odkýval, neboť v jeho tvrzení vězela nepopiratelná logika. Zvědavě však střihl ušima, když bráška začal svůj výčet kvalit, kterými dle jeho názoru Matteo oplýval. "Jo?" protáhl tázavě a otočil se jednou kolem dokola, jak se snažil prohlédnout si svůj kožíšek. Byl celý černý, neoplýval ani malinkatými odchylkami od této jednotné barvy. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl být něčím výjimečný. Nepřemýšlel o tom. A co je to nabalovat vlčice? Ani v tomto směru neměl Matteo, pořád ještě malý utřinos, žádné zkušenosti. Přišlo mu ale hloupé se pořád bratra ptát, co je to a co je tohle.
Odešel se raději napít a mezitím přemýšlel, jak to nejlépe navléknout, aby to zjistil a přitom nemusel prozradit, že vůbec netuší, o co jde. Nalokal se ledové vody a sledoval, jak nějaký pták pažravec vytáhl cosi z vody a na jeden hlt to spolkl. Malá chocholka na hlavě se mu přitom jen zatřepotala. Dlouho však opeřence nesledoval. Vydal se k placatým kamenům. Na jednom z nich se vyhříval i Jessie. Matteo si vybral jiný poblíž a dost neohrabaně se na něj vydrápal. "A tys už někdy... nabaloval nějakou vlčici?" vytasil se konečně s otázkou, natáhl se na bok a nechal příjemné paprsky slunce, aby se opíraly do jeho kožíšku.

Březen 9/10 - Jessie
šiška, chaosem, připoután, ledové, borůvka

Matteo se zřítil k zemi jako borová šiška. Ještě před vteřinkou byl připoután klackem k Jessiemu, ale ten na něj svou malou lstí vyzrál docela snadno. Černý vlček se krátce nato vytáhl do sedu, brada ho sice bolela, ale nijak zvlášť si neublížil, takže nemusel ležet na zemi rozplácnutý jako přezrálá borůvka. Jessie už mezitím žvýkal klacek a Matteo na něj jen toužebně hleděl. Jenže když ho brácha vyhrál, pak měl určitě právo si ho požvýkat jako první.
"Hmm, myslíš?" zauvažoval Matteo, zdali je Jessie z nich dvou opravdu starší. Leccos tomu nasvědčovalo. Byl větší a silnější, možná, že i chytřejší. Tedy, ne, že by byl Matteo úplně tupý, spíš byl líný přemýšlet. Zdálo se mu občas, že mysli jiných vlků jsou hotovým chaosem, zatímco ta jeho byla docela prostá. "Asi jo," usoudil nakonec a zamával ocasem. Bylo super mít bráchu, který vám kreje záda. Skoro si přál, aby to mohl taky pro někoho udělat. "Taky bych chtěl někoho bránit," zafuněl, škoda, že neměli ještě nejmladšího brášku. Nebo sestru. Zatímco Jessie hryzal klacek, Matteo odkvačil k jezeru a důkladně se napil ledové vody, nějak mu z té přetahované vyprahlo.

Smradlavý kopec, neboli sopka, ho zaujal, avšak zda se dočká výletu k němu bylo nejisté. Mamka se na to totiž příliš netvářila s tím, že by to mohlo být nebezpečné. Když zmínila vrchol, trochu se tam přestalo chtít jít i Matteovi - znamenalo to další šplhání do kopce, že ano? To si předtím neuvědomil. Stálo by to za to? "Hmm. A aspoň dolů?" vymýšlel nějaký způsob, jak ukojit svou zvědavost a zároveň se přitom příliš nenadřít. Táta prohlásil, že už u sopky byl a nezdálo se, že by tomu nápadu tolik odporoval. Matteo zamával ocasem. Určitě bylo vyhráno! Chtěl vědět, co tam je. "Já bych nespadl," prohlásil sebejistě, což... byl slib, který mohl těžko dávat a vzhledem k tomu, co se stalo za chvíli, asi příliš důvěry nevzbuzoval.
Trochu mu dělalo starosti, jestli se sopka nemůže prostě jednoho dne rozhodnout, že je zničí a celý les vybouchne. Dozvěděl se však, že to není velká hrozba. "Aha, tak jo," kývl hlavou, tím to pro něj bylo uzavřené a šel se zaobírat vodou.
Táta se ke koupání odmítal připojit, ale Matteovi se voda líbila. Držel se nejdřív mámina boku, ale potom se prostě zapomněl. Proč by si měl dávat pozor, když se zatím v životě ani neoctl v nějaké nebezpečné situaci? V jednu chvíli měl pod nohama ještě pevnou zem a v tu další bylo všechno kolem jen rozvířená voda a čirý chaos. Slyšel, jak mu maminka cosi říká, ale vůbec jí nerozuměl a tak ani neposlechl, mlátil sebou pořád víc v zoufalé snaze udržet hlavu nad vodou. Měl tu vodu v čenichu, v tlamě, v očích, všude! Nakonec ho zuby rafly za zátylek a vytáhly ke břehu. Vyškrábal se na pevnou zem a nebylo třeba mu říkat dvakrát. Kašlal a prskal, vydávil ze sebe pěkných pár hltů vody. "Fuj," zaskřehotal.
V očích mu rázem stály slzy, když dostal ke všemu ještě vyhubováno. "Ale to sem nevěděl!" zaskuhral a se škytnutím popotáhl. Jak měl vědět, že neumí plavat? Nebo že mu najednou pod nohama zmizí zem a on bude muset plavat? Zmateně upřel na mámu uslzené oči, srdce mu pořád ještě mlátilo šokem z toho, co se mu právě přihodilo. "Ty se zlobíš?" sklopil uši. Táta lovil cosi z jezírka a vypadalo to, že se asi ani moc nevylekal... Matteo nevěděl, jak si to má všechno přebrat.

To se zase jednou Matteo probudil pod javorem, ve kterém žila víla, jejíž jméno už v jeho hlavě bude nejspíš napořád Zubka. Na jazyku pořád ještě cítil železitou příchuť krve ze zubu, který mu vypadl toho odpoledne, když se s chutí zahryzl do větve, která si o pořádné ohryzání přímo říkala. A teď byl tady. Už si na tento řád věcí patřičně přivykl. Vstal ze země, protáhl se, zívl a mlaskl.
Tu mu připlula do hlavy zvláštní myšlenka. Všechno mu tu už nepřipadalo tak obrovské, jako když se tady objevil poprvé. Zaklonil hlavu a očima přejel po kůře starého javoru až k jeho koruně. Ne, nebyl tak vysoký jako ten strom - a nikdy ani nebude. Ale i když nerostl do žádné závratné výšky, přece jenom rostl. To bylo zcela nepopiratelné. Zvláštní sukovitý útvar na kmeni, který se dřív tyčil úplně mimo jeho dosah, byl teď jen kousek nad špičkami jeho uší. Matteo nebyl zrovna zrozený pro reflexi a hluboké úvahy, ale přesto cítil, že to v něm vyvolalo jakési pohnutí. "Já sem vyrost," zamumlal si pod vousy trochu šokovaně, protože mu to dřív nepřišlo ani na mysl.
"Samozřejmě," zašvitořil mu nad hlavou známý hlásek a Zubka se snesla dolů. "Už jsi mi sem nanosil pěkných pár zoubků. A doufám, že jich ještě pár stihneš, než se uvidíme naposled." To Mattea zarazilo. Chvíli mlčel a v hlavě se mu usilovně otáčela kolečka. "Naposled?" zopakoval opatrně. Že některé věci, možná dokonce jejich většina, nejsou napořád, to také bylo něčím, co stále plně neuchopil.
"Ano, naposled. Jednoho dne ti vypadne poslední vlčecí zub a potom už nebude důvod, abys sem chodil. Budeš už velký vlk." Cvak, cvak. Kolečka se otáčela a Matteo se zamračil. "No ale. Já sem chodim rád." Zubka se vlídně pousmála a přistála na zem před jeho tlapkami. "To já vím, a neboj se, ještě to nějakou chvíli potrvá. Narodil ses na podzim, že ano?" "Asi jo," usoudil po kratší úvaze, když z hlavy pracně vydoloval vzpomínku na diskuzi s maminkou ohledně ročních období. "No vidíš. Takže máme čas přibližně do dalšího podzimu a ten ještě jen tak nepřijde. Máme před sebou ještě celé jaro a léto." Tohle ho trochu uklidnilo, protože to vážně znělo daleko, tak daleko, že se mu ani nechtělo o tom přemýšlet, ale stejně na Zubku koukal lehce podezíravě.
"A pak?" "Pak vyrosteš, jako spousta vlků před sebou. Ale teď si tím nelam hlavu, to je ještě daleko. Vypadl ti další zoubek, nebo ne? Mám tu pro tebe za něj další dárečky," usmála se víla. Blyštivé kamínky spolehlivě rozptýlily Matteovu pozornost a tak už opravdu na budoucnost nemyslel. Aspoň prozatím.

+ 7 + 3

//bez nároku na odměnu
bolavé, příslib, pukavec, bloudění, smrkové

Matteo se zatoulal kamsi, kde to vůbec neznal. Les šuměl všude kolem něho a smrkové větve se kývaly v mírném vánku. Už se tady potloukal dost dlouho, bolely ho tlapy, měl hlad a netušil, kudy by se měl dostat zpátky k rodičům. Musel každopádně najít něco k jídlu, jinak by z něj na konci tohohle bloudění mohla být také jenom kostřička potažená kůží.
I když neuměl pořádně lovit, štěstí se na něj usmálo. Objevil v křoví hnízdo s vajíčky, která tam zanechal nějaký opeřenec. Co ho k tomu vedlo, to Matteo netušil a ani nad tím nepřemýšlel, možná to byl prostě hloupý pták, možná ho už něco sežralo. On byl hlavně rád, že vajíčka našel dřív, než kdokoliv jiný a hned se do nich taky pustil, aby mu je nikdo nevyfoukl. Lačně je bral do tlamy a nechal si bílek i žloutky vytéct rovnou do tlamy, takže mu ani troška nevytekla. Až poslední vejce bylo jiné, chutnalo odporně a smrdělo ještě hůř, jako stará chcíplina. Ani se nenadál, jak rychle vajíčka pojídal, kus toho nechutného obsahu mimoděk spolkl, než stačil zbytek vyplivnout. "To je hnus," naříkal si a olizoval trávu kolem, aby tu pachuť dostal z tlamy a mohl na to co nejdřív zapomenout.
Tak ho tedy na vajíčka asi definitivně přešla chuť a vydal se zase na cestu. Už se začínalo stmívat a žádný příslib toho, že by se dnes mohl vrátit. Tma ho brzy pohltila a on se uložil do skrýše mezi kořeny stromů, kterou našel. Les byl tichý, ale Matteo toho té noci naspal jen málo. Obracel se z boku na bok, kňoural a kroutil se jako žížala až do svítání, trápilo ho bolavé bříško. Odporný pukavec na sebe nenechal jen tak snadno zapomenout.

Březen 8/10 - Jessie

Souboj bratrů byl vskutku nelítostný, ale i přes Matteovu snahu s ním Jessie slušně cloumal. Vrčel a mručel jako medvěd, zatímco Matteo bojoval úplně tiše. Na krátkou vteřinku se mu zdálo, že získal trošku převahy. To ho povzbudilo, ale byl to jen malý mžik. Jessie měl totiž v kožichu schovaný další trik a tentokrát se mu povedlo černého vlčka nachytat. Ve chvíli, kdy větev povolil, Matteo pořád táhl jako smyslů zbavený a tak neměl nejmenší šanci tenhle manévr ustát. Nohy pod ním povolily, překotil se na zem a dal si pěknou pecku do brady, až mu klacek vyskočil z pevného sevření.
"Au," pronesl tiše a vyškrabal se do sedu, mnul si bradu o přední tlapku a opatrně otvíral a zavíral tlamu. Měl v čelisti trochu křeč od toho, jak usilovně klacek drtil. Brada ho pobolívala, ale nebylo to tak zlé, aby došlo na slzy. Zvedl k Jessiemu zlatá očka. "Seš silnej," broukl a párkrát klepl ocáskem o zem, aby bylo jasné, že mezi nimi není žádná špatná krev.

Od rána byl Matteo jakýsi nanicovatý. Nic ho nebavilo, všechno ho otravovalo, jídlo mu nechutnalo, ale zároveň ho ani nic nebolelo, aby aspoň věděl, jestli s ním je něco špatně. Kvůli tomu byl akorát ještě otrávenější a nanicovatější. Lehl si v úkrytu na měkký mech, aby se z toho vyspal, ale místo příjemné prázdnoty spánku, po které toužil, se probudil u Zubky.
"Jéje, Matteo, ty vypadáš," přivítala ho víla. "Jsi ještě zamračenější, než normálně." "To jo," povzdechl si vlček a rozplácl se na zemi pod javorem jako přejetá žába. "Copak je s tebou? Jsi nemocný?" ptala se starostlivě víla a sletěla k němu. "Nevim," vyfoukl Matteo z plic snad všechen vzduch, až několik listů ležících před jeho tlamou odlétlo o kus dál. Zubka přistála na zemi a položila mu tlapku na čenich, který však měl vlhký a studený. "Teplotu asi nemáš. Nesnědl jsi třeba něco špatného? Nebolí tě bříško?" "Nic mě nebolí," zavrtěl Matteo hlavou a Zubce se zdálo, že se jí přímo před očima rozpouští do rozplizlé hrudky neštěstí a deprese. Co si s ním měla počít?
"Tak se ti něco přihodilo... jsi smutný, nebo ti někdo ublížil?" vyptávala se dál snaživě, i když už jí docházely nápady, co by to s tím vlčetem asi mohlo být vlastně špatně. "Já nevím. Dnešek je hroznej a já nevím proč," postěžoval si a Zubka si s hrůzou uvědomila, že mu v očích stojí slzy. Natáhla se, aby ho pohladila tlapkou po čumáku, ale Matteo ucukl. Neměl tohle ohmatávání rád. Dokonce ani od Zubky, kterou považoval za dobrou kamarádku (když mu zrovna nervala zuby). Stáhla tedy tlapku pryč a usadila se mu vedle hlavy.
"To nic, Matteo. Někdy se to tak stane. Občas se prostě nic nedaří, nic se ti nechce a vypadá to, že je všechno úplně beznadějné. Ale je to jen špatný den, asi jsi prostě vstal špatnou tlapkou." "Tou, co vždycky," opáčil Matteo, kterému jako obvykle obrazné přirovnání přeletělo přes hlavu. "Dobře, dobře. Prostě máš dneska špatný den. Zkus se pořádně vyspat a uvidíš, že to zítra bude lepší." Matteo se nenechal dvakrát pobízet. Nic jiného než spát ani nechtěl. "Tak jo," zamumlal a zavřel oči. "Dobrou," hlesl ještě skoro nesrozumitelně, protože okamžitě začínal odplouvat do hlubin spánku. Tentokrát toho opravdového.

+ 7 + 1

Březen 7/10 - Jessie
ospalým, nožičky, kreatura, primitivním, zmije

Vlčata se směle pustila do boje jeden proti druhému. Matteo neměl rozhodně tolik síly, jako Jessie a zezačátku tahal dost ospalým způsobem. Krátké nožičky rozkročil doširoka a zaryl je do země, škubal skoro jenom hlavou, ne ani celým tělem. Jessie nad ním měl zpočátku hravě navrch, zakousl se do větve jako zmije do tlapy nešťastníka, který ji vyrušil a chytrými manévry smýkal s černým vlčetem ze strany na stranu.
Matteo ovšem nebyl žádná nemyslící kreatura. Držel se zuby nehty (hlavně těmi zuby) a rychle mu došlo, že takto ničeho nedosáhne. Nemohl proti Jessiemu, který se pustil do boje celým svým srdcem, bojovat takhle primitivním způsobem. Když ho bráška nejdřív odtlačil a potom prudce zatáhl k sobě, málem klacek z Matteovy tlamy vyškubl, ale povedlo se mu udržet a probudilo to v něm také zápal boje. Přikrčil se, zadek složil pod sebe a škubl ze všech sil, které se v jeho útlém těle skrývaly. Tentokrát zabral celým tělem a smýkal Jessiemu hlavou na opačnou stranu, než se on snažil táhnout jeho. Jenže síly mu ubývaly rychle, nebyl příliš trénovaný. Možná neměl šanci, ale nehodlal se vzdát bez boje!

Jestli je ta voda hnusná musel tedy zjistit sám. Vyplázl jazyk a nabral si jí do tlamy pořádný doušek. Hned ji ale zase otevřel a nechal vodu vytéct ven. Teplá voda by chutnala nejspíš naprosto odporně i sama o sobě, ale tahle měla ještě nějakou příchuť hlíny. "Je to hnus," konstatoval a dál prozkoumával jezírko, zatímco na půl ucha poslouchal, jak se rodiče snaží rozluštit, kde se to tu vzalo. Měli různé nápady. Mattea trochu zajímalo, jaká bude nakonec odpověď, odkud se takovéhle jezírko mohlo objevit, ale nedozvěděl se nic. Vypadalo to, že z toho bude zkrátka záhada.
Alespoň se však dozvěděl, co je to ta sopka. Zahleděl se mezi stromy na kopec, kterého už si všiml dřív, ale kromě toho, že byl chvílemi divně cítit, ho nenapadlo, že by mohl být něčím zvláštní. To se tedy mýlil. Fascinovaně na Biancu vykulil oči, když mu popisovala, co všechno takovýhle smrdutý kopec dokáže, když se naštve. "Půjdem se tam pak podívat?" Chtěl to vidět na vlastní oči, ten zaschlý kámen. Ještě se ale na moment zarazil. "Nemůže to zničit les?" Ne, že by byl zrovna expert, ale horký tekutý kámen, který odněkud explodoval a vytryskl, úplně nezněl jako něco, co by chtěl mít v noře. Nebo kdekoliv poblíž sebe.
Pak už se ale ponořil do vody. Táta zůstal na břehu a netvářil se nadšeně, ale Matteovi se to ve vodě docela líbilo. Máma se k němu připojila a mohli si užívat, jak jim teplá voda vyhání zimu z těla. Plácal tlapou do hladiny a vytvářel na ní kruhy, čenichem do jezírka pouštěl bublinky a přemítal, co se tátovi na vodě nelíbí. Jezírko celkově nebylo moc hluboké, ale Matteo byl malý a bylo prostě nevyhnutelné, že si nakonec šlápne do prázdna. Udělal další krok a zajel pod vodu celý. Okamžitě mu natekla do tlamy a do čenichu, začal sebou mlátit na všechny strany a snažil se dostat zpátky k hladině. "Glu-gl-mami!" vypravil ze sebe v upřímné panice, sotva na chvíli prolomil hladinu, ale za moment šel zase jako balvan ke dnu.

Březen 6/10 - Jessie

Vyrazit v zimě do sněhu a mrazu přišlo padlé na hlavu i Matteovi. Hodně padlé na hlavu. Doteď nechápal, co tím rodiče sledovali. "Mně se to teda nelíbilo," odsouhlasil. Nemyslel si, že jsou máma s tátou natvrdlí, ale jakkoliv je zbožňoval, některé jejich činy mu byly prostě záhadou a tenhle možná ze všech nejvíc. Nikdo si naštěstí neuhnal žádné kulhání nebo nějakou nemoc z mrazu, a Matteo se navíc celou cestu mohl vézt jako blecha v tátově kožichu, ale stejně to pro něj bylo nepochopitelné. Co asi řeknou, až jim povím o Jessiem? napadlo ho. Nedokázal to předem odhadnout ani v nejmenším. Doufal, že se na něj nebudou mračit jako na červavé jablko.
Teď na to ale nemyslel, protože bylo na čase pustit se do hraní. Nenechal se dvakrát pobízet, zakousl se do klacku a začal rovnou couvat, jako kozel před útokem. Jenže Jessie k tomu ještě měl co říct. "Jafný," zahuhňal Matteo s plnou tlamou a pořádně zabral. V klacku trochu zavrzalo, ale vydržel. Kdoví, jak dlouho už tady u jezera hnije? Možná tenhle nápor aktivity nepřežije... ale to se brzy uvidí!

Březen 5/10 - Jessie

Souhlasně pokýval hlavou, v tomhle se s Jessiem shodli. "To je fakt," odsouhlasil to, nechat se vzít na záda zatím vyřešilo spoustu problémů. Jenže měl trochu obavu, že na to brzy bude moc velký. "Tam to je lepší. Žádnej sníh." Hádal, že jih bude tam někde, kde je poušť a teplo. "Akorát, že my šli na druhou stranu," zavrtěl nechápavě hlavou, pořád nevěděl, proč nemohli rodiče počkat, až zima odejde, než se budou stěhovat. Takhle nakráčeli přímo do toho sněhu a mrazu a všeho nepříjemného, čemu by se radši vyhnul.
Běhat se mu nechtělo. To byla dost akční hra a Matteo byl prostě lenoch, jinak se to říct nedalo. Ovšem byly činnosti, které ho bavily a mít konečně někoho, kdo by se s ním chtěl přetahovat, aby nemusel klacek pořád tahat jen sám za sebou? Doslova splněný sen! Zaradoval se, když Jessie souhlasil. "Tak jo," kývl a chopil se pevně nabízeného klacku. Nenapadlo ho, že by to měli odpočítat, prostě se zakousl a zabral se zafuněním ze všech sil. Pravdou ale bylo, že Jessie byl cestami více zocelený, než zhýčkaný Matteo, kterému se té síly tolik nedostávalo. Ale kdoví? Ve hře se mohlo zvrtnout leccos.

//Mech

Dobře, dobře. Něco to určitě bylo, to musel uznat sám. A svým způsobem ho to i zaujalo, když viděl, jak se kolem jezírka nedrží žádný sníh. I přes svůj prvotní protest a neochotu se tedy nakonec vypravil za mámou bez dalších protestů. Na břehu jezírka se zastavil a natáhl do čenichu vzduch, který tu byl vskutku teplejší, než jinde. Mohla za to ta voda - to z ní stoupalo všechno to teplo i mlha, která se líně plazila okolo. Sledoval mamku, jak si nabírá na jazyk trochu jezírka. "Je to hnus?" zajímal se hned a smočil ve vodě opatrně jednu černou tlapku. Byla příjemná. Mnohem lepší, než ta pitomá zima všude kolem. "Fajn," broukl si spokojeně. Voda údajně k pití moc dobrá nebyla, ale mohla by se hodit na koupání. To byl aspoň nápad!
Matteo už se tam málem vrhl, ale ještě se zaposlouchal do toho, co o tom všem mínil táta. Nebylo to tu? No, takže něco nového. V tom neshledával nic divného, pro něj tohle všechno bylo pořád dost nové. "Co je sopka?" To ho upoutalo mnohem víc. "A koho bouchla?" A co měla co dělat s tímhle jezírkem? Matteo se naklonil nad vodu, natáhl přední tlapy před sebe a tak napůl se sklouzl do vody. Menším zádrhelem bylo, že neuměl plavat, ovšem zatím si to neuvědomil, protože u břehu bylo jezírko dost mělké, aby dosáhl na dno. Hřejivá voda ho okamžitě objala a začala vyhánět zimu z jeho těla. "Je to dobrý," informoval rodiče a zamával ocáskem, až se kapky vody rozstříkly na všechny strany.

Snové návštěvy v zemi u Zubky už ho vůbec ničím neznepokojovaly. Bylo to prostě součástí života, věc, která se občas děla. Přesto i tady se věci postupně měnily. Tentokrát, když otevřel oči pod javorem, byla většina sněhu dávno pryč. Vykukovala pod ním zelená tráva a k Matteovu udivení i divné barevné věci. Vyhoupl se na tlapky a k jedné přišel, aby si ji prohlédl. Nepochybně šlo o nějakou rostlinu, ale tráva to nebyla, ba ani mech. Mělo to bílý vršek otočený k zemi. Opodál byla jinačí, s fialovým vrškem, který naopak trčel k nebi. Nevěděl, co jsou zač, ale byly celkem pěkné. Pinkl do té fialové tlapou, jestli se třeba nezavře, ale nedělala vůbec nic. Očichal ji. Voněla docela příjemně.
Otvíral tlamu, že ji zkusí i ochutnat, ale kdosi ho rázem chytl za ucho. "Matteo! Koukej mi přestat ojídat moje květinky! Vyplivni to!" hubovala ho Zubka. "Notak!" "Nesněd sem ji," opáčil Matteo a otevřel tlamu na důkaz své pravdomluvnosti. Ale jen na moment, než se bláznivá víla rozhodne, že mu zase začne rvát zuby nebo něco podobného. Tyhle fígle on už znal. "No ještěže tak. Ani nevím, jestli jsou krokusy jedovaté nebo ne. Co tě to napadlo? Nemůžeš chodit kolem a okusovat všechno, co vidíš." "Proč?" chtěl okamžitě vědět černý vlček, kterého všechna ta pravidla, co si dospělí navymýšleli, někdy fakt nudila. "Bylo by ti špatně," odvětila Zubka prostě.
Jenže Matteo se nenechal odbýt tak snadno. Pohledem zachytil na druhé straně mýtinky králíky, kteří se ládovali zeleným od rána do večera a špatně jim nejspíš nebylo. Ukázal na ně tlapou. "Ale." "Ale oni vědí, které rostliny můžou jíst a které ne. Jsem si celkem jistá, že ty to nevíš a navíc nejsi králík, máš jíst maso, ne plevel. Možná ještě nějaké ty jahody, maliny, prostě ovoce, ale ne kytky a už vůbec ne moje kytky. Těšila jsem se na ně celou zimu a ty bys mi je teď sežral." Víla se docela rozvášnila a Matteo si říkal, že jí na tom asi vážně záleží. Pokrčil rameny. "Tak já je jíst nebudu," slíbil, zase tak moc mu to žíly netrhalo. Mohl květiny ochutnat i jinde, někde, kde ho Zubka neuvidí.
"Jsou hezký," dodal po chvíli, když si je znovu prohlédl a víla se rozzářila. "Viď že ano? Mám je moc ráda! A pro tebe mám zase pár kamínků. Viděla jsem, že ti vypadl další zub, když jsi mi ukazoval tlamu." "Tak dík," zamával vlček ocasem, pořád moc nevěděl, na co kamínky jsou, ale líbily se mu. Schovával si je v úkrytu na kupku a už se mu jich povedlo nashromáždit docela hodně. Třeba je jednou s někým vymění za něco vážně skvělého!

+7 a +3

Březen 4/10 - Jessie

Byl zvědavý, co bude Jessie říkat na jeho popis lesa, ale asi z toho až tak nadšený nebyl. Prohlásil, že nejlepší ze všeho je chodit po světě a poznávat ho, což si Matteo zatím vyzkoušel jen jednou a úplně ho to nenadchlo. Mohlo to být fajn, ale sníh to zkazil. "I když je zima?" Líbilo se to snad bráškovi? "Já moc necestoval," pokrčil rameny, nijak ho to ani nelákalo, ale kdyby ho k tomu někdo dokopal, asi by šel. Což byl vlastně přístup, který Matteo volil ve většině situací. Obvykle byl prostě spokojený tam, kde se zrovna nacházel.
Teď zrovna mu vyhovovalo poflakovat se na jednom místě a povídat si s Jessiem, ale ten měl akčnější plány. Chtěl běhat, chtěl závodit... Matteovu pozornost tím rozhodně upoutal. V očích mu zablýsklo a ocásek se opatrně rozvrtěl. "Hrát si?" On nikoho na hraní neměl a moc si toho neužil, snad ani pořádně nevěděl, jak na to. Akorát že závod zaváněl běháním a to bylo něco, co ho fakt moc nebavilo. "Co radši přetahovanou?" navrhl a odhrábl tlapou nános sněhu, pod kterým se skrývala spousta pokladů. Dokonce i klacky, na přetahování jako dělané. Na ten nejbližší vhodný ukázal tlapou a čekal, co na to brácha.

Březen 3/10 - Jessie

Jessie vypadal připravený to vzdát, což byl právě moment, kdy Matteo pochopil, co tím vším myslel. Zkrátka chtěl říct, že jsou křídla super. Proč to tedy prostě neříct? Proč všechno tolik komplikovat? Tohle byla záhada vlčstva, kterou asi sám jen tak nerozluští.
"Je tam pěkně," řekl po krátkém zamyšlení. "Ale všude sníh, zatím," nakrčil trochu čenich, sníh neměl rád a doufal, že už brzo zmizí, jak mu máma slibovala. "Teda kromě jednoho jezírka. To hřeje," vzpomněl si na místo, které bylo výjimkou. No, co ještě tam měli? "Je tam nora," dodal pomalu, zamyšleně, jak se probíral všemožnými vzpomínkami. "A máme tam strejdu." To mohla být podstatná informace, ha! Vítězoslavně se na Jessieho zahleděl. "Je asi fajn. Ale divně čumí." Máma mu sice říkala, že se tohle slovo používat nemá... ale s bráchou určitě mohl, že ano? Krom toho to nebyla jeho chyba, že Saturn prostě čuměl.
Křídla jistě nějaké výhody měly, ale v závěru byl Matteo spíš na Jessieho straně. "Já bych to nechtěl," pokýval souhlasně hlavou a přešlápl, až mu pod tlapami začvachtalo. Sklonil hlavu a očichal mokrý sníh. Zdálo se, že bude brzo konečně po něm. Konečně!