Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 4/10

Osamělý? Připadal si tak? Jistě ne. Tedy, aspoň dokud o tom nezačal přemýšlet. Nespokojeně frkl, zatímco pořád ležel na zádech jako překocená želva. Přemýšlení asi nebylo nic pro něj. Připadalo mu, že z toho akorát vznikají problémy, které by jinak nebyly. Teď si přál, aby ho ta myšlenka nikdy nenapadla, protože se mu začínala zavrtávat hluboko do hlavy. Určitě nemohl být osamělý. Měl mámu a tátu, kteří se o něj starali a které měl rád. Měl toho divného strýčka a celou smečku, i když v ní, pravda, skoro nikoho neznal. Jenže tomu něco chybělo. Jemu. Nějaký kamarád nebo sourozenec. Někdo jako Jessie, ale někdo takový, kdo by byl tady, ne jenom ve snu nebo kdesi daleko. Otřepal se a konečně se začal s naprostým nedostatkem elegance drápat na nohy.

Duben 3/10

Přesto se zdráhal o svém snu mluvit. V hloubi duše se sám bál, že to celé byl jenom sen, že je možná Jessie jenom výplodem jeho fantazie, který si vymyslel, protože tolik chtěl brášku, který by byl jako on. Kolem něj byli samí velcí vlci. Někteří byli fajn a jiní ho nezajímali, ale nebylo to to samé. Nevadilo mu být sám, ale nelíbilo se mu být... osamělý.
Škubl sebou při té myšlence a to byla chyba. Tlapka mu sklouzla po mechu. Zřítil se z klády na záda do mechu. Zůstal otřeseně ležet. Nevyrazil si dech, ale zadrnčelo mu z té pecky až v zubech. Ještě, že v Mechovém lese se povětšinou padalo do měkkého. Válel se v záplavě zeleně a nad sebou měl větvovou střechu se stejně zeleným listím, přes které prosvítaly flíčky bílo-modré oblohy.

Duben 2/10

Ale, pomyslel si, Jessie je starší a větší. Určitě by si uměl poradit. Jasně. A taky měl ty svoje kamarády, Supervlka a Obyčvlka, co by mu třeba pomohli. Matteo neohrabaně vyskočil na spadlý kmen porostlý mechem a krůček po krůčku se snažil přebalancovat na druhou stranu. Měl bych o Jessiem říct mámě a tátovi, napadlo ho. Zakymácel se zleva doprava, ale rovnováhu udržel. Zatím. Ale co když... Nakrčil mírně čenich. Zatím si Jessieho nechal pro sebe jako tajemství. Nebyl si totiž jistý, co mu na to rodiče poví. Co když mu nebudou věřit? Co když ho budou chtít přesvědčit, že je Jessie jenom sen? Pravda, nic podobného se zatím nestalo. Neměl důvod si myslet, že by se to mělo stát.

Duben 1/10

Potloukal se o samotě lesem. Nevadilo mu, že byl sám, ale v hlavě si přehrával sen, který se mu vybavil. V tom snu měl brášku, černobílého vlčka jménem Jessie. Jessie byl super. Mít ho tady by určitě bylo lepší, než být sám. Matteo si trochu povzdechl. Byl to ten nejživější sen, jaký kdy měl, ale pořád to byl jenom sen. Nebo snad ne? Přál by si, aby to tak nebylo, aby to byla pravda. Určitě byla naděje, že by svého ztraceného bratra mohl najít i ve skutečnosti. Problém byl, že nevěděl, kde má začít hledat. Vybavoval si, že ve snu Jessiemu řekl, kde bydlí, aby ho bráška mohl najít, ale co když se mu to nepovede? Co když se cestou ztratí? Matteo se nepokojně ošil. Nelíbila se mu myšlenka, že jeho bráška někde bezcílně bloudí a neví, kudy kam.

81 (28)
//Mech

Matteo sebral všechnu svou odvahu a sestoupil dolů. Už cestou ale viděl, že se není čeho bát. Cesta dolů byla celkem strmá, ale jakmile se dostal až na dno, všechno bylo stejně měkké a porostlé mechem, jako svět nahoře. A stejně byl zdejší mech jiný. Místy totiž svítil, takže tu nebyla úplná tma. Na chvíli zapomněl i na svůj hlad, přimotal se k jednomu svítícímu polštářku a zvědavě si ho prohlížel. Zmáčkl ho tlapkou. Její obrys na okamžik zazářil jasněji, ale jakmile ji oddálil, mech se narovnal a vypadal zase jako předtím. Stejně tak jeho tlapka. Čenich mu toho taky mnoho neprozradil, přišlo mu, že voní stejně, jako mech, který nesvítí. Zkusmo ho olízl. Tlamu mu naplnila zelená zemitá chuť - ano, taky stejná, jako mech nahoře. Vyplázl jazyk a zamžoural. Nesvítil mu. Hm. Matteo z toho nevyvozoval žádné závěry, prostě jen dokončil svůj průzkum a jal se znovu hledat jídlo.
Našel mrtvou laň v místě úkrytu, kde byla hrozná zima. Jaro se tam asi ještě nedostalo, kolem viděl led. Otráveně se otřepal, ukořistil pro sebe kus masa ze zvířete a hezky rychle se přesunul zase do tepla. To určitě, už měl zimy plné zuby! Pustil se do masa. Jedl pomalu a užíval si tu příjemnou chuť, nic podobného ještě jakživ neochutnal. Ani nevěděl, co za zvíře to je nebo kdo ho dotáhl, ale pramálo se tím trápil. Měl co jíst a kde ležet, takže byl naprosto spokojený.

Dneska to Zuběnce nějak trvalo. Matteo se pod jejím javorem probudil už před dlouhou chvílí, ale zatím bylo všude úplné ticho a klid. Ne, že by mu to vadilo. Zabavil se zatím po svém. Seděl pod javorem a tlapou rovnal do řady oblázky, které našel válet se kolem. Byly to pěkné ohlazené křemínky, akorát nevěděl, jak by bylo nejlepší je srovnat. Od nejmenšího po největší se mu to moc nelíbilo. Některé byly totiž růžové, jiné bílé a některé spíš do žluta a když je srovnal podle velikosti, barvy byly na přeskáčku. Celé své dílo tedy rozkopal a začal znovu, podle barev, jenže to mělo taky svoje úskalí. Který by měl být vedle kterého? Kterou barvou začít? Matteo si sice jen tak hrál, ale hrbil se nad kamínky a mračil se nad nimi tak zarputile, jako by zrovna rozvažoval další kritický tah ve velice zapeklité šachové partii. Velmi hluboko se do své činnosti zabral, takže když se nad ním ozval tichý hlásek, málem vyletěl z kůže.
"Á!" vyjekl, nadskočil a přepadl na zadek. "Jémine, Matteo, promiň, já jsem netušila, že se tak vylekáš!" omlouvala se mu rychle víla. "Jsi v pořádku?" "Jo," odfrkl si a otřepal si z kožichu listí a suchou trávu. "Natlouk sem si zadek," dodal a ublíženě po víle loupl pohledem. Srdce mu ještě poplašeně bušilo. "Vážně mě to mrzí. Musel jsi být do toho opravdu zabraný, viď? Co to vlastně děláš?" Matteo se zahleděl na svoji řádku kamínků a potom pokrčil rameny. "Nic."
Zuběnka ale už slétla níže, aby si jeho dílo prohlédla. "Snažíš se je porovnat? Vypadá to moc pěkně." "Nejde mi to," zafuněl a váhavě přisunul jeden křemen k ostatním, než ho zase odstrčil stranou. "Hmm, já bych tenhle dala sem," zamyslela se víla a přesunula růžový oblázek na začátek řady. "Co myslíš? Růžové by mohly být na začátku, bílé na konci a uprostřed ty žlutavé?" Chvíli se společně radili a postrkovali kamínky sem tam.
Nakonec jim zbyl jen jeden. Matteovi se líbil ze všech nejvíc. Byl bílý a protkaný tmavými žilkami, ale nikam se jim nehodil. A tu dostal černý vlček nápad. "Ty si ho vem," posunul ho tlapkou k víle. "Já? Opravdu?" Rozhodně přikývl. "Dárek." Zuběnka byla jeho dobrá kamarádka a chtěl, aby si ten pěkný kámen nechala. "Děkuju, Matteo. Jsi moc hodný," usmála se. "Budu si ho hlídat a dávat na něj pozor. A až vyrosteš, budu mít na tebe aspoň památku." S tím se zase rozloučili.

+ 5 + 2

V hlavě se mu to otáčelo pomaloučku. Kdyby ho někdo sledoval, snad by mohl i slyšet, jak mu v hlavě klapou kolečka. Neměl velkou fantazii a tak si nepředstavoval děsivé příšery, které by na něj dole mohly číhat. Šlo o prosté obavy z něčeho neznámého. Zatímco tam stál, nehybně, kromě momentů, kdy nerozhodně přešlápl z nožky na nožku, padla už úplně temná noc. Matteo ve tmě dočista zmizel, aspoň pro nepozorné oči.
Hlad nakonec zvítězil nad obavami. Vůně linoucí se z hlubin nory byla příliš lákavá, než aby jí dokázal odolat. Navíc teď, když padla tma, si uvědomil, že díra do země vůbec není tak temná, jak se zprvu zdálo. Vypadalo to, že tam dole možná něco... svítí? Koukl krátce na oblohu. Za tenkým oparem mraků viděl rozmazaný měsíc. Takže ten byl pořád na místě, do díry nespadl. Možná některá z hvězd, nebo rovnou slunce, i když tohle nevypadalo na sluneční záři. Rozhodl se, že to prozkoumá. Ale nejdřív se nají, nebo se z té vůně zblázní.

//Mechové dno

Seděl pod stromem a lelkoval, když si všiml černého ptáčka, který šramotil v křoví. Zvědavě ho pozoroval. Co tam asi dělá? To se brzy dozvěděl. Kos vyletěl ven a v zobáku držel tlustou housenku. K Matteovu překvapení si to však potom namířil přímo k němu. Sedl mu na čenich, předklonil se a zobákem ho ďobl do tlamy. Štíplo to a Matteo tlamu otevřel. Šup, rázem v ní měl housenku! Samým překvapením ji poslušně spolkl. Kos se spokojeně začepýřil a odletěl, nechal ho tam sedět a přemýšlet, co se to právě stalo. Však on nebyl žádné zapomenuté ptáče. Byl vlk, nebo ne?
Než se nadál, kos byl zpátky. Tentokrát nesl v tlamě velkou tlustou žížalu. Matteo neměl zvláštní výhrady k pojídání bezobratlých, ale nebyl úplně v pohodě s celou touhle situací. Když mu kos podruhé sedl na čenich, pokusil se mu to vysvětlit. "Já-" Šup! Sotva otevřel tlamu, pták mu do ní obratně strčil žížalu a opět odletěl. Bylo vidět, že si ho nevyslechne. Matteo se zvedl a zahájil ústup. Musel se někam schovat. Ale než kosovi definitivně utekl, ještě musel spolknout tři porce hmyzu. Ke konci už začínal pochybovat, jestli tím ptáčetem vážně není. Třeba kdysi vypadl z kosího hnízda?

He walked out of the mossy den he slept in and looked out sleepily at the new day. It was grey and rainy. Big fat rainclouds were covering the whole sky and were dropping huge raindrops on the world below. Matteo hadn't seen much rain in his life yet. He avoided the autumn showers by being born in the desert and when they left, it was already much too late for rain. Snow took over the world then and for months, that's all there was. He hated the stupid snow, cold, sticky, too bright and too... too everywhere.
Now he looked at this new weather phenomenon with some suspicion. He put his paw forward and let a few raindrops plop down on it. Then he carefully sniffed them. They didn't smell like much of anything. He tried licking them, but they also didn't taste like much of anything. It seemed to just be water.
He wasn't the biggest fan of water, either. Not after he managed to nearly drown in a hot spring. Apparently by now he was supposed to know how to swim, but he still had no idea just how he was meant to know about it before. Of course now he knew it. But he also had no taste for swimming anymore. But the rain didn't seem so bad. There was water in the air, but surely he wouldn't drown in that. And once it fell, the moss drank it all up. There was no lake on the ground he could fall into. Cautiously he stepped out into the rainy day. The water fell on him gently and he decided he quite liked it. Yes, the rain was nice. At least there was that.

Matteovy sny byly někdy celkem divoké, což může být trochu překvapení. I když nebyl hloupý, scházela mu trošku představivost. To jest aspoň v hodinách, které strávil bděním. Měl v sobě však asi nějakou část, která se probouzela jenom tehdy, když zbytek malého vlka spal. Leckdy v noci ve snech viděl takové blázniviny, které by nikdy sám nedovedl vymyslet.
Třeba zrovna nedávno, když se mu zdálo o mechu. Určitě není překvapivé, že by se mu o něm mělo zdát, když jím byl doma obklopen ze všech stran. Neobvyklejší už bylo, jak se mech začal chovat, sotva sen trošku pokročil. Lechtání pod tlapkami Mattea přimělo se podívat dolů a viděl, že mech roste nezadržitelnou rychlostí. I malý mechový polštářek, na kterém stál, rychle narostl do rozměrů gigantického pahorku a všude kolem se jich zvedalo snad nejmíň sto.
Otáčel se a hledal cestu dolů, ale neviděl žádnou. Už byli hrozně vysoko, všechny stromy se zvedaly na mechových horách k nebesům. Matteo se zaryl drápy do pahorku, aby nespadl a tehdy si uvědomil, že některé mechové mají tváře, tlamy i oči. I ten jeho na něj najednou koukal a byl by přísahal, že na něj mrknul. Lekl se tak hrozně, že nadskočil a z pahorku se začal kutálet dolů. Už by se byl málem rozplácl na tvrdou zem dole, kdyby se v tu chvíli neprobudil.

Po zeleném mechu se plížil malý tmavý stín. Pod stromy a přes kořeny, ať to bylo cokoliv, sice se to loudalo, ale mělo to celkem výdrž. Proplétalo se to křovím s hlasitým čenicháním. Potkan? Plch? Přerostlá veverka? Přítmí na to nenabízelo moc dobrý výhled. Přece jen to stvoření mělo kožich černý jako nejtemnější půlnoc, když nesvítí měsíc ani hvězdy.
Prozradím vám tedy, ať už se pohneme, že to byl vlk, ještě docela malý mladík jménem Matteo. Proč ale čuchá všude kolem v křoví? Před chvíli se totiž vzbudil ze snů a ještě si neuvědomil, že to byly jenom sny. Probudilo se sice jeho tělo, ale mysl potřebovala víc času. Prolézal teď celý les a hledal zlatý proutek, o kterém se mu zdálo. Protože byl ještě tak rozespalý, ani ho nenapadlo uvažovat o tom, co že s ním vlastně bude dělat, kdyby ho náhodou opravdu našel. Proutek byl ve snu něčím velice výjimečným, jakýmsi mocným artefaktem. Přece víte, jaké to někdy bývá ve snu, že se úplně obyčejná či naprosto náhodná věc změní v to nejdůležitější na světě. Pro Mattea se tedy tenhle proutek stal čímsi, po čem velice toužil, určitě jemu i celé jeho rodině změní život, až ho najde. Pročesal celý les, ale nenacházel vůbec nic. Proutí bylo všude tolik, že skrz něj skoro nemohl projít, avšak ani jeden klacík tu nebyl zlatý.

Ležel a nad ním se houpaly větve. Houpaly, houpaly, houpaly... Matteo si ani nepamatoval, kdy se mu oči zaklaply a odpadl do hlubin spánku. Když je znovu otevřel, byl pořád sám, měl hlad a začínalo se stmívat. Tmy se malý vlk nebál, celkem se mu i líbila. Měl pocit, že v ní se svým tmavým kožichem může dočista zmizet, což byla kdoví proč velice lákavá. Černočerný kožich a černočerná noc, splývající v jedno. Ne, že by o tom takhle složitě přemýšlel, prostě se mu jen líbila ta představa.
Zívl si a překulil se v mechu na břicho. Nevadilo by mu ještě chvíli lenošit, ale měl hlad. A kde vzít něco k jídlu? Hm. Nevěděl. Lehký večerní vánek mu ale přinášel k čenichu moc lákavou vůni. Stopovat ho sice nikdo neučil, ba ani lovit ne, ale čuchat uměl a tohle by necítil snad jen mrtvý. Byla to vůně čerstvé kořisti a Matteo ji následoval skoro bezmyšlenkovitě. Párkrát se zamotal mezi stromy a musel se o kousek vrátit. Bloudění ho ale postupně zaneslo k místu, kde ta vůně byla nejsilnější. Mech tady byl místy červený krví, ale žádné jídlo tu neviděl. Leda snad...?
Stočil pohled k díře, která zela v zemi. Začuchal. A vážně, zdálo se, že cokoliv tu voní, schovává se v té díře. Ale i když se nebál tmy, byl trochu váhavý ohledně téhle neznámé průrvy, která mohla vést kdoví jak hluboko. Tušil, že to asi bude ten úkryt, ke kterému měli s rodiči dojít v zimě, ale místo toho skončili u té blbé vody. Tušil. Ale jistý si být nemohl. Nerozhodně přešlápl z jedné tlapy na druhou.

//Horký pramen

Černý vlček šel pomalu, vlastně spíš jen tak bloumal. Očichával zelený mech, který teď už vykukoval všude, když ten otravný sníh zmizel. Voněl zvláštně zemitě, byla to taková zelená vůně. Došel k závěru, že mech je fajn. Byl měkký pod tlapkami, nestudil a tlumil jeho kroky. Matteovi přišlo, že nevydává vůbec žádný zvuk, když jde, což se mu líbilo. Tiše se plížil lesem a opisoval zvětšující se spirálu kolem křovin, za nimiž se skrýval horký pramen.
Cítil se trochu zvláštně, když se potloukal někde bez rodičů. Bylo to asi poprvé, co něco takového podnikal. Běhal mu maličko mráz po zádech, ale zároveň si to užíval. Bylo to takové malé dobrodružství, jenom pro něho. Ne, že by podnikal něco příliš vzrušujícího. Chvíli se ještě procházel, potom se vyškrábal na mechem porostlý kopeček a lehl si tam mezi zelené polštáře. Přetočil se na záda s tlapkami trčícími nahoru a zahleděl se na střechu z větví stromů, která ho tu schovávala. Někde nedaleko slyšel hovor dalších vlků, ale nerozuměl, co si povídají a nešel za nimi. Líbilo se mu tady. Koukal na mladé zelené lístky, které se rozvíjely na stromech a pohupování větví ho tak trochu hypnotizovalo do polospánku.

Jak byl celý mokrý, najednou měl vody dost a dost. Byl to pěkně zrádný živel, fuj. Líbilo se mu v ní ohřívat a máčet, ale jestli mu mohla takhle z ničeho nic zmizet pevná zem pod nohama, asi to nestálo za to. A jak se naučit plavat, to netušil. Ještě, že se maminka na něj nezlobila - asi se spíš taky lekla, jak zmizel pod hladinou.
Teď už se mu ale poblíž pramínku moc zůstávat nechtělo. "Já si du hrát tam, jo?" ukázal tlapkou mezi stromy opodál. Rodiče se tady mohli klidně vyhřívat dál, jak se jim zachtělo, ale Matteo chtěl trochu změnit scenérii. Těžko hrozilo, že by se zatoulal příliš daleko. Na to byl trochu moc velký lenoch. Všechen otravný sníh už naštěstí zmizel a tak mu nic nepřekáželo v chůzi, když se vypravil stejnou cestou, odkud přišli. Prošel mezi nízkými stromky a keři a zmizel za nimi z dohledu, jak opustil tohle tajné místo a vkročil zpátky do lesa.

//Mech

"Matteo. Matteooo. Vstávej, ospalče." Cosi kolem něj poletovalo a bzučelo. Slyšel to, ale vůbec se mu nechtělo probudit. Ospale se ohnal tlapkou, překulil se na druhý bok a zavrtal se hlouběji mezi kořeny stromy. "Ale notak, copak se nikdy neprobudíš?" "Hmštěbětminut," zahuhňal téměř nesrozumitelně a přikryl si tlapkou oči, aby mu skrze víčka přestalo pronikat to protivné světlo. On chtěl spát, spááát, bylo to tak nesplnitelné přání? Nikomu přece nepřekážel, tak proč ho budit?
Jakmile nastala chvilka klidu, začal hned zase usínat. Nesklouzl však ještě do pravého spánku, když ho cosi zašimralo na čenichu. A nejenom na něm, ale v něm. "Hé-he, hé-he, hééé-pšááá!" prskl mocně, až mu hlava poskočila. Zamžoural zlatými očky kolem sebe. Tady se fakt nedalo spát! Kdo ho to otravoval? Pohledem se zastavil na víle Zubce, která si právě oprašovala tlapky od vílího prachu, který mu předtím foukla do čenichu.
"Dobré ráno, Matteo. Či spíš poledne," zazubila se. Černý vlček se zamračil. "Já sem ještě spal," ohradil se vyčítavě. "Ale už je čas vstávat, cožpak chceš prospat celý krásný den?" Matteo se rozhlédl kolem. Neshledával na dni nic zase tak výjimečného, byl docela hodně podobný včerejšku, který už viděl... no, včera. Trochu si přispat přece nemohlo uškodit? "Asi jo," pokrčil nakonec rameny a zkoumavě se na Zubku zadíval.
Najednou ho trochu zahlodaly obavy. "To se nemá?" "No, čas od času můžeš, ale neměl by sis z toho dělat zvyk, jinak prospíš celý život a o hodně věcí přijdeš. Ale hlavně mi nemůžeš vyspávat tady, já tu na to nemám kapacitu."
Matteo to nechápal, však se sem úplně v pohodě vešel. Byl mrňavý a stočil se mezi kořeny stromu, nemohl nikomu překážet. "Jakto?" "Můžu se v jeden čas věnovat jen jednomu vlčeti, tak to prostě je. Když tady budeš chrnět jako jezevec, na někoho jiného se možná nedostane." "Aha," podrbal se za uchem zamyšleně. Nemohli prostě přijít, když on spal? Jemu by to nevadilo. Ale Zubka to asi zase věděla nejlíp, jako vždy.
"Takže, tady má nějaké kamínky za ten nejnovější vypadený zub. Ještě chvíli a budeme v polovině, to to letí, což?" Matteo se trochu vyděsil. Možná vážně spal až moc, Zubka měla pravdu, utíkalo to nějak moc rychle. "To jo," odsouhlasil, sebral si kamínky a zvedl se na nohy. "Čau," rozloučil se pak s vílou. Zase do příště.

+7 a +3