Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 7/10

Straka přelétávala z větve na větev a Matteo supěl za ní. Protože nemohl svištět vzduchem jako ona, nešlo mu to nijak snadno. Musel se prodírat hustým křovím a brzy sám vypadal jako chodící křovina, obalený od hlavy k patě listím, trním a větvičkami. Pták se očividně dobře bavil. Kamínek svíral pevně v zobáku a zdálo se beznadějné, že by ho měl kdy pustit. Stračí skřehotání začínalo Matteovi v uších znít jako vyložený výsměch. Jak by měl zvíře přinutit, aby kamínek pustilo? Přemlouvání nepomáhalo a neuměl ničím tak přesně hodit, aby ji zasáhl. To ovšem netušil, že v lese žije někdo, kdo to dokáže. Měl to ovšem brzy zjistit, stejně tak, jako straka. Při svojí honičce se dostali k velikému dubu, který obývala kolonie veverek. Ty nesnesly žádné nezvané hosty.

Květen 6/10

Už byl skoro u kamínku, když vtom se z větví dubu snesla černobílá střela a s hlasitým zakrákáním se kamínku zmocnila. "Hej!" vykřikl Matteo rozhořčeně a zaklonil hlavu. Straka seděla na stromě, vysoko nad jeho hlavou. Vyskočil a opřel se předními tlapkami o kmen tak vysoko, jak jen dosáhl, avšak ani zdaleka to nestačilo. Byl příliš velký zakrslík. A i kdyby byl ten nejvyšší z nejvyšších vlků, stejně by na ni nedosáhl. Potřeboval by křídla. "Vrať mi ho," zaprosil, ale straka jen pleskla křídly a s tichým kráknutím přelétla do větví dalšího stromu. Matteo neváhal a vydal se za ní. Doufal, že třeba kamínek nakonec upustí a on si ho bude moct sebrat. Vážně ho chtěl, moc se mu líbil. Viděl ho první, dřív, než ten drzý pták!

Květen 5/10

Jak tak procházel pod stromy, spatřil najednou, jak se na sluníčku cosi blyští. Zvědavě nastražil ouška a vydal se tam blíž. Co to? Ležel tam fialový kamínek. Takové vždycky dostával u víly Zubky, kterou navštěvoval ve spaní - ale byl si docela jistý, že to nejsou sny. Mimoděk se dotkl jazykem jednoho zubu, který se mu trošku kýval. Ještě to však nebylo dostatečně. Tak kde se tu ten kamínek vzal?
Chvíli na něj z dálky koukal, ale když se hned neobjevil nikdo, komu by patřil, rozhodl se, že si ho vezme sám. Ostatně, on ho našel, nebo ne? Chtěl si ho vzít a schovat do úkrytu, kde by nehrozilo, že se mu ztratí. Mohl by se pak zeptat Zubky, jestli mu ho tam schválně nechala nebo jestli třeba nějaký nepostrádá.

Květen 4/10

Kdyby se tam teď vrátil, dost možná by se mu tam ani nelíbilo. Vlci nebyli zrovna stavění na život v takových podmínkách, rozhodně ne takoví vlci jako on. Se svým kožichem by akorát přitahoval slunce a za chvíli by z něj asi nezbylo víc, než roztavená černá placička v písku. Když byl malý, tolik mu to nepřišlo a navíc byl tehdy podzim. Teď? Vedro v poušti muselo být nesnesitelné.
Ale nad tím teď černý vlk nepřemýšlel. Nepřemýšlel vpravdě skoro o ničem, jen se tak potuloval, tu si čichl k mechu, tu k nějakému kvítku, což ho nevyhnutelně donutilo k sérii hlasitých kýchanců. Trochu ho ze všeho toho pylu pálily oči a svrběl čenich. I když to bylo pěkné na pohled, rozhodl se, že se ke květům nebude přibližovat raději příliš blízko. Asi ho neměly rády.

Květen 3/10

Co se týkalo jihu a severu, tam ho žádná voda zastavit nemohla, ale nacházel se tam zase jiný jeho nepřítel. Kopce. Vysoké svahy sopky byly zajímavé aspoň tím, že nahoře prý byl samotný kráter ohnivé hory. Matteo by se tam rád podíval a doufal, že táta dodrží svůj slib a někdy ho tam vezme. Rád by nahlédl, co je tam dole. Na jihu ale byly jen skály, kopce a kameny a tam ho to nelákalo. Proč šplhat někam nahoru a rozdírat si tlapky do krve, když mohl lenošit na měkkých mechových polštářcích? Kdepak, tenhle vlček v sobě nenosil dobrodružnou krev. Byl zcela spokojen se svým koutkem světa. Teď, když se sníh rozpustil a slunce sem příjemně svítilo skrze větve stromů, se mu ani tolik nestýskalo po poušti a oáze. Už to stejně bylo dávno, co ji opustili, a Matteo začínal zapomínat, jaké to tam vlastně bylo.

Květen 2/10

Z jedné strany totiž lesík plný mechu, který už si zvykl vnímat jako svůj domov, ohraničovalo veliké jezero, ke kterému si netroufl. Neměl z vody nejlepší pocit poté, co se pořádně vymáchal v horkém prameni a pořádně se nalokal. Alespoň ho to naučilo opatrnosti. Na druhé straně lesa se pak voda chovala ještě agresivněji. Nebyl teď od těch míst daleko a když nastražil uši, mohl chvílemi zaslechnout výbuchy gejzírů. Nepřiblížil by se k té pláni ani za zlaté prasátko. Nevěděl, proč to tady vůbec je, proč ty díry v zemi ještě někdo nezacpal. Přece to tady vlci nemohli chtít? Měl by se zeptat strejdy Saturna, ten byl něco jako ředitel, určitě musel vědět, proč to tak je. Možná ale, že kdyby naštvané vodě zakázali vybuchovat tam, hledala by si jinou cestu. Mohla by začít explodovat přímo v lese a to vážně nechtěl.

Květen 1/10

Matteo se zase jednou procházel sám po lese. Nevadilo mu to, i když se popravdě cítil trošku osamělý. Ale kam se všichni vypařili? To netušil. A aby vyl a poutal na sebe pozornost, to se mu zase moc nepodobalo. Vlastně výt ani pořádně neuměl, přinejmenším to nikdy nezkoušel. Ani teď to neměl v plánu. Mohl na sebe konec konců upoutat i pozornost někoho, po kom netoužil, že ano? Proto dál bloumal sám lesíkem. Procházel se po měkkém mechu, vyhlížel, jestli na někoho nenaraží a přemýšlel, co by mohl podniknout nebo jestli bude lepší nepodnikat nic a jen se třeba válet. Bylo to celkem příjemné. Věděl, že dokud se drží pod stromy, nic mu nehrozí. Cítil se tady v bezpečí a jako doma. Navíc ani nehrozilo, že by se někam zatoulal. Kdyby mu nenapověděl čenich, pak voda by ho zastavila spolehlivě.

83 (40)

"Nevemu," odvětil Matteo. Nevěděl, proč měl šedý vlk ještě potřebu zdůrazňovat něco, co bylo tak očividné. Jasně, že si nic nebude brát, když nechce. Ale všiml si, že to dospěláci všeobecně dělají docela hodně a proto se tím nijak moc nezaobíral.
Vlk položil otázku, která by měla být jednoduchá, ale vlče trochu zaskočila. Musel se nad tím docela zamyslet, pro něj byli rodiče prostě táta a máma, ještě nikdy nepotřeboval používat jejich jména. Naštěstí mu ale uvízla v hlavě i tak, protože nesčetněkrát rodiče slyšel, jak se baví mezi sebou a samozřejmě taky byl při tom, když s nimi mluvil strejda Saturn. "Bianca a Meinere," řekl nakonec po delší odmlce a pleskl ocáskem o mech, hrdý sám na sebe, že si vzpomněl. "Já sem Matteo," přihodil ještě navrch, když už byli u těch jmen. Třeba se i dozví, jak se jmenuje ten šedivák.
I když nebyl jen šedivý, taky trochu černý, bílý a divně modrý. Akorát, že on tomu neříkal modrá, ale fialová. Odpověděl mu, že neví, což by Matteovi stačilo, jenže pak k tomu dodal ještě jednu část, kterou vlček vůbec nepobral. Život sám? "To nechápu," oznámil jednoduše a pokračoval ve zkoumání vlka pohledem, zatímco žvýkal poslední sousto masa. "A co máš na krku za divnou kůži?" zeptal se na něco jiného, doufal, že na to třeba dostane srozumitelnější odpověď.

82 (39)

Ležel tiše v úkrytu a udatně bojoval se svým kusem laně, když tu do úkrytu vlezl ještě někdo. Nebyla to ani máma, ani táta, ani divný strejda Saturn. Byl to nějaký úplně neznámý vlk. Matteo na něj zůstal koukat s hlavou lehce nakloněnou ke straně. Neznámý s sebou táhl další velké mrtvé zvíře a nejdřív nic neříkal, takže ani Matteo nic neříkal. Ne, že by se vlka bál, ale nějak nevěděl, co by mu měl vykládat, radši zvědavě sledoval jeho počínání s ulovenou laní.
Nakonec to byl nově příchozí, kdo mlčení prolomil. "Měl sem dost," opáčil prostě. Z kusu masa už mu zbýval ještě malý zbyteček, ale nemyslel, že by potom zvládl sníst víc. Šedý vlk s podivnými barvami v kožichu se uložil opodál a dal se taky do jídla. Měl ovšem na Mattea i otázky. "Z venku," odvětil, odkud odjinud by sem přišel? "Máma s tátou jsou u divný vody," doplnil pro případ, že by to snad vlka zajímalo. Chvíli zůstal tiše, ale pak mu to nedalo. Ten vlk měl na sobě dost zvláštní barvu. Matteo, pravda, ještě tolik vlků neviděl, ale tuhle barvu neviděl asi nikdy na ničem. "Proč seš modrej?" chtěl vědět.

Duben 10/10

Ovšem když byl sám, neodvážil se už udělat ani krok ven z lesa a ke zrádné vodě. Malé jezírko u nich v lese se mu nad hlavou zavřelo jako nic, co by asi provedlo tohle obrovské jezero? Spolklo by ho beze stopy, ani by si toho nevšimlo. Znovu se otřásl a zacouval zpět skrze lísky a vrbičky na okraji Mechového lesíku. Poraženecky sklopil uši a oháňku. Bude muset někoho poprosit, aby šel s ním. Nebo měl jen vyčkávat, až se Jessie sám objeví? Nevěděl, co je lepší volba. Chtěl ale dělat aspoň něco. Připadalo mu hloupé, že nezná skoro nic, než jen jejich malý lesík a poušť. Ale vzpomínky na jeho rodiště mu v hlavě popravdě začínaly blednout, čím déle byl pryč. Tehdy byl skutečně ještě mrně.

Duben 9/10

Mohl by jít Jessieho hledat do světa, kde je jediné jezero snad větší, než celý jejich les. Mohl by, ale jak by ho tam našel? Mohl být kdekoliv. Úplně kdekoliv. Zvedl hlavu směrem, kde se v dálce zvedaly vysoké hory. Připadal si ještě mrňavější, než před chvílí. Připadal si jako ten brouk, který se snažil přelézt přes mechový kopeček s nohama ztuhlýma zimou. Přeběhl mu mráz po zádech. Ne, nemohl jít sám. Nevěděl kudy a z toho otevřeného výhledu dostal strach. Kdyby tu už Jessieho měl... pak by nejspíš nebylo tak těžké vyběhnout z lesa ven do světa a zjistit, co všechno se tam skrývá. Nebyl ještě sice dospělý, ale úplné mrně už také ne. Část jeho duše toužila po tom jít se podívat, co všechno může svět nabídnout.

Duben 8/10

Stromy postupně začínaly řídnout, jak se blížil k okraji lesa. Prolezl posledním křovím a zatajil se mu dech. Před ním byl krátký zvolna klesající svah břehu a jen pár metrů od místa, kde stál, začínalo obrovské jezero. Matteovi vyskočilo srdce až do krku. Tmavá hladina se táhla skoro kam až oko dohlédlo. Její povrch narušoval nekonečný běh vln, na nichž se houpalo několik bílých labutí. Matteo couvl. Cítil se maličký, poražený ještě předtím, než vůbec pořádně vystrčil čenich z lesa. Stáhl lehce uši. Nad hladinou jezera zakroužil racek a vydal tichý skřek, než mu zmizel z dohledu. Samotná velikost jezera stačila k tomu, aby mu vyrazila dech a uvedla věci velmi stručně a jasně do perspektivy.

Duben 7/10

Ano, to by mohl. Měl by jít hned? Rád už by tady Jessieho měl! Znovu vstal a pomalým krokem vykročil přes les. Procházel potichu pod stromy, ale bylo vidět, že si není příliš jistý tím, co dělá. Cosi mu říkalo, že takhle by odcházet neměl. Nebylo to správně. Neurčitý pocit nervozity ho šimral kolem žaludku. Přesto pomaličku postupoval k hranicím smečky. Mohl se aspoň podívat, nebo ne? Rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl. Nikoho, kdo by ho mohl zastavit. Nevěděl, jestli je rád nebo jestli by naopak nebyl raději, kdyby se před ním právě teď zjevil nějaký dospělák, který by se ho zeptal, kam to jde a co chce dělat. Nikdo se však nevynořil a tlapy ho nesly kupředu jakoby z vlastní vůle.

Duben 6/10

Když nechtěl myslet, myslel a když se o to schválně snažil, tak mu to nešlo. To byla vážně hrůza. Roztáhl se na zemi jako placka a zlatými kukadly se zadíval před sebe. Nějaký velký brouk tam s námahou překonával zelený mechový polštář. Moc mu to nešlo, ráno bylo chladné a byl celý ztuhlý, ale přesto se pořád plazil kupředu. Matteo ho chvíli zaujatě pozoroval. Kam se asi snažil dostat? Hledal něco? V tu chvíli ho to trklo. Tak jednoduchá myšlenka, až bylo s podivem, že na ni nepřišel dříve. Snad se mu to dá odpustit, vzhledem k tomu, že od svého příchodu na podzim z lesa nevytáhl paty. Mohl bych jít Jessieho hledat. Pomalu zvedl hlavu a převaloval v ní tu myšlenku sem a tam.

Duben 5/10

Překulil se na břicho, vstal a znovu se oklepal, od čumáku po špičku ocásku. Obzvlášť důkladně zatřásl hlavou a doufal, že se mu z ní díky tomu vysypou tyhle nepříjemné nápady. Ale ony se tam pevně držely. Matteo si prostě přál, aby byl Jessie tady. Chtěl si zase zahrát na přetahovanou, nebo se jenom nechat poučovat od staršího bratra, který zcestoval svět křížem krážem (tedy tak mu to aspoň připadalo) a věděl toho o něm mnohem víc. Jenže jak to zařídit? Poškrábal se zadní tlapou důkladně za uchem. Potom za druhým uchem. Nakonec znovu zaštěrchal hlavou. Teď, když chtěl, aby přemýšlela, v ní najednou nebylo vůbec nic. Frustrovaně zamručel a rozplácl se do mechu, ze kterého se před chvilkou zvedl. Tohle bylo k ničemu.