Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nic. Inu, což o to. Matteo rád nedělal nic, byla to možná jeho nejoblíbenější činnost. V tomhle případě mu to ale trochu leželo v žaludku, ale stále neměl nápad, jak to aspoň trochu změnit a když Malva, která se v tom vyznala, říkala, že to nejde... Tak to asi skutečně nešlo. Lehce si povzdechl. "To je teda blbý," konstatoval.
Naštěstí nebylo všechno úplně hrozné, aspoň té ryby se oba trochu najedli. "Jo. Jednou," kývl, že už měl tu čest smečkový lov zakusit. "Ale nevim. Nevim, jestli budu lovec." Bylo to docela dost práce, ulovit velké zvíře - a taky celkem chaos. Nic, co by mu zrovna vyhovovalo. Na druhou stranu to možná ještě byla ta nejlepší z možností. Copak mohl hlídat vlčata nebo chránit hranice před cizinci? "Dík," broukl k Malvě, když ho chválila za jeho úspěch a máchl ocasem. Zatím se klidně spokojí s tím být jen lovcem ryb.
Ptačí zpěv se nesl kolem nich a i když si ho Matteo nejdřív moc nevšímal, Malvu upoutal dost. Její chování bylo pro černého vlka naprosto nepochopitelné. "Blbosti?" opakoval váhavě. Pravda, z ptačího štěbetání toho vlk moc nepochytí, asi by se to blbostmi nazvat dalo. Jenže co myslela vlčice tím, že zpíval o ní? "Slyšel. Ale-" Chvíli jen zíral, přemýšlel, kde se mohla stát chyba, ale byl ztracený. Zavrtěl hlavou. "Však nic neříkal. Jen pípal." Zkoumavě si svou kamarádku prohlížel. "Tys... mu rozuměla?"

Ne, fér to asi nebylo. Pro Malvu bylo všechno těžké, zatímco Matteo si půlku času ani neuměl představit těžkosti, které zmiňovala, protože je prostě nezažil. To poznal i on, že to není fér. "Ale co se s tim dá dělat?" zeptal se váhavě. Nic ho nenapadalo. Byl... svět prostě takový? Nespravedlivý a neférový? Mohlo to tak vážně být?
Život asi nebyl zrovna dvakrát fér ani pro ryby, které se neměly jak bránit vlčím čelistem, ale s tím si naštěstí Matteo hlavu nelámal. Radši přemýšlel, co udělat s tou svojí. "Ty," potvrdil, nikdo jinej tu přece není. Když viděl Malvy úsměv a vrtící oháňku, usoudil, že udělal dobře, i když se sám nenají tolik, jak by si představoval. "Hm," broukl, jako že vzal její díky na vědomí a zakousl se do ryby, která mu chutnala snad tak sladce, jako ještě nikdy nic jiného. Asi proto, že ji ulovil dočista sám.
Ještě si olizoval tlamu a čmuchal v trávě, jestli mu někam kousek ryby nezapadl, když se Malva ozvala s otázkou. Jeho černá ušiska se našpicovala a opravdu, nedaleko nahlas zpíval nějaký opeřenec. "Jo," kývl hlavou a zvědavě se zaměřil na vlčici, která si div hlavu neukroutila, jak se ho snažila zahlédnout. "Proč? Je dobrej k jídlu?" zajímal se, myšlenkami stále ještě zaseknutý u svačiny.
Jenže počínání jeho společnice úplně nenaznačovalo, že by byla z ptačí přítomnosti nadšená. Nejen, že se hrůzostrašně mračila, dokonce rázem začala sama rázně zpívat. Matteo ji sledoval, zvědav, kam tohle směřovalo. Souboj zpěvu s ptákem? Souboj vůlí? "Tak to nezpívej," potřásl zmateně hlavou, když se k němu najednou otočila s protestem. "Oni. Ptáci asi stejně, to. Nerozumí vlkům." Malva se chovala vážně divně. Že by s ní bylo něco v nepořádku?

Malva nezněla kdovíjak nadšeně jeho informací o tom, že se dala potrava najít i v zimě, což dala jako obvykle najevo podivnou průpovídkou. Matteo se pro jistotu ohlédl na svoje pozadí, jestli mu z něj vážně netrčí nějaká klika, ať už to bylo cokoliv. Vlastně ale už předem hádal, že jde zkrátka o jednu z těch věcí, které se říkají, i když to nedává žádný smysl. "Jak jako, takovejm jako já?" nakrčil čelo. Dokonce i on chápal, že s Malvou nemají příliš podobné životy. Že toho vlastně mají společného jen málo. Naznačovala ale vlčice, že je kvůli tomu on něčím špatný? Měl se stydět? "A neřikej mi Mattie," zafuněl jako dodatek.
Ať už byly jejich životy úplně odlišné nebo ne, jíst museli oba a v tuhle chvíli byla jediná možnost zkusit si něco ulovit. Možná, že Matteo podědil něco z otcova talentu pro rybolov, protože se mu nakonec podařilo vytáhnout na břeh slušný úlovek. Nečekal to a byl z toho tak na větvi, že úplně zapomněl, jak takový lov vlastně funguje. "Co? Jo! Zabít ji, jasně," zamumlal a chvíli nerozhodně otvíral a zase zavíral tlamu, jak se snažil rozhodnout, kam chudáka rybu vlastně kousnout. Jelena kousali do krku, ale ryba krk tak docela neměla, aspoň ne žádný, který by viděl. Nakonec ji prostě hryzl kamsi za hlavu, až mu to v tlamě zapraštělo. Jeho úlovek se ještě chvíli zmítal a pak přestal. Matteo opatrně sundal svoji tlapu ze šupinatého těla, připravený ji tam zase připlácnout, kdyby se ryba nějakým zázrakem navrátila k životu. To se však nestalo.
Než se ale pustil do jídla, zůstal chvíli koukat na výsledek svojí práce, jak mu v hlavě probíhala těžká matematika. Jedna ryba pro jednoho vlka mu připadala celkem fér, ale byla tu taky Malva, v kterémžto případě to přestávalo být tak docela spravedlivé, aby on jedl a ona na něj jenom hladově koukala, ne? Na druhou stranu, jeho úlovek nebyl až tak obří... Ale nebylo lepší, aby oba měli aspoň něco, než aby on měl všechno a Malva nic? Říkala, že tulákovi jen tak nikdo nic nedá. Snad to nebylo nějaké pravidlo tesané do kamene. "Chceš? Kousek?" zvedl po dlouhé chvíli pohled ke strakaté vlčici a zlehka rybu nakopl jejím směrem. Hlad nehlad, Malva byla kámoška.

//Kráter

"Hm," představoval si Matteo, jaký to asi byl bídný život, když vám nikdo ani nic nedal. Když si vlk musel shánět jídlo jenom sám a sám. Vypadalo to, že brzo zjistí, jaké to je, protože ať byli kdekoliv, poblíž Mechu to rozhodně nebylo a kdyby se snažil čekat s jídlem, než tam dojdou, mohl z něj taky dost dobře být dřív kostlivec.
"My sme v zimě něco našli," vzpomněl si Matteo při Malviných dalších slovech. "Zmrzlýho jelena. Táta ho opek." Bylo to zvláštní, to pečené maso, ale v tuhle chvíli by mu to vůbec nevadilo. Zmrzlé nebo pečené, dal by si cokoliv, jenže to by nejdřív museli něco najít nebo chytit. Zvládnou to? "Jo. Teda, trochu. Ne sám." Měl ve vzdělání trochu mezery, trochu víc, ale spoléhal na to, že zkušenější Malva by ho snad nenechala zhebnout hlady někde ve škarpě.
To už zakotvili u řeky, která byla plná ryb. Provokativně vyskakovaly nad hladinu a jejich šupiny se blýskaly ve slunečním svitu. "Taky ne. Ale mělo by to jít." Matteo moc nemusel vodu a taky byl k rybám lehce podezíravý poté, co sežral jednu už docela jetou a bylo mu z ní blbě, ale tyhle vypadaly v pořádku. Byly přece jenom ještě živé, žádné vysušené mrtvoly.
Postavil se tedy na mělčinu kus od Malvy a zahleděl se do vody. Dával přitom dobrý pozor, aby mu tlapy zůstaly na pevné zemi. Ryby se tam míhaly, nějaká občas zaboudila ke hladině a chňapla po mouše či jiném hmyzu. Jak na to? Jak na ně? Matteo na ryby zíral zdánlivě naprosto otupěle, ale ve skutečnosti přemýšlel, plánoval svým typickým pomalým způsobem. Pak se po jedné z ryb ohnal tlapou, ale nechytil nic a akorát ty ostatní vyplašil. Trochu cukl ušima a zase dál čekal. Neuvědomoval si Malvy pohled, soustředil se jenom na ty ryby. Po nějaké chvíli vypluly z úkrytu a pokračovaly ve svém rejdění vodou, až se jedna octla nebezpečně blízko jeho nohou. Matteo po ní bezmyšlenkovitě chňapl a... chytil ji za ocas! Tak se lekl vlastního úspěchu, že rybu zase málem upustil, ale naštěstí ji udržel a začal couvat ke břehu, zatímco sebou jeho úlovek divoce zmítal ze strany na stranu. Hodil rybu na zem, přišlápl ji tlapou a zmateně těkal očima sem a tam - chytil ji, ale mrtvá nebyla a on v tom zmatku jaksi zapomněl, co dál. "Co teď? Co s ní?" hledal pohledem Malvu a mačkal chudáka rybu k zemi, aby mu neutekla zpátky do řeky.

Na nepříjemnostech zimy se shodli a na hledání Mechového lesíku rovněž. Teď už měli před sebou k řešení jen ten divný kámen, jehož tajemství bylo nejspíš mnohem komplikovanější, než aby ho dva mladí vlci dokázali jen tak rozlousknout. "Jo. Tohle ujde," zhodnotil. Popravdě o tenhle div světa začínal pomalu ztrácet zájem, nezdálo se totiž, že by měl v úmyslu dělat ještě cosi zajímavějšího. Prostě byl a i když byl zajímavý, zas tak moc legrace s ním nebylo.
Navíc dostával hlad a to šlo všechno ostatní stranou. "Asi nebude. Umíš lovit?" tázal se, on v tom tak úplně přeborník nebyl, vzhledem k tomu, že na pořádném lovu byl jen jednou. Snažil se vzpomenout si na co nejvíc detailů, zatímco šplhal s funěním a supěním do kopce. Sypká země mu ujížděla pod nohama, přepadával chvíli na čumák, potom zase na zadek, připadalo mu, že za každé tři kroky, které se mu povede udělat vpřed, sjede zase o dva zpátky. Nebo o pět. A tak se radši snažil vzpomínat na lov jelena, ale pamatoval si akorát hrozný chaos a že se mu táta rozdělil na dvě poloviny, černou a bílou...
Najednou ucítil v zátylku zuby. Překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že už je na vrcholu kráteru a ty zuby že patří Malvě, která ho vleče přes okraj. Nechal se a pak se rozplácl na zemi, zhluboka přitom odfukoval. Klidně by si nějakou tu chvíli poležel, ale Malva neotálela. "Nevim," vypravil ze sebe udýchaně. "Zvířata jsou tak nějak všude, ne?" Vlčice už byla ale na odchodu a tak se, chtě nechtě (spíš nechtě) překulil na nohy, vydrápal se na ně a následoval ji, ať už mířila kamkoliv.

//Kiërb

Představa, že by mohl porazit svoji nenáviděnou zimu, se Matteovi okamžitě zalíbila. Možná přes zimu nikdy nehladověl ani nemrznul, ale to neznamenalo, že s tím obdobím samotným neměl problémy. "Asi ne. Ale nesnášim ji," ujistil Malvu, že v tomhle je s ní za jedno. Kdyby dokázal zrušit sníh, udělal by to bez mrknutí oka.
"Jo. Klidně," kývl, neviděl žádný problém v tom přivést tulačku na území smečky. Tahle pravidla mu nikdy nebyla dostatečně vysvětlena, a i kdyby ano, Malva přece nebyla cizí. Znal ji, tak co? Zbývala už jen malinkatá drobnost a tou bylo Mechový les skutečně najít. Žádný problém, že?
Ve snaze dokázat, že je uvnitř skutečně svítící mech, černý vlk objevil prazvláštní vlastnost meteoritu, kterou se s Malvou jali zkoumat. Napjatě ji pozoroval, když zvedala tlapku, aby se kamene dotkla. Napůl se obával, aby vlčice skutečně nezmizela, ale naštěstí tu zůstala zcela hmotná a přítomná. Její reakce ale potvrdila, že ten kámen něco skutečně dělá. Ať už to bylo cokoliv. "To ne," kývl, nevšiml si, že by jejich mech dělal cokoliv podobného. "Jo. Ale to bylo mnohem horší," otřásl se při té vzpomínce na pocit, jako by někdo jeho tělo protlačil příliš malou škvírou. "Z tohohle mám akorát hlad," dodal po chvíli, když se jeho žaludek ozval hlasitým zakručením. Tak se zabral do zkoumání kráteru, že si ani neuvědomoval, jak dlouho vlastně nejedl.

Hleděl k obloze s nepředstíraným zájmem. "No... možná," připustil. Nedokázal poznat, jestli si z něj Malva dělá legraci nebo ne. Podezíral ji, že ano, ale zároveň na tom, co říkala, něco bylo. Nebe bylo obrovské, někdo tam určitě přebýval. Ptáci tam lítali běžně, klidně tam mohl být ještě někdo další. "To jo. Poručit třeba dešti," napadlo ho. Sklopil pohled zase zpátky k pozemským záležitostem a když už teď viděl, že tam nic nevykouká, ztratil o oblohu zájem. Prozatím.
Hodlal Malvu přesvědčit o tom, že jejich mech je nejen skutečný, ale taky boží. Spokojeně si přikývl, když viděl, že minimálně té první části už uvěřila. A že ji to skutečně zajímalo. "Svítí a jinak, jo, asi tam prostě je. Dělá světlo v noře," vysvětloval. Cítil, že se mu nedaří přesně vystihnout velkolepost magického mechu, ale nenacházel ta správná slova. "Je modrej. Je... hustej," máchl tlapou ve vzduchu. Pořád to nebylo ono. A pak se jeho zadumaně zamračená tvář rozjasnila, protože ho napadla spásná myšlenka: "Ukážu ti ho. Až najdem náš les." Tak! To bylo řešení, jak se patří!
Kámen samotný byl ale o mnoho záhadnější, než svítící mech. Dřímala v něm nějaká síla, kterou černý vlček zřetelně cítil. Netušil, že to je pozůstatek po prastaré entitě, která skutečně spadla z nebe. Nebo že kdyby se kamene dotkl před pár lety, skutečně by ho vcucnul. "Tohle. Tohleto! Když jsi šáhla na ten kámen," blábolil nepříliš srozumitelně a přitom ukazoval na meteorit, jako by ho snad Malva mohla nějakým způsobem přehlédnout. "Né. To ne. Ale trochu to tak je. Jak kdybys měla zmizet." Znovu váhavě přiložil tlapu na prasklinu v kameni a znovu ucítil až v morku kostí to zhoupnutí. "Huah," otřásl se, nedalo se říct, že by to bylo přímo nepříjemné, ale ani příjemné. Bylo to divné. "Zkus to."

"Jasně, že nejsem," zafuněl pořád ještě trochu dotčeně. On nebyl zabrzděný, to jen Malva byla moc... zrychlená! Tak. Aspoň, že jí přišlo, že s ním je zábava. To byla nejspíš pozitivní věc. Snad. "Jo," zamžoural na šutr, který nedělal nic zábavného a ani nic jiného, přinejmenším se to tak prozatím jevilo. "Ten fakt nic nedělá." A tak si na rozdíl od třpytivé země a díry v obloze nevysloužil Matteovu pozornost. Kde jen byl ten chybějící kus nebe? Malva tvrdila, že ho viděla, ale dalo se té vlčici vůbec něco věřit? "Jooo?" protáhl, bylo vidět, že úplně přesvědčený o tom není, ale že tu možnost ještě úplně nezavrhl. Asi by se nechal nachytat znovu a znovu. 
To už se ale něco začalo dít se strejdou šutrem. Či že by se to dělo už delší dobu? Koukali do pukliny jako husa do flašky, ale nedalo se zahlédnout, co tam vlastně svítí. Černý vlk v tom ale měl jasno. "No ale my máme doma mech a ten takhle svítí," stál si za svým. "A roste i na šutrech." Tady v kráteru, pravda, nerostlo ani stéblo trávy, ale to ještě neznamenalo, že se něco nemohlo uchytit v bezpečí šutru.
Malva do pukliny čuchala, ale to, co cítila, jí viditelně nesedlo. S hromovým kýcháním nabourala do Mattea, který se musel opřít o kámen, aby úplně neztratil rovnováhu. Tlapka mu zajela k prasklině a ucítil zvláštní tah, jako by se ho snad balvan snažil zmocnit. Rychle ucukl a couvl. "To je hodně divný," kulil na meteorit oči a pak zase čučel na svoji tlapu, která však vyhlížela stále stejně. Nakonec se otočil na kýchající vlčici. "Cejtilas to taky?"

"Mně to vyhovuje," nechal se Matteo slyšet. Možná, že jeho život nebyl zrovna vzrůšo, ale taky neměl žádné důvody ke stížnostem. Aspoň ne žádné, které by v tu chvíli přišly na mysl. A vůbec, co přišlo Malvě nudného na večeři? "A večeře nudná není," mlasknul. Jo, nějakou by si klidně dal. Akorát, že na dně díry toho moc k jídlu nebylo. No, zatím to nebyl úplně naléhavý problém a v díře určitě nezůstanou nafurt. Snad.
"Strýček" až podezřele připomínal prostě prachobyčejný balvan, ale Malva nějakou podobnost mezi těmi dvěma nacházela. Matteo pomalu zamrkal, ale že ta natvrdlost byla mířená i na něj mu došlo až po pořádně dlouhé chvíli. "Hele!" Jenže to už byla vlčice o kus dál a on musel přidat do kroku, aby jí stačil. Barvy hrající kolem nich byly dost k tomu, aby na to zapomněl.
"Asi jo," přitakal, mohlo by být zajímavé chodit nohama vzhůru a hlavou dolů. Přesně tohle vyvolalo myšlenky na to, jestli tahle díra neměla něco společného s oblohou. A asi se i trefil! "Kde, kde?" koukal směrem, kterým ukazovala Malva, ale všechno mu to připadalo úplně stejné. "Co tam vidíš?" naléhal, ale i když si oči málem vykoukal, nespatřil na nebi vůbec nic, co by se vymykalo normálu.
Než chybějící kus nebe našel, Malva už byla zase na cestě k čemusi jinému. "Žádná díra tam není, co?" zamračil se černý mladík, kdyby byla, určitě by ji to zajímalo mnohem víc. A co viděla teď? Byl to snad další vtip na jeho účet? Matteo se šoural za Malvou, odhodlaný se nenechat znovu nachytat. Ovšem tuhle věc těžko mohl přehlédnout. "Wou. Nějaký světlo," konstatoval očividný fakt. Vycházelo přímo z toho kamene, což ale pro Mattea, který vyrostl se svítícím mechem, nebylo až tak podivné. "Máme podobný věci doma. Akorát svítí jinak modře." Díky Mitsurugimu byl pořád přesvědčený o tom, že fialová je vlastně modrá. "Vevnitř bude asi mech," prohlásil moudře a nakláněl hlavu sem a tam, aby se ho pokusil spatřit.

Malva zářila nadšením, na což už si Matteo začínal zvykat. Už byla asi prostě taková. Splašená a zdivočelá jako nějaká kobyla. Nestěžoval si ale. Byla s ní docela zábava, to musel uznat, rozhodně větší, než kdyby doma jen seděl a koukal do nebe nebo na jezero (a to bylo co říct, protože to dělal vážně rád). I tak ale dokázal vymyslet hned několik věcí, které by mohly být lepší než řítit se střemhlav dolů ze svahu a přitom si rozedírat tlapky štěrkem. "Nevim, třeba večeře," nadhodil jednu z nich a zadíval se vzhůru. Byli vážně hluboko. Jestli ten kráter zůstal po Matteově strýčkovi, musel by být asi velký nejmíň jako slon. Ne-li větší.
"To teda nebude, když to je do kopce," funěl černý mladík odporem už dopředu, kopce byly jedny z jeho úhlavních nepřátel. Ale když do něj Malva šťuchla, následoval ji bez protestů. Prozatím se ještě odchodem zabývat nemuseli, nejdřív to bylo třeba pořádně prozkoumat tady dole. "To jo. Akorát to jako ničí strýček moc nevypadá. Spíš jako šutr," poznamenal, když hleděl na objekt ležící ve středu kráteru. "Proč by ale z nebe spadl šutr," zamrmlal si pod vousy (jako by to snad byl větší nesmysl, než že by z nebe spadl jeho příbuzný).
Zatímco si lámal hlavu s tím, jak přinutit kameny létat, Malvu upoutal třpyt pod jejich nohama. Matteo sklopil zrak a přejel tlapkou po zemi, která se blyštěla a zdánlivě měnila barvy podle toho, z jakého úhlu jste se zrovna dívali. "Jo," usoudil, že na jejím popisu něco je. "Akorát nejsme vzhůru nohama," doplnil po krátkém zamyšlení, když si představil, jak kráčí po obloze a tím pádem má nohy na nebi a zemi nad hlavou. "Hele, Malvo... Nespadl sem třeba kus nebe?" napadlo ho vzápětí. Možná proto to tady vypadalo takhle. Hned se zadíval znovu k obloze, aby zkusil zjistit, kde nějaký kus chybí.

Bylo jasné, že na tohle se bude muset někoho zeptat. Jestli měl nějakého příbuzného, který byl zodpovědný za tuhle obří díru v zemi, pak by to vážně rád věděl. Ne, že by šlo o nějakou zrovna důležitou informaci, bez které by se nedalo žít, ale bylo by to hustý. "To zjistim," uzavřel téma prostě a umínil si, že na to nesmí zapomenout. Ale jestli se mu to vážně nevykouří z hlavy do doby, než se vrátí domů, bylo ve hvězdách.
A třeba tu záhadu rozlousknou rovnou, jen, co se podívají na dno kráteru a zjistí, co tam je. Matteo to vzal pěkně svižnou cestou. Brzdil, jak mohl, ale nijak zvlášť nezpomaloval. Tlapky měl už v jednom ohni, jak se hrnul nekontrolovatelně dolů. Když se svah začal zmírňovat, měl akorát tak čas si pomyslet, že to nejspíš dolů zvládne bez karambolu. Na vteřinku mu bleskla naděje - a pak ho smetl valící se balvan jménem Malva. V šíleném propletenci končetin a kožichů se dokutáleli těch posledních pár metrů, až nakonec zůstal Matteo připlácnutý pod vlčicí.
"Ugh. Uh," zavrtěl se a pokusil se jí ze sebe odstrčit, aby se mohl kloudně nadechnout. Tlapy měl trochu odřené, ale jinak byl asi celý. Nejspíš. "Jo?" otočil se na Malvu pochybovačně. Ona už stála, zatímco Matteo se pořád válel na zádech a koukal na ni vzhůru nohama. "Jsou i lepší věci ale." Pomalu se přetočil a přehnaně opatrně se postavil na nohy, jako by čekal, že se pod ním podlomí. Zamžoural nahoru k okraji kráteru a trochu se otřásl. Jak se odtud budou škrábat, to si ani nechtěl představovat. "Odtud to vypadá vyšší," podotkl a přejel pohledem teď pro změnu po dně díry. Nic zvláštního neviděl, jenom velký balvan... Nebo že by právě ten balvan byl tím zvláštním?

Černý vlk spokojeně přikývl a máchl párkrát ocasem ze strany na stranu. "Jo, přesně." Byl rád, že se na tom s Malvou shodnou. Však on se domov dřív nebo později objeví. Zatím byly toulky něčím neozkoušeným a neztratily svůj lesk novoty, aby si začal stýskat po domově. Dost možná to ještě přijde, ale teď... Teď je čekalo dobrodružství. Matteo zvedl na Malvin popud zrak k obloze, ze které sice ještě cosi padalo, ale spíš než sníh to teď připomínalo déšť. Bělostná nadílka pod nohama se měnila v rozměklou břečku a ubývalo jí. "No konečně," vydechl s upřímnou úlevou. Div, že se neozvalo zadunění toho balvanu, který mu spadl ze srdce. Nesnášel zimu, nemohl se dočkat, až konečně zase vysvitne slunce a ukáže se tráva. Dokonce i tohle břečkoidní počasí bylo lepší, než nekonečné mrazy.
Mezitím je tlapky vynesly až na vrcholek kopce, který Matteo výjimečně vyšlapal bez protestů a z vlastního popudu. Tenhle kopec byl totiž jinačí, než jiné kopce a sotva se octli na jeho vrcholku, bylo jasné, proč to tak je - ale zároveň se tím vlastně nevyjasnilo vůbec nic. Co mohlo udělat tak hrozně obří díru? Malva měla svou vlastní teorii. Otočil se na ni a chvíli na ni koukal. Utahovala si z něj? Myslela to vážně? "O tom bych se asi doslech," usoudil nakonec. Přece by mu rodiče řekli, kdyby nějaký jeho strýček způsobil přírodní katastrofu, ne? "Musela to být pěkná šlupka. Ať to bylo cokoliv," soudil.
Lézt do té pekelné jámy ho ani nenapadlo, ale jeho společnice byla samozřejmě zase o krok napřed. "Asi jo, ale-" Matteo se díval na příkrý svah vedoucí dolů a z té hlubiny se mu najednou lehce zamotala hlava. Než se vzpamatoval, Malva už byla o kus dál podél okraje kráteru. Rychle se za ní vydal poklusem, aby mu neutekla. Nechtělo se mu tam dolů a ještě míň toužil se pak škrábat zase nahoru po svahu, ale zatímco doháněl svou společnici, napadlo ho, že by tam pořád mohlo být to, co tu díru udělalo. A na to byl, chtě nechtě, zvědavý. Jakmile se rozhodl, že to teda zkusí, neotálel a překročil z víceméně pevné půdy na nejistý povrch kráteru. Zem byla pod nohama mnohem nestabilnější, než čekal. Začala se sunout a sypat skoro v momentě, kdy na ni přenesl svou váhu. Držel se sice na nohou, ale nemohl zastavit, prostě se hrnul dolů a spolu s ním malá lavina kamínků a písku. Snažil se zarýt nohy do země a zabrzdit, leč marně. "Do háje!" To byl jediný krátký komentář, který k tomu měl. Oči měl sice vytřeštěné, srdce až v krku a hrůzu v duši, ale řítil se vstříc čemukoliv, co čekalo dole, mlčky.

//Skvělé místo pro život

A tak se vydali na cestu, která je mohla zavést kdoví kam. Možná k vodopádům, které by Malvě rád ukázal, možná někam docela jinam. Věřil nicméně, že dřív nebo později ta cesta povede domů. "To jo," přikývl, zdálo se, že aspoň chvíli z něj tulák bude. Aspoň pak bude mít co vyprávět! I když se od něj asi nedaly čekat příliš rozsáhlé rozpravy.
Les začal řídnout a nahradila ho louka. Už tolik nemrzlo, sníh byl mokrý a podle všeho se chystal k ústupu. Malva vznesla poznámku, která byla vzhledem k situaci dost trefná. Matteo se vážně příliš znepokojeně necítil. Aspoň prozatím. Zkrátka a jednoduše mu to plně nedocházelo, nevěděl o všech těch příbězích vlků, kteří svůj domov ztratili a už ho nikdy znovu nenašli. "Však já se tam vrátím," řekl jednoduše. "Najdu cestu." Výhodu měl v tom, že bydlel pod sopkou, která byla vidět z dálky. Logicky by dávalo smysl, že by se měl ubírat k severu, ale mladík neměl o světových stranách moc povědomí, takže si to sebevědomě štrádoval úplně opačným směrem.
Země se před nimi chvíli docela prudce zvedala, ale na vrcholku kopce najednou jako by úplně zmizela. Obrovská díra beze sněhu, pokrytá jen mazlavým bahnem, Matteovi na chvíli vyrazila dech. "Huh!" okomentoval to stručně, zato velice užasle. "Co... to mohlo udělat?"

Nad slůvkem "jestli" se příliš nepozastavil, naštěstí. Jeho jistota, že se vrátí domů, byla tak silná, že ho ani nenapadlo to zpochybňovat. Jaké byly jiné možnosti? Že by se ztratil napořád? Zůstal tulákem nadosmrti? Nemožnost. Něco takového jednoduše nepřicházelo v úvahu.
Malva mu začala vysvětlovat, jak se to má s tou klecí, ale už z jeho otupělého výrazu mohla tušit, že její vysvětlení nepadá zrovna na úrodnou půdu. "Hm, no... asi ne," přiznal Matteo po dlouhé chvíli úvah nad tím, jestli někdy zažil něco takového. Když ho nic nedrželo, hýbat se mohl. Úplně v pohodě. Možná Malvě nějak blbě fungovaly nohy nebo něco. "To je fuk," zavrtěl hlavou, když řekla, že se to těžko vysvětluje. Ona to neuměla vysvětlit a on zase pochopit, vypadalo to, že tohle je slepá ulice.
"Ne?" podivil se. Čekal by, že taková cestovatelka vodopády viděla, když je spatřil i on, který většinu života seděl doma na zadku. Byl by jí je klidně ukázal, ale byl v tom háček. "Jakoby znám. Ale jen od nás z lesa." Tady odtud by nedokázal trefit nikam, když ani netušil, kde vlastně zrovna jsou. "Třeba to najdem," pokrčil rameny, pořád byla možnost, že vylezou z lesa a on okamžitě uvidí něco povědomého.
Vlčici přišlo něco hrozně vtipného na tom, co řekl. "No asi jo. Se zas tak dlouho neznáme," prohlásil jednoduše a pak už znovu nespokojeně krčil čelo, když přišla řeč na přezdívky. "Hele!" ohradil se proti těm zkráceninám, které vůbec nezněly jako on! Smyslu pro humor taky bohužel moc nepobral. "No tak jo," zklidnil se, když ho Malva informovala, že to celé byl jen vtip, ale ještě na ni chvíli podezíravě koukal. Kdyby si to náhodou rozmyslela nebo něco.
Měla pravdu. Bylo na čase se hnout z místa. Les byl sice pěkný, ale dostat se domů mu nepomůže a ze sezení na sněhu už mu trochu mrzly tlapy. Taky párkrát máchl ocasem, i když na tváři se mu pořád držel výraz docela neutrální. "Hm, no jo. Tak třeba tudy," vybral nazdařbůh nějaký směr a zahájil jejich cestu kdoví kam.

//Kráter

Tak v rodině? To Mattea prozatím nenapadlo. Jiným vlkům by se to asi jevilo jako naprosto očividné vysvětlení, které se přímo nabízí, ale černý vlček zkrátka až tak bystrý nebyl. "Hm. Hmm. Jo. Možná jo," uznal po chvíli uvažování, kdy si tu myšlenku obracel v hlavě tak a zase onak. Asi to mohl podědit po otci. Ale proč tomu tedy nedokázal poroučet tak, jako Meinere? A co všechny ty řeči o tom, že je na magii moc mladý? "Je to divný, prostě," zavrtěl nakonec hlavou, která ho ze všeho toho přemýšlení div nerozbolela. 
Malvina minulost nebyla zrovna růžová. Dokonce i Matteo to chápal, ačkoliv si nebyl jistý všemi detaily, třeba co je to ten kult. Vysvětlení strakaté vlčice mu, nepřekvapivě, zrovna moc nepomohlo. "Oni tě zavírali do klece?" zhrozil se. Celé to bylo asi ještě horší, než si myslel! "To jsem," odsouhlasil okamžitě. Nechtěl mít nic společného s pomatenými vlky, kteří s každou Malvinou větou vypadali zlověstněji a šíleněji. To se radši bude držet svého nudného života, děkuji pěkně. "Hm," zabručel pak na souhlas, když prohlásila, že už se k čemu vracet nemá. "Tady to není tak blbý," dodal. Říkal si, že by se jí tu mohlo líbit. Třeba. "Máme i vodopády a tak." Stokrát lepší, než nějaká klec, ne?
Lehce naklonil hlavu do boku. Byl fajn? Řekl mu tohle už někdo? Nevzpomínal si. "Dík," opáčil prostě, necítil se z toho nějak v rozpacích, i když pochvala ho pochopitelně těšila. "Seš taky asi fajn," prohlásil potom, když už si tu tedy vyměňovali poznatky jeden o druhém. Jakmile však řeč znovu přišla na tu strašnou přezdívku, Matteo se kysele zašklebil. "Ne," zavrtěl rázně hlavou. "Se tak nejmenuju." Komolení vlastního jména pro něj bylo značně nepříjemné. Aspoň že už mu teď vlci tak často neříkali "prcku" nebo "mrně" nebo tak podobně - to bylo totiž ještě mnohem horší. Byl prostě Matteo. Tečka.