Útlý, drobný, nevýrazný. Vážně působící vlk, kterého je snadné úplně přehlédnout. Dá se o něm říci, že je zcela obyčejný. Neoplývá vrozenou genialitou, hlubokou moudrostí ani speciálním nadáním v žádném směru, snad jen s výjimkou umění pohybovat se skoro neslyšně. Takže zkuste nezaječet, až vám z ničeho nic promluví jeho bručivý hlas přímo za zády.
Není z těch vlků, kterých je všude plno, musí v jednom kuse poskakovat, povykovat a nezavřou tlamu od rána do večera. Odmalička byl spíše lenivějšího založení. Učí se a svět poznává svým vlastním tempem, které je v jeho případě téměř šnečí. Nespěchá, na všechno má času dost, od ranního vstávání až po důležité životní milníky. Nedá se říci, že by byl přímo zaostalý, nové dovednosti si však osvojuje pomaleji. Jakmile se mu jednou něco do hlavy povede natlačit, už to tam pravděpodobně zůstane. Občas to však je vážně boj.
Matteo je introvert jako vyšitý. Necítil nikdy potřebu být středem pozornosti, ačkoliv se rád nachází tam, kde se něco děje. Rád poslouchá a pozoruje, ať už jde o vlky a jejich konverzace či cokoliv jiného. Dovede se zabavit na celé hodiny sledováním kachen na jezeře či veverek ve větvích. V hlavě se mu toho přitom mnoho neodehrává – Matteo není snílek, nechodí s hlavou v oblacích. Fantazie se mu nedostává, což ho v některých směrech dost omezuje. Jeho způsoby řešení problémů jsou většinou dosti přímočaré. Klidně by šel zkusit prorazit hlavou kamennou zeď, protože nic lepšího by jednoduše nevymyslel.
Rovněž bere všechno velmi doslovně. Přirovnání, metafory, květnaté řeči, to všechno jde mimo něj. Pokud nejsou věci řečeny stručně a jasně, existuje velká šance, že je Matteo nepochopí nebo si je přebere po svém. Sám mluví jen velmi málo, stručně, obvykle ve strohých větách. Většinou působí velice vážně a uzavřeně. Není emočně otupělý, prožívá každou radost i smutek, ale navenek se jeho pocity projevují pouze umírněně. Je nositelem kamenné tváře a nad hlavou jako by mu neustále plul malý černý mráček. Matteo se už narodil s předpoklady být prvotřídní bručoun.
Společensky je dost neohrabaný. Má asi tolik taktu, jako suchá větev a projevuje přirozený talent plácnout přesně tu věc, která se v danou chvíli hodí nejméně. Utvářet si vztahy s ostatními pro něj bývá obtížné. Ač netrpí ostýchavostí, jeho uzavřenost a zdánlivá nepřístupnost z něj nečiní ideálního společníka. Přesto, pokud mu na někom záleží, ať už jde o rodinu či přátele, dovede opravdově milovat. Není příliš kontaktní a náklonnost projevuje svým vlastním způsobem, obvykle dáváním dárků. Pěkné pírko, klacek na hryzání či lesklý kamínek, to vše jsou pro něj poklady, a když se o ně chce s někým podělit, pak to znamená, že onen vlk je jistě někdo speciální.
Matteo je vesměs dost nekomplikovaná osobnost. Kam ho posadíte, tam ho většinou také najdete, pokud se ho na něco zeptáte, dočkáte se absolutní upřímnosti. Intriky, lsti a podfuky mu nejsou vlastní. Milerád přenechá přemýšlení někomu jinému a sám dělá, co se mu řekne. Není proto těžké jím manipulovat.
Vedle vlčat chtěných, plánovaných a často vyloženě vymodlených se vždy vyskytovala a vyskytovat budou i ta, která přišla na svět za podobných okolností jako Matteo. Nikdo s ním nepočítal, nikdo ho nečekal, nikdo si vlastně ani nechtěl připustit jeho existenci, dokud se jednoho dne zkrátka nevykulil na svět. Potom už jeho překvapení rodiče museli vzít jeho přítomnost na vědomí.
Matteo vznikl jako neplánovaný následek výletu na nechvalně proslulá Elysejská pole a na svět přišel uprostřed pošmourného podzimu. To však zprvu netušil. V lese, který se měl stát jeho domovem, sice mech právě žíznivě pil studené říjnové deště, ale on přišel na svět daleko na jihu, u pouštní oázy, kam podzim ani tlapou nevkročil. Rodičům svým příchodem udělal skutečně těžké hlavy, ale netušil ani to. Byl jen bezbranným malým válečkem – vážně dost malým na to, že byl jedináček – a jeho příběh se měl teprve začít psát.
První týdny života prožil v kraji písku a slunce. Nebylo to tím nejideálnějším prostředím, ve kterém by vlče mohlo vyrůstat. Pro něj ale poušť byla vším, co zatím znal, a v okolí oázy byla vlčí rodina chráněna před nejkrutějšími podmínkami. Přesto nemohli zůstat věčně. Ačkoliv se jeho rodiče z pouště domů možná těšili, Matteo tak nadšený nebyl. Matka se mu snažila co nejvíce svým vyprávěním přiblížit, co může čekat od Mechového lesa – vlky, stromy a samozřejmě mech. Jeho pochybnosti tím rozprášila jen částečně a hlavně vůbec nevystihla, jak strašná bude ta cesta.
Ještě, než pouštní území zcela opustili, už se vzpouzel. Museli překonat hory, což znamenalo také kopce. Matteo se rychle ujistil o tom, že kopce nesnáší. Domníval se, že to je ta nejhorší věc, která existuje, ale kopce si toto prvenství udržely jen do té doby, dokud se z nebe nezačal sypat sníh. Vlče, zvyklé na vyhřátý písek a sluníčko, první projevy zimy vůbec neoceňovalo. Otec ho nakonec musel vzít na hřbet a do Mechového lesa ho odvézt jako nákladní mezek.
Matteovo narození bylo překvapením nejen pro jeho rodiče, ale i pro strýčka Saturna, kterého potkali krátce poté, co dorazili do lesa. Černé vlče se tak seznámilo i s dalším členem své rodiny, i když si nebylo úplně jisté, co si o něm myslet. Saturn vypadal celkem fajn, ale ze všeho byl vykulený a navíc se stejně bavil víc s mámou, než s ním. Hovory dospěláků ho omrzely velice rychle. Sice mu slíbili setkání s dalším „malým vlkem“, ale když se ten záhy neobjevil, Matteo ztratil zájem o cokoliv jiného, než nalezení teplého úkrytu, neb mu ze sněhu už mrzly tlapky.
Ani k úkrytu však nakonec nedoputovali. Nalezli v lese možná něco ještě lepšího. Tajný kus území, který byl vlčím očím po dlouhé roky skryt. V samém srdci Mechového lesa vyvěral horký pramen, v jehož blízkosti potom strávili nějaký čas. Matteovi se tam líbilo, bylo tam teplo a žádný otravný sníh. Dokonce i voda byla na koupání tak akorát. Jenže mladý vlk se díky ní poučil ještě o jedné důležité skutečnosti, a to sice, že neumí plavat. Nenapadlo ho to, dokud nestoupl do hloubky a jezírko ho okamžitě nesluplo. Ještě, že ho máma pohotově vytáhla! Vmžiku si však vytvořil značnou nedůvěru k vodnímu živlu.
Přesto začal v následujících měsících víc navštěvovat velké jezero, k němuž sahaly hranice Mechové smečky. Jezero ho lákalo od té doby, co se stalo dějištěm jeho snu o Jessiem, ztraceném bráškovi, který určitě skutečně existoval a běhal někde po světě. Matteo tam na něj v bdělém světě nikdy nenarazil, avšak rád se tam zastavil i tak. Bavilo ho dívat se na vlny, i když od zrádné vody se držel dál a občas se tam také dalo najít něco dobrého k snědku. Když se jednou zrovna ládoval rybou už dosti rozkvetlou po delším pobytu na sluníčku, narazil na vlka jménem Morgoth. Od něj se dozvěděl různá životní moudra, především poučku o tom, že staré zdechliny se jíst nemají. Matteovi to přišlo jako hloupost, ale když se mu z ryby udělalo strašlivě zle, zjistil, že na vlkových slovech něco bude.
Sotva se jeho bolavý žaludek trochu napravil, vydal se domů. Poměrně dost času trávil hraním si v lese o samotě, ale necítil se osamělý. Stačilo mu ke spokojenosti málo a vlastně byl nejšťastnější, když po něm nikdo nic nechtěl. Když takhle jednou odpočíval v noře na měkkém mechu, setkal se s dalším z členů Mechové smečky. Tentokrát šlo o vlka jménem Mitsurugi, jehož jméno ovšem Matteo hned nezjistil. V duchu mu tedy začal říkat prostě Modrý vlk – to podle odznaků v Mitsuově srsti, které byly sice fialové a ne modré, ale pro mladíka v tom nebyl žádný rozdíl.
Mitsurugi nebyl příliš upovídaný. Nabídl se však, že vezme Mattea na lov. Černý vlček věděl od Morgotha, že při lovu se musí běhat a tak ho to příliš nenadchlo, ovšem byl na to svým způsobem zvědavý, ne že ne. Modrý vlk ho navíc ujišťoval, že zase tolik běhat muset nebude. Stačí, když vyplaší kořist a zkušenější lovci už se o všechno postarají. To byla písnička pro Matteovy uši! Souhlasil a společným vytím přivolali na pomoc i Meinera s Biancou. Lov samotný se ovšem ukázal být náročnější záležitostí, než jak mu ho vykreslil Mitsurugi. Matteo běhat nakonec musel, byla to dřina pro všechny vlky, aby společnými silami losici skolili. Podařilo se však a tak měl za sebou černý mladík i první loveckou zkušenost.
Však už bylo také na čase. Stromy se začínaly barvit do svých podzimních barev a to znamenalo, že se velmi přiblížily jeho první narozeniny. A co přinesou další roky? Tak to je prozatím ještě ve hvězdách.
