Černočerný po otci, drobně stavěný po matce. Vážně působící vlček, kterého je snadné úplně přehlédnout. Toť Matteo, další přírustek do Mechové školky. Na první pohled vás nejspíš ničím zvláštním neupoutá. Zkrátka jedno vlče z mnoha. Jeho čistě černý kožich je stejně obyčejný, jako on sám. Matteo neoplývá vrozenou genialitou, moudrostí neúměrnou svému věku ani žádným speciálním nadáním, snad až s výjimkou umění pohybovat se skoro neslyšně, takže zkuste nezaječet, až vám z ničeho nic promluví přímo za zády.
Není z těch vlčat, kterých je všude plno, musí v jednom kuse poskakovat, povykovat a nezavřou tlamu od rána do večera. Odmalička byl spíše lenivějšího založení. Jako každé zdravé mládě si rád hraje a poznává nové věci, ovšem také to rád dělá svým vlastním tempem. To je v jeho případě pozvolné. Nespěchá, na všechno má času dost, od ranního vstávání po důležité životní milníky. Nedá se říci, že by byl úplně zaostalý, učení se novým dovednostem mu však jde pomaleji, ať už jde o řeč či základy lovu. Jakmile se mu jednou něco do hlavy povede natlačit, už to tam pravděpodobně zůstane. Občas to však je vážně boj.
Svoji rodinu velmi miluje a velkou zvědavost v něm vzbuzují i vlci mimo její okruh. Sice se málokdy plete pod tlapy, ale téměř neustále je někomu za zadkem a sleduje, co dotyčný dělá. Nepotřebuje být středem pozornosti, rád se ale nachází tam, kde se něco děje. Baví ho pozorovat, poslouchat – a to nejen vlky, ale všechno kolem. Dovede se tedy dobře zabavit i sám, když na něj zrovna nikdo nemá čas. Není příliš kontaktním vlčetem, případné tulení a mazlení spíš přetrpí a sám se k nikomu moc nelísá. Vlci, které má rád nebo kteří ho minimálně nějak zaujali, se však dočkají spousty dárků, které jsou Matteovým oblíbeným způsobem navázání kontaktu. Hezké pírko, klacek jako stvořený na hryzání, zvláštně tvarovaný kámen? Pro něj jsou to poklady, a tak musejí jistě dělat radost i ostatním.
Společensky je alespoň prozatím poněkud neohrabaný – asi jako každé vlče má přibližně tolik taktu, jako pařez a projevuje přirozený talent plácnout tu věc, která je v danou chvíli nejméně vhodná. Občas má potíže pochopit, co se po něm vlastně chce, pokud to není řečeno zcela stručně a jasně. Má tendence brát všechno velice doslovně. Na svůj věk působí možná až příliš vážně, což však neplyne z nějaké vnitřní otupělosti. Jeho emoce, pozitivní či negativní, se zkrátka nikdy neprojevovaly navenek příliš bouřlivě, pokud už se nejedná o extrémní situace.
Sečteno a podtrženo, Matteo není nikterak problémovým mládětem. Když ho někam posadíte, velmi pravděpodobně ho opět najdete na přibližně stejném místě nebo ve společnosti nejbližšího dospěláka, kterému kouká přes rameno. Prozatím se jeho povaha teprve formuje a jen čas ukáže, jaký vlk z něj nakonec vyroste.
Vedle vlčat chtěných, plánovaných a často vyloženě vymodlených se vždy vyskytovala a vyskytovat budou i vlčata, která přišla na svět za podobných okolností jako on. Nikdo s ním nepočítal, nikdo ho nečekal, nikdo si vlastně ani nechtěl připustit jeho existenci, dokud se jednoho dne zkrátka nevykulil na svět. Potom už jeho překvapení rodiče museli vzít jeho přítomnost na vědomí.
Matteo vznikl jako neplánovaný následek výletu na nechvalně proslulá Elysejská pole a na svět přišel uprostřed pošmourného podzimu. To však zprvu netušil. V lese, který se měl stát jeho domovem, sice mech lačně pil studené říjnové deště, ale on přišel na svět daleko na jihu, u pouštní oázy, kam podzim ani tlapou nevkročil. Rodičům svým příchodem udělal skutečně těžké hlavy, ale netušil ani to. Byl jen bezbranným malým válečkem – vážně dost malým na to, že byl jedináček – a jeho příběh se měl teprve začít psát.
