Gallirea - Příspěvky uživatele

"Malo... Boro," zabrblala jsem tiše, zatímco si pan značkoun povídal dál s mojí mamkou. Zírala jsem přímo na něj, avšak z mého pohledu bylo patrné, že jsem koukala spíše kamsi do blba. Přemýšlela jsem nad jeho jménem, jaksi mi nešlo přes tlamku, ale snažila jsem se ho několikrát po sobě zopakovat. Měla jsem totiž strach, že ho zase zapomenu a pak nebudu vědět, jak toho vlka oslovit, to by byla ale zase ostuda! Můj prázdný pohled se však po chvíli změnil v přítomný a plný nadšení, protože do mého zpomaleného mozečku konečně došla ta slova o tom, že je ve smečce nováčkem. "Jsi novej?!" vyhrkla jsem na něj s happy výrazem ve tváři. Sice jsem skočila do řeči mamce, za což jsem se omluvila jemným drcnutím zadku do toho jejího, jenže když já jsem se prostě nemohla udržet. Potěšilo mě, že se k nám přidal někdo nový. Někdo, koho jsem vůbec neznala a komu bych třeba mohla ukázat smečku a její okolí. Mohla to být zábava, zvládnu to? Neztratím se někde? jaly se mě trápit pochybovačné myšlenky, ale naštěstí ne na dlouho. Když totiž přišlo na řadu téma "moje máma a tvoje máma", všechna trápení byla ta tam. Jen jsem se láskyplně zahleděla na moji mamču a souhlasně přikývla, "to ona je! Vážně moc!" přitulila jsem se k ní a na moment nechala zabořenou hlavu v její srsti. Jenže když Boromal řekl to, co řekl, zachumlala jsem ji k mámě ještě víc. Chtěla jsem před ním skrýt svůj nepříjemně překvapený výraz, neb jsem tuto odpověď rozhodně nečekala. Jeho mamča je s mým tátou? zavřela jsem oči. Tohlencto ne..., už jsem o mamkách dál mluvit nechtěla. Jen jsem zadoufala, že se na mě i na něj dívají oba dva z nebíčka. Společně. Určitě jsou pořád spolu, jsou to dva velcí kamarádi - mamka Boromalouška a můj táta. Tatínek tam učitě není sám. S tichým povzdechem jsem pohled odvrátila na druhou stranu od Borouše, protože jsem vážně netušila, co na to říct. Nechtěla jsem se na něj podívat. Zapřemýšlela jsem, jak z toho ven, abych mu nemusela odpovídat.
Nakonec jsem se rozhodla to vyřešit následovně: "Pojď, Boromale! Ukážu ti smečku!" akčně jsem odskočila od mámy, připlácla hrudník na zem a zavrtěla na vlkouše celým svým zadkem, abych mu dala najevo, že je to vážně velká zábava a bude ještě větší! Neměla jsem přesně v plánu, co mu ukážu a s kým ho seznámím, ale to mě nijak netrápilo. Já stejně nikdy žádné plány neměla, žila jsem spontánně, z minuty na minutu. Nepotřebovala jsem nad ničím nijak extra dumat. "Mami, my jdeme s Boromalem ven!" ohlásila jsem hlučně, stále si neuvědomujíc, že jsem z jeho jména udělala pěknej žblept. Pohozením hlavy jsem ho vybídla, aby mě následoval. Pak už jsem na nic nečekala a neobratně se rozklusala kamsi pryč. Do neznáma...

>> řeka Kiërb (přes Tenebrae)

Když jsem se dívala na kousky oblohy, které jsem skrze husté jehličnany ochraňující náš domov, mohla spatřit, uvědomila jsem si, že růžovatí. Blížil se večer, což mě trochu překvapilo, protože ještě před chvílí svítilo sluníčko a obloha byla krásně azurová. Taková, jakou jsem měla ráda ze všeho nejvíc Nebo jsem se na to nebe dívala tak dlouho, že prostě mezitím stihla ta žlutá teploučká kulička zapadnout za obzor? Nesmysl. Sluníčko asi bylo na cestě do postýlky delší dobu, Mari. Za chvilku už vyleze ven měsíček, měla bys ho přivítat, dlouho jste se spolu neviděli. Na ptačím ostrově měsíc vidět dost dobře nebyl... Nebo, no... Aspoň jsem si ho za tu dobu, co jsem tam byla, nevšimla! spokojeně mi cukly koutky. Obloha se zanedlouho začne barvit do černa, jasná známka přicházející noci. Čas spinkat!
Chtěla jsem to oznámit mámě, jestli si taky uvědomila, že už jde sluníčko spát, jenže najednou – “Co?“ překvapeně jsem zamrkala. Neuvědomila jsem si, že za námi někdo přišel, ale najednou na mě kouká cizí vlk a něco mluví. Jenže jsem jaksi přeslechla, co říkal. Zastříhala jsem oušky a trochu nejistě těkla očima po mámě, jestli alespoň ona slyšela, co řekl, ale zřejmě ano. Okamžitě se chopila slov, a já si tak mohla poklidně oddechnout. Mamka vždycky všechno vyřeší! zamávala jsem nadšeně ocáskem. Měla jsem tu nejlepší mámu, vážně. Nikdo neměl lepší jak já.
Vlka jsem si prohlédla, trošku jsem se nahnula do stran, abych viděla i ty jeho červené znaky na srsti. Kde je vzal? moc vlků s takovými znaky jsem ještě nepotkala, nebo snad... Krátce jsem se s pohledem do prázdna zamyslela, ale na nikoho jsem si nevzpomněla. Bohužel. “Ahoj!“ usmála jsem se na vlka a přátelsky na něj vyplázla jazyk, když mamča prozradila mé jméno. Mohla ho chvíli udržet v tajnosti, byla by to super hra, kdyby měl moje jméno hádat. Chmm, vlk vypadal celkem v poho. Nešel z něho strach, takže jsem se docela rychle uvolnila. Bokem jsem se zaláskovaně dotkla mamky a krátce jsem se začala hlavou otírat o její krk. “Šedý vlku, taky máš tak prima mamku, jako mám já?“ zahleděla jsem se zelenými očky do těch jeho červených. Červená barva byla divná, trochu mě děsila, takže jsem pro jistotu zrak zase odvrátila. “Moje mamka je ta úplně nejvíc nej,“ začuřila jsem se, zamáchala ocáskem a jako malé vlče se o ni znovu otřela. Pak ji obklusala z druhé strany a na vlka se zazubila. “Žije tvoje mamka tady s náma?“ napadlo mě, jestli to není nějaká vlčice, kterou znám. Třeba Maple. Zvědavě jsem povytáhla obočí a vyzvala ho pohledem, ať honem rychle odpoví. “Mohla by být kámoška s mojí mámou a my dva bysme mohli být kámoši spolu. A tak by byly zkámošený celý dvě rodinky,“ spokojena se svým nápadem, jsem se s táhlým zazubením zatetelila zadečkem. Měla jsem dobrou náladu.

<< Papouščí ostrov (teleport)

Zatímco se má tlapka opatrně pokládala na dřevěnou sošku vydry, která se na pláži ocitla kdo ví jak, jsem popoháněna obavami křečovitě zavřela oči. Zalila mě nervozita, předchozí přesun z lesa na ostrov jsem si moc nepamatovala. Byla jsem tehdy tak překvapená, že celá situace šla prostě mimo mě a než jsem se nadála, ocitla jsem se i s mamkou na ostrově. Jediné, co jsem si jakž takž uvědomovala byl fakt, že nám tehdy v lese zhoustla mlha. Co ale bylo dál, to už nevím, takže jsem netušila, co mě teď čeká. Doufala jsem jenom, že přesun bude stejně rychlý jako napoprvé.
Pohltilo mě ostré zářivé světlo, nedalo mi jedinou možnost úniku, byla jsem jím zcela obklopena. Z toho se mi pořádně stáhl žaludek, tlapky jsem nervózně sevřela v pěst - v ten moment jsem si uvědomila, že už nestojím na zemi, ocitla jsem se ve vzduchu, což nebylo zrovna moc příjemné uvědomění. Můj zrychlený dech v chladném prostředí vytvářel páru, která ve světle mizela, a já se jen modlila, ať se objevím zase zpátky doma. S mámou, bráchou a všemi, které mám ráda. Takové náhlé změny jsem nesnášela, byla jsem vděčná za svůj klid, pravidelný harmonogram a prostředí, které znám. Žila jsem pomalý, klidný a jednoduchý život, takové změny a složitosti mi ho značně znepříjemňovaly.

Nakonec jsem ale pod pacičkami opravdu ucítila stabilitu. Na polštářcích mě zalechtaly stébla trávy a já si konečně mohla ulevit, že jsem se objevila doma. Doufám, že doma... A ne zase někde jinde, s vyřknutým přáním ve své mysli jsem pomalu začala rozevírat očka. To ostré světlo při přesunu mě však natolik oslepilo, že jsem teď viděla reálný svět v jakési tmě, a všudypřítomný mlha tomu vůbec nepomáhala. Moment - mlha! Jsem doma! Šťastné to uvědomění. Ocásek se mi rozvrtěl, několikrát jsem na důkaz mého nadšení pohodila hlavou a zakroutila celý zadkem. Tlapkou jsem si ještě očka protřela, abych jim pomohla lépe vidět, a nalepila své neobratné mohutné tělíčko na maminku, která stála jako anděl strážný vedle mě. "Jsme doma!" zaskřehotala jsem vesele a mámě olízla tvář. Můj zrak se začal taktéž probírat, takže jsem si mohla náš les v celé své kráse prohlédnout a zkontrolovat ho. Rozťapkala jsem se o kousek dál, pak zase jinam, znovu kamsi a nakonec jsem udělala kolem mamky kolečko. "Mami, chybělo mi to tady! Náš les je tak krásnej, že?!" rozplývala jsem se s úsměvem na tváři, až jsem svým zrakem nakonec spočinula na rozvětvených korunách vysokých jehličnanů, mezi kterými prosvítaly kousky azurové oblohy. "Ano, odpočineme si," přikývla jsem souhlasně, avšak stále zasněně. Mámě jsem zrovna teď nevěnovala takovou pozornost, jakou by si zasloužila . Teď jsem byla bohužel (nebo díky bohu?) ve svém světě...

Podívala jsem se na mámu a rozpačitě zastříhala oušky, když jsme teda daleko, tak jak se vrátíme domů? těšila jsem se domů. Opravdu moc. Ostrov byl sice prima a byla tu velká spousta nových míst ke zkoumání (a nejen míst), ale začala jsem si připadat čím dál tím víc divně. Byla jsem tu v celém širém okolí jen já s mamkou, to mě znervózňovalo. Za celou dobu jsme, kromě rozličných druhů ostrovských zvířátek, nenarazili ani na jednoho vlka, což bylo vážně nezvyklé. V našem lese byli pořád samí vlci, nikdy jsem nebyla tak sama jako teď! Z mého prosebného pohledu, jenž na mámě setrvával, šla vyčíst naléhavá prosba, říkajíc: „Honem něco vymysli a dostaň nás domů!“. A zatímco se mamka rozplývala, že je ostrov doopravdy krásný a následně mi zodpověděla moji otázku ohledně velikosti a konce moře, já se s tichým povzdechem zahleděla do prázdna, které mě obklopovalo. Ranní vycházející slunce a pára, která mlčky stoupala k obloze, mi na moment připomněly Sarumen a mě se v tom okamžiku nepříjemně stáhl žaludek. Určitě tady nezůstanem, nějak jsme se dostaly sem a dostanem se zase zpátky, ujišťovala jsem své neklidné nitro.
Cosi za mnou někde v dálce vydalo hlasitý skřek a to, chtě nechtě, upoutalo moji pozornost. Trošku jsem se vylekala – zadek mi nadskočil nad zem a já bezděky udělala pár rychlých krůčků blíž k mámě. “Co to bylo?!“ hlesla jsem. Puls i dech se mi zrychlily. Zachumlala jsem čenich do jejího kožíšku a tiše kníkla v náznaku strachu. Chci domů! Pravděpodobně onen skřek vydalo jen to velké barevné stvoření, které se tu potloukalo všude kolem, ale já už byla ze všeho tak vyschízovaná, že jsem prostě nedokázala nalézt klid.
Následovala jsem mlčky mámu dolů na pláž. Jindy bych si užívala to malebné okolí a pravděpodobně i hrabala díru do písku se zájmem, kam až se dohrabu... Ale dnes ne. Obklopoval mě takový diskomfort, že už jsem začínala být kromě neklidu na všechno kolem sebe i naštvaná. Kopla jsem tlapičkou do písku, v tu chvíli jsem ucítila, jak mě štípou oči. Nechtěla jsem brečet, ne teď! Chtěla jsem prostě jen domů. Hlad mě sžíral, žízeň sužovala a únava pomalu, ale jistě doháněla. Všechno bylo špatně. “Jsem unavená,“ pípla jsem tiše, jakoby s tím snad mamka mohla něco udělat. Ale, kupodivu tak jako vždy, s tím doopravdy něco udělala. Jakmile má ouška zaslechla to kouzelné slůvko „domů“, zvedla se mi nálada. Na tváři se mi samovolně rozlil úsměv a můj ocásek několikrát zamával sem a tam. “Ano!“ zahalekala jsem a bez dalšího zbytečného přemýšlení přiskočila k sošce. Chvíli jsem si ji prohlížela, na moment mě samozřejmě napadlo, jak nám vlastně tahle dřevěná soška může pomoct zpátky do lesa, a taky jak se tu vůbec ocitla, ale rozhodla jsem se nechat otázky nezodpovězené a radši následovat vzor své andělsky úžasné mámy. Dotkla jsem se tlapkou dřevěné vydry zahrabané v písku...

>> Sarumen (teleport)

Mamka souhlasila s mým nápadem, vesele jsem tedy zavrtěla ocasem a s úsměvem na ni pohodila hlavou. Vždycky mi udělalo radost, když jsem v něčem měla pravdu nebo mě napadlo něco dobrého, moc často se tak totiž nedělo. Popocházela jsem pomalým lážo plážo krokem, co noha nohu mine, mezi vzrostlými listnatými stromy. Všude na zemi byla vysoká tráva, keře a barevné kvítí, vážně mě to fascinovalo. Dost dobře jsem nedokázala porozumět tomu, že tady je takové pěkné teplo, sluníčko a zeleň, kdežto u nás ne. U nás ještě před nedávnem byl všude studený sníh, to pro mě bylo tak depresivní. Všude bílo, nikde žádný život, období sněhu jsem prostě neměla moc ráda. Jasně, dala se v něm dělat velká spousta skopičin, stavět vlčuláci a tak, ale vesměs to byla nuda. "Myslíš, že jsme od našeho lesíka daleko, mami?" ohlédla jsem se zadumaným pohledem na mamku. Kdybychom totiž daleko byly, hned by dávalo smysl, že tu bylo jiné počasí jak u nás. Ale třeba už je u nás taky jaro. Květinky a sluníčko... Jak dlouho tu jsme? čas mi splýval.
Zatímco jsem poslouchala mamčinu úvahu, zastavila jsem se na srázu. Pod ním se rozprostírala pláž a za pláží moře. Všude bylo moře, které šumělo a přivádělo moji duši do klidu. Zasněně jsem máchla ocasem a posadila se. Výhled tu byl fakt krásný a já přírodu prostě milovala. "Dívej," hlesla jsem s tlapkou nataženou směrem k moři. Samozřejmě se k mámě už nedostala má reakce na její povídání o zdejším počasí, neb jsem ji přestala zhruba v polovině jejího výkladu vnímat. Usmála jsem se na ni a máchla tlapičkou kamsi do prázdna. "Že je to moc hezký?" paprsky slunce se na mořské hladině odrážely a tak trochu mi vypalovaly sítnici, ale i tak jsem se na tu nikdy nekončící vodní plochu pořád dívala. Přivírala jsem oči a na tváři měla úsměv. Spokojený a blažený úsměv. "Co myslíš, že za tím mořem asi je? Končí někde? Vůbec si neumím představit, jestli bych tu velkou vodu zvládla přeplavat... A jestli by vůbec bylo kam, když třeba nikde nekončí," co když tenhle ostrov byl mimo jakékoliv vlčí dění? Kolem sebe jsem naši zem, pevninu, nikde nezahlédla. Prostě jen voda. Nicméně mě to celé tak zaujalo, že jsem úplně zapomněla na hledání těch zvířátek, o kterých jsme si s mamkou povídaly. Ale to bylo možná dobře, protože jsem ji aspoň nehnala kamsi do neznáma, do hloubky této džungle. "A jak se vlastně dostaneme domů?" zastříhala jsem oušky. Ač se mi tento ostrov fakt líbil, na domov nic nemělo. Těšila jsem se na ostatní vlky, na alfičku Mapličku, na skalisko a hlavně na jídlo. Měla jsem hlad.

Ze svých tlapek vzhlédla na Wolfganii, zatímco si trochu posmutněle povzdechla. Mrzelo ji, že se máma na to vtipné zvíře s dlouhýma nohama nestihla kouknout, ovšem ne ze zájmu o Wolfganii, ale ze zájmu o sebe samotnou. Když se na to zvíře máma nekoukla, nemohla teď své zvídavé dceři sdělit, co to bylo a jak se mu říkalo. "Toho už určitě nenajdem," zaprotestovala tiše se zavrtěním hlavy. Pak ale dostala vysvobozující nápad, že tady možná těch zvířat žije víc? Třeba ne úplně identických, jako bylo tam to, ale minimálně podobných? Zatěkala očima roztržitě po okolí, "mami ale můžeme zkusit prohledat ostrov a třeba najdeme podobný, jako bylo tam to," olízla si čenich a nadšeně na Wolfi pohodila hlavou. A aby ji ujistila, že si zvířátko opravdu pamatuje a moc dobře ví, po čem se má v této divočině koukat, pohotově vyštěkla dodatek: "Pamatuju si, jak vypadalo!" zavrtěla na mámu ocasem ve znamení velké hry a dala své tělo pomalu do chodu, aby jim nic neuteklo. "Mělo dlouhý ruce ají nohy, taky ocas. Ne takovej, jak máme my, ale hodně dlouhej, hubenej a holej. Teda ne úplně holej, byl chlupatej, ale vážně jen trošku.," začala stvoření popisovat, musela u toho však pečlivě přemýšlet. Čím delší doba od setkání dlouhoocasého tvora s Marion uplynula, tím víc nad ním Marion musela přemýšlet. Přeci jen její paměť nebyla tou nejsilnější, začínal jí z hlavy trochu vypadávat. Nakonec se na moment opravdu odmlčela, vypadalo to, jakoby skládala ve své hlavě velkou úvahu. "No, dokonce i zbytek těla nemělo to zvířátko moc chlupatý, zajímalo by mě, jestli mu bývá někdy zima. Co myslíš?" koutkem oka se na Wolfi koukla a nezbedně se uculila, "to já kdybych neměla chlupy, určitě by mi zima byla. Nemám ráda zimu." Marion měla raději květinky, stromečky a sluníčko...
A tak si ťapkala napříč ostrovem, míjela stromy různých velikostí a taky moře, které se rozprostíralo kolem celého ostrova, ale opičáka, o kterém neměla páru, že se tak jmenuje, ne a ne najít. Všude poletovali ti barevní ptáci, ale opičák nikde. "Myslíš, že je to velikej pán? Jakože mu tenhle ostrov celej patří?" napadlo ji, zpomalila krok a zvědavě na Wolfganii koukla. Ouška však nechávala natočená do stran, kdyby náhodou zaslechla nějaké zajímavé nové zvuky. Chtěla zůstat v pozoru.

“Jaktože přesný název nevíš?“ podivila se a poté energicky vyhrkla: “Vždyť ty víš všecko!“ Považovala svoji maminku za naprosto dokonalé stvoření s všeznalým myšlením, a to ze dvou prostých důvodu. Prvním důvodem byl fakt, že ji Wolfganie porodila a Marion k ní uvnitř sebe chovala nepopsatelně silné pouto. Tím, jak byla infantilní a řekněme trošku „jiná“, jak ostatní vlci jejího věku, byla na mámě doslova závislá a milovala s ní trávit každou vteřinku svého života. Obdivovala ji a přála si, být jednou taková, jako je ona. Druhým důvodem bylo, že Wolfi si většinou opravdu věděla rady, byla velmi zkušenou vlčicí. Pokud se náhodou někdy stalo, že zrovna něco nevěděla, dovedla to před Mari dobře skrýt a nějakým způsobem svoji nevědomost obkecat. Bylo tedy jasné, že Marion doslova počítala s tím, že na cokoliv se zeptá, její mamička bude znát odpověď. Přihrnula se k ní a láskyplně, avšak neobratně zabořila svoji velkou tvrdou hlavu do jejích plecí. Chtěla se přitulit. “Jsem ráda, že jsme tady spolu, mami,“ hlesla tiše.
Na nějaké delší mazlení však neměla čas, takže kontakt jedním skokem do strany přerušila a rozklusala se někam hlouběji do útrob ostrova. Občas se zastavila, aby něco mohla blíže prozkoumat a pohrát si s tím. V takovém případě natáhla tlapku a začala do lián a podobně visících nebo trčících věcí šťouchat. Bavilo ji to, smála se tomu jako nějaký blbeček, který dostal od rodičů lízátko. “Tady je to vážně super, je tady tolik věcí, se kterýma se dá hrát. To u nás v lese nenajdeš, tam je všude jenom mlha,“ zkonstatovala s pohledem upřeným na zelenou ještěrku, která se zrovna hbitě prohnala kolem ní a zmizela ve vysokých travinách. Bohužel si s ní Marion nestihla pohrát, i když okamžitě rozvrtěla ocásek a už už na ještěrku chtěla skočit. Malé stvoření mělo štěstí, neb by ji Marion, aniž by si to sama uvědomovala, asi rozdupla.
Zvedla hlavu, kterou měla přilepenou u země ve snaze ještěrku vyčmuchat, její máma totiž nezklamala a vymyslela bájo hru! Potěšeně jí zazářila očka, přičemž souhlasně několikrát zrychleně přikývla. Hlavou zakývala ale jen tak malinkato nahoru a dolů, žádná dlouhá cesta, nesměla se totiž ničím příliš zdržovat, jinak by ti ptáci uletěli. “To je vážně žůžo hra!“ štěkla a bez dalšího lelkování svými zraky začala vyhledávat místní barevné ptactvo. Bylo jich tu opravdu dost, jen co byla pravda. “Jedna, dva, tři, pět... Eee, teda tři, čtyři, pět... No a... Dál je... Jééé!“ výskla roztržitě, divoce poskočila na místě a napřaženou tlapou začala máchat ve vzduchu. “Tam skočilo na strom nějaký chlupatý zvíře s dlouhýma pazourama! Vidělas?!“ přiskočila k Wolfganii a šťouchla do ní čenichem, aby se honem rychle podívala tím směrem, kterým zvíře zmizelo. “Tam to bylo! Bylo to hnědý, chlupatý a docela veliký! Mělo to dlouhý paceny, ale jiný, než máme my. Zhouplo se to a skočilo na jinej stromeček,“ shlédla na své packy, jestli by jí to náhodou nešlo taky. Taky by brala se takhle houpat po stromech, vypadalo to jako bžunda, ale zapochybovala o tom, že by to bylo možné a proveditelné.

<< Poušť Aratat - teleport

Bylo to zvláštní, ale najednou jakoby pod packama necítila písek, nýbrž trávu. Pěkně měkkou a na dotek moc příjemnou travičku. Křečovitě zavřená kukadla začala pomalinku a obezřetně otevírat, jakoby snad měla strach, že uvidí nějakého bubáka, který ji následně sežere. Srdíčko chuděrce tlouklo jako o život, byla opravdu vystresovaná. Nicméně pohled na to všechno okolo, jí zvedl náladu a její dech i tep postupně uchlácholil. Na tváři se začal Marion objevovat letmý úsměv, který naznačoval, že vůbec nechápe, jak se tu najednou ocitla, ale že se jí tu moc líbí. Bylo jí to tu daleko sympatičtější jak na horké, sluncem seškvařené pláži. Nebylo tu přehnané horko - vál tu jemný vánek připomínající jaro, rozléhal se tu konejšivý zvuk šumu vody a všude kolem štěbetali ptáci. Tedy štěbetali, spíše pořvávali. Omámeně a z části stále trochu nepřítomně zvedla pohled na jeden z místních stromů, jež byl posetý různobarevnými velikými papoušky. “Jé,“ hlesla fascinovaně. Nic takového dosud neviděla, bylo to pro ni vše nové. O existenci papoušků neměla dosud ani šajna. “Mami, dívej,“ tlapkou ukázala na barevné krákorající potvůrky. “Co je to?“
Začínala se ze svého šoku pomaličku probírat. Koukla na mámu a se souhlasným přikývnutím se usmála, “ano!“ Opravdu se jí tu líbilo. Čím déle si okolí ostrova prohlížela, tím sebejistěji a zároveň i uvolněněji se cítila. Na to konto se jí samovolně rozvrtěl ocásek a ouška natočila zvědavě dopředu. Ostrovem se totiž nesla velká spousta zvuků, ať už v podobě hlasů spolusmečkovníků, řevu papoušků a nebo šumu všudypřítomné okolní vody. Zajímalo ji, co to je za místo, nikdy o něm neslyšela, proto ho chtěla více prozkoumat. “Půjdeme prostě někam! Půjdeme a třeba na někoho narazíme, dobře?“ po delší době se zase vesele zazubila tak, jak to umí jen ona. Stres byl ten tam. “Tak pojďme!“ zahalekala hravě, poskočila na všech čtyřech jako na nějaké pružince a rozešla se skotačivým krokem někam za nosem.

// Loterie 9

"Nebude?" hlesla s pohledem upřeným kamsi před sebe. I přes použití tichého tónu hlasu však nedokázala před Wolfganií skrýt své překvapení. Marion totiž nezaregistrovala vlnění okolního vzduchu, byla duchem někde mimo. I když měla dojem, že je tu větší horko jak předtím a že ji pobolívá z toho těžkého vzduchu hlava, nesoustředila se na to. Nepochopila tedy dost přesně, co tím máma myslí. Přece jen, všude kolem písek byl, jak by ji najednou neměl rozčilovat? To jako z ničeho nic zmizí a ona náhle bude stát packama na zelené travičce, nebo jak? Co tím Wolfi myslela?
Přímo před jejími zraky se z ničeho nic zjevilo jasné, do očí bijící světlo, které začalo vlky postupně pohlcovat. Pěkně jednoho po druhém. Toho si samozřejmě nešlo nevšimnout, nebyly to lehké náznaky blížících se změn, jako třes okolního vzduchu. Tohle bylo jiné, daleko intenzivnější a jasně viditelné, nepřehlédnutelné. Marion byla celá zatuhlá strachy, vůbec nechápala, co se to kolem ní děje. Zatěkala očky, které ihned křečovitě zavřela a v mysli zadoufala, že se objeví zase zpět doma. Ona se přeci jenom těšila na to, až se napapká dobrého masíčka a po boku své maminky se vyvalí v jeskyni, kdy při usínání bude poslouchat svoji oblíbenou pohádku na dobrou noc. Jenže najednou se zjevila tady, kde bylo nesnesitelné horko, otravný písek a také ostatní vlci ze smečky - ihned ji napadla otázka, kdo hlídá jejich les? Každopádně jí nikdo nevysvětlil, co se děje a co by měla udělat, a protože netušila, jak se chovat, tak jen stála na jednom místě bez hnutí jako tvrdý Y. Svaly se jí třásly a očka pod náporem slziček začala vlhnout. "Mamiii," zažblekotala sotva srozumitelně. To bílé světýlko bylo tak nepříjemné, že musela nechat oči zavřené a nemohla tedy zkontrolovat okolí, jestli je máma pořád vedle ní. Doufala ale, že je. Bez ní by byla naprosto ztracená. V mysli zadoufala, že to brzo skončí, vše se vysvětlí a bude zase dobře. Chtěla se ocitnout v bezpečí jejich domova.

>> Papouščí ostrov

// Loterie 6

<< Sarumen

"Hm, nojo, máš pravdu! Je to takové nějaké naducané," zamumlala, zatímco pacičkami s vysunutými drápky zatlapkala po onom mráčku, jakoby byla nějaká kočkovitá šelma. Už jí chybělo jenom zapříst spokojeností. Byl měkoučký jako nějaký mech v jejich milovaném Sarumenském lese, bylo to uklidňující a zároveň i docela vtipné, jak se do něj tlapky propadaly. Koutky tlamy naznačily něco jako úsměv. Míra stresu z Mari trošku opadla, navíc tu měla mámu - a jak ona zmínila, jsou dvě. Dvě, vždycky spolu před všemi nepříjemnostmi a nástrahami... nemůže se ani jedné z nich nic stát. "Tlapkat po takovém mráčku je jako z pohádky od pana Života, že? Jako když jsem kdysi byla maličká a on za námi přišel," bylo zvláštní, že nějaké chvíle ze svého života si Marion vybavovala až moc dobře, a jiné chvilky se jí zase úplně vykouřily z hlavy. O některých vzpomínkách neměla ani šajna, že je kdy vůbec nabyla.
Z naducaného mazlivého obláčku se jí najednou pod pacičkami zjevil písek, který se docela nepříjemně prodíral pod drápky a mezi prstíky. Zadupkala, aby písek z nožek vysypala, ale to se jí samozřejmě nepovedlo, neb kdykoliv tlapku položila zpět na zem, čekal na ni zas a znovu jen další písek. Ušklíbla se a divoce se začala rozhlížet okolo. Mlha pomaličku opadala a Marion se naskytl takový pohled, jaký dosud ne. Vypoulila oči a bradička jí z toho údivu spadla o pár centimetrů dolů. Čučela jako sůva. Nic takového dosud neviděla. "Co to je?!" hlesla šokovaně. Všude kolem ní byl píseček. Ostré sluníčko pálilo do jejího kožíšku tak nepříjemně, až se z toho celá opotila - a to i přesto, že venku panovala zima a mrazy. "Kde jsme?" podívala se na mámu, přičemž se z jejích modrých očí snažila vyčíst rychle nějakou odpověď.
Až teprve co Wolfganie promluvila na ostatní vlky, si Mari uvědomila, že tu nejsou samotné. Byla z toho všeho tak rozrušená, že se se svojí už tak roztržitou myslí nedokázala vůbec soustředit. Pořád těkala očima po okolí, přemýšlejíc, co se to během těchto posledních chvilek vlastně událo. Otravný píseček ji zlobil mezi prstíky a ona na to konto tiše zakníkala. "Mám písek všude!" postěžovala si mamince, přičemž přicupitala blíž k ní, aby jí náhodou nikam neodešla. Přece jen, už je od sebe dělilo skoro celého půl metru! "Mamiii," zaskuhrala, jakoby byla sotva pár měsíční vlče, "ten písek je hroznej, vůbec se mi tady nelíbí!" Očima přejela zde přítomné, aby věděla, kdo je vůbec členem jejich výpravy. Byl tu Nicos, na kterého Marča byla ale trochu naštvaná, že ji opustil se svojí ségrou, a taky ten bílý, kterého si pamatovala jako malého vlčka. Byl tehdá dost hlučný a ji to štvalo, takže asi proto si ho zapamatovala. Ale jeho jméno už dávno nevěděla. Dalšího vlka neznala vůbec. "Taky se vám ten píseček mezi prstíčkama na nožkách nelíbí?" zakuňkala se sklopenýma ušima i ocasem, vyčkávajíc, že ji ostatní podpoří.

// Omlouvám se, že se připojuji až teď, Maple ví..
Nechám to jako přechodový post a reakci na osuda z 15. 2. napíšu po Wolfganii :)

// Loterie 3

<< Tenebrae

"Jsem ráda, že se cítíš na míň roků, mami," otřela se o ni láskyplně svým bokem. "Když už nemám tátu, musím tady mít hodně dlouho tebe. Nechtěla bych žít sama, bylo by mi moc veliký smutno," vděčně se usmála. Byla na své rodině závislá. Tedy rodině... Spíše na těch, kteří z té rodiny zbyli. Skrz svoji povahu prostě nešlo, aby žila bez pomoci ostatních. Thoránek zmizel, táta nebyl, oba bratři byli kdo ví kde a tak jí zůstala prostě jen Wolfganie. Samotná Marion by se někde ztratila a umřela hlady zavalená sněhem. Jenže to si ona sama dost dobře neuvědomovala, takže potřebovala někoho, kdo na ni bude dávat navždycky pozor.
Společně se blížili k lesu. Měla dobrý pocit, že jsou konečně doma. Už přemýšlela nad tím, co si dá dobrého k papání a že máma pak vyčaruje svojí magií tu loužičku čisté dobré vody, díky které pak Mari zažene žízeň. Cucat sníh totiž nebylo zas tak nic moc. Sice to byla sranda, ale jinak to bylo pěkně ledový a žízeň to zas tolik nezahnalo. "Můžeme se pak podívat po paní alfičce, chtěla bych se jí zeptat na tátu," navrhla, přičemž se od mamky nechala oblíznout. Nechtěla se k tématu, které probíraly předtím, příliš vracet. "Budu na tátu myslet vždycky jenom dobře. Nebudu na něho myslet tak, aby mě to rozesmutnilo," přivřela při tom rošťácky jedno oko a na tváři se jí objevil úsměv. "Myslíš, že si Maplička bude na tátu pamatovat? Co když na něho zapomněla?" určitě měla v zásobě i další otázky, které by ráda vyřkla nahlas, nicméně ji překvapila až příliš hustá mlha, když její tlapky překročily hranice lesa. Zpomalila a nastražila ouška, aby mohla případné nebezpečí zaslechnout co nejdříve a pak třeba utéct. "Co se děje? Tolik mlhy tu nikdy nebývá," hlesla, zatímco se tělem nalepila na mámu. Nechtěla se od ní ztratit. Kdyby se cokoliv stalo, chtěla ji mít po svém boku. "Mami," šeptla, divoce se rozhlížejíc okolo, jakoby snad mohla něco skrz mlhu vidět. "Mám pocit, že nestojím tlapkama na zemi. Ty stojíš?" mlha houstla až houstla, až nakonec neviděla ani na svůj čumák. Začínala drobet panikařit. Na takové situace nebyla stavěná. Srdíčko se jí zběsile rozbušilo, ještě že vedle sebe cítila alespoň máminy doteky. "Mami, co mám dělat?!" celá zkoprnělá stála a vyčkávala, jaký pokyn jí máma dá. Ona sama totiž vůbec nevěděla, jak by se měla zachovat.

>> teleport na poušť

// Loterie 2

<< Hadí ocas (přes Travnatý oceán)

Už z dálky Marion slyšela hlasitý šum řeky, ke které se s mámou blížily. Zastříhala oušky, byla zvědavá a zároveň i poměrně natěšená, jestli se z řeky bude teda moct napít, jak maminka zmiňovala. Nepoznávala směr, kterým šly – kdyby měla o něco lepší orientační smysl, jistojistě by si uvědomila, že se jedná o řeku tekoucí nedaleko jejich lesa, která je černá jako samotná smrt. Z té by určitě pít nechtěla…
"Čtyři roky?" hlesla fascinovaně. Sama doteď nikdy nepřemýšlela nad tím, kolik let vlastně má, takže to pro ni bylo vlastně tak trochu překvápko. "A ty mami?" pohlédla na ni, "ty máš kolik roků? A kolik... Kolik měl táta? Pamatuješ si to?" naklonila hlavinku lehce do strany. Kdykoliv zmínila tátovu osobu, cítila nevysvětlitelný tlak na srdci. Tolik si přála ho znovu vidět a obejmout. Alespoň jednou - naposledy.
Když dorazily k řece, Marička se znechuceně ušklíbla. Tohle tedy nečekala. Těšila se na čistou vodičku, která by pořádně osvěžila její tlamku, a ono nic. "To je černý.. A smradlavý," postěžovala si schlíple s pohledem upřeným na vodu. Až když máma promluvila, tak Mari pohled odtrhla a věnovala ho jí. "Vypadá na poblinkání," přitakala souhlasně, zatímco se skláněla k zemi, aby si do tlamičky mohla nabrat čerstvý sníh. Co ji ale nepříjemně překvapilo byl fakt, že se na povrchu tvořila ledová krusta. Chtěla si jen nabrat jazýčkem a vychutnat si ten pocit rozpouštějící se vody, namísto toho se musela snažit, aby zmrzlý sníh vůbec nějak dostala do pusy. Nakonec si ale pomohla tlapkou a tak nějak žízeň zahnala, i když jí to spíše postudilo hrdlo a nic moc z toho. "Těším se na jaro," zamumlala naštvaně. Ona patřila ke květinkám, byla to květinková královna, nikoliv ledová. Zimní období se jí prostě nelíbilo. Zadníma nožkama se pak odrazila a jedním skokem překonala vzdálenost, která vznikla mezi ní a mámou. Poté ji následovala domů. Byla ráda, že je jejich les konečně na dosah.

>> Sarumen

// Loterie 1

<< Narvinij (přes Mahar)

Wolfganie svoji dceru vždy za každých okolností skvěle ukonejšila a zvedla jí náladu. Mari se na ni vděčně podívala a souhlasně přikývla, "skvěle jsi to vymyslela, mami!" ji by asi nenapadlo dát si místo vody sníh. Ale byla to pravda, vždyť sníh byl vlastně zmrzlá voda, to se dozvěděla už kdysi dávno, když byla malé vlče. Ty jsi ale trumberka, Mari! Stěžuješ si, že máš žízeň místo toho, abys sežrala kupu sněhu, hehe, kdyby nebyly poblíž močálů, určitě by se do té sněhové pokrývky pustila už teď. Namísto toho ale začala přemýšlet sama nad sebou... Jak je to vlastně dlouho? Jak dlouho už nejsem malé vlče? Jak dlouho žiju? na čele mladé slečny se objevilo pár zamyšlených vrásek. Tempo nevědomky zpomalovala a zpomalovala, až nakonec úplně zastavila. Zvedla tlapku od země a zaujatě na ni hledíc, se snažila díky svým drápkům propočítat počet zim, které už stihla okusit. Jenže takové složitosti nebyly zrovna její parketou. Počítat bez tak neuměla a navíc si nemohla dost dobře vzpomenout, kolik sněhových radovánek si už vlastně užila. Proto raději oslovila Wolfi, "mami?" s povytaženým obočím na ni koukla. Počítání drápků tedy vzdala a rozhodla se, že to za ni zase vyřeší máma. Koneckonců tak jako vždy vše - ta určitě bude vědět odpověď! "Kolik zim už jsem tady s tebou, mami?"
Začínalo se pomalu smrákat. Sluníčko zacházelo za obzor a tím oznamovalo, že ho zanedlouho vystřídá stříbrný bratr, který osvětluje poutníkům jejich cestu ve tmě. Lehký vánek, který si pohrával s Marioninou srstí a visacími oušky jí připomněl, jak příjemné počasí dnes vlastně je. "Vůbec není taková zima jak předtím, že? Myslíš, že zima už končí? Bude jaro?" s nadějí v hlase vyřkla otázku do naprostého ticha a u toho koukala na Wolfganii. Těšila se na jaro a léto, milovala ty teplé sluneční dny protkané vůní všemožných květin. "Za chvíli uvidíme růst lístečky na stromečkách a taky květinky na travičce, že mami?" s táhlým uculením zavrtěla ocasem a spokojeně zachrochtala. Marion byla opravdu zvláštní patron...

>> Tenebrae (přes Travnatý ocán)

<< Gejzírové pole

Mlčky poslouchala mámino vyprávění. Překvapilo ji, že jsou nějaké věci, kterým nerozumí, protože dosud měla za to, že její máma ví naprosto všechno. Nevěřícně se na ni podívala a vzápětí se pousmála. Jediný pohled Marion stačil na to, aby se utvrdila v myšlence, že o maminčiných vědomostech vůbec nepochybuje. Proto její sebekritiku přešla, vůbec ji neokomentovala a pouze párkrát pokývala hlavou, aby dala najevo, že vnímá a poslouchá. Ve své dětské hlavince si však myslela úplně něco jiného.
Srovnala s mámou krok, když začaly mluvit o tátovi. "Třeba bude naše alfička Maplička vědět, kde bysme tátu mohly společně znovu vidět," navrhla, ovšem pak dodala: "Pan Živůtek je super nápad, ale paní Smrt se mi tehdy vůbec nelíbila, za tou jít už znovu nechci. Nikdy!" Vzpomínky na tohle místo v ní vyvolávaly pocity chladu a hrůzy. Kdežto na Života, sněhově bílého vlčka, měla dobré vzpomínky. Možná dokonce ještě lepší než jen dobré. Ráda vzpomínala, jak si s ním hrála jako malé vlčátko - byl tam s ní tehdy i Kenai a taky kamarád Kasius, kterého mimochodem v Sarumenském lese nějak podezřele dlouho neviděla. Možná odešel pryč, napadlo ji. Bez rozloučení, zastříhala oušky a porozhlédla se kolem sebe. Smrad, který jí pronikl do čenichu, jasně říkal, že se obě dámy blíží k močálům. Odporné to místo... Nakrčila nosík a zavrtěla hlavou nad tím, jak nechutná oblast to vlastně je. "Těším se, až budeme doma. Mám hlad a taky žízeň... A jsem unavená, mami," postěžovala si se zamračeným výrazem ve tváři jako nějaké malé sviště. Ale Mari jím z části pořád byla, takže to vlastně nebylo nic překvapivého.

>> Hadí ocas (přes Mahar)

Na mámino sdělení, že se jí tu taky nelíbí a že to nebude vhodné místo pro vlky, souhlasně přikývla. Mari si to samozřejmě myslela taky, ale když ji v tom teď utvrdila ještě máma, byla si tím sto procentně jistá - totiž, máma má vždycky pravdu! Máma ví všechno nejlíp! Máma je ta nejmoudřejší vlčice na celém vlčím světě.
Podívala se na docela pohlednou modrookou vlčici, která stála opodál, přičemž s úsměvem na tváři zvedla tlapku a na rozloučení jí zamávala. Vlčice, jejíž jméno Mari už dávno zapomněla, totiž nevypadala, že by se chtěla připojit k jejich společné cestě. "Tak ahój, modroočko!" rozloučila se jako hodná holka, otočila se na zadní tlapce a vesele se rozcupitala vlčecími hravými skoky pryč od tohoto divného místa. Byla ráda, že jdou pryč. Stmívalo se, a i když Mari měla poměrně hustý kožíšek, bylo jí chladno. Sníh byl všude kolem nich a zebal ji do tlapiček. Měla taky hlad a žízeň, vlastně nebyla vůbec spokojená.
Její jednoduchou mysl však naštěstí zabavila máma, takže Mari neměla čas zabývat se svými neduhy. "Aha," hlesla zamyšleně. "A když měl táta magii předmětů, proč ji nemám taky? Zní to jako vážně super magie. Mě by moc bavilo zkoumat, kdo všechno počůral místa, který mám ráda," zazubila se. Představila si, jak očichává různé druhy květin a zkoumá, kdo se kolem nich potloukal. "Můžu ji nějak získat? Najdu ji někde? Nebo když někoho poprosím, naučí mě to?" zajímala se hned. Měla za to, že propojení její magie země a získané magie předmětů by byla super zábava. Zastříhala oušky a po očku na mámu koukla, když zmínila, že o bratrech nic neví. "Jo," hlesla souhlasně. I ona o nich nic nevěděla. "Nevím, proč Cassian odešel. A Kenai se taky pořád někde toulá, vrátí se vůbec ještě někdy domů?" upřela na ni své zelené oči plné nevědomosti a neposkvrněnosti, ale pak pohled zabořila do země. "A... Stýská se mi po tátovi." Zajímalo ji, jestli by se s ním ještě někdy mohla setkat? Když Thoránek tehdá říkal, že táta jen odešel, třeba tu někde cupitá kolem nich a jejich oči ho jen nemohou spatřit. "Myslíš, že je tu teď s náma?" zastavila se, přičemž natáhla pravou tlapku pomalu před sebe, do prázdna. Máchla s ní, ale velmi šetrně a opatrně, jakoby se táty chtěla dotknout... Ale... On tam nebyl. Zkusila to tedy znovu, jenže opět se opakovalo jen to, že její tlapka protnula jen studený vzduch. Nic jiného. "Není tady," zkonstatovala žalostně. Pak se na Wolfi podívala, očka se jí trošku leskla. "Proč není s námi?" Neznala fakta jeho smrti a nedokázala si na to sama odpovědět. "Chci ho vidět," pípla, přičemž se k mamince přisunula blíž, aby se mohla přitulit. Když byla u ní, cítila se lépe. Zabořila své mohutné plece do těch jejích a hlavu obtočila kolem jejího krku, zatímco čenich schovala do měkké srsti na zádech. Zavřela oči a nadechla se její vůně. A najednou se před jejíma očima zjevil on. Ten jeho mírumilovný pohled a vřelý úsměv... Tolik jí celý chyběl. Pořád. "Půjdeme domů," zašvitořila sotva slyšitelně, ale od mámy se ještě dlouhou dobu nepohnula. Až teprve co se cítila ukonejšená poodstoupila a smutně následovala její kroky.

>> Narvinij