Gallirea - Příspěvky uživatele

To s tou vílou bylo vážně fascinující. Zaujatě jsem poslouchala s úsměvem na tváři a pokyvovala hlavou. Když se pak zeptal, jaktože ji neznám, pokrčila jsem jen rameny. “Nepamatuju si moc jmen, možná, že jsem ji už někdy viděla a zapomněla na ni, nevím. Nebo jsem ji možná neviděla. Svět je tááák velký!“ ukázala jsem packami rozpětí, jak moc velký svět vlastně je, přičemž jsem dodala: “A já takhle maličká!“ a sebe jsem zase ukázala jako pidi červíčka, který nemá sebemenší šanci ten velikánský svět celý prozkoumat.
Sarumenský úkolníček č. 4; 3/3
Vždycky, když kníkl, mě zabolelo na srdíčku. Trochu jsem si to vyčítala, že jsem ho na tu louku vzala, nevarovala ho a neochránila ho. To mamka by určitě mě i jeho dostatečně předem varovala, že na louce jsou včely a ať si dáváme pozor a za žádnou cenu nežereme kytky. S tichým povzdechem jsem na něj v průběhu cesty občas otočila starostlivě hlavu, abych ho zkontrolovala. Už jsem se těšila, až dojdeme k řece.
Když jsme k ní konečně přišli, Ventík jakoby nevěděl, co dělat, tak jsem ho musela trochu popostrčit. Nakonec to však pochopil a tlamku si ochladil, navíc byl zaujat lovem ryb, což bylo super, protože díky tomu na tu bolest na chvíli zapomene. “Ukaž, líbí se ti tam nějaká rybička?“ zeptala jsem se s NEHRANÝM! zájmem, abych ho v této činnosti ještě více podpořila a on tak nemusel na tu škaredou bolístku vůbec myslet. Pomalu jsem přiťapala k němu, abych jeho případnou sváču nevyplašila, a zahleděla se do čiré, poklidně tekoucí vody. Na dně byla velká spousta kamínků a oblázků, byl to nádherný pohled. “Ta vypadá docela chutně,“ zkonstatovala jsem s pohledem upřeným na jeho tlamičce. “Mám ti pomoct, nebo to zvládneš?“ hlesla jsem. Sice jsem nebyla kdo ví jaký mistr v lovu, ale něco málo jsem zvládla – máma mě přeci jen pečlivě učila!
Napadlo mě, jestli bych o té nehodě doma pak měla někomu říct, aby Ventíkovi tu tlamičku zkontrolovali, jenže neznačilo by to pak mé selhání? Ještě ke všemu, když mi teta Maple dala na starosti tak důležitou roli ve smečce. Mám se starat a učit nová mláďata, nemůžu přece přijít s tím, že jsem jedno přivedla na louku a nechala ho píchnout včelou! Zavrtěla jsem hlavou, určitě o tom nikomu říkat nebudu! A Vento snad též ne, zahleděla jsem se na něj. Neměla bych se ho na to zeptat? Udělat z této situace takové malé tajemství? Jenže není to pak lhaní? tiše jsem vzdychla, trápilo mě to a nevěděla jsem, co dělat. Pozorujíc stříbrnou rybku, jak se placatí pod vodou, jsem přemýšlela, jestli Ventovi něco říct a vracet se k tomu, nebo to nechat plavat.

<< Kopretinová louka

Představa víly Zuběnky s mléčnými zoubečky od vlčat kolem krku byla fakt zajímavá. Neuměla jsem si ji v hlavě dost dobře vykreslit i přesto, že mi o ní Ventík tak krásně vyprávěl. “A jak jim ty zoubečky vlastně vezme, Vento? Co když sám od sebe nevypadne?“ koukla jsem na něj. Snad víla ty zoubky netrhala! To by bolelo. Moc dobře jsem si pamatovala, že v dětství mi všechny zoubky vypadaly víceméně samy, ale co se zubem, kterej sám nevypadne? Co se s ním pak děje? “Chci, abys mi ji někdy ukázal!“ zajímalo mě, jak vypadá, jak se chová a kde bydlí. Byla hodná? Měla pěkný baráček v tom stromě? Měla nějaká malá Zuběnčí vlčátka? Chtěla jsem se o ní dozvědět všechno.
Sarumenský úkolníček č. 4; 2/3: Bylo mi ho líto, protože ten bžodanec od včelky vypadal fakt bolestivě. Ventík kňoural a ošíval se, jenže já nevěděla úplně přesně, co bych měla dělat. Ehm, máma by to určitě věděla, chtěla jsem být víc jako má maminka. Ta by si jistojistě věděla rady. “Aha, jakoby tě kousl vlk?“ zopakovala jsem po něm překvapeně. Nenapadlo mě, že už ho někdy nějaký vlk kousl, nicméně mě ano, takže jsem věděla, jak moc, opravdu moc moc, to bolí. “To je mi líto Ventíčku,“ pípla jsem. Trochu jsem si to vyčítala, přece jen, kdybych mu neukazovala ty kopretinky, asi by ho ta včela nepíchla. Navíc Vento se na mě tak vyčítavě díval, že mě to mrzelo o to víc. Stáhla jsem ocas mezi nohy, trochu se nahrbila a smutně ťapala blíž k řece, abych mu mohla jeho bolístku ochladit.
Řeka naštěstí nebyla tak daleko, vedl nás správným směrem její hlasitý šum. Když jsme však došli blíž, mohli jsme si všimnout, že se k našemu štěstí nejedná o divokou řeku, nýbrž o poměrně klidný potůček, který navíc bude možná plný ryb! Ne, že bych si ryby nějak zvlášť vychutnávala, ale měla jsem už trochu hlad a napadlo mě, že by Vento aspoň díky rybám mohl přijít na jiné myšlenky. “Ventíku, pojď,“ vybídla jsem ho, tentokrát již trochu energičtěji, a rozklusala se přímo do potoku, který líně plynul podél louky někam pryč. Možná hodně daleko. Ohlédla jsem se směrem, kterým se potok táhl, ale neviděl jsem na jeho konec. Kdyby Ventovi bylo líp, možná bych šla podél něj, abych se dozvěděla, kde skončí. S tichým povzdechem jsem pohlédla na narůžovělou oblohu. Byl teplý letní večer, ideální pro ochlazení se ve vodě.
Když Ventík přišel, starostlivě jsem přiťapkala až k němu a čumákem ho poňuchňala v srsti na hlavičce. “Promiň,“ šeptla jsem. “Dej pusu do vodičky, ta ti pomůže. Je kouzelná. Umí ochladit bolístky, pak bude hned líp,“ usmála jsem se, zatímco já sama se vody napila. I přestože byla během dne velká parna, voda byla stále příjemně chladivá. “Je to trochu lepší?“ vyzvídala jsem opatrně. Bála jsem se, že na mě bude naštvaný…

Vento byl plný života. Malé jiskřičky energie, které z něj vyzařovaly stovky tlapkových metrů daleko, ve mně vyvolávaly dobrou i hravou náladu zaráz. S veselým pohozením hlavou a úsměvem na tváři jsem na něj zamáchala ocasem. “Jo! Ale zároveň má kromě legračního vzhledu i spoustu různých barviček!“ zahalekala jsem, popoběhla za ním a když pak zpomalil, postavila jsem se vedle něj, abych mu mohla o motýlkovi povědět víc. Přišla mi škoda, aby o takovém roztomilém hmyzáčkovi nic nevěděl. “Jmenuje se to motýl,“ zvedla jsem tlapku něžně a opatrně do vzduchu, a ukázala jí směrem, kterým motýlek zmizel. “Jsou to barevná, moc hodná zvířátka. Neublíží ti, takže se jich nemusíš bát. Musíš spíš dávat pozor, abys ty neublížil jim, protože jsou drobní a malincí. Mají hodně moc různých barviček, to je na nich děsně zajímavý,“ povídala jsem mu nadšeně, zatímco jsem vrtěla ocasem. Občas mě nějaké určité téma tak uchvátilo, že jsem o sobě přestávala vědět a soustředila se jen na povídání. V mysli jsem si vybavovala motýlky. Různě velké i různě zbarvené. Pestrobarevné, mdlé, jednobarevné… Vesele poletující nebo posazené na kytičce. Prostě byli děsně zajímaví a krásní. “Každý motýl je jiný,“ pokračovala jsem ve své hmyzí přednášce, i když jsem netušila, jak moc ji Vento vlastně vnímá. “Nějaký je různobarevný, jiný zase jednobarevný. Nějaký na sobě má hodně obrazců, jiný zase málo. Všichni ale mají stejné černé pidi tělíčko a všichni žijí tam, kde jsou květinky a čistá příroda. Tam, kde je motýl, je krásně. Pamatuj si to,“ zazubila jsem se. Nevzpomínala jsem si, kdo mi o motýlcích povídal a kdo mě učil tolik věcí o přírodě, ale s nejvyšší pravděpodobností asi mamka nebo taťka. Byla bych mu klidně povídala o motýlcích dál, jenže jeho už zajímalo zas něco jiného, co já jsem vůbec nezahlédla. “Co?!“ vyhrkla jsem se zájmem a zatěkala očima okolo. Chtěla jsem taky vědět, co že to vlastně viděl.
Jeho povídání o víle Zuběnce se mi líbilo. Líbilo se mi tak moc, že jsem se vážně těšila, až ji poznám a budeme tak s Ventem mít další společný zážitek. “Zub?“ zopakovala jsem nechápavě a koukla na něj. Nerozuměla jsem tomu, co tím myslí. Proč mi ji ukáže až teprve tehdy, co se mu bude kývat zoubek? “Jo? To zní prima,“ pokývala jsem hlavou. “A co vlastně ta Zuběnka dělá? A kde bydlí? Taky bydlí v nějakém lese?“ zajímala jsem se. Neuměla jsem si ji vlastně vůbec představit. Věděla jsem, že je malá, chytrá a hodná, ale… “A jakou má barvu? Jako ty? Nebo jako já třeba?“ povytáhla jsem obočí. Chtěla jsem si o ní udělat trochu lepší obraz. “Ale je super, že je chytrá a všecko ví, protože se takhle můžeme ptát ne jenom mámy nebo alfičky Mapličky, ale i tety Zuběnky,“ zazubila jsem se. Ventík očividně ale přemýšlel stejně, pač i on zanedlouho pronesl, že se na ten kámen můžem zeptat klidně i Zuběnky. Souhlasně jsem přikývla, “dobrý nápad!“
Sarumenský úkolníček č. 4; 1/3: Ventíkovi kopretinka moc nevoněla, což mě překvapilo, já měla pocit, že voní skvěle. Našpulila jsem nechápavě rty, kopretinu pustila a zavrtěla jsem nad tím hlavou. “Smrdí ti?“ zeptala jsem se a se zájmem sledovala, co se to chystá právě teď udělat. “Co chytíš?“ hlesla jsem. Možná tím myslel, že bude závodit po té louce a na jejím konci něco chytí? Jenže pak má ouška zaslechla ten bzučivý zvuk a v tom okamžiku mi došlo, na co se to můj malý kamarád chystá – “Ne! Ventíku! Nesmíš! Fuj je to!“ snažila jsem se ho včas zastavit a odvolat, ale bylo pozdě. Chudáčka ten bzučivý bodlavý hmyz píchl, a to rovnou do pusiny! Škoda, že se mi nepovedlo mu to říct dřív, asi jsem měla rychleji přemýšlet, a ne se zabývat tím, že mu nevoní kopretina. Přiskočila jsem k němu a starostlivě ho celého prohlédla. “Ventíčku, ta včelička tě píchla, viď?“ pohladila jsem ho něžně pacičkou po hlavě, připadal mi rozrušený. "Bolí to moc?" kníkla jsem starostlivě. Pořád si do tlamy sahal packama, asi ho to vážně moc moc bolelo. Přemýšlela jsem, co bych teď vlastně měla udělat? Mě ještě nikdy nic nepíchlo, nevěděla jsem, co to obnáší. O tom, že včelky a vosy mají na konci zadečku bodátko, kterým píchají, když se bojí, mi říkala máma. Nešťastně jsem vzdychla a kecla si zadkem na zem. “Se včelkama ani vosama se nehraje, píchají a to pak bolí,“ pokývala jsem hlavou, pak se zvedla a přišla jsem k němu o něco blíž. “Ukaž, otevři tlamku, podívám se. Možná bysme to mohli jít někam ochladit, co ty na to?“ navrhla jsem a čekala, než pusinu otevře.

Zaslechla jsem v dálce divné zvuky, bezděky jsem zastříhala oušky, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Moji pozornost teď potřeboval Ventíček, kterého píchla včelička do tlamičky. Chudáček. Trošku hůř se mi dýchalo a moje tlapky jakoby ztěžkly.. Nebo možná byly naopak lehčí? Cítila jsem se trochu divně a připadalo mi, že bych odsud ráda odešla někam pryč. “Pojďme, půjdeme někam k vodě a ošetříme ti tlamku, dobře?“ starostlivě jsem ho čenichem podrbala v srsti na zádíčkách a pak se vydala někam pryč. Možná je pro Ventíčka Kopretinová louka moc nebezpečná! Kopretinky se rovná hmyz. I ten bzučákovitý hmyz, co píchá.

>> Esíčka

<< Sarumen

Podívala jsem se na malého zpěvavého ptáčka, který zrovna prolétl s hlasitým zaštěbetáním kolem nás. Jakoby snad Ventíkovi chtěl napovědět. Usmála jsem se nejdřív na ptáčka, pak na Venta a pak zavrtěla nadšeně ocasem. Příroda byla prostě úžasná – kytičky, keříčky, travička, stromečky, ptáčci a všechna lesní zvířátka. Někdy mě mrzelo, že je lovíme a tím jim ubližujeme. Nesměla jsem nad tím však přemýšlet, jinak bych měla problémy s jedením masa a to by bylo blbý, protože mě rodiče naučili, že „jenom z ovoce vlk živý být nemůže“. “Takovou vílu bych taky chtěla vidět. Vezmeš mě za ní někdy? Ukážeš mi ji? Může to být… Třeba naše společná kamarádka,“ zazubila jsem se. Chtěla jsem mít s Ventem všechno společné! Včetně kamarádů.
Pomalým krokem jsme se potloukali po louce, bylo příjemné teplo a já neměla potřebu kamkoliv spěchat. “Nevím, k čemu je. Asi jen tak na ozdobu. Nevím, na co jsou kameny,“ Vento měl fakt dobrý otázky, já se nad důležitostí kamenů nikdy nezamýšlela. “Můžeme se zeptat mojí mámy nebo alfy Mapličky,“ navrhla jsem pak. Nebyla jsem si totiž úplně jistá, na co kameny jsou, a samotnou mě to najednou začalo zajímat. A máma s tetou, ty věděly určitě úplně všecko. “Už se chceme mámy a alfičky Mapličky zeptat na hodně věcí, že?“ zazubila jsem se a krátce se zamyslela, abych si rozvzpomněla na všechno, co jsme už společně s Ventem řešili a už čeho jsme řekli, že se zeptáme. Má paměť však byla vážně silně krátkodobá, takže jsem si vzpomněla jen na tu sochu ze skaliska, o které jsem toho věděla moc málo a přitom mě tolik zajímala. “Zeptáme se na kámen a taky na tu sochu vlčice,“ zamumlala jsem, abych se pojistila, že si to nebudu muset pamatovat jen já.
Zastavila jsem se mezi kopretinami a tlapkou pár květů jemně pohladila. Krásně to tu vonělo. “Jak se ti to tu líbí? To jsou kopretiny,“ zohnula jsem hlavu, abych si ke květu mohla přičichnout. “Zkus to, krásně voní!“ květinku jsem packou nahnula směrem k jeho čumáku, zatímco jsem se rozhlížela po okolí. Kde že to ten velkej kámen vlastně byl? Matně jsem si vzpomínala, že byl někde u vody, ale… Kde přesně?

<< úkryt

“Neviděl?“ podivila jsem se s lehce povytaženým obočím. “Tak já ti květinky ukážu, je jich všude mnoho! Kytičky jsou nejlepší věc na celé přírodě. Víš, stromečky i travička i keříčky jsou taky super, ale kytičky ze všeho nejvíc. Jsou barevný, krásně voněj, a když si je dá vlk za ucho, vypadaj slušivě,“ zavrtěla jsem ocasem. Jaro a léto, kdy příroda žila a kvetla a sluníčko svítilo, to byla má nejvíc oblíbená roční období.
Zmínil vílu Zuběnku, což mě trochu zarazilo, protože tu jsem pro změnu nikdy neviděla já. Teda nepamatovala jsem si, že bych ji někdy viděla. “Nooo, a jak vlastně vypadá víla Zuběnka?“ koukla jsem na něj zvědavým pohledem a nastražila ouška. Zajímalo mě, co to vlastně je, taková víla. Nějaký vlček s křídly? Nebo... Nebo tak něco? Možná vypadá podobně jako pan Život? S úsměvem jsem vzpomínala na sněhově bílé vlčátko, které se mi v dětství zjevilo a hrálo si se mnou i ostatními. To byla krásná vzpomínka.
Společně jsme se vydali zpět do lesa, Ventík byl nadšený a já taky. Měla jsem fakt hlad, trochu mě štvalo, že nám nikdo nenechal nic k snědku. Nikdo na nás nemyslí, všici si všecko zblajzli a nic nám nenechali, kdybych mohla, pořádně bych jim to vyčetla. “Chceš jít lovit mimo les? Myslím, že tady u nás nic moc nežije. Musíme někam, kde je hodně prostorná louka a hezká travička, tam určitě najdem nějakýho ušagtýho zajdu,“ olízla jsem si mlsně čenich. Lov jsem sice nikterak nevyhledávala, ale teď to byla úplně jiná situace – břicho mě z extrémního hladu hrozně bolelo, možná bych dokázala sníst i Ventíka. Ale ne, to ne, hihi. “Pojďme, musíme tudy,“ ukázala jsem tlapkou směrem ke Kopretinové louce. Moc dobře jsem si ji pamatovala, a to díky tomu velkému šutráku, který tam uprostřed leží. “Je tam louka a na ní velkej kámen, ukážu ti ho,“ oznámila jsem mu. Měli jsme na práci velkou spoustu věcí! “Já květinky miluju, určitě se ti taky budou moc líbit. Právě na té louce, kde je ten velkej kámen, tam jsou i kytičky. A určitě i něco dobrýho, co společně ulovíme a napapkáme se,“ mířila jsem poklusem – ani ne moc rychle, ani ne moc pomalu – vstříc novému společnému dobrodružství na louce plné kopretinek.

>> Kopretinová louka

// 309

Dívala jsem se na sochu a přemýšlela, kdo to na ní vlastně je. Teda, věděla jsem, že je to socha nějaké vlčice Neyteri, ale vůbec jsem ji neznala a nevěděla další podrobnosti. Proto, když se na ni Vento zeptal, jsem jen pokrčila rameny. “Prý je to socha vlčice Neyteri, ale nevím, kdo to byl. Můžeme se zeptat Maplišky nebo mojí mámy, určitě to budou vědět. Ale… Ale je pěkná, že?“ zvedla jsem se na lokti do polo-lehu, vzdychla jsem a pak vyskočila na nožky. Přitlapkala jsem k soše, zaujaly mě hlavně ty květinky na mechu, nevěděla jsem, že z mechu mohou růst květinky. Byly roztomile maličké a hezky barevné, jemně jsem se jich dotkla tlapkou. “Vento, máš rád květinky?“ ohlédla jsem se na něj a pohledem mu pokynula, ať se na ně koukne. “Myslíš, že tady vyrostly proto, že na hrudi má ta socha tu růži? Že za to může ta růže?“ povytáhla jsem obočí. Přece kdekoliv v lese na mechu doopravdy nerostly kytky, ne?
Hlasitě mi zaškrontalo v bříšku, v tu chvíli jsem si uvědomila, že Ventík ještě před chvílí smutnil a naříkal hlady. Jo, všici nám to tu sežrali a nenechali ani kousek. Naštvaně jsem se s pohledem upřeným na plápolající ohýnek zamračila, a pak ukázala tlapkou ven s hlasitým zvoláním: “Pojďme něco ulovit!“ Chvíli jsem počkala, co na to Ventík, ale pak jsem se s medvědím dupáním rozešla ven. Byla jsem naštvaná, že mám hlad a není tu nic k jídlu. A Ventík měl taky hlad… Nikdo nám tu nic nenechal, to mě prudilo. Nechtěla jsem hladová lovit! Teda, já nechtěla lovit vůbec, ale hladová už totálně ne! “Musíme něco najít a napapkat se. Bříško chce papat,“ pokývala jsem hlavou, počkala, až mě dojde a vyrazila dál po jeho boku. Konečně jsem měla kamaráda!

>> les

// 308

<< les

Protože jsme byli na druhé straně Sarumenu, chvíli to trvalo, než jsme dorazili ke skaliskům. Mezitím jsme ale aspoň mohli oba volat Maplišku, jenže ona se stejně odnikud neozvala. Tiše jsem si povzdechla, “asi tady není.“ Možná, že byla z lesa někde pryč, třeba na průzkumu smečkového okolí. Ten průzkum jí asi zabral hodně dlouho, protože jsme ji hledali už několik dní a ona pořád nikde, takže asi prozkoumávala hodně velikou oblast.
Když jsem v čeníšku ucítila tu úžasně uklidňující vůni jehličí, která se nesla po celém okolí našeho smečkového baráčku, úlevně jsem se pousmála. “Vento, takhle voní domov!“ zavrtěla jsem ocasem a se spokojeným výrazem ve tváři se zastavila před skaliskem, aby si ho vlče mohlo prohlédnout. “Tady bydlíme. Na skalisku roste hodně mechu, to je ta měkká zelená věc. Pojď si na ni sáhnout,“ vesele jsem jedním skokem přiskočila jako nezbedné vlče k mechu, a začala jsem do něj dloubat packou. Byl trochu vlhký, ale jinak měkký a… Dost jakoby mechovitý. “Mech, Vento. Pamatuj si to. Na mechu se parádně spinká, je hezky měkoučký. Jak postýlka,“ k mechu jsem si přičichla, měla jsem ráda jeho vůni.
Nakonec jsem ale seběhla mírný kopeček zase zpět dolů a zamířila rovnou dovnitř naší Sarumenské vily. “Támhle nechoď, tam spinká jen Mapliška, naše paní vůdkyně,“ ukázala jsem tlapkou na místnost pro alfy a hned potom na místnost pro beta vlky. “A tady spinká moje máma, někdy tam za ní chodím, můžeš tam chodit se mnou, protože… Protože je to moje máma. Ale jinak tam cizí vlci taky nemají chodit,“ rozešla jsem se do místnosti, která patřila zbytku smečky. “Ale tady, Ventíku,“ zastavila jsem se naproti ohništi, ze kterého šlo příjemné teplo. Praskající ohýnek to tu navíc hezky zútulňoval. Milovala jsem to tu. “Tady se můžeš rozvalovat kde chceš!“ jako střela jsem se rozeběhla mezi kožešiny a začala se v nich válet jako malé rochňátko. Tiše jsem u toho kníkala blahem. “Je to boží, že?“ pronesla jsem, když jsem v pozici na zádech s bříškem nahoru a packama u těla očima vyhledala Ventíka. “A máme tady taky studenou místnost, kde vždycky je jídlo. Ale teď tam asi nic není, protože jsme vybrakovaní. Všici to vyžrali a nám nic nenechali, hm,“ převalila jsem se na bok a zůstala ležet. Hlasitě jsem vzdychla, to válení se bylo náročné. "Klidně si to tu prohlídni," pobídla jsem ho a očima zakoulela po místnosti. Ještě tu byla socha Neyteri, o které jsem toho ale moc nevěděla... Proto jsem na ni neupozorňovala.

Souhlasila jsem s Ventíkem. Neuměla jsem si představit, že by se měl celý Sarumen někam přesouvat, vždyť to by ani nešlo! Co lesní zvířátka, která tu s námi žiji, co les a taky mlha? Jsou neoddělitelnou součástí Sarumenské smečky, kdybysme se chtěli přesunout, museli bychom je všichni vzít s sebou do tlapek, a to prostě nebylo možné. Nevěděla jsem, jak bych mlhu jako nabrala, vždyť by mi propadla skrz packy, ale možná by tohle vyřešila máma nebo Maplička, kdybysme se přece jen stěhovali. Ale já se prostě stěhovat nikam nechtěla.
Ventíček byl milé vlčátko, usmála jsem se na něj a radostně přikývla. "Jo, dopadlo to dobře," souhlasila jsem. "A ty jsi tady teď s náma, takže máš už taky domov. Už nebudeš nikdy sám, Ventí," zapředla jsem spokojeně. Vážně jsem byla ráda, že jsem ho u té řeky našla já a ne nějaká ta zlá teta. Zlých vlků se na světě asi pár opravdu vyskytovalo, jak už jsem stihla pochopit. Dřív jsem si myslela, že jsou jen hodní vlci, ale postupně jsem pochopila, že to tak není a že existují i ti zlí. "V Sarumenu nikdo zlej není, neboj," ujistila jsem ho, aby neměl strach, že by mu někdo někdy snad ještě mohl znovu ublížit. Ubližování bylo špatné, já bych nikdy nikomu ublížit nemohla. To bych prostě nezvládla. Byla jsem milovnice, né bojovnice.
Když Ventík pronesl, že ho možná najdou, trochu mě to překvapilo a nevěděla jsem, jak zareagovat. Ztuhla jsem a chvíli na něj mlčky hleděla, než jsem se pak aspoň usmála, aby má reakce nebyla tak moc divná. Jenže já nechtěla, aby ho někdo našel, chtěla jsem si ho nechat. Bavilo mě to s ním a líbil se mi. Navíc jsem se konečně cítila užitečná a nebyla jsem pořád sama. Thoránek mě opustil, bratři byli kdo ví kde, tátu už jsem neměla a tak byl Ventík můj jediný společník. Nemohla jsem přece pořád trávit čas jen s mámou, ne? Už jsem byla velká holka! "Ventí, pojď, ukážu ti domeček," oznámila jsem mu se zavrtěním ocásku a spokojeně zabrumlala. Maple byla v nedohlednu a já nevěděla, co dělat, takže mi mise úkryt připadala jako dobré řešení. Podívala jsem se na malého a s úsměvem na rtech vyrazila směrem k našemu pelíšku.

>> úkryt

"No, tak já budu spát s tebou, aby ti maminka nechyběla, jo?" nabídla jsem mu alespoň nějakou alternativu útěchy, ale popravdě jsem nevěděla, jestli to zabere. Takové situace jsem moc řešit neuměla - teda spíš jsem je nikdy neřešila. Koukala jsem na něj, usmívala se jak lečo a doufala, že s nabídkou večerního tulení bude souhlasit. Já, když jsem byla malá, zásadně usínala jen s mamkou. Ventík by měl taky usínat se svojí mámou, ale když není poblíž máma, budu muset stačit já. Zavrtěla jsem na jeho zvláštní dotaz o přesouvání domova hlavou, "nebude." Nepochopila jsem, jak to jako myslel. Co by se mělo přesouvat a kam? Jako smečka? Nebo les? Rozhlédla jsem se kolem sebe, stromy byly pevně přirostlé k zemi, jak by se asi mohly přesunout? A pak, když jsem se na něj podívala, jsem si uvědomila, že Ventík je ještě vlastně malé vlče. Usmála jsem se, "nic se nebude přesouvat!" To by stromy musely vykořenit a zakořenit někde jinde, což logicky nešlo. A Mlhu by snad musel odfoukat vítr, což taky nešlo, takže se žádné přesouvání konat nebude, to jsem si byla jistá. Pochopila jsem to správně, ne?
"No, když jsem byla malá, ztratila jsem se. Už si to moc nepamatuju, ale potkala jsem tehdá venku nějakou šedou vlčici a ta na mě byla nejdřív hodná, jenže pak byla zlá," zavzpomínala jsem s pohledem upřeným na své tlapky. Pak jsem ale vzhlédla na něj, usmála se a zavrtěla ocasem, aby věděl, že je vše v cajku a že z toho nejsem nijak smutná. "No a když mě pak hledali vlci ze smečky - moje máma, strejda Duncan a strejda Newlin, našli mě a dovedli zpátky domů," tiše jsem si povzdechla. Tu část příběhu o tom, jak mi ta šedá vlčice ublížila, jsem záměrně vynechala. Nač ho děsit? "Ale bylo mi smutno. Chtěla jsem být s mámou a tátou, ale místo toho jsem byla někde pryč s cizí vlčici, kterou jsem pořádně neznala. Ale všechno dobře dopadlo." Uvědomovala jsem si, že musím Ventíčka chránit právě proti takovým nepříjemným zkušenostem. Nechtěla jsem, aby ho napadla stejně zlá vlčice, jako tehdy napadla mě. Ještě že jsem ho našla já a dovedla ho domů, při té myšlence se mi ulevilo a zalil mě zvláštní pocit radosti. Totiž, bylo to přece divné, protože jsem ho pořádně ani neznala, ale... Prostě mi dělalo nějakým způsobem dobře, že s ním můžu trávit čas. Vlčata jsou prostě super. Jsou podobná mě, rozumím si s nimi, a to bylo vážně moc fajn. "Ty nepotřebuješ hledat cestičku domů, Ventíku. Ty jsi doma tady, budeš tady bydlet se mnou, mojí mámou a všema strejdama a tetama," tlapkou jsem ho podrbala za uchem. Ne zrovna moc jemně, ale tentokrát se mi to přeci jen podařilo trochu zjemnit, ten dotyk. "Někdy nemůžu najít cestu, kterou potřebuju jít," přiznala jsem se s táhlým zazubením, jakože se nic neděje, ale ve skutečnosti jsem věděla, že je to naprd. Když půjdu někam daleko, jak se pak dostanu domů?
Když do mě narazil a pak se svalil na zadek, bylo to fakt roztomilé. Usmála jsem se, začala vrtět ocasem a trochu se přikrčila, abych mu byla blíž. "Mapliškáááá!" zahalekala jsem s napodobeninou jeho tónu a vyrazila směrem, který on určil. Kde se Maple právě nachází, to jsem netušila, ale neřešila jsem to. Prostě jsem šla s ním a štrádovala si to vedle něj. "Majpliškóó! Kdepak jsííí!" zavolala jsem hlasitě a u toho se roztržitě rozhlížela všude okolo.

Zatáhl mě za ocas, což se mi moc nelíbilo, takže jsem s ním škubla, abych mu ho vytrhla z tlamičky, ale pro jistotu se na něj zazubila, jakože je vše v pohodě a že to beru jako hru. Aby si nemyslel, že jsem naštvaná, protože jsem nebyla. Teda byla, ale ne na něj - jenom na Boromala. To ale fakt tahalo! ještě mě nikdo nikdá za ocas netahal. Bráškové si se mnou moc nehráli, když jsme byli malincí, a ostatní vlčata jsem nevídala, protože ve smečce žádná jiná, kromě nás, nebyla. Takže tohle zatáhnutí pro mě byla vlastně novinka. Vento tak ještě plkal s mámou a Boromalem, ale pak se teda vydal se mnou, takže jsem nadšeně vyrazila klusem vpřed.
Ještě než jsme se vypravili naší vlastní cestou, poslouchala jsem, co povídal mé mamce. Mrzelo mě za něj, že se zatoulal od své rodiny. Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z dětství, kdy mě ta zlá šedá vlčice, která se předtím tvářila jako má kamarádka, skoro sežrala a já se cítila tehdy vážně hrozně. Chtěla jsem za mámou a tátou, ale nevěděla jsem, kudy jít a neměla jsem na to sílu, vážně hrozná vzpomínka. Soucitně jsem se na Ventíka podívala, být bez mámy musí být prostě na prd. "Vento," oslovila jsem se, přičemž se mi po těle rozlil slastný pocit, že jsem nezapomněla, jak se jmenuje. Bylo to prima znát něčí jméno, běžně jsem totiž zapomněla všechno, co se dalo. "Nejsi ale smutnej, že jsi bez mamky a taťky, ne?" zavrtěla jsem na něj ocasem a s povzbudivým úsměvem ho pohladila tlapkou po hlavičce. Moc něžnosti jsem v sobě neměla, chudáka jsem asi zas zatlačila do země. Nevědomky, samozřejmě. "Můžeme být pořád spolu, já s tebou budu trávit čas vážně moc ráda. Nebude se ti stýskat a nebudeš sám, když budeš u nás v lese a se mnou v pelíšku. Smečka je tvůj nový domov, Ventíku," sledovala jsem jeho výraz, jestli se nějak změní na potěšený, překvapený či snad nešťastný. Nedokázala jsem odhadnout jeho reakci, ale nebylo se čemu divit, když jsem ho zatím skoro neznala. Napadlo mě ale, že možná bude fajn, když mu sdělím něco ze své minulosti: "Aji já jsem se jako malá ztratila, víš? Pamatuju si, že mi nebylo moc příjemně, našli mě až vlci ze smečky. Sama bych cestu domů nikdy nenašla," pokývala jsem zamyšleně hlavou, na moment se zahleděla někam do prázdna, ale jak jsem se rozhodla, co chci říct, přenesla jsem svůj pohled znovu na něj. "Vlastně aji teď se někdy ztrácím!" přiznala jsem s rošťáckým úsměvem pravdu.
Líbilo se mi, že byl Ventíček tak hrozně moc chápavý! Vesele jsem poskočila předníma tlapkama do vzduchu, pak si vyhodila zadníma, jako bych snad chtěla někoho odkopnout pryč, a u toho zajásala: "Anoo!!" když jsem měla radost, chrochtala jsem, takže si Vento mohl poslechnout, jak dělají vlci, co maj radost. Teda, asi to nedělali takto úplně všichni, ale... Ale já to tak dělala. "Půjdeme za alfičkou Mapličkou, ukážu ti náš společný domeček a taky tě seznámím se všemi vlky ze smečky!" zapředla jsem spokojeně. Těšila jsem se na společné výletíky, hry a všechny další aktivity. "A co chceš dělat ze všeho nejdřív? Chceš se podívat do našeho domečku? Abys věděl, kde máš svůj pelíšek?" zastavila jsem se, naklonila hlavu zvědavě na stranu a se zrakem přikovaným na něm, čekala na odpověď.

Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji a střídavě koukala na vlčátko, mého nového kamaráda, a na mámu. Boromala jsem úmyslně ze svých pohledů vynechávala, abych mu dala co proto. Musela jsem mu přece dát jasně najevo, že mě nemůže nechávat nikde cestovat samotnou. Co kdyby se mi něco stalo? Co kdybych se ztratila nebo nedej bože někde uvízla? No kdo by mě pak zachránil, když on si tady válel šunky s mojí mámou a dělal na ni očka, hm?! S táhlým zamračením se jsem na Boromala přeci jen pohled upřela. Trošku jsem ho jím propálila, ale jen mírně, aby tu na místě neshořel, to jsem zas nechtěla.
Vento? zkoumavě jsem se na něj podívala, když prozradil světu své jméno. Líbilo se mi, bylo krátké a tím pádem lehce zapamatovatelné. Na znak spokojenosti jsem zavrtěla ocasem a následně jsem souhlasným gestem lehce pokývala hlavou. Chtěla jsem mu říct, že je to doopravdy můj kamarád Vento a že tomu všemu, co řekl, plně rozumím. “A já kamarádka Marion. Ty kamarád Vento, já kamarádka Marion,“ střídavě jsem ukázala tlapkou na něj a pak na sebe, vesele se na něj usmívajíc. “A to mamka Wolfganie,“ nevynechala jsem ani moji mámu, na kterou jsem na moment upřela láskyplný pohled. No, tedy, byl láskyplný až do chvíle, co mi vyhubovala za vyplazený jazyk na Boromala. Povytáhla jsem obočí, přitiskla uši k hlavě a nechápavým pohledem naznačila, že nerozumím, proč mě kárá? Však Boromal si to zasloužil, ne? Byla jsem z toho trochu zmatená, ale měla jsem teď daleko lepší věci na práci, než se zajímat o to šedý vlčisko, který mě tak naštvalo. “Mami,“ vyhrkla jsem energicky a dostatečně nahlas tak, abych na sebe upozornila. Dobře, možná to bylo trochu víc nahlas, než jsem sama chtěla, ale to nevadí. Příště to bude míň nahlas. “My s Ventíkem půjdeme hledat alfičku Mapličku, strejdu Duncana, strejdu Newlina, strejdu Nicose a všechny ostatní ze smečky, chci ho seznámit se všema v lese,“ podívala jsem se rychle na Venta, co tomu říká, ale nedala jsem moc prostoru komukoliv z přítomných promluvit. Hned jsem pokračovala. Mluvila jsem rychle, hlasitě a nezastavitelně! “Taky se podíváme do pelíšku, najdeme něco k jídlu, napapkáme si pupíčky, najdeme vodičku, napijeme se a prozkoumáme okolí. A pak se vrátíme za tebou a půjdeme všichni tři společně na lov!!“ měla jsem to vážně hezky naplánované. Den podle mých představ! “Teda bez Boromala. Toho na lovu nechci,“ znovu jsem na Boromala vyplázla jazyk, pobaveně se (možná i trochu lišácky) zachichotala a s pohledem, který Venta vybídl k následování mé maličkosti, jsem vyrazila pryč. Nečekala jsem na nic – na reakci mámy, na reakci Boromala a dokonce ani na reakci Venta. Nebyl přeci čas, ztrácet čas! Měli jsme toho hrozně moc na práci.

// Pardón! Bylo toho v reálu teď nějak moc.

"Jojo, mám bezvadnej pelíšek! Ukážu ti ho!" vyhrkla jsem a nadšeně na něj zavrtěla ocasem. Líbila se mi myšlenka, že spolu budeme sdílet postýlku. "Je to velikánská skála, všude na ní roste zelenisko - takovej pěknej měkkej kobereček z mechu. Viděl jsi už někdy mech?" zajímala jsem se. U nás v lese ho rostla spousta, obzvlášť uvnitř a zvenku úkrytu, takže jsem mu ho klidně mohla ukázat a seznámit ho s ním. Věřila jsem, že by se mu mech líbil, protože mě se líbil moc. Byl takovej mazlící, dalo se na něj krásně přitisknout a skotačit v něm. "Ta skála je odsud kousíček, můžeme tam jít vždycky, když budeš chtít," usmála jsem se. Nepřemýšlela jsem nad tím, že vlče dosud nebylo přijato do smečky naší alfou, já to prostě brala tak, že už členem této smečky dávno je. Našla jsem ho, byl to můj kamarád a chtěla jsem si ho nechat. Pro mě to bylo jasné...
Když jsme dorazili k mamce a Boromalovi, oba dva vypadali trochu... No, překvapeně. Oblízla jsem si čenich a s očekáváním na oba dva koukala. Hlavou se mi honila velká spousta myšlenek, hlavně mě tedy zajímalo, jestli se jim můj nalezeneček líbí, jestli jim voní a co na něj vlastně říkají? Taky mě napadlo, jestli mě mamka ppochválí, že jsem našla vlče a dovedla ho k nám domů. Nenechala jsem ho tam napospas osudu, postarala jsem se o něj! Mám právo si ho nechat! Byla jsem si na sto pro jistá, že s námi Vento prostě zůstane, protože já jsem ho našla osamoceného u řeky, proto jsem si já mohla vybrat, jestli zůstane se mnou nebo ne. Podívala jsem se na vlče, jehož jméno jsem dosud neznala, a zavrtěla vesele ocasem. Byl roztomilý, vracel mi vzpomínky na dětství - má duše byla velice nostalgicky založena. "To jsem ho naučila já!!" pochlubila jsem se okamžitě, když tak hezky a srozumitelně vyštěkal jméno mé mámy, a vypjala pyšně hruď. Měla jsem radost. Velikou radost. Pochvalně jsem Ventíka poplácala po hlavě, možná sice trochu neohrabaně a tvrdě (něžností jsem zrovna nepřekypovala), ale s dobrým úmyslem. "Jsi šikovnej! Dobře jsi to jméno řekl," špitla jsem mu s lišáckým mrknutím očka. Pak jsem natěšený pohled přenesla zase zpět na mámu a chopila se slov: "Našla jsem to vlče u řeky, hrabal zrovna véélkou ďouru," pokývala jsem hlavou a začala mámě rychlými hrabacími pohyby naznačovat, jak vlče hrabalo, když jsem k němu dorazila. "Má chudáček hlad, máme tu něco na oběd? Taky mám hlad.. Dali bysme si.. hmmmm," dlouze jsem se s pohledem upřeným do vršek stromů zamyslela. Nakonec jsem ale shlédla na vlče, "co bychom si dali? Třeba.. Třeba zajíce? Nebo laňku?" s hlavou zkoumavě nakloněnou do strany jsem si vlče prohlížela, a stále se vůbec nezalamovala tím, že neznám jeho jméno. Zazubila jsem se na mamku. "A protože jsem to našla, rozhodla jsem se, že si to nechám," prohlásila jsem odhodlaně, "budeme žít spolu a bude to můj kamarád," zavrtěla jsem šťastně ocasem, zachrochtala a otočila se kolem své osy. "Že jo, vlčátečko?" šťouchla jsem tlapkou do Venta. Oči mi zářily, tento den byl tím nejlepším v mém životě!
Začínala jsem být netrpělivá, chtěla jsem toho Ventíkovi tolik ukázat. "Mami, kde je alfička Maplička? Chci jí ukázat našeho nového člena," ukázala jsem tlapkou na Venta. "Vlčátko! Nový člen," pronesla jsem, jakoby to snad bylo jeho jméno. Kdo ví, jestli jsem si to doopravdy myslela, spíš jsem nad tím asi tak nějak neuvažovala. Bylo mi jeho jméno zatím jedno, protože na moji hlavu toho bylo najednou tolik, samé nové vjemy, že jsem se na nějaké jméno prostě nedovedla soustředit. "Pojď, mami, ukážeme vlčátku nás pelíšek? Slíbila jsem mu, že to bude i jeho pelíšek," přešlapovala jsem nedočkavě na místě. Jediné, co mi přišlo dosud divné, bylo to, že mě mamka nepochválila, jaká jsem šikovná holka. Dám jí ještě chvilku a když tak se jí zeptám, jestli jsem šikovná, usmyslela jsem si nakonec, a tak své trable o pochvale nakonec vyřešila. Věnovala jsem i krátký pohled Boromalovi, ale jinak jsem ho ignorovala - byla jsem na něj totiž naštvaná, že se na mě vykvajznul a nechal mě jít k řece samotnou. Aby to ale věděl, že jsem naštvaná, ušklíbla jsem se na něj a vyplázla u toho jazyk. To má za to!

<< Kierb (přes Tenebrae)

“Říkáš to výborně!“ pochválila jsem vlčka, který se snažil zopakovat jméno naší alfičky. “Maplička je jedna taková paní vlčice, která se stará o celý náš les. Takže můj, ale taky teď i tvůj, protože se mnou budeš bydlet,“ ohlédla jsem se na něj a vyčkala, až mě dožene, abychom šli vedle sebe. Ocásek se mi nadšením hemžil sem a tam, měla jsem radost, že mám nového kamaráda! Nenapadlo mě, že by vlček třeba mohl mít nějaké námitky, nebo že by třeba chtěl jít hledat svoji mámu a další rodinné členy, nebo že by se mu prostě jen Sarumen nemusel líbit. Takhle jsem nepřemýšlela, pro mě to bylo jasné – našla jsem ho, ukážu ho mámě i Mapličce a nechám si ho. Nechám si ho jako kamaráda a taky jako mazlíka. “Neboj, se všema tě seznámím, všecko ti ukážu, bude to zábava!“ ujistila jsem ho s úsměvem na tváři, aby nebyl z příchodu do lesa příliš nervózní. “Moje mamka se ti bude fakt líbit,“ hlesla jsem, zatímco jsem se krátce zamyslela. “Vlastně, možná to může být i tvoje mamka, ne? Moje máma je i tvoje máma, jsi maličkej, to asi... Nojo, kde... Počkat,“ blekotala jsem celá zaseklá, najednou mi totiž došlo, že malá vlčátka přece mají mámu, jenže on tu byl sám. Žádnou mámu u sebe neměl, tak kde mohla jeho máma být? Zpomalila jsem tempo a posmutněle pohlédla do jeho dětských oček. Je bez mamky? Neuměla jsem si život bez mamky představit. Byl by tak prázdný, tak nudný! A navíc by se o mě neměl kdo starat. Bez mámy by to prostě nešlo. Věta, kterou jsem před chvílí načala, zůstala nedopověděná. Nevěděla jsem, jak zareagovat a co říct na to, že nemá kolem sebe mamku. Zeptáš se na to mámy, ona bude vědět, co dělat, tiše jsem si povzdechla. Napadlo mě, jestli je vlčík smutný?
Zanedlouho jsme stáli před hranicemi Sarumenského hvozdu, začala nás vítat všudypřítomná mlha. “Podívej,“ tlapkou jsem ukázala hlouběji do lesa. “Od té řeky je to vážně kousek, že? Rychlovka,“ se zazubením jsem do lesa vstoupila, hned mě pohltil příjemný pocit domova. Poslední dobou jsem se pořád někde toulala, doma jsem moc času nestrávila, ale s novým kamarádem to bude určitě lepší. On si bude potřebovat odpočinout, najíst se a les pomaličku poznávat, to byla má příležitost, jak strávit v lese o něco více času. Podívala jsem se na něj, snažila jsem se z jeho tváře vyčíst, jak se cítí a na co asi myslí. “Líbí se ti tady?“ zajímala jsem se. “Mě se tady moc líbí. No a té mlhy se neboj, je to naše kamarádka,“ tlapkou jsem mlhu jemně pohladila. “Pojďme najít moji mámu. Jmenuje se Wolfganie. W-O-L-F-G-A-N-I-E, ale můžeš jí říkat mámo. Nebo teto. Jak chceš,“ jméno své matky jsem mu pomalu vyhláskovala, protože mi připadalo složité tak nějak obecně, natož pro malého prcka.
Napadlo mě podívat se na to místo, kde mamka stála předtím, než jsem se s ní rozloučila. Sice jsem trochu pochybovala, že by tam pořád stála, ale třeba budu mít štěstí, a... Hej!! s mamkou tam pořád stál Boromal, ten trouba se na mě prostě vykašlal. S táhlým zamračením jsem ho propálila z dálky pohledem, nelíbilo se mi, že nešel tam, kam já chtěla jít. Prostě tady zůstal s mámou a klábosil, namísto toho, aby šel jako můj doprovod. “Tam je máma,“ zabrblala jsem s tlapkou ukazující na černobílou vlčici, avšak s pohledem přilepeným na Boromalovi, šedém vlkovi s červenými znaky, kterého jsem viděla za svůj život všehovšudy asi pět minut, a už jsem na něj byla naštvaná. “Mami!!“ zaječela jsem hlasitě. “Podívej, co jsem našla!!“ zrychlila jsem krok do klusu a zbývající část, která nás oddělovala, tak rychle překonala. “Je to vlče!“ zahlásila jsem pyšně, kdyby to snad máma sama nepoznala, a s úsměvem se ohlédla na Ventíka, jehož jméno jsem stále neznala. Nepřipadalo mi to však divné, neb já na jména pamatovák stejně neměla. “Necháme si ho?“ zažadonila jsem, nalepila čenich na ten mámin a očarovávala ji prosebným pohledem.

Prohlížela jsem si ho, kdo ví proč, pocítila jsem najednou silné nutkání přivinout si ho ke svému kožichu a zahřát jeho promoklé tělíčko. Hehe, já popletka! Však jsem taky celá promoklá, to bych ho moc nezahřála. Ještě bych ho víc smočila a on mě, byli bysme pak oba dva hrozně mega smočení, uvědomila jsem si a potutelně se uculila. Byl roztomilej po všech směrech, hlavně jak měl tlapky celé od hlíny! Tu hlínu si pak roznesl i na jiné části těla, hlavně na vousky a čumáček. “Máš tady drobky!“ oznámila jsem mu důležitě a svojí tlapkou ukázala na svůj čumák, abych mu ukázala přesné místo. “Jakože hlínu. Hnědou hlínu na vouskách,“ posadila jsem se a čekala, jestli se chlupáč přede mnou očistí nebo ne. Byla bych ho klíďo píďo očistila sama! “Nemám ti to udělat?“ navrhla jsem nakonec a celá natěšená loudila očima po jeho tělíčku. Chtěla jsem se s ním pomazlit, vypadal jako děsnej mazlínek! Jeho pevné a neoblomné tvrzení, že malinkej není, jsem vědomě přešla a jen se pobaveně uculila. Ale jsi. Jsi mrňousek, mrňousky mám ráda!
Když mi odsouhlasil moji domněnku, že je mu zima, začalo mi to pomalu šrotovat. Představila jsem si, co by na něj asi řekla moje mamka, teta Maplička a ostatní ze smečky. Třeba kamarád Nicos nebo Boromal, kterej tu mimochodem měl bejt se mnou a úplně se na mě vyprdl. Jako vždycky většina, při vzpomínce na Thoránka jsem stáhla uši k hlavě. “Víš co?“ zvedla jsem zadek ze země a zavrtěla na něj vesele ocasem. “Když máš hlad a je ti zima, určitě by se ti líbilo u mě doma!“ akčně jsem se otočila kolem své osy, následně připlácla hrudník na zem a zírala na něj jako na svýho velkýho kámoše s vystrčeným zadkem do nebes. Jako bych i já byla malé vlče nebo naopak on dospělec, jak kdybychom byli vrstevníci. Což jsme v mých očích rozhodně byli! Nevadilo mi, že je malinkej, však vyroste do té výšky, jakou mám já a pak budem furt nejlepší kámoši. A já už nikdy nebudu sama! “U mě doma je to vážně parádní,“ zrušila jsem svoji herní pózu a přicupitala blíž k němu, abych ho mohla starostlivě pohladit po hlavě. “Žijeme s mamkou ve velkým lese nedaleko odsud s ostatníma vlkama. Všichni jsme kamarádi, nejlepší z lesa je moje mamka, paní alfička Maplička, strejda Duncan, taky Nicos a... No a taky strejda Newlin. Ale nevím, jestli strejda Newlin pořád patří k nám do smečky, protože jsem ho už dlouho neviděla,“ rozpovídala jsem se, nemohla jsem svoji pusinku zastavit! Chtěla jsem mu toho tolik říct, se vším ho seznámit. “Máme tam pořád co jíst, je u nás bezpečno, máme super mlhu a taky velikánskou teplou velkou jeskyni, ve které se můžeš vyspat,“ už jen podle povídání mi zněla naše smečka vážně supr, ale protože jsem v ní žila, mohla jsem na tuty potvrdit, že supr byla. “Ukážu tě mojí mamce, že jsem tě našla. Bude vážně nadšená!!“ velkýma očima jsem zírala do těch jeho, ale rozhodla jsem se, že nechci čekat na jeho rozhodnutí. Prostě jsem se otočila čelem vzad a vypadala se zpátky k lesu. “Pojď!!“ zavolala jsem na něj a ve skrytu duše se radovala, jak mě mamka pochválí, že jsem našla zatoulané vlčí mimčo. Asi je zatoulaný, když je tady samotný, na moment mě napadlo, jestli ho neodvádím pryč od jeho mámy, ale normální máma by přece nenechala svoje vlče hladovět a moknout, ne? Moje mamka určitě ne! Při představě mé starostlivé pečující mámy jsem přesvědčila samu sebe, že je tu vlček opravdu samotný, a tím pádem jsem byla o to radši, že dělám prospěšnou a dobrou věc.

>> Sarumen (přes Tenebrae)

<< Sarumen (přes řeku Tenebrae)

Netrvalo dlouho a kousek za lesem mě přivítal šum řeky. Zvědavě jsem nastražila ouška, zpomalila a chvíli ostražitě naslouchala přírodním jevům, jestli mi nenapoví nějaké blížící se nebezpečí, ale vše vypadalo v pohodě. No, ne že bych v naslouchání a předvídání byla nějak dobrá, vlastně mi to spíš nešlo, ale aspoň jsem se o to pokusila. Usmála jsem se, řece jsem na přivítanou zamávala a její tmavý tok, jež se líně vléval do daleko čistější a průzračnější vody, jsem neobratně přehopkala na druhou stranu. Nechtěla jsem si moc namočit tlapky, stále totiž panovala zima namísto jara, na které jsem tak netrpělivě čekala, a můj kožich byl ještě k tomu všemu promočený z celodenního deště. Nepotřebovala jsem tedy své nožky máčet v ledové vodě, aby mi byla ještě větší zima, než teď je. S tichým povzdechem jsem vzhlédla k obloze, ze které neúnavně mrholilo, déšť nám nechtěl dát pokoj.
Zbystřila jsem a zastříhala oušky, když se okolím rozneslo naštvané, ale zároveň nešťastné a vyčerpané kňourání. Zatěkala jsem očima kolem sebe, až teď mi došlo, že Boromal není nikde poblíž, zůstal v lese? zlehka jsem se zamračila, měl přece jít se mnou, ne? Tak proč nešel?! Trošku ve mně začala převládat nervozita, zatím jen tak zlehka, nejspíš za to mohlo uvědomění, že jsem tu sama. Neměl mě kdo ochránit a já si připadala bez doprovodu trochu zranitelně, byla jsem nejistá. Přivřenými očky jsem se snažila najít majitele ukňučeného hlásku, kdo by to mohl být? Připadá mi to jako vlk, žádné další zvířátko přece takhle nekňourá, ne? opatrně jsem se vydala podél toku řeky. A když jsem ty zvuky zaslechla znovu, ujistila jsem se ve své myšlence, že se jedná o vlka. Zněl totiž přesně jako já, když jsem se necítila ve své kůži a něco se mi nelíbilo. Díky tomuto uvědomění začala nervozita pomalu ustupovat do postranní, i když jsem ukňouránka zatím nespatřila, a pusina sama od sebe pozvolna vyjížděla do radostného úsměvu.
Netrvalo dlouho a podél řeky jsem opravdu došla až na místo činu. Zasekla jsem se v pohybu, když jsem v dálce spatřila malého tvorečka, jak se naléhavě snaží vyhrabat díru v zemi. Soucitně jsem si ho prohlížela a přemýšlela, co bych teď měla udělat? Naklonila jsem hlavu zamyšleně na stranu, pak na druhou, ale nakonec jsem se prostě vydala za ním. “Ahoj!“ zavolala jsem na něj, kdyby se náhodou chtěl vylekat, tak aby to udělal teď a ne až co budu stát přímo vedle něj. Kdyby chytil rapla, mohl by mi třeba poškrábat nohy. Tiše jsem se zahihňala, měla jsem štěstí, že jsem byla vyšší jak on! “Co... Co tu děláš? Nechceš pomoct?“ tlapičkou jsem ukázala na díru, kterou se pokoušel vyhrabat, a přátelsky se usmála. Pak jsem spokojeně zkonstatovala: “Jsi maličkej,“ byl roztomilej. Moc se mi líbil, měla jsem ráda malinký tvorečky, nepůsobili totiž strašidelně a ani nebezpečně. “Není ti zima? Hodně pršelo, máš taky tak promočenej kožíšek, jako mám já,“ tlapkou jsem ho bezostyšně pohladila po promočených zádech a pokývala u toho hlavou, “mě totiž zima trochu je.“ Usmívala jsem se na něj furt jak lečo, byl totiž fakt suprovej. Byla jsem ráda, že jsem narazila zrovna na něj a ne na žádnýho dospělce, s dospělcema nebyla taková sranda jako s miminama. Obecně jsem nevědomky více tíhla k vlčatům.