Gallirea - Příspěvky uživatele

// 355

Nickolas, Vento i Jasnava se o vlčata starali jako o vlastní, což pro mě bylo rozhodně velice potěšující zjištění. Byla jsem ráda, že malé vlčecí holky budou mít od začátku tak velkou a dobrou rodinu. Spokojeně jsem se posadila a střídavě pozorovala chvíli Feline a pak chvíli Nerissu, které obě dvě zkoumaly ten kus masa, který jim Ventík donesl. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu, zajímalo mě, jak jim to asi bude šmakovat? Kdyby jim to chutnalo, už by nepotřebovaly moje mlíko a já bych u nich tak nemusela furt ležet jak nemohoucí, spojila jsem si samozřejmě dvě a dvě dohromady, mě kojení nebavilo, připadala mi to děsná nuda, takže by bylo vlastně docela super, kdyby to těm dvěma zachutnalo.
A vypadalo to, že vážně zachutnalo! Svojí váhu jsem přenesla jen na zadní packy, postavila se na ně a volnýma předníma jsem jim tak mohla hezky nahlas zatleskat, abych je podpořila. Do toho jsem samozřejmě radostně zabouchala ocasem o zem. “Je to dobrý, že jo?!“ vyhrkla jsem hlučně a klusem si to jala pochodovat kolem nich, abych si je mohla hezky zblízka prohlédnout. Rissa měla zřejmě z toho, že se jí podařilo maso sežrat, velikou radost, pochvalně jsem ji tedy přišla poklepat packou po hlavě, tentokrát už jemně. Jasnava mě naučila dávat na vlčata trošku větší pozor, i když jsem pořád byla spíš neobratná nešika, než jemňoučká starostlivá mamča. “Holky,“ oslovila jsem je a sedla si doprostřed mezi ně, ale nakonec jsem se tělem připlácla na zem, abych měla hlavu v jejich úrovni. “Řekněte maso,“ vybídla jsem je a s úsměvem sledovala jejich lehce narůžovělé tlamky. “Ma-so. To jste totiž teď sežraly. Ma-so. Je to lepší než mámino mlíko, že?“ vesele jsem se na holky zazubila s lehce rošťáckým nádechem, nevěděla jsem ani, jestli mi budou úplně dobře rozumět a budou chápat. Nemluvila jsem na ně náhodou zbytečně složitě? Úsměv mi trochu povadl, když jsem nad tím přemýšlela. “Jasnavečko,“ oslovila jsem ji a otočila na ni hlavu, “mluvím na ně moc dlouze?“ s povytaženým obočím jsem čekala na její odpověď, nevěděla jsem, jestli jo nebo ne. Jak moc dobře vlčata vlastně chápou? Neměla bych na ně mluvit jen ve slabikách, jak mluví ony? Ale to by bylo fakt těžký... Mohla bych na ně žvatlat.

// snad jsem nikoho nevynechala, je to tu drobet chaotické :D

// 354

Jasnava byla z mé nabídky tetičkování vlčatům upřímně nadšená, takže jsem na ni taky fakt upřímně nadšeně zavrtěla ocasem, aby věděla, že jsem v dobrém rozmaru, stejně jako byla právě teď ona. “Jo, jo, je to prima, že?!“ zahalekala jsem aktivně, “být teta je super, taky bych chtěla být teta!“ tvářičky se mi rozjely do širokého úsměvu a tupě jsem na Jasnavu zůstala zírat s vrtícím ocasem. Já jsem jen máma, jen máma nebo jen teta, asi na tom tolik nezáleželo, vlčata byla majetkem Sarumenské smečky! Teda alespoň já to tak brala. Bylo to špatně? Vzpomněla jsem si však na slova Maple, která mi vtloukala do hlavy, že vlčata mají nejraději na světě svojí mámu, a když jsem se nad tím zamyslela, i já měla nejraději svoji mámu. Takže vlčata budou mít nejradši mě, i když budou mít hodně tet a strejdů, že? Naklonila jsem hlavu na stranu s pohledem stále upřeným na Jasnavu. V hlavě mi to šrotovalo, své sáhodlouhé myšlení jsem nakonec ukončila jenom dalším nepřítomným úsměvem. Přihlouple se usmívat mi vždycky šlo. Už od narození jsem se, bez tak, tupě usmívala.
Jasnava i Maple projevily obavy o mém suprovém nápadu vzít holky ven. Pokrčila jsem tedy rameny, zelenkavými očky zkontrolovala východ a nakonec pohled vrátila zpět na tetu Maple. Možná měla pravdu, nebo možná taky ne, ale já se rozhodla nechat rozhodnutí na ostatních, necítila jsem se na to, učinit ho sama, i když bych vlastně mohla, protože to byla má vlčata. Jenže já nikdy nebyla v rozhodování dost dobrá, nerada jsem dělala rozhodnutí. Když jsem měla vybrat cestu vpravo nebo vlevo, vždycky jsem se u toho zapotila, měla jsem radši, když to někdo vybral za mě a já ho mohla jen následovat. No, a vypadalo to, že se ostatním nelíbil ani ten nápad jít za panem Životem, chvíli jsem se tedy na tetu Maple jen tiše koukala, ale pak jsem souhlasně kývla. Sice jsem byla pomalejší, ale to, že byla velká zima a že vlčata byla na dlouhé výlety ještě až moc malinkatá, jsem si uvědomovala. “Až budou starší, půjdeme za panem Životem všichni,“ usmála jsem se na všechny přítomné, nechtěla jsem, aby kohokoliv cokoliv mrzelo, obzvlášť, když se o holky tak hezky starali. Chtěla jsem jim tu jejich super péči něčím oplatit, jenže jsem moc neměla čím. Vezmu je všechny na ten výlet a... A taky bych mohla pak najít v lese třeba šišku, no šiška by se jim mohla líbit, zamyšleně jsem si nad svým nápadem zakývala hlavou ze strany na stranu, kdo ví, jestli by třeba takovou Jasnavu potěšila šiška, no. Nebo velkej lopuch, na kterej by se mohli vyčůrat. Já ráda čůrám na lopuchy, je to srandovní.
Z myšlenek mě vytrhl hlas mého super kámoše, zastříhala jsem tedy ušima a naklonila se k Ventovi o trochu blíže. “Ach, jasně,“ kývla jsem úlevně, když mi prozradil jméno toho černobílého, co se tam tak muckoval s mýma dětma, a tiše zadoufala, že si to jméno zapamatuju a nebudu se na něj muset znovu ptát. Jenže zatímco jsem si ho poctivě opakovala už asi po stopadesáté jako kolovratv hlavě, Ventík mě vyrušil. “CO?!“ vyštěkla jsem fascinovaně, div jsem nevyskočila z kůže, i když jsem vlastně zatím neměla být z čeho fascinovaná, páč jsem nevěděla, o co jde, ale vlastně... Cokoliv Vento řekne, je děsně fascinující. Začala jsem se roztěkaně rozhlížet po jeskyni, ale nakonec jsem zůstala viset bezradným pohledem na Ventovi, “já nic nevidím!“ trochu mě to štvalo, co když to bylo něco mega důležitýho, co jsem mohla vidět třeba jenom jednu vteřinu? Teď už to znovu neuvidím, páč vteřina uplynula, a já to vidět chtěla.
Děvčátka se mezitím pěkně rozdováděla, no i proto jsem je chtěla vzít ven, aby se vydováděla tam a ne tady, nicméně nikomu odsuď se to nelíbilo, tak... By se to asi nemělo líbit ani mě. Pobaveně jsem pozorovala, jak Nerissa hlodá Jasnavě tlapku a Feline se tak roztomile kuličkovsky batolí k Ventovi, srdíčko mi zaplesalo, vlčata koneckonců byla fakt roztomiloučká stvoření. “Hihi!“ neudržela jsem v sobě radostné vypísknutí, ocas mi kmital jak malé vlčici v pubertě. “Holky vás maj všechny rády!“ připadalo mi super, že obě holky mají hned od narození tolik super kamarádů! “Kachýnky,“ zopakovala jsem tiše po Nickolasovi, který se furt jen rozplýval, byl to takový malý rozplývač... Každopádně to oslovení, který vymyslel, bylo fakt prima, asi tak holkám budu říkat. Kachýnka 1 a Kachýnka 2, Nickolas byl vážně super vymýšleč přezdívek! Rozplývačský vymýšleč přezdívek!
Mezitím Ventík tak roztomile natrhal maso na kusy a každého poctivě podělil, což se mi hrozně líbilo, a obzvlášť to, že nabídl kus i Feline. Zvědavě jsem na ně koukala, vezme si Feline kus nebo ne? Sama jsem si svůj sebrala ze země a pomalu ho přežvykovala, ale pohled jsem stále nechávala přilepený na dvojici Vento X Feline. Jak jí to maso asi bude chutnat, pokud si ho dá? Byla jsem fakt zvědavá!

// Loterie 3/5

- i ostatní :-)

Ke mně s Jasnavou se po chvíli připojila zase teta Maple i Ventík s tím černobílým vlkem, na všechny jsem tedy zavrtěla na důkaz mého velkého nadšení ocáskem. “Jsem ráda, že Nerissa s Feline mají tolik strejdů a tetiček,“ zazubila jsem se vesele a packou znovu, opět s důrazem kladeným na jemnost a opatrnost, jak mě to učila Jasnava, poklepala holky packou po zadečku. Ty v reakci na moje poklepání samozřejmě tiše kvíkly, nemohly si svůj projev odpustit, ale to ani tak zvláštní nebylo, spíš mě překvapilo, že Nerissa se poprvé projevila nějak jinak, než jen pištěním a kňouráním. Asi se snažila něco říct, protože hlasitě s prskáním na všechny okolo zažvatlala: “Bubu-Baba-ppppffffr!“ chtě nechtě jsem se musela pousmát, byla roztomilá. “Slyšeli jste všichni?!“ vyhrkla jsem, zamlátila ocasem vesele do země a Nerissu vzápětí znovu poklepala packou po zadečku vedena vnitřní touhou ještě jednou slyšet její hlas, ale měla jsem smůlu. Nerisse se nejspíš nechtělo, takže nic navíc nezažvatlala, jen se vesele zasmála a zapištěla tak nahlas, že to všem tady muselo vytrhnout uši z hlavy. Jednou packou jsem si bleskově zakryla ucho, které jsem měla blíž k ní, a křečovitě zavřela oči. Možná by bylo fajn jim pomalu ukázat svět tam venku, asi překypovala nahromaděnou energií. “Pomůžete mi je vynést ven? Ještě nechodí, ale… Aspoň na chvilku,“ můj nápad mi přišel super, hned jsem vystřelila zadkem od země a s jiskřičkami v očích zůstala hledět na Jasnavu, jakoby snad ona byla jejich matkou a já jejich chůvou. Jako bych čekala na její svolení.
“Já hlad mám,“ já měla vždycky hlad. Pohlédla jsem na Mapličku a zavrtěla na ni ocasem, “nejdřív ale chci holkám ukázat okolí jeskyně a taky sníh. Mohla by to být sranda,“ začínalo mě to s těma malejma asi tak trochu bavit. Radostně jsem se zazubila, bylo prima mít zpátky zase tu dobrou náladu, kterou jsem měla obvykle, ale to bylo díky tomu, že jsem tu s vlčaty nemusela být sama. Měla jsem jistotu v ostatních a díky tomu jsem se nestresovala a mohla se usmívat na celé své okolí.
Podívala jsem se s nastraženými oušky na černobílého vlčka, který se šišlavě mazlinkal s holkama. Přemýšlela jsem, jak se jmenuje, ale nemohla jsem si vzpomenout, což byl fakt trochu trapas, když on moje jméno znal. Podívala jsem se na Venta a pomalu, hezky na tajňáka, se k němu odplížila. “Hej,“ sykla jsem tiše a do ucha mu pošeptala: “Jak že se jmenuje? Ten šišla,“ očky jsem na Nickolase pohlédla, stále však nakloněná hlavou k Ventovi. Líbilo se mi, jak je na vlčata pan šišla tak hodný, už teď jsem věděla, že to pro ně bude dobrej strejda a můj super kamarád!

// Loterie 2/5

- Jasnava

“Já nevím, někdy zapomínám na různý věci,“ pokrčila jsem rameny a omluvně se na Jasnavu podívala, kdykoliv jsem nabyla znovu a znovu uvědomění, že zapomínám, cítila jsem se vůči všem okolo sebe provinile. Jasnava ale naštěstí byla klidná a jednala se mnou šetrně a mile, což pro můj vnitřní klid bylo potřeba, jinak bych propadala nejistotě a nepříjemným pocitům, sebevědomí jsem už tak měla na bodu mrazu, potřebovala jsem okolo sebe laskavé a hodné vlky. Nic z toho jsem si ale samozřejmě neuvědomovala, žila jsem naprosto jednoduchý a prostý život složený z plnění základních životních potřeb, vstřebávání malých radostí a ochomýtání se okolo vlastní mámy. Najednou však můj dosavadní život narušila tahle malá vlčata a já se jim nyní musela přizpůsobit.
“Taky se mi líbí,“ souhlasně jsem přikývla, byla jsem ráda a potěšilo mě, že jsou všichni se jmény spokojení. Kdyby se někomu z přítomných jména nelíbila, klidně bych je holkám změnila! Chtěla jsem, aby byli šťastní všichni okolo mě. Tedy, teď už nás. “Můžeš být jejich hlídací teta, chceš?“ navrhla jsem jí radostně, napadlo mě to, když jsem zahlédla její dychtivý pohled, kterým si vlčata prohlíží, tak proč by je nemohla hlídat spolu se mnou a Ventem, že ano? Vůbec mi to nevadilo, byla to vlčata jak má, tak i ostatních! Byla to smečková vlčata a já se o ně chtěla podělit! A když mě něco napadlo, chtěla jsem svůj nápad vždycky hned uskutečnit, nebyla jsem zrovna trpělivý typ vlka. “Jitřenka zní hezky, může se tak jmenovat nějaké další vlče, třeba budeš mít ty vlče a nebo nějaký najdeme u řeky, jako jsem já našla Ventíka,“ navrhla jsem s úsměvem. Ocas se mi pořád kejval ze strany na stranu, nedokázala jsem byt klidná. Vlastně moje tělo muselo v životě pořád něco dělat, nevydržela jsem nikdy dost dlouho na jednom místě.
Nadšeně jsem poskočila, když zmínila Života, kdo ví proč, ale zrovna jeho jsem měla vrytého do paměti dost dobře a nebylo možné, abych na něj někdy v budoucnu zapomněla. Pamatovala jsem si ho od malička. “Života znám!“ vyhrkla jsem, “je moc hodnej a krásnej, navíc hezky voní a líbí se mi, kde bydlí. Má to tam moooc hezky zařízený, že?!“ mohla bych za ním někdy zase zajít, už jsem tam hodně dlouho nebyla. “Je super, že Život umí tak dobře kouzlit, že? Možná bych mohla jít taky, mohla bys jít se mnou, můžeme vzít děti na výpravu!“ ta představa společného výletu se mi zalíbila natolik, že bych ji nejraději uskutečnila hned, ale když jsem shlédla dolů na holky, které se ještě pořád batolily a začínaly sotva skládat packy pod sebe, bylo mi jasné, že to asi chvíli zabere. Leda bychom je vzaly každá jedno na záda! Jenže zvenku zafoukal vítr a mé naděje tak rychle uhasil, sníh by nám tu cestu dost znepříjemnil, tiše jsem si povzdechla, “nejspíš s tou výpravou budeme muset počkat, než budou starší.“

// Smečkový úkolníček: 1. Očisti kožich jiného člena smečky. - Nerissa a Feline

// Loterie 1/5

// 351

// Pardon za vsuvku, nechci motat pořadí - jenom vlčice pomalu stárnou a já to potřebuji odehrát, než začnou hrát samostatně :) Pro Jasnavu - důležité věci jsem raději podtrhla, kdyby se ti to nechtělo celé číst :D

Malá vlčata už byla daleko živější než předtím, když se narodila. Možná s nima bude teď trochu větší sranda, mírně jsem se pousmála, možná i trochu pobaveně, protože jedna sestra kopla tu druhou do břicha, když se obě sunula k mlíčku. Zatím teda nezkoušely vstávat, plazily se, ale oči měly vyvalené dokořán jako noční sovy a napovídaly toho pomalu víc jak já. Asi se jim nakonec dařilo dobře.
Zůstávala jsem tedy ležet, aby se mé dcery, to zní divně, mohly napít, a u toho jsem se zahleděla do plápolajícího ohně, ze kterého šlo příjemné uklidňující teplo. Sice jsem nebyla tou nejbystřejší vlčicí, jaká na tomto světě žila, ale věděla jsem, že kdybych neměla podporu smečky, umrzly by venku v té divočině nejdřív malé vlčice a pak i já. Možná bysme se aspoň potkali spolu s tátou v nebíčku, zavzpomínala jsem na něj, představila si pár situací, které jsme spolu zažili a které mi zůstaly v srdíčku a zůstanou už navždy, ale pak ho zahnala z hlavy pryč, abych zbytečně nesmutnila. Teď na to nebyl čas a ani vhodná příležitost, bylo tu přeplněno, až moc vlků i na mě samotnou, a to jsem společnost milovala.
Vlčice se zakously do cecíků, asi měly obě dvě velkej hlad… A nebo jen závodily mezi sebou, která z nich chňapne cecík dřív. “Au!“ sykla jsem s táhlým zamračením se, a výhružně na malé holčičky tichounce zavrčela, jakoby snad věděly, co udělaly a měly se za to omluvit. Ty si toho však vůbec nevšímaly a sosaly mlíko jako o život. Maj ostrý zuby, mršky malý. Musím si na ně dávat bacha, ještě jednou mě kousnou, tak je taky kousnu! Tiše jsem si povzdechla. Mamka se vytratila kdo ví kam, chtěla jsem si s ní ještě popovídat a o všem se s ní poradit, neměly jsme na sebe poslední dobou vůbec žádný čas. Doufala jsem, že se za mnou pak vrátí. “Už byste se měly naučit chodit,“ zamumlala jsem vyčítavě, protože kvůli tomu, že se neuměly postavit na nohy, jsem tu s nima pořád musela bejt zalezlá. Jiná vlčice by tu se svými vlčaty byla ráda, ale já si k nim pořád teprve hledala cestu. Nebylo to jako s Ventíkem nebo cizími vlčaty, které se jednou za čas zjevily ve smečce, tohle bylo jiné a já si na to prostě musela zvyknout. Necítila jsem se jako máma, byly pro mě obě dvě takové velikánské nemilé překvapení, že jsem si to doteď v hlavě srovnávala a musela jsem se postupně naučit, jak tou mámou být a jakou cestu bych měla zvolit, aby mě vlčice měly nejradši na světě, jak říkala teta Maple. Napadlo mě, že by možná bylo prima se s nimi trochu víc mazlit, protože já se mazlila ráda, jenže problém byl ten, že já se ráda mazlila s mámou a Ventíkem, ale tyhle dvě malinkaté vlčičky, no… Úplně jsem se necítila na to, se s nima nějak muchlovat, ale zatnula jsem zuby a! A pak jsem je musela povolit, abych mohla vypláznout jazyk, protože mezi stisklejma zubama jazyk bohužel neprojde, že. Takže jsem vyplázla jazyk a začala jim oběma čistit kožíšky. Sice na nich nebylo moc co čistit, byly čistý až až, skoro se leskly čistotou na rozdíl od mého kožichu, ale dobře, matka by to asi takhle udělala. Velkýma očima jsem vzhlédla na Jasnavu, která nade mnou pořád postávala a kontrolovala mě jako dráb, a pohledem jsem jí naznačila otázku, jestli to dělám správně? Ona přece chtěla, abych se k nim chovala jemně… Tlak jazyku jsem radši ještě ubrala a víc se začala soustředit, abych je nerozmáčkla jazykem o zem a nezbyly z nich dva rozkydlý flíčky, bez tak jsem měla svalnatej a silnej i jazyk, ne jen tělo. Kdyby se to stalo, určitě bych dostala vyhubováno... Postupně jsem ale úspěšně očistila kožich jedné, té světlejší Feline, a nakonec druhé, barevnější Nerisse. Div, že jsem si jejich jména takhle napoprvé zapamatovala. Asi pro mě byly obě dvě takovým šokem, že se mi vryly do hlavy a už se nikdy neodryjou. Bezva! vítězně jsem si obě dvě prohlédla, kožichy teď měly navlhlé mými slinami a celé rozcuchané, ale byla jsem spokojená. Sice jsem je asi neolízala tak hezky jak Ventík, tomu se to povedlo do hladka, ale i tak… Úspěch! A teď mazlení zase stačilo. Asi tak na dalšího půl roku, hehe, pobaveně jsem se uculila svému vlastnímu vtípečku a koukla na Jasnavu. Čekala jsem pochvalu za dobře odvedenou práci.

// Smečkový úkolníček: 3. Poznej člena, kterého ještě neznáš. - Jasnava

// Loterie 4/5

// 350

Zůstávala jsem ležet u vlčat, která se už mezitím, co jsme všichni trávili čas tady v jeskyni, odhodlala rozlepit očka. Ani jsem si neuvědomila, že jsme tu zalezlí tak dlouho, ale když jsem na ně shlédla, protože mi připadala nějak divně potichu a já je chtěla zkontrolovat, všimla jsem si, že zvědavě koukají kolem sebe a vypadalo to, že si všechny přítomné detailně prohlížejí. “Vento, aha, aha!“ upozornila jsem svého nejlepšího kamaráda a bráchu v jednom, přičemž jsem packou ukázala na malé vlčice. “Už se dívají, mají obě dvě zlatý oči stejně jako ty!“ zazubila jsem se a vesele zabouchala huňatým ocasem do země, takže se jeskyní rozneslo několik hlasitých zabušení. Líbilo se mi, že ty dvě už konečně vidí svět kolem nás – a taky mě, moji mámu a Ventíka. A pak všechny ostatní. “Ahoj!“ pozdravila jsem s táhlým zazubením obě dvě malinkaté vlčice, teď jsem měla dobrou náladu, že je tu kolem nás tolik vlků a každý se o ty dvě malý tak stará a zajímá, takže jsem se mohla usmívat.
Sledovala jsem mamku a Ventíka, vůbec mě nenapadlo, že už jsem je vzájemně kdy seznamovala, ale když mě na to Vento upozornil, něco málo z minulosti se mi přece jen vybavilo. Plácla jsem se packou do čela, “nojo vlastně, vždyť když jsi byl maličkej, řekla jsem, že moje máma je i tvoje máma!“ úplně jsem na to, já trumberka, zapomněla. Omluvně jsem se pousmála a pak na něj mrkla pravým očkem. Byla jsem ráda, že je tu se mnou a zároveň jsem doufala, že se mnou bude už napořád. Nesnášela jsem, jak mě každý vždycky nakonec opustil.
Zatímco máma vstala a místo povídání si se mnou šla zkontrolovat, co to přišlo za nové vlky do jeskyně, přiřítila se ke mně ta cizí vlčice, jejíž jméno jsem si nezapamatovala, ale ani mi to nijak zvlášť nevadilo. “Ahoj!“ přátelsky jsem se na ni usmála a znovu zabušila ocasem. Očima jsem mezitím vyhledala Venta, ale ten si povídal s tím černobílým vlkem, tak jsem se rozhodla je nevyrušovat. Obě malé vlčice se mezitím s tichým pokníkáváním batolily všude možně po kožešině. Vypadaly v dobrém rozmaru... Na moment jsem na ně shlédla, “já... Snažím se na ně dávat pozor,“ ujistila jsem vlčici, která o ně projevila velikou starost, ale však já jsem teď byla pořád s nimi. Ležela jsem a ty dvě se tu plácaly vedle mě, jaký větší pozor jsem na ně měla dávat? Nechápavě jsem se na ni podívala, ale když zmínila to dupání a strkání, došlo mi to. “Ach, tohle,“ hlesla jsem s pokývnutím hlavy. “Jono, někdy se trochu zapomenu,“ omluvně jsem se uculila, jakoby se snad ani nejednalo o má vlastní vlčata, ale nakonec jsem obě dvě tělíčka svojí mohutnou tlapou velice něžně poplácala po zádíčkách. Nejdřív jedno a pak druhé. Soustředila jsem se na to a hezky zblízka koukala na svoji packu, jak je lehce poklepávám, abych je náhodou neťukla víc, než bylo vhodné. “Tak?“ povytáhla jsem pak zvědavě obočí a packu si schoulila pod sebe. “A jak se jmenuješ?“ jindy bych se asi styděla, že jsem její jméno zapomněla, ale... “Já jsem Marion!“ už jsem zapomněla, že mě ona jednou oslovovala, měla jsem za to, že moje jméno nezná. “Moje máma je Wolfganie, jak se jmenuje tvoje máma?“ vyzvídala jsem a po očku se rozhlédla po jeskyni, jestli tady náhodou není někde s námi, ale nevypadalo to. “Líbí se ti ta vlčata?“ shlédla jsem na ně a pak znovu vyjela pohledem na vlčici. “Jmenujou se Feline a Nerissa, Ventík ta jména vymyslel,“ packou jsem ukázala nejdříve na světlou a pak na druhou, mému kožichu podobnou, vlčici a nakonec pohlédla na Venta, abych poukázala na autora jmen. I když je nevymyslel úplně sám, ale to byl jen drobný detail. “Líbí se mi tvuj čumáček,“ hlesla jsem s pohledem upřeným na lehce narůžovělý čumák vlčice. “S ním ses už narodila? Vždycky byl růžovej? Možná bych taky chtěla růžovej čenich,“ napadlo mě se mrknout, jestli moje dcery nemaj růžovej ňufák jako tadyhle paní vlčice před náma, ale když jsem je tlapkou nahnula k sobě, viděla jsem jen černý čenichy. Trochu mi to vzalo vítr z plachet, růžový ňufáčky by byly vážně zajímavý a originální, ale tak co. Já taky neměla růžovej. Budou muset žít s černým čenichem navždy. Snad jim to nebude moc vadit, no.

// Loterie 1/5

// 349

“To je vážně dobrej nápad,“ usmála jsem se a sjela očima z Venta na nově pokřtěnou Rissu, která zrovna kopla sestru nožkou do boku. Běžně by to asi každou druhou matku rozněžnilo tak, že by si skoro blahem ucvrkla, ale já byla asi ta jedna, kterou ne. S tichým povzdechem jsem Venta pochvalně, ale především děkovně poplácala tlapkou po zádech, jak to jméno hezky vymyslel a že se při péči o ně tak hezky činí. “Líbí se ti?“ zastříhala jsem oušky poté, co malou světlou nazval, že je hezká, a sama jsem se na ni pak trochu zvědavě podívala. Ani mě nenapadlo, že teď už tmu vystřídalo díky ohni, který Maple nechala vzplát, světlo, takže na obě dvě lépe uvidím… Bylo to pro mě tedy tak trochu překvápko, ta, kterou Ventík pokřtil jako Nerissu, měla vážně kožíšek podobný tomu mému. To zjištění mě přinutilo pousmát se, ale jen na krátký moment, protože jsem hned vzápětí sama sobě musela vyčíst, že z toho všeho nemám větší radost. Připadala jsem si vážně jako ta nejvíc na nic máma, ale naštěstí moje pocity nemohl nikdo vědět, a tak jsem se mohla aspoň trochu před ostatními chovat, že jsem o trochu lepší máma, než ta úplně na nic. “Takže Nerissa a Feline,“ zopakovala jsem hned po oříškovi, kterému se jména od Ventíčka líbila. Mě se líbila taky, takže… Konečně holky nebyly bezejmenné, to byl první krok vpřed!
No, zatímco se pak oříšek věnoval Ventíkově super dotazu o vlčatech, který mimo jiné zajímal i mě, ač jsem si byla jistá minimálně tím, že vlčátka mohou mít jen vlčice, si moji pozornost ukradla teta, která se mě pořád snažila povzbudit a uklidnit s tím, že to bude lepší. “Jo,“ pípla jsem tiše. Sice můj tón zněl pořád tak nějak nepřesvědčeně, ale ve skutečnosti jsem se začínala cítit trochu líp a navíc mi pomáhalo, že mi tu všichni tak slibovali pomoc. Vědět, že na všechno nejsem sama, mi dělalo dobře, a pohled na malé vlčice, které teď už byly v suchu, teple a každá z nich měla své vlastní jméno, mi taky dodával trochu větší sebedůvěru, necítila jsem se z toho všeho tak moc ve stresu. Předtím jsem tu byla sama, smrdělo to tu, byla tu tma a zima, vlčice furt kňouraly, no prostě vše špatně… Ale teď už to bylo jiné. Takové klidnější, větší společnost – lepší péče pro holčičky, kterou jsem jim nemusela dopřávat pouze já. A když pak teta řekla, že malé vlčice budou milovat stejně tak, jako milují mě, obměkčila mě. Usmála jsem se na ni a krátce se přitulila hlavou pod její bradu, byla na mě tak moc hodná, že jsem najednou byla rozněžnělá i já. Sice ne z vlčat, ale… To byl detail.
Vypadalo to, že pan strejda oříšek Ventíčkovi, mému nejmilejšímu kamarádovi, nedokáže úplně tak odpovědět na jeho dotaz, takže se toho, jak jinak, opět chopila naše nejchytřejší alfa lesa. Věděla jsem, že je stejně moudrá a chytrá jako máma a že mi vždycky se vším pomůže a poradí. Měla jsem v ní absolutní jistotu. Sedla jsem si, natočila na ni ouška a pozorně poslouchala, co to vypráví, zároveň jsem si to i tak trochu vykreslovala v mysli, abych to všechno líp pobrala. No, takže… Jako vlastně… Když jsou dva a dělají to, co říkala teta… A pan vlk je na paní vlčici… Tak se pak stane to, že vzniknou ukňouraní kňouráci? s povytaženým obočím jsem překvapeně pohlédla nejdřív na tetu, pak na vlčata, pak na Venta a nakonec kamsi do blba. Bezděky mi na mysl připlul Adiram, zamával mi a zase odplul. Takže já a Adiram, jako pan vlk a paní vlčice, jsme to dělali a… Pak se narodily ty buclatý pomačkaný slepý koule chlupů? dvakrát jsem zpomaleně zamrkala a na Nerissu s Feline se podívala. “teď už ani nejsou tak pomačkaný,“ šeptla jsem tiše.
Asi mi to vše začalo konečně docházet a dovedla jsem si díky detailnímu popisu od Maple propojit všechny ty věci, co se nedávno děly, ale než jsem stihla nějak zareagovat, přišla máma. “Mami!“ vyhrkla jsem, co řekla moje jméno, a zadek mi vystřelil ze země. Nedokázala jsem skrýt to potěšení, že přišla a že ji konečně po tak dlouhé době vidím. Byla to moje nejvíc nejlepší kamarádka, rádkyně, pomocnice a pečovatelka v jednom, nutně jsem ji ke svému životu potřebovala. Bez ní jsem se cítila bezradná, polovičatá. “Ach mami,“ přiklusala jsem jako valící se koule ten kousek, který nás od sebe odděloval, k ní, a zabořila hlavu do jejího drobného těla. “Mě jsi taky hrozně chyběla, stýskalo se mi!“ vyhrkla jsem, odstoupila od ní krok vzad, abych na ni líp viděla, a chrlila dál: “Chtěla jsem domů už dřív, jenže jsem nemohla najít vůbec cestu domů! Ztratila jsem Ventíka, on ztratil mě a já ho pak hledala, nemohla jsem ho nikde najít, no mami, to bylo strašný! Fakt jsem se bála, že se Ventovi něco stalo, a bála jsem se, že nenajdu cestu… A pak jsem potkala toho Adirama, co mi trochu pomohl tu cestu najít,“ pokývala jsem hlavou nad svým sdělení a zavrtěla na ni ocasem. Konečně jsem se mohla upřímně od srdce usmívat, když tu byla ona, jenže jsem z toho jejího příchodu byla tak roztěkaná, že jsem se nedovedla uklidnit. Až teprve co mě upozornila na to, že vlčata pláčou, jsem se trochu zasekla a koukla na ně. Vážně kňučela, jenže… “Kňučej furt,“ zaprotestovala jsem, ale co, bylo mi hej. S dalším úsměvem jsem si vesele poskočila, jakoby se nic nedělo, a přicupitala jsem ke dvěma cizím vlkům, kteří se tu mezi námi objevili. “Jsem Marion!“ vyhrkla jsem netrpělivě a oba dva si očenichala. “To je moje máma! A taky teta Maple.. A Ventík a pan oříšek… A taky Nerissa a Feline!“ energie se mi z ničeho nic vrátila a já byla tak naspeedovaná, že jsem se prostě neudržela a musela vychrlit jména všech přítomných a na každého jedince ukázat packou. Možná to bylo z té radosti, že vidím mámu. Jenže mamka se nedala a pořád na mě mluvila, takže jsem hlavou nesoustředěně těkala z ní na všechny okolo a zase na ni, až jsem nakonec se souhlasným přikývnutím cupitala vedle ní za vlčaty. “Mami, víš, kde jsem našla Venta? Támhle u řeky, u té černé, tam jsem ho našla. Pak jsem ho vzala sem a pak jsme šli zase na výlet, mami, je to můj nejvíc nejlepší kamarád!“ sdílně jsem jí povídala o Ventovi, i přestože zrovna tohle o něm už dávno věděla. Jenže… To já už dávno zapomněla. Když jsme přišli k vlčatům, svalila jsem se bez rozmýšlení neopatrně na zem vedle nich, až jsem málem jedno zalehla, ale to mi zrovna teď nepřipadalo tak podstatné. “No, a to jsme ti s Ventíkem šli na výlet, vědělas pak taky, že tady jsou jezírka, kde můžou bejt medvědi? Medvěd je takový velký zvíře, co může vlka sežrat,“ důležitě jsem po svém vyřknutí nového zjištění pokývala hlavou a packou neomaleně vlčata přitáhla k sobě, aby se mohla napít, když furt tak sténala a děsně hladověla. Moc něžnosti jsem v sobě neměla odjakživa, a vypadalo to, že ani narození sester to příliš nezměnilo. “Ventíku, viděl ses už s mojí mámou?“ zabouchala jsem ocasem do země a natáhla hlavu jako žirafa k mladému vlčkovi. “A proč jsem se doteď neseznámila s ostatníma?“ s nadšeným úsměvem jsem všechny přítomné přejela pohledem. Jo, teď už mi bylo hej!

// Smečkový úkolníček: 2. Vymysli někomu dalšímu přezdívku.

// Loterie 1/5

// 348

S úlevným úsměvem jsem je pozorovala, vážně mi teď bylo daleko líp, a to nejen proto, že byli všichni tak strašně hodní a moc mi pomáhali, ale i proto, že jsem tu s těmi mrňaty nemusela být sama a neustále jen poslouchat to jejich pištění. Teď se jim někdo pořádně věnoval, takže byla spokojená a neměla důvod pištět. “Jo, ale já bych možná chtěla, abys u toho byla i ty,“ s ostýchavým výrazem ve tváři jsem na ni koukla, přece jen jsem v ní měla, jako v moji alfu a taky tetu, velikou důvěru, vyhovovalo mi, že už o těch vlčatech ví, kdežto máma o nich nevěděla a... Já vůbec netušila, jak bude reagovat. A vlastně jsem ani netušila, jak správně bych jí o tom měla povědět. S tetou Mapličkou, naší alfičkou, by to bylo daleko lepší, byla by má jistota, má opora. Zavrtěla jsem na ni proto prosebně ocasem, “nevadilo by ti to?“ přenesla jsem pohled na oříška, když na mě promluvil, a zastříhala na něj oušky, až jsem je nakonec nechala natočené vpřed na něj. “Taky tě ráda poznávám, strejdo Rolande! Ale víš, možná si víc zapamatuju, že jsi oříšek, protože jsem to sama vymyslela a... No, to co sama vymyslím, si pak líp pamatuju, heh,“ zazubila jsem se na něj trochu omluvně a poškrabkala se zadní nožkou na uchu, ale to bylo spíš z rozpačitosti, než že by mě tam něco svědilo.
Zatímco jsem sledovala kluky, jak se šetrně snaží u vlčátek zjistit pohlaví, což bylo mimochodem hrozně roztomilý, poslouchala jsem tetino povídání. Musela jsem uznat, že to, co říkala, bylo moc hezký. Teda vypadalo to hezky v představách, jenže dokážu to? Dokážu se o ně postarat a být pro ně tou nejlepší mamkou tak, jako je pro mě ta moje? Mrskla jsem s povzdechem ocasem a pohlédla na Maple. “Jo, to zní hezky,“ přikývla jsem souhlasně, ale bylo poznat, že o tom stále přesvědčená bohužel nejsem. “Když,“ začala jsem opatrně, “já bych radši byla jenom jejich kamarádka na hlídání,“ svěřila jsem se s povzdechem. Necítila jsem se na to, je vychovávat, ale každopádně jsem byla ráda, že je tu smečka, Vento a ostatní, kteří mi s nimi pomohou. Popošla jsem k nim blíž, abych se na naděleníčka s jejich strýčky mohla líp koukat. Připadalo mi docela vtipné, jak se Ventík ptá na jejich pohlaví, ale už míň vtipný mi pak připadalo uvědomění, že jejich vlastní máma to neví. Odvrátila jsem radši pohled, sama na sebe jsem se teď zlobila, ale teta Maple to (jako vždy) zachránila a ujistila nás všechny, že jsou to dvě holky. Dvě malé vlčice, opatrně jsem na ně znovu koukla. Jedna měla světlounce šedivý kožíšek, druhá byla víc jak já, taková hnědočerná. Líbilo se mi, že byla po mně, možná by to nemuselo být tak špatný. Hlavou mi stále probíhaly ty věci, o kterých mluvila teta, budou mě mít nejradši na světě? Já přece měla svoji mamku taky ze všeho nejradši.
Zaostřila jsem zrak na oříška, který mě ujišťoval, že brzo o něco vyrostou a bude s nima větší zábava, děkovně jsem po něm loupla krátkým úsměvem. “Až budou běhat, určitě mi někam utečou a ztratí se,“ hlesla jsem z části pobaveně, ale z části i vážně. Já se přece jako malá mojí mámě taky ztratila, ne? Co když budou stejní, jako jsem já? No to by byla tragedie! “Co když... Teto,“ oslovila jsem ji, aby zpozorněla, “co když budou jako já?“ povytáhla jsem s obavami obočí, no já věděla, že jsem trochu pomalejší, ale nejhlavnější bylo, že jsem furt zapomínala. “Třeba zapomenou, kde je jejich domov. Nebo třeba, že jsem jejich máma,“ zděšeně jsem zvedla zadek od země. To bych nechtěla, co bych pak dělala? Jak bych je ve světě pak hledala? Vždyť sama neznám cestu domů!! “Mm, Nerissa zní skvěle,“ přikývla jsem souhlasně, avšak velice neklidně. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co se stane, pokud budou jako já. Musím je hodně učit, aby nebyli hloupí, zahleděla jsem se na ně. “A na kterou by se to jméno víc hodilo? Na tu tmavou?“ sjela jsem všechny přítomné pohledem, ale zastavila jsem se jím až na Ventovi. Zajímal mě jeho názor, na kterou vlčici by mu to jméno pasovalo? “Ale to jméno se mi moc líbí,“ usmála jsem se nakonec přece jen o něco klidněji a zase se posadila. “Táta by byl určitě rád, že se jmenuje jedno vlče po něm,“ moc jsem nad ním radši ale nepřemýšlela. Mrzelo mě, že už tu nemůže být se mnou a sledovat mé další kroky v životě. Dávat na mě pozor, pomáhat mi... S tichým povzdechem jsem se zahleděla na ty dvě mrňavé, asi i docela obtloustlé koule chlupů. Možná by se na nich přeci jen dalo najít i něco roztomilého.

// Loterie 1/5

// 347

Cítila jsem, jak mi bije srdíčko tak rychle, až jsem se divila, že neodcestovalo třeba někam do krku... A nebo rovnou ven z těla. Z tety jsem sklopila svůj uplakaný pohled k zemi, ale měla jsem štěstí v neštěstí, kolem mě byli samí milující vlci, opravdová rodina, což jsem si pořádně začala uvědomovat vlastně až dnes, při řešení této situace. Najednou mi bylo o trošinku líp, strašně příjemné zjištění, že nejsem na světě sama. Běžně mě vlci opouštěli a kromě mámy mi pak nikdo nezbyl, ale tentokrát to bylo jiné. Všichni tady v jeskyni stáli při mě, musela jsem proto zabouchat ocasem o zem, abych vyjádřila svůj vděk, který ve mně stoupal, a tak i zároveň postupně vytlačoval pryč pocity strachu a studu.
Otřela jsem si packou oči, abych aspoň něco viděla, a následně objala Ventíčka, který se ke mně tak miloučce přitulil. Byl už daleko větší, než co jsme se tehdy rozdělili, ale pořád byl oproti mně dost drobný. “Asi jsou,“ kuňkla jsem sotva slyšitelně, i když jsem sama pořád netušila, jak se to vlastně povedlo a jak taková vlčata přijdou na svět. To zmatení, ta bolest a hlavně ten stres, který jsem při porodu a vlastně i dlouho po něm cítila, mi úplně zatemnil mysl, až teď se mi teprve trochu lépe vnímalo celé dění okolo. Shlédla jsem svým stále přecitlivělým skleněným pohledem na Venta a u toho pokyvovala hlavou, když mi tak akčně povídal, co se tehdy stalo, ale příliš se mi nedařilo ho vnímat, ač jsem moc chtěla. Pořád mi myšlení ujíždělo úplně někam jinam a pohled jakbysmet. Těkala jsem jím na Mapličku, na cizího vlka, kterého jsem neznala a taky na vlčata, která tam osamoceně ležela, jakoby čekala na nějaký soud. Tiše jsem si povzdechla a pustila Venta z objetí, když jsem cítila, že se odtahuje. “Já vůbec nevím, jak se to všechno stalo,“ hlesla jsem tiše do éteru tak nějak pro všechny, zatímco jsem upírala pohled na tetu. Její konejšivý tón a především hloubka toho, co mi povídala, mi dodávala aspoň trochu sebejistoty, i když tou jsem nikdy nijak výrazně nepřekypovala, ale především klidu na duši. Výrazně jsem si oddechla, “měla jsem strach, že budeš naštvaná. Nebo třeba i mamka,“ pokrčila jsem bezmocně rameny a pohlédla odevzdaně na vlčata, přičemž jsem namítla: “Mamku jsem ještě neviděla.“ Chtěla jsem se s ní samozřejmě potkat, chtěla jsem jí to říct, potřebovala jsem od ní poradit, ukonejšit, potřebovala jsem její přítomnost! Ale teta Maple s ostatními ji předběhla, byla jsem strašně ráda, že tu nemusím být nadále sama. Nevěděla jsem si s tím nadělením rady, opravdu.
S tichým povzdechem jsem se zahleděla na toho pěkného vlka s oříškovýma očima, jak tahá čistou kožešinu a společně s Ventíkem, který se ke mně ještě před chvílí tulil a snažil se mě utěšit, se o vlčata starají, líp jak já. Jenže já se vůbec necítila na to, být mámou. Vždyť já o roli mámy vůbec nic nevěděla, necítila jsem k těm vlčatům ani žádnou mateřskou lásku, vlastně mě otravovali. Teda, cítila jsem se tak... Zatím. Zahanbeně jsem sklopila pohled zase k zemi, tyhle pocity byly dost ubíjející, připadala jsem si jako strašně zlá vlčice. Přece každý rodič má rád svá vlčata, ne? Tak proč já ne? Co je na mě zase jinak oproti jiným mamkám, copak nejsem už jiná až až? Proč pořád já? zašourala jsem mimoděk tlapou o zem. Přece oni za nic nemůžou, s hlavou nakloněnou lehce na stranu jsem sledovala Venta, jak je starostlivě olizuje. Srdce se mi nad ním rozněžnilo, byl tak strašně hodný! “Ach, Vento,“ šeptla jsem si tiše pod vousy a udělala k oříškovi a Ventovi pár krůčků blíž. “Žádná jména nemají,“ zavrtěla jsem hlavou a nad vlčata se naklonila, abych si je ve svitu našeho skromného, avšak teplého ohýnku mohla prohlédnout. “Chtěla bych, abyste jim dali jména vy, budete jejich rodina. Ventíček, Maplička i oříšek,“ pronesla jsem, usmála se trochu omluvně na ořecha, protože jsem neznala jeho jméno, i když tu bez tak už zaznělo, a nakonec si sedla opodál na zadek. Nechávala jsem ostatní, ať se s nimi přivítají, vůbec mi to nevadilo. Necítila jsem potřebu se k nim tulit, ale zároveň mi jich bylo líto, že jsou tam tak sami, třeba jim i byla zima... Takže Ventík s oříškem celou vlčecí šlamastiku výborně zachraňovali. “Děkuju,“ pípla jsem a všechny je sjela pohledem. Neměla jsem, co víc k tomu říct. Byla jsem strašně ráda, že na mě nikdo není naštvaný a že mi naopak tak pomáhají. “Já nevím, co s nima mám dělat. Pořád jenom kňučí a chcou mlíko, pořád u nich jenom musím ležet,“ sklonila jsem hlavu dolů, abych si trochu protáhla krk a mírně nad tím zavrtěla hlavou.

// Loterie 3/5

// 346

Mlčky jsem hleděla na dvě malá vlčata, jedno šedivé a druhé hnědočerné, barvou více připomínající můj kožíšek. Co s nima mám dělat? pořád tu nebyl nikdo, kdo by mi poradil. Kdo by mě dostal z téhle šlamastiky, která se mi stala, přitom ani nevím jak. Proč musím... Proč musím být tak hloupá? Proč jsem pořád jiná jak ostatní? Všechno dělám jinak, všechno vidím jinak a vnímám taky jinak! naštvaně jsem stiskla zuby k sobě a zavrčela do ticha prázdné jeskyně. Z očí mi začaly stékat slzy, propadala jsem nevědomky depresi, která mě požírala potajmu zevnitř, a to čím dál tím více. Jako tma požírá sluneční paprsky nebo temná mračna azurovou oblohu. Malá vlčata, která se začínala pomaličku plazit a trošku zkoumat okolí kožešiny, v reakci na mé zavrčení tiše vykníkla. “Ach bože,“ šeptla jsem znaveně. Jak se to jen mohlo stát? Měla jsem obavy – jak se o ně postarám? Vždyť ani nevím, co se s vlčaty vlastně dělá. Umím si s nima jenom hrát! Navíc mě trápilo, co na to asi řekne máma, až je uvidí? Naštve se? A co alfička Maplička, vyloučí mě ze smečky? Z jediného domova, který mám? Stane se ze mě bezdomovec! vypoulenýma očima jsem chaoticky těkala kolem sebe, neměla bych se snad... Těch vlčat... Zbavit?
Rošťácký a přitom tolik sladký hláseček se rozezněl jeskyní, někdo přišel?! s trhnutím těla jsem se podívala ke vchodu a začenichala, možná že by to mohl být Ventíček? Dychtivě jsem hleděla ke vchodu a vlčata tak tlapou bezděky odsunula bokem na kraj kožešiny. “Vento!“ prudce jsem vyskočila na nohy, ocas se mi rozvrtěl, tak ráda jsem ho slyšela. Je doma! Přece jen to zvládl! utřela jsem si packou oči a udělala pár krůčků vstříc východu. “Vento, strašně jsem se o tebe bála! Ztratili jsme se od sebe, nemohla jsem pak najít cestu domů!!“ vychrlila jsem, aniž bych ho vůbec v té tmě mohla vidět. Jenže, jak se pak ukázalo, nebyl sám. Spolu s ním přišel do jeskyně i cizí vlk a taky teta Maple. “Teto!!!“ vypískla jsem. Na deprese a na celá vlčata jsem v tu chvíli úplně zapomněla, ale to jen do chvíle, než tetička rozdělala díky své šikovné magii oheň. Teplé sálající světlo tak osvítilo dvě malá, stále ještě slepá vlčata, jak se osamoceně plácají na kožešině. Já jen stála opodál a zděšeně na to nadělení koukala. Co bych teď měla vlastně říct?
Podívala jsem se na překvapenou tetu, pak na cizince a nakonec na Venta, mého nejmilejšího kamaráda. Vždycky mě všichni opustili – Thoránek, Deliven a... Ostatní, na které si nepamatuju, ale Vento ne. On se vrátil. Usmála jsem se na něj, tolik jsem se s ním chtěla přivítat, jenže tu byla ta dvě malá nepovedenčátka, která se zjevila odnikud, a rozhodla se mi zkomplikovat život. Nejsem ten viník náhodou já, když vypadla ze mě? naprázdno jsem přežvýkla a sedla si zadkem na zem, cítila jsem se tak strašně provinile. “Teto já... Já...“ sklopila jsem pohled k zemi, nevěděla jsem, jak zareagovat. Měla bych se snad omluvit? Zvedla jsem na ni uslzená očka, pak se podívala na vlčata, která jsem skrze záplavu slz skoro neviděla a pak se podívala zase na tetu. “Vyho-vyho-vyhodíš mě z-ze smeč-smečky?!!!“ vydolovala jsem ze sebe tiše a velice žalostně, rozplakala se a vzlykajíc jsem na tetu hleděla, avšak díky pláči ji neviděla.
A tak jsem tam seděla, brečela a bála se, co se stane dál.

2) Obdivuj první sníh
https://gallirea.cz/index.php?p=stredozemni-plan#post-212898

Uznáno a připsáno.

// 345

Vzbudilo mě vlčení pískání. Celkově se mi nespalo nijak zvlášť dobře, vlčata vedle mého břicha s sebou pořád nějak mlela, pohybovala se, sála mléko a mě to všechno bylo vlastně nepříjemné. Trochu jsem si odpočinula, ale byl to spíš takový polospánek, z poloviny jsem byla při vědomí. S tichým povzdechem jsem otevřela oči, porozhlédla se jimi po jeskyni a pak jsem se podívala na ně. Dvě malinkaté uzlíčky, sotva narozené, ještě celé jakési pomačkané, slepé, bezzubé. Taky jsem byla taková, že? mrzelo mě, že tu nikdo není se mnou. Cítila jsem se tady teď jako v pasti, byla jsem bezradná, potřebovala jsem si s někým popovídat o všem, co se za poslední dobu událo, a potřebovala jsem především poradit, co s těmi malými vlčaty mám vlastně dělat. Jenže tu nebyla ani Maple a ani máma. Tátu už jsem neměla a nikoho jiného ze smečky, kromě Ventíka, jsem vlastně víceméně neznala. Vlci, které jsem měla ráda, jako například Newlin, už ve smečce dávno nebyli a někteří sice do smečky patřili, ale moc se v ní nezdržovali. “Ach jo,“ naprázdno jsem zamlaskala. Ještě k tomu všemu jsem vlastně měla hlad a asi i žízeň, vážně prima.
Čím déle jsem s vlčaty byla sama, tím víc nepříjemně jsem se vlastně cítila. Nevěděla jsem, co si o těch vlčatech myslet. Jako máma bych je asi měla mít ráda, ne? Jenže já měla pocit, že mě spíš otravují, necítila jsem v sobě žádnou mateřskou lásku, jak běžně asi cítily vlčice po porodu. Nebyla jsem na to připravená, bylo to pro mě tak nečekané. To všechno mě tak moc deprimovalo, že jsem se přestala bránit slzám a nechala jim volný průchod. S tichým posmrknutím jsem si otřela čenich, a pak tlapou sáhla po vlčatech, která se o kus dál odkulila, přičemž jsem je přitáhla, aby byla vedle mě. Co s nima vlastně mám dělat? To tady mám jenom ležet a krmit je? Navíc čůrají pod sebe, smrdí to... A je to mokrý. Mám se snad posunout na jinou kožešinu? Jenže tuhle jsem teď znečistila. Teda ne já, ale ony dvě ji znečistily, neměla bych ji nějak vyčistit? To jako zašpiním další kožešinu? křečovitě jsem zavřela oči, několikrát zavzlykala a prudce od vlčat vstala. Obě dvě se polekaly, navíc jsem do nich asi omylem drcla, takže se jedna z nich překulila na zádíčka a zatímco máchala bezvládně nohama ve vzduchu, tak začala plakat. Běžná vlčice by přispěchala a pomohla jim, ukonejšila je, jenže mě to jejich neustálé kníkání drásalo nervy, potřebovala jsem na vzduch. Ani pro ně nemám jména, napadlo mě, když jsem vystrčila hlavu ven z jeskyně. Studený vzduch byl pro mě momentálně velice uklidňující, navíc jsem nemusela čichat ten hnusný zatuchlý vzduch z jeskyně, poslouchat jejich neustálé naříkání a taky je co chvilku kojit. Ohlédla jsem se na ně, ta jedna se ze zad překulila na bok, obě dvě se tam plácaly osamoceně po zemi a hledaly mě, hledaly svoji mámu. Tiše jsem si povzdechla, rozčilovalo mě, že tu není moje mamka, aby mi poradila, co mám dělat.
Nakonec jsem se za vlčaty ale přece jen vrátila, složila se zase vedle nich a přitáhla si je. Po čase se uklidnila a nejspíš usnula, tak jsem aspoň měla chvíli ticha...

// 344

<< řeka Tenebrae (přes les)

Jít podél řeky byl dobrý nápad, dostala jsem se díky tomu až do našeho lesa. Ulevilo se mi, když jsem překročila jeho hranice, musím si to zapamatovat – když nebudu vědět, půjdu podél řeky. Vždycky podél řeky! zavrtěla jsem spokojeně ocasem, porozhlédla se kolem sebe, jestli nenastala nějaká změna, a pak se rozešla do úkrytu. Byla jsem vážně unavená, ta cesta mě vyčerpala a nebylo mi vůbec dobře, tlačilo mě celé břicho.

Svalila jsem se na jednu z kožešin, tu, která byla nejblíže ohni, který nám tu plápolal a vytvářel příjemné teploučko, a zatímco jsem si protáhla nožky, myslela jsem na mamku a dychtivě hleděla ke vchodu, jestli jen tak náhodou nepřijde za mnou. Docela bych ji tu potřebovala, protože tak divně jako teď jsem se necítila už dlouho. Čím dál tím hůř se mi dýchalo, byla jsem celá jakási nafouklá a ztěžklá a měla jsem hrozné křeče, energie ze mě navíc ubývala rychlostí blesků. “Uff,“ s hlasitým vzdechem jsem si lehla na bok, položila hlavu na měkkou kožešinu, která lehce hřála, a zavřela jsem oči. Potřebovala jsem tu bolest prodýchat a snažila jsem se taky soustředit na něco jiného. Absolutně jsem nechápala, proč je mi tak hrozně? Že bych se na tom výletě nachladila? možná jsem onemocněla, to asi bylo ono. Naposledy jsem byla nemocná jako malé vlče, ale tehdy jsem hodně odpočívala, tak budu muset i teď. Zlepší se to, uff, se zatnutými zuby jsem vydechla z plic zatajený vzduch.
Trvalo to docela dlouho, čas ubíhal vážně pomalu, ale síly mě opouštěly dvojnásobnou rychlostí. Cítila jsem se strašně vyčerpaně, ptala jsem se sebe samotné pořád dokolečka, kdy už to přestane? Proč se tak cítím, kdy už to skončí? Každý křeč mě nutila tlačit do břicha, i když jsem si spíš přála usnout a všechno tohle zaspat. Zjistila jsem ale v průběhu tohoto podivného trápení, že mi celkem pomáhá od bolesti, když v pravidelných intervalech hluboce dýchám, tak jsem se o to snažila.
A pak najednou, jako bych zaslechla tiché kňourání. Zastříhala jsem ušima, zatímco jsem pořád dýchala jako o závod a u toho kolem sebe prskala sliny. Vzadu za mnou znovu cosi zakňučelo, nedalo mi to tedy, nadzvedla jsem se na předloktí a s očekáváním, že vzadu bude nějaké malé zatoulané vlče, jsem se ohlédla. Jenže tam nesedělo žádné cizí zatoulané vlče, ale ležely tam dvě malinkaté, navlhlé a zakrvácené kuličky. Zírala jsem na ně jako z jara, byla to maličkatá vlčátka, drobounká... Třásla se zimou a kníkala tak srdceryvně, že jsem si je musela automaticky přivinout k sobě, aby byla v teple, a alespoň z nich olízat ty nečistoty. “Co je to za drobečky,“ hlesla jsem tichounce, stále nechápajíc, co se to jako stalo.
Jenže když pomalu mé tělo opouštěl ten podivný bolestivý stav a vše se dávalo do pořádku, začínalo mi to postupně docházet. To jsou... Moje vlčátka? Moje malinkaté kouličky chlupů? To přece není možné, to se mi v břiše objevily jen tak? Z ničeho nic? Jak se to jen mohlo stát? Jak se v těle vlčice vlastně objeví malá vlčátka? Jak jsem se já objevila v břiše mojí mámě? Ztrápeně a především zmateně jsem zakoulela očima po úkrytu a nervózně vydechla, přála jsem si, aby za mnou někdo přišel a všechny tyhle nezodpovězené otázky mi pomohl vyřešit. Cítila jsem se v pasti! Vedle mě ležela dvě maličkatá vlčátečka a já vůbec nechápala, kde se tu vzala. Teda jako chápala jsem, že asi vylezla ze mě, ale proč? Jak to jen bylo možné?
Obtočila jsem se kolem nich dokolečka, aby byla hezky v teplíčku, položila hlavu znaveně na zem a zavřela štípající oči. V hlavě jsem se tak urputně snažila vyřešit, co se teď zrovna stalo, až jsem z toho usnula... Vyčerpaná, znavená, hladová a bez špetky energie.

// VAK; úkol č. 2. - Chytej vločky na jazyk

<< Středozemní pláň (podél toku Esíček)

Vsadila jsem na svůj sluch, takže jsem vyrazila směrem, ze kterého vycházel šum vody. Zanedlouho jsem díky tomu dorazila až k řece, které jsem se držela a doufala, že její tok mě přivede domů. Měla jsem totiž pocit, že tuhle řeku znám, že jsem tu už někdy byla.
Mezitím jsem se bavilo tím, že jsem se snažila vystrčeným plandajícím jazykem chňapnout nějakou vločku. Doufala jsem, že mi na jazyku sama přistane, ale to se delší dobu nestalo, takže jsem po nich za chvíli začala nezbedně chňapat a hravě u toho poskakovat. Cesta mi tak rychleji utíkala, navíc já se prostě ráda bavila. Sice mi u hry překážely nepříjemné pocity v břiše, ale snažila jsem se je ignorovat. Říkala jsem si, že mám možná jen hlad, takže jsem se raději snažila těch poletujících vloček chytit, co nejvíc jen dovedu. Když jsem se nad tím po chvíli, co mi zimní paprsky sluníčka zasvítily přímo do očí, zamyslela, napadlo mě, jak je možný, že padají vločky, když je modrá obloha a slunečno? Bezděky jsem si oblohu prohlížela, nevypadalo to, že by mělo sněžit, ale vážně sněžilo. Teda ne moc, jen trochu, spíše se vzduchem jen tak zlehka pohupovaly vločky, ale to bylo sněžení, ne? Nezbedně jsem ještě jednu vločku s úsměvem chňapla do tlamy, a pak o kousek popoběhla, abych byla dřív doma.
Běh mi ale moc dlouho nevydržel, doslova se mi po něm přitížilo tak, že jsem musela zastavit a chvíli si odpočinout, ale vědomí, že za chvilku budu doma, mě motivovalo pokračovat v cestě dál. Okolí řeky jsem už poznávala, byla to ta černá řeka, u které jsem našla Ventíka, a taky jsem tu vlastně potkala toho divného černobílého vlka, co mi chtěl ublížit. Otřepala jsem se při vzpomínce na něj, a raději se vydala dál. “Snad je Ventík v pohodě. Uf, už se těším, až si odpočinu. Hned jak přijdu domů, lehnu do skalisek a ani se nehnu,“ mumlala jsem si sama pro sebe a v myšlenkách si malovala samu sebe, jak ležím na měkké teplé kožešince.
Sněhové vločky, poletující z azurově modré oblohy, mi zatím líně dopadaly na čenich, já je nevědomky olizovala, a až když jsem myslí procitla a vrátila se zpět do reality, jsem si znovu krátila cestu jejich lovením na svůj jazyk.

>> Skaliska (přes Sarumen)