Gallirea - Příspěvky uživatele

Ještě chvíli jsem o sebe ušima pleskala jak pleskačka, ale když Felda promluvila, přestala jsem. Hlasitě jsem dýchala, byla jsem takovej valibuk, že jakékoliv pohyby navíc mi v těle rozpumpovaly krev a začalo mi být tím větší horko. “Uf,“ vzdychla jsem za účelem se co nejvíc ochladit, a ztěžka se posadila. Pak jsem se pustila do vyprávění, “víš co? Když jsem byla malá, jako hodně malá, zatoulala jsem se z lesa pryč,“ usmála jsem se na ni. Už jsem z tohoto zážitku dávno traumata neměla, nebylo to pro mě jakkoliv citlivé téma, nevadilo mi o tom mluvit. “Našla mě nějaká vlčice, no… Moc si nepamatuju její jméno, ale byla celá šedivá. Myslela jsem, že je to kamarádka, ale hodná nebyla. Byla naopak dost zlá, protože mi ublížila, pokousala mě, a to ne jen na uších,“ s pokrčením ramen jsem se na moment odmlčela, než jsem pak příběh dokončila. “Od té doby mám ouška takhle, ale nijak mě to neomezuje. Slyším všechno, a je to vlastně docela prima,“ byla jsem zvyklá, že se oproti ostatním liším. Sice jsem měla pomalejší myšlení, ale empatie mi nechyběla, takže jsem vnímala, jací jsou ostatní a jaká jsem já. Usmála jsem se na dceru a jemně do ní rýpla čumáčkem, “musíš dávat pozor, Feline, jo? Ne všichni na tomhle světě jsou jenom hodní, existují i dost zlí vlci, kteří ti můžou ublížit tak, jako ublížili mě. Nebo možná i ještě víc,“ zlehka jsem se oklepala, abych zahnala husí kůži. Za tu dobu, co byly holky na světě, jsem si k nim utvořila citový vztah, nechtěla jsem, aby se jim někdy něco stalo. Uvědomovala jsem si, že díky nim už nebudu na světě nikdy sama, což byl opravdu až výjimečně uklidňující pocit. Věděla jsem, že na ně musím dávat pozor a chránit je, na to konto mě pak napadlo, že bych se možná měla naučit prát se, ale nevěděla jsem, jak? Nebyla jsem bojovník, vždyť jsem se sesypala bolestí, kdykoliv jsem třeba jen zakopla o nějaký kámen…
Lehla jsem si, abych ke své dceři, která podědila kožíšek po mém tatínkovi, byla blíž. Holky se sice vytáhly, ale já patřila k těm vzrostlejším vlkům, takže tak jako tak jsem je ještě měla celkem daleko. Přitulila jsem hlavu k té její, uvědomila jsem si, že jsem je dlouho nepomazlila, a Jasnava v úkrytu přece říkala, že se musím k vlčátkům chovat hezky něžně. Kde teď asi je? Nechtěla by přijít za námi? tehdy, když se holky narodily, mi Jasnava hodně pomáhala. Teda všichni ze smečky, ale ona mi předala dost důležitých základů, jak se ke křehkým vlčatům chovat. “Půjdeme odsud? Můžeme najít něco k jídlu, nebo třeba zkusit plavat ve vodě, teď je hezky teplo, hm?“ věděla jsem, že se s vodou ještě nesetkaly, víceméně celý svůj život zatím prožily jen v lese… Koukla jsem na Raystera, byl teď s Nerissou, cosi si tam špitali…

Holky rostly úplně jako z vody, popravdě mi připadalo, jak kdybych snad zamrzla na nějaký čas na jednom místě a teď znovu procitla, protože se vedle mě místo malých chlupatých koulí najednou zjevily nohaté opelichané puberťačky. Vypoulila jsem na ně oči, “no kdy jste stihly tak vyrůst?!“ přiřítila jsem se jako valící se medvěd starostlivě k nim a začala je, sice nejspíš trochu drsně a neopatrně, očichávat. Musela jsem zkontrolovat, jestli jsou v pořádku, přišla jsem si najednou trochu zmatená. Ač jsem však holky neočichávala zrovna nejjemněji, stále to ode mě bylo láskyplné gesto, které jsem dělala pod náporem mateřských pudů, které se ve mně sice probudily později jak u většiny nastávajících matek, ale nakonec přece. “Cítíte se dobře?“ zamumlala jsem skrze akční ňufání kožichů nejdříve u jedné a pak i u druhé dcery. Vše ale vypadalo v pohodě, takže jsem se s hlasitým vzdechem uklidnila a už si je jen prohlížela. “Hehe, máte tenký nohy úplně jak dvě holý chodící kostřičky,“ zagebila jsem se na ně. No, rychle vyrostly a zatím nestihly nabrat svaly a tuk, ale já nevěděla, jak to funguje, protože jsem byla od mala celkem valibuk, tak mi to prostě připadalo divný. Možná mají stavbu těla spíš po Adiramovi.
Zatímco holčičky zkoumaly kytičky, dostali jsme se k tématu „rodina“. Tohle téma jsem milovala asi stejně jako téma „příroda“. Rodina totiž znamenala maminka Wolfi, bez které jsem nemohla žít. Umívala jsem se jako lečo, měla jsem dobrou náladu. Bylo hezky teplo, nefoukal vítr, kolem nás byla asi tak miliarda bílých kopretinek a byla jsem tu s Raysterem a holkama. Samota nebyla nic pro mě, takže jakákoliv milá společnost, kolem a kolem, pro mě byla vlastně fajn. “No Feldinko, však jsem ti jména už řekla,“ naklonila jsem hlavu jemně do strany a povzbudivě jsem se na ni usmála. Nevadilo mi, že jí to pomaleji zapalovalo, aspoň jsem měla jistotu, že je moje! “Jmenujou se Kenai a Cassian, to jsou jejich jména. Tak jako ty seš Feline, jeden je Kenai a druhý Cassian. A já jsem Marion. Narodili se stejně jako já, máme jednu maminku. To znamená bratr. Když se někdo narodí s tebou, znamená to, že je bratr. A ne, nejsou ani ve smečce, jsou někde pryč,“ kývla jsem na ni, spokojena, jak famózně jsem to vysvětlila. Kdyby se ale nezeptala na sestru, málem bych zasklila, že ne všichni z jednoho vrhu jsou „bratr“. “Teda jo, máš pravdu, hehe,“ zasmála jsem se stejně pitomě jako Rayster, nejspíš ta jeho hloupost byla nakažlivá a už na mě stihla sednout. Nebo jsem ji měla ještě dřív, než jsem se s ním potkala? “Když se narodí zároveň dvě holky, jsou to sestry. Holku poznáš tak, že jim mezi zadníma nohama nevisí žádná plandavka,“ poučila jsem obě dvě a významně se na ně koukla. “No a když jsou to kluci s plandavkou mezi nohama, jsou to bratři,“ hlavu jsem otočila na Raystera a ukázala na něj tlapkou, “klidně koukněte Raysterovi mezi nohy, má tam vyplandanou věc, kterou čůrá. Proto je to kluk,“ pokrčila jsem rameny, jak kdyby se nic nedělo a každá vlčice ho kliďo piďo mohla okoukávat. “Takže!“ pronesla jsem nahlas, abych na sebe upozornila, sedla jsem si a důležitě se narovnala. “Když se něco narodí zároveň s tebou, jste sourozenci Protože nemáte plandavku, ale máte pod ocáskem mušličku, jste dvě holky, sestry. Dva bratři jsou pak ti, co jim plandá pytel mezi nohama,“ shrnula jsem, aby v tom měla vlčata jasno. “Že jo, Raystere?“ koukla jsem na něj, aby mě podpořil. Nemusel tam sedět, jakoby se ho to netýkalo a jakoby tu nebyl. Byl to visací pytel a hotovo.
Rayster se pak probral k životu a sdělil, že má víc rodičů, načež jsem se nechápavě zamračila. “Jak jako víc, přece tě nemohlo porodit víc vlčic, to je nesmysl,“ máchla jsem nad tím packou. To jako vyprdla na svět každá vlčice jen jednu jeho část a pak ho nějakým zázrakem daly dohromady? Hehe, možná proto je tak hloupoučkej. Na Raystera jsem se usmála, když nám prozradil jména rodičů. Nevěděla jsem sice, co to je náhradní máma, ale chápavě jsem mu na to kývla, aby si nepřipadal blbě. “Ssssuttttuuuffuuulus je mega dlouhé jméno,“ zkonstatovala jsem. Jenže v tom si Rissečka začala stěžovat na hlad. Starostlivě mi vyletěl zadek do stoje a já začala neklidně přešlapovat, moje dcera měla hlad!! A já dopustila, aby ho měla!! Špatná mamka, špatná mamka! já s mojí mámou nikdy hlad neměla. Myslím. “Tak honem Rissulindo, musíme něco najít. Musíme něco ulovit, ať to pak můžeš zdlábnout,“ divoce jsem se rozhlížela ze strany na stranu, a to takovou rychlostí, že mé zraky ani nedokázaly pojmout, jestli někde něco je. Jen jsem házela hlavou sem a tam, a přitom vůbec nevnímala. Uši mi o sebe pleskaly jak dvě plácačky, a v tom mě to začalo bavit, tak jsem se prostě začala smát. “To je dobrý, zkuste to!“ PLESK, PLESK, PLESK. Jenže oni neměli plácačkový uši, jak jsem měla já.

<< Liliový palouk

Rayster celý blažený odsouhlasil, že by k nám do Sarumenu patřil moc rád, v tu stejnou chvíli se pak Feline udiveně tázala, jestli nepatří k nám do smečky. Zavrtěla jsem hlavou, “nepatří, ale třeba brzo bude,“ zavrtěla jsem ocasem a pohlédla na Raystera. “Když se zeptáme tetičky Mapličky, určitě jí to nebude vadit. Řeknu, že jsi můj kamarád, a to bude bez tak stačit. Jednou jsem taky takhle přivedla k nám domů vlče, který jsem našla někde venku u řeky, Ventíka. Je z něj teď můj kamarád, no. Tehdy jsem si řekla, že si ho nechám, a tetě Maple to nevadilo, tak si nechám aji tebe, a to jí taky nebude vadit,“ povzbudivě jsem na něj mrkla. Věřila jsem, že by mě teta Maple nikdy nezklamala. “Když se k tobě nechovají hezky, budeš žít s náma. U nás jsou jenom hodní vlci, nemáme nikoho zlýho, to fakt ne!“ sebejistě jsem zavrtěla hlavou, i když pravda byla spíš taková, že jsem si polovinu vlků z naší smečky nepamatovala, a o té druhé polovině jsem ani nevěděla, že existuje, no. Ale to byl jen takový menší nepodstatný detail. Alespoň pro mě. Jenže Rayster byl fakt hrozný trumbera, jasně jsem mu řekla, že další vlčata už nechci, protože když jsem se dolovala ze svýho těla ven na svět, nebylo to nic příjemnýho. Zavrtěla jsem proto bez otálení hlavou, "né Raystere, na mě už vůbec nikdo skákat nebude. Ale když budeš chtít, můžeme zkusit najít někoho, na koho skočit můžeš. Však já se s Adiramem taky potkala náhodou, on na mě skočil a já pak měla Nerissu s Feline. Možná, že to pan Život takhle dělá schválně, že když je vlčice osamělá, tak ji přivede k někomu, kdo na ni skočí a pak vzniknou vlčata, no," pokrčila jsem rameny. No co, však já o tom nic moc nevěděla. Jen to, co mi říkali tehdy vlci od nás ze smečky ve skalisku, a bez tak jsem z toho už polovinu zapomněla a tu druhou polovinu si popletla a lehce přibarvila.
Z louky plné fialkových lilií jsme docupitali až k louce bílých kopretin, kterou jsem celkem znala, páč byla nedaleko naší smečky a byla jsem na ní už tak sto krát. Jediná výhoda toho, když se vlk furt dokola ztrácí a nemůže si zapamatovat cestu domů. “Tohle jsou kopretiny,“ obeznámila jsem všechny tři názvem květiny, kterou jsem znala od mámy. Rissu ale kytky asi moc nebraly, protože se z ničeho nic začala zajímat, proč nevypadá jako babička. Povytáhla jsem obočí a koukla na ni, “to nevím. Vypadáš spíš jako já, máš černou, hnědou a bílou srst, to je prima, ne? Taky jsem černá, hnědá a bílá, ale popravdě taky vypadám jinak, jak moji bratři,“ v tom okamžiku mi došlo, že holky určitě neví, že mají… Co? Co pro ně vlastně jsou moji bratři? Taky bratři? Krátce jsem se zamračila, to mi moc nesedělo, když to byli mí bratři. Možná strejdové? Jo, to zní líp, prostě jim budu říkat strejdové, však Nickolas s Ventem jsou taky strejdové, možná pro ně všichni vlci na světě budou prostě strejdové. Rayster je strejda, Vento je strejda, tak i Cassian s Kenaiem budou strejdové, no. Celej svět jsou strejdové! “Mám dva bratry, jeden je Kenai, druhý je Cassian, ale už jsem je strašně dlouho neviděla,“ koukla jsem na holky a usmála se na ně. Ještě nebyly tak moc vysoké, tak mezi hejnem kopretinek roztomile zanikaly. “Mají oba dva šedivý kožíšek, skoro jako máš ty, Feline. No a já jsem černá po mámě, vaší babičce, ale hnědá nevím po kom,“ napadlo mě, jestli Rayster má nějakou rodinu? Zvědavě jsem na něj koukla a našpicovala ouška, “Raystere, co ty a tvoje rodina, máš nějakou mamku? Nebo taťku?“ určitě nějaké měl, ale byli naživu? A pokud jo, tak byli mu na blízku?

“No, důležitý je, to jo,“ pokývala jsem hlavou zamyšleně ze strany na stranu a zavzpomínala na svého tátu, jejich dědu. Teď už jsem díky Jasnavě a ostatním, kteří mi asistovali, když byla vlčata malá, věděla, jak to chodí. Dřív mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad faktem, že ke zrození vlčat jsou potřeba mamka s taťkou, prostě jsem to brala tak, že mám tátu a hotovo. Celkově jsem do hloubky nad ničím ve svém životě nijak zvlášť nehloubala, přemýšlivý typ jsem moc nebyla. “Ale důležitej je spíš kvůli tomu, abyste se mohly narodit,“ pokračovala jsem dál a významně po holkách střelila pohledem, “jinak ho k ničemu asi nepotřebujem. Je to prostě jen druhej rodič, no. Mít tátu je sice super, ale když není, tak není. Stačí, že jsem tady já,“ s úsměvem na rtech jsem pohlédla nejdřív na Feline a pak i na Rissu. Vlastně jsem tomu všemu, co jsem řekla, věřila. Když jsem zavzpomínala na svého tátu, nepřipadalo mi, že by byl v mém životě nějak extrémně důležitý. Měla jsem ho ráda, to jo, byla jsem jeho maličkatá holčička, ale vlastně plnil stejnou funkci jako máma, jen se mu říkalo táto, takže… Asi zas tak potřeba nebyl. Navíc holky nevypadaly nijak zvlášť šokovaně nebo smutně, že Adiram není v jejich blízkosti, takže se mi celkem ulevilo. Ze začátku jsem z toho měla špatný pocit, když jsem věděla, že já tátu měla a ony ho nemají, respektive s ním tedy nejsou v kontaktu, ale když jsem teď viděla, jak k tomu přistupují, připadalo mi to v pohodě. Feline to sice prožívala trochu víc jak Nerissa, která si hrabkala packou v hlíně a ani nás pomalu neposlouchala, ale nevypadala, že by se měla hroutit na zem v slzách, nicméně pořád měla další a další otázky. “Feline,“ zastavila jsem ji a zavrtěla hlavou, “já nevím. Vždyť jsem ho viděla naposledy předtím, než jste se narodily. Třeba se někdy někde všichni potkáme, ale nemám tušení, jestli vás chce nebo nechce, vždyť ani neví, že jste na světě,“ pokrčila jsem rameny a tiše vzdychla. Jestli pak ho někdy někde najdeme? Svět byl velký, moc jsem tomu nedávala, na druhou stranu bych ale byla ráda, kdyby věděl, že se mu v Sarumenské smečce potulují dvě mláďata. “Můj táta?“ překvapeně jsem na ni zamrkala, asi jsem nečekala, že se zeptá i na mého tátu. “Ten už nežije, umřel, když jsem byla mladší. Asi se mu něco stalo, možná byl nemocný, vlastně pořádně nevím. Jmenoval se ale Noktisiel, měl šedivý kožíšek, stejný jako máš ty,“ packou jsem do dcerky lehce drbla a pousmála se na ni. “Byl to moc hodný vlk, určitě by se vám líbil. Ale když budete chtít, můžete se na něj zeptat babičky, určitě vám o něm ráda bude povídat i věci, které já vůbec nevím,“ zavrtěla jsem ocáskem. Věděla jsem, že moje máma bude na vyprávění daleko lepší adept než já.
Rayster vypadal chudák celej nervózní, mávla jsem na něj tlapkou, aby to hodil za hlavu a už se tím dál netrápil. “V pohodě, prostě jenom nežer nic, co je slizký,“ zazubila jsem se, abych odlehčila atmosféru. Co mě ale překvapilo, byla jeho slova o smečce. Prý že mu nedávají moc dobře najíst, zlehka jsem se zamračila a zavrtěla nad tím hlavou. “A co je to za smečku? To je divný, ti jsou zlí, ne? U nás doma, když se uloví oběd, nažerou se všichni,“ nepamatovala jsem si situaci, že by teta Maple kohokoliv odstrčila od jídla. Nene, takové věci se u nás nedělají. “Oni tě tam nemají rádi?“ zvědavě jsem naklonila hlavu do strany. Vlci, kteří byli jiní oproti ostatním, se často nesetkávali s pochopením, to už jsem sama párkrát zjistila. “A chceš bydlet u nás doma? S námi?“ Bylo mi ho líto, byl sice divnej, ale nezasloužil si, aby na něj byl kdokoliv zlej. Možná by se mu u nás líbilo víc, jak tam, kde doteď žil.
Bylo jasný, že Rayster o vlčatech asi neví vůbec nic, pobaveně jsem se uchechtla, ale vlastně neprávem, pač já donedávna věděla o vlčatech taky veliký kulový. A možná vlastně i doteď, moc jsem toho o těch malejch piraních netušila. “No, vlče vznikne, když kluk, třeba ty, skočí na vlčici, jako jsem třeba já, chápeš? Skočíš na ni zezadu a vlčata jsou na světě. Teda vlčice je musí nejdřív porodit, a to celkem bolí, nic, co bych si ještě někdy chtěla zopakovat, ale… Adiram tehdy říkal, že i když na mě skočí, nic se nestane, tak to asi pěkně kecal,“ jako tydýt jsem se na Raye usmála a zavrtěla ocasem, měla jsem dobrou náladu. Nic mi teď ke spokojenosti nechybělo. “Pojďme, půjdeme někam pryč… Půjdeme na výlet,“ vybídla jsem pak ostatní a sama udala směr, i když jsem neměla ponětí, kam jdeme. Neměla jsem plány, prostě jsem jen… Byla a dělala spontánní rozhodnutí.

>> Kopretinová louka

Ten šnek Raystera pěkně proháněl, jen co byla pravda, moc dobře jsem to škrondání v jeho břiše slyšela. Určitě je to odplata za to, že ho sežral, a ani se ho na to nezeptal! A ne, že by sežral jenom tu slizkou část, která se plazí po zemi, on tomu šnekovi rovnou rovnou zblajzl i celej barák, to je jasný, že se pak pěkně naštval a dal mu to v tom bříšku sežrat, no. Taky bych se naštvala, kdyby mi někdo chtěl zbaštit domeček, s povytaženým obočím jsem na Raystera koukla a zavrtěla hlavou, “ne Raystere.“ Nechápala jsem, že nechápe, že šnek není maso. No to třeba zajíček byl maso... I když vlastně zajíci měli roztomilej kukuč, nerada jsem je jedla, to už spíš třeba nějakej ten velkej ukvičenej mastodont, co žije v lesích. “Šneci se prostě nežerou. To ne, musíš si najít ke sváče něco jinýho,“ pokrčila jsem ramínky a bezděky se porozhlédla okolo, jako bych snad hledala nějaký příklad, ale byly tu všude jen kytky. “To jsou na jídlo spíš ty velký zvířata, který musíš lovit ve skupinách, víš? Jako chodí na lov moje mamka, pak vždycky do smečky dotáhnou něco velkýho, co má na sobě hodně masa,“ jemně jsem se zamračila, “copak ty nežiješ ve smečce? U vás nikdo na lov nechodí?“
Když jsme konečně došli až ke kytičkám, chtěla jsem holkám celej tenhle ráj pěkně postupně ukázat, jenže Rayster to úplně pokazil. Vypoulila jsem na něj oči a táhle se zašklebila, “no fuj!! Raystere!!!“ tlapkou jsem si zakryla čenich, pro jistotu ještě dřív, než ke mně smrádek stihl vůbec dorazit, no jako bylo to pěkný dělo. Úplně to tu z toho jeho zadku zahřmělo, to teda já rozhodně takhle neprděla, nene, nikdy. “To je hnus, ty seš fakt prdlavka!“ ten Raysteří puch se roznesl přes celou louku, ještě že ty kytky fungovaly z části proti-smradově, protože tohle byl fakt nářez. Odcupitala jsem o kus dál, abych tu jeho nadílku nemusela čichat, očima jsem vybízela i holky, aby utekly dřív, než z toho smradu omdlí. To by se jeden mohl udusit, vážně, to NEbyla legranda! “Noo,“ kvíkla jsem na tu jeho omluvu, jako měl jediný štěstí, že to neudělal třeba u nás doma v jeskyni, to by se celá ta jeskyň bez tak rozpadla, tady to ten větřík aspoň trochu rozehnal. “Nesmíš žrát šneky, pak z nich prdíš a kadíš! Už nikdy je nežer, jo?!“ našpulila jsem rty a táhle se na něj zamračila, aby chápal, že to myslím smrtelně vážně. “A vy holky, ne aby vás někdy napadlo zkoušet žrát šneky!“ pokárala jsem pro jistotu i ty dvě, aby je třeba nenapadlo Raystera napodobit. “No nechtěla bych být ten, co do toho stoupne,“ zahudrovala jsem si tiše pod vousy. To mu pak budou pěkně smrdět tlapy.
Konečně, když jsme ještě poodešli o kus dál, jsme se mohli věnovat tomu krásnému božímu nadělení v podobě barevných voňavých krásek, které rostly po celé louce. “No, jména mají...,“ pokývala jsem rozvážně hlavou, ale pak se na Feline omluvně zazubila, “jenže já si to nepamatuju. Ale víš co, někdy s sebou vezmeme i babičku, to ona všechno zná! Je moc chytrá, všechno si pamatuje, řekne vám u každé květinky, jak se jmenují!“ zavrtěla jsem vesele ocáskem, chtěla bych být jednou jako mamka. Taky bych si chtěla všechno tak dobře pamatovat a umět si vždycky se vším poradit. Jenže jsem byla spíš jako Rayster, který se mimochodem znovu zeptal na tatínka holek, trochu mi tím vzal vítr z plachet. Stáhla jsem ouška k hlavě a podívala se do těch velkých roztomilých vlčecích oček nejdříve jedné, a pak druhé. Rozhodla jsem se si na to sednout, “no... Já vlastněěě... Vlastněěě, hmmm,“ co bych jim měla říct? Pomalu ani nevím, jak přišly na svět. Sice mi to bylo vysvětlený, jenže já bych to potřebovala vysvětlit znova, a nejlépe třeba ještě 3x dokola, ale dlouze jsem se zamyslela, alespoň jsem ho chtěla trochu popsat. “Je to pěkný vlk, má modrý oči a je takový hodný a chytrý, trochu jako babička, ta je taky taková hodná a chytrá s modrýma očima,“ zazubila jsem se. Mrzelo mě, že holky svého tatínka nemohly poznat, nechápala jsem, co je vlastně špatně. Proč ode mě Adiram utekl, proč nechtěl žít v Sarumenu spolu se mnou? Můj táta s náma žil, on by měl s Feline a Nerissou žít taky. “Jmenuje se Adiram a myslím, že říkal, že žije v jiné smečce než my, jenže už nevím v jaké,“ Rissa si dělala starosti, jestli musí mít tátu, jestli nemůžou žít jen se mnou, vlastně jsem na to neznala odpověď, tak jsem jen pokrčila rameny. “Neboj Risso, žijeme ve veliké smečce, která se o nás postará, určitě žádnýho tátu nepotřebujeme. Máte mě, babičku, taky tetu Mapličku a hodně strejdů! Třeba strejdu Venta.. No a taky Raystera,“ zamávala jsem ocáskem. Sice Rayster byl... Trochu jinej, ale to já nakonec byla taky, že? “Když budete chtít, můžeme vyrazit do světa na velký dobrodrůžo a vašeho tátu třeba zkusit najít,“ usmála jsem se na ně, chtěla jsem je trochu podpořit, nevěděla jsem totiž, jestli nejsou zklamaný, že žijí jen se mnou. "Raystere a ty nemáš žádná vlčata, ne?" koukla jsem na něj, spíš to vypadalo, že nemá, ale tak kdo ví. Ne, že bych mu chtěla nechat ta svoje, jen mě to tak zajímalo, třeba by holky aspoň mohly mít vlčecí kamarády a kamarádky.

<< Sarumen

Koukla jsem překvapeně na Raystera, když se zeptal, co vlastně jíme a ještě mě oslovil jako "prďafko". "No," rozpačitě jsem se usmála, "prostě normálně... Jíme normálně maso, no. Tak jako všichni vlci," na moment jsem zůstala zaseklá, ale pak jsem přikývla, abych snad samu sebe utvrdila v tom, že to myslím vážně a že mám pravdu, ale pak jsem se tím přestala zabývat. Vedla jsem naši skupinku, jak kdybych byla rozený vůdce a věděla jsem úplně přesně, kam jít, přitom jsem byla spíš rozený pinďa, kterej se akorát všude, kam došel, ztratil… Ale koho to zajímalo, že? Mě určitě ne, byla jsem spokojená, že jdeme někam na výlet. Bez tak mě to už doma nebavilo a vlčata taky ne. “Pojďte!“ vyzvala jsem je, celá pozitivně naladěná, a vesele si hopsala poklusem z packy na packu. A když jsem pak zaslechla, jak si Nerissa spokojeně brouká, přidala jsem se k ní. A tak jsme šli, broukali si, a všechno bylo zalitý jarním sluncem.
Už z dálky mi podle vůně bylo jasné, že míříme k nějaké louce, která bude plná jarních květinek, což bylo vážně prima, alespoň jsem je mohla všem ukázat a vypadat, že se v nich vyznám, i když opak byl pravdou. “Hele hele,“ zahalekala jsem, abych na sebe upozornila, “na té louce to hezky voní, to bude kytiček! Kytišky sem, kytičky tam,“ breptala jsem, zatímco jsem s úsměvem pozorovala Feline, Nerissu i Raystera. Jo, bylo super, že už konečně přišlo jaro!
Kdo ví proč mi na mysl právě teď stanul Alfredo a Thoránek, oba dva jsem už hodně dlouho neviděla, kde jim asi byl konec? Tiše jsem si povzdechla, ale pořád se usmívala jak lečo, nešlo se tvářit jakkoliv jinak, protože jsem prostě byla happy, no. Mám teď novou rodinu, napadlo mě, když jsem viděla, jak holky vesele poskakují a Rayster je tak zvědavě pozoruje… Měla jsem dvě vlčata a… A kamaráda. Nového kamaráda, který mě třeba už nikdy neopustí. Vždycky mě všichni kromě mamky opustili, ale Rayster by třeba nemusel, to by bylo vážně prima.
Přicupitala jsem k hejnu mladinkých, polovičatě rozkvetlých lilií, sklonila hlavu a přičichla si. Nádherně voněly, bylo to okouzlující, srdéčko mi zamilovaně plesalo, byla jsem prostě s přírodou od malička spjatá, ani jsem sama netušila proč. Vlastně mě nikdy nenapadlo o tom přemýšlet, no, ale… “koukněte!“ štěkla jsem z ničeho nic hlasitě, abych všechny přilákala sem. “Tohle je hodně voňavá kytička, čichněte si!“ vybídla jsem je dychtivým pohledem a netrpělivě čekala, jestli se jim bude líbit a jestli jim bude vonět. Tlapkou jsem je pak mírně popohnala, “no tak!“

Ten Rayster byl fakt číslo. Asi se tolik majzl do hlavy, že si myslel, že jsem si prdla, přitom já si teda vážně neprdla! Odmítavě jsem zavrtěla hlavou, “nene. To není pravda, kecáš!“ našpulila jsem trochu uraženě rty, že mě obvinil z takové fujkatosti, zatímco ten křupavej zvuk vydal on, když se svalil na zem. “Já neprdím, víííš!“ zaprotestovala jsem znovu, abych chránila svoji andělskou čistotu, a s přivřenýma očima ho přejela pohledem. Ještě že tu skoro nikdo nebyl, pak by si mysleli, že jsem si fakt prdla, to by byl trapas! Když si někdo prdne, je to vždycky trapas, a to hlavně když se to stane třeba uvnitř skaliska. No fuj.
Holkám se ten šnek asi líbil, což bylo fajn, mě se totiž líbil taky. Zavrtěla jsem na obě dvě ocasem a po dotazu Feline se pobaveně zachichotala, “né, nebolí. Nemají záda jako my, však jsi viděla, jak vypadá. Plazí se po tom svým tělíčku po zemi, nechodí po nožkách, navíc ten jeho domek je jen taková skořápka, takže je lehký. Není to jako třeba naše skalisko, jejich baráček je menší. Šnečci jsou malincí a stačí jim malej baráček. My jsme velcí a potřebujem velký skalisko.“ V tu ránu Rayster toho šneka slupnul. Jen tak, z ničeho nic, jak kdyby se jednalo o nějakou sváču. Prostě se k němu natáhl a sežral ho. Udiveně jsem na něj hleděla, zbavena všech slov, pak očima zatěkala na holky, poté na místečko, kde ještě před chvílí byl ten šnek s tím svým pidi baráčkem, a nakonec zase na něj. “No Raystere,“ zlehka jsem se zamračila, úplně přesně jak by se mamča měla mračit, “šneci se přece nežerou! Fuj je to! Měl bys ho vyplivnout!“ ještě jsem neviděla nikoho, že by takhle sežral celýho šneka i se skořápkou. Chudák oslizlej kámoš, a to si tady jen tak lezl a nic nám neudělal. “Tys ho určitě už spolkl, co?!“ pohodila jsem na něj hlavou, “nemůžeš žrát všechno, co kde najdeš!“ pokárala jsem ho, jakoby mi do toho snad něco bylo a jakoby snad Rayster byl moje třetí vlče, přičemž jsem ještě neměla vychovaná ani tahle dvě vlčata, která tu vedle nás postávala. To já bych teda slizáčka nikdy nesežrala, bylo by mi ho líto. Dost, že žeru maso. Se zvířátkama z lesa vlk musí bejt kámoš, ne je žrát na potkání! Jak by to pak vypadalo na světě, kdyby se každej choval jako Rrraysterrr? jeho jménu, teda spíš tomu, jak jsem ho ve své mysl hezky zaráčkovala, jsem se pobaveně pousmála, dál jsem pak toho šneka už neřešila, zas jsem nechtěla, aby byl Rayster zklamaný.
Všichni se těšili ven, takže jsem se těšila taky. Raysterův dotaz o otci jsem buď nevědomky a nebo úmyslně, kdo ví, přešla. “Jo, jo!“ poskočila jsem několikrát předníma tlapkama nad zem a vesele si u toho zachrochtala. Chtěla jsem projevovat radost hodně často, abych děckám ukázala, že mít radost je super. “Bude to bezva výlet!“ vyštěkla jsem akčně a hned se jala udávat směr. Tak trochu jsem si sice uvědomila, že mám hlavičku děravou jako šišku a nebudu si pamatovat, jak se vrátit domů, ale… To je jedno. Určitě se pak nějak domů dostaneme. “Užijem si žůžo výlet! Mamka-Rayster-Nerča a Felča! Jojo,“ spokojeně jsem si zamlaskala, zatímco jsem se kolébavými pohyby kutálela pryč od smečky.

>> Liliový palouk

Koktající Rayster byl vážně obdivuhodné dílko matky přírody, tojo, to jsem musela uznat. Ale porozumět mu, co říká a co si myslí, bylo trochu obtížnější. Musela jsem nad jeho slovy přemýšlet ještě o krapátko déle, jak nad slovy ostatních „normálnějších“ vlků.
Usmála jsem se na něj a souhlasně pokývala hlavou, když mi sdělil, že mám hezké jméno. Jasně, taky se mi líbilo, však mi ho dali rodiče! “A moje máma je Wolfganie. W-O-L-F-G-A-N-I-E! Má hodně dlouhý jméno, viď?“ se zazubením a přitisknutím uší k hlavě jsem si krátce vzpomněla na tátu, kterého jsem se rozhodla nezmínit, a to především proto, že měl taky dlouhý jméno a to jsem se obávala, že by na koktu Raystera bylo prostě až moc. “Takže Wolfganie a Marion, obě super boží jména, že? Ale Rayster je taky dobrý,“ tiše jsem mlaskla rtíky, “a tvoje máma je jak? Jaké má jméno?“ Jestli pak taky takhle koktá, nezbedně jsem se své hrozně vtipné myšlence pousmála, ale nahlas jsem to radši nezmínila. Mohla by to být urážka, no ne? A já Raystera urazit nechtěla.
Ten troubík měl z našeho přátelství asi takovou velikou radost, že se rozběhl někam pryč a během chvilinky to napálil do stromu. Nestihla jsem od chvíle, co s naším přátelstvím souhlasil, cokoliv říct a nějak zareagovat, on byl prostě takovej akčnější a rychlejší oproti mě, takže jsem se opravdu probrala až ve chvíli, kdy s sebou žuchnul na zem. Nejdřív jsem se pobaveně zasmála, ale když mi pak došlo, že si třeba mohl něco natlouct a mohlo by ho něco bolet, už mi to tolik vtipný nepřišlo. Přece jen, já mu nechtěla ubližovat, vypadal na to až moc hodnej! Chtěla jsem se za ním přihrnout, ale on se začal smát a nevypadal, že by ho to vyvedlo z míry nebo že by ho cokoliv bolelo. S povytaženým obočím jsem ho sledovala, ale pak mi tlama vyjela do úsměvu napodobující ten jeho a zavrtěla jsem na něj hravě ocasem. “Hehe, jsi divnej,“ chrochtla jsem pobaveně, když si tu ránu do stromu chtěl zopakovat ještě jednou, “nebolelo tě to?“

Přibatolila se k nám má malá milá velká batolata, chtěla jsem jim hned navrhnout, že taky můžou hrát s Raysterem tu jeho super hru „stref strom“, ale Feline mě zaujala něčím jiným – to něco byl šneček. Nebo možná spíš jen jeho prázdnej domeček. Zvědavě jsem tu ulitku svým mokrým velkým čenichem neohrabaně oňufkala, pak jsem si odpčikla a zatěkala očima z Feline na Rissu a zase zpět. “To je šneček. Šneček je takový oslizlý zvířátko, který si pořád všude nosí svůj domeček na zádech,“ zachichotala jsem se s tlapičkou přiloženou k tlamičce jak nějaká primadona, aby mi nebylo vidět do tlamky. “Šnečci jsou kamarádi, žijou tam, kde je mokro. Jsou hodní, nic nedělají,“ ujistila jsem holky s vlídným doprovodným úsměvem, a pohlédla pak na Raye. “Raystere, znáš šnečky? Pojď se podívat,“ pohodila jsem na něj hlavou a ukázala drápkem na prázdnou ulitku. Pořád jsem nevyzkoumala, jestli uvnitř ten šnek je nebo není, ale vlastně to bylo asi celkem fuk. Navíc Risska říkala, že se to hýbe, tak tam asi byl. “No, tak půjdeme někam ven, ne?“ pokrčila jsem rameny. Však proč by to mělo vadit, holky jsou moje a Rayster je náš novej kámoš, kterej nás ochrání. A když tak můžem vzít s sebou toho šneka, kdyby holky chtěly mazlíka. “Půjdeme mimo smečku!“ štěkla jsem akčně a otočila se kolem své osy, vlastně jsem se na to naše nové dobrodrůžo vážně těšila. “Rayi, jdeš s náma, že?“ pohodila jsem na něj s tichým frknutím hlavou.

Jó! Kytičky jsou prima!“ přikývla jsem souhlasně na Feline, která měla z květinek radost ještě předtím, než je vlastně mohla prvně spatřit. Asi je po mně! obě holky se mi ale stáhly více k nohám a dokonce se snažily vrčet, což bylo mega roztomilé, až jsem z toho měla trochu husinu na zádech. Zasmála jsem se. “To nevadí holky, to bude kamarád, určitě jo,“ zaštěbetala jsem na ně klidným hláskem, abych je ujistila o něčem, čím jsem si sama jistá nebyla, ale doufala jsem, že ten vlk bude kliďas a nikomu z nás neublíží. Holky se pak ale začaly vzájemně laškovat a o kousek odběhly, tak jsem byla celkem ráda, protože… Co kdyby náhodou, že.
Ten vlk mluvil fakt mega divně, ale čím dýl jsem ho poslouchala, tím vtipnější mi to připadalo, takže jsem se na něj během jeho koktání culila jak měsíček na hnoji a do toho vrtěla ocáskem. “Jjjjooo-mmoje!“ rázně jsem několikrát přikývla hlavou a u toho se mírně zatřásla, teda spíš jsem se o to pokusila, byl to jen miniaturní svalový třes vyvolaný mojí vůli, takže to nebylo takový turbo třesení, jako dělal on, ale i tak se to počítalo. Snažila jsem se ho totiž napodobit, jednak proto, že to byla sranda, a druhak proto, aby si připadal, že je normální, i když vlastně jako není. Ale co, já taky nebyla normální, divňousové musej držet při sobě. “Mmmmoooje dcerrrry,“ vydrmolila jsem ze sebe ještě. Víc vyčerpávající, než to vypadá, povzdechla jsem si. Soustředit se na komolení řeči, jó to chtělo vynaložit pořádnou dávku energie, ale ten naproti vypadal, že mu to jde poměrně lehce. A když mi pak prozradil svoje jméno, bylo m jasný, proč tak divně mluví – bez tak za to mohlo to jeho jméno, bylo tam až moc ER. RAAAYSTERRRRR. “Já jsem Marrrrrion!“ bylo mi fuk, jestli jsem se mu už jednou představovala nebo ne, už jsem to svoje zapomínání prostě neřešila. Bez tak jsem někde dávno zapomněla i hlavu, tak co.
Pomaličku se z něj začalo klubat něco o jiné smečce, zastříhala jsem oušky a nechápavě na něj pohlédla, trvalo mi než jsem si svojí ultra rychlou myslí propojila dvě a dvě dohromady, musela jsem se na tu jeho řeč prostě až moc soustředit. “Ne, já nikdy,“ nojo vlastně! “Jááá nniiiikdy nebbbyyylaaa jindeee než v Sarrrrumenu!“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou, i když, popravdě řečeno, trochu jsem nad svojí výpovědí zapochybovala. Ale však jsem se narodila mámě a máma s tátem byli odjakživa tady v zamlhovaným lesíku, musela jsem se narodit semhle! Na Raystera jsem se usmála a abych ho utvrdila v tom, že to myslím vážně a že můj domov byl vždy jen zde, posadila jsem se. “Tady je můj domov,“ možná si mě s někým spletl. “A hnědýho vlka neznám,“ pokrčila jsem rameny. Napadl mě strejda Duncan, ale… Ale ne, to bez tak nemohl být on. Už delší dobu jsem ho neviděla, určitě se někde toulal. “Můžeš tady být, neboj, všichni jsme kamarádi! Můžeš taky být náš kamarád, jestli chceš,“ mávla jsem tlapkou ve vzduchu, kdo ví proč, ale chtěla jsem, aby se ten vlk cítil dobře. Bylo by mi líto, kdyby měl pocit, že ho tu nikdo nechce, možná jsem s ním prostě jen soucítila, pač jsem byla stejně blbá jak on. Jenže já to na rozdíl od něj sama o sobě věděla. On nevypadal, že by sám o sobě cokoliv věděl. “Chceš být můj kamarád, Raystere?“ usmála jsem se co nejvlídněji to jen šlo. No, dokonce i jeho jméno jsem si zapamatovala, to bylo bez tak tím, že v sobě mělo až moc písmenek ERRR.

Zastříhala jsem ušima, když se lesem rozneslo táhlé zavytí naší alfičky Mapličky, a koutkem oka pak zkontrolovala své dcerky, se kterýma jsem už byla daleko větší kámojda, než když se narodily. Nemohla jsem si nevšimnout, že byly celý špinavý, ale co, aspoň jsem měla nějaký důvod je vzít někam ven – třeba k vodě. Jo. Měly by se vykoupat ve vodě, aby si očistily kožichy… A tadyhle Raysterrrr by mohl jít s náma, hehe.

Ve svém suchém zákrytu pod větví jednoho z mohutnějších Sarumenských stromů jsem sledovala Feline, jak roztomile vykníkla a začala si třít očko, do kterého jí spadla dešťová kapka. Vypadala z toho trochu vyjeveně, až mi jí začalo být líto, takže jakmile přišupajdily obě dvě pod moji suprovou větev, už už jsem celá hrrr zvedala svoji zabahněnou neobratnou tlapu, abych ji poplácala konejšivě po hlavě, ale naštěstí mi v mysli včas udělala humbuk Jasnava, která mi už tehdá v jeskyni připomínala, že na vlčata musím být něžná. No sotva se mi podařilo tu divokou nohu blížící se k Felininé hlavince zklidnit, málem jsem z chudinky vyklepala duši, ale takhle jsem jí naštěstí udělala na hlavě jen malý blátivý otisk. Jemně jsem ji totiž pohladila. Zlá tlapka! Hezky na vlčata musíš, tlapko! Nemůžeš bejt divoká! když jsem tlapu vracela zpět na zem, hnusně jsem se na ni ušklíbla, aby věděla, že něco provedla špatně. Musela jsem jí přece dát za vyučenou! “Neboj Feldo, to je jenom déšť,“ zazubila jsem se na ni, Feline mi chudáček připadala celá zdrblá. Jenže Nerissa, která zřejmě byla chytřejší jak já, mi jasně dala tím svým dotazem najevo, že nechápou, co znamená, když prší. Celkem mě naštvalo, že mě samotnou nenapadlo, že ony to chápat nebudou, když sotva vykoukly na svět, pokárala jsem se, že jim musím všechno co nejvíc vysvětlovat tak, jako mě všechno vysvětlovala moje máma. Ať z nich jednou vyrostou hodně chytrý vlčice! “Je to vodička. Déšť jsou kapky vody, která padá z mráčků. Když jsou mráčky dlouho na nebíčku, jednou za čas se celý nafouknou vodou a pak ji ze sebe musej nějak dostat, takže ji začnou pouštět na nás, víte? Pak se říká, že prší. Ale není to nic špatnýho, voda je prima, protože když prší, víc roste tráva a kytičky, a kytičky jsou hrozně hezký! Barevný, voňavý, budou se vám líbit,“ usmála jsem se na ně, sklonila hlavu a ňufákem je obě polaskala na tom jejich. Nejdříve Nerdu a pak Feldu. Tentokrát se mi to povedlo láskyplně a něžně.
Obě dvě se následně po scénce s kapkou vody schovaly pod moje břicho, tak jsem drobet roztáhla nohy od sebe, abych jim udělala více místa, ale vypadalo to, že se schovaly akorát tak včas. Zanedlouho se u nás totiž objevil nějakej cizinec, kterej se celej třepotal a vypadal… No, fakt divně. Já naštěstí nikdy nikoho neodsuzovala, možná proto, že jsem sama byla divná a ani jsem nic takového nedovedla, takže jsem se na něj radši jen přátelsky usmála, aby se cítil dobře, protože vrtěl ocasem a vypadal, že je hodnej. “Eeeh, ahoj!“ zavrtěla jsem mu ocáskem nazpátek a nakoukla mezi svoje nohy na holky. Tulily se ke mně, zřejmě se jim cizinec nezdál, takže jsem nohy radši stáhla víc k sobě, aby nebyly tolik vidět a aby byly ve větším bezpečí. “Jak se jmenuješ?“ krátce jsem zapátrala v mysli, dokud mi nedošlo, že je to zbytečný a že si ho stejně nepamatuju, ale tak jako tak mi připadalo, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Ale divný bylo, že byl v našem lese, že by to byl nějakej novej člen? “Já jsem Marion a dole jsou moje dcery, Nerissa a Feline,“ společné seznámení jsem doprovodila dalším úsměvem, aby ten utřepánek věděl, že se už dál klepat nemusí, že je všechno oukej, ale nakonec mi to nedalo, musela jsem se ho zeptat – “nemusíš se třepat, všechno je v pohodě. Máš ze mě snad strach?“ zastříhala jsem zvědavě oušky.

<< úkryt

Holky byly nadšený, takže i já jsem byla nadšená. S úsměvem jsem poskakovala spolu s nimi a máchala ocáskem ze strany na stranu. Nikdy mě nenapadlo, že jít ven je něco tak vzrušujícího, ale když si holky myslí, že je to super, tak to asi fakt super bylo, ne? Možná jsem nad vším jenom špatně přemýšlela, nebo spíš nepřemýšlela, měla bych se na svět dívat jinýma očima. “Vy se vážně tolik těšíte?“ zazubila jsem se na ně, zatímco jsem se zastavila těšně před východem z jeskyně a zahleděla se ven. Nebylo kdo ví jak hezké počasí, nesvítilo sluníčko a ani nebylo zrovna moc teplo, ale aspoň už nebyl sníh. Nicméně já milovala květinky, stromečky, travičku a celé jaro, takže mě fakt už štvalo, že ta zima trvá tak dlouho. Navíc si, podle mě, holky zasloužily lepší seznámení se světem, než byly tyhle miniaturní kapky deště padající z nebe na vlčí kožíšky. “Feli, Neri, tohle znamená „jdeme ven“! Tohle je ten venek, chápete?“ nepřestávala jsem mávat ocáskem, abych dala najevo radost z celé téhle situace. Holky na mě zřejmě přenášely nějakou pozitivní náladu. Asi jsem si na ně už zvykla, naštěstí. Dřív mě obě štvaly, ale teď už mi nevadilo s nimi být. Možná to bylo i tím, že už to nebyla taková malá počůrávající a pokakávající se mrňata, která furt chtěla jenom sát mlíko. “Venku je to lepší jak v jeskyni, venku se dá dělat hodně věcí, a navíc je venek hroooozně velikej. Existuje venku strašně moc míst, který můžete vidět, na rozdíl od té jeskyně,“ s veselým poskočením jsem konečně vyrazila, ale jakmile jsem byť jen vystrčila čumák, začalo na nás mrholit a tím pádem nám zvlhly kožichy, což bylo hodně nepříjemný. Minimálně pro mě. Celou mě to rozrušilo, a to až tak, že jsem holkám zapomněla pomoct při seskočení z maličkaté římsy. Seskočila jsem si z ní sama a s odfrknutím se oklepala a následně si ještě olízala čumáček. Byly na něm kapky. “Prší,“ zkonstatovala jsem s divokým zavrtěním hlavy a raději zaběhla pod mohutnější jehličnan naproti nám, abych se před deštěm aspoň trochu schovala. “Pojďte sem!“ houkla jsem na ně, aniž bych se zajímala, jestli třeba nechtějí pomoct či nejsou vyděšené. Běžná matka by určitě zůstala po jejich boku, když jsou venku úplně poprvé, a nebo je minimálně odvedla někam na suché hezké místečko, ale já opravdu běžnou matkou nebyla. Nejdřív moje pohodlí, pak pohodlí ostatních! Vykukujíc hlavou zpod větví jsem na holky zírala, no, byla jsem ráda, že jsem aspoň já v suchu. “No pojďte, prší!“ vybídla jsem je znovu, protože tam furt jen tak postávaly jako tydýti a nespěchaly se schovat, což mi přišlo mega divný. Přece nikdo nechce bejt mokrej, ne? Nu, a tak jsem čekala a čekala, a u toho přemýšlela nad nesmrtelností brouka.

// 359

Vypadalo to, že jsem u té pohádky neusnula jen já, nýbrž i Jasnava, která vypadala dost rozespalá a možná i trochu zmatená, takže jsem opatrně přicupitala hlouběji do jeskyňky, abych se s nimi mohla přivítat. Stejně Víla, Nickolas i ostatní byli pryč a tím uvolnili místečko, tak co bych za svými vlastními vlčaty, která mě už štvala míň oproti čase po narození, nepřišla? “Jak se vám líbila pohádka?“ zavrtěla jsem na holky svým chundelatým ocasem, kterým jsem trochu, ač nechtěně, vymetla čumák Jasnavě, ale ta otázka o pohádce platila i pro ni, takže jsem se zadkem nakonec (naštěstí pro ni) přitiskla ke zdi, abych dohlédla očima hezky na všechny tři vlčice. O-och! Jsme čtyři vlčice a žádný vlk, hehe, přišlo mi prima, že jsme tu zbyly samotné.
Když jsem zaslechla kroky a hned potom hlasy, začenichala jsem, takže jsem díky tomu věděla ještě o vteřinku dřív jak holky, že dorazil Vento, takže jsem mohla s holkama souhlasně skotačit, když se začaly radost, že jejich super strejda konečně přišel. “Jo, jo! Vento!“ výskala jsem a u toho se odrážela předníma packama od země, abych nadnesla polovinu svého těla radostně vzhůru. Ocásek by se mi byl určitě kejval jak metla ze strany na stranu, ale zůstal uvězněný na zdi i s mým zadkem, takže smůla. Osvobodil se z těch jeskynních spárů až tehdy, co se holky vybatolily přivítat Ventíka. Feline mezitím zajímalo, kdo je ten jejich tatínek, což bylo docela pochopitelné, ale já tak nějak nevěděla, co na to takhle z fleku odpovědět a drobet mi z té nervozity vyschlo v krku, takže jsem to zahrála tak trochu do autu, abych měla čas popřemýšlet. Navíc se mi to nechtělo řešit teď, když dorazil Vento a očividně ještě s někým dalším. “Řekneme si to venku,“ laškovně jsem na ni přitom mrkla, aby si myslela, že je to něco děsně zajímavého, nebo třeba nějaká super hra, na kterou se může těšit, a pak jsem ji čenichem pobídla zezadu do zadečku, aby se šla přivítat s tím malým vlčetem, které už Vento akčně představoval. Tiše jsem si povzdechla, když jsem zůstala stát za holkama jako solný sloup s pohledem upřeným na to hnědé mimino. Bylo mi jasný, že holky jednoho dne budou chtít jejich tatínka poznat, já přece taky měla tatínka a toho jsem moc milovala, bylo mi líto, že ony ho mít nebudou, jenže jsem nevěděla, kde Adirama hledat a… Vlastně jsem o něm nevěděla vůbec nic.
Rychle jsem zamrkala, když kolem mě Vento proplul dozadu pro nějaké jídlo, a zaostřila zrak na malé vlče. Byla drobnější a ustrašenější než ty moje dvě kuličky, ty už za tu dobu, co jsou na světě, značně vyrostly. Aspoň budou mít podobně starou kámošku, přišla jsem blíž k vlčeti, abych si ho mohla očichat, takže té vyděšené chudince svým studeným mokrým čumákem rejdila v kožichu sem a tam, ne zrovna něžně, pač jsem v sobě moc něžnosti, neměla, že ano, až jsem nakonec zabrousila i k jejímu přirození. Až jsem byla hotová, odfrkla jsem a zvedla hlavu nahoru. Prostě jsem všechny nové vlky ráda očenichala, líp jsem si tak zapamatovala jejich pachy. “Já se jmenuju Marion, jsem máma Nerissy a Feline,“ představila jsem se jí nakonec, protože Vento byl tak roztržitý, že představil jen mé dcery a na mě s Jasnavou úplně zapomněl, musela jsem se teda chopit slov sama. Když jsem však pronesla to kouzelné slůvko „máma“, zalechtalo mě v bříšku a moji řeč pak doprovodilo i nezbedné uculení. Líbilo se mi to čím dál tím víc, být mámou asi bylo super. “Chystáme se zrovna ven, holky jsou v jeskyni už moc dlouho, ale možná byste si pak mohly pohrát,“ s vrtícím ocáskem jsem pohlédla nejdříve na své dcery, co na to vlče a vlastně i na můj návrh říkají, a pak na toho nového hnědého ustrašánka, stejně mi připadalo, že možná bude lepší, když tu nějakou chvíli bude sama s Ventem, aby si zvykla. “Že, Jasnavečko?“ kdo ví proč, ale pořád jsem děsně nutně potřebovala od tety Jasnavy schválení a potvrzení toho, co říkám. Možná to bylo tím, že jsem si málo věřila?
Počkala jsem, jestli se vlčata budou chtít před dobrodrůžem venku trochu najíst, a pak jsem se vydala z jeskyně pryč. Těšila jsem se, co holčičky řeknou na ten svět tam venku, bude to totiž jejich premiéra!

>> les

// 358

Většina se nacpala do té pidi jeskyňky, kde se ta tmavá vlčice, která se zřejmě jmenovala „Víla“, když ji tak strejda Nickolas oslovoval, chystala vypravovat pohádku. Já jsem jako malá milovala pohádky, vlastně možná i teď je miluju, tak mě zajímalo, jestli si je holky oblíbí. Já je radši poslouchám, než povídám, mohla bych pasovat tu Vílu na hlavního vypravěče pohádek, aby je holky nechtěly po mně, cukly mi uši, když jsem se posadila k malé jeskyňce tak, abych slyšela to vyprávění, které právě započalo. Zůstala jsem před tou jeskyní úplně sama, tak jsem si lehla a na natažené tlapky před sebou si položila hlavu. Možná to ale bylo dobře, že jsem se nesnažila natlačit mezi ostatní. Byla jsem ze všech největší a nejmohutnější, určitě bych tam byla někoho zalehla nebo minimálně někomu znepříjemnila pobyt.
Když jsem se zaposlouchala do vyprávění, hlas vlčice mě pomalinku uklidnil a z části i uspal. Přestala jsem přemýšlet a najednou mi bylo hrozně příjemně. Cítila jsem teplo z plápolajícího ohýnku a připadalo mi hrozně fajn, že jsme tu všichni tak pohromadě, že jsem si dovolila zavřít oči a opravdu na moment usnout.
Nespala jsem však tvrdým spánkem, takže když se Víla jala odcházet a strejda Nickolas pak ještě ke všemu spadl na tlamu, s cuknutím hlavy nahoru jsem rázně vyskočila na nohy. Trochu jsem se lekla, přece jen v tom tichu to udělalo celkem humbuk, ale mé rychle bijící srdíčko se rychle uklidnilo. S tichým výdechem jsem sledovala, jak ti dva odcházejí, a pak opatrně nakoukla do jeskyně na své malé vlčice. Zajímalo mě, jestli budou spinkat nebo ne?

// 357

Moje flekatá dcerka mě oslovila, což byl… Vážně zajímavý pocit. Zůstala jsem stát v závěsu za ní, hleděla na vlčici, která jim bránila v cestě, a u toho se rozpačitě se usmívala. Nevěděla jsem, jak nejlíp reagovat, proto jsem nakonec jenom mlčky zavrtěla ocasem na pozdrav a dál nic, možná, že to takhle bude nejlepší. K Risse jsem jen sklonila hlavu, abych mohla svým studeným velkým ňufákem polaskat její drobnou hlavičku za to, jak milounce mě oslovila. Její hlásek byl tak nevinný a roztomilý, že mi snad i trochu zaplesalo srdíčko, to oslovení „maminka“ bylo vážně něco. Asi se mi pozice mámy začínala líbit! “Holky žijou tady ve smečce – se svojí mámou a mojí mámou, jejich babičkou,“ pronesla jsem sebejistým pevným hlasem, tedy alespoň jsem se o něj pokusila, neb mě to trošilinku vyvedlo z míry. Přece jen, já sotva tušilo, kdo jejich otec je, natož abych věděla, kde se teď vyskytuje. A věděla jsem, že já s tátou vyrůstala, takže mě moc mrzelo, že holky tuto možnost mít nejspíš nikdy nebudou. Mají ale strejdu Venta a… A spoustu dalších.
Vlčice se pokusila holky přesvědčit, aby ji následovaly. Nabídla jim pohádku, což byl fakt prima nápad, souhlasně jsem teda kývla, byla jsem ráda, že se jim oba dva tolik věnují. Na moment jsem se zahleděla ven a zamyslela se, takže jsem zůstala zaseknutá stát na místě, jenže pořád mi vrtalo hlavou to zavytí tety Maple a taky to, jak akčně Ventík vyběhl ven. Chtěla jsem se podívat, co se děje, jenže jsem tu holky nemohla nechat úplně samotné, takže jsem se nakonec jen s povzdechem otočila a vydala se za nimi hlouběji do jeskyně. Doufala jsem, že se mamka, teta nebo Vento brzy vrátí a řeknou mi, o co šlo. Taky bych pak ráda vzala holky ven, tady to už je pěkná nuda, nebavilo to tu mě, natož je. Určitě se musely kousat nudou.

// 356

Pokývala jsem zamyšleně hlavou, vlastně to asi byla pravda. Kdybych na vlčata mluvila jednoslovně, naučila by se mluvit jenom sekaně a používala by jen pár slov. Třeba by holky pak uměly říkat jenom: „máma, táta“, táta vlastně asi ne. Vždyť nemaj nikoho, komu by takhle říkali, s posmutnělým úsměvem jsem se na holky koukla. Asi mě to trochu mrzelo, nikdy nezažijí úplnou rodinu, jakou jsem měla odmalička já. Budou jen s mámou a babičkou, aspoň ale mají velikou smečku a hodně strejdů a tetiček, koukla jsem se na Jasnavu, pak na Nickolase a nakonec na Ventíka. Byla jsem ráda, že mám kolem sebe tolik dobrých vlků, kteří mohou aspoň trochu vynahradit holkám jejich tátu, o kterém jsem nyní neměla žádné informace. Byla jsem však plně rozhodnutá, že ho jednoho dne najdu a holky mu představím, aby věděla, že je jejich otcem, a především aby ony věděly, kdo je jejich otec.
Zaslechla jsem zavytí tety Maple, které mě trochu vyvedlo z míry. S cuknutím jsem vyskočila hbitě na nožky a s rozčapenýma nohama naslouchala jejímu hlasu, dokud neutichl. Zmateně jsem se pak s otázkou v očích koukla na ostatní, ale nejvíc pohotově se zachoval Vento, který se jal situaci zkontrolovat. Srdíčko se mi divoce roztlouklo, nejraději bych šla s ním, ale možná by se pak holkám stýskalo a měly by strach, že jsem šla pryč, což jsem nechtěla. Zase mě omezujou vlčata, našpulila jsem naštvaně rty. Byla jsem odjakživa zvyklá si dělat to, co chci a jak chci a kdykoliv chci, jenže najednou jsem se musela podřizovat někomu dalšímu. Nakonec jsem si jen s táhlým povzdechem sedla zpátky na zadek a zahleděla se zamyšleně na Nerissu, která chtěla následovat Venta ven z jeskyně. “Nemůžeme jít za strejdou Ventem,“ odpověděla jsem neutrálním tónem, který naznačoval, že jsem na moment odplula do jiného světa a jsem tím pádem duchem nepřítomna, “musíme zůstat tady.“
Moji roztržitou nesoustředěnou dušičku přitáhl zpět až hlas Feline, která se umanutě přidala ke své sestře, načež se jen tak z ničeho nic začala batolit těma svýma obtloustlýma vlčecíma pacinkama k východu. “Feline!“ vyhrkla jsem a zadek mi vystřelil nahoru, vlastně mě to asi vyděsilo. Neměla jsem s útěkářskými vlčaty žádnou zkušenost a má dcera si nasadila takové roztomilé a ke všemu odhodlané tempíčko, že mě ze všeho nejvíc šokovalo, že ho nasadila a prostě se naprosto vážně vydala pryč. Už jsem chtěla vyrazit za ní, jenže cestu jí zkřížila cizí vlčice a následně i strejda Nickolas. Teda ne můj strejda, jejich strejda! Přenesla jsem na něj své zelené zraky a nechápavě zamrkala, “jaké nebezpečí?“ Jasně, věděla jsem, že to zavytí tety Maple nehlásilo nic dobrého, ale nenapadlo mě, že je to až tak špatné. Najednou mě to znovu rozrušilo, “co se děje?!“ vždyť tam někde mohla být i moje máma! Srdíčko se mi divoce roztlouklo a dech zrychlil. Zůstala jsem na Nickolase zírat, prozatím neschopna další reakce.