Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 10

Ve chvíli, kdy se Marička začala kymácet ze strany na stranu kvůli tomu, že nepochopila, že má tlapku, jež byla zvednutá, položit na zem, ji Newlin chytil. Marion tlapu položila a hlasitě si oddechla. Z tváře jí zmizel zděšený výraz a nahradil ho výraz úlevný. Předtím zakulacenou tlamičku do písmene Ó, změnila na úsměv, kde jí lezly i zoubky, co byly sněhově bílé a ostré jako malé jehličky. “Telu telu! Tlap Tlapity! Cuci covu!“ křičela vesele na Newlina a vrtěla u toho ocáskem. Měla prostě radost, že se jí někdo věnuje.
Newlin to ale nevzdával a pokoušel se dát Maričce druhou lekci chození. Vlče na něj nezbedně vrtělo ocáskem a olizovalo si čumák. Ve skutečnosti ji to nebavilo – chtěla si s Newlinem hrát, ne se něco učit. Vůbec nechápala, proč by se to vlastně měla učit, když už to zkoušela a stejně jí to pořád nešlo. “Hát laci! Nep uci nemal! Nelde nelde!“ Drmolila a do toho rázně vrtěla hlavou. Zvláštní na tom však bylo, že se stále pobaveně usmívala. Když ji ale pak tak podporoval a snažil se ji přesvědčit o tréninku chůze, nakonec jí zjihlo srdce a rozhodla se to ještě jednou vyzkoušet. Trošinku zvážněla (jen tak, jak bylo u vlčete možné) a hlasitě vzdychla. Tohle ji opravdu nebavilo, ale nechtěla vidět jejího skoro kamaráda smutného. On by z ní přece měl radost, kdyby se naučila chodit, ne? Zvedla zase tlapku podle jeho pokynů a začala s ní mávat ve vzduchu. Newlin s ní sice nemáchal, ale Marion prostě máchala. Pořád jí nedocvaklo, že ji musí položit o kus před sebe. Nyní však, když rovnováhu zase začala ztrácet, tlapku alespoň položila na zem. Nepohla se však z místa ani o píď, proto se začala mračit, sedla si na zem a nahodila velmi naštvaný výraz. “Lolo mele! Neu coset leco! Neflef to!“ Bručela. Snažila se mu vysvětlit, že se to učit nebude, protože jí to prostě nejde. “Loli nelam ledat!“ pokrčila bezradně ramínkama a povzdechla si. Jak jen má dát tu tlapu před sebe? Jaký proto má udělat pohyb? Ta tlapa se vždycky zvedne jenom nahoru a vůbec nejde před ni. Najednou z ničeho nic, jak tak seděla, zvedla svoji přední tlapu, jež byla před chvílí ve vzduchu a začala si ji okusovat. Chtěla totiž tlapičku potrestat za to, že ji neposlouchá. S vrčením do ní aktivně a se zájmem hryzala a pak ji celou oslintanou natáhla k Newlinovi a ukázala mu ji. “Tla zlo! Nepolo tla me!“ párkrát pokývala hlavou, aby tomu, co teď řekla, dodala ten správný říz a tlapu zase položila zpět na zem. Naklonila zlehka hlavičku na stranu, nastražila ouška a nahodila dokonalý štěněcí výraz. Čekala až jí dá Newlin nějaké nové pokyny, jak zlepšit chůzi.

// 9

Když ji Nééfflin pochválil, usmála se na něj a pyšně vypjala hruď. “Jojo! Cikofna!“ několikrát přikývla hlavou. Měla radost. Ještě ji nikdy nikdo nepochválil! Žaludek měla z toho rozrušení celý sevřený, srdce jí bušilo a očka jí těkala ze strany na stranu, když sledovala Nééfflina. Pochvala, to byl opravdu skvělý pocit. Spokojeně vzdychla a následně naklonila hlavu zlehka do strany, když jí vysvětloval, že to venku zanedlouho pozná. Snažila se porozumět tomu, co říkal. Sice slovům moc nerozuměla, ale pointu pochopila. Prostě ji vezme ven a ukáže jí to tam. Jak se jí vrtěla ta malá metlička radostí, přidal se do toho i celý zadek. Chrochtala a nadskakovala, aby dala najevo, že ven jít chce.
Nééfflin byl dokonce tak hodný, že jí začal ukazovat, jak a co dělat s tlapičkama, aby se pohnula z místa a neměla přitom BUM havárii. Nejdřív se jí do toho moc nechtělo, takže akčně zavrtěla hlavou. “Nep!“ umíněně si sedla a našpulila rtíky. Když však Nééfflin seděl naproti ní a tak žalostně koukal a prosil, zželelo se jí ho a zadek od země zase zvedla. Plně se soustředila, tohle byla otázka života a smrti! Zahleděla se na svoje tlapy, ale pak oči zvedla k němu. “BUM nep?“ zeptala se, a když ji ujistil, že ji zachrání, chvíli na něj koukala, ale pak se začala usmívat. “Býle býle! Tlapi tlap!“ přikývla a zvedla pravou tlapku do vzduchu. Na třech nohách se jí však stálo dost špatně a okamžitě začala balancovat ze strany na stranu. Pusinka jí vytvořila malé písmenko Ó a do toho se přidal zděšený výraz. Nějak nepochopila, že tu tlapku musí položit na zem, takže ji měla zvednutu ve vzduchu a máchala s ní dopředu a dozadu. Vlastně tlapkou dělala ten pohyb, který po ní Nééfflin chtěl, ale nepoložila ji. Začala kňučet a do očí se jí vehnaly slzy, cítila se tak bezmocná. Chtěla to umět hned! A všecko teďka! Proč jí to pořád nešlo a všichni kolem ní to uměli? Převážila se do té strany, na které měla zvedlou tlapku a začala padat. BUM havárie přicházela, zachrání ji Nééfflin, nebo ji nechá spadnout?

// 8

Tento zvláštní vlk překypující pozitivní energií na malou, nadšenou, avšak dost silně zmatenou Maričku začal chrlit tolik věcí, že jí zanedlouho zmizel úsměv ze rtů a nahradil ho výraz zoufalství. Marion se teď cítila naprosto příšerně, protože Nééfff-lin, jak si jeho jméno převrátila v hlavě, jí kladl tolik otázek a ona, ač moc chtěla, mu nedovedla odpovědět. Přišla si jako v pasti, protože ji její jazýček neposlouchal. Nadechla se, otevřela pusinku dokořán a tím jí vylezly ven její jehličkovaté zoubečky. “Néééééff! Nééééépfff!Nnnn…Lin!“ Vypotila za sebe. “Nééééfff—pfffLin!“ Opravdu se snažila. Když říkala začátek jeho jména, měla tlamu rozevřenou dokořán, jakoby čekala na to, až jí tam nakaká nějaký pták. Při písmenku „F“ hodně prskala kolem sebe a díky tomu měla celou mokrou srst u tlamy. Lin jí šlo vyslovit dobře. Zůstávala sedět na zadku a očka jí zářila. Konečně se jí někdo věnoval tak, jak ona chtěla! Ocásek jí metl ze strany na stranu, až země pod ním byla absolutně vyleštěná. Kývala zběsile hlavou, i když vůbec nevěděla, na co se Nééééfffflin ptá. Co je to? Co je velký svět tam venku? Kde je venku?! A co je venek?!! Postavila se na všechny čtyři, ale stále neudělala ani krok – pamatovala si, jak si nabila tlamu. “Vuuli! Cloo vuuli! Clo le vuuli?!“ vyřvávala směrem, kterým byl šedý vlk. Doufala, že jí porozumí. “Tlap tlap, flanda mlanda!“ několikrát přikývla a ukázala tlapkou ven. Pak ale udělala krok dopředu, převážila se na tlapce vpřed a v očích se jí objevil zděšený výraz (malé vlče plné výrazů, pěkné). Tlapu stáhla zase k sobě a bezradně zaskučela. “Tlap tlap neee. Buum tlap!“ posadila se a rozhodla se, že vlkovi řekne svůj příběh. “A lam blum! Tlaplamatla! A laz bzuuuum!“ ukázala tlapkou před sebe a udělala pohyb, jakoby čarovala. Pak se začertila a pokračovala: “Bluluumla! Pferemla! A la plaplatlap!!“ Mračila se a bylo jasné, že popisovala něco, co se jí hodně nelíbí. Zůstala stát naproti Neeeeflinovi, zrychleně dýchala a srdíčko jí rozrušením bilo jako o závod. Pak se ale usmála a natáhla k němu pacičku, aby mu dala najevo, že se o ni má postarat.

// 7

Do jeskyně Sarumenské rodinky vkráčel další vlk, který byl celý černý. Marion zazářila očka a jemně se pousmála. Tady byla taková velká sešlost, tohle, že je celá rodina? Už chtěla začít vrtět ocasem, ale pak se zasekla, začala přemýšlet, což pro ni bylo obzvlášť obtížné. Jemně oči přivřela a pak je zase otevřela. Do rodiny přece patřila jenom maminka, tatínek a... Možná ti dva divní bratři, kteří tu pořád voprdelkovali a brali pozornost rodičů. Nemohla je mít tak oba dva pro sebe, ale jejich pozornost se dělila mezi všechny tři. To se jí moc nelíbilo.
Mezitím však do jeskyně vtrhl další vlk. Byl tak energický a aktivní a mlel páté přes deváté, že se Marion začala uchechtávat. Moc mu nerozuměla, vlastně... Rozuměla jen pár slovům. Za tu dobu, co byla tahle hvězdička na světě, stihla pochytit význam jen pár slov, takže tomu zbytku prostě zas tak moc nerozuměla. A navíc, když se na ně chtěla zeptat, nevěděla jak! Nešlo jí vyslovit to, co chtěla. Ale třeba, co znamená veverka? Kdo je veverka? “Blleee....Blleeebbbb!“ začala prskat. Veverka! Našpulila rtíky a když k ní docaptal ten šedý vlk a podivil se nad tím, že je jiná, začala mu říkat: “Bllleee...bleeebellfff...ka! Bleeebeeeffflluuuka!“ pyšná na to, že dokázala vyslovit to slovo, které si předtím řekla v mysli, se celá zatetelila a usmívala se od ucha k uchu. Sice tohle vyslovit bylo dost náročné a sebralo jí to snad polovinu sil, které za tu dobu, co odpočívala, načerpala, ale stálo to za to. Rozhodně to stálo za to! Měla pocit, že konečně může vyjádřit to, co chce. Jak tak seděla, vypjala hezky hrdě hruď a zavřela oči. Čekala pochvalu. Pak se ale vlk zeptal, kdo by s ním chtěl jít ven, Marička neváhala a zvedla svoji tlapičku vzhůru jako někde ve škole. “Áááá! Ááááhhh! Vrrrr!“ snažila se na sebe všemožně upozornit, kdyby si jí náhodou rodiče nevšimli. Moc chtěla jít ven s touto energickou koulí. No, a jelikož nevěděla, jak na sebe upozornit, začala prostě křičet a vrčet. Mávala tlapkou nahoře u stropu jeskyně a očima dokořán sledovala vlka. Nechtěla, aby odcházel, zajímal ji. Moc ji zajímal. Bála se, že zase odejde tak, jako všichni dotyční, kteří ji zajímali. “Talali! Lalal-blublu-mo!“ žbleptala a začala se zase smát. Pak natáhla tlapku k Newlinovi a začala v sedě poskakovat nahoru a dolů. Jakoby pérovat v tlapkách a přitom stále seděla. “Mlamla! Mlamlamlamlu!“ Vlastně ani nevěděla, co říká. Ona sama to nevěděla, jak to mohl vědět někdo jiný? Prostě jen chtěla mluvit.

// 6

Maričce se opravdu nelíbilo, že všichni odcházejí dál od ní. Sice ji oba rodiče konejšili, otec do ní dokonce drbl tlapkou, ale to jí nestačilo. Chtěla, aby ta hloupá vlčice přišla blíž, aby si ji mohla tlapkou pohladit, dotknout se jí, cítit její kožich! A ona ne a ne to pochopit a stále blíž nepřicházela. Tak sakra, já jí říkám, aby přišla blíž, a naopak všichni jdou blíž k ní, tak co to je?! naštvaně svraštila čelíčko a tak se jí na obličeji vytvořily rýhy zvané vzteklost. Posadila se a ouška nastražila dopředu. Až teď si všimla, že tam leží něco, co zvláštně smrdělo. Tak tohle je to jídlo? Jídlo není jenom mlíko? oblízla si čenich a zhluboka si povzdechla. Pořád jí nešlo do hlavy, že ti dospělí jsou tak hloupí a nechápou, co jim ona chce říct a co si přeje. “Čččč!“ od tlamičky jí odlétlo pár slin, jak se urputně snažila promluvit a tím na sebe i upozornit. “Čeeeem číííkááám!“ hlasitě se rozdýchala, tohle vyslovit ji stálo opravdu mnoho sil. “Máááčo! Čeeem!“ v její hlavičce říkala něco jako „mámo, sem!“, ale vyslovila úplně něco jiného. Najednou však vypjala hruď a na tlamičce se jí objevil spokojený úsměv. Jak skvěle jsem to řekla, skoro bezchybné! Jen hloupý by nepochopil, co jsem říkala! Očka jí zářila, byla si jistá, že teď už vlci pochopí, co malá hvězda celé jeskyně chce a co si přeje.

// 5

S trhnutím se Mari probudila. Když spala, ležela na boku, takže po probuzení nadzvedla horní část těla a opřela se o tlapu. Trochu zmateně si to tu prohlédla a zakoulela očima po jeskyni. Byla tu nějaká nová vlčice, kterou dosud nespatřila. Nadechla se, aby si trochu zapamatovala její vůni a tiše na ni koukala. Samozřejmě si všimla, že se jim matka nabízí, aby se mohla vlčata nakojit, ale když Mari teď šíleně zajímala ta vlčice. Sice na ni koukala nevěřícně, ale i tak se k ní natáhla jak špagátek, aby si ji mohla očichat. Nicméně na ni nedosáhla, vlčice stála moc daleko. Po chvíli to vzdala a odplazila se k matce, aby si mohla dát mléko. Lehla si na bříško, roztáhla nohy od sebe (jako rohožka) a zachytila se za cecík, přičemž začala spokojeně dumlat. Teplé mléko a matčina blízkost jí dodávala pocit bezpečí. Jantarovýma očima koukla na maminku, mírně se pousmála, ale pak se dál kojila.
Po dopapkání se svalila na bok, hlasitě vydechla a po malé chvíli z ní vzešel i poměrně hlasitý brk. Zazubila se a sedla si na zadek. Pozorovala své sourozence a přemýšlela nad tím, jak je možné, že oni už tak „plynule“ mluví a staví se na tlapky. Ona když to zkusila, hned spadla. Zamračila se, štvalo ji to. Nechtěla být pozadu! A navíc se chtěla seznámit s tou vlčicí, ale nevěděla, jak na sebe upozornit – chtěla k ní dojít, ale věděla, že by se jí to nepovedlo. Když to zkoušela minule, nabila si čenich. Nakonec jen natáhla přední pravou tlapku před sebe směrem, kterým byla Darkie a začala ječet. Možná to bylo trochu otravné, ale co? Však to byla jediná holčička, mohla si to dovolit. Máchala s tlapkou a pištěla. „Whaaa! Blaaam blaaam! Bluuuum!“ vyprskala nějaké žblepty, opravdu se to slovům nepodobalo. Bylo to však to jediné, co dokázala. Stále mířila tlapou na Darkii, ale jelikož k ní vlčice zatím nepřiběhla (když si vlče písklo, měla hned přiběhnout!), začala Mari úzkostlivě plakat. Z očí se jí řinuly slzy jedna za druhou a ona dál ječela. "Čeeem! Ččččmmmm!!" rozzlobeně začala tlapičkou mlátit do země a spolu s pláčem se nyní i mračila.

Jeden z bratrů chrněl a ten druhý se vydal jako nějaký kulhavý pavouk ven z jeskyně. Mari nechápala, proč. Vždyť tady je bezpečně a dobře, proč by měla chodit ven? Ani za mák se jí nechtělo. Když se jí otec na cosi zeptal, zvedla k němu hlavu a rošťácky se usmála. Očka jí zářila. Co myslel tím, co se děje? Jak jako, co se děje? zamyslela se nad tím a z dálky pozorovala, jak se Cass snaží o chůzi. Když ho tak sledovala, vlastně to ani nevypadalo tak těžce, rozhodla se, že to vyzkouší. Pohoda, usoudila v mysli a urputně začala přemýšlet nad tím, jak vlastně poskládat tlapky pod sebe, aby se mohla zvednout. Nejdříve přední tlapku složila před sebe, pak druhou přidala k ní a na nich, na třepajících se nožkách, se pokusila zvednout. Zabrala a nožky se jí hned rozklepaly ještě víc jak předtím. Zadkem stále seděla na zemi, nějak ji nenapadlo zvednout i zadní nohy, takže zadkem seděla/polovičatě ležela a předníma se zvedala. Zanedlouho jí to ale přišlo moc těžké a tak svůj první pokus o zvednutí se vzdala. Spadla zpět na zem a hlasitě začala dýchat. Je to snadný, jen musím přijít jak na to. Když to zvládne bratr, já to taky zvládnu! Nechtěla zůstávat pozadu. Tentokrát teda zapojila přední i zadní tlapky, takže za pomoci předních i zadních tlapek se nakonec díky velkému úsilí zvedla, ale netrvalo dlouho a převážila se na bok, takže si pěkně natloukla bok a záda. “Aaaaau!!“ vyjádřila okamžitě, že se uhodila a očka se jí opět zalila slzami. Bylo to taková malá hysterka Sarumenská. Koukla na otce a nakrčila čumáček do tvaru, který jasně říkal „jestli hned nepřijdeš, spustím takovej brek, že ohluchneš!“, ale byla hodná a dala mu ještě malou chvíli na to, aby teda došel. Takže zatím jen šklíbila a vzlykala. Zanedlouho, pokud Nokt nedorazí, spustí. Je to jako taková malá nášlapná mina.

// 4

// 3

Marion se velmi zamlouvalo, jak si jí její otec všímal. Celou dobu na něm měla přilepená kukadla a usmívala se jako sluníčko. Stále ležela na těch zádech, a když zrovna teda nekoukala na otce, tak očima rejdila po okolí, a u toho poslouchala, co si rodiče vypráví. Ne všechno pochopila a ne všemu rozuměla, ale bylo jí to celkem jedno, neřešila to. Nepovažovala za důležité nějaké rodičovské tlachání, podle ní řešili oba dva nesmysly. V tom okamžiku se ale otec shýbl a začal ji lechtat čenichem na bříšku. Mari se zasmála a začala se celá kroutit jako žížalka. Jeho čenich byl studený a vlhký. Jenže vlk se zanedlouho oddálil a už ji více nelechtal, to se jí nelíbilo, chtěla znovu. Zamračila se, a jak ležela na těch zádech, začala mávat tlapkama ve vzduchu. “Eččččeee, čeeeeeečččč!!“ Tím, jak dychtivě křičela a snažila se dosáhnout svého, se celá zakuckala. Bylo náročné vyjádřit to, co chtěla po otci, slovy. Nešlo jí pořádně vyslovit jediné slovo, pěkně ji to nervovalo, byla naštvaná. Nechápala, proč jazýček neříká to, co ona chce. Mračila se tedy na otce a ignorovala všechny kolem sebe, chtěla jen tátu. A vůbec ji nezajímalo, že o kus dál se její prdlý bratr rozmajznul o zem. Jen mu věnovala kratičký pohled, mírně přející úšklebek (neměl dělat kraviny, že ano) a pak zase koukala na tátu, přičemž ho znovu vyzvala zakňučením.

// 2

Marion se podařilo docílit toho, čeho chtěla. Oba dva rodiče si jí najednou všímali. Otec ji nazval takovým divným slovem, které nikdy neslyšela. Mrňavá? Co to je? Kdo to je? Já se jmenuju mrňavá? napadlo ji a zkoumavě si ho celého prohlédla, jestli mu náhodou nehráblo – měla totiž za to, že se jmenuje Marion, vždyť ji celou dobu takhle oslovovali. Ale že by se jmenovala Marion Mrňavá, no taky to byla možnost. Koukala na něj jako na zjevení, dokud ji znovu neoblízl. To se ze slziček najednou stal smích a tlapičkama zabouchala do země ještě jednou. To se mi taky líbí! Ještě, ještě! začala teda pištět a dál mlátila pacičkama, chuděrka nevěděla, jak jinak má ten pocit, že chce znovu oblíznout, vyjádřit. Když na ni ale začal mluvit a říkal ta divná slova, přičemž se u toho tvářil dost vážně, přestala a jen na něj koukala. Co to po mně jako chce? On se jmenuje táta? A ona máma? No a co jako, v čem je problém? zapřemýšlela, dál na něj koukala a začínala mít pocit, že on je nějakej divnej. Proč jí to furt opakuje, copak si myslí, že je ale úplně vadná, že nechápe, že on je táta a ona máma? Koukla tedy na Wolfganii, jestli i ona je tak mimo jako Noktisiel, že teda jestli se narodila mimózním rodičům. Ona beruška vůbec nepochopila, že chtějí, aby to zopakovala. Mlčela jako zařezaná a střídavě koukala z otce na matku a z matky na otce. Pak koukla přímo před sebe, když si to tak uvědomila, bylo to vlastně poměrně vtipný, jak se ti dva chudáci snaží něčeho docílit. Vždyť já to chápu, že jste táta a máma, vy troubové!! Začala se hlasitě piskláčkem smát a u toho jí zářila očka nadšením. “Táttttttrrrrrbbbbrrr“ našpulila rtíky, když žblekotala a u toho hezky zaprskala přímo na své dva ležící bratry. Doufala, že je přitom hezky poplivala. Pak se ale zase začala smát, měla zatím ještě tenký a pronikavý hlásek. Vzhlédla na rodiče a zakřenila se. “Trrrbrrrrbuuu,“ zapleskala pacičkama o zem a překulila se na záda, přičemž si pokrčila přední pacičky k tělu a zadní nožky rozvalila do stran. Když koukala na ty obří, nadprůměrně velké hlavy rodičů takhle vzhůru nohama, byla to švanda. Jsou nějací hloupí, vůbec nechápou, že já chápu, že jsou táta a máma. Proč mi to furt opakovali? zapřemýšlela nad tím ještě jednou a z čumáčku jí nemizel pobavený úsměv.

// 1

Malé a drobné tělíčko té nejbarevnější vlčice z celé rodinky polehávalo v blízkosti matky. No, přesněji řečeno byla tato mladinká vlčice zalezlá přímo u bříška její maminky. Příjemně totiž hřála a jí se nechtělo ani pohnout. Navíc, co kdyby se pohla a matka by od ní někam odešla?! Co kdyby ji tu nechala?! Co kdyby zůstala na tomto světě sama?! Vykulila najednou oči a celá se roztřásla. Pohled převedla na Nokta, o kterém, jak zrovna nedávno konečně pochopila, nebyl jen nějaký náhodný kolemjdoucí, ale byl to její otec. To, že Wolfi byla matka, to pochopila rychle, ale to, proč tady ten nohatec, co skoro naráží hlavou do stropu, jak je tak moc vysoký, pořád postává a otravuje, to pochopila až teď nedávno. Spokojeně zamrčela, když ji oblízl. Všimla si ale, že jeho oči se nedívají do těch jejích a že on už olizuje bratra a ne ji. A ona najednou ucítila tak divný pocit. Chtěla celou jeho pozornost jen pro sebe. Zhluboka se tedy nadechla a z ničeho nic pištivým hlasem začala jančit: “Tátátátáátátá!!“ U toho začala mlátit svojí přední tlapičkou, jak ležela, do země. Na čele se jí objevily vrásky z toho, jak se mračila a koukala na otce, jakoby se snad něčím provinil. Jakoby něco provedl. Proč je tak zabedněnej? Proč se ke mně nepřitulí? Chci pohladit! přemýšlela ve své hlavě. Víte ale, co ji nejvíc rozčilovalo? Že myšlenky měla, ale netušila, jak to vyjádřit a jak říct to, po čem touží. Chtěla pohladit, chtěla cítit jeho lásku, ale nevěděla, jak to říct. Byla tak bezradná. Z toho beznadějného pocitu se nakonec rozplakala – z očiček jí začaly vytékat velké slané slzy a ona znovu začala mlátit tlapičkou do země. “Paaaaaa! CCC! Paaaaa, tááááá! Heeeebbeeee!“ žblekotala skrze vzlyky rychle za sebou ve snaze vyjádřit svoje pocity. Pak ale utrápeně se zaslzenýma očima vzhlédla na matku, chtěla od ní pomoci, hledala v ní útěchu. Slyšela, že to, co říká nezní ani trochu tak, jako to, co si myslí a co chce říct. Proč? Proč to bylo tak těžký?!