Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Esíčka

Když Feline zmínila, že Adiram voní sladce, nadechla jsem se. Měla pravdu, ale já si to nikdy předtím sama od sebe neuvědomila. Jo, voněl mi, ale nepřemýšlela jsem nad tím, čím to vlastně voní. Usmála jsem se, “jo, máš pravdu. Je to sladká vůně,“ kývla jsem. Jak jsem asi voněla já? Nenápadně jsem začala čenichat ve vzduchu a pomalu jsem svůj čenich směřovala ke své hrudi. Zohnula jsem hlavu, jak nejvíc jsem dovedla, a snažila se si sama k sobě přičichnout. Moc dobře to ale nešlo, tak jsem nakonec zvedla packu a oňufala ji. “Já moc sladce nevoním,“ podotkla jsem a koukla na dcerku. Když jsem ji chvíli sledovala, jak se vyptává Adirama a jak na něj hezky hledí, uculila jsem se – ta byla sladká až až, přitom ani tak nemusela vonět.
Zajímal ji můj náhrdelník, nejdřív jsem souhlasně přikývla, ale pak vzápětí zavrtěla hlavou. “No vlastně… Jo i ne,“ zazubila jsem se. “Našel ten kamínek. Tu zelenou květinku. Nevím kde, ale když jsem byla malá, dal mi ji jako dárek. Schovala jsem si ji ve skalisku u nás doma, a… A pak,“ nemohla jsem si vzpomenout. Po chvíli přemýšlení jsem se nakonec na Feline jen omluvně usmála, “a pak nevím. Prostě se mi nějak ocitl na krku. Jen tak jsem ho našla i s touhle šňůrkou,“ packou jsem zavadila o černou koženkovou šňůru, na které kamínek visel. “Babička má taky ozdůbku, všimla sis jí? Takový modrý kamínky na náramku. Asi ani nevím, kde ho vzala, zeptáme se jí, až ji uvidíme.“

Adiram byl nějakej napruzelej. Furt šel kdesi před náma, místo aby se zapojil do naší rodinné konverzace, páč do rodiny už taky patřil, že ano, a pak jen vyhrkl, že půjdeme do Sarumenu všichni a to hned. Trochu mě to vyvedlo z míry, zastavila jsem se a s povytaženým obočím na něj koukala. Musela jsem si to v hlavě ještě jednou celý přehrát od začátku, až pak jsem je dohnala a srovnala s nimi tempo. “Jo, myslím, že Rissu domů odvede,“ kývla jsem. K tomu, že jde s náma domů, jsem se moc nevyjadřovala, ale nakonec mi to nedalo a aspoň jsem zavrtěla ocasem, “třeba už Rissa bude doma a budeš ji moct poznat. A třeba je obě vzít někam na výlet,“ ani jsem nepřemýšlela o tom, že už by mi je třeba nemusel nikdy vrátit, že už bych holky nemusela nikdy vidět. Brala jsem ho jako kamaráda. Jako spojence, který ví, že obě dvě holky patří do Sarumenské smečky a ať už je vezme kamkoliv, vždy je dovede zpět. Jemně jsem do Adirama dloubla čenichem, připadal mi nějaký naštvaný. Rychlým rázným krokem pokračoval k Sarumenu a já z něj najednou měla trochu divný pocit. Byl naštvaný? “Chtěl bys jim ukázat, kde bydlíš?“ nabídla jsem mu opatrně. Možná, že jsem ho já rozesmutnila něčím, čím jsem nechtěla?

>> Sarumen

Souhlasí, děkuji moc. Super zábavná rychlovka, která mě však drobet potrápila :D :-)

Přidáno

Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem, když mi potvrdila moji domněnku. Jak pak by taky mohla chtít bydlet s takřka cizím vlkem? Radostně jsem na dcerku pohodila hlavou a olízla jí, docela prudce, avšak v mém podání velice láskyplně, tvářičku. “Můžeš ho poznat kdykoliv a jakkoliv budeš chtít, Felinko. Kdybych byla tebou, určitě bych svého tatínka chtěla taky poznat,“ kývla jsem na ni, a zatímco jsem na Feline pořád vrtěla ocasem, pohledem jsem ucukla k Adiramovi. Snažila jsem se z jeho tváře vyčíst momentální pocity a stav mysli, nicméně nepatřila jsem zrovna mezi nejbystřejší lišky bystroušky, takže jsem nevyčetla ani ň. Snad jen, když se usmál, jsem usoudila, že mu to možná nevadí. “Ale kdybys chtěl, můžeš jít s náma do Sarumenu,“ pokrčila jsem rameny a vydala se spolu s ním hledat Rissu. On uváděl směr a já se ho držela – tak jako vždy každého. “Nebo se bojíš? Proč nechceš? Myslíš, že by se ti tam nelíbilo? Nebo je to pro tebe daleko?“ naklonila jsem hlavinku nechápavě do strany a s povytaženým obočím jsem chvíli mlčky hleděla před sebe, až jsem si nakonec odfrkla a zavrtěla prudce hlavou, že mi uši pleskaly o čelo. Nechtěla jsem nad tím nijak víc dumat, kdykoliv jsem nad něčím totiž nějak intenzivněji přemýšlela, byla jsem pak akorát zmatená. Nechala jsem ho, ať mi sám poví důvod.
“Feline a jak se ti táta líbí? Voní ti? Co říkáš na jeho ozdobičku na hlavě?“ otočila jsem hlavu na dceru, snažila jsem se ji nějak zapojit do konverzace, aby se necítila odstrčená. Když jsem zmínila Adiramovu korunku, natáhla jsem přední packu a mírně poskočila, abych na korunku dosáhla a mohla do ní šťouchnout. Ani jsem se ho nezeptala a bezostyšně do toho drbla, ale byla jsem královnou jednoduchosti a prostosti, tak mu to snad ani nemohlo připadat divné. Mně to připadalo v pohodě. “Má to asi jako takovou ozdobu tak, jak já mám ten náhrdelník, který mi vyrobil tvůj strejda Kenai,“ usmívala jsem se jak ťunťa, no měla jsem prostě jen radost. Byla jsem ráda, že jsme všichni dohromady, nic víc jsem teď nepotřebovala.

>> Tenebrae

S přivřenýma očima jsem se na něj nevěřícně ohlédla, když nakonec pronesl, že mě při případné velké únavě poponese, ale dál jsem to neřešila. Nějak jsem nevěděla, jestli to myslí vážně nebo si ze mě střílí, a nechtěla jsem se ztrapnit, tak jsem mlčela.
Jenže to, co řekl pak, bylo po delším zamyšlení z mé strany vlastně… Pravdivé. Znělo to logicky. Já teda zrovna moc logicky myslet neuměla, ale tentokrát jsem to cítila srdcem! Jo! Cítila jsem, že mluví pravdu. Možná jsem byla moc naivní, ale sama nad sebou jsem nikdy moc nepřemýšlela. Nedumala jsem nad tím, jestli jsem nebo nejsem důvěřivá, prostě jsem se vždycky chovala tak, jak jsem zrovna chtěla. Nebyla jsem zrovna dumající hlavička, spíš spontánní vlče. No, přestože jsem tentokrát nechtěla, rozvrtěl se mi ocásek, a tím jsem dala najevo radost. Hloupej ocas! Nechtěla jsem mu ukázat, že mám radost z toho, že mě hledal. Sice jsem k tomu asi neměla důvod, ale nechtěla jsem vrtět ocasem, ten zlobivej ocásek si vrtěl sám kdy a jak chtěl. “Sarumen je na jihu. Je to velikánský les hned vedle toho velkýho červenýho jezírka,“ řekla jsem, aby teda příště věděl, kde mě má najít.
Jeho návrh se mi moc nezdál, tak jsem na něj chvilku nic neříkala. Chtěla jsem se nad ním zamyslet, a než se moje hlava probrala a myslet opravdu začala, chvíli to trvalo. Kdybych nechala rozhodnout je, asi by si vybraly maminku, ne? Nebo koho bych si vybrala já, kdyby se mě rodina zeptala, s kým chci žít? Maminku nebo tátu? zelenkavá očka jsem upírala někam před sebe. Myslí jsem pro tuto chvíli byla úplně někde jinde. Vzpomínala jsem na tátu a na svoje dětství, až zvuky našich společných kroků, které jsem po chvíli zaslechla, mě vrátily zpět. “Myslím, že si vyberou mě. Vždyť tebe vůbec neznají,“ podotkla jsem a koukla a Feline, která se k tomu všemu vůbec nevyjadřovala. “Felinko, s kým chceš bydlet? S mamkou, babičkou a tetou Maple v Sarumenu nebo s taťkou ve smečce, kterou neznáš?“ nevinně jsem zamrkala. Vlastně to moc nevinné nebylo, protože jsem – ač bez špetky škodolibosti, tahle vlastnost mi byla cizí – vypíchla všechny pravdivé věci. Holky se narodily v Sarumenu a byly ještě moc malé na to, aby šly s někým, koho sotva poznaly někam, kde to vůbec neznají. Nebo jsem se pletla?

Nerissa | srpen 1/10

Všimla jsem si, jak Nerisska sama posedává u stromu. Chvilku jsem ji z dálky pozorovala, jestli na někoho nečeká, že by hrála třeba na schovku a počítala do deseti, ale pak mi připadalo, že je tu spíš osamocená, než že by měl někdo přijít. Ještě jednou jsem se rozhlédla po okolí, abych jí případně nekazila hru, ale nikoho jsem neviděla. A jak jsem se na ni tak koukala, přišlo mi líto, že je tu takhle sama. Možná, že byla smutná?
Pomalu jsem k ní přišla s úsměvem na tváři. “Ahoj Rissečko,“ pozdravila jsem ji zavrtěním ocásku a dolezla až k ní, přičemž jsem se jak padající hromada těžkých kamenů svalila zadkem na zem vedle ní. Vzdychla jsem. “Copak tu děláš? Jsi tu sama?“ bylo mi líto, kdyby byla smutná z toho, že nemá žádné kamarády nebo tak. Já to totiž jako malá cítila podobně a nechtěla jsem, aby se jedna z mých malých holčiček cítila stejně jako já. Nechtěla jsem, aby pociťovaly, že mají jinou mámu a možná, že jsou i ony jiné. Doufala jsem, že jenom řekne, že na někoho čeká.

Šli jsme hledat Rissu. Adiramovi se asi nelíbilo, že byla Rissa s Raysterem, ale mě Rayster přišel v pohodě. Dobře, možná byl trochu poťouchlej, občas asi aji mimo, ale kdo ne, že? Vždyť já sama byla mimo! “A co kdybych chtěla poponést já?“ povytáhla jsem obočí a koukla na něj. Bylo príma, že to tak roztomile nabízí malé Feline, ale co já?! Já tady přece byla taky a ušla jsem stejnou štreku jako Feline. Bylo úplně jedno, že ona má krátký nožičky, já bych se nechala poponést taky. Už dlooouho mě nikdy nikdo nenosil, naposledy, když jsem byla malej prďola, a to už jsem si moc nepamatovala. Já si jako nepamatovala moc věcí obecně, ale právě proto bych měla zažívat různé situace pořád dokola, abych měla víc a víc zážitků. Feline ale poponést nechtěla, takže jsem souhlasně přikývla, a ač jsem před chvílí řekla, že chci poponést, přitakala jsem jí: “Jo, nejsme unavené, budeme captat po svých nožkách!“ Občas jsem se chovala spíš jako malé vlče než jako máma, ale… Feline to určitě nevadilo. Zachichotala jsem se, jako kdybych řekla vele vtip světa, jemně čenichem šťouchla do Felči a při tom pokračovala hezky v cestě. A to jsem ani nevěděla kam, protože jsem zapomněla, kde jsme Rissu s Raysterem naposledy nechali.
Adirama zřejmě pohoršila ta myšlenka o domově, protože téma pořádně rozvinul. Zpomaleně jsem zamrkala a podívala se na něj, chvíli mi trvalo, než mi všechno, co řekl, doputovalo do hlavičky. “Eeeh,“ nevěděla jsem, co mu na to jako říct. Co ode mě chtěl? Co očekával? “Nepřemýšlela jsem o tom, jak to chci udělat, protože nikdy nebylo potřeba. Ty jsi tu nebyl, je náhoda, že jsme na sebe narazili,“ pronesla jsem, zlehka u toho pokrčila ramínky a poskočila si z packy na packu. Vůbec mě to nerozrušovalo, nebrala jsem to jako nějaké vážné téma, byla jsem v pohodě. “Žejo, Felčo? Žijeme v Sarumenu a od tam se nehneme. Ale když holky budou chtít, můžeš si je pujčovat,“ podívala jsem se na Feline a usmála se na ni. “Ale jenom když ony budou chtít. Nebo je můžeš navštěvovat u nás, mám hodnou mamku i alfičku Mapličku, jim to určitě vadit nebude,“ asi jsem měla trochu mylný představy o tom, co mé mámě a tetě Maple vadí a nevadí, ale já prostě nějaké vážné situace řešit neuměla. Pro mě nic vážné nebylo, všechno bylo v poho! Na klid.
No, tímhle to pro mě bylo vyřešený. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji. “Kdy asi na tu Rissečku narazíme. Bylo by fajn, kdyby se s tátou seznámila dřív, než ho zas půl roku neuvidíme,“ ušklíbla jsem se. Možná, že jsem uvnitř sebe cítila nějaké výčitky a proto jsem mu to teď 2x po sobě řekla. Slíbil, že se zase potkáme a pak se na mě vybodl. Tak, jako každej vždycky. Byla jsem na něho asi naštvaná. Jediní, kteří se na mě nikdy nevybodli, jsou Sarumenští.

Poté, co jsem se na Feli ještě jednou usmála, jsem tiše vzdychla. Chvíli jsem ji v sedě pozorovala. Ten její zvláštní klid a vyrovnanost, bylo to u vlčete takové neobvyklé. Já bývala v jejích letech, vlastně asi i teď, úplně jiná. Každý je jiný. Překvapilo mě ale, jak neutrálně na toho pěkného ptáčka zareagovala. Tak nějak bez elánu. Možná to ale bylo tím, že měl alpou hlavu svého nově poznaného tatínka?
Zastříhala jsem visacími oušky a zaostřila pohledem Adirama, když pověděl, jak se ten ptáček jmenoval. S úsměvem jsem vzhlédla k obloze, jestli ještě někde nějakého neuvidím, ale už na ně možná bylo moc pozdě. Asi šli spinkat. “Líbil se mi,“ podotkla jsem tiše.
Zajímal se i o Nerissu, což mi připadalo fakt dobrý, že ho nezajímá jen jedna, ale rovnou obě dvě, tak jsem na něj zavrtěla tím svým huňatým ocasem. “No Rissa zůstala s Raysterem. Je to nás novej kamarád,“ těkla jsem pohledem po Felči, ale pak ho vrátila zpět na Adirama, a ostýchavěji dodala: “Teda aspoň myslím.“ Doufala jsem, že Rissa s Raysterem opravdu zůstala, že ji pohlídal a ona se mu někde neztratila. Trochu jsem znejistěla, váhavě jsem si olízla čenich a přešlápla neklidně na místě. Určitě by ji nenechal nikam jít, Rayster možná působil jako… No, podobně jako já, ale na vlčátka bez tak uměl dávat pozor. Jo. A Rissa navíc není vlčátko, co by sálo mlíčko, už je to trochu starší vlčátko a určitě by aji sama trefila domů. Určitě nemá hlavičku po mně, ale po Adiramovi, tak je to v pohodě. “Ale podívat se po ní můžeme, to je pravda. Třeba na ni narazíme cestou domů,“ souhlasně jsem kývla, a zatímco jsem už už natahovala packu, že vyrazím, zeptal se na tu divnou otázku. Znovu jsem si kecla na zadek, a zamračeně na něj koukla. “Jak to myslíš?“ hlavu jsem naklonila nechápavě na stranu. “No přece doma.“ pokrčila jsem rameny. Kde bychom asi tak měly bydlet? V Sarumenu jsem se narodila nejen já, ale i holky, takže to byl jednoznačně ten nejvíc nejlepší domov. “Chceš bydlet s náma?“ Možná se cítí sám! “Třeba u nás v lese ještě bude nějaký místečko navíc,“ usmála jsem se na něj, nicméně matně jsem si vzpomínala, což bylo zvláštní, protože já si na moc věcí nevzpomínala, že už jsem mu to jednou navrhovala. Nebo ne?

Znovu jsem se rozzářila, když se mě Felinka zastala a rázně Adiramovi řekla, že nelžu. “Jo, maminka nelže!“ zopakovala jsem vzápětí po ní s vážným kývnutím hlavy, abych tomu dodala tu správnou šťávu, ale při tom všem jsem vrtěla ocasem. Nepřipadalo mi to celé jako nějaká vážná situace, neměla jsem špatný pocit, strach a ani obavy, byla jsem prostě… Ráda. Měla jsem radost, že jsem Adirama z ničeho nic potkala a mohla jsem tak alespoň jedné ze svých dcer ukázat tátu. Já vyrůstala s tátou, takže mě moc mrzelo, že ony by tu možnost třeba neměly a nikdy by ho nemusely ani poznat. Ač jsem se jim snažila vtlouct do hlavičky, že táta není důležitý, věděla jsem, že v mém životě důležitý byl. Jak správně reagovat a vysvětlovat jsem už ale nevěděla, tak jsem to prostě zkoušela touhle cestou, o které jsem tak trochu pochybovala, takže to, že se tady Adiram jen tak vyskytl, bylo prostě vážně skvělý.
Seděla jsem dál vedle Feline, ocasem máchala ze strany na stranu a přihlouple se pořád usmívala. Bylo mi jedno, že na mě Adiram nereagoval, zajímalo mě jen to, co na to všechno bude říkat Felinka. “Feline má ještě sestru, jmenuje se Nerissa,“ koukla jsem na moment do jeho očí a čekala, jestli na to něco řekne. Sledovala jsem jeho tvář, jestli se mu nějak změní výraz, ale pozornost jsem neudržela moc dlouho, takže jsem nakonec zase, jako vždy, začala rejdit očima všude možně po okolí. “Jé hele, pták,“ výskla jsem a prudce zvedla packu, abych Feline mohla ptáčka ukázat. Letěl kolem nás a hlasitě si prozpěvoval. Jó, příroda byla úžasná. “Feli Feli,“ ducla jsem do ní packou a znovu na ptáčka ukázala, aby ho třeba náhodou nepřehlédla. “Líbí se ti? Mám ráda ptáčky, jsou roztomilí. Takoví malincí, ale hodně zpívají, takže když si třeba připadám někdy sama, s těmi ptáčky si sama nepřipadám,“ usmála jsem se a Felinku JEMNĚ poplácala packou po hlavičce. Už se mi podařilo si tu jemnost trochu osvojit, ale tak jako tak jsem se na to musela soustředit.

Oba byli tak zmatení, až jsem z toho začala být taky zmatená. Lehce jsem se zamračila, našpicovala klopatá ouška a natočila hlavu vpravo, pak vlevo a pak zase zpět vpravo, celou dobu s pohledem upřeným do Adiramových očí. “Jak jako určitě ne?“ povytáhla jsem obočí. Proč jako ne? Jak to jako myslel? Však to on tehdy říkal, ať jdeme dělat dospělácké věci. “Ale tys říkal, že dělat dospělácký věci je v pohodě,“ pokrčila jsem rameny a jemně se k němu natáhla tělem, abych ho líp slyšela, co to tam vlastně tak zmateně blekotá. Pořád jsem u toho ale seděla. Letmo jsem se pouze koukla na Feline, která z toho taky byla celá paf. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, možná bych taky měla bejt paf? Třeba je to normální reakce, bejt paf, když se někdo dozví o tom, že má vlčata. “Nemůžeš mít vlčata? Vždyť máš teď dvě, tak nevím, proč bys nemohl,“ to mě fakt pobavilo, byl tak vyšokovanej, že si myslel, že nemůže mít vlčata a přitom tady před ním jedno stálo! Ťulda jeden! Chytila jsem se packou za tlamku a nahlas se zasmála. “Ale né, Adirame, vážně máš vlčata, jsou tvoje! Najisto!“ teď už jsem se postavila. “Nevím, jestli mít pánskej nedostatek znamená mít vlčata? Tak já mám tím pádem zase vlčicový nedostatek, protože taky mám vlčata. A jsme teda oba dva nedostatkoví. Společně,“ hleděla jsem na něj jak bukva a vrtěla přitom ocasem. Jo. Byla jsem tupá. “Ale tys dělal dospělácký věci, já dělala dospělácký věci a podle tety Jasnavečky z našeho Sarumenskýho lesa z dospěláckých věcí vzniknou v bříšku vlčice vlčata, chápeš? Tys říkal, že dělat dospělácký věci je v pohodě, takže… Je to v pohodě, neboj!“ mávla jsem nad tím packou, aby se nestrachoval. Ani mě nenapadlo, že jsem mu tu stejnou větu už před chvílí řekla. Opakovala jsem se hodně často? Vypadal chudák vážně celej vyjevenej. Asi jsem ho překvapila. A o tom, co se mi snažil vysvětlit, jsem neměla ani šajna. Nechápala jsem ho. Nevěděla jsem, jak fungovala těla vlčic a jak těla vlků, prostě se jen… Narodila mimina potom, co na mě skočil. Takže jsem si odvodila, že když vlk na někoho skočí a chytne ho packama kolem boků, pak prostě vzniknou vlčecí mimina. Jo, přesně tak. měla jsem v tom díky Jasnavečce jasno. Jasnavečce jasno, hehehe.
Feline chudáček nevěděla, co si počít, tak jsem ji packou jemně šťouchla za zadek a postrčila ji tak k Adiramovi. “On sice říká, že není tvůj táta, ale já vím, že je, protože jinej vlk se mnou dospělácký věci nikdy nedělal, Feli. Takže… Klidně ho můžeš obejmout! Já ho taky objímala, objímat se je vážně super, dívej!!“ chtěla jsem to dceři názorně předvést, aby neměla strach a trochu se uvolnila, tak jsem se k Adiramovi nahrnula jako balvan a natiskla se na něj. Hrudí na hruď, krkem na krk, no prostě jsem ho málem porazila, chudáka. Huňatý ocas mi máchal sem a tam, byla jsem prostě nadšená. Vše bylo super! Představit dceři jejího tátu jsem vždycky chtěla. Škoda jen, že tu s náma nebyla Nerissa.

Přitulila jsem se k dceři, zatímco z mého těla postupně odcházel ten nepříjemný pocit těžkosti. “Musíš na mě příště zavolat, já jsem asi zapomněla, že máš ještě pořád krátký nožky,“ kousek jsem od ní poodstoupila, abych si ji mohla prohlédnout a dát si s ní čumák na čumák, ale zaskočilo mě, že byla celá taková rozpačitá a ztuhlá, možná mi chtěla říct něco tajnýho. Zastříhala jsem oušky, našpicovala je na ni a lehce k ní přiblížila hlavu, její tiché zamrmlání o bobku mě ale upřímně pobavilo. Zasmála jsem se a pak na ni mávla packou, že se nic neděje, a namísto toho, abych ji ukonejšila stejně tichým hláskem, který použila ona, jsem hlasitě vykřikla: “Nic si z toho nedělej, Feldo! Každej bobkuje! Já taky dělám bobky! Aji Rissa dělá bobky! Všichni na světě dělaj bobky!“ usmívala jsem se na ni, hezky zvesela, ani mě nenapadlo, že jsem teď chuďátko pravděpodobně uvedla do větších rozpaků, než ve kterých zatím byla. Já ale měla dobrou náladu, mávala jsem ocasem a chrochtala, byla jsem prostě ráda, že jsme se společně našly a že byla stejně ráda, jako jsem teď ráda já.
Pak jsem si vzpomněla na Adirama, že je tu vlastně s námi. Otočila jsem se k němu čelem a packou na něj ukázala. “Tvůj táta,“ oznámila jsem, jakoby se nechumelilo, a udělala k Adiramovi pár kroků blíž. “Náhodou jsme na sebe narazili, tak jsem ráda, že ho můžeš poznat. Ale on tě asi taky nezná, tak se můžete poznat společně. To je Feline,“ ukázala jsem packou na dceru, “a to je taťka Adiram,“ a pak packou na Adirama. A nakonec, celá zadýchaná z toho sáhodlouhého seznamování, jsem si kecla zadkem prudce do trávy a mlčky hleděla z jednoho na druhého. Jo, takové situace asi nebyly úplně mojí parketou, možná by se tu lépe hodila nějaká vlčice s taktem, který já jsem neměla. Nepřišlo mi divný, že má dcera vidí svého otce poprvé v životě, prostě… Jsem to brala tak, jak to je.

Koukla jsem na něj s jemně povytaženým obočím, asi jsem úplně tak nechápala, co tím myslí. Posledně? To jako tehdá, co na mě skočil, jako to dělají všichni dospělí vlci, a vlčata se mi pak z ničeho nic objevila v břiše? Krátce jsem se zamračila, neuměl si ani představit, co všechno jsem si vytrpěla! Kolik bolesti mě to stálo, jak unavená jsem byla. Tiše jsem vzdychla, “však jsme se od té doby neviděli, tak o jakým posledně to mluvíš?“ zahuhlala jsem a mrskla při tom ocasem. Určitě se totiž musel splést. Asi si teď myslel, že jsme se mezitím viděli ještě jednou, abych mu tu velikou novinu mohla říct, ale to nebyla pravda. Teda pokud mě paměť neklame, což běžně klame, ale měla jsem pocit, že teď výjimečně ne. “Vlčata se narodila až potom, co jsme spolu dělali ty dospělácké věci, tak nechápu, kdy jsem se jako měla pochlubit,“ breptla jsem a do poslední části věty dodala trochu ironického nádechu. Koukla jsem na něj a pohledem setrvala, a to až do doby, než moji už tak dost naštvanou maličkost znova nevytočil. To jsem od něj o pár kroků poodstoupila a jala se hledat svoji dceru dál.
Měla jsem však štěstí, Feline se totiž kdesi v dálce, přímo na obzoru, začala kolíbat přímo k nám jako malinkatá šedivá kulička chlupů. Úlevně jsem vydechla, napětí ze mě neuvěřitelnou rychlostí opadlo, až jsem se z toho roztřásla. Chvíli jsem nevěřila, že je to vážně ona, ale čím byla blíž, tím víc jsem z ní poznávala. “Feli,“ celá rozněžnělá jsem se jí vydala poklusem naproti, abych mohla nedočkavě celá hrr obejmout to její voňavoučké, droboučké a celkově prostě nejvíc úžasné vlčecí tělíčko. “Nesmíš se mi ztrácet z dohledu, bála jsem se, že se už neuvidíme!“ zaskuhrala jsem do jejího kožíšku, pak ji olízla na tváři a pohledem starostlivě zkontrolovala. “Kdes byla?“

“Minule?“ lehce jsem se zamračila a v rozhýřených myšlenkách se snažila někde najít tu část „minule“, o které mluvil Adiram. Už to vypadalo, že si nevzpomenu, málem jsem na něj hodila tupej výraz, ale díky bohu jsem si uvědomila, že „minule“ jsem mluvila o Ventíkovi. “Jo, to byl Vento, můj kamarád, ale teď hledám Feline, to není Vento! Vento je můj kamarád!!“ štěkla jsem po něm opakující se, poměrně zmateně podané informace, jakoby snad za tu situaci mohl on, a pak bezostyšně dodala: “Feline je moje vlče!“ A zatímco mi otíral slzu, já na něj jen hloupě s prázdnou hlavou civěla, aniž by mi třeba připadalo divný, že mu říkám o svém vlčeti, přičemž on byl jedinej vlk, kterej na mě skočil zezadu, jak jsem tehdy popisovala vznik vlčat Raysterovi. Nikdo jinej na mě nikdy neskočil, takže to zaručeně musel být Adiram, věděla jsem to, ale nepovažovala jsem za podstatný mu teď říkat, že je to moje i jeho vlče, stačilo snad, že bylo moje a já ho teď hledala, ne? “No tak mi pomůžeš, nebo co?!“ vypískla jsem rozladěně, bylo poznat, že jsem rozčílená.

“Jo, hledám, jo,“ šeptala jsem sotva slyšitelně, avšak naléhavě, když mi v uších přistál cizí dotaz, jestli „něco nebo někoho hledám“. S čenichem pořád vraženým v zemi jsem i nadále chodila v kruhu, až dokud jsem z něj omylem nevybočila a nevrazila tak přímo do někoho, kdo tam postával a nešťastně mi tak zavazel mi při mém stopování. “Auč!“ svalila jsem se na zadek do sedu a zmateně na něj zůstala hledět.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a došlo mi, kdo to přede mnou vlastně stojí, ale i přesto jsem neprojevila žádnou radost. “Vlče! Hledám vlče!“ vyhrkla jsem a znovu vyskočila ze sedu na nožky, abych mohla v hledání pokračovat. “Je šedivý a… a,“ začínala jsem se zakoktávat, nakonec jsem vyhrkla: “Jmenuje se Feline!“ nakonec jsem se plná žalu rozplakala, hledíc na něj velkýma smutnýma očima, a doufala jsem, že mi pomůže. “Šla za mn-mnou a t-teď tt-tu n-n-nikde nen-není!“ skrz divoké vzlyky se mi špatně mluvilo, spíš jsem jen blekotala, jeden se musel pořádně soustředit, aby mi rozuměl. Packou jsem si otřela oči, ještě jednou posmrkla a pak na něj jak uzlíček neštěstí zůstala koukat, jestli mi pomůže. Má křehká dušička se ve mně celá třásla strachem, že jsem Feline opravdu někde ztratila a už ji znovu nenajdu. Na ztrácení sebe nebo někoho jiného jsem byla totiž mistr.

<< Kopretinka

Cupkala jsem živějším krokem. Feline mě rozveselila, měla jsem dobrou náladu, takže se mi nechtělo jenom bezduše ploužit, když jsem zrovna teď v sobě tu duši měla. “Pojď, Feldo, už slyším vodičku!“ vybídla jsem dcerku, a aniž by mě vůbec napadlo, že má pořád o dost kratší nožky než já a tím pádem bude logicky i pomalejší než já, rozběhla jsem se. Zadek mi při běhu casnoval ze strany na stranu, jak jsem byla celá rozjařená, a samozřejmě mi, jako obvykle, uniklo i pár prasečích chrochtíků.
A pak, když jsem doběhla celá zadýchaná k vodě, jsem si vzápětí uvědomila, že Felda nikde není. Úsměv mi z tváře okamžitě zmizel a vyměnil ho až brutálně zděšený výraz, jako bych možná uviděla nějakou děsivou příšeru, která mě chce sežrat, nebo tak něco. “Feli?“ srdíčko mi zběsile tlouklo, nebylo přece možné, že bych dceru teď ztratila, že ne? Možná se jen plouží vzádu s Raysterem a Rissou, i nadále jsem natahovala krk jak žirafa a s očekáváním hleděla směrem, kterým jsem přiběhla, jestli se brzy neobjeví, ale bezúspěšně. “Feli!“ štěkla jsem proto o něco víc nahlas, třeba se zrovna jen šla někde za keřík vyčůrat a neslyšela mě, jenže ani tak se mi odpovědi nedostalo. Možná nešla čůrat. A ani kakat. Vyjukaně jsem připleskla čenich k zemi a začala po ní pátrat, chodila jsem nesmyslně tam a zase zpátky, plná beznaděje, že jsem ztratila nejen ji, ale i všechny ostatní. A pak se mi do očí, jako vždy, když jsem se cítila být v koncích, nahrnuly slzy. Nešťastně jsem posmrkla a dál čenichala po zemi, tentokrát však daleko zuřivěji. Snažila jsem se zachytit jakoukoliv stopu své ztracené dcerunky, ovšem to bych nesměla chodit v kruhu v blízkosti té poklidně tekoucí řeky.

S nadšením jsem její přitulení přijala a opětovala ho, bylo prima se mazlit a ještě víc prima bylo mazlit se s vlastním vlčetem. Teď zpětně jsem nechápala, že mi tak dlouho trvalo, než jsem si k nim našla cestu… Vždyť mít vlastní vlčata, dvě suprový kamarádky, který se mnou zůstanou navždycky, bylo úplně nejskvělejší. Já moc kamarádů neměla – možná je nebavilo si se mnou povídat nebo co, tak mi připadalo úplně boží, že si Nerissu s Feline můžu zapsat do seznamu hned na první místečko. Ducla jsem do ní čenichem a znovu se přitulila, “jo, je to zlá vlčice,“ přitakala jsem. “A proč to udělala nevím, možná jsem ji něčím naštvala?“ tu bolestnou vzpomínku jsem si vyhrabala z hloubky mé poměrně děravé mysli a snažila se ji obnovit, abych Feline mohla odpovědět, ale na odpověď jsem stejně nepřišla, i přestože jsem nad ní výjimečně přemýšlela. Teda snažila jsem se přemýšlet. “Možná jsou prostě někteří vlci jenom zlí, chápeš? My dvě jsme hodný, babička Wolfi je hodná a teta Maplička je taky hodná, ale jak jsou vlci hodní, existujou i zlí. Prostě my vlci se asi určitě dělíme na hodný a zlý, tak když se s někým budeš chtít bavit, nebo snad kámošit, nejdřív se ho zeptej, jestli se řadí spíš k těm hodnejm nebo k těm zlejm vlkům, jo?“ s úsměvem jsem ji po své excelentně vyřčené radě poplácala tlapkou po hlavě, spokojena, že ze mě padá jedno moudro za druhým, a letmo jsem zadoufala, že při svých toulkách na žádný ty zlounský zlouny nikdy nenarazí. Když jsem se jí zahleděla do očí, ve kterých se jí odrážely nejen paprsky večerního zapadajícího slunce, ale především ta dětská nevinnost a neznalost, napadlo mě, že bych je možná ještě nějakou dobu měla doprovázet všude po světě, abych jim v případě potřeby mohla pomoci. I přestože jsem se sama ztrácela a byla mnohdy zmatená jak včelka z jara, chtěla jsem jim být nablízku. Třeba bych jim aspoň v něčem pomohla, ne? Minimálně bych mohla běhat po okolí a zoufale volat o pomoc, kdyby se něco stalo, a tím bych přivolala nějakýho hodně silnýho a úžasnýho zachránce! Jo, jako je to v pohádkách! Milovala jsem pohádky. Škoda, že jsem v nich nemohla žít. “Taky tě mám ráda, Felčo,“ usmála jsem se, “fakt hodně!“
Můj nápad se jí líbil, tak jsem vyskočila na nožky ve snaze být aspoň z poloviny tak hbitá a lehká jako ona, a svý tělo malýho velkýho mastodonta si protáhla. “Tak jo,“ vzdychla jsem spokojeně s pohledem upřeným na Rissu s Raysterem, ale nakonec jsem se prostě otočila a vydala se někam pryč. “Určitě půjdou s náma,“ oznámila jsem Feline a zvesela, úplně jako hopsající zajda, zamířila někam do neznáma.

>> Esíčka