Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mari očekávala nějakou reakci od Newlina, když na něj tolik věcí vychrlila. Jakoukoli! Měla toho přece tolik na srdci, tolik co řešit a mohla se pochlubit spoustou věcí! Třeba že vyčarovala kytičky. Ty krásné barevné voňavé kytičky, které jí ukazoval tehdy v Sarumenu. On ji však zklamal - úplně ji odignoroval. Ještě chvíli stála s úsměvem na tvářičce vedle něj (chvíli jí totiž trvalo, než pochopila, že na ni Newlin prdí), ale když se vydal pryč, docvaklo jí, že si jí už asi nevšimne, že pro něj není teď tak důležitá. To nejdůležitější na tomto světě. To sluníčko na obloze. Že se na ni prostě vykvajznul. Úsměv z tváře jí zmizel, kmitající ocásek se zastavil a svěsil k zemi. Ona zlatavýma očkama koukala, jak se jí vzdaluje a věnuje se nějaké barevné vlčici. Svraštila čelíčko a dupla si naštvaně pacinkou, tohle teda nečekala! Tohle fakt ne!
Otočila hlavinku za zvukem, jež vycházel z tlamičky její drahé maminky. Aspoň někdo o ni má zájem a nezapomněl na ni! Nastražila ouška a několika dlouhými skoky k ní přiběhla. “Mamíííí!“ narazila šňupákem do její nožičky a přitiskla se k ní. Maminčina srst byla tak úžasně měkká a voňavá! Otřela se o ni tělem a radostně na ni pohlédla. “Už umím…Umím vyčarovat kytky! Spoustu kytiček! Voňavých! A…A taky… Už líp mluvím! A bylo tu hnědý vlče! Nevím, jak se jmenuje, ale bylo tady! A taky Život! Vidělas?!“ nadšeně na ni vyhrkla spoustu myšlenek, jež se jí právě honily hlavou. Běžela jí v tom malém mozečku jedna přes druhou a soupeřily spolu, kterou řekne jako první. “A vidělas, jak mě tady Newlin nechal?! Vůbec si mě nevšiml! Šel s tou škaredou vlčicí!“ Nafoukla nazlobeně tvářičky a odfrkla si. Na malinký okamžik zabloudila očkama na svého bratra. Bylo to teda zabloudění tak jako omylem, takže hned se chtěla kouknout zase na matku. Zaujalo ji však něco, co měl v tlamičce. Natáhla k němu krček a začala zběsile čenichat. Pak zvedla pravou přední tlapičku a začala neohrabaně, ale jemně, šťouchat do jeho tlamičky. “Hele! Co to tady máš?“ zeptala se ho zvědavě a pořád na to koukala. Matka se ale vydala pryč směrem domů, takže ji beze slov doběhla a následovala – nechtěla tu přeci zůstat sama! Stále však kontrolovala přítomnost svého bratra, že se drží u nich. Přece jen, ta věcička v jeho šňupáčku ji moc zaujala!

>> Sarumen

Missák
Jednoznačně v této kategorii hlasuji pro Newlina! Protože ho musí milovat snad celý Gallirejský svět. Křehká dušička bez špetky zkaženosti. A ta nádherná barva kožichu!

Miss
Moc se mi líbí vzhled Cynthie, protože je originální a dlouho tu nebyl takový pěkný "protkaný kožich" (připomíná mi mračna na obloze, které rozhání vítr...nebo možná blížící se bouři).

Missče
Gavriil - protože má hezkou barvičku :D

Mari, oslněna jeho dokonalostí, pozorovala proměnu vlče X dospělý vlk a zbožně na něj mrkala. “Nádherné! Můžu taky takhle vyrůst? Teď hned? Můžu být taky takhle krásná?!!“ vyptávala se okamžitě, ale Život jí neodpověděl a šel k vlčatům, přičemž jim začal pomáhat s magiemi.
Mari byla chudáček celá utrápená, protože se jí z návalu velké magické energie dělalo zle a ještě ke všemu ani nevěděla, jak to má využít. Život však vyslyšel její skučení a přišel jí na pomoc. Po jeho šťouchnutí si připadala tak nějak… Jinak. Lépe. Sice moc nerozuměla tomu, jak to bylo možné a vlastně ani nezkoumala, jak to Život udělal, ale bylo jí lépe. Najednou totiž vůbec necítila ten otravný pocit marnosti a bezmoci, naopak v sobě postřehla jakýsi vzrůstající plamínek naděje, že této úžasné magii za pomoci Života porozumí a jednou si ji třeba i osvojí.
Život ji vybídl, ať jde s ním a nazval ji „princezno“, stejně tak jako před chvílí ten hnědý vlček, na jehož jméno si stále nevzpomněla. To oslovení se jí natolik zalíbilo, že se rozhodla, že ho bude používat a bude se tak představovat všem okolo. Posadila se tedy vzorně vedle chundelatého bílého vlanděla a pořádně zapojila smysly, aby porozuměla naplno všemu, co říká. Ze začátku to bylo těžké, vůbec totiž nechápala, jak to dělá. Namáhala si hlavičku a tak si pořádně ani nemohla užít to, co se kolem ní dělo. Například, že všude rostly barevné, voňavé květiny. Chvilku s ní šili všichni čerti a svaly měla napjaté jako struny. Každou chvíli chtěla vyběhnout a ty kytky očmuchat a prohlédnout si je, možná si i nějakou utrhnout a dát si ji za ouško. Náhle však kytky zmizely a Mari posmutněla. Život jí i nadále popisoval a názorně předváděl, co vše s touto magií zmůže - nechal vyrůst kytičkový most a poté i velikou prasklinu v zemi, jež doprovázel lehký třas, který Mari pociťovala. Také jí ukázal, že magie Země má mocné kořeny a další věci, díky kterým může Mari jednou někoho uvěznit! Třeba bratry! Nad tou myšlenkou se pousmála a koukla na Života, který jí položil tlapičku na tlapičku. Kdyby mohla, asi by se začala červenat. Byla v rozpacích. Vyslechla si všechny rady, a koukla na planinu před sebou. Pacinku zpod té jeho vytáhla a trošku si odkašlala, přičemž zavřela očka. Byla to citlivá, vnímavá duše! Potřebovala se před použitím této mocné magie vnitřně zklidnit, byla rozhozená. Několikrát se silně nadechla a vydechla, otevřela oči a na planině před ní se pokusila vytvořit nějaké barevné kytičky. Viděla jich tu přeci spoustu! Modré, červené, oranžové, růžové a fialové! Taky nějaké keříky a menší stromky! Moc se snažila a do těchto čar vynaložila spoustu své síly – povedlo se? Nepovedlo? Zvědavě zvedla zadek od země a zahleděla se do dálky na planinu, jež by měla být prorostlá všemožnými květinami.
Jak se tak soustředila, ani nezaregistrovala, že sem přišli další vlci. Nezaregistrovala jejich pachy ani hlasy. Teprve až jakýsi známý energický výkřik jejího jména jí vrátil mysl zpět do těla. Otočila hlavičku a pak ho spatřila. Jakoby jí srazila vlna radosti – ocas se rozkmital a svaly se škubaly. Poskakovala kolem a radostně frkala. “Newline! Newline!“ křičela. “Newline umím udělat kytičky! Dívej!!“ rozvášněně kolem něj oběhla kolečka a pak ukázala tlapou do dálky. Byly tam ty kytky nebo nebyly? Maminku bohužel ještě nezaregistrovala. Ostatní zde tak nějak ignorovala, ani vlastně nevěděla, kdo tu všechno byl. Pak se však ohlédla na Života a rozhodla se mu znovu položit otázku, kterou mu položila před chvílí, ale nedočkala se odpovědi. “Živote!“ pískla. “Můžu taky takhle teď vyrůst? Chci být stejně krásná, tak jako jsi ty!“ stála naproti němu, vyprsená, usměvavá a s vrtícím ocáskem.

Za malou Marion prosím přeměnit jejích skromných 8 bodů na 64 mušlí :-) děkuji.

Bráška malé Marion se oproti ní choval velmi vyspěle. Přejela ho celého pohledem, když řekl ono moudro že „jsme jací jsme“ a potichu si povzdechla. “Jsme jací jsme, ale já jsem hnědá a ty stříbrný, to je trochu divný.“ Zabrumlala tiše. V tom se ale do řeči vložil malý hnědý vlček, jež se už předtím představil jako Kasius. Marička si ale jeho jméno bohužel nezapamatovala, nicméně si to zatím nijak neuvědomila a hleděla na něj jak na obrázek svýma skelnýma smutnýma očima. Najednou, když už mluvil delší dobu, jí tedy konečně došlo to, že vůbec neví, s kým jedná a propadla panice, že se znemožní. Zrychlil se jí dech i tep a snažila se urputně vzpomenout, jak znělo jeho jméno a co o sobě vlastně říkal – a že toho říkal! Marně. Naštěstí se na Mari vlček tak hezky a vstřícně usmál, že jak se na něj očima, které ještě před chvílí měla přilepené na zemi podívala, roztála. Jeho úsměv byl tak příjemný, že zapomněla na všechny trable a dokonce i na to, že absolutně nemá šajna, jak se vlček jmenuje. “Ach, jsi milý! Děkuji!“ zatetelila se a spokojeně zavrněla. Hodnou chvilku na něj ještě zaláskovaně koukala, ale pak věnovala pozornost i bratříčkovi, který se zeptal, jak může na vše tak bez rozmyslu sahat. “Když to neosaháš, tak nezjistíš, co to je a jestli to něco dělá přeci,“ pokrčila lopatky k sobě a nahodila výraz jako „to dá přece rozum“, přičemž se pak podívala na Kasiuse a úplně si pohledem říkala o podporu a pochvalu, že tak jako sjela brášku a že je úplně hloupý, když neví, že se na vše musí sahat. “Že, hnědáčku?“ pro jistotu se ho i slovně zeptala, aby se dočkala reakce.
Všechna vlčata zkoušela kousek po kousku nové magie, které jim Život dopřál. Marička se nejvíc ze všech magií zamilovala do magie Země (možná i z toho důvodu, že jí přírodu ukázal Newlin a poznala ji jako první věc hned, co vyšla z úkrytu). “Já nevím, líbí se mi, jak se to leskne,“ odpověděla na bráškův dotaz, proč to chce mít na hlavě. Prostě bych tím byla výjimečná, víš?" vyplázla na něj hravě jazýček a pohlédla na Kasiuse, který jí tu skládal další komplimenty. Kdyby to šlo, jistě by se začala červenat. "Hm, Marion! Jmenuju se Marion, ale oslovení princezna se mi moc líbí. Však si myslím, že do princezny nemám daleko," meldovala tak rychle, že se jí pletl jazyk.
Najednou se ale Mari cítila divně. Bylo jí najednou hrozné horko, úplně se začala z ničeho nic extrémně potit! "Co to je?!" hlesla a trochu znaveně pohlédla na Života. "Dostala jsem hroznou žízeň," zasténala a začala se belhat k malému jezírku, aby se mohla napít a osvěžit. Horko v jejím těle stoupalo tak moc, že se jí začaly po cestě motat nožky do sebe a nakonec upadla na zem. "Jeee," hlesla tlumeným, omámeným hláskem. Jen ležela, ztěžka oddechovala a koukala před sebe. Chvíli to trvalo, ale nakonec se zvládla znovu postavit. Horko z jejího těla pomalu odeznívalo a ona se konečně docupitala k jezírku napít vody. "Uf, je mi líp," štěkla po ostatních, jakoby se nechumelilo a zapřemýšlela, co to vlastně bylo. Že by to byla reakce na tu magii, kterou jim teď vypujčil Život?! "A co s tou magií mám dělat? Chci nechat vykvést kytičky, jak to mám udělat? Chci spoustu kytiček, plnou louku kytiček!!" pořvávala na Života, neboť opravdu netušila, jak s magií zacházet. Navíc jí to ani nedocvaklo instinkstivně jako ostatním, ona prostě byla trochu jako "pomalejší", co se dalo dělat no. "Životeeee!" zaskučela, když se vlček věnoval jejímu bratrovi.

// Omluva, jsem neschopná...jako vždy.

Po očku se podívala na svého bratra, byl tak neuvěřitelně nudný! Lehce nad ním protočila očka a už se nadechovala, že mu něco řekne, ale v tom tu za pomoci bubliny přistálo nějaké další vlče, které za svůj život ještě ani jednou neviděla. Zmateně ustoupila pár krůčků vzad od vlčete, které očividně překypovalo dobrou náladou, a zamračila se na něj. Ucítila, že to vlče má zájem o Životovu pozornost a tak jej vyhodnotila jako soupeře. Nechtěla se v žádném případě dělit s nějakým cizincem o tuhle neskutečně zajímavou a záživnou situaci. Přiťapala blíže k Životovi a pohlédla na něj, přičemž se i usmála, chtěla se věnovat zase pouze jemu. Ten jí pohled (a možná i úsměv?) opětoval a rozhodl se, že ji obdaruje stejnou božskou srstí, jakou má on. Když nad ní udělal kroužek a ona pocítila změnu na svém těle, leknutím nadskočila nad zem. “Ou!“ vyštěkla a okamžitě si začala prohlížet svoje tlapičky. Srdíčko se jí rozbušilo a zalil ji studený pot. Cítila na sobě velkou změnu, ale neviděla se, jak teď vypadá. Zahlédla však nedaleko nich malou studánku, takže se rozběhla směrem k ní, aby se mohla podívat na svůj odraz. Mimochodem – nevěděla, jak vypadá, nikdy svůj odraz ve vodě neviděla. “Živote! Jdu tam! Tam ke studánce!“ zakřičela na něj a už radostně poskakovala tím směrem, kterým studánka byla. Zatímco se k ní blížila, natěšeně vrtěla ocáskem a usmívala se jak měsíček na hnoji. Prudce zastavila, aby do studánky nezahučela a nechala svůj tep i dech zklidnit. Vše utichlo, včetně jejích rozvířených myšlenek, a ona se zahleděla do křišťálově čisté vody. Koukala na svůj odraz a ještě hodnou dobu nad ničím nepřemýšlela, jen tupě zírala. Vlastně teď ani nevnímala, že má huňatou srst jako Život. Vnímala pouze to, že je... barevná. Vykulila oči a teprve teď jí začínalo docházet, že je úplně jiná, než jsou její bratři. “Cože,“ zamumlala tichoučce a otočila se ke studánce bokem, aby se mohla podívat i na své tělíčko. Skoro si ukroutila hlavu, ale zvládla to. Otočila se i druhým bokem a pak se vrátila ke studánce zase čelem. Byla šokovaná a nemile překvapená. “Proč jsem... tak barevná? Bratříčci jsou málo barevní a maminka s tatínkem mají na sobě jen černou, bílou a šedou. Proč jsem taková?“ začínala být vyděšená. “Ži-Živote!“ zavolala na něj tichým, bezmocným hláskem. Nerozuměla tomu, proč byla jiná? Proč na kožichu jejích bratrů převažovala bílá, stříbrná barvička a u ní černá? Proč nebyla jako oni? Kde vzala tu škaredou hnědou na obličeji? Ještě hodnou dobu na sebe koukala, pak se tiše otočila zády ke studánce a vracela se zbídačeným, šnečím krokem zpět k ostatním. “Živote,“ oslovila ho. “Živote!!“ oslovila ho ještě jednou a to o dost hlasitěji. U toho vrhla znechucený pohled po Kasiusovi, který nepřestával kecat o blbostech a tím na sebe upozorňovat. Taktéž na sebe strhával veškerou pozornost jejího bratra a Života. “Chvilku mlč!! Teď mluvím já!“ slovně se po něm ohnala a vycenila zoubky. Byla rozrušená, naštvaná a zmatená tím, že je jiná než bratři. “Živote, proč jsem jiná? Proč jsem jiná než mí bratři? Jsem nějaká divná? Maminka ani tatínek nejsou hnědí, proč já jo?“ očka se jí zaleskla a ona nešťastně svěsila hlavu k zemi, přičemž zahrabkala tlapičkou do měkké trávy, aby si osušila vlhké polštářky. “Nechci být jiná,“ hlesla. To, že ji Život obdaroval huňatější srstí, na to už zapomněla a přešla to. Nekomentovala to. Její bratr se nyní pokoušel vytvořit motýlka – stejného, jako vytvořil před chvílí Život. Koukla po něm a ušklíbla se, přičemž dodala: “Svedu to líp jak ty!“ začala se soustředit a představovala si, jak by její motýlek asi mohl vypadat. Následně, za pomoci magie, kterou jí Život daroval, ho vytvořila a začala se radovat, že se jí povedl. Radost však následně zase vystřídal smutek, neboť zahlédla na tělíčku motýlka hnědou barvu a uvědomila si, že stejnou má na obličeji. Zahleděla se na Života a povzdechla si.
Zatímco tu házela sebelítostivé řečičky, z hlavy jakoby se jí vypařili všichni vlci z jejího rodného lesa, které znala. Vůbec si to však neuvědomila, pouze už necítila nutkání o nich mluvit. Necítila chtíč ukazovat vše Newlinovi či její matce. Život nevypadal zhrzen jejím zbarvením, přislíbil jim, že si budou celou dobu jenom hrát, to se jí zalíbilo a zavrtěla ocasem. Zkroušený výraz nahradil výraz plný radosti. “Vážně?!“ výskla a přiskočila k němu. Zaposlouchala se do jeho povídání a pokyvovala u toho hlavou. “Aha, jasně! Rozumím, najdi si svou magii...A co pak?“ žblekotala název hry a skákala mu tím tedy neúnavně do řeči. Když se ale kolem Života, mezitím, co povídal, začaly objevovat zvláštní věci, nechápavě natočila hlavinku do strany. Ohnivé...vločky? Přikročila k nim blíž a chtěla se jich dotknout, ale jakmile jí jedna z vloček dopadla na tlapičku, ucukla. “Au!“ rozzlobeně udělala pár kroků vzad a na vločky se naštvaně zamračila. Tak tohle se jí vůbec nelíbilo, ona jim nic neprovedla, ale ony ji popálily! No to je něco! Zhnuseně si odfrkla a tuhle „magii“, jak to předtím Život nazval, doslova zavrhla. Navíc z této magie šlo takové nepříjemné teplo a Mari si byla jistá, že s touto magií už nechce mít nikdy nic společného. Další magie však byla o dost lepší – voda. Bublinky vytvořené z vody se Maričce moc líbily. Začala kolem nich poskakovat, tlapkama je chytat a vyskakovat do výšky, aby je mohla chytit i do tlamičky. Když jí jedna z bublinek praskla na čumáčku, začala se smát. Vousky a srst kolem díky bublině měla celou vlhkou, tohle se jí moc líbilo. Navíc voda jí připadala skvělá – díky vodě poznala, že vlastně vypadá jinak, než všichni ostatní z rodiny. Ve vodě se mohla prohlížet. Vodu ráda pila a voda vypadala na pohled prostě krásně. Určitě se s ní dala dělat ještě další kupa aktivit, jen si nebyla moc jistá, jaké aktivity by to měly být. Bublinky však zmizely a ona zalitovala, že už je víckrát neuvidí. Když však ze země vyrašily různobarevné květiny, Marion zalil blažený pocit. Rozvalila se do měkké trávy a spokojeně zamručela. Ty květiny jí něco – někoho – připomínaly. Ona však nebyla schopna usoudit, co to bylo. Strašně se jí však líbily. Nahla hlavičku blíž k jedné z kytiček a přičichla si. Vůně byla však tak silná, že ji zašimrala v čeníšku a ona hlasitě kýchla. “To je jako pro vlčí princezny, o kterých mi bylo povídáno!“ zasnila se a už se chystala kytičku vložit do tlamy, aby si ji utrhla a následně ponechala, jenže kytka zmizela. “Né! Já chci ty kytičky ještě!“ zažadonila a pohlédla na Života, který pokračoval s jeho hrou dál a Marion odignoroval. Ta však byla zklamaná, protože přírodu milovala. Květina pro ni byla něco, co ji úplně okouzlilo, a ráda by si natrhala celou kytici květin a nechala si ji sama pro sebe. Kdyby Život neřekl název další magie, jistě by ani nepostřehla, že to nějaká magie je. Tohle ji teda vůbec nezaujalo, prostě nějaký fujáček, co nadzvedl lístky těch nádherných květin a rozehnal je kolem ní. Ještě ke všemu jí jeden z lístečku přistál na čumáčku a přilepil se jí tam, takže byla naštvaná. Musela si jej tlapičkou sundat. “Chtěla bych ještě ty květiny jednou vidět!“ zopakovala svoji žádost, ale to už se jí čenich přeměnil na červenou bouličku. Než stihla nějak zareagovat, zase to zmizelo. Nechalo to v ní jen zmatený, udivený pocit a absolutně nechápala, co se to stalo. Navíc to zmizelo rychleji, než si vůbec stihla uvědomit, že je to červená boule. Zamračila se a zakroutila nad tím hlavinkou. Neměla však čas nad tím dál přemýšlet, neboť Život jim pošeptal v myšlenkách slovo „myšlenky“, což byl název další magie. “To jich je tolik?“ hlesla a dotkla se tlapičkou své vlastní hlavy, aby se přesvědčila, že ji má celou pohromadě a nikde nemá díru, kterou by Život mohl proniknout. Nedokázala si tedy odvodit, jak jí to slovo vtiskl do hlavy, takže se rozhodla, že se ho na to pak zeptá. To ji velmi zajímalo, bylo to zvláštní. Jak mohl bez mluvení říct to, co chtěl, aniž by se nějak pohnul z místa? Poslední z magií byla magie předmětů, která se Mari moc líbila. Byla podobná jako ta kytičková magie – jen byla se zářivými kamínky. “Jů!“ zamilovaně hleděla na kamínek a pomalinku se k němu přibližovala, aby se ho mohla dotknout. Kamínek však zmizel ve chvíli, kdy od země zvedala tlapku, že na něj sáhne. “Žjova! Ten blyštivý kamínek se mi líbil, kde ho vezmu? Přidala bych si ho do kytice růžových květin! Jako ozdůbku! Nebo by se hodil přímo doprostřed mého čelíčka, zářil by tam, že ano?“ usmívala se jako sluníčko a vrtěla ocáskem. Čekala, co přijde dál. “No a můžu vidět ty kytičky ještě jednou?“ zažadonila do třetice. Pak už ale více nepromluvila a jen zírala na Života jako na svaté zjevení.

// Moc se omlouvám, času je fakt málo a tento post byl na dlouho. Snad jsem správně pochopila zadání a popsala jsem reakce na jednotlivé magie správně. Děkuji za čekání.

<< Sarumen - teleport

Prazvláštní vlče, které se představilo jako Život, ukazovalo Marion spoustu věcí, které ještě za tu krátkou dobu, co byla na světě, nestihla poznat. Vyprávěl jí o magiích, o hře s ostatními vlčaty a vše názorně předváděl. Marinku to fascinovalo, bavilo a byla z toho celá unešená. Vrtěla ocáskem, vesele přikyvovala hlavou a celá se chvěla. Chtěla skotačit, moc chtěla skotačit. Život ji navnadil na řádění s ostatními. Navíc on měl tak heboučkou, chundelatou srst, že v sobě pociťovala rostoucí chtíč dotknout se jí. “Dobře, pak ti Newlina ukážu,“ zažblekotala a následně bez váhání přiskočila k Životu, kterého se dotkla šňupáčkem. V tu chvíli se jí rozšířily zorničky a ona se blahem roztekla. “Whááá! Máš tak jemnou srst! Úplně jako nějaká travnatá peřinka, kterou mi ukazoval Newlin!“ blaženě do ní zavrtala hlavičku a přiblížila se k němu tak ještě víc. Lísala se k němu a čumáčkem „pročesávala“ chloupky na zádech a za krkem, kde měl Život takový malinký roztomilý vírek. Nevědomky se k němu posunovala blíž a blíž, až se nakonec jeho těla dotýkala hlavou, krkem i celými plecemi. Stále se na něj tak vehementně cpala a lepila, že ho určitě musela pousnout o několik kroků v bok a natlačit ho na stěnu bubliny. Jeho srst jí ale prostě připadala tak úžasná. Ona měla takovou řídkou, nijakou…Prostě zdaleka ne tak nádhernou, jako měl tadyhle Život. “Řekni, kde jsi přišel k tak peřinkové, měkkoučké srsti?“ ustoupila od něj o krok vzad. Očka se jí leskla nadšením a ocásek rejdil ze strany na stranu.
Zanedlouho Život nechal velikou bublinu, ve které letěli, přistát na zemi a praskl ji. Marion se tak objevil před očima svět, který jakživ neviděla. S pootevřenou tlamičkou a zasněným výrazem pozorovala vše kolem sebe. Ptáčci zpívali, králíčci kolem ní hopkali a laňky se pásli nedaleko nich. Nikdo se navzájem nelovil, nepůsobil si utrpení a všichni zde očividně žili v lásce a v míru. Marion ještě mnoho zvířátek, které tu viděla, neznala, ale i tak se jí všechna moc líbila. Otočila hlavičku nadšeně na Života a zazubila se, přičemž poskočila jako na pružince několikrát nahoru a dolů. “Tady je to úžasné! Můžeme sem vzít i maminku s tatínkem? Moc by se jim tady líbilo! Ukázala bych jim to tu všechno! Můžeme? Tak můžeme?!“ zvyšovala hlas. Dožadovala se pozornosti Života. Chtěla, aby se věnoval jen jí. Na vlastního bratra dočista zapomněla. Teď tu byl Život, svět plný novinek a ona se nechtěla bratrem nikterak zabývat. Kochala se obrovským motýlem, jež se objevil před nimi a sledovala, jak odlétá směrem ke sluníčku. “Slunce!“ ukázala tlapičkou směrem k velké žluté kouli, kterou jí ukázal Newlin. Chtěla se nyní pochlubit, že sluníčko zná a ví, co to je. Motýl se jim vzdaloval a ona se usmívala na jeho záda, dokud jim úplně nezmizel z očí. “Ten byl nádherný. Ano, ano, moc se chci naučit vykouzlit motýla! Chci svého motýla, ráda bych ho ukázala Newlinovi!“ skandovala. Newlin, Newlin a Newlin – pořád samý Newlin. Marion dočista znewlinovatěla. Žadoníc o to, aby ji naučil vykouzlit motýla, stále otravovala Života a ignorovala i nadále svého bratra. Životova pozornost prostě patřila jen jí!

// motýlka dodám co nejdříve v nakreslené podobě :)

Vlče naproti Marion a Kenaiovi bylo takové „správně naspeedované“, vlilo to Mari ještě větší energii do žil, než doposud měla (a že byla už předtím opravdu velká!), a šťastně vrtěla ocáskem a přikyvovala na každou jeho otázku. Měla teď takový zvláštní pocit, že všemu lépe rozumí a i jazýček si poradí s vyslovováním těch přetěžkých slov lépe než dřív. Nijak to však neřešila, proč nebo od kdy to tak je, prostě nad tím nijak nepřemýšlela. Jen to zaregistrovala, a tím to haslo. “Jojo!“ vykřikla a začala poskakovat jako na pružince nahoru a dolu. U toho zvedla pravou tlapku vzhůru, jakoby se hlásila, a křičela stále „jojo“ dokolečka. “Miluju hry všeho druhu!“ očka jí zářila nadšením. Ale magie? Co byla magie? “Co je magie? To je nějaké jméno?“ napadlo ji a svého poskakování nechala. Zatím, co se Život představil, celého si ho prohlédla. Vypadal jako obyčejné vlče, jen byl o dost huňatější. Natáhla trochu krček směrem k němu, aby si čuchla, ale on v tu chvíli řekl, že umí něco super! Uskočila trochu vzad a nastražila ušiska a očiska, aby jí nic neuteklo. Přece jen super věc jsou super. A pak to přišlo. Život vyčaroval bublinky. Marion zavýskala a pootevřela údivem jemně tlamičku. “Žjóóva! Boží! To je tak boží!“ rozplývala se nad bublinkama. Když jí jedna drcla do čumáčku a rozpraskla se, zazubila se a do hejna bublinek skočila přímo „po hlavě“, aby jich rozprskla ještě víc. “Bublinyyy!“ radostně povyskočila a bublinky, pěkně jednu po druhé, chytala do papulky a rozkousávala je. “Živote, co ještě umíš?“ ptala se ho zadýchaným tónem hlásku a vyčkávala na odpověď. On místo toho ale vytvořil bublinu kolem nich a to Mari tak těžce fascinovalo, že si z toho sedla na zadek. “Ou!“ vykulila oči. Jak tak seděla, natáhla tlapičku opatrně, avšak velmi zvědavě přímo před sebe a bubliny se dotkla. Její tlapička vůbec nebyla mokrá! A vlastně ani tělo! “Tak tohle je boží! Sakra sakra boží!“ Vyskočila zadkem do stoje tak prudce, že na sekundu málem udělala stojku na předních tlapkách. “To by se líbilo Newlinovi! Newlin je můj nej nej kamarád, Živote! Chtěl bys ho někdy poznat?! Vezmu tě k němu!!“ brebentila a vrtěla u toho ocáskem. Tohle se jí fakt, fakt líbilo. A hodně. Že se někam teleportovali, to dosud nepostřehla, neboť přes bublinu toho moc neviděla. A možná ani nechtěla. Chtěla si užít to, že je v bublině. No řekněte, už se vám to někdy stalo, že jste přistáli uvnitř velké bubliny a nebyli mokří? Maričce teda ještě nikdy!

>> teleport: Zapadlý kout

Mari, stále ležíc v bezpečí pod Newlinovým bříškem, ostražitě a nevěřícně pozorovala hnědého vlka. Jak si tak odvodila, jmenoval se Litai. Trvalo jí to poměrně dlouho, než si to pro ni cizí slovo spojila s tím, že je to jeho jméno, ale když ho furt dokola oslovoval „Litai, Litai,“ napadlo ji, že to tak asi bude. Vlk to podle ní byl škaredý. Když ho srovnala s Newlinem, byl vyzáblý, měl na její vkus moc povislou kůži a neměl ani gram svalu! To třeba její tatínek byl svalovec obecný! A tadyhle Newlin – zbožně se na něj zespodu podívala – to byl teprve krasavec! Silné nohy, krásně zbarvená srst, tělo akorát…vlídná povaha. To bylo něco, co se Maričce moc líbilo (i když zatím nad tím přesně takhle dopodrobna nepřemýšlela, spíš si to vždy pomyslela jen tak okrajově!). Když pak ale přemýšlela nad tou barvou srsti, jakou vlastně barvu srsti má ona? Nikdy se neviděla, neví, jak přesně vypadá. Je tak krásně čistě bílá s černými znaky jako jsou její bráši? Nebo je snad šedá jako tatínek a oči má po mamince? Už se nadechovala, že se zeptá, ale Litai ji zase přerušil. Nazlobeně se na něj podívala a ofrnila se. “Tíííí!Tíííííko Lipai! Lipai Nejo mluv ee!“ Prudce zavrtěla hlavou a dál se na něj čertiskovým pohledem koukala. On ji mezitím nabádal, aby řekla ty věci o Newlinovi, jenže ještě předtím, než její mozek stihl zpracovat slova, která vlastně má říct, ji Newlin říkal, ať to nedělá. Zmateně na něj vzhlédla, pak se podívala na Litai a zase na Newlina. “Propoc?“ zeptala se Newlina, proč to slovo nemá říkat. Měla za to, že je to pěkné slovo, když ještě pak Litai dodal, že ho má rád. Mít rád je přece dobrý, ne? Nechápala to, ale v tom už ji Newlin přikryl svým tělem. Připlácla se tedy ještě víc na zem a poslušně čekala, až ji pustí. Honila se jí hlavou velká spousta myšlenek. Byla teď taková…plná nových dojmů a nevěděla, co to všechno je a jak a s čím si to spojit. Potkala nového vlka, který vypadal strašně a ještě strašněji se choval. Nerozuměla všemu, co říká a nechápala to, ale vnitřně se jí to nějak nezamlouvalo. Poznala taky cvrčky, sluníčko a různé další věci. Seznámila se s Newlinem a zjistila, že je moc hodný a že se na něj může spolehnout. Koukala upřeně před sebe, a když ji Newlin pustil a navrhl, jestli nechce jít na cvrčky, začala přikyvovat. “Joto! Joto cvcí! Poťť-ťme! Jehe Cvci!“ napřáhla přední tlapku před sebe a ukázala jí do směru, kam se vydají. Pomalu se rozešla tam, kam ukázala a u toho se ještě po očku podívala na Litai. “Pac Lipai!“ rozloučila se. Pak zvesela zavrtěla ocasem a stále nadšena cvrčkováním zrychlila.
Zanedlouho však zaslechla vytí. Zasekla se a zastříhala ušima, přičemž koukala kolem sebe co se to děje. “Ha, ha Neffi! Nefii!“ začala jančit a poskakovat jako na pružince. Snažila se na sebe upozornit a dát najevo, že se něco děje. “Eh, Neffi! Tam iesť! Tam iesť vuuuu, vuuu,“ snažila se mu vysvětlit naléhavým hláskem, co slyšela. Když říkala „vuu, vuu“, zvedla čumáček nahoru a napodobila vytí. “Neefi honeny, poťťme na vuu vuu!“ už během poloviny věty se otočila tím směrem a klusem se tam vydala. Běhat jí ještě moc nešlo, takže hezky opatrně, aby si nenabila čumák. I při rychlejším klusu se jí občas zamotaly tlapky, ale tak nějak to šlo. Newlin byl totiž skvělým učitelem! S úsměvem se na něj ohlédla a láskyplně vyplázla jazyk a naznačila, že ho olizuje, aby věděl, že si ho zamilovala. “Neefi kalamát s Mali,“ pronesla během cesty na dané místečko a stále kontrolovala, zda ji Nééfi následuje. Když dorazili společně poblíž, zastavila se a rozhlédla se kolem sebe. Uviděla tam bratra a cizí vlče, nechápavě na to zdálky koukala. Její bílý roztomilý bratr a jakési...jiné…divné neznámé vlče. “Nééfi…etoo…vuu tam! Vuu,“ pohodila hlavou směrem k vlčeti, že to dělalo „vuu“. Chvíli čekala, ale pak jí to nedalo a roztouženě se rozešla blíž. Byla jako omámená (aspoň se tak cítila). “Vuu pac!“ zamumlala a až byla u vlčete uplně blízko, zastavila se. “Mali,“ vyhrkla hned svoje jméno s velkým úsměvem na tváři. Do bratra přitom šťouchla svým zadkem, aby se posunul a tolik tu nepřekážel. Chtěla vidět na to vlče víc a víc! Bratr byl moc...velký. Zabíral místo. Musela mu tedy naznačit, aby se smrskl, nebo aspoň šoupl.

Newlin Mari stále podporoval ve čmuchání malinkých broučků zvaných cvrčci, takže Mari čmuchala, čmuchala a…dočmuchala se až k neznámému vlčíkovi, kterému narazila svojí hlavou a čumákem přilepeným na zemi do hlavy. Upadla na zadek a nakrčila čelíčko. “Eh! Au! Nééééfi!!!“ Zabečela a naštvaně se na vlka podívala. Pak se zaslzenýma očima koukla na Newlina a u toho se jí roztřásl spodní ret. “Néééfi bebí! Bebí Mari! Neču tu to! Bebí bebí! Cmuq cmuq a raz bum! A bebi tu!“ naříkala naprosto sklíčeným hlasem a dokonce začala plakat. Rozhodně se jí nelíbilo, jak ji hnědý vlk nazval. Kdo jí jako zmaloval xicht? A co to vůbec znamená zmalovat? A co je xicht? Nechápavě na něj hleděla, slzičky jí tekly po tvářích a pořád si cosi mumlala pod vousy a naříkala. “Néééfi?!“ oslovila vlka, jež k ní byl stále hodný, přívětivý a rozmazloval ji. “Néééfi čo iesť xx…xuuuchť? Ej…Ejá mít xuch-xuchť?“ skrze vzlyky se ptala, co vlastně xicht znamená. Pak se sebrala a docaptala vrávoravým krokem k Newlinovi, neboť se u hnědého prostě necítila dobře! On ji neobdivoval a neříkal jí, co se má jak dělat a co je co, neradil a nepomáhal jí! Prostě si sem nakráčel, vstoupil jí do cesty a ona si o něj udělala to bum. Jak dolezla za Newlinem, na hnědého vlka se celá začertila a vyplázla na něj jazyk s táhlým “Bléé!“ Nakrčila horní ret, vycenila jehličkovské zoubky a pak se schovala za Newlinovu mohutnou přední tlapu. Nakonec si to ale rozmyslela, jelikož takhle na hnědého neviděla, což značilo velký problém. Lehla si tedy pod Newlinův hrudník a koukala skrze jeho přední tlapy. Jeho tělo ji tedy chránilo a ona na hnědého skvěle viděla, paráda. Když ji nazval princezno, našpicovala ouška a slzičky jí přestaly na chvíli téct. Nejspíš si to u ní chtěl vyžehlit, zpropadenej hnědák! “Ehm..Ne čo dobže ne. Čebo ty iesť ku men a bum a bleh!“ zavrtěla rázně několikrát ze strany na stranu hlavou, že si ji skoro ukroutila. Pak se zamračeně koukala na hnědého, zatímco byla stále schovaná pod svým božským ochranářem. Prostě se s ním nechtěla bavit! Teď mu to snad jasně vysvětlila, ne? A jak že se jmenuje? No..."Mali!" představila se ještě. Pak ale nafoukla tvářičky, zašklebila se a dál mlčela.

// rychlo post, omlouvám se...běžně bych se víc rozepsala, ale teď jsem sotva stihla tohle

Skvěluper… Newlin tohle slovo používal tak často, že už Marion znělo v hlavě. Měla dojem, že cokoliv bylo pro ni úžasné a top, tak její mozek to okomentoval jako „to je skvěluper“, protože ji to naučil Newlin. “Skvělupppr! Skk-kvělpupr!“ okomentovala jeho sáhodlouhé vyprávění o tom, co je to vlastně kamarádství. Podívala se na svoji přední tlapku, strčila si ji k čumáčku a začala po ní tím čenichem rejdit a očmuchávat ji. Nebavilo ji totiž soustředit se dlouho na jednu věc, takže se zabavila svojí tlapou, ale pak zpozorněla. Co to říkal? Jeho kamarádka? Několikrát rychle přikývla hlavičkou, tlapku položila zpět na zem a s úsměvem na tváři blaženě čuměla na Newlina. “Yo! Yo! Či iesť kalamátka s Nééflinem! Kalamáti! Skěě---Eh---Skvěěěluper! Kalamát Nééfflin! Máámaa! Má-Mo! Mámo! Mám kalamátku Néééfflin!“ Volala z plna hrdla a čuřila se u toho jak měsíček na hnoji. Snažila se svoji matku z dálky upozornit na to, že má nového kamaráda. Měla z toho velkou radost – ono totiž Newlinovo vyprávění o tom, co je to kamarádství, znělo moc hezky a Mari se to moc líbilo. Chtěla kamaráda! Takže to radostně tedy volala na matku, ta sice poblíž nebyla (takže ji neslyšela), ale Mari se cítila dobře, že jí to hned teď oznámila. Pak radostně výskla, poskočila na všech čtyřech a vrávoravým poloběhem přiťapala k Newlinovi, na kterého asi po třech krocích žuchla. Už neudržela rovnováhu, běhat stále totiž neuměla – zamotaly se jí tlapky do sebe a bylo. Smála se a lehla si na záda. Předníma tlapkama, které natáhla nahoru k jeho hlavě, máchala a snažila se Newlina plácnout přes čumák. “Kalomát Néééflin!“ zahihňala se a pak spokojena poklidně zůstala ležet a tiše oddechujíc koukala na nebe. “Kolomát,“ opakovala si stále tichým zasněným tónem sama pro sebe, zatímco ji Newlin vysvětloval další věci o tom, jak je to se sluníčkem, noční oblohou a měsíce. Poslouchala ho tak napůl, sama si totiž vysnívala nějaké pohádky v hlavě. Přerušilo ji až to, jak ji chňapl a vyzvedl na svůj krk. Zapištěla, pak se začala vesele smát a chňapla se ho tlapkama, aby nespadla. Koukla nahoru na měsíc, který jí ukazoval, a udělala dlouhé: “Wháááá.“ Zářící měsíc se jí odrážel v očích a ona ho zaujatě pozorovala. “Mééésíííc,“ zahuhňala, přičemž se blaženě usmála. Když Newlin začal znovu mluvit, shlédla na něj, lehla si a přitiskla svoji hlavičku do jeho měkké srsti na krku. Tlapičkama se ho držela za kohoutek a zadníma za zádíčka, aby nespadla. Poslouchala jeho vyprávění o cvrkání a cvrčcích a přikývla, že rozumí. “Cvcek? Cvkání. Cvkek Cvká,“ opakovala a udělala táhlé: “Uííííí,“ když ji dal zase dolů na zem. Tlapičkama dostoupla a zahrabkala drápky do mokré hlíny, aby se ujistila, že opravdu stojí. “Cvk Cvk,“ pískala a začala u toho poskakovat z nožky za nožku. Když dostala vyzvání, aby začala cvrčky hledat, zazubila se a zabořila čenich stejně prudce do země jako Newlin před chvílí. Stačilo ještě trochu prudčeji a už by si ho o tu zem hezky narazila. Čenichala, pochodovala a víc se soustředila na to, že čenichá a chodí, než že hledá cvrčky. “Cmuq, Cmuq, Cmuq,“ pípala tiše do rytmu jejího čuchání. Cvrčci byli všude kolem ní, ale ona nedokázala udržet pozornost a věnovat se jednomu tématu. Teď ji místo tématu „cvrčci“ začalo bavit téma „čuchání“. Chodila, čumákovala a rejdila jím po zemi. To ji bavilo. Chodila kolem Newlina pořád dokolečka a dál si zpívala „Cmuq, Cmuq“.

Newlin Maričku stále tak vychvaloval, že už si opravdu připadala jaksi výjimečná. S úsměvem se ohlédla na svého společníka a hodila po něm cute pohled s očividným a nepřehlédnutelným zamrkáním. “Mari čikofnáá skkkkk-skkkkkvělupppp-per!“ rázně přikývla a zazubila se. Měla to být reakce na to, jak ji chválil, že jí to s kytkou sluší. Pak otočila hlavu zase zpět dopředu a koukala na travičku kolem sebe, přičemž na ni opatrně tlapičkama našlapovala. Nerada by ji poničila nebo tak něco. U toho ale přemýšlela, že mluvil o kamarádství. Co je kamarádství? Pozastavila svůj krok a podívala se na něj s tázavým pohledem. “Ččč-Čoo ie-iesť eeetooo….nooo…kala-kalamástve?“ její hlásek byl tak jemný a něžný, že by se nad tou roztomilostí snad každému podlomily tlapy. Výraz měla jako nevinný andílek, očka jí zářila a čeníšek se hemžil ze strany na stranu, jak s ním divoce dýchala chladný podzimní vzduch. Spokojena, že ze sebe dostala tak bravurně tu otázku, kterou chtěla, se rozešla dál.
Noční obloha byla jasná a bez mráčků. Měsíc krásně osvětloval celou Gallirejskou zemi a Mari nemohla přehlédnout ten fakt, že je to něco jiného než Slunce. Vzhlédla za pochodu k obloze, až se jí skoro zlomil krk a zírala nahoru. Mezitím se jí ale zamotaly tlapy do sebe a ona s žuchnutím spadla do měkké trávy. Nijak to ale neokomentovala, jen se začuřila a pak, jak ležela bokem na té trávě, zvedla tlapku a ukázala směrem, kterým byl měsíc. “Slóóni? Uhhm… Iesť tu slóóni?“ naklonila hlavu lehce do strany a přemýšlela o tom, že je úplně mega divný, že to slunko je najednou bílý a vůbec nehřeje. “Ta…Taa…Ta!“ dodala rychle. Mělo to znamenat, že je teď tma. Bylo však dost těžké to pochopit, protože v jejím podání to slovo „ta“ znělo, že snad na někoho ukazuje… jako „ta vlčice“. Ještě ke všemu furt máchala tlapkou a mlátila s ní o zem, jak se urputně snažila domoct odpovědi. Takže jak s ní mávala, mohlo to vypadat, že někam ukazuje. Pak jí ale najednou cvaklo v mozku a ona si uvědomila, že je tu všude absolutní ticho a jen ona tu mluví. Natvarovala tlamičku do jejího zvyklého písmenka Ó, což dělala vždy, když se něčemu divila nebo jí něco přišlo absolutně cool a fascinující. Zaposlouchala se do noční tmy, kterou rušilo jen cvrkání cvrčků. Zbystřila a koukla zase na Newlina. “Eee, to co iesť?“ zeptala se zvědavě. Všechno na tomto světě jí přišlo skvělé. Nic neznala a vše chtěla poznat. Byla opravdu nadšená.

Čekala a jak jinak, dočkala se. Newlin ji opravdu začal chválit a vychvaloval ji až do nebes. Marička šponovala krk a vypínala hrudník pýchou, jak je moc moc talentovaná. Vsadila by se o cokoliv, že tohle její bratři neumí. Usmála se spokojeně na Newlina a nadechovala se, že něco řekne. To se však nestalo, neboť v tu ránu ji něco polechtalo na tlapkách a ona polekaně nadskočila a vyjeveně koukala, co se to děje. Kolem ní začala růst zelená travička a spousta krásných květin. “Vuuuaaa!“ zajásala a začala vesele nadskakovat předníma tlapkama a dopadala jimi zase zpět na zem. Asi jako když se vzpíná kůň, tak teď se vzpínalo vlče. “Čikóófná! Mari je čikóófná!“ hlásala pyšně během toho, co poskakovala. Uvěřila Newlinovi, že tohle dokázala ona. Už se těšila, až se pochlubí mámě. Newlin však řekl divné slovo, takže přestala poskakovat a zaposlouchala se do jeho hlasu, aby to slovo mohla zopakovat a rozšířit si tak svoji slovní zásobu. A že je skvělu...cože? Skvěluper? Tohle slyšela poprvé. "Sss..Kkveeelper. Skveelipepr!" zopakovala po něm jako papoušek a nasadila šťastný úsměv, jak já to skvěle jde, to mluvení. Pak toho všeho ale nechala a sklonila se, aby si mohla ke květině přičichnout. Nádherně voněla, a tak se rozhodla, že si ji nechá a na věky věků ji bude nosit u sebe – neměla tušení, že květina zanedlouho bez výživy povadne. Chňapla stonek mezi zoubky a snažila se květinu utrhnout. Nějak to ale nešlo, držela se půdy pevně, mrška! Zkusila tedy jen stisknout zuby k sobě, aby stonek překousla, a to se jí už povedlo. Teď držela květinu v tlamičce a podávala ji Newlinovi. “Uuuhm! Uuuuhm!!“ bylo jasné, že se mu snaží něco říct, ale s květinou v tlamičce jí to ani za mák nešlo. Kdyby totiž promluvila, spadla by ta květina na zem a to ona nechtěla. Když si ji ale konečně Newlin vzal, otočila se k němu bokem a naznačila mu, že ji má dát za její ouško. “Čem dej! Kýťu čem!“ pohazovala hlavou a ouško, na které kytku chtěla, se jí v rytmu toho pohazování roztomile třáslo. Začala klusat na místě, zvedala vysoko pacinky a usmívala se jak měsíček na hnoji. Tohle dobrodružství se jí opravdu líbilo.
Newlin se pak rozhoupal a konečně odpověděl na její nedočkavé, naléhavé otázky ohledně velké hřejivé koule. Mari se tak dozvěděla, že se jedná o sluníčko. Byl to pro ni hodně zvláštní název, ještě nic takového neslyšela. “Slonííííčko? Slóóni-níííčko!“ snažila se vyslovit správně tohle nadmíru těžké slovo, ale jazyk se jí motal a tlamička neposlouchala tak, jak by měla. Momentálně ji to však netrápilo, byla totiž happy jak dva grepy, že konečně mohla poznávat tento velký a úžasný svět plný pro ni neznámých věcí. “Jop! Jop!“ zajásala, když jí Newlin, její nejlepší kámoš, nabídl cestu za sluníčkem. “Poťme slóóni! Poťťť-ťťme!“ roztržitě přikyvovala hlavou tak rychle, že by jeden měl pocit, že si ji ukýve a upadne na zem. Byla plná energie. “Slóóni ale dálka? Nep?“ přestala přikyvovat a naklonila ji zvědavě na stranu. Přece před chvílí říkal, že je sluníčko, daleko, ne? Tak jak se za ním teď mohou vydat? Pokrčila však ramínka k sobě a zasmála se. “Poťť-me ke slóóóni!“ zvedla přední tlapku před sebe a ukázala někam dopředu mezi stromy, aby naznačila, že mají vyrazit pryč. “Dobrotrrrrůžo! Dobrotružžžžžení!“ výskla (jazýček se jí holt motal a tak se někdy u jednoho písmenka zasekla, jakoby koktala a říkala ho několikrát, sama si to však neuvědomovala) a vratkými, pomalými želvími krůčky se vydala vpřed.

<< Skalisko

Svět „tam venku“ byl pro Maričku něco velmi, velmi fascinujícího. Dosud žila jen v jeskyni a držela se rodičů, neměla ani ponětí, že svět tam venku je tak… Velký. Tak velký a tak krásný. Vzhlédla svojí malou, drobnou hlavičkou k obloze a přivřela zlehka oči, neboť slunce, které zrovna vykouklo zpoza mraků, ji oslepilo. Hlavinku vrátila do normální polohy a rozhlížela se kolem. Tlamičku měla mírně pootevřenou a blaženě si vše prohlížela. Tak taková nádhera se skrývala za zdmi jeskyně! Newlin do toho začal povídat a vše jí ukazovat, ale než stihla cokoliv zachytit, už dopovídal. Strom…isko? Stromisko? rozhlédla se okolo sebe, protože nestihla pobrat to, co vlastně je ten strom. A kde je ta koruna? Co je vůbec koruna? Nechápavě natočila hlavu do strany a následně se zazubila nad tím, jak nic nechápe. Přišlo jí to najednou vtipné. Navíc Newlin mluvil tak rychle a vše jí ukazoval, že z toho byla krapátko zmatená. “E…eh…“ ozvala se, stále sedíc na Newlinově hřbetě, a začala máchat jednou volnou tlapičkou ve vzduchu. Zvedla ji pak k obloze a ukázala na to velké, žluté kulaté cosi, co jí hřálo do zad. “Néééfi… Eh… Néééfli! Cole! Nom…Cole to!“ pisklavým holčičím hláskem naléhavě mluvila a následně máchla tlapkou znovu ke slunci a zaujatě si ho prohlížela, i když jí dozajista pomalu vypalovalo oči. Tolik se jí tahle věcička však líbila. Chtěla by si na ni sáhnout. Natahovala k ní tlapku, částečně i tělíčko a urputně se snažila na sluníčko dosáhnout.
Newlin ji začal ze hřbetu sundávat právě včas, neboť by zanedlouho jistojistě spadla na zem. Když ji držel v zubech, mlčela. Byla ze všeho tak vyjevená, že se jí ani mluvit nechtělo. Mozek pracoval na plné obrátky, aby dokázal vše zpracovat. Postavila se tlapkama na zem a najednou se celá rozzářila. “Yuuuh! Néééfi! ÉÉÉÉ! Néééffiii hle! Heellee!“ začala křičet a bouchala pravou přední tlapkou do země. Do trávy. Pak se svalila na zem a válela se. Na jednu, na druhou, na jednu… Tahle věc, to bylo něco! Bylo to tak měkké a příjemné. Zůstala ležet na zádech, rozvalila zadní nožky do stran a přední skrčila k hrudníčku. Pak zaklonila hlavu, uší jí spadly taky do stran a pusinku měla rozevřenou od ucha k uchu. Koukala takhle na ležícího Newlina, který byl za ní a drmolil si tam něco o tom, aby chodila. Aby šla k němu. Otočila se na bříško a zůstala ležet. “Néééfi! Co to?!“ ukázala pohledem, co myslí. Samozřejmě se ptala na tu úžasnou měkkou věc pod ní. Jak tak ležela, z ničeho nic bleskurychle vstala a trhla sebou. Zaryla tlapy do země a hrudníček se jí začal zvedat v tempu rychlých nádechů. Rozhlížela se kolem sebe a hledala to něco, co vydalo ten divný zvuk, který nikdy neslyšela. Byl to ale jenom pták, který křídly šramotil v koruně stromu, ze kterého zanedlouho vyletěl. Marion se uklidnila a sledovala ho, jak s roztaženými křídly odlétá vstříc slunci. „Néééfi!“ pohodila hlavou k ptáčkovi a chtěla zase vědět, co to je. Sedla si zadkem na zem a vzdychla. Tolik nových vjemů, bylo to náročné! No, ale za sekundu si to rozmyslela a zase se zvedla. Nechtěla sedět, teď ne. Rozhodla se, že se naučí chodit, aby mohla tento svět s Newlinem celý proputovat a poznat vše. Chtěla, aby ji vše naučil. Lesklýma očima, ze kterých sršela energie, ho sledovala, a rozhodnuta vyrazit na něj rázně kývla. “Hm! Tef!“ křikla. Zvedla pacinku a udělala s ní krok dopředu. Zůstala stát takto rozkročená na místě a zapřemýšlela. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, jak ji to Newlin učil (dokonce to vypadalo, že zase bezradně sedne na zadek a bude brečet, jelikož se už nadechovala v rytmu vzlyků), ale pak se jí nejspíš rozsvítilo, neboť zvedla další nožku a položila ji zase před sebe. Takhle to udělala několikrát a opravdu! Světe div se, hýbala se z místa. Její chůze sice byla neohrabaná, vrávoravá a pomalá, ale byla to chůze! První krůčky! Soustředěně zírala před sebe, a když doputovala těch pár kroků k Newlinovi, radostně výskla a čekala na pochvalu. Na velkou, vééélikananánskou pochvalu.

// 11

Newlin se malé Maričky stále na něco vyptával a ona z toho začínala být trochu „na větvi“, jak se tak říká. “Molo! Molalu molo!“ štěkla po něm, nakrčila nosík a na čelíčku se jí objevilo pár vrásek. Z tohoto výrazu bylo poznat, že se zlobí. Ona nestíhala zachytit všechno, co říkal, protože mluvil šíleně rychle a pořádně, alespoň podle malé, nevyslovoval. “Musit molalu! Ano?“ pronesla o poznání klidněji a tlamička se jí roztáhla zase zpátky do úsměvu. Díky tomu, že s ní ale Newlin měl tu trpělivost a mluvil s ní, se jí dařilo vyjadřovat se čím dál tím lépe. Alespoň základní slova jako „ano“ a „ne“, už uměla říci. V chůzi se sice zatím moc nezlepšila, ale… No, všechno chce svůj čas. I Newlin to teď řekl. Mari musela dát svým tlapičkám čas, aby pochopily, co po nich chce. Už mu něco chtěla odpovědět, ale v tu ránu ji Newlin chytil za kůži na krku a zvedl do vzduchu. Mari se tak rozhoupala ze strany na stranu a pacičky jí volně visely směrem k zemi. Ocásek bezděky stáhla mezi nohy, ale ne kvůli tomu, že by se bála. Spíš ji vítr, který v tu chvíli foukl do jeskyně, pozlobil tam dole na přirození, tak si to musela zakrýt. V tu chvíli ji nenapadlo, co to bylo, takže to nijak neřešila. Víc ji zajímalo to, co s ní Newlin teď chce udělat. “Vuaaa! Velu velu Nééééfffliii! Velu velu s Mali!“ Zajásala a radostně rozhodila tlapkama do stran. Pořádně je natáhla, rozevřela i prstíky na tlapičkách a pak končetiny zase povolila. Newlin si ji následně vyhodil na hřbet, ale Marička, protože se pořádně neposadila, začala klouzat. Nahodila vyjukaný výraz, tlamička se jí zase protáhla do písmenka Ó a už chtěla jančit, ale naštěstí včas zareagovala a využila svůj všehovšudy první nápad, který se jí v tom malém mozečku zrodil. Zubisky se zakousla do jeho kohoutku a u toho se radostně tlumeným smíchem zasmála. Kousla ho pořádně, chudinka totiž neznala míru a nevěděla, že by ho to mohlo bolet. Nějak se za pomocí neobratných pohybů tlapiček vyškrábala na jeho hřbet, a když tam bezpečně seděla, oddechla si. Chytila se předníma pacičkama, lehla si na jeho kohoutek, aby měla lepší stabilitu a zadníma nožkama se taky držela. Když se hezky uchytila, mohla si konečně uvědomit, kde vlastně je a věnovat se okolí. “Viiiuuh,“ vykulila oči a zlehka se na jeho hřbetě nadzvedla. Bylo to najednou tak jiné, když vše viděla z velké výšky. Přišlo jí to mega moc Viiiiiuuh! Zlatavýma očkama rejdila po okolí a zahleděla se ven z jeskyně. Tak od tam vál ten ledový vítr, jež ji před chvílí pozlobil na malinké Maričce, kterou měla dole mezi nohama! Už jí to došlo. “Vaaau!“ Hlesla znovu a sklopila pohled na kratinkou chvíli na Newlina, který jí říkal, aby zavřela oči. “Čoče Čoč!“ několikrát rázně přikývla a oči zavřela. Tlamičku měla roztaženou do širokého úsměvu a ostré zoubky jí koukaly ven. Stále byla nadzvednutá na hřbetě Newlina, stabilitu však měla dobrou a padat se nechystala. Byla tak natěšená a happy, že se jí úplně třásly svalíky na těle. Zaposlouchala se do jeho (pro ni) pomalého a utahaného odpočítávání, a až vykřikl TEĎ! Otevřela oči dokořán. “Vuaaaaa!!“ Hlesla znovu. Tolik „vuuaa“, jakých udělala jen v tuto krátkou chvíli, nestihla udělat za celý svůj život.

>> Sarumen