Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále vrtíc nadšeně ocasem sledovala s bláhově důvěřivým pohledem šedou vlčici před sebou. Byla přesvědčená o její čistotě a dobrém charakteru, určitě by jí nikdy neublížila! “Styx, budeš moje kamarádka, že? Chci mít na světě hodně kamarádů! A ty mi pomáháš, jsi na mě moc hodná!“ pronesla a zavrtěla místo jen ocáskem rovnou celým zadkem, přičemž zachrochtala. Až takovou radost ona měla. Pořád poskakovala na tlapkách nahoru a dolů, nějak se ošívala a jinak vrtěla. Ani si nevšimla toho, že je Styx nějaká nabručená. Nedocvaklo jí to.
Nastala noc. Vítr pomalu ustával, nebe se roztemnilo a na pár chvilek vykoukl i krásný měsíc, jež ozářil svým svitem naší dvojičce samotný vrcholek Narrských kopců, kde sídlil Život. Marion se na tu nádheru zahleděla a na chvíli se uklidnila. “Žjooova,“ hlesla tichounce. Svit měsíce se jí odrážel v jejích lesklých nevinných očích. “Nevím,“ odpověděla stále hledíc na osvícený vršek. Pak ale koukla na Styx a ukázala na vrcholek tlapičkou. “Možná že támhle tudy? Měsíční svit nám ukázal cestu!“ Napadlo ji a usmála se na šedou. Asi poprvé v jejím dosud krátkém životě řekla něco správného a trefného, aniž by nad tím musela nějak zvlášť pracně přemýšlet. “Co myslíš ty, Styxíí?“ naklonila lehce hlavičku do strany. Úsměv z její tvářičky nemizel, spíš se pořád rozšiřoval do blaženějšího a šťastnějšího. Jak ona byla nadšená! Tohle bylo přece velké dobrodružství s její novou kamarádkou. Bez rodičů a bez hlídání! Sama na něj vyrazila! “Pak až to všechno řeknu doma, co jsem zažila, ti budou koukat,“ pronesla spokojeně. “Že?“ poposkočila na místě. Už měla kolem sebe v tom sněhu vydupané kolečko.

<< Tmavé Smrčiny

“Ahá! A Život ti to řekne? Kde žiju? A myslíš, že pořád bude vypadat jako vlče? Jako tehdy? Byl bílý a chundelatý,“ zavzpomínala, zatímco stále pohopkávala za Styx. Ta ji sice pořád mlátila ocasem po čumáku, ale Marion to nevadilo. Jen s se tupě usmívala a na Styxin zadek se stále lepila. Brala to jako srandu. Co už ale nebyla sranda, bylo její rozčílení nad oslovením. Marion se zasekla, zůstala stát na místě a stáhla uši i hlavičku směrem dozadu. Styx po ní vyštěkla, že je Styx! Mari to nepochopila. Však jí řekla, Styx, ne? Chvíli na ni koukala, mlčela jako pěna, ale pak se nadechla a otevřela tlamičku. “Však jsem řekla Styx, ne?“ nechápavě se na ni koukla a začala zvědavě točit hlavu na bok a pak na druhý bok. Uši nastražila dopředu. “Řekla jsem Styx, neřekla jsem ti jinak,“ pronesla znovu a do toho se usmála. Ztuhlost a polekání nahradila honem rychle akčnost a veselost. Zase se začala smát a rozběhla se dál, přičemž ji znovu následovala. Očividně si z toho nic nedělala. “Půjdu se Styxíí!“ Rozhodla se okamžitě ohledně Života a spokojeně zachrochtala jako malý mopsík. Ani na vteřinku se svým rozhodnutím nezaváhala. Úsměv od ucha k uchu a pořád vesele, správně naladěna, poskakovala na místě. Nevydržela stát. To oslovení opravdu nepochopila, snad ji Styx nesežere. Maričky roztomilý výraz a nevinná očka ji snad zachrání. Důvěřivě koukala na vlčici a vrtěla ocáskem jako malý neposeda. “Tak pojďme!“ vybídla ji. Byla nedočkavá, spěchala. Těšila se na Života, těšila se na nové dobrodružství – na domov a rodinu zase na pár chvilek zapomněla.

Poté, co vyrazili společně na cestu, se Styx zeptala na Newlina. Mari, která Styx následovala a v jejích stopách poslušně ťapala za jejím zadkem, přemýšlela, jak by Newlina vlastně popsala. “Newlin je můj kamarád. Je veselý! Ukázal mi, co jsou kytičky a sluníčko,“ zavzpomínala. Tohle byl teda dost chabý popis, jen co byla pravda. “A… Uhm… Je šedý s hnědou,“ dodala. Tak nějak ale už nevěděla, co dalšího by o něm měla říct. Když si to totiž pořádně uvědomila, zas tak dobře ho neznala. Škoda.
Kroupy i vše ostatní konečně přestalo, už je otravoval jen ten silný studený vítr. Marion však byla schovaná za Styx, takže jí bylo o něco lépe. Nemusela prorážet cestu a tolik na ni nefoukalo. “Takže teď jdeme kam?“ zeptala se radostně. Za tu krátkou chvíli už totiž úplně zapomněla, že vlastně mají v plánu jít za Životem. “Styxí, máš taky brášku?“ napadlo ji. “Žije taky tady? A máš tady kamarády? Můžeme je společně potkat?“ navrhla další společnou aktivitu.

>> Narrské kopce

Zatímco byla Marion přitulená svým stále ještě vlčečím drobným tělíčkem ke Styx, poslouchala, co jí povídá. “Takže něco ulovíme spolu, abych přežila a měla sílu?“ zvedla hlavu a nechápavě se na ni podívala. Tohoto chtěla Styx docílit? Chtěla s Marion lovit, a jen netušila, jak jinak ji pozvat na společný lov? No tím líp! “Určitě ze mě bude šikovná lovařka!! Určitě mám talent!!“ zazubila se na ni, zamáchala svojí štětkou, která jí rostla ze zadku a pak už zůstala nehybně ležet s hlavou vztyčenou, přičemž Styx pozorovala. Hlavu už prostě nebaďouchala zpět k jejímu tělu.
Počasí se zhoršovalo a Marion začala být zima. Její srst ještě nebyla tak huňatá, aby ji pořádně zahřála, takže snadno promrzla. Klepala se jako ratlík, drkotala zoubky a měla úplně zledovatělé tlapičky. “Je zima,“ vydrkotala ze sebe. Kroupy se jí nelíbily a silný vítr byl ještě protivnější. “Ale já bych chtěla tu kytičkovou magii, nepoužívala bych ji špatně, byla bych hodná a jen bych dávala kytičky“ pronesla nakonec, co se těch magií týkalo. Pak se ale schoulila a jen vyčkávala, až přestanou padat kroupy a celkově tohle hnusné počasí skončí. Zaposlouchala se do hlasu Styx, jež jí vyprávěla příběh o své minulosti. Příběh to byl opravdu děsivý. Marion v sobě ale ještě neměla pořádně rozvinutou jakousi lítost a pochopení, proto ji to tolik nezarmoutilo. Chápala, že vlci jednou zemřou a věděla, že to není nic dobrého, ale ještě pořád si to nějak nedovedla propojit, aby pochopila, jak bolestná situace to vlastně musela být. “To zní hrozně, ale já bych nic takového nedělala, Styx. Věříš mi?“ broukla směrem k ní. “Určitě bych nikomu nic neubližovala a nebumovala nikoho, nebo nehořela srstí. Nechtěla bych, aby kolem mě byl smutek. Jen veselo a smích!“ Dodala ještě naprosto rozhodně a bez jakýchkoliv pochybností, přičemž se na Styx srdceryvně usmála. Tohle prostě věděla. Věděla, že by nechtěla dělat bum bum cizím vlkům. Složení její věty sice místy nebylo ještě úplně správné a říkala blbosti, ale věděla, že tomu Styx jistojistě porozumí. Byla to ještě okolním světem taková nezkažená bytost. Nevinná a čistá.

Po pár hodinách kroupy opravdu přestaly padat, vítr se trošku zjemnil (i když stále byl chladný a pocitově nepříjemný) a obloha se mírně rozjasnila. Sice byla zatažená, ale šlo vidět, že noc mizí a přichází ráno. “No, hele, je brzko!“ natáhla tlapku k obloze, kde skrz občasné protrhané mraky vykouklo pár slunečních paprsků. “Newlin mi říkal, že sluníčko je…Žluté! A velké! A hřeje, víš?“ pronesla zamyšleně. “Newlin je můj kamarád ze smečky,“ zazubila se pak, když na ni otočila hlavu a pohlédla jí do očí. “A když je brzko, můžeme vyrazit!“ Energicky se postavila na ty svoje vyzáblé pahýlky a oklepala ze sebe všechen sníh a bordel. Natěšeně pak zírala na Styx a vyčkávala.

Mari trochu váhavě přikývla. “J-Jo, je to divné? Proč se na to takhle ptáš?“ nechápavě naklonila hlavičku do strany. Ona ještě maso nikdy neochutnala, živila se prostě mlékem od matky. Bylo to opravdu divné? Bude si to muset zapamatovat a matky se na to zeptat.
Když tak Marička tuhle neznámou Styx během cesty „za dobrodružstvím“ poslouchala, připadala jí zvláštní. Rozdrtit vlka? Proč by to někdo dělal? Nebo popálit obličej? “To neříkal. Neukazoval. Ale proč bych chtěla někomu drtit nohy?“ zeptala se jí a povytáhla zlehka obočí. “Myslela jsem, že magie je proto, aby vlkům pomáhala. Právě třeba proto, abych mohla tvořit louky kytiček,“ zazubila se. S násilím na jiných vlcích zatím nepřišla nikdy do styku. “Takže říkáš, že magie je špatná?“ zopakovala. “Neměla bych se ji učit?“ teď tomu nějak nerozuměla. Život říkal, že magie je dobrá a ukazoval jen nádherné věci, Styx zase teď tvrdila, že je magie špatná, tak kde byla teda pravda? “A ty teda nemáš žádnou magii? Může být i vlk bez magie?“ stále následujíc její stopy jí pokládala otázku za otázkou, až to bylo skoro nesnesitelné. “A co je pohlavní styk? Něco jako ten vztyk? Nebo co?“ zazubila se a znovu popoběhla, když v tom se ale vlčice zastavila. Marion do ní omylem vrazila, až z toho spadla na zadek. “Je,“ zavrtěla hlavou a zvedla se. “Promiň,“ omluvila se jí a vydala se zase zpět za ní. “Ale počkej, co moje mamka? Určitě se jí už stýská! Musíme najít toho Života, co když cesta bude dlouhá, musíme jít dál, ne?“ brebentila. Po vyzvání se na okamžik zasekla, ale nakonec přece jen totálně důvěřivě s vymazanou hlavou přicupitala a schoulila se do klubíčka vedle jejího těla. Přilepila na ni svůj bok a hlasitě vzdychla. “Takže počkáme, a potom půjdeme?“ ujistila se. “Děkuju, že mi pomáháš,“ zvedla hlavu a vycenila na ni zoubky v náznaku veselého úsměvu. Pak hlavu položila zase zpátky na přední tlapky a oblízla si čenich, na který jí spadla jedna z posledních vloček. Pak vločky nahradily kroupy. “Máme jen jednu Alfu. A je moc milý. Celý černý a má bílé značky po těle. Ale už nevím, jak se jmenuje,“ zamumlala. Na to, že její maminka zemřela, nezareagovala. Totiž, ona chtěla zareagovat, ale nějak nevěděla, jak. Nechtěla říct něco totálně nevhodného. Nakonec po chvíli ticha, kdy si namáhala mozeček, zvolila (snad) jednu z neutrálních otázek. “A jaká byla?“ Ptala se jak na povahu, tak na barvu srsti. "A kde jsi žila, když jsi byla malinká?" Teď už Mari se Styx neměla problém. Začala jí důvěřovat. Tak rychle...

“Aha, to já ještě maso nejedla,“ přiznala se a trochu zase sklopila uši ke krku. Pak jí ale vyletěly nahoru, jakmile se zeptala na Života. Najednou jí připadalo, že o ni vlčice, která se následně představila jako Styx, má zájem, a to ji těšilo. Pomyslela si, že možná nebude tak špatná, že možná jen tak vypadala. “No, řekl nám, jaké magie vlastně existují. Jak se projevují a co s nimi vlk vlastně dokáže! A mně nechal na chvíli ovládnout magii Země, ta se mi moc líbila! Teda já ještě nemám jako žádnou svoji magii, chápeš, ale tahle byla fakt skvělá. Nechala jsem vyrůst květinky všude, kde jsem chtěla!“ popisovala nadšeně a už začala cupitat za Styx někam do neznáma. Začala jí důvěřovat. “Styx je zajímavé jméno. Skoro jako Styk! Jako že se máš zvednout, když přijde někdo důležitý, hihi,“ zazubila se a poskočila si. Popoběhla blíže k vlčici a udělala kolem ní kroužek. Pak zase cupitala u jejího boku z pravé strany. Moje smečka je někde v lese. Je tam jeskyně. Taky mamka s taťkou, a... Hmm, mám dva bratry! Jednoho moc neznám a toho druhého, haha, vlastně taky moc ne,“ zazubila se. Hned jí bylo líp, když se o ní vlčice chtěla něco dozvědět. Přece jen to značilo, že o ni má zájem, protože se s ní chce spřátelit – chce ji lépe poznat, ne? “Mamka byla na lovu, já jsem ji chtěla najít, ale místo toho jsem se nějak zatoulala. No a v našem lese je spousta keřů! Právě jsem do jednoho skočila úplně po hlavě, chtěla jsem zkusit lítat, víš?“ poskakovala radostně z tlapky na tlapku a patlala páté přes deváté. “Taky jsem šla kolem řeky, ta je asi nedaleko naší smečky. Takže když najdeme řeku, najdeme smečku,“ usoudila. Pak vzhlédla na Styx, přesněji se snažila kouknout do jejích očí během toho, co cupitala. “A ty? Máš smečku? A co tvoje mamka? Nechtěla bys být u nás ve smečce?“ nabídla jí okamžitě bez rozmyslu.

// asi napiš přesun jako první, nevím, kudy chceš jít :D

Mari nastražila ouška, které doteď měla přilepené ke krku, směrem k vlčici a zastříhala jimi. Vlčice se jí opravdu nelíbila, chovala se podivně a smrděla. Navíc na sobě měla krev. Mari ji pohledem zkoumala a přemýšlela, odkud ta krev asi je. Chtěla se zeptat, ale měla strach. Nakonec se však rozhoupala a tlumeně svoji otázku vznesla: “Proč jsi tak krvavá?“ Ustoupila od ní o dva krůčky vzad, protože jí připadalo, že jsou u sebe nějak moc blízko. Její tón hlasu byl nevěřícný a bylo z něj slyšet, že se opravdu bojí a není si jistá. “Ne, Život byl u nás. U mě a mýho brášky, přeměnil se na bílé vlče a byl tak huňatej! Měl krásnou srst a... a taky byl hodnej! Naučil mě plynule mluvit a taky mi ukázal kytičky. Řekl mi o magiích a tak!“ zase začala akčně chrlit vše o tom, co se stalo s Životem. Nepomyslela ani na to, že by měla možná před cizími držet jazyk za zoubky, že je možná i něco z toho, co říká, (kde bydlí, o své rodině...) nebezpečné. To ji nenapadlo, takhle daleko ještě její mysl rozvinutá nebyla. “Já jsem Marion, ale mamka mi říká Maričko nebo Mari. A ty? Jak se jmenuješ?“ Naklonila zvědavě hlavu do strany. Tu větu „něco za něco“ moc nepochopila. Jistě, rozuměla tomu významu, ale co by jí tak ona asi jako mohla nabídnout? Přivřela na vteřinku očka a pak je zase otevřela dokořán. Měla krásné, velké oči. Zářily jí nadšením ze života. Teda, teď momentálně ne, že ano, teď byla bez rodiny a ztracená, ale jinak běžně prostě byly radostné a plné života. “A co bys chtěla? Můžu ti třeba taky natrhat kytky, umím to! Vím, jak nastavit tlamičku, abych je utrhla až dole za stonek! A nebo... nebo... Třeba...“ teď ji chuděrku zrovna nic nenapadlo. “Můžeš zkusit se mnou lítat! Ještě mi to moc nejde, ale určitě se to poddá!“ Navrhla pak. Napadlo ji, že využije ještě zbytek svého sovího já.

// Blechy 6/6

Když si Marion vlčici prohlédla o něco detailněji, moc se jí nelíbila. Byla jakási upatlaná a škaredá. A smrdí! Odfrkla si a celá se otřásla. Čím to ale smrděla? To červené byla jistě krev, to už poznala ve svém věku, ale co to sakra byla za zvláštní pach? Vůbec ji nenapadl nějaký pach smrti nebo tak, protože s ničím takovým se ve svém krátkém životě ještě nesetkala, a doufejme, že ani delší dobu ještě nesetká.
“Záměrně?“ zopakovala trochu nechápavě a urputně přemýšlela, co to slovo může znamenat. Její slovník byl zatím velmi omezený, i když už nebyla úplný prcoušek. “Ona mě neztratila, já jsem jí chtěla najít nějaký kytičky, protože mi je ukázal Newlin a já jí je chtěla donést. A taky Život mi je ukázal! Jenže jsem pak už zabloudila a nemůžu teď najít cestu zpátky,“ začala na vlka před sebou hlasitě chrlit, až se u toho celá zalykala. Newlin – jediné jméno jediného vlka, kterého si pořádně pamatovala, a který pro ni nebyl „jen tam ten nějaký vlk“. “No najít cestu zpátky domů,“ dodala na její otázku ještě ke svému předchozímu sáhodlouhému vysvětlení momentální situace, ve které se nacházela. Když se k ní vlčice nahla, aby ji očichala, celá ztuhla. “Ehm,“ vydala ze sebe, když se vlčice zase odtáhla. “Co je ošklivé kačátko? To mi nikdy nikdo neřekl ještě, nechápu to. A taky co je záměrně? To slovo neznám,“ zeptala se zmateně vlka před sebou a opatrně přešlápla z tlapky na tlapku. Cítila se fakt divně. Vůbec totiž nevěděla, co si o tomto vlkovi má myslet a jak by se teď měla chovat. “No, takže mi prosím pomůžeš?“ zopakovala svoji prosbičku. Na to, že je sova, teď zcela zapomněla. I když nějaké houkání jí sem tam ještě uteklo, už se to však velmi zmírňovalo. Vlčice tedy mohla zaslechnout občasné, velmi kratičké a tiché "huu". Opravdu už to ale nebylo v takové míře, jako v lese u matky.

// Blechy 5/6

<< Sarumen - přes řeku Tenebrae

Mari střídala ťapání s poskakováním a u toho si mírně pobrukovala. Samozřejmě, že za lesem se její výprava značně ztížila, protože tu všude byla mega moc sněhu a ona do něj chudinka celá zapadala. V lese ho tolik nebylo, tady to bylo za lesem fakt šílené. Snažila se tedy chodit v cestičkách, které už byly vyšlapané, a nebo po toku zamrzlé řeky, protože v její blízkosti bylo sněhu o něco méně. Sice netušila, jak je to možné, ale bylo tomu tak. Kde mám najít kytičky, když je všude jenom sníh? A kde je vůbec Newlin? A ta mamka? Zastavila se, aby se rozhlédla kolem dokolečka. Neměla v plánu jít takovou dálku pryč, chtěla se jen podívat kolem dokola a najít nějaké kytičky. Najednou jí přišlo, že je strašně daleko od domova. Nevěděla, kudy jít, ale otočila se od řeky na nějakou vyšlapanou cestu a rozběhla se, jak nejrychleji to v této situaci šlo. Taky už začínala mít hlad, pouze mléko už jí nestačilo. “Mamiii!“ volala a snažila se vždycky vyskočit nad tu hromadu toho sněhu, jestli maminku někde neuvidí. A takhle běžela a volala, až se úplně unavila a za několik (pro ni extrémně dlouhých) hodin už jen tichounce ťapala se skloněnou hlavou a slzičkami na krajíčku. “Mamiii,“ bědovala tichounce.
Od řeky doťapala kamsi daleko od smečky, přičemž o tom neměla chudinka ani tušení. Snažila se dokonce i dělat to, co jí tehdy radila maminka. Vdechovala vzduch a snažila se najít nějaký známý pach, ale ani to nepomohlo. Chvíli předtím, než našla čirou náhodou jakéhosi ležícího vlka, se rozplakala. Zastavila se až úplně před ním. Cesta k tomu cizinci byla moc složitá a únavná, nožičky se jí třásly vyčerpáním. Koukala na něj a slzičky jí tekly proudem z očí. Najednou nevěděla, jak se má chovat, nikdy totiž sama bez přítomnosti někoho, koho znala, nebyla venku a už vůbec nepotkala cizí vlky. Teď tu byla sama bez maminky a Newlina a ještě ke všemu s úplně cizím vlkem. Vzlykla a tlapičkou si utřela tvářičku. “Ahoj,“ pozdravila slušně. “No, neviděl jsi vlku moji maminku? Nemůžu ji najít,“ zbědovaným tónem se vlka zeptala a u toho pořád vzlykala. “Jsem ze... Hmmm... Z nedaleké smečky.“ Zamyslela se, aby pověděla vlkovi jméno. Ale nemohla si na to vzpomenout. Chytila se tlapkou za hlavu a zakroutila s ní. “Nemůžu si vůbec vzpomenout, jak se jmenuje, ale je... Hmmmm (dlouze se zamyslela a začala se točit kolem dokolečka, až se zastavila a ukázala na nějaký směr, o kterém si myslela, že je správný)... Myslím, že je někde támhle! Je to smečka a je tam mamka i taťka,“ koukla znovu na šedého vlka a doufala, že jí pomůže. Tohle bylo poprvé, co viděla někoho mimo smečku. Přestala plakat, už jen vzlykala a u toho tiše zírala.

Mari byla nalepená na maminčině krku, a když matka odsouhlasila, že se podívá, doširoka se usmála. “Tak sleduj!“ vypískla trochu hlasitěji, ale stále šeptem. Otočila se na zádech směrem ke keři – hezky opatrně, aby nespadla dolů, chtěla přece slétnout „posovovsky“, ne? Přikrčila se, zvedla zadek nahoru, ocásek jí trčel do vzduchu a zlehka tím zadkem zavrtěla. “Wuhuuu!“ vypískla radostně a odrazila se z matčiných zad, přičemž udělala hvězdný a skoro olympijský skok vysoký. Začala ve vzduchu zběsile máchat tlapkama jako ratlík a u toho vydávala podivné zvuky. Ani jí chudince nedošlo, že už nestihne dát ty tlapky, jak s nimi tak divoce a zaujatě mávala, k sobě a že si nabije rypáček. Takže si ho nabila. To už byla ale maminka pryč. Marion se rozplácla na zemi a do oček se jí vehnaly slzy. “Aaaau!“ zabědovala nešťastně a začala vyhledávat očima matku. Nikde ji ale neviděla. “Ma-mamiii?!“ zakřičela. “Huuu! Maaamiiii!“ tentokrát zkusila zahoukat. Ani to ale nepomohlo. Jakoby totiž zapomněla, že je matka támhle o kus před ní s vydrou (nejspíš prostě nedávala dobrý pozor, když jí říkala, že půjde lovit. A nebo to prostě, jak měla ve zvyku, jenom tak mega rychle zapomněla). “Mami!“ zakřičela a z oček jí začaly téct slzičky. Ztratila maminku! Navíc byla taková jakási zmatená, chtěla za mámou. Moc chtěla za mámou, kde jen máma byla? Začala se rozhlížet kolem dokola, ale v tom zpropadeném keři nic neviděla. Navíc teď, jak chaosila, dokonce zapomněla i cestu k jeskyni nebo k ostatním. Nedávala totiž pozor, kam a kudy matka šla, když odcházeli. Rozplakala se a s hlasitými vzlyky se rozběhla matku hledat. Nešťastná, zadýchaná, přes slzičky skoro neviděla a svaly se jí strachy klepaly. Srdíčko bilo jako o závod, a začínalo jí celkově být dost mizerně. “Mamiii!“ volala svým dětským roztomilým hláskem (tedy spíše tak pištěla). Zatímco běžela neznámo kam, občas nadskočila nad zem a snažila se mávat tlapkama, aby vzlétla a mohla se na krajinu koukat ze shora a maminku tak snáze najít. Rozčilovalo ji, že to nezvládne! Proč to pořád nešlo?! Proč nedokázala vzlétnout?! Vztekle zavrčela a zkoušela to furt dál a dál, až zcela zapomněla na to, že hledá maminku. U hranic lesa zpomalila běh a zvesela si začala cupkat, ťapkat a poskakovat, přičemž si do toho začala zpívat. Maminka jí vypadla z hlavy, nemožnost vzlétnout taky a cítila se zase jako dřív. Šťastná. “Eeeeh,“ pozastavila se, když nevěděla kudy kam. Pak se ale vydala nějakou cestou, o které si myslela, že bude správná. “Mamka na mě bude moc pyšná, až se vrátím domů s nějakýma kytičkama! Natrhám jí je po cestě!“ začala si žblekotat a usmívala se u toho. Prostě a jednoduše zapomněla na to, že se ztratila. Najednou ji to totiž přestalo trápit. Ale třeba si za chvíli zase vzpomene – vlk totiž ví, co se v tom jejím mozečku vlastně děje.

// Blechy 4/6

>> Tmavé smrčiny - přes řeku Tenebrae

Bylo Maričce řečeno, že je nejkrásnější. Spokojeně zahoukala a pousmála se. “Joooo,“ houkavě jí odpověděla a začala přemýšlet, jak by se mohla dostat z jejího hřbetu dolů takzvaně „posovovským stylem“. Maminka však její myšlení zcela přerušila a začala jí vysvětlovat aktuální situaci, že jdou lovit. Marion se opřela pouze o zadní tlapky, drápy zaryla do zad Wolfganie a zvedla se nahoru (// jako když pes prosí :D). Přední tlapky si přiložila k očím, udělala si z nich vlčí brýle a zahleděla se do dálky na tmavá zvířátka, jež prej měli ulovit a sníst. “Huuu,“ odsouhlasila mamince, že rozumí a vydrží to. Posadila se na jejích zádech zpět na prdel a tiše se zachichotala. Nemají ani tušení, že jsem ta nejvíc cenná a neobvyklá sova! spokojeně pokývala hlavou. Pak si lehla, přikrčila se a připlazila se opatrně k oušku maminky. “Maaaamiiii,“ zahoukala tichounce. “Chceš vidět, jak umím létat?“ zašeptala a oblízla jí jemně ouško. Vyčkávala na její odpověď. Stále byla přikrčená a potichu. Nechtěla jim přece pokazit lov. Sice nechápala, jaká je těžká doba a že je problém s lovnou zvěří, ale něco jí tak říkalo, že kdyby ten lov pokazila, byli by všichni ostatní naštvaní. U toho čekání na matčinu odpověď a celkově u čekání na lov s ní ale šili všichni čerti a uvnitř mysli se jí rojily myšlenky na „objevování nového kusu světa posovovsky“. Měla chuť vzdálit se. Zatím ale vyčkávala. Chtěla, aby její maminka viděla, jak umí skvěle létat.

// blechy 3/6

// prosím WOLFI, aby na Maričky "umím létat" nereagovala a přešla to a nevnímala ji, hodí se mi to do plánu vytratit se ^^ děkuji! pokud jsem nedodržela pořadí, velmi se omlouvám, jsem zmatená.

Mamka se chovala trochu zvláštně. Pořád mlela a mlela, až to Maričce přišlo opravdu divné. Pak na ni ještě začala mluvit nějaká jiná vlčice, u které neměla pocit, že by ji někdy předtím poznala. Nebo ji snad už viděla a měl a s ní tu čest? Zkoumavě si ji prohlédla, zamyslela se, ale když ji nenapadlo její jméno a ani se jí nevybavila žádná situace s tou vlčicí spojená, zavrhla to a uvěřila tomu, že ji vidí poprvé. “Aha, bratra,“ zopakovala tiše a zakoulela očima po okolí, jako to běžně dělají sovy. “Mám dva bratry! Oba mají krásná peříčka!“ vyhrkla pak na hnědého vlčka. Ten se ale sbalil a odešel někam pryč dřív, než Marion stihla nějak zareagovat. Podiveně se koukala na jeho záda a pak nafoukla naštvaně tvářičky. “Nechal mě stejně jako...huuuu! jako…huuuuuuu!! Neeewlin!“ Měla v mozku jakýsi zkrat a musela si u této věty houknout. Cítila tak silné nutkání.
Zvedla se na ťapičky, vyskočila zase zpět na matčin hřbet a nějak šikovně se tam usadila. Narovnala se, jakoby seděla v pozoru, a mlčky čuměla před sebe. Jó, být sovou, to byla velmi náročná činnost. Mezitím si opakovala v hlavě slovíčka toho hnědého, jež se jí představil jako její kamarád, a tvrdil o ní, že je nemocná. “Mááámooooo,“ zahoukala klidným tónem hlasu. “Nejsem nemocná, že ne? Jsem huuuuu! Zdrááááváááá!!“ zaťapkala pacičkama na jejím hřbetě a přitiskla na ni pořádně zadek, aby nespadla.

// Blechy 2/6

Mari se nevědomky stále drbala za ušima, na krku a na jiných částech těla. Jakoby jí pořád něco lechtalo nožičkama! “Zvládne, neboj,“ ujistila ji. Přece se pro něj nebudou zbytečně vracet… Měl se jich držet a neztrácet se! Byl to ale její jediný bratr, Cassiana zatím skoro neznala, takže i tak nad ním musela přemýšlet.
Zatímco se maminka vyvalila na bok a nechala dceru napít se, brebentila o tom, jaká je zima a všude šedobílo. Mari na to nic neříkala, přece jen, sníh byl zábavný. Brodila se v něm, nebyla vidět a mohla i norovat! U sání mléka ji vyrušilo zase zalechtání a následné štípnutí za uchem, až skrz to leknutím nadskočila. “Yey!“ pár krůčků zacouvala a očima zakoulela po okolí. “Něco mě štíplo!“ postěžovala si hned matce, nicméně se dál šla krmit. Mléko bylo teplé a v těchto zimních dnech ji tedy příjemně hřálo v žaludku. “No, jako…“ zamumlala a odtrhla se od cecíku, aby mohla odpovědět. “Jakože zapomněla. Nemůžu za to ale! I to hnědé vlče mi neutkvělo v hlavě. Určitě je to tím, že mají nesmyslná a nemožná jména,“ zahihňala se, ale nemyslela to nijak zle. “Děkuji za mléko,“ pronesla spokojeně. Na doporučení maminky pak zkusila nasát vzduch do plic. Hezky zhluboka a pořádně. Pak ho vydechla a zažvýkala naprázdno tlamičkou. “Hmm, je krásně čistý,“ zamumlala, neboť už za tu krátkou chvíli zapomněla, že ho nasála proto, aby rozlišila různé pachy vlků zde v lese. Najednou z ničeho nic se ale rozběhla a začala skotačit. Běhala kolem matky a vrtala čumákem do sněhu. Pak vyskočila na matčina záda a usadila se tam. Hezky se narovnala, zafixovala hlavičku a koukala před sebe. “Je to jako sedět na větvi stromu,“ podotkla spokojeně. Zbytek cesty nepromluvila a jen zpomaleně sem tam zamrkala. Když došli k ostatním, prohlédla si je a jediné, co z ní vzešlo, bylo “Húúúú!“ zahrabkala tlapičkou před sebou ve vzduchu a pak se zase zafixovala nehybně na matčiných zádech. “Myslím, že mi sluší soví peříčka, co myslíte?“ zažblekotala pak, aniž by se to nějak vázalo na téma, které dospělí zde řešili.
Najednou po ní ale hnědý vlček skočil a povalil ji na zem z matčiných zad. Válela se po zemi a jen čučela na to, jak on valí nesmyslná slova jedno za druhým. Nic neřekla, pouze se posadila do vzpřímené polohy, narovnala zadíčka a pomaličku zamrkala. "Jsem sova, těší mě," pronesla. "U Života jsem byla taky v podobě sovy?" nechápavě naklonila hlavinku do strany a zírala na něj. Pak na druhou stranu a pak ji narovnala. "Krat? Nemám krata, co to je?" podivila se, co to vlastně ten hnědý podivínský akčňák drmolí.

// Blechy 1/6

<< Zapadlý kout Narrských vrchů

Konečně měla Mari zase tolik pozornosti, kolik chtěla a kolik si (podle ní) zasloužila. Už se pozornost nerozdělovala mezi ni, bratra a hnědého, jehož jméno stále zapomínala. Život už byl ten tam a ona s bratrem ťapali domů. Mari ale zrychlila, aby matku dohnala a zatímco se bratr ztrácel někde v dálce, ona si užívala to, že matku má jen pro sebe. Spokojeně vydechla nasátý vzduch z plic a pokyvovala hlavou. “Jo! Už jsem se naučila velkou spoustu věcí! Život mě naučil plynule mluvit. Jako bych mamko najednou i chápala, co různá slova znamenají! Dřív ne a pak BUM!“ vytřeštila očka a vykřikla tak hlasitě, že se její drobné tělíčko celé otřáslo, přičemž se j í tlapky rozjely do stran. Měla našpulené rtíky a hlasitě dýchala. Její „BUM“ bylo opravdu přesvědčivé. “No a po BUM jsem to prostě uměla,“ dokončila větu a se zazubením se rozklusala elegantními krůčky zase směr domov. Nožky zvedala vysoko nahoru jako klusající kůň při drezuře.
Matka během cesty stále něco drmolila, ale to už Mari neudržela pozornost a ponořila se do říše svých myšlenek. Přemýšlela nad různými hloupostmi, jako třeba proč je tráva zelená a slunce žluté. Vzpamatovala se až tehdy, když se matka zeptala, zdali pak nemají hlad. Marion akčně začala kývat hlavou. “Mám! Dala bych si mlíčko!“ výskla radostně, zatímco se jí ocásek nezastavitelně hemžil sem a tam. Maso nikdy nechutnala, i když pár zoubků už opravdu měla, už to byl nějaký ten pátek, co se narodila. Znala prostě zatím jen mlíčko, takže předpokládala, že se prostě nasytí mléka. “Kde je táta? A vlastně…Ten poslední… Bratr?“ začala se ptát, ale pak její řeč zpomalovala. Přemýšlela totiž nad tím, jak se jmenuje ten člen rodiny s černými oušky a čumáčkem. Nemohla si však vzpomenout. Zamyšleným pohledem zírala do země, ocásek se přestával vrtět a ona zoufale vzdychla. Pak ale vzhlédla na matku, nevinně a zářivě se usmála a dodala k tomu roztomilé “hihi!“, aby smazala fakt, že zapomněla bratrovo jméno.

// já nepovažuji Marion za "zbloudilou a zapomenutou duši", přijde mi, že s ní poměrně hraji. Bohužel ne vždy je čas odepisovat no. A já sázím na posty v práci... jenže teď se nám dostavuje jedna velká stavba a je toho nad hlavu. Večer docházím po posilce nebo tréninku dět v gymnastice kolem osmé..než se najím a takové ty kraviny že. Najednou je deset večer a můžu jít zase spát, abych mohla ráno normálně fungovat. Doma už notebook bohužel nezapínám, maximálně, když mám nějak víc času o víkendu no. Takže s ohledem na mé aktivity jsem na sebe pyšná, že zvládám i psát :D