Gallirea - Příspěvky uživatele

// 52

Když se Wolfi zvedla, Marion byla moc ráda. Když za ni ulehla, ucítila najednou takový pocit bezpečí. Teplo. Maminčinu vůni a hlavně láskyplný dotek jejího těla. “Ne, nechci, aby ses posouvala, kdy teď být s tebou,“ zamumlala, spokojeně vydechla a neznatelně posunula svoje tělo tak, aby se zády dotýkala přímo jejího bříška. Chtěla se pomazlit. Potřebovala ji tu cítit. Potřebovala vědět, že tady není sama. “Jak Newlin vyčaroval ty bublinky, zlepšilo se to,“ pověděla ohledně té bolesti. “Mami?“ oslovila ji, přičemž zírala bezduše pořád někam před sebe. “Udělala jsem něco špatně? Naštvala jsem nějak Styx? Potrestala mě?“ začala se ptát na to, co jí vlastně celou dobu vrtalo hlavou. “Možná jsem ji něčím naštvala, ale to jsem nechtěla. Proč si se mnou nejdřív nepromluvila? A taky jsme kamarádky, možná to tak nemyslela a přijde se za mnou podívat ještě. Ví, kde bydlím,“ blábolila nesmysly. Očividně vůbec nechápala, o co jde. Ach, chuďátko, ještě takové čisté a nezkažené životem...
V žaludku jí najednou nahlas zakručelo. Normálně by asi zastříhala na to konto ušima, ale teď je měla jen natočené volně do stran a nijak s nimi nepohybovala. “Styx mi říkala, že nemůžu žít jen z tvého mléka, mami. Že prý musím jíst maso, je to tak? Ale mě to maso nevoní, smrdí mi. Není špatný zabíjet někoho, abysme ho pak mohli sníst?“ mluvila takovým neutrálním hláskem. Všechno to říkala tak jednotvárně. Ale možná to bylo tím, že pro ni ještě bylo celkem náročné mluvit, její tělo ještě potřebovalo klid, aby se úplně vzpamatovalo. “Taky říkala, že vlci, co mají magie, nejsou dobří. Ty nemáš magie? A tatínek?“ zahleděla se na flák toho masa, který ležel před nimi. Tak nějak na to vůbec neměla chuť. Jak to bylo červené a krvavé. Fujky.

// 51

<< Ohnivé jezero - přenesl ji Newlin s Duncanem

Jakmile všechen stres a adrenalin opadl a vzdálil se od malé Marion pryč, navštívila ji únava. I když se bránila a chtěla zůstat při vědomí, protože chtěla vědět, co se všechno bude teď dít, usnula. Cestu domů tedy opravdu vůbec nezavnímala, ale možná to bylo i dobře. Necítila bolest a skrz to se s ní i jednodušeji manipulovalo, jelikož s sebou neházela a neječela.
Probudila se až za několik hodin tvrdého spánku doma ve Skalisku. Otevřela pomalinku oči, hlasitě vydechla nahromaděný vzduch z plic a postupně se začala rozkoukávat. Hezky v klidu a tiše. Ležela na nezraněném boku a rozdrcené rameno měla nahoře. Byla přikrytá teplou kůží, takže ji to krásně zahřálo a celé tělíčko se jí přestalo tou hroznou zimou klepat. Nejspíš jí už i proschla mokrá srst. “Mami?“ zašeptala. Šeptala proto, že měla pocit, že její matka vedle ní pochrupuje. Navíc jeskyní se vždy hlas trošku roznáší a tvoří se ozvěna, tak ji nechtěla vzbudit. Chvíli mlčela, ale pak ji z ničeho nic přepadla neuvěřitelná touha po přitulení. “Maminko,“ pověděla už hlasitěji. “Maminko, pomazlíš mě? Lehneš si ke mně?“ zažadonila, i když si nebyla úplně jistá, jestli ji Woflganie slyší, neboť měla zavřené oči. Protože ale ležela přímo naproti ní, mohla se na ni Marion celou dobu koukat. Moc ji milovala. Za to tatínka...toho si popravdě ani moc nevybavovala, měla dojem, že si ho skoro nepamatuje. Došlo jí, že ji ani nikdy nepozval ven a nestrávil s ní nějaký čas mimo jeskyni. Potichu si povzdechla a dál pozorovala matku. Díky Newlinovým bublinkám se jí opravdu udělalo lépe a bolest byla ta tam. Samozřejmě, že pokaždé, když se pohnula, to zabolelo, a ne málo! Ale když ležela nehybně, bylo to v pořádku. A díky tomu, že se prospala, se i cítila o něco lépe.

Bylo moc pěkné, jak se všichni do jednoho, co u Marion byli, snažili pomoci. Maminka ji ujistila, že ji pořád moc miluje, a to Marion stačilo ke štěstí. Pousmála se a jemně, sice skoro neznatelně, ale přece jenom, přikývla hlavou. V tom už se ale přiřítil Newlin, a jako vždy energicky zakročil. Jak měla ale zpomalené vnímání, sotva pochytila část z toho, co na ni tak rychle vychrlil. Jen se na něj unavenýma a vyčerpanýma očima koukala a cukal jí koutek, který naznačoval, že se usmívá. Potřebovala si odpočinout, ale pořád zůstávala vzhůru. Teď ji totiž Newlin, jako správný vychovatel, zaujal svým bublinkovým uměním. A opravdu – kdykoliv na ni dosedla bublina, ulevilo se jí. Zvědavě na to koukala, tohle se jí moc líbilo! Zaňufala ňufáčkem a zavrtěla špičkou ocásku. Zůstávala ale ležet, protože bubliny nefungovaly okamžitě na 100%. Teprve až postupem času se vše dostavilo – bolest skoro všechna zmizela, stažené svaly se uvolnily a psychika se trošku uklidnila. Už se navíc neměla čeho obávat – byla tu se svojí rodinou. “Ty bublinky fungují!“ pronesla šeptem a u toho pozorovala Newlina, jak si zakrývá oči. “Newli,“ oslovila ho. Nechápala totiž, co to dělá. “Ty bublinky fungují!“ zopakovala to, co už jednou řekla. Opravdu se jí znatelně ulevilo. Ale samozřejmě prokousané uši a rozdrcené rameno to nespravilo, že. “Půjdeme domů?“ zabořila pohled na svoji maminku. Už chtěla do jeskyně, chtěla se totiž vyspat. To, že je šedivý vlk podobný Styx, to ji ani nenapadlo. Popravdě si totiž skoro ani neuvědomila, že tu nějaký cizinec poblíž je.

Ležela na zemi a raději se ani moc nehýbala. Rozdrcené rameno ji bolelo čím dál víc. Adrenalin z těla totiž pomalu vyprchával a všechny bolístky se „draly na povrch“. Už nekvílela a nehysterčila, jenom jí tekly z očí slzičky. Koukala upřeně před sebe, a snažila se uvědomit si, co se všechno vlastně v tomhle krátkém čase událo. Byla hrozně zmatená a potřebovala se trošku vzpamatovat. Teď tu s ní tedy byl Duncan, který ji odnesl k jezeru. Důvěra se z ní naštěstí úplně celá nevytratila – věřila mu, že jí neublíží. Věřila, že ji sem odnesl proto, že jí chce pomoct. Očima vyhledala hnědého vlka, který se teď na kohosi rozčiloval. Jemně nahnula hlavičku tak, aby viděla do dálky na ty vlky, na které se zřejmě rozčiloval. Vypadalo to jako Newlin. Newlin, našla jsem ho, hlavu vrátila do „neutrální“ pozice a několikrát v tahu zavzlykala. “Kde je mamka,“ kníkla tichounce znovu tu stejnou otázku, jakou kníkla před chvílí. Zase začala bezradně plakat. Copak ji mamka vážně už nechce? Provedla něco? Zavřela bolestně oči. Přemýšlela nad tím, proč jí tohle Styx udělala. Jestli ji nějak rozzlobila. Hledala vinu v sobě, ne v ní. Byla moc zabedněná na to, aby pochopila, že Styx je prostě jen zloun, který to udělal úmyslně. Měla za to, že si za to může sama. A to ji mrzelo ze všeho nejvíc. Měla takovou radost, že má kamarádku, ale teď už neměla žádnou. A proč? Nechápala proč.
Jakési rychlé kroky a následné prudké zastavení ji donutilo otevřít oči a podívat se, co se děje. Mamka! Mari vykulila očka a její tělíčko se bezděčně celé rozklepalo. “Mamiiiiii,“ začala kníkat a rozplakala se ještě víc. Jakoby z ní najednou celý ten stres opadl někam pryč. Mamka ji našla. Mamka si pro ni přišla. Určitě ji pořád chce! “Maminko,“ zakňučela zrovna ve chvíli, kdy jí Wolfganie oblízla čenich. “Maminko, mami, chceš mě ještě?“ vypadlo z ní potichounku. Nezmohla se na hlasitý tón, byla na to moc unavená, proto promluvila zrovna v tu chvíli, když byla matka v její blízkosti a byla nakloněna k ní. Jantarovýma očkama, které byly plné nevinnosti a zároveň i bolesti, na ni hleděla a vyčkávala na odpověď. Ale byla tady, přišla si pro ni. Podívala se znovu na záda rozčíleného Duncana, jehož jméno už si bude určitě navždycky moc dobře pamatovat. Pak oči na vteřinu zavřela a následně vzhlédla zase na matku. Na svoji nádhernou jedinečnou maminku, kterou tolik milovala. Nejvíc na světě.

Netrvalo to dlouho, a Marion i přes to, že byla úplně mimo, zaslechla kroky. Srdce se jí rozbušilo zase 3x rychleji a dech jakbysmet. Čekala zase někoho, kdo jí ublíží. Měla strach, že se blíží někdo, kdo jí něco udělat. Třeba ten šakal, jak o něm mluvila Styx. Nešlo jí dost dobře pohnout hlavou, takže koulela jen očima a snažila se zjistit, kdo přišel. Ve tmě to nešlo dost dobře poznat a pach nedokázala pořádně zidentifikovat. Byla prostě hloupá, ale to jí taky nedocházelo. Nedocházelo jí, že je zpomalená a zapomnětlivá. Měla dojem, že je to prostě normální běžná věc – že ona je normální. Že je taková jak všichni ostatní. Když uviděla hnědého vlka, srdce jí poskočilo radostí, že to není nikdo, kdo jí znovu ublíží. Když přišel vlk blíž a nahnul se k ní, aby ji uklidnil, poznala, že je to Duncan. Konečně si i jeho jméno zapamatovala. Ze všech sil zavrtěla alespoň špičkou ocasu, aby mu dala najevo, že ho moc ráda vidí. Neřekla ale ani slovo – jednak proto, že na to neměla sílu a druhak proto, že vůbec netušila, co by v tuto chvíli měla říct. Byla oblblá nynější situací. Vše ji bolelo a ve své hlavičce měla totální bordel. Pořád přemýšlela nad tím, co udělala? Nikdo jí zatím nevysvětlil, že na světě je spousta utrpení, a že to někteří dělají jen pro zábavu. A taky ji teď napadlo, proč je tu Duncan a ne její matka? Nebo otec? Nebo bráška? Proč ji nikdo z její rodiny nehledá? Znovu se jí spustily slzičky, tentokrát lítosti. Litovala samu sebe, že ji všichni z rodiny opustili. Byla sice zpomalená, ale tohle chápala až moc dobře. “Kde je mamka,“ zašeptala tichounce, že to Duncan mohl jen sotva slyšet. Když ji ale zvedl, začala pištet a skučet, jakoby ji někdo probodával klackem. Kopala zadníma nožkama a znovu a znovu kvílela. Byla to přecitlivělá hysterka, to bylo snad jasné! Ale když to rozdrcené rameno ji tak šíleně bolelo, nikdy takovou bolest zatím neokusila. Navíc ji to bolelo o to víc, když s sebou mlela. Navíc Duncanovi tak ztěžovala cestu. Byla ale naprosto k neutišení, a to dokonce i potom, co dorazili k jezeru a hnědý vlk ji položil na zem. Dál plakala a skuhrala. Chtěla maminku. Tolik se chtěla přitulit k mamince. Co když ji matka už nikdy nebude chtít vidět? Co když teď Duncan odejde a nechá ji tady odloženou? Třeba ji schválně odnesl pryč od smečky, aby jí dal najevo, že už nemá žádné „doma“. Že už není součástí smečky. Že ji nikdo s takovýma škaredýma ušima nechce. Kvílení pomalu ustalo a vystřídal ho jen bolestný pláč. Chudinka si sama se sebou nevěděla rady.

>> Ohnivé jezero

<< Sarumen

Protože mírně zaostávala, popoběhla, aby šla přímo vedle ní. “Jaké neslušné věci, Styxí?“ zakřenila se a radostně si poskočila. “Myslíš jako v lese? Neslušné věci v lese? Jako, že jste kakali do keřů?“ začala se smát, jakoby snad řekla něco fakt mega vtipného, a začala ji obíhat dokolečka. Měla tolik energie, měla skvělou náladu.
Ona skvělá nálada ale skončila právě ve chvíli, kdy se na ni Styx škaredě obořila. Marion prudce zabrzdila na místě a vykulila zděšeně oči. Tohle nečekala. “Proč...Co se... Proč na mě křičíš?“ nechápavě se jí zeptala a oblízla si vlhký čeníšek, který jí kvedlal ze strany na stranu, jak rychle dýchala. Nechápala, co provedla. Proč na ni Styx najednou zvýšila hlas? “Styx!“ vyhrkla rychle jméno šedé vlčice a omluvně se přikrčila, aby dala najevo svoji podřízenost. “Omlouvám se, jestli jsem něco udělala! Nebo snad řekla!“ To už ale ucítila bolestivé sevření zubů na jejím krku a tvrdě se narazila o zem. Sněhu už tolik nebylo, takže její pád příliš „nezměkčil“. Začala se třást. Byla zmatená. Proč tohle Styx dělá, vždyť byly kamarádky. Proč teď vlastně řekla, že není její kamarádka? “A proč ne?“ pípla tiše rozechvělým hlasem. To, že sevření bylo bolestivé a udělalo jí asi určitě velkého monokla na krku, vůbec nevnímala. V jejím tělíčku koloval adrenalin a obrovský strach dohromady, takže nějakou bolest fakt nepropustilo tohle dvojí mega kombo k mozku. Ležela na zemi tak, jak ji Styx pohodila, a zděšeným výrazem na ni koukala. Ještě se ani nevzpamatovala z toho šoku natolik, aby začala plakat. Když už jí pak ale přistoupla rameno, které pod celou vahou šedé vlčice podivně zakřupalo, slzy jí vytryskly jako lusknutím prstu. “Auuuu!“ zaječela tak hlasitě, útrpně a bolestně, že se ten hlas musel rozprostřít po celém okolí. A ještě dál za kopretinku. Styx jí nejspíš přední rameno asi celé rozdrtila. Marion byla křehká, její kosti ještě ne tolik pevné a Styx, slonice jedna, se na ni postavila celou svoji vahou. Marion se na zemi začala svíjet v bolestech a záchvatu pláče. Vzlyky, které jí bránily pořádně se nadechnout, byly co sekundu. Slz bylo jako řeky Mahtae a svaly se jí třásly tak, že to ani nešlo zastavit. “To strašně bolí-íííí!“ zaskučela skrze svůj pláč. “Sl-sle-e-ez prosí-í-ííím!“ rozplakala se tak moc, jak nejvíc to vůbec šlo, a začala s sebou házet. Chtěla Styx ze sebe shodit, ale opravdu to vůbec nepomohlo. Když se ale Styx přiblížila k jejímu uchu, celá zkoprněla. “Co?“ pípla tichounce a začala posmrkovat, protože jí z čumáčku začal vytékat sopel. Absolutně nechápala, co to Styx o Životovi žvaní, ale byla si 100% jistá, že hned v nejbližších dnech za ním půjde žalovat! Najednou ale ucítila šílenou bolest. Ta bolest byla tak obrovská, že snad měla dojem, že omdlí. Nikdy ještě takovou bolest a takový nápor strachu ve svém životě nezažila. Nerozuměla tomu, proč má trpět, proč se na ni Styx zlobí a co provedla. Nechápala, že na světě nebyli jen hodní vlci – nevěděla, že na světě se promenádovali i svině, jakou byla teď Styx. Měla za to, že všude kolem ní jsou jen usměvavá sluníčka, na realitu vůbec nebyla z domova připravená. “Proč to dělááááááš!!! Auuu! Nech mě!!“ začala hystericky ječet a škubat s sebou. Slzy se jí řinuly tak moc a tak rychle, že by z toho bylo nakonec celé jezero! Jezero princezny Marion. Nebo krvavé jezero sviňské Styx. To byla taky jedna z možností.
Když měla prokouslé obě dvě uši a Styx se se slovy, že ji nikdo nemá rád a nikomu nebude chybět – ani mamince ne, vypařila, měla dojem, že se jí zastaví srdce. Zůstala ležet na zemi v potoku slz a z uší jí začala pomalu víc a víc téct krev, jak si její tělo uvědomilo, co se vlastně stalo. Bála se navíc pohnout, protože ji to rozdrcené rameno opravdu bolelo. “Styx!“ zavolala uvzlykaným a upištěným hláskem. “Nenechávej mě tady! Omlouvám se!! Styx!!“ volala za ní dál a dál. Byla tak bezradná. Co teď měla dělat? Najde ji někdo? Co když Styx měla pravdu a nikdo ji hledat nebude? Vždyť i tehdy, jak se ztratila, ji vlastně domů doprovodila právě Styx, ne její maminka ani nikdo jiný ze smečky. Znovu se rozplakala a chytil ji totální záchvat, kdy se vzlyky skoro dusila. Pořád jí teď v myšlenkách běhalo jen to, že ji tady nikdo nenajde a zůstane tady sama. Že už se nikdy nedostane domů, a že ji nikdo nemá rád. A pořád se taky snažila pochopit, proč to Styx udělala. Co Mari věděla, nic jí neprovedla ani škaredého neřekla. Zasloužila si to snad? Byla potrestaná za něco, co udělala? Ležela na boku u keře, plakala a dál se trápila. Vše jí teď přišlo nekonečné.

Jako obvykle ji zachránila Styx, která se tu zjevila zase odnikud stejně jako tehdy. “Styxí!“ zvolala nadšeně Marion a přihopkala jí důvěřivě naproti. Otřela se jí o nohu a začala se celá vrtět. “Kdes bylaaa?“ začala vyzvídat, ale v tom ji Styx okřikla, že jako má být potichu. Pššt! “Pšt?“ zopakovala a chvíli koukala zmateně před sebe. Ona přece neumí být pšt. Ale zkusí to! “Dobře!“ zašeptala a rozešla se za ní. Teda její šepot byl spíše křičící šepot. Ale pořád to byl jeden z těch tlumenějších tónů, které ona vlastnila.
Ťapkala tedy za Styx a ani jí nijak nevrtalo hlavou, že zase míří někam ven z lesa. “A jaktože víš, kde je mamka? A proč to nevím taky já? A cos dělala s tím hnědým vlkem? Jaký byl?“ narážela samozřejmě na Duncana, ale zapomněla jeho jméno – jak jinak.

>> Kopretinka

Newlin se choval opravdu divně. Marion mu moc nerozuměla a nechápala, že po ní něco chce. Proto kdykoliv kolem ní nějak poskakoval a podivně sípal, pouze s hňupovským úsměvem přikyvovala a vrtěla špičkou ocásku sem a tam. “Mám to taky zkusit? Chceš po mně, abych taky zkusila takhle sípat? Je to nějaká hra??“ naklonila hlavu mírně do strany a snažila se tomu porozumět. “Jo, prošel jsi. Dovoluju ti tady zůstat a jíst smradlavé fujtajblovské maso. Rozhodně nevoní. Možná bych měla zkusit radši králíčka... nebo rybičku,“ bezduše začala mluvit k Morfovi, který se začal starat o Newlina. Marion koukala jen tupě před sebe a přemýšlela si o svých vlastních věcech. “Rybičky smrdí taky. Co takhle malé myšičky? To by mi ale jen polechtalo bříšíčko, že? Nebo... potkani. Dají se tady sehnat i potkani?“ mumlala si dál s nepřítomným pohledem.
Z jejích nevinných jídelních myšlenek ji vytrhl až Kasius, který se tu znenadání objevil. Mari se lekla, takže s sebou celá škubla a pak se na hnědého vlčka, jehož jméno si stále nepamatovala (bohužel), zamračila. “Helééé!“ vypískla. Ač k ní vlček přišel opravdu opatrně, ona se ho prostě lekla. “Cože?“ zmateně zavrtěla hlavou a zazubila se. “Nejsem sova! Proč bych byla sova? I když, ono být sova by nemuselo být tak špatný. Mohla bych si lítat všude, kde bych chtěla. Ale jinak mám čtyři nožky...a taky...“ kecla si na zadek, rozkročila zadní nožky, a hlavu sklonila k bříšku, přičemž s ní jela níž a níž. Jak dojela dolů, čuchla si k zadku, pak se podívala na vlče, zazubila se a na Kasiuse znovu promluvila: “a taky čuralenu!“ Vyskočila na tlapky. “Sovy nemaj čuralenu!“ ohradila se, ale to už dostala sněhovou „ťafku“ do ksichtu. Zamračila se, našpulila rtíky a nafoukla tvářičky. “Heléééé,“ nasadila stejný rozmrzelý tón, jakým pištěla předtím, když ji Kas polekal. “A jaká Lin? Co je Lin? To je nějaký jídlo??“ zavrtěla ocáskem. Téma jídlo u ní teď bylo na prvním místě! Nasadila jí to do hlavy Styx tím, jak jí tvrdila, že když nebude jíst maso, nepřežije zimu. “A kde je asi ta mamča? Chci se jí zeptat na ty věcííí. A taky jí dát kytiti mytiti!“ postěžovala si a rozhlédla se u toho kolem sebe. To už na ni začala mluvit nějaká cizí vlčice, kterou snad ani jednou za svůj život neviděla. Udiveně na ni vyvalila oči. “Heee?“ pro jistotu chňapla svůj pugetek květin, který vlčice chválila, do tlamy a odnesla si ho k Morfovi. Tam ho položila vedle něj, oblízla si čenich a s vrtícím ocáskem ho začala žádat: “Pohlídáš mi moji kytičku pro maminku?“ zavrtěla i celým zadkem a zachrochtala, aby tomu dodala ten správný říz. “Život mi ji dal!“ otočila hlavu na vlčici, která se jí předtím na kytku vyptávala. “Byla jsem spolu se Styx u Života! Život je můj kamarád, víš?“ zazubila se a zavrtěla znovu ocáskem. “Počkat!“ zasekla se, rozhlédla se po okolí a pak několikrát zakníkala. “Kde je Newliiiin!!!“ zabědovala. Ani si nevšimla, že odsud utekl. “Ne-Newlineeee!“ protivným tenkým hláskem vypískla, co nejvíc nahlas to šlo a znovu se otočila kolem své osy. “Newliii!!!“ zavolala znovu totálně nešťastně a už zase začala natahovat. Jaký ale byla uplakánek. “Pohlídej mi kytičku!“ štěkla na Morfa a rozběhla se kamsi pryč. Běžela hlouběji do lesa, kde se pak zastavila a Newlina hledala. “Newi!“ volala na něj, ale nikdo se neozýval. Zkroušeně se posadila někam k pařezu a potichu si povzdechla. Proč ji ten Newlin pořád nechával samotnou? Vždyť se sotva našli, a on ji zase nechal!! Naštvaně nafoukla tvářičky. Však já mu ukážu, pořádně mu to nandám, až přijde! Ten si to ještě slízne! očividně smutek vystřídala zlost. A Zlost pak vystřídaly obavy, protože se zase vzdálila od vlků nějak daleko. Přepadl ji strach, už z toho ztrácení se měla opravdu vyrachanej mozeček, takže prostě začala mít zase obavy, že nenajde cestu k vlkům. "Eeeh, kudy že to bylo?" zamyslela se nahlas a koukla nejdřív doleva, a pak koukla i doprava.

Newlin, který se poslední chvilky choval opravdu hodně podivně, přiskočil, a začal zachraňovat situaci. Šťoural Mari čumákem a poskakoval kolem ní, jakoby jí chtěl něco vysvětlit. Taky zběsile kroutil hlavou, ale Marion opravdu vůbec nepochopila, co po ní jako chce. Ale nejspíš udělala to, co po ní chtěl – ztichla, a ucouvla o několik kroků vzad od Morfa, takže ji šťouchat přestal. Čuměla na něj a natáčela ušiska do různých stran. “Co to děláš?“ nechápavě pronesla a oblízla si čenich. “Ten lotrácký vlk žere naše smradlavé maso! Ulotráčený lotrák!“ stěžovala si dál a naštvaně dupla tlapičkou silně do země. Ta se jí ale propadla hluboko do sněhu, takže pak měla co dělat, aby ji vytáhla. Když s ní škubla, hlasitě vykvíkla a následně ztratila rovnováhu a spadla dozadu na zadek. Začertila se na Newlina, jakoby za to všechno mohl on, a pak se začertila pro jistotu i na Morfa.
Newlin, divňák jeden, si ale lehl před Marion a otevřel svoji tlamu dokořán. Marion povytáhla obočí a chvíli ho pozorovala. “Co děláš, divňáku?“ zakroutila zlehka hlavinkou, jakoby snad byla chytřejší jak on. Nakonec jí to ale přišlo trochu směšné, takže se začala culit, nechala si od něj vzít důvěřivě svoji tlapu a poté, co si ji vložil do té své tlamy, začala přikyvovat. “Tak já to taky zkusím!“ souhlasila a už už si lehala na zem vedle něj, ale v tom přiskočil Morfeus a doslova jí vyrval srdce z těla. Lekla se tak, že nadskočila a schovala se za Newlinovo válející se tělo. Kníkla, zavřela křečovitě oči a celá polekaná se snažila co nejvíc ukrýt. Myslela si, že ji ten černý ďábel chce sežrat. Ještě chvíli tak zůstala, ale když se delší dobu nic nedělo, odvážila se vystrčit pomalu zpoza Newlina hlavu. Nejdřív třesoucí se ouška, pak čelíčko a nakonec celá hlava. Sledovala Morfa, který jí začal vysvětlovat, jak se jmenuje, a tiše byla dál ukrytá za ležícím sádelníkem. Po zjištění faktu, že vlk patří do smečky, hlasitě vydechla a narovnala se. “Neztratila! Čekala jsem v keřích a pak našla Styx,“ pověděla mu. Ve skutečnosti si už moc nevzpomínala, jak přesně se ta situace odehrávala, věděla jen, že ji Styx zavedla až domů a taky že společně navštívily Života.
Popoběhla kousek od Newlina, nechala ho tam napospas osudu a začala černého Morfa očuchávat. “Takže jak si říkal, že se jmenuješ? A seš kámoš? Kámoš…Mojí mamky?“ začala ho zpovídat. Rozhodla se taky, že ho musí řádně prozkoumat, takže když stála kousek od něj, odrazila se od země a přední tlapky položila na jeho pravý bok. Zůstala o něj opřená a začala s prohlídkou - očuchala mu srst, poklepala ho jednou ze svých tlapek, pak oběma a taky k němu natočila ucho (přiložila ho přímo k tomu boku), a poslechla si ho. Následně, spokojená se svým výkonem, seskočila. “Vypadá to, že nejsi vetřelec,“ otočila hlavu na Newlina a rozkřikla se: “Newlineeee! Není to vetřelec, může jíst to maso!!!“ pořád ječela. Furt a furt ječela. Jakoby snad ani neuměla mluvit normálně. Uřvanějšího vlka svět jakživ neviděl.

Stojíc s nohama rozčapenýma daleko od sebe pozorovala s přiblblým výrazem Duncana, který se ohradil, že tu byl dřív, jak ona. Nafoukla tvářičky a hodila na něj zamračený pohled. “Chhmmpff, ale já... Já jsem... Mám hezčí srst!“ ohradila se mu nazpět totálním nesmyslem, který s tím vůbec nesouvisel.
Zatímco se Duncan věnoval Styx, Newlin tu začal nějak zvláštně pobíhat a kroutit se. Marion se na tváři objevil pobavený úsměv a začala vrtět ocasem. “Newline! Co děláš?!“ výskla radostně. Pozorovala ho a snažila se porozumět tomu, proč takhle nesmyslně trajdá sem a tam, ale bohužel tomu neporozuměla. “Jasně, naučím, teto Styx!“ odpověděla jí, ale nevěnovala jí už ani koutek svého krásného zlatavého očka. Obě oči totiž teď patřily jen Newlinovi. “Zkusím to taky! Počkej!“ zaklonila hlavu a snažila se si nějak divně zkroutit tělo, aby vypadala stejně pitomě, jako vypadal teď Newlin. Možná, že se jí to i podařilo. Teď tady oba dva chodili kolem dokolečka jako dementi, ale Marion to hrozně bavilo. Začala ze sebe vydávat zvuky podobné dušení tak, jako ze sebe vydával Newlin (přitom vůbec nechápala, že Newlinovi zaskočilo a nemůže pořádně dýchat) a pořád tu pochodovala s tím zkrouceným tělem.
Hra pro ni skončila až ve chvíli, kdy spatřila černého vlka, který sem přišel. Zastavila se a začala si ho prohlížet. “Hele!“ oslovila ho svým pisklavým, ale hodně roztomilým holčičím hláskem. “Necháš to maso? To donesl Newlin a.... A...“ zavřela křečovitě oči k sobě. Zase zapomněla to jméno! “To donesl Newlin a Muncan!“ snad to jméno trefila. Přikrčila se do „bojové“ pozice, vystrčila zadek nahoru a vztyčila svůj opelichaný ocas jako nějakou malou anténku. “Tak necháš to? Newline! Newline!“ začala v té bojové – hrací štěněcí pozici poskakovat sem a tam, až se nakonec zase otočila kolem své osy, jakoby si honila ocásek. “Kdo seš? Nějakej přivr....přiv...“ protože jí slovo nešlo vyslovit a zakoktala se, pozastavila veškerou svoji činnost, začala se pekelně soustředit a hlasitě začala s prskáním kolem sebe vyslovovat hezky slabiku po slabice. “PŘI-VAN-DRO-VA-LE-CÁ-CKÝ VLK?!“ Řekla jsem to! Postavila se s nožičkama k sobě, vypjala pyšně hruď a pozvedla hlavu jako nějaký totální boss. Kdyby byla vyšší, jistě by „povýšeně pohlížela ze shora na tohoto přivandrovalecáckého vlka“. Byla ale malinká, takže jediný, co mohla dělat, bylo to, že vypínala svoji hruď a snažila se tím vypadat větší. A její výraz ve tváři vypadal jako „a máš to, ty přivandrovalečáku!“ Pak ale otočila hlavu na Newlina a začala se na něj mračit. Proč sakra nic neříká?! “No tak Newline Unewlinovatělej! Bere nám tady to smradlavý maso! S Muncanem jsi ho přinesl!“ špulila rtíky a mračila se. Vůbec neměla totiž ponětí, s kým to vlastně mluví. Tohoto vlka si nepamatovala.

Newlinova radost Marion velmi potěšila. Vrtěla na něj ocáskem a vracela mu zpět veškeré naspeedované pohyby či úsměvy a také pobouchané pohledy. Byla to povedená dvojka. Jeden by snad i řekl, že Marion je taková mimo skrz to, že potkala (kromě rodiny) jako prvního na světě Newlina a kopíruje ho. Nebyla to ale pravda, byla to prostě její povaha.
Newlin těm dvěma stále nabízel nějaké maso, Mari už by ho i přijala, ale kdykoliv se podívala na Styx, tak to vypadalo, že ona maso nechce. Proto se Marička držela radši zatím dál. “Že jo!“ vyhrkla svoji reakci na Newlinovo pochválení pugetu. “Taky se mi moc líbí, Život říkal, že prý za chvíli umrzne!“ pyšně pozvedla hlavičku k obloze a usmívala se jak měsíček na hnoji. Chuděrka si to spletla – měla přeci říct, že květina přežije celou zimu a neumrzne! Poskočila směrem k Newlinovi a pak přicupitala blíž k masu, aby si mohla přičichnout. Moc jí to ale nevonělo. Nakrčila nos a začala se šklebit. “Smrdí to,“ zkonstatovala a podívala se Newlinovi přímo do očí. “Newline, smrdí to!“ zopakovala svoji stížnost víc nahlas. Chtěla Newlinovu pozornost, on se teď věnoval Styx, a to ona nemohla snést. A vůbec – proč teď Styx mluví s tím přivandrovalcem, který tu ještě před chvílí vůbec nestál? Nebo si ho jen nevšimla a neuvědomila si to? Ne! Určitě tu nestál. “Hele!“ křikla na hnědého, aby si získala jeho pozornost. “Co tady děláš? Jak ses tady ocitnul? Ještě před chvílí jsi tu nebyl a najednou BUM! Prostě ses tady zjevil,“ začala brebentit a přišla k vlkovi blíž, aby si ho mohla očichat. Trochu se ho ale bála, takže přistupovala velmi opatrně a zhruba met před ním se zastavila a začala k němu natahovat jen krk a hlavu. Krok blíž k němu už neudělala. Z ničeho nic se ale otočila, když se otáčela, tak celá nadskočila, jakoby ji snad štípla blecha, a rozběhla se ke Styx. “Jo! Musí mě vrátit její mámě!“ zopakovala důležitě. “Počkat…“ nakrátko se zarazila. “Tvojí mámě? Tvoje tady bydlí s náma? Božínku!! To je super, budeme tady mít celou Styxííí rodinku!!!“ znovu nahodila blažený výraz a vrtěla ocasem tak moc, že si ho snad musela uvrtět. “Newline!“ křikla po šedém kamarádíčkovi. “Styxí mě prý vrátí její mámě, slyšel jsi? A moje máma pak přijde k její mámě určitě!“ zazubila se. Úplně zapomněla na ten fakt, že jí Styx v lese říkala, že její matka je dávno po smrti. S úsměvem se otočila zády ke Styx a čelem k hnědému, v tu ránu ale leknutím uskočila vzad, takže to napálila zadkem do Styxiné nohy. “Vháá!“ vykřikla zděšeně. “Ocitl se tady další vlk!! Dívejte se všichni! Přišel teď! Támhle…támhle z toho směru!“ ukázala tlapkou k jakýmsi stromům. “Že, vlku?“ zeptala se ho, aby jí potvrdil to, že má pravdu. “Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho, přišla k němu a zase zopakovala scénku s očucháváním. Pak jí byl ale jaksi…Povědomý. Zastavila se u něj a zlehka se zamračila. “Divné,“ šeptla a zavrtěla hlavinkou. “Přísahala bych, že jsem tě už někdy cítila, ale…“ otočila hlavu směrem, kterým se ozval jakýsi humbuk. Nejspíš nějaký pták. “Newline! Pták! Ptáček! Newlineee! Ptáčciiiii!! Pííp píííp….malinkatí Píp-pípové Newline. Píp-pípové!“ začala znovu hyperaktivně poskakovat „alá pružinka“ směrem, kde byl Newlin. “Styxíí, pípááčci!“ halekala dál a rušila tím snad všechny přítomné. To, že si Styx chtěla prohlédnout les, tak to nějak přeslechla.

<< řeka Tenebrae

Ve chvíli, kdy překročily společně hranici smečkového lesa, kde Marion žila, ji příjemně zašimralo v břiše. Jsem doma! Radostně začala vrtět ocasem. No bohužel se opravdu nemohla nijak vyjadřovat, když nesla pořád tu kytici. Sunula se tedy pořád za jejím zadkem, nalepená na ocase, nerozhlížela se a nezastavovala se. Soustředila se jen na tu kytku a na to, že už je konečně doma.
Teprve až ve chvíli, kdy Styx zastavila, zastavila i Marička. Odložila květinu vedle sebe a hlasitě vzdychla. “Yuy, to byla tíha, Styxííí!“ postěžovala si vlčici a vybatolila se zpoza jejího zadku. Zaregistrovala, že na někoho mluví, takže se chtěla podívat, na koho. Zahlédla dva vlky. Jednoho si nepamatovala a ten druhý byl... To byl přece... “Newlin!!“ vykřikla hlasitě a začala zase poskakovat, jakoby měla místo tlapiček pružinky. Hezky nahoru a dolů. Dělala to takhle kdykoliv měla radost. “Styxí, támhle je Newlin! Můj kamarád! Teď tady mám dva kamarády! Styxí a Newlina! Mám tolik kamarádů!“ halekala na Styx. Pak přestala poskakovat a s hlasitým radostným smíchem hodila trysku přímo k Newlinovi, kterého párkrát oběhla dokolečka, a pak běžela zpět ke Styx, u které se zastavila a otřela se jí o plece. “Newline! Newline, tohle je Styx! Moje kamarádka!“ křičela a pořád na místě přešlapovala z tlapky na tlapku. Nedokázala se uklidnit, byla plná energie, která prostě potřebovala nějak odejít. “Byly jsme společně u Života! A...a Život...Noo...Živ...Život mi dal tu kytku! Támhle tu kytku! (rozmáchla se tlapkou tím směrem, kde květina ležela) Pro maminku! Kde je maminka? Musím jí to ukázat! A taky jsme byli venku za lesem...a... a sněžilo a foukalo! Newline a viděla jsem kytičky u Života! A sluníčko! Pamatuješ? A taky jsem pozvala Styx k nám domů!!“ hulákala, zatímco pořád nějak divně poskakovala z nohy na nohy, točila se kolem své osy nebo se jinak bláznivě pohybově vyjadřovala. Prostě nestála ani vteřinu na místě. Slova chrlila ta rychle, že se jí skoro motal jazyk do sebe a někdy měla mozkový výpadek, takže zapomněla, co zrovna chtěla říct. “Styxí, budeš u nás?“ vyhrkla pak a se zářivýma očima a radostným úsměvem na ni vzhlížela zezdola jako na nějakou bohyni. Hnědého vlka, co byl s Newlinem, tak toho si vůbec nevšímala. Stejně si ani nepamatovala, jestli ho už někdy viděla. Nebo jestli ho už někdy viděla a zdalipak ho znala jménem, tak to si už vůbec nepamatovala. Puget květin ležel na zemi vedle Styx.

<< Vrchol Narrských kopců - přes Narrské kopce

Silný vítr, který foukal, ztěžoval Marion chůzi a pohyb. Ve své drobné tlamičce pořád držela puget květin, který dostala od Života. Z toho důvodu hlavu pořád musela zvedat vysoko od země směrem k nebi, protože květiny byly těžké a poměrně velké a Marion nechtěla, aby štrejchaly o zem a nějak se nedej bože poničily. Styx měla štěstí – během toho, co Marička nesla květiny, nemohla mluvit. Mlčky tedy obě vlčice ťapaly z dlouhého kopce dolů, přes řeku a dál k lesu, kde Marion žila.
Když Styx udělala kratší pauzu u řeky, aby se napila, Marion toho využila, květiny opatrně odložila na zem vedle sebe a posadila se. Hlasitě oddechovala, očividně jí to působila potíže, s tím pugetem chodit a pohybovat se. “Už běžím!“ zavolala na Styx, která ji vybídla k dalšímu pohybu. Chytila pugetek, rozběhla se za vlčicí a snažila se dávat pozor na to, aby se květiny neponičily. Už cítila v kostech fakt, že se blíží k domovu. V břiše měla motýlky a v krku sucho. Nemohla se dočkat, až spatří mámu!

>> Sarumen

<< Narrské vršky

Když vylezly společně až na ten vrcholek, Marion se tam zastavila a žuchla s sebou do sněhu s táhlým “ááááh!“, které značilo jasnou úlevu, že ten dlouhý strmý kopec zdolala. Chvíli ležela, koukala před sebe a tiše oddechovala. Po rázném vyzvání, aby se držela zpátky, zvedla své tělo z lehu tak, že se opřela o loket a ještě se tam chvíli válela. “Jo,“ zamumlala tichounce a párkrát zamrskala svoji ne zrovna bohatě ochlupenou štětkou. Zahleděla se do dálky. Byl tu nádherný výhled. “Jéé,“ užasle vydechla. “Styx, tady je krásně! Všecko je tady tak vysoko! Tohle by měl vidět Newlin! A taky mamka! A bylo by dobrý vžum dolů z kopce po zadku, že?“ fantazírovala a hleděla zaujatě na výhled, který jí vysoký kopec nabízel. Vše bylo bílé, vypadalo to tu jako z pohádky. “Že, Styx?“ dožadovala se znovu nějaké odpovědi. Když se nic ani po delší době neozvalo, ohlédla se a na chvíli jí přestalo bít srdce. Styx nikde. Vyskočila hbitě na nožky a rozhlédla se kolem sebe. “S-Styxí?“ zakníkala. Hlavou jí letmo prolétla myšlenka, že se zase ztratila. Vydechla nahromaděný vzduch z plic a zahleděla se na páru, která jí šla od pusy směrem k obloze. Pak se rozplynula a nezbylo po ní ani ťuk. V tu chvíli se Mari zase probrala a uvědomila se (znovu), že je tu sama. “Styx!“ zakřičela a rozběhla se tím směrem, kterým vedly vlčí stopy. Zanedlouho šedou vlčici ale našla. Nebyla naštěstí daleko, šla totiž pomalu a rozvážně, což se nedalo tvrdit o Marion. Navíc Marion taky dělala poměrně velký hluk na to, že tohle bylo vlastně klidné a tiché místo. A protože běžela jako torpédo, tak hned, jak se vyvalila ze zatáčky, vrazila Styx do zadku tak silně, že si z toho sama sedla na zadek a na vteřinku byla zblblá. “Jé!“ zatočila se jí nejen hlavička, ale i svět kolem dokola. “S-Styx,“ vydloubala ze sebe a postavila se zase na nožky. “Lekla jsem se, že jsem se ti ztratila!“ vychrlila na ni a bez váhání se jí přitulila k zadní noze. Začala se o ni lísat tvářičkou jako malé kotě. “Jsem ráda, že jsem tě našla, lekla jsem se, že budu zase sama!“ zažblekotala a zavrtěla ocáskem. To už ji ale Styx vyzvala, ať si jde hrát s kytičkama. No, proč by Marion neposlechla, že? Hrát si s těma nádhernýma, voňavýma a barevnýma květinkama! "Běžím!" vyštěkla a v tu ránu zmizela.
Útroby Narrských kopců byly bez sněhu a byly zde rozkvetlé všude barevné květinky. Když si to Marion poté, co jí to Styx řekla, uvědomila, užasle vydechla. Neměla slov! Byla to prostě nádhera. Začala se nadšeně usmívat, až se jí z toho na tvářičkách vytvořily roztomilé malé ďolíčky značící naprosto čistou a upřímnou radost. Zcela zapomněla na povel „drž se zpátky“, a rozběhla se energicky do té hromady květin. Ke všem květinám čichala. Obcházela je jednu po druhé a očichávala je. “Styxííí!“ zajásala, ohlédla se na ni a začala poskakovat na místě. “Takový mám ráda!“ nahnula se k jedné rudé květince, chytila její stonek až úplně u země do tlamičky a utrhla ji. Pak pocítila veliké nutkání dát ji své kamarádce. Přiběhla tedy zase zpátky ke Styx, oběhla ji celou dokolečka a začala jí květinu podávat. “Áá! A je po tebe!“ vydolovala ze sebe totálně happy. To Styx zrovna ale řekla, že si s ním promluví nejdřív sama. S tím Marion neměla byť jen sebemenší problém. “Jasně!“ rozběhla se zpět do květinek a začala se v nich vrtat.
Když jí čekání přišlo pak už moc dlouhé, rozhodla se, že to prozkoumá za tím dlouhým mostem, kam se vydala i Styx. Došla k „prahu“ mostu a zavolala: “Styxíí?!“ na chvíli se ztišila. “Jdu za tebou!“ zakřičela dodatek a rozběhla se přes most. Most byl dlouhý, ale protože jejím tlapičkám už nezavazely hromady sněhu, překonala ho rychle. Horší bylo hledání Styx, tu hledala opravdu dlouho. Bloudila kolem dokola a netušila, kudy jít. Když si připadala v koncích a pohltila ji beznaděj, začala zase lítostivě kníkat a natahovat. Zadýchaně se zaslzenýma očičkama běhala kolem dokola, až nakonec na Styx i Života opravdu narazila. “Styx!“ vykřikla a zamířila hopkajícím poběhem přímo za ní. Pak si ale všimla Života, nádherného bílého stvoření, a ztuhla kousek do Styx. “Vhááá!“ úžasem se jí zatajil dech. “Živote! Živote pamatuješ si mě?! Jsem… Jsem Marion! Byli jsme spolu v tom lese! A naučil jsi mě dělat kytičky! A tady jsem našla louky kytiček! Utrhla jsem pro Styx jednu červenou a donesu i mamince!!“ pištěla a poskakovala jako na pružince. To, že se zrovna baví o jejím domově (přesněji o správné cestě domů), zcela přeslechla. Začala jim prostě skákat do řeči. “Životééé!“ zahlásila se znovu a otočila se kolem své osy, jakoby si honila svůj vlastní ocásek. “Živote tohle je moje nová kamarádka Styxíí!!“ pochlubila se a přicupitala za ní, přičemž jí zalezla pod tělo a vykoukla hlavou zevnitř předních nohou. Stála jakoby pod jejím hrudníkem a bříškem a koukala pod její hlavou. Vrtěla ocáskem a koukala na Života. Doufala, že jí na vše odpoví, nevěřila totiž svým očím! Nevěřila tomu, že ho někdy ještě znovu uvidí. To, že je Styx naprosto znechucená, toho si tak nějak nevšimla. Celou dobu čuměla jak puk na bílého vlka s fialovým bříškem a vlídným výrazem. Pro Maričku byl Život obrazem dokonalosti. Chtěla by jednou vypadat tak, jak vypadá on. Být tak nádherná.
Samozřejmě byl Život stále tak vlídný, jak si ho pamatovala, a dočkala se tedy všech odpovědí na všechny své otázky. Očka jí zářila, když jí řekl, že v sobě má stále veselého ducha. Souhlasně začala přikyvovat: “Ano!“, vyhrkla. “Všechno jí ukážu, slibuju! Pozvala jsem ji k nám domů, mamka ji určitě ráda pozná! A taky… Taky tam máme hezkou řeku, jsem zjistila! A keříky! A Newlina!“ pištěla dál a dál. Bylo to až nekonečné. Taková hrozná treperenda! Zmlkla až poté, co jí Život daroval pugetek květin pro Wolfganii, její maminku. “Žjováááá!!“ výskla nadšeně a celá se málem rozplynula. Začala třepotat ocasem i celým zadkem a chrochtat blahem. “Vidíš to, Styx?! Vidíííííš?!“ začala kdákat a vyběhla zpod jejího těla směrem k pugetu, který Život položil na zem. “Děkuju!!“ nezapomněla pokorně poděkovat. Pak chňapla kytici a u toho nepřestávala poskakovat. “Eknu í o!“ zareagovala na ten fakt, že kytice neumrznou. Zavrtěla ocasem, mrkla na Živote a vydala ze sebe kratičké „haha“, jež naznačovalo, že má prostě totálně happy náladu.
Život se začal loučit. Mari odložila puget, aby mu mohla rozloučení oplatit tak, jak se sluší a patří. “Děkuji, Živote! Moc se těším, zase tě navštívím!“ slíbila. “Brzy na shledanou!“ zvedla pacičku a zamávala mu s ní. Pak pozorovala, jak pomalu odchází, až se úplně ztratil uvnitř všech těch kopců. Marion ještě dlouho lelkovala, odcházet se jí v žádném případě nechtělo. Bylo to tu tak žůžo labůžo! Tolik květin, teploučko a dobrá nálada. Když ji Styx vybídla, trochu posmutněle si povzdechla, ale nakonec chňapla puget a vyběhla za šedulkou. Tentokrát už snad vstříc svému domovu.

>> řeka Tenebrae (přes Narrské vršky)

Marion spokojená, že Styx odsouhlasila její návrh na přátelství, ťapala za jejím zadkem a u toho si tiše pobrukovala. Teda ťapala… Spíš poskakovala. “Kamarádka. Mám novou kamarádku,“ šeptala si tichounce sama pro sebe a usmívala se tomu. Příjemně ji to hřálo na srdci. Měla novou kamarádku! Styx byla její nová kamarádka, ach, jak krásně to znělo. Chtěla mít kolem sebe kupu kamarádů. Navíc věřila ve Styxinu dobrotu, nepodezírala ji a nebála se jí. Důvěřovala jí, vždyť jí pomáhá najít cestu domů, ne? Kdyby byla zlá, jistě by se na ni vybodla, ale to ona neudělala. Marion z toho odvodila, že bude mít prostě dobré srdce.
Cesta byla náročná. Vítr sice ustál a sluníčko na obloze značilo, že je ráno a tím pádem je čeká další den, ale všude byla kupa sněhu a cesta byla pořád jen do kopce. V průběhu cesty začala Marion zpomalovat a zadýchávat se. Zastavovala a kňučela. “Já už nemůžu,“ stěžovala si. Doufala, že ji Styx třeba vezme na záda tak, jako ji brala na záda maminka, ale to se nestalo. Házela po ní smutné pohledy, sténala a kňučela, že je cesta moc náročná, že má hlad a že už chce domů. Nepomohlo to. Styx šla mlčky hore a hore, a malého Káčete si příliš nevšímala. Když Marion přišla na to, že je zbytečné se o něco snažit, ztichla. Po zbytku cesty šla mlčky, dokud nedorazily společně až na samotný vrcholek Narrských kopců.

>> Vrchol Narrských kopců