Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Marion zůstávala schovaná ve svém travním úkrytu a nějak se neměla k tomu, aby vylezla. “Já se jí určitě bojím mnohem víc!“ Ozval se její bezbranný pisklavý hlásek. Vždycky, když se něčeho bála, byla taková nevinná a „holčičkovská“. Rozhodně ne jako dospělá vlčí slečna, spíš jako „zachraňte mě někdo, sama nic nezmůžu“. “Nebodla, ale...“ pípala dál. Svoji řeč však na několik dob pozastavila, nejspíš přemýšlela. “Ale nepůjdeme, pane vlku, jinam? Jsou tady vosy!“ zažadonila, vykoukla hlavičkou kousíček nad vysokou trávu, která ji kryla, a pozorovala ho. “Já mám totiž květinky strašně ráda! Moc se mi tahle louka líbí, ale... Ale už se mi nelíbí, protože jsou tady vosy, víte pane vlku?“ brebentila dál. “Takže půjdeme?“ zvedla hlavu zase o kousek výš, už jí koukala skoro celá. “Třeba někam, kde víte, že vosy nejsou,“ navrhla a narovnala se úplně celá, přičemž se jí zase rozkmital ocásek.

Vesele cupitala poklusem krátkými vysokými krůčky až k němu. Kousek před ním zpomalila do kroku, až nakonec úplně zastavila a zůstala mu koukat přímo do očí. Vrtěla ocáskem, ušiska měla jako malé zvědavé vlče našpicované dopředu a vrtěla v rytmu rychlých nádechů a výdechů čeníškem sem a tam. “Jak se jmenuješ, vlku?“ zeptala se hned bezostyšně, mile se zazubila, a aniž by vyčkala na odpověď, udělala pár krůčků ještě blíže k němu - chtěla si ho očuchat. Jako to dělají pejsci...šla mu prostě očuchávat zadek. Přišla tedy až k němu, skoro se mu otřela svým bokem o ten jeho, a začala natahovat krk k jeho kaďáku, neboť si chtěla přičichnout. Samozřejmě ale byla tak roztržitá a akční, že zatímco k němu natahovala krk, nepřestávala cupitat na místě. Takže cupitala, čuchala a čekala na to, až jí prozradí své jméno. Vše vypadalo slibně, a to až do chvíle, kdy vylétla z červené louky plné máků jakási velikananánská vosa, a narazila Maričce do boku. Chudinka si ještě nestihla ani přečíst pachy Thoranova zadku. Polekaně totiž vyskočila snad metr nad zem, vypískla jako malinkaté vlče, a když dopadla z toho výskoku, nabrala svým bokem Thoranův bok a smetla na zem jak jeho, tak i sebe. “Vosa! Bzzz Bzzz! Vosa vosa vlku!!!“ začala šílet, vyškrábala se na nohy a vysokými skoky alá laňka odběhla o pár metrů dál, přičemž se zašila do vysoké trávy tak, aby ji nebylo vidět. A to ani ouško! Připlácla se celá na zem jako placka a chudinka se roztřásla strachy. Nesnášela hmyz! Konkrétně ten šíleně moc bzučící, fuj!

Zatímco sluníčko pomalu vycházelo nahoru na oblohu, Marion, stále ležíc na zádech s odhaleným bříškem, podřimovala. Už se pomalu odebírala do říše snů, ale vzbudil ji jakýsi randál (kýchnutí Thorana), který skrz rozespalost nedokázala zidentifikovat. Lehce s sebou trhla, překulila se na bok a hned se zvedla na nožky. Chvíli koukala kolem sebe, stříhala oušky a v tichosti pozorovala, zda někoho nezahlédne. Co to bylo? Že by se mi to jenom zdálo? Oblízla si čenich, oklepala se a všechny tyhle činnosti zakončila krátkým vzdechnutím.
Chtěla se podívat z nějakého vyvýšeného místečka. Ráda by prostě zkontrolovala okolí, aby byla klidná. Nějak se jí to nezdálo, neměla dojem, že by měla nějaké slyšiny nebo tak něco. Prostě tu někdo je, pomyslela si a u toho se zhluboka nadechla, aby mohla zachytit něčí pach (pokud tu tedy opravdu někdo byl). Zopakovala to ještě párkrát a nakonec vítězně zavrtěla ocáskem. Měla pravdu! Opravdu tu někdo byl. Něco ucítila. “Haló!“ zavolala, aniž by se zamyslela nad tím, jestli ten někdo je bezpečná či nebezpečná společnost, a jestli by na sebe vůbec měla upozorňovat. “Je tu někdo?“ zavolala znovu. Ušiska měla nastražená a v očích radostný pohled. Byla veselá. Sluníčko, které po delší době pořádně vysvitlo, jí dodávalo energii. Následně se rozešla kamsi někam... rovně. Nevěděla kudy by měla jít, ale prostě šla tama, kama měla dojem, že ten pach jde. A zanedlouho v dálce opravdu uviděla sedící stvoření. Hned se za ním vesele vydala aktivním poklusem a vrtěla ocáskem, aby vlk hned poznal, že přichází v dobrém. “Ahoj! Ahoj vlku!“ volala už z dálky. Zvláštní to oslovení...hodno tak pro malou holčičku, ale ne dospělou slečnu!

<< Sarumen (přes Ohnivé jezero)

Během její „odpočinkové“ výpravy se z hluboké noci stal jasný den. Nikde ani živáčka a to se Mari moc líbilo. Ťapala podél břehu Ohnivého jezera a mířila dál. Ohnivé jezero už znala a navštívila ho několikrát, tentokrát chtěla navštívit něco nového. Něco, kde ještě doteď nikdy nebyla.
Postupně začalo sluníčko, které bylo ještě před pár hodinami vysoko na obloze, zapadat a celá tahle romantická chvilka byla doprovázena nádhernými červánky. Mari zastavila svůj krok, zaklonila hlavu a zahleděla se na tu nádheru, která byla nad ní. A v tu chvíli zatoužila, aby ji mohla s někým sdílet. S někým jí blízkým (mimo rodinu). Začínala si totiž pomalu uvědomovat, že právě mimo rodinu, Newlina a Kasiuse, nikoho nezná. Nemá žádné kamarády, žádného partnera… Najednou jí to přišlo líto. Hlavu sklonila, smutně si povzdechla a zaostřila zrak na malý vlčí máček, který se osamoceně pohupoval pod lehoučkým náporem letního vánku. “Ahoj mačulínečku,““ oslovila květinku, přiťapala k ní blíž a lehoulince do ní dloubla tlapkou. “Seš tady stejně osamocenej jako já, že?“ zamumlala, cukla ušima a s dalším ztrápeným povzdechem zvedla hlavou. Překvapeně však zamrkala, naskytl se jí totiž nádherný, přímo přenádherný pohled. “Žjova,“ hlesla fascinovaně a pomalými, možná až váhavými krůčky se přibližovala k hejnu červených květinek. Když přišla blíže, uvědomila si, že jsou to vlčí máky. Všechno tohle jsou vlčí máky, celá louka vlčích máků! Otočila se dokolečka kolem své osy a radostně výskla. Květiny zbožňovala. Nakonec se svalila na bok a zůstala ležet, rozjímala. “Takže nakonec mačulíneček vůbec nebyl osamocený,“ pošeptala tiše a tlapkou štrejchla do jednoho z máků. Pak se pousmála, překulila se na záda a dál pozorovala červánkovou oblohu.

Marion se pomalu začala probouzet. Rozevřela očka, začala se rozmrkávat a snažila se něco zaostřit. Nejdřív si uvědomila, jak ji strašně bolí hlava a jak se jí motá celý svět, i když vlastně nic neviděla! Pak si uvědomila, že je tma jako v pytli, ale brala to tak, že je prostě jen noc.
Opatrně se s hlasitými vzdechy začala stavět na nohy a urputně se snažila vzpomenout si, co že se to vlastně stalo. S kým tu byla? A co dělala? Nevěděla a nepamatovala si vůbec nic. Tiše si povzdechla a pomaloučku se rozešla. Tedy, spíše se začala kolíbat, než že šla. Rozhodla se, že tento svůj podivný stav rozchodí, proto prostě šla někam za nosem a ani nepřemýšlela nad tím, kam jde. Šla prostě směrem ven z lesa. Sice jí hlavou proběhlo, že by to nejspíš měla někomu dát vědět, ale pak si řekla, že je noc a stejně všichni určitě spí. Nechtěla nikoho hledat, neměla na to náladu. Chtěla se prostě jen jít projít a nadýchat se vzduchu "tam venku".

>> Louka vlčích máků - přes Ohnivé jezero

Moc děkuji za akci, byla skvělá!

K Maričce prosím kamínky :-)

- Přidáno

<< Jeskyně

„Né, opravdu?“ hlesla na oko fascinovaně, ale bylo to v jejím podání dost důvěryhodné. Rozhodla se totiž, že na něj bude hodná a milá. Ve skutečnosti ji ale ten příběh příliš nezajímal. Nejspíš to bylo tím, že už o kus vyrostla a mezi nimi byl nějaký ten věkový rozdíl. To, co nyní zajímalo a fascinovalo Kasiuse, nezajímalo a nefascinovalo Maričku. A zase naopak. Navíc zatímco byly ty velké povodně, ona ležela s mamkou v jeskyni, aby se jí co nejlépe vyléčila prokouslá ouška a rozdrcené rameno. Co už ji ale zajímalo o kus víc, byl „tajemný rytíř“, který Kase zachránil. Podívala se na hnědého captajícího vlčka a jemně se pousmála. “A jak se ten rytíř jmenoval? Neřekl ti své jméno? Moc ráda bych ho poznala!“ aktivně vyštěkla slovo „poznala“. Rytíř…Jak asi může vypadat takový zdatný vlk v roli rytíře? zasnila se, přičemž dál pajdala do útrob smečkového lesa. Určitě by se ke mně choval jako pravý gentleman! Kdyby tak zachránil mě… To by bylo něco. Poznala bych pravou něhu a starostlivost pořádného vlka! Třeba bych se mu líbila! A třeba taky byl pořádně svalnatý. A hezký! Srst měl určitě jemnou a pořádně hustou. Hezky zbarvenou. Ach jo, najednou ji krátce zamrzelo, že ještě nevytáhla pořádně tlapy ze smečky a neměla tu možnost poznat nějaké udatné rytíře, kteří by o ni zápasili, sama. “Kde se to stalo?“ vyzvídala dál, aby se s tím pravým hrdinou mohla popřípadě setkat sama. Toužila po přítomnosti pořádného samce. Dospěla zrovna do toho věku, kdy ji samci začali pořádně zajímat a fascinovat.
Když oba dva s Kasiusem dorazili do středu lesa, kde se zastavil pravděpodobně i Newlin s Cassianem, zastavila se Marion taky. “A co budeme teda dělat?“ položila otázku do větru, zatímco pohledem hledala bratra a pečovatele. Casse viděla nedaleko, proto k němu přihopkala a zastavila se až přímo u něj. “Kde je Newlin?“ zeptala se ho. Očima rejdila po okolí, aby ho našla. Snažila se tak urputně, že se jí to nakonec přece jen povedlo a zahlédla jeho šedý kožíšek kdesi v dálce s někým cizím. Naštvaně se zamračila. Vypadal totiž, že ho ta kropenatá vlčice velmi zajímá a má k ní blízko. Proč se sakra Newlin takhle moc nezajímá i o mě?! Pozorovala je žárlivým pohledem až do té doby, co ji zaujala zvláštní změna vzduchu. Zhluboka se nadechla a pohled upřela kamsi před sebe. Vzduch ztěžkl. Naprázdno polkla a sklopila pohled na své tlapky. V tu chvíli si však uvědomila, že se děje něco zvláštního. Barevný… Déšť? Povytáhla překvapeně obočí a vzhlédla nahoru na oblohu. Ta šla sice přes husté stromy hůř vidět, ale ony barevné mraky prostě nešly přehlédnout. “Žjova,“ hlesla užasle. Bylo to zvláštní, ještě nikdy nic takové neviděla. Líbilo se jí to. Podívala se na bratra, pak na hnědého vlčka a na o ba dva se usmála. “Všimli jste si, že prší duhový déšť?“ upozornila je, aby si tohoto podivného úkazu také všimli.
Pak se to ale stalo!
“Whuaa!“ vykřikla zděšeně, když se najednou vytáhla o několik metrů tím, že jí narostly obří nohy. Měla vykulené oči a dostala strach. Tohle přece nebylo normální, co se to právě teď stalo?! “Mami,“ pípla tichounce, sotva slyšitelně. Hlas se jí třásl. Samovolně, aniž by chtěla či pro to něco udělala, se rozešla kamsi do daleka i se svým bratrem. Když se však ohlédla, Kasius tam zůstal. “Kas-Kasiusi!“ křikla po něm, ale nebyla si jistá, jestli ji vůbec uslyší. “Co se děje!“ zaskučela. Nohy pak najednou změnily směr a nesly ji k jezírkům, která byla nezvykle zbarvená. Moje rameno… napadlo ji, ale uvědomila si, že ji najednou vůbec nebolí. Že by ty nohy…Ty nohy jí to rameno vyléčily?! Vykulila vyděšená očka a už jí začala i slzet. Opravdu se bála. Měla strach, že ji nohy odnesou kamsi daleko za smečku, a ještě ke všemu samotnou! Nohy ale naštěstí zastavily u jednoho z jezírek a pokrčily se v kolenou, jakoby Marion nutily, aby se napila z jezírka. Ta chvíli váhala, ale jezírko tak božsky vonělo, a ona na to dostala šílenou chuť. Navíc Cassian se napil, takže… Ona taky. Napila se z jezírka. Ta voda chutnala děsně zvláštně. Nahořklá, ale přitom dobrá. Napila se i podruhé a mlsně se olízla. “To je dobrý! Cassi, je to do-b-do-doprdele!“ větu nedokončila a místo toho hlasitě vyštěkla slovo, které se do dnešního dne v jejím slovníku ani nenacházelo a neznala ho. Překvapeně zamrkala. “Džžž hubu!“ Křikla na bratra. Jeho kecy ji nezajímaly. Udělala pár krůčků v bok a hlasitě se tomu zachichotala, neboť jí to připadalo strašně směšné. “Hej!“ křikla ožraleckým tónem s očividnou změnou výrazu ve tváři na cosi před sebou a znovu se mírně poposunula směrem k bráchovi, až do něj šťouchla svým bokem. “Neš---Nešťóóchej do mě! Nešťó-ťochej do mě ti žikám! Žikám ti to pěkně!“ začala agresivně drmolit nesmysly a znechuceně se na bratra podívala. Otravoval ji. “Jen bumbej vodičku! Bumbej!“ dlouhou tlapku zvedla přímo před sebe a ukázala na Lady Mlhahuli. “Žikám bub…teddaaa…bumbej!!!“ naštvaně se tlapkou ohnala, jakoby měla setřást hejno komárů vedle své hlavy. “Klassi…Klassi buráku. Viděl jsi něky…“ Jazyk se jí tak pletl. Hlasitě se zasmála, neboť to vše samozřejmě bylo náramně vtipné. “Někdy! Chtěla jsem…žíct někdy! Tuu… viděl tu násosku ŤAM?!“ znovu do něj šťouchla. “A nešťóchej do mě!“ ohrnula na něj nervně pysky. Šišky před sebou si všimla stejně tak, jako si jí všiml bráška. Chvíli na ni zírala. Svět se jí točil, bylo pro ni těžké poznat, co to vlastně je. Až to zaostřila, rozkročila své dlouhé nohy jako žirafa do strany, sklonila krk a čichla si k tomu. Vonělo to! Olízla to. Chutnalo to! "Bam!" křikla najednou tak hlasitě, že to snad musel slyšet celý les. "Bamtyty bam!!" začala poskakovat jako pružinka kolem bratra. "Bami bami! Bamtyty bamtyty! Bu Bu Bu!" zpívala si svoji indiánskou píseň. Cassius v tuto chvíli byl zřejmě ohníček a ona prováděla nějaký rituál. Poskakovala z nohy na nohu pořád kolem něj a dál neúnavně zpívala.

// promiňte za zpoždění, mám toho krapet víc.

// 60

Mari stále ležela na svém nezraněném boku na měkké travičce, kterou nechal Newlin vyrůst. Když se ale na travičce objevil i keř plný borůvek, zajásala a vyskočila na všechny čtyři tlapky tak energicky, že skrz pichlavou a ostrou bolest zase spadla zpět na bok. Hlasitě u toho kníkla, vůbec si totiž neuvědomila, že má pořád zraněné to rameno. Dočista na to teď zapomněla, jak tu byl takový šrumec a pořád se něco dělo. Navíc ta Newlinova magie „plná kytiček a borůvek“ ji tak nadchla a doplnila jí rychlostí blesku energii, že si to už tuplem neuvědomila. Ještě chvíli kňučela a krčila bolavou nohu nahoru k tělu. Pak ale za pomoci tří zdravých tlapek vstala – sice vrávorala, ale stála! “Chtěla! Ale budu vás zdržovat,“ kníkla ještě smutně, koukla na Newlina a následně dopajdala k východu z jeskyně, aby bylo poznat, že ona je na výlet už jako připravená.
Najednou se ale do jeskyně vřítila jí moc dobře známá tvář. Povytáhla obočí a jemně vykulila oči. “Eh,“ hlesla tichounce, na oko znaveně a otráveně, když začal hnědý puberťák chrlit různé bláboly o svých nových zážitcích. Dej mu šanci, probleskla jí hlavou věta, kterou jí řekla maminka před několika dny právě tady v jeskyni. Vzdychla a nasadila na otrávenou tvář milý úsměv. Přece jen už to byla dospívající slečna, takže se přece musela umět nějak ovládat! Měnit svoje chování a nálady tak, jak potřebovala a chtěla. “Moc ráda si to poslechnu, Kasiusi. Můžeš mi to povědět po cestě,“ pohodila hlavou směrem ven z jeskyně, aby dala najevo, že už brzy vyrazí. Dokonce i Cassian si připojil, takže jejich výprava už byla opravdu kompletní. Ohlédla se ještě naposledy na spícího bratra, maminku a kropenatou vlčici, jež dorazila chvíli před Kasiusem, a pak vyrazila ven. Pajdavě, ale přece jen.

>> Sarumen

// 59

Newlin i všichni ostatní projevili radost, že Marion po takové dlouhé době vidí, a ona z toho měla upřímnou radost. Postávala tedy mezi Newlinem a Kenaiem a energicky vrtěla ocáskem ze strany na stranu bez jediné přestávky. Přestala jím vrtět až tehdy, co matka i Newlin řekli, že bratři musí odpočívat. Ocásek se tedy začal zpomalovat, až se nakonec úplně přestal vrtět. “No... Jistě. Samozřejmě,“ vyhrkla pohotově a nasadila na svoji zklamanou tvář úsměv, aby to nebylo tolik poznat. Uvnitř sebe však zklamání nijak neschovávala. Těšil se, že společně teď hned něco podniknou, jenže když oni potřebují odpočívat, asi to jen tak hned nebude. Určitě budou odpočívat dlouho, tiše si povzdechla. Takže to, že stojím, je nakonec vlastně k ničemu! Sklonila hlavu směrem k zemi, aby na ni nikdo z přítomných neviděl, a nepěkně se (vztekle) zamračila. Skoro se jí z toho udělaly vrásky na čele.
Pubertální vlčice s extrémně rychlým střídáním nálad se tedy otočila k východu z jeskyně zády, chystala se totiž zase zalehnout na svoji vyhřátou kůži. V této činnosti ji ale přerušil jeden z bratrů. Promluvil, a ona na něj otočila hlavu. Ušima však nehýbala, neboť ji bolelo s nimi jakkoliv manipulovat. Stále měla na tváři zachmuřený výraz, ovšem když na ni vytáhl ten zelený kamínek, okamžitě se jí rozzářil. Užasle vydechla, otočila se na něj čelem a pár skůčky po třech nohou k němu přicupitala. “No teda!“ hlesla tiše a kamínek, který ležel na zemi, si začala prohlížet. Čumáčkem ho celý očichala a pak si ho ze všech stran prohlédla. “Ten je fakt pro mě?“ vzhlédla na brášku a vděčně se na něj usmála. Ocásek jí zase valil ze strany na stranu, jakoby ho měla napojený na nějaké turbo. Znovu sklopila pohled na kamínek a obdivně si ho dál prohlížela. Byla nádherný. Vlastně ne jen to, byl přímo úžasný! Když se bráška pak tak rozpovídal, mlčky ho poslouchala a výjimečně mu neskákala nijak do řeči. Jeho proslov byl stejně úžasný jako ten kamínek, který teď od něj dostala. Takže vlastně Kenai je celý úžasný, hehe. Když proslov pak ukončil, jedním skokem k němu opatrně přiskočila a přitulila se. Stála naproti němu čelem, přilepila na jeho hrudník ten svůj a obtočila hlavu kolem jeho krku. “Děkuju ti, Kenaii,“ šeptla tiše. Chvíli tak mlčky sečkala, pak ucouvla a ještě mu oblízla čenich. “Je opravdu nádherný! Budu ho strážit jako oko v hlavě! Všem ho budu ukazovat! Každý mi ho bude závidět!“ zubila se a rozhlédla se kolem sebe, jestli všichni jako vidí, že dostala jako jediná v jeskyni dáreček! “Škoda jenom, že ho nemůžu mít pořád u sebe. Určitě bych ho ztratila. Ale schovám si ho tady doma na nějaké tajné místečko, aby mi ho nikdo nevzal! Do svého koutku, kde běžně lehávám,“ zahleděla se mu do očí. “Jednou ode mě taky něco dostaneš. Jen... Musím vyzkoumat, co to bude!“ S hlasitým výsknutím a zasmáním v jednom na těch třech tlapkách radostně poskočila a zatočila se dokolečka kolem své osy, jak to běžně dělávala, když byla naspeedovaná a happy. Pak chňapla kamínek do tlamy a spokojeně si odcupitala na místo, kde běžně lehávala. Byl to takový koutek v této jeskyni. Měla tam svoji proleželou kůži, kterou odmítala vyměnit, protože tahle byla ze všech nejlepší a nejpohodlnější. Našla si pak nějakou malou mezírku, kam kamínek opatrně vložila a pacičkou zasunula, aby nebyl vidět, ale přitom šel vždy pohodlně vytáhnout. Pak si místo očichala a s oblíznutím čenich ho chvíli sledovala. Nakonec se vrátila radostně zpátky mezi všechny přítomné, posadila se vedle Cassiana a usmívala se jako měsíček na hnoji. Díky tomuto dárečku jí teď rozhodně nevadilo čekat! Čekala by klidně celé dny! Měla ohromnou radost. Nikdy žádný dáreček jen tak nedostala, tohle byla tedy opravdu výjimečná situace. A ještě k tomu, když si pak domyslela, že ten kamínek vlastně Kenai celou tu dobu pečlivě hlídal, aby jí ho mohl pak sám osobně předat. Nádhera, spokojeně si oblízla čenich.
Ticho v jeskyni však netrvalo dlouho, neboť ho přerušila znovu maminka, která k nim taky měla jakýsi srdceryvný proslov. Neměla bych taky něco říct? Je divné, že tak mlčím, napadlo ji. Jenže nevěděla, co by měla říct. Bylo tu už vlastně všechno řečeno. Nicméně jí vystartoval zadek ze země nahoru a zase se začal celý vrtět. “Já...“ začala. Jak na ni ale všichni otočili hlavu, krapátek znervózněla. Stála tam, koukala a vrtěla se. “Totiž...“ po kratší odmlce ale konečně začala mluvit. “Chtěla jsem totiž říct, že vás taky všechny moc miluju, když už jsme u toho! Cítím to stejně jako vy, takže... Asi už to nebudu dál rozvádět... Ale děkuju,“ pohodila vesele hlavou, usmála se na všechny a znovu udělala turbo rychlé kolečko. Pak si ale kecla na zadek a hlasitě vzdychla. Bylo to náročné, takhle hopkat po třech tlapkách, to každopádně! Newlin pak řekl, že samotný nikdo nikam nepůjde a radši zůstanou společně zde v jeskyni. Na to Mari přikývla a nadechla se, že vyjádří svůj souhlas slovně, ale Newlin pak začala magikařit a vymagikařil krásnou travičku a kytičky. “Jééé!“ vypískla a hned přihopkala, aby si na vyrostlou travičku mohla lehnout. Takže od Cassiana utekla zase ke Kenaiovi, ale bylo to teď čistě kvůli magii, kterou Newlin použil. Natáhla se znaveně na svůj zdravý bok a zahleděla se kamsi do prázdna. “To mě zmohlo,“ pronesla.

// 58

Marion se vzbudila až tehdy, co ucítila pohyb z matčiny strany. Očka otevírala velmi pomalu, nějak ji z toho šlofíčka rozbolela hlava. Opřela se o zdravou tlapku, nadzvedla se na ní a mžourala před sebe. Pak si oblízla čenich a zívla. Očima rejdila po jeskyni, až si pak uvědomila, že je tu nějak moc vlků. Byli tu její bratři a dokonce i Newlin. Vykulila oči, nadechla se a zakřičela: “Newlinee!“ začala vrtět ocasem. “Newline! Pojď sem!“ volala ho energicky, přičemž vynaložila veliké úsilí, aby se zvedla na nohy. Šlo to těžko, navíc během její snahy se jí několikrát zkřivil rypáček, který naznačoval, že ji rameno při pohybu stále bolí. Po překonání první fáze, kdy si musela nějak šikovně poskládat ty tři funkční tlapy pod sebe, se nakonec ale přece jen zvedla a nadšeně výskla. “Mami!“ vykřikla, aby na sebe upozornila. “Dívej!“ koukala na ni jasnýma, veselýma očima a stále vrtěla opelichaným ocáskem. Její stav se zlepšoval, to bylo naprosto nepřehlédnutelné. Rameno však bylo stále rozdrcené a při sebemenším pohybu či nějakém neopatrném zaškobrtnutí velmi bolelo a vždy se nezapomnělo připomenout se. Prokouslá ouška se hojila sice rychleji jak rameno, ale stále uprostřed měla rudé „ťuplíky“ jako památku na Styxiny zuby.
Sama byla moc ráda, že konečně stála na tlapkách. Najednou jí došlo, že jí to ani nepůsobí takovou námahu a že brzy bude moci vyjít ven z jeskyně. “Mami, mami! Newline! Už budu moct jít ven!“ hlásila jim okamžitě ihned potom, co jí to došlo. Jistojistě to však dospělým vlkům došlo rychleji, Marion měla snad nejpomalejší zapalování z celé smečky. Škoda. Krásná slečna, ale v mozku to moc neměla. Očima se pak zahleděla na Kenaie, který seděl opodál (// doufám, že jsem pochopila správně, že sedí :D). Mrkla na něj a poslala mu menší úsměvíček, aby mu dala najevo, že ho ráda vidí. Pak pohled přesunula na druhého bratra, který ležel na zemi. Jak se zahleděla na jeho černé uši, došlo jí, že si vlastně vůbec nepamatuje jeho jméno a ani s ním nestrávila moc času. Jakto? Kde vlastně byl celou tu dobu, když s Kenaiem byli u Života? Povytáhla obočí a tiše si povzdechla. Urputně se snažila vzpomenout si, jak se jmenuje, aby se neznemožnila, že si nepamatuje jméno svého vlastního bratra, ale bohužel si opravdu nevzpomněla. “Hmm,“ zabroukala si potichoučku sama pro sebe, a radši vesele odhopkala po třech tlapkách dál od Cassiana, aby to nebylo tak nápadné. Snažila se svoji nevědomost zamaskovat. Přihopkala tedy blíž ke Kenaiovi a Newlinovi, a zastavila se tak nějak mezi nimi. “Kluci, co podnikneme? Co budeme dělat? Zkusila bych jít ven, mám hlad! Navíc už tu ležím dlouho. Ale to maso, co donesla mamka, mi moc nevoní,“ začala žblekotat rychlým a naléhavým tónem hlasu stejně tak, jako to dělala vždycky. Díky bohu byla asi až moc zabedněná na to, aby na jejím srdíčku zanechala Styx nějakou větší jizvu. Stačila chvíle s maminkou a byla zase jako ze škatulky!

// 57

“Dobře, potom ho najdeme společně, ale předám ti ji já. Jak už jsem říkala,“ připomněla jí, co před malou chvílí říkala o té květince, že jí ji předá sama. Pousmála se, přičemž zlehka zakroutila hlavinkou. “Ale ne, mami. Pak bych byla zase smutná já, že jsi zraněná ty. To máš jedno, vyléčí se to, neboj se!“ pozitivně zavrtěla ocáskem a pevně se jí koukala do očí. Bylo jí líto, že matce přidělává starosti. Navíc jistě už byla hladová a unavená, ale musela tu teď ležet s ní. Přidělávala jak starosti, tak i práci. Sklopila prokouslá ouška k hlavě a zrak sklonila k zemi. Mrzelo ji, co se stalo. Jistě, že pořád myslela na Styx. Nemohla totiž uvěřit tomu, že by ji její kamarádka podvedla. Proč by to dělala? Byly přece opravdové kamarádky! Jako ty z dětských příběhů, jak vždycky drží při sobě. Mari měla opravdu radost, že si nějakou takovou kamarádku našla. Ani ji nenapadlo, že třeba jen začala té Styx důvěřovat až příliš rychle a byla až příliš neopatrná. Nepřemýšlela nad tím, že si za to zranění vlastně mohla jen ona sama, protože kdyby dávala větší pozor, nic z toho by se jistojistě nestalo. Prostě uvažovala pouze nad tím, proč tohle Styx udělala. Maminka ji ujistila, že ji ničím naštvat nemohla, takže tomu věřila. Taky si říkala, že přece nic neprovedla. Ale že by byla Styx zlá, nebo snad ještě zlejší než jen zlá, jak říkala maminka, tomu se jí jen těžko věřilo.
Z myšlenek ji vytrhl až Wolfin hlas. Začala jí říkat o Životovi. “Nevměšuje?“ hloupě zopakovala to, co právě Wolfi řekla, jakoby tomu snad nerozuměla, a párkrát zamrkala. “Tak proč teda tehdy ukazoval mně i Kenaiovi ty magie? To je přece taky to stejné, ne? Nebo proč mě a Styx tehdy poradil, kudy vede cesta domů? Teď by mě mohl přece vyléčit. Jemu určitě jen stačí mávnout jednou z těch jeho mocných tlapek a byla bych zase zdravá,“ našpulila naštvaně rtíky a nafoukla tvářičky. Prostě ji deprimovalo jen tak ležet a koukat. Chtěla běhat, poznávat další vlky a učit se nové věci. Hrozně ji rozčiloval ten fakt, že je pohybově omezená a prostě nikam nesmí. “Trpělivost,“ zopakovala naštvaně, a u toho udělala takové to tiché “pff“. Protočila zlehka očkama a upravila svoje ležící tělíčko, neboť už měla vše takové jakési přeležené. Vše ji tlačilo. Chvíli se tedy mrvila a různě převalovala – samozřejmě stále opatrně skrz to rameno. Když se pohnula nějak víc, zabolelo. To jí vždy připomnělo ten otravný fakt, že to ještě prostě není a dlouho nebude v pohodě. “Jasně mami, budu hlídat. Jen si odpočiň, jistě jsi unavená,“ pousmála se na ni a lehce do ní drbla svým čenichem. “Dobrou noc,“ pošeptala a následně ji chvíli sledovala, jak spí. Pak tedy zauvažovala nad tím, že by sežrala to maso. Kručelo jí totiž v žaludku. Chvíli na něj jen tak zírala, nicméně když ho zlehka oblízla jazykem, zhnusila se. Maso už bylo okoralé a studené. Zamračila se a odfrkla si. Tak tohle určitě jíst nebudu. Takovej fujtajbl, naštvaně si položila hlavu na zem a zírala před sebe. Když ale vlk jen tak leží, nakonec na něj přijde spánek, takže také usnula. Sice s prázdným a kručícím žaludkem, ale usnula.

// 56 (zapomněla jsem u minulého postu na post v závoji T.T)

Najednou mamince začaly téct slzičky. Mari vykulila očiska jako nějaký Nártoun, a chvíli na ni zírala. “Mami,“ oslovila ji tiše a jazýčkem jí oblízla jednu ze slziček. Avšak v tu ránu, jak ji oblízla, se začala šklebit, vyplázla jazyk a udělala “blee!“ Nakrčila také nosík a několikrát hlasitě frkla. Slza byla slaná a hrozně hnusná. Hned jak si ale uvědomila, že maminka stále pláče, přestala dělat divadýlko, a přitiskla na ni svoji hlavu, takže její slzy teď kapaly do Marioniné srsti. “Mami proč brečíš?“ zeptala se. Mluvila pořád tichým a tlumeným hláskem, neboť měla za to, že tady v jeskyni není potřeba mluvit hlasitě a rušit ten boží všude přítomný klid. Oddálila od ní hlavu a zahleděla se na ni. Přemýšlela nad tím, proč je maminka tak smutná. Co ji asi rozesmutnilo? Třeba je smutná z toho, že jsem květinu dala Morfovi a ne přímo jí osobně, napadlo ji. “Jsi smutná, že jsem květinu dala na hlídání Morfovi a ne přímo tobě do tlapek? Nebuď smutná, mami! Potom půjdeme k Morfovi společně, já si ji od něj vezmu a předám ti ji sama!“ znovu se k ní přitulila. “A na tebe se nikdy zlobit nebudu! Vždyť seš moje nejmilejší maminka.“ ujistila ji. “Víš?“ podívala se na ni a usmála se.
Její zdravotní stav se kousek po kousku zlepšoval. Bylo to poznat na faktech, že energicky mluvila a také pohybovala hlavou. Trochu ji i zvedala od země, když ji tiskla na Wolfi. Cítila se lépe. Bolest opravdu ustupovala. Stále ji však neopouštěl psychický strach pohnout se. Měla za to, že jakmile se pohne, zase ji to všechno začne bolet. Proto tu dál jen ležela a ani to nezkoušela. “Už se těším, uděláme si teda rodinný výlet. Rodinný plavací výlet!“ snažila se Wolfi nějak potěšit, aby nebyla smutná. Ještě jednou se na ni usmála a zavrtěla ocáskem. Teda spíš svojí opelichanou pubertální metličkou. “A víš, co mě napadlo?“ vyhrkla najednou energicky – úplně jiným tónem, než před chvílí. “Třeba by mi pomohl Život od té bolesti! Abych mohla zase chodit. Co kdyby jsi mě donesla za Životem společně jsme ho požádaly, aby mě vyléčil? Řekneme mu, že chceme jít plavat, určitě to pochopí!“ ze svého nápadu byla očividně úplně totálně nadšená. Očka jí zářila a byla v nich vidět nová energie a taky naděje, že se brzy uzdraví. Tomuhle náhlému náladu totiž ona fakt věřila. Věděla, že Život je všemocný. Jak ho viděla kouzlit s těmi magiemi a tak různě, jak letěli tou bublinou... Prostě věděla, že by ji mohl vyléčit. “Maminko, vydáme se spolu za Životem a poprosíme ho?“ položila znovu svoji otázku a s nadějí v očích na ni koukala. "Nebo kdo jiný by mi mohl pomoct?" naklonila lehce hlavu na stranu, našpicovala porušená, prokousaná ouška směrem k mamince a dál na ni zírala těma velkýma dětskýma nevinnýma očima.

// 54

“Jasně,“ hlesla ohledně toho, že už není žádné miminko. Tak proto mě Styx lákala na maso! Došlo jí hned. Předtím totiž tak nějak nepřemýšlela nad tím, že už není malý drobek, připadala si, že pořád je. Nepřišlo jí, že nějak roste a ubíhající čas nevnímala. “Když už jsem vlčí slečna, mohla bych se naučit plavat, co myslíš?“ napadlo ji pak. Onehdy nad tím totiž přemýšlela, když byla poblíž jakési řeky, že vlastně neví, jak pohybovat tlapkami v hluboké vodě, a že by se určitě utopila. A nebo by ji tam sežraly nějaké piraně! “Jsou ve vodě piraně? A nebo nějaký nestvůry, jako jsou v pohádkách?“ zazubila se na maminku, která nyní ležela přímo naproti ní. “A přeju si, abych nikdy nemusela odejít. Chci tady zůstat navždycky, abych mohla být pořád s tebou,“ zašeptala jí, co že si to vlastně doopravdy přeje. Pak se miloučce usmála, až se jí na tvářičkách vytvořily malé ďolíčky, a vyplázla jazyk, aby mohla táhle oblíznout maminčin čenich. Láskyplně a vděčně. “A Kasius si myslí, že je můj kamarád, ale on je hrozně hrr! Vždycky se zjeví odnikud a BUM! Je najednou tam a pak tam a najednou povídá o něčem a pak skočí na druhé téma! Navíc ho pořádně neznám,“ začala ze sebe hrkat jedno slovo za druhým tak akčně, až se skoro zalykala. Pak zadýchaně dodala: “Je divný.“ Kasius (//psala jsem celou dobu Kassian :D než jsem si to uvědomila :D) se jí prostě nějak nezdál, i když vlastně v té akčnosti si byli podobní. To ona ale nevnímala, vnímala na něj jen to, co se jí nelíbilo. Pak se však zamyslela, přičemž se zahleděla mamince na srst na krku. Byla jakási ulepená. “Ale jinak je to můj jediný skoro kamarád. On si myslí, že jsme kamarádi, tak třeba to s ním zkusím. Co myslíš?“ vzhlédla jí pak do očí a znovu se usmála. Na svoji bolístku už skoro zapomněla. “A zajíce zvládnu, určitě mi to půjde jako po másle! Budu lovecký profík. Úplný lovečák. Cítím to v kostech, víš?“ mrkla na ni hned, aby zahnala její obavy o tom, že jsou zajíci nesnadná kořist.
Čím víc se toho dozvídala, tím víc ji rozčilovalo, že nemůže jít ven a nemůže konat. Když jí maminka řekla, že klidně může jít poprosit Života o magii kytiček, chtěla tam jít teď hned! “Chci tam jít teď, ach jo. Kdy se to rameno vyléčí? Nebaví mě tady jen tak ležet, je to nuda.“ Zamračila se a nafoukla tvářičky. Pak se jí ale zase rozzářil výraz, když začala znovu mluvit o Životovi. “Půjdeš se mnou? Nebo mám jít s tatínkem? Nebo půjdeme všichni tři? Chci Života poprosit o magii kytiček, určitě bude tak hodný a svolí!“ nadšeně zavrtěla ocáskem. “Pak ti budu každý den nosit...Nojo! Mami!“ vzpomněla si najednou a to slovo nojo a následně i oslovení úplně vyhrkla. “Já jsem ti donesla od Života květinu! Byla jsem tam se Styx! Prý nikdy neumrzne, říkal mi to sám Život! Hlídá ji Morfeus!“ všechno jí co nejrychleji popsala. Byla z toho najednou celá taková rozhozená, že na tu květinu zapomněla. “Půjdeš si pro ni? Co když ji Morfeus ztratí a Život na mě pak bude naštvaný, že jsem se o jeho dárek pro tebe nepostarala? Teda je to dárek ode mě! Od něj pro mě a pro tebe!“ dovysvětlila jí tuhle velmi nedokladnou a naléhavou situaci. Byla z toho tak paf, že celá zrychleně oddechovala a srdíčko jí bilo jako o život. “Chtěla jsem ti udělat radost, ale pak jsem vyběhla se Styx mimo smečku, říkala, že prý ví, kde jsi, chtěla jsem tě najít.“ Jak pořád tak mlela, vymlela ze sebe nakonec i to, proč vlastně odešla ze smečky a jak se to všechno přihodilo. Téma ohledně maminčina přátelství s tatínkem teď už nerozevírala, protože ji moc tížilo to s tou květinou. “A kdy se teda vyléčím? Není někdo, kdo mě vyléčí?“ zeptala se ještě poté, když ji Wolfi vybídla, jestli jí ještě něco leží na srdíčku. Chtěla, aby přišel nějaký vlk, udělal PUF! A ona najednou byla zase zdravá.

Nějaký cizinec blížící se k Marion, jež posedávala při západu slunce kdesi na louce, se posadil vedle ní. “Není to nádhera?“ nenápadně se přišoupl blíž k ní, aby mohl nasát její vůni. Naše zasněná princezna však žádnou návštěvu nečekala, proto se mírně polekala. “N-No, ano, to je, proto tu taky sedím. Není volná chvilka, kterou bych ráda nestrávila sledováním západu sluníčka,“ pohlédla na cizince, rychle ho přejela očima, u toho se jemně pousmála a nakonec skončila pohledem v jeho očích. No, musela uznat, že kožich měl opravdu nádherný! Navíc tělo samý sval! No proboha, nesmím nic pokazit! Nechápu sice, kde se tady vzal, ale je to úplně vlk mých snů! Navíc je to poprvé, kdy sem někdo přišel, když jsem tu sama seděla, oslovil mě a přisedl si, jakoby se se mnou chtěl doopravdy seznámit! Nadšení se snažila co nejvíc skrýt, aby se nemusela stydět nad tím, jaká je to trumbera. Normálně by začala žvatlat nesmysly, vrtět ocasem nejvíc jak to jen je možné a nejlíp ještě poskakovat. Nechtěla to ale pokazit, takže se zuby drápy snažila chovat dospěle a vyrovnaně. “Neznáme se odněkud? N-No, totiž, chci říct, připadáte mi povědomý,“ usmála se na vlka a snažila se zakrýt svoji nervozitu, která si s ní naprosto očividně pohrávala. Neznámý vlk jen zavrtěl hlavou a cukl koutkem, aby naznačil úsměv. “Nemyslím si, že jsme se někdy viděli, ale každopádně mě moc těší, jmenuji se Rafe,“ představil se. Nejspíš čekal okamžitou reakci, ale té Marion nebyla schopna – totiž tento vlk byl takový její vysněný ideál, jak by měl správný vlk vypadat! Navíc byl i galantní a takový slušný. “Nepředstavíte se mi, slečno?“ Najednou ji probral ze zasněnosti jeho hlas, začala se okamžitě přihlouple usmívat a přikyvovat. “Nádherné jméno, opravdu. A samozřejmě, že se představím, jen jsem se zamyslela. Nemám sice takové zajímavé jméno jako vy, ale i tak si myslím, že má něco do sebe, jsem Marion!“ Na pár chvilek zavrtěla ocasem a usmála se. “Nesouhlasím, myslím, že je to velmi zajímavé jméno. Neslyšel jsem ještě nikoho, že by se tak jmenoval, takže je to určitě zajímavé a neobvyklé, tak se nepodceňujte, slečno Marion,“ mrkl na ni. Náhle se Marion celá opotila, a kdyby to šlo, začala by se i červenat, totiž chápejte – on byl tak milý! No ona z něho byla rozhodně celá na větvi. Nevěřila tomu, že to není jen sen, že ho tu opravdu vidí a komunikuje s ním, s takovým krasavcem. Nechtěla, aby odešel, přála si, aby ho mohla víc poznat. “Neprojdeme se? Napadlo mě, že bychom mohli jít k vodě,“ navrhl bezostyšně Rafe a Marion se v tu chvíli zachtělo křičet. “Neodmítnu vaše pozvání, půjdu ráda!“ Nečekala raději moc dlouho s odpovědí, vyhrkla to tedy okamžitě, a do toho se zářivě a radostně usmála. Nejvíc jak to jen šlo. “Nepočkáme tedy do rána? Nevím, ale myslím, že by se nám lépe šlapalo, a teď už je slunce skoro schované, za chvíli bude noc,“ pronesla. Návrh, který inteligentně podala, připadal Rafovi jako dobrý, takže s ním souhlasil. Narůžovělá obloha to navíc potvrzovala. “No samozřejmě, máte pravdu, slečno. Nemusíme se hnát někam hned teď, počkáme společně do rána!“ Nechtělo se mu sedět, takže si lehl a Marion se okamžitě přizpůsobila. Na nic nečekala, prostě si také lehla vedle něj. Nastala chvíle ticha, ti dva tam na té louce jen tak leželi, koukali na sebe a nic neříkali. Naprosté ticho. Nalomila ho až Marion, která Rafovi položila další otázku, aby ho mohla více poznat. Neznámý, teď už trošku známý, vlk jí odpověděl a společně se takto vybavovali až do rána, kdy se pak vydali na tu domluvenou procházku kamsi k vodě.

// třeba to někdy dokončím

// 53

Wolfganie začala natvrdlé Marion, která už rozhodně nebyla sotva batolící se vlčátko a měla to vědět už předtím!, že ne všichni vlci jsou dobří. Marion ji poslouchala, ale jakmile maminka domluvila, ona na to nic neřekla. Koukala před sebe a přemýšlela nad tím, co to vlastně Wolfi teď všechno říkala. Že ne všichni jsou hodní? Proč by nebyli všichni hodní? Přece když jsou k sobě všichni hodní, je všechno daleko lepší, ne? Tak proč někdo chce být dobrovolně zlej? Áááách jo! Vůbec to nechápu! Co to je sakra? Styx byla hodná, pomohla mi a přivedla mě domů. Určitě nebyla zlá, byla jenom... Smutná! Smutná z toho, že jí jiní vlci zabili rodinu. No... Teď se i sama v myšlenkách na malou chvíli odmlčela, protože jí začínalo docházet, že je to možná pravda. Zabili rodinu. Zlí vlci zabili rodinu. Jenom ti zlí zabíjí. Já bych nikoho nezabila, protože nejsem zlá. Ani mamka s taťkou. Takže je skupina hodných a zlých, ale kam teda patří Styx? Neměla bych ji pak najít a zeptat se jí, do které skupiny patří? Tiše si povzdechla. Hlavička jí šrotovala jako nikdy. “Myslím, že se už nevrátí, mami,“ pronesla tiše. “Myslím, že teď zase nemám žádnou kamarádku,“ ještě více ztišila hlas, až skoro začala lítostivě natahovat. Měla takovou radost, že se Styx stala její kamarádkou... Teď byla zase sama. To nebylo fér. Kdyby to šlo, tak by si teď schovala hlavičku do maminčiné srsti a rozplakala by se. Ale už naplakala tolik slz, že si říkala, že je to trapné, tolik plakat. Už přece není mimino. Nebo je? “Jsem malá? Už jsem trochu vyrostla, ne? Jak jsem vlastně stará, mami? Kdy bych měla... Žít mimo domov? Musím někdy odejít? A taky nemám žádnou kamarádku, nemám ani kamarády, jen Newlina, ale ten furt někde lítá,“ pořád se vyptávala a vyptávala. Chuděrka se cítila ze všeho tak zmatená. Byla bezradná. “Přijde mi to všechno tak moc složitý,“ nejspíš nad vším moc přemýšlela a dělala si zbytečně moc starostí. Byla sice natvrdlá, ale to bylo spíš z toho důvodu, že si žila ve svém malém světě „to svoje“. Jinak opravdu nad vším pečlivě přemýšlela! Nechtěla chybovat! Nikdy! “Kdy budu dospělá? A všemu budu rozumět. Přijdu si teď sama. A zmatená,“ naštěstí si nevzpomínala na to, že na všechny vlky zapomíná a nepamatuje si jejich jména. To by ji už určitě úplně dostalo. No, měla teď prostě takovou svoji trápící se citlivou chvilku. A Wolfganie to schytala, protože tady byla s ní.
Wolfganie samozřejmě nevynechala jedinou otázkou, kterou jí její nemožná dcera položila, a důkladně na vše odpověděla. Marion si tak v hlavě postupně ujasňovala alespoň pár bodíků ohledně stravy, které měla zapsané vlastní tlapičkou někde hluboko v mozku od té doby, co to téma Styx vytáhla. Teď to tedy mohla spokojeně vyškrtnout a být o to méně zmatená. “Jo? Takže když chytnu nějakého zajíčka, bude to v pořádku? A nebudu za tu zlou? Naučíš mě chytat zajíčky? Ale nesmí je to moc bolet, jo?“ Začala se vrtět, protože se chtěla otočit, aby na matku líp viděla. Jak byla za jejími zády, neviděla na ni, a to ji začínalo znervózňovat. Nakonec to ale vzdala, protože větší aktivita zapříčinila také větší bolest jejího ramene. “Chtěla bych tě vidět, mami,“ vyřkla své podivné přání hned potom, co se uklidnila a přestala se vrtět. A co se týkalo magií, nad tím jediným nijak neuvažovala a vzala to jako fakt. I ona si tehdy myslela, že to není pravda, když to poprvé uslyšela od Styx. Spojila si to totiž dohromady se Životem, a to byly přece nádherné a něžné magie! “Ano, v dobrých tlapkách nenadělají moc škody, viď? Musí se jenom správně a s rozvahou používat,“ pronesla. Alespoň něčemu konečně pořádně porozuměla a odpověděla na to jako velká slečna. “Jakou budu mít asi magii já? Líbila se mi ta s těma kytičkama. Chtěla bych ji. Co bych pro to vlastně měla udělat? Měla bych jít požádat Života?“ napadlo ji. “Jo a mami, víš, nad čím jsem přemýšlela? Teda tak mě to napadlo... Kde jste se poznali s tátou? A víš jako...Jakto, že jsme přišli na svět my s Kenaiem? Teda to jste nás někde našli? Teda jako chápeš... Co vy jste? Jste jenom kamarádi jako já a Newlin? Taky můžu takhle najít vlčátko?“ Cassiana nezmínila, protože jak ho téměř od narození neviděla, trochu na něj pozapomněla. Na vlastního bratra... Jaká ostuda. No, hlavou se jí honilo tolik myšlenek. A byla prostě zvědavá! Na vše chtěla odpověď, všemu chtěla rozumět a nic nechtěla plést dohromady. Nechtěla se cítit pořád tak zmatená a nevědomá.