Gallirea - Příspěvky uživatele

<< řeka Midiam (přes Třešňový háj)

Zpěvaví ptáčci a malý hájek listnatých stromů Maričce napověděl, že se zase přibližují oba dva více na jih, k jejímu rodnému lesu. Dokonce měla dojem, že ho někde v dálce zahlédla. I když, také si ho mohla s něčím splést, vždyť těch zelených lesů je všude plno. Hájek se Mari líbil. Byl takový klidný, romantický. Byla si jistá, že kdyby bylo jaro, bude to tu celé rozkvetlé. Nojo! Uvědomila si, že vlastně ještě pořád vůbec neví, jakou má Thoran magii. “Thory,“ oslovila ho a podívala se na něj, přičemž si ho rovnou celého prohlédla. “Jakou máš vlastně vrozenou magii? Máš i víc magií, které umíš ovládat?“ přeskočila jakýsi kamínek, který jí zavazel v cestě. “Já ještě žádnou nemám,“ sklopila pohled na vteřinku k zemi, ale pak se na něj zase koukla. “Ale doufám, že budu mít magii kytiček! Miluju květinky! Moc bych si ji přála,“ zasněně se začala usmívat. “Chtěla bych být něčím zvláštní,“ pokrčila nakonec rameny. “Třeba ty jsi zvláštní díky svému kožichu, ještě jsem na nikom takový krásný neviděla.“ Zalichotila mu a vydala se opět podél řeky.

>> Pouštní oáza (přes Starý ostrov)

<< Východní hvozd (přes Kaskády)

Když z lesa odbočila na jednu vyšlapanější cestičku, ta ji dovedla až k dalšímu naprosto úžasnému a dech beroucímu místu. Opět netušila, jak se tomuto místu říká, ale snažila si ho zapamatovat, aby ho potom mohla popsat matce. Ta určitě bude vědět, ta věděla vždycky všechno. Když se zahleděla na hladinu vody, ta byla zcela průzračná a jistojistě nejvíc čistá ze všech vodních ploch, které zatím viděla. Voda líně tekla a doprovázel ji tichý šum vlnek. Na dně potůčky byly kameny, kamínky a písek. Celé místo však bylo zastíněné vysokými stromy, snad jakoby tuhle nádheru chránily a dávaly na ni pozor.
Zamířili společně tedy dál podél toku řeky. Čím více se od toho krásného místa vzdalovali, tím spíše byl břeh plný kamenů a hůř průchodný. Museli si dávat pozor, kam šlapou, aby si nenabančili čenichy. “Jsem ráda, že jsme na tu výpravu nakonec šli, jinak bychom neviděli tolik hezkých míst.“ Ohlédla se na svého společníka a obdarovala ho jemným úsměvem. “Louka s vlčími máky sice byla taky úplně totálně skvělá, ale byly tam vosy. Tady žádné nejsou,“ zazubila se a spokojeně pokračovala dál v cestě. Od řeky zamířila jiným směrem.

>> řeka Tenebrae (přes Třešňový háj)

<< VVJ (přes VG)

Od velkého jezera, které se nacházelo ve středu jejich vlčí země, ji tlapy zanesly skrz další rozlehlou travnatou plošinu do lesa. Travina byla dlouhá a vypadala na chlup stejně, jako ta předchozí, kterou společně procházeli předtím, než dorazili k jezeru. “Tak jak se ti líbí náš svět, když ho spolu teď trochu více poznáváme?“ pousmála se na něj a své tempo značně zpomalila, aby si oba dva mohli oddechnout. Přece jen už jsou také na cestách nějakou tu dobu, že. “Líbí se mi žít na jihu, je tam totiž teplo,“ pronesla bezduše se zamyšleným výrazem, když si vzpomněla na ty Sněžné hory, které jí zamrazily snad kompletně celé tělo od čumáku až po konec ocasu. “Tobě vadí nebo nevadí zima?“ koukla na něj. Vyptávala se ho pořád na tolik věcí o jeho maličkosti, že už by o něm mohla napsat i knihu. Ale když on ji tolik zajímal. Chtěla se o něm dozvědět víc. Nenápadně ho pořád pozorovala a kdykoliv byla v jeho blízkosti, vdechovala tu úžasnou vůni, která z něj sálala.

>> řeka Midiam (přes Kaskády)

<< ZG

A zase jezero. Už v dálce, jakmile se z lesa dostali na travnatou planinu, zahlédla jezero. “Hele nepřijde ti až divné, že je tady hned poblíž sebe tolik jezer? A tohle ještě vypadá jako fááákt dooost obří jezero! Úplný jezeřisko! No co myslíš?“ pořád dokolečka se vyptávala na jeho názory a myšlenky. Ještě na něj pořád čuměla, aby jí odpověděl. Jenže ona prostě byla upovídaná a nemohla by jít s někým bok po boku úplně potichu. Připadalo by jí to divné. Ona prostě musela pořád něco brebentit.
Došli společně až k jezeru, u kterého už se bezostyšně sklonila a zhluboka se napila. Tohle jezero jí totiž nepřipadalo nikterak nebezpečné ani divné. Navíc tu cítila mnoho pachů, takže bylo jasné, že se tu vlci ochomýtají poměrně často. “Tohle vypadá jako to Medvědí jezero, že? Jsou si vzájemně podobná,“ zkonstatovala. “Takže, abych to shnrula,“ posadila se na to. “To máme Ohnivé jezero, které je červené. Pak to Medvědí jezero, které znám z doslechu. Pak to krásné horské, pak to druhé horské, kde je ledová voda a pak tohle jezero. Jak se asi jmenuje tohle?“ naklonila hlavinku jemně do strany a se zazubením nepřestávala zírat na svého společníka. “Už jsme toho stihli fakt hodně že?!“ nadšeně jí zase vyletěl zadek ze země. Tahle vlčice opravdu neuměla dlouho odpočívat. “Myslíš, že jsou i nějaký takovýhle líbezný jezírka dole na jihu?“ rozešla se dál. Ani se chudáka Thorana nezeptala, jestli chce ve výpravě pokračovat. Brala to jako hotovu věc.

>> Východní hvozd (přes VG)

// vodní plocha č. 5

<< Jezero Nä´hi (přes Ageron)

Sníh kompletně zmizel, když se její maličkost dostala do hustého lesního porostu. “Dívej, jak se tady ta příroda ale mění, že? Nejdřív máš teplo, pak sníh, pak zimu, pak stromy, pak zase stromy, ale bez sněhu...A vzduch je tu už o poznání teplejší, že?“ začala zase žblekotat. Byla ráda, že se sněhu zbavila. Sice se pořád necítila úplně hej, protože ta prokřehlost ve vlkovi nějakou tu chvíli zůstane, ale bylo to opravdu o dost lepší. “Tvoje smečka, když jsi byl malý, byla kde? V lese? Nebo v horách? Kde se nacházela? Byla u vás hodně zima?“ začala zase vyzvídat. Bylo to jasné! Kdyby žila v horách, ani by s ní nebyla řeč. Travnatá místa jí prostě prospívala. Během pomalejšího, klidného poklusu na něj koukala a střídavě hleděla i pod nohy, neboť v lese jeden může snadno zakopnout a nabít si čumák, že. A to ona nemohla! Ne, že by se bála pádu, to vůbec, ale spíše se před Thorym nechtěla znemožnit. Zajímá mě, jestli se mu líbím? Aspoň trochu. Voním mu třeba? pousmála se. Pak dál mířila směrem k rozlehlé travnaté planině.

>> VVJ

<< Tajga

Nožky ji tentokrát dovedly k dalšímu jezírku. Byla opravdu upřímně překvapena, kolik překrásných horských jezírek se zde na severu nachází. Když se nad tím tak zamyslela, na jihu jich asi moc nebylo. Teda kromě toho Ohnivého, které bylo plné nějakých prapodivných červených čas, u žádného už nebyla. To Medvědí jezero, které společně s Thoranem cestou potkali, to by řadila už spíše tak do středu země. Odhadovala.
Když ale dorazili až úplně k tomu jezeru, najednou měla dojem, že ji popadla žízeň. “Asi se napiju,“ oznámila mu a pomaličku, velmi obezřetně a opatrně (taková byla prostě její povaha), se přisunula k jezírku a sklonila hlavu. Když se hladiny dotkla jazykem, musela se celá otřást. Přeběhl jí mráz po zádech. Voda byla tak šíleně ledová, že měla na pár chvilek dojem, že jí jazyk celý promrzl skrz na skrz. Když se pak vody ale dotýkala tlamičkou o něco déle, zvykla si. Sice pro žaludek to byla totální ledová bomba, ale žízeň po již poměrně dlouhé cestě úspěšně zahnala. Po takovémto malém občerstvení se mohli pokojně vydat dál napříč celou Gallireou.

>> Západní Galtavar (přes Ageron)

// vodní plocha č. 4

<< Safírové jezero (přes Sněžné hory)

Oba museli znovu projít těmi příšernými horami. Alespoň Maričce připadaly příšerné. Byla tu zima, její tělo za tu chvíli, co v této severní oblasti byli, značně prokřehlo. Hůře se jí pohybovalo a už jí ani tak do zpěvu nebylo. “Já bych tady na severu opravdu žít nemohla. Sice je tu krásné jezero, ale jinak co? Jenom hory, sníh a zima! Hrůza!“ zakroutila nad tím vším hlavou. Z takovýchto míst by jistě zanedlouho měla totální deprese.
Z hor zamířila někam, kde uviděla alespoň kousek zeleně. Procházela mezi stromy, zřejmě přišli do nějakého lesa. Nebyl to ale úplně hustý porost jako třeba Sarumenský les, to ne. Spíš tu bylo několik desítek? To asi ne, spíše stovek, možná tisíců! Jehličnatých stromů...ale Sarumen byl plný, plničký stromů. Nebylo jich tam jen tisíc, nýbrž miliony! Zazubila se sama pro sebe, možná, že se už i těšila zpátky domů. Na mámu. Ona pořád ještě byla takový jejich mazánek. "Thorane?" oslovila ho a po očku na něj koukla. "Stýská se ti někdy? Připadáš si někdy sám?" zeptala se.

>> Jezero Nä´hi

<< Sněžné hory

Brzy své tempo ale musela zase zvolnit, protože terén zde byl opravdu těžce nepřístupný. Hory byly plné výmolů a ostrých místeček, na které když došlápla, tak ji silně zabolela tlapka. Nakonec z toho vzniklo takové jakési ušourané tempo, kdy velmi opatrně na některých místech našlapovala a pořád koukala pod nohy. Navíc byla zticha, což bylo velmi neobvyklé.
Postupně se hory svažovali, a bylo to z jednoho prostého důvodu – oba vlci došli až k přenádhernému horskému jezírku. Takové jezírko Marion ještě nikdy neviděla. Užasle vydechla a párkrát zamrkala. Vzduch tu byl čerstvý a čistý, úplně jí protáhl plíce. Navíc byl i trochu chladný, příjemná změna od toho těžkého jižního vzduchu, který panoval u nich v Sarumenu. “Není to překrásné?“ pronesla tiše. Nechtěla moc nějakým dlouhým povídáním rušit tu atmosféru zde. “Zajímalo by mě, jestli to někdy viděla mamka. Jak se to tady asi jmenuje?“ podívala se na Thorana, jestli náhodou netuší, jaký název tohle skvostné jezírko, tento úžasný přírodní jev, nese. Matka příroda je silná!
Ještě hodnou dobu jezírko studovala a obdivovala, ale nikdy si netroufla přijít až úplně k němu a třeba se jeho hladiny dotknout tlapkou. Vlk ví proč, měla z toho jezírka tak trochu respekt. Jeho klidná, na pohled až vražedně ledová hladina ji mírně děsila. “Moc krásné místo. Opravdu. To si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Mohla bych to tu ukázat i máme. Nebo bratrům. Možná i tátovi?“ zapřemýšlela. Navíc teď vyjmenovala všechny členy své rodiny, nikoho jiného ona zatím neměla. Jasně, znala třeba Newlina, ale ten měl své starosti a své zájmy, poslední dobou se moc nevídali. Když si tento fakt, že se s Newlinem trochu odcizili uvědomila, posmutněle sklopila pohled k zemi. “Nebo bysme se sem mohli vrátit někdy spolu,“ zamumlala, vzhlédla na něj a s jemným úsměvem se rozešla zase dál. Přece u tohoto jezera nestráví mládí, že? I když...

>> Tajga (přes Sněžné hory)

// vodní plocha č. 3

<< Stepní pláň (přes Ledovou pláň)

Čím déle běžela, tím více se jí to nezdálo. Začala zpomalovat. Dech jí tak nějak ztěžkl a nožky zlenivěly. Když došlápla tlapkou na zledovatělou zem, která ji okamžitě zastudila, polekaně nadskočila. “Jej!“ vykulila oči. Kam že se to vlastně dostala? Udiveně se začala rozhlížet kolem sebe. Všude tady byl sníh. “Sníh, Thory! Dívej!“ překvapeně zavrtěla hlavou. “Vždyť je léto, jakto, že se tu drží sníh?“ naklonila hlavu jemně do strany a tlapičkou zahrabkala v jedné menší kupičce, která se vytvořila tím, jak před chvílí polekaně nadskočila. “Sníh si už pamatuji, to jsem byla starší. Už mi bylo tak půl roku,“ zazubila se na svého vlčího kolegu a s hlasitým vzdechem se vydala dál. Teď už neběžela. “Zřejmě jsme se dostali někam na sever. Jsou tu i hory, asi tu bude těžší pořízení. Musíme dávat pozor. Ale kdyby něco, zachráníš mě, že?“ zavrněla mu hlavičkou kousek pod jeho čumákem a udělala na něj očka. Dokonce se ho i dotkla svým zadním stehnem. Jeho stehna tím svým! Proboha! Divný pocit! Motýlci jí zaplnili snad celý žaludek. Raději krok zase zrychlila, neboť se jí i roztlouklo nějak moc podezřele srdíčko. Uklidni se! V mysli sama nad sebou zakroutila hlavou. Co to sakra dělá? Co se to děje? Že by se jí Thoran líbil? Nesmysl, vždyť ho znala teprve pár hodin...Malinko na něj ohlédla hlavu, ale tak, aby to skoro nebylo poznat. Nebo že by se...mi...fakt líbil? Tak není špatný. Má hezké oči, napadlo ji. Pak nad tím vším ale zavrtěla hlavou a zase zrychlila do klusu.

>> Safírové jezero

<< jižní část řeky Mahtae (přes Křovinatý svah)

Thory se jí moc zamlouval. Znala ho sice teprve chvíli, ale byl to opravdu pěkný vlk. Líbilo se jí, jak je takový klidný a... vlčský! Kus vlka prostě. Navíc vypadal, že je i vychovaný! Sama pro sebe se pousmála, jak by asi vypadalo, kdyby se s ním seznámila o něco blíže? Začali by se mít vzájemně rádi? Jaké to vlastně je, mít někoho rád? Jako ne někoho... samozřejmě ví, jaké to je mít rád například rodinu. Ale co takový cizí vlk? Cítila, že ji k němu něco jakoby táhne, že se jí líbí a voní jí, ale co dál? Co dalšího? Nikdy se nikterak nezamilovala do opačného pohlaví, neměla s tím zkušenosti. Jak třeba pozná, že je zamilovaná? Jak se to projevuje? Hlavou se jí honilo snad milion otázek ohledně tohoto tématu. Kéž bych se na to stihla mamky nějak podrobněji zeptat, pomyslela si. Očkem zkontrolovala, že za ní ten sexy mexy vlkouš stále jde, ale jinak pokračovala v tom svém tempu dál a dál. Ani nevěděla, kam to běží, ale tlapky ji prostě někam vedly. Poddala se tomu. Však nijak nespěchají, ne? On je stejně tulák a může si chodit, kam jen chce... a ona? Ona už taky někdy musela vyjít ven z lesa a něco nového poznat.

>> Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

<< Náhorní plošina ( přes Kamennou pláž)

“Žjova, takže vás je tolik?“ podivila se. “To já mám jen dva bratry. Kenai a Cassian, ale... Nevím, je to takové zvláštní. Vlastně ve své rodině mám nejlepší vztah s mámou,“ pokývala hlavou zamyšleně ze strany na stranu. Její krok se prozatím zpomalil a její tělo zklidnilo. Když si takhle povídali a řešili takováto témata, neměla zapotřebí s sebou akčně škubat, jásat a jakkoliv jinak se hlasitě projevovat. “S mamkou jsme si blízké. Hodně mi pomáhá a já vím, že se jí můžu kdykoliv s čímkoliv svěřit. No, pak je táta, toho moc asi... No moc ho jako neznám, heh,“ přikrčila lehce hlavu a zasadila ji jakoby hlouběji „do krku“ (// asi jako když my zvedneme lopatky nahoru k hlavě). “Což je podivné, že? Žijeme ve stejné smečce a přitom se skoro neznáme. Ale jak říkáš, třeba se to ještě nějak změní,“ pousmála se. “Ale jinak moji rodiče jsou taky vysoce postavení!“ vyhrkla najednou o poznání akčněji. “Jsou Bety! To je, co? Taky bych jednou chtěla být taková Beta. Je to takové... obdivuhodné,“ zamlaskala a spokojeně si povzdechla. Tím, že od malinka žila ve smečce, vlastně nic jiného pořádně neznala. “Jono, a vztah s bratry,“ chtěla dokončit své sáhodlouhé vyprávění o rodinných příslušnících, které začala jak jinak než sama. “Ten je takový všelijaký. Asi se na ně ale můžu spolehnout, a to je to nejdůležitější, ne?“ zářivě se na něj usmála, na chvíli se mu zahleděla do očí, a pak zase zrychlila tempo. Nejdříve se dala do klusu a poté zrychlila až do běhu. “Pojď Thory!“ zasmála se, švihla ocasem a už zase energicky mizela někde v dálce.

>> Stepní pláň - přes Křovinatý svah

<< Medvědí jezero - přes Medvědí řeku

“Aha,“ hlesla trochu udiveně. “Tak...Dobře,“ raději to dál nerozebírala. Nechtěla si ho nějak znepřátelit nebo rozkmotřit, nejspíš nebylo úplně slušné šťourat a pořád se vyptávat na jednu a tu samou věc někoho, koho sotva znáte. “Jé, máš bratra??“ vypadlo z ní o poznání radostněji jak před chvílí, a u toho zakmitala ocáskem. “Zakar, jo? To jméno mi nic neříká...ale Thoran a Zakar, to si je hodně podobné. Ale já ti nebudu říkat Thorane, budu ti říkat Thory! Líbí se mi to víc,“ zazubila se, znovu si párkrát zahopkala a následně elegantně přehopkla jakýsi kamínek, který ležel nedaleko od jezera, podél líně tekoucí řeky. “Opravdu je tu hezké okolí, nemůžu ani uvěřit, že mě nikdy nikdo nevzdal někam dál, než kolem smečky. Je to tu velké.“ Zamumlala tiše, koukajíc se pod tlapky, protože ťapala kousilínek vedle toku řeky, takže musela dávat pozor, aby do ní nezahučela. Tiše poslouchala Thoryho vyprávění a u toho pokyvovala hlavou, když se to od ní očekávalo nebo to bylo vhodné. “Jakto, že si ji nepamatuješ?“ pohlédla na něj. “Musíš si vlastní maminku pamatovat, ne? Maminka je ta nejbližší vlčice, kterou v životě máš!“ divila se. Nojo, když ona měla s matkou zaprvé dobré vztahy, a za druhé pořád žila v tom svém dětském světě, ještě z něj úplně tak nevyrostla. “Jaké jsi měl teda vlastně vztahy s rodinou? Víš jako...Kolik máš sourozenců, jaká byla mamka, jakej byl taťka...ale víš co? Já vlastně jsem si teď uvědomila, že svýho tátu taky moc... jakoby... neznám. Nikdy s námi moc času netrávil. Nepamatuji si den, kdy by mě třeba někam vzal nebo mi něco povídal či se mnou něco podnikal. Nene. To jen máma nebo Newlin,“ zavzpomínala. Byla to pravda. S Noktisielem moc času za ten rok života nestrávila. Pohlédla na něj, usmála se a zhluboka se nadechla čerstvého okolního vzduchu. Pozastavila svůj krok, aby mohla vyzkoumat, kam půjdou dále, a až to zjistila, zase společně pokračovali. “Thory?“ oslovila ho a po očku na něj koukla. “Nevadí ti, že se tě pořád na něco ptám?“ povytáhla zvědavě obočí. “Ale jinak já vím, že každý vlk nemá domov. Styx, jedná moje kama...známá taky neměla domov. Našla jsem ji spát u keříků, tam jsme se seznámily,“ zavzpomínala na svoji „kamarádku“, která jí nakonec tolik ublížila. “A chtěl bys mít domov?“ napadlo ji.

>> řeka Mahtae - jih (přes Kamennou pláž)

<< Ohnivé jezero - přes Středozemku

Když Marička zahlédla koutkem oka, že Thoran zrychlil, aby ji doběhl, celá se uvnitř sebe šťastně zatetelila. Nechápala proč a nechápala ani, co se to vlastně děje, ale uvnitř sebe se cítila tak nějak...vzrušená. Líbila se jí jeho přítomnost. Bylo to úplně jiné, než když tehdy potkala Styx, nebo když byla v lese se sourozenci. Tohle byl cizí vlk, měl nádherný kožich a navíc se Marion líbil i tón jeho hlasu. Zpomalila, a když ji dohnal, přešla do kroku a hlasitě oddechla. S úsměvem se na něj podívala, zase vztyčila hlavičku a narovnala celé tělo. Nebyla zvyklá chodit shrbená. “Thory,“ oslovila ho zase jednou ze svých vymyšlených přezdívkou. “Povíš mi něco o sobě? Jsi smutný? Vypadáš nějak nabručeně,“ šťouchla mu jemně čenichem do krku a pohlédla mu hluboko do jeho očí. “Nebuď smutnej, svět kolem nás je krásnej! Moc se mi líbí! Taky se ti líbí? Navíc začalo být krásně teplo... Víš, že tohle je moje první slunečný období, který mohu pořádně prožít? Před rokem jsem byla malinkatá, tak jsem sluníčko moc nevnímala. Ale můj kamarád Newlin mi ho ukázal a od té doby vím, že je to sluníčko. Od koho ses ty dozvěděl, že ta žlutá koule je sluníčko? Asi od mámy, viď?“ chrlila na něj dál svoje otázky. Víceméně si povídala sama se sebou. “Jaká je tvoje maminka? A jak jsi sem přišel? Řekni mi něco!“ vybídla ho znovu, a u toho poskočila kupředu. “Jo a taky víš, že já vlastně nevím, kam jdeme? Protože to tady moc neznám, nevytáhla jsem tlapky z lesa!“ zasmála se, když se mu vlastně přiznala, že nebude až tak dobrou průvodkyní po Gallirei, za jakou ji nejspíš měl. “Ale neboj! Určitě někam dojdeme!“ ujistila ho, oblízla si čenich a během svého kroko-poklusávání a poskakování se několikrát v pravidelných intervalech rozhlížela kolem sebe. “A kde bydlíš? Chápeš jako...máš někde domov? Přece nespíš někde pod stromem!“ vyptávala se ho dál a dál...
Zatímco procházeli přes travnatou planinu, kde víceméně nic moc nebylo, mozek Mari tak nějak „domluvil“, aby byla potichu a dala možnost i Thorymu mluvit. Proto nyní jen tiše pokračovala v cestě k velkému modrému jezeru, které na ně v dáli vykukovalo, a pouze sem tam poskočila, chrochtla nosíkem či se nějak jinak vyjádřila, aby na sebe upozornila, že ještě pořád žije, i když nemluví.
Čím blíže byla jezeru, tím více byla okouzlena. Voda byla křišťálově čistá. Vzadu se rýsovaly hory, za nimi travnaté plošiny a ještě ke všemu zapadalo sluníčko a na obloze byla velká spousta přenádherných červánků. "To je nádhera! Thory podívej!" pohodila hlavou zasněně na oblohu. Na krátkou chvíli se u jezera zastavila, aby si mohla tyhle krásy přírody pořádně vychutnat, ale nakonec ji nedočkavost a stále dětská netrpělivá duše popohnaly dále.

>> Náhorní plošina - přes Medvědí řeku

// vodní plocha č. 2

<< Louka vlčích máků

Stále klusajíc vedle něj spokojeně zamrkala a po její tváři se rozlil potěšený úsměv. “Thoran? To je ale krásné jméno!“ pronesla. Byla upřímně šťastná z toho, že poprvé sama bez doprovodu vytáhla tlapky z lesa a také, že sama poznala nějakého cizího vlka. Ocásek jí pořád jemně kmital ze strany na stranu a koutky jí nedobrovolně cukaly v náznacích úsměvu. Její radost nešla přehlédnout. “Vážně?“ povytáhla obočí, když jí sdělil ten (pro ni) nečekaný fakt o názvu smečky a fascinovaně na něj chvíli hleděla. “Takže moje smečka se jmenuje Sarumenský? Sarumenský smečka. Hm, to zní zajímavě,“ pokývala zlehka hlavou. Bohužel byla moc zpomalená a hloupoučká na to, aby jí došlo, že název lesa musí vyskloňovat. “Takže já jsem Sarumenský vlk ze Sarumenský smečka. Sarumenský Marion,“ zazubila se a akčně si pohopsla z tlapky na tlapku.
Když se blížili k jezeru, hned poznala, kde se nachází. U tohoto jezera ji odložil tehdy Duncan, když ji Styx pokousala. “Jak se to tu jmenuje?“ otočila na něj hlavu, neboť se díky rychlejšímu kroku dostala krapet před něj, a zastříhala oušky. Chvilku přemýšlela, co by měla vlastně říct a jak zformulovat větu, nicméně pak, když si byla jistá odpovědí, pronesla: “Konkrétně tohle je Ohnivé jezero, ale jinak jsi ve světě, který se jmenuje Gallirea,“ usmála se a hravě na něj vyplázla jazour, přičemž na malou chvíli zaujala „štěněcí postoj“ s vystrčeným zadkem nahoru. Pak se ale uklidnila a přiklusala k němu blíž, až se zastavila přímou něj. Její držení těla opravdu bylo jiné než to jeho. Záda měla narovnaná jako pravítko, ocásek většinou nesla nahoru vztyčený a pořád s ním nějak pohupovala a vrtěla. Hlavu měla nesenou taktéž hezky vysoko a ušiska našpicované (i když se jí občas jaksi divně levé ucho prolamovalo a mělo tendence „lámat se“ v polovině), aby co nejlépe slyšela. Její výraz byl andělsky čistý, nevinný a věčně veselý. Usměvavě na něj koukala a pokyvovala hlavou. “Ano, zvláštní, co?“ oblízla si čenich. “Pojď blíže, neboj!“ ukázala tlapičkou ke břehu a přicupitala k němu. Počkala na něj a pak ukázala na hromadu rudých řas, které v jezeru byly. “Rostou tu červené řasy, víš? Není to boží?“ zazubila se. Chvíli na ty rudé řasy koukala, a přemítala si v hlavě všechny věci, které se od něj prozatím dozvěděla, aby je nezapomněla. Když to tu nezná, mohli bychom jít na nějakou společnou výpravu! Cvaklo jí hlavou…a bylo jasno. “Hej! Thoránku!!“ jemně do něj drcla čenichem, když už stáli tak blízko u sebe, a zářivě se zazubila. “Co si dát společnou výpravu? Co třebaaaa…hmmmm….Co třeba poznat všechna jezera a řeky tady na Gallirei!!“ Ocásek se jí rozvrtěl o sto šest rovnou i celým zadkem a nožky začaly samy od sebe zase akčně a energicky poskakovat na místě. “Výpravu vedu jááá!!!“ vykřikla najednou a rozehnala se dopředu jako malý medvídek. Hlavou házela při běhu ze strany na stranu, měla ji sníženou k zemi a také jí jaksi divně ujížděla zadní nohy do stran. Pak začala ještě poskakovat zprava doleva, a nakonec svůj běh zpomalila v klus a po očku se ohlédla za sebe, jestli ji vlk následuje. “Poběž!!!“ pro jistotu ho vybídla a sama pro sebe se pousmála.

>> Medvědí jezero - přes Středozemku

// vodní plocha č. 1

“Ale na květinkách jsou nejvíc. A ještě k tomu tahle byla megatrózní, určitě to byla královna téhle louky, nebo tak něco, takže odsud raději odplujeme,“ zazubila se a dál nepřestávala vesele vrtět ocáskem.
Až teprve co se vlk rozešel, rozběhla se akčně za ním, a zastavila svůj divoký běh, kdy házela svým tělem ze strany na stranu, aby od sebe odehnala veškerý stávající hmyz, až tehdy, co ho dohnala a měla svůj bok vedle toho jeho. To tedy zpomalila z běhu do kroku, srovnala se s ním a začala dokonce ťapat i stejnou nohou, jakou ťapal on. “Uf, ještě že!“ ulevila si, spokojena, že odsud odcházejí. Naposledy se ještě ohlédla za přenádhernými vlčími máky, usmála se na pana Mačulínečka a pak už se věnovala jen a pouze panu vlkovi. “Takže jak se jmenuješ?“ začala mu zase tykat. Tykala mu nebo vykala tak, jak se jí zrovna chtělo. “Já jsem Marion a bydlím v jednom místním lese. Nevím sice, jak se jmenuje, ale naše smečka se jmenuje Sarumenská. Mám tam mamku i taťku a dva brášky,“ rozpovídala se. Pak se na něj koukla a vyčkala, co z něj vypadne. Jeho jméno si musím zapamatovat! Prostě musím! Nesmím zapomenout! upozorňovala samu sebe. Nechtěla se před tímto vlkem ztrapnit, měl hezký kožich. “A ty? Když to tady neznáš, tak jsi... Možná, že jsi odněkud ze severu? A tady jsi jen na výletě? Kam jsi přišel výletovat? Líbí se ti tady u nás na jihu? Já na severu moc nebyla, vlastně jsem ještě pořádně nevytáhla tlapky z našeho lesa!“ pálila na něj větu za větou dál a dál. “Teď jsem jako dospělá poprvé úplně sama mimo les,“ pochlubila se a pořád ho následovala stejným tempem, jakým šel on.

>> Ohnivé jezero