Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Mahar - přes vyhlídku

Od močálů přes Kaskády, k Maharu je nyní zády. Říčka pěkná tudy tekla, ona vesele si štěkla: “Příroda je nádherná, a taky zcela kouzelná!“. Skrz tu říčku vzpomněla si, jak spolu s Thoranem nacházela tyto krásy. Thoran se jí držel přímo za zadkem, málem spletla si ho s hovádkem. Hovádka totiž kolem vody létají, zábrany žádné nemají. Otravní tak vskutku jsou, ochraňuj si prd-l svou.
A tak kolem toku řeky kráčela, blízko Kaskádám byla už docela. Ještě jednou ohlédla se, navštíví to tu v brzké době zase. Moc se jí tu líbilo, ale pro teď už to stačilo. Rozběhla se skrze les, snad Thorana najde ještě dnes. Jeho jméno volala, natahovat ale začala. Thorana totiž nikde neviděla, strach o něj doopravdy měla. Vlček ji v minulosti okouzlil, a úsměv na tváři jí tak vykouzlil. V hlavě vybavila si jeho hlas, znovu slyšet chtěla ho zas. Sama sobě otázky si stále kladla, do trávy z toho unaveně padla. Vyvalila svoje bříško, které bylo jako pořádné dýško. Srst chundelatá na hlavě i na ocase, nic neubíralo jí na její kráse. Tráva měkká pelíšek jí poskytla, ne, že by někdy něco takového odmítla. Zrak svůj do oblohy zabořila, krásné mráčky objevila. Mráčky podobající se lovné zvěři, jednou by je jistě ukázala svojí dceři. Dceru zatím ale neměla, nejdřív pro to pořádně dospět musela. “Všechno ale přijde časem“, řekla si sama polohlasem. “Nejdřív musím najít partnera, lelkovat proto bych dále neměla!“ Postavila se honem rychle na tlapky, omylem tak dupla na něčí skořápky. Nešťastně kolem sebe rozhlédla se, změnu poznal by kolemjdoucí jen na její grimase. Obličej celý uplakaný zase měla, tohle opravdu udělat nechtěla. Mláďata by se ze skořápek jistojistě vylíhla, tlapku teda pozdvihla. Skořápky jemně tlapou odsunula, byla to prostě jedna velká smůla. Odskočila od nich rychle pryč, aby nevzal na ni nikdo tyč. Spěchala tak zase dál, správnou cestu jí sám Život ukázal. Zamířila do lesa, odkud neviděla nebesa.

>> Asgaar

// VLA: 4) POST

Vlčice byla škaredě agresivní a Mari se to přestávalo líbit. Bezděky si totiž díky jejímu tónu hlasu vzpomněla na vlka v lese, který ji málem shodil do divoké řeky svojí stínovou magií. Celá se ošila a tiše si povzdechla. Měla dojem, že od té doby, co cestuje, naráží pořád jen na divné vlky, kteří jsou agresivní a nechtějí se s ní bavit. Jediný Thoran byl normální, jenže se vzájemně ztratili a už se nenašli…. Mari to ale nevzdala a rozhodla se, že se ho bude pokoušet najít tak, jako to dělala doteď. Chtěla si to s ním totiž všechno vyříkat.
Vlčice na malý moment změnila svoji chladnou tvář na trochu vlídnější a pověděla jí o svém náramku. Mari jí ho moc záviděla! Taky by se jí něco takového líbilo. Konkrétně by chtěla něco, v čem by byl zakomponovaný ten zelený křišťál od Kenaie. “Opravdu krásné!“ pokývala vesele hlavou, ale to už se výraz vlčice zase změnil na nepřátelský a pakovala ji znovu pryč. “Ne,“ hlesla tiše a na chvíli sklopila pohled k zemi, přičemž poté na vlčici vzhlédla. “Já ještě svoji magii neznám, žádná se mi neprojevila. Ale moc ráda bych měla magii kytiček! Opravdu se mi líbí!“ zavrtěla ocasem a vesele na ni koukla. “Tak třeba se ještě někdy uvidíme!“ zazubila se na vlčici a vydala se od ní pomalým krokem pryč. “Tak ahoj!“ výskla ještě a nakonec se rozběhla. Pozitivita a dobrá nálada z ní jen a jen sršely.

>> Vyhlídka - přes Kaskády

Když vlka v dálce zahlédla, spadl jí kámen ze srdce. Koutky se jí roztáhly do širokého úsměvu, a aby dala najevo radost, začala máchat ocasem. To, co vlčice řekla (a hlavně jakým tónem to řekla), ji však překvapilo. Ocásek se jí začal zpomalovat, až nakonec úplně zastavil. “Smečky?“ hlesla nechápavě. “Na takové škaredé části země, která ještě ke všemu páchne hnilobou, je území smečky?“ zachichotala se. Pak začala vyvíjet opět extrémní úsilí, aby z močálu vytáhla tlapky, a docaptala až k vlkoušovi, který stál na kousku pevné země. “Uf!“ oddechla si hlasitě a vlka si od hlavy až k patě prohlédla. Dle toho pěkného náramku usoudila, že se jedná o vlčici. Ukázala na ten náramek tlapkou. “Moc hezký! Kde jsi ho vzala?“ zeptala se jí a k vlčici si nenápadně (v jejím podání však naprosto okatě) přičichla. Hm, tahle nesmrdí hnilobou, i když je to člen smečky, zvláštní. Zavrtěla na ni prdelkou. “A jak se to tu jmenuje?“ rozhlédla se kolem na tu „krásu“, a pak se zahleděla vlčici do očí. Měla krásné zlaté oči…a na to konto Maričku napadlo, že ona má také zlaté oči. Znamená to, že zlaté oči mají jen ti, co dosud nenašli svoji vrozenou magii? “Vlčice,“ oslovila ji. “Když máš zlaté oči tak, jako mám já, znamená to, že ještě nemáš žádnou vrozenou magii?“ naklonila hlavičku zlehka do strany, ale stále nespouštěla z jejích očí ty své.

// VLA: 3) MAGIE

<< Sarumen - přes Tenebrae

Tak si spokojeně ťapala někam pryč od rodné smečky. Chtěla toho zase víc poznat – navštívit nová místa, seznámit se s novými vlky, chtěla cestovat! Zatímco doslova bojovala se zapadajícími tlapkami, podivovala se nad tím, kam to jako dorazila, že je tu taková rozbředlá země. Nebylo tu na tlapky dost dobře pevno, prostě co krok, to propad a následné vyčerpávající tahání tlapiček ven. Nenapadlo ji, že jsou to močály, protože nikdy nic takového neviděla a nikdy se s tím nesetkala. Nikdo jí ani nepověděl, že něco takového existuje. Něco, co vlkovi pohltí tlapy, které pak skoro nejdou vytáhnout. Navíc to tu odporně smrdělo, no vůbec se jí tu nelíbilo. Chtěla jít pryč.
Když se nadechla, sice jen tak mělce, aby moc nevnímala ten odporný puch, ucítila pach. Pach, který patřil nějakému vlkovi. Svitla jí naděje, že jí poví, kde se vlastně nachází a také ji vyvede od tohoto fuj místa někam pryč. Rozhlédla se, aby věděla, kde se vlk nachází, ale nikdo ho neviděla. Vsadila tedy na svůj hlas: “Ahoj vlku!!“ rozkřikla se. “Cítím tvůj pach, mohl bys mi pomoct prosím?!“ zůstala stát na místě, zrychleně oddechujíc s divoce tlukoucím srdce, a doufajíc, že ji daný vlk uslyšel.

// VLA: 2) VLCI

“To asi určitě byla, ale bylo to tááák děsivé!“ naznačila tlapičkou, jak moc vlastně děsivá ta scéna byla. Pak ale poslouchala a pokyvovala hlavou v pravidelném rytmu, aby Wolfi věděla, že ji vnímá a vše se snaží pochopit a zapamatovat si. “Oh, aha, to je ale zjištění,“ hlesla tiše s úsměvem na tváři v reakci na Morfa. Měla bych ho jít hned pozdravit, aby věděl, že znám jeho jméno! napadlo ji, a už se začala koutkem oka nenápadně rozhlížet, zdali pak ho tu někde neuvidí. Pořádně ji zaujalo až slovo „princeznička“, při kterém se vesele usmála a zavrtěla celým zadečkem. “Opravdu?“ hlesla užasle a znovu se k matce přitulila. Hlavičku zaryla do jejího krku, na kterém byla její srst ze všeho nejměkčí, a pořádně se o ni otřela. U toho pořád poklusávala na místě. Neposedná to vlčice. “Mami, půjdu najít pana Morfa, aby věděl, že si už pamatuju jeho jméno, jo?“ zazubila se na ni, zářícíma očima plnýma elánu na ni koukla a pak se s roztomilým, avšak trošku nezbedným povyskočením rozběhla od maminky pryč.
Captala poklusem napříč jejich rodným lesem s jediným cílem – najít pana Morfa. “pane Morfe! Pane Alfácký vlku!“ volala z plna hrdla, jestli se jí třeba odněkud ozve, ale nic. Thoran se taky neozýval, pomyslela si, a hned jejím tělem přejel mrazící smutek skrz to, jak se na ni ten vlk vybodl. Teda aspoň si to myslela. Nelelkovala však a hledala dál, a nakonec se jí to povedlo. V dálce zahlédla černého vlka, takže se k němu svým lajdáckým během, ve kterém háže prdelí i hlavou do všech stran, přihnala. Místo toho, aby se zastavila, začala kolem něj běhat kolečko a usmívat se jak měsíček na hnoji. Nakonec se zasekla na jednom místě s dětsky roztaženými tlapami od sebe, a stále vrtíc ocasem pronesla: “Ahoj, pane Morfe!“ Pohodila na něj hlavou, zachrochtala a odběhla zase pryč. Rychlý to pozdrav. Ale nyní už pan Morf věděl, že Mari už konečně zná jeho jméno. Nebo že by si nebyl vědom toho, že si ho doteď nepamatovala?

>> Mahar - přes Tenebrae

// VLA: 2) VLCI

// konečně Etneye někdo poprvé v životě správně skloňuje! Ave Matali! :D

Mari zůstala u maminky ještě dlouhou dobu přitulená. Věnovala jí také několik láskyplných oblíznutí a až byla s mazlením u konce, odstoupila několik kroků a veselýma očkama koukala do těch jejích. “Mami, ani neuvěříš, co se mi všechno stalo!“ vypálila na ni. “Potkala jsem vlka, jmenuje se...Jmenuje...T...Thoran! Jmenuje se Thoran!“ byla tak naspeedovaná, že málem jméno svého společníka zapomněla. “Potkali jsme se a obchodili jsme cééélou Gallireu!“ u slova „cééélou“ se zatočila kolem své osy. Byla stejně akční jako kdy jindy. “Chodili jsme od jezeru k jezeru, některá byla fakt hezká, třeba ta na severu! Věděla jsi, že tam jsou dvě horská jezírka? Jsou úplně boží, byla jsi tam někdy??“ vyzvídala. Svá slova ale chrlila takovou rychlostí, že aby je Wolfi všechna pobrala, určitě musela vynaložit velké úsilí a soustředění. Marion mezitím pochodovala na místě, poskakovala a jinak sebou mlela, protože prostě nevydržela ani minutku dospěle a klidně stát. “Ale Thoran se mi pak ztratil, nemohla jsem ho nikde najít. A tak jsem šla podél řeky nedaleko odsud, ta byla celá černá a nechtěla jsem se z ní ani napít, takže mám vlastně hroznou žízeň! Ale tam jsem právě potkala nějakého vlka, byl černý a bílý dohromady, jakoby měl dvě poloviny, víš? A ležel tam a já za ním přišla, ale on se na mě hrozně naštval a použil na mě nějakou svoji magii! Věděla jsi, že někdo může ovládat magii se stínama? Chytil mě a chtěl mě shodit do té řeky!!“ byla celá zadýchaná, jak tak rychle mluvila. Dávala do toho povídání své srdce. Všechno to odříkala s neuvěřitelnou vervou a nadšením. Očiska měla vykulené a tlapy momentálně rozkročené a rozjeté daleko od sebe – všechny čtyři. To jí ale nevydrželo moc dlouho, protože začala zase hopkat jako zběsilá. “Naštěstí se mi nic nestalo, ale byla jsem strašně vyděšená! Říkala jsem si, že je super se mít kam vrátit a mít rodinu a někoho, kdo mě ochrání a úplně...wháááá!“ Znovu se vnutila do matčiny náruče a přitulila se k ní. Maminka měla tak měkkou srsti, tak krásně voněla. “Mám tě strašně ráda, mami,“ zapískala Mari. “A ráda bydlím v tomhle lese, dozvěděla jsem se, že když je to Sarumenský les, je to i Sarumenský smečka, řekl mi to Thoran!“ ne, znovu to nevyskloňovala. “A mamko ještě něco, uvědomila jsem si, že vlastně o smečce nic nevím!“ odstoupila od ní. Tentokrát trošku zvážněla a zklidnila se. Možná i proto, aby si informace, které jí maminka řekne, lépe zapamatovala. “Kdo že je nás Alfák? Jak se jmenuje? Já ho kdysi možná viděla, to je ten černý divňous že? A ty s taťkem jste Beta pár? A co dělá beta pár? Proč jste Beta pár? A kdo je pod vámi? Jak se jmenují dané pozice? A...A...“ skoro se zadávila svými nekonečnými otázkami. Její hlas se stal opět tak naléhavým a netrpělivým a z klidného postoje se stal postoj neklidný. Ó, jak ona byla upovídaná a pořád stejně dětská! Další slovíčko z ní však naštěstí nevzešlo, pouze hlasitě a zrychleně oddechovala.

// VLA: 2) VLCI

<< řeka Tenebrae

Během cesty tak nějak přestala plakat a trošku se uklidnila. Pořád však přemýšlela jen nad tím, jak ten vlk mohl být tak strašně zlý a tolik ji vyděsit. Nechápala, jaký k tomu měl důvod. A to, že nějaký vlk může ovládat magii stínů, to pro ni byla absolutní novinka. Měla bych si to pozjišťovat. A taky bych to měla říct mámě...a Thoranovi, až se vrátí. Jestli teda ještě přijde. Třeba mě taky nechce, proto se nenápadně vytratil. Možná jsem mu protivná tak, jako jsem byla protivná tomuto vlkovi, ztrácela se ve svých myšlenkách. Naštěstí cesta domů nebyla dlouhá, les byl velký a hustý a byl vidět už z dálky, takže Mari ani nezabloudila.
Po přešlápnutí smečkových hranic hlasitě zavyla, aby o sobě dala vědět. Nechtěla tu bloudit a hledat matku či někoho jiného z rodiny. Na smečkovém území se cítila o dost lépe – strach a úzkost z ní naráz opadly. Tady by jí nikdo neublížil, a kdyby jo, rodina by jim dala co proto! Bylo fajn mít se kam vrátit, milovala ten pocit. Doťapala někam zhruba doprostřed lesa, kde se obvykle všichni scházeli. “Mami?“ zavolala co nejvíc hlasitě, ale vlastně ani nemusela. Svoji matku zanedlouho po několika dalších ujitých krocích zahlédla postávat samotnou v lese. “Mámo!“ vykřikla radostně a vysokými skoky alá laňka k ní přiběhla. Zarazila svoji hlavu do její srsti tak prudce, že Wolfi zaručeně musela udělat několik kroků vzad. “Maminko moje milovaná, mami!“ opakovala tiše a lísala se k ní.

Vypadalo to, že je vlk opravdu rozzlobený. Chudák Mari nechápala, čím ho naštvala. Vždyť nic z toho, co udělala nebo řekla, vůbec nemyslela zle! Stála opodál, koukala na něj a její šťastný výraz plný očekávání se změnil na vyděšený, plný obav. “Ukážeš? Tak... Tak dobře,“ souhlasila, ale to ještě nevěděla, s čím to vlastně souhlasí. Když se od něj začal směrem k ní pohybovat podivný stín po zemi, udělala podvědomě několik kroků vzad, aby se mu oddálila. Srdíčko jí bušilo a už jí nebylo tak hej, hlavně ve chvíli, kdy zjistila, že se nemůže svojí vůli pohnout. “Co je to za... divnou magii?“ pověděla polohlasem a očima těkala ze země, kde byl stín natažený na jeho majitele. Proti své vůli se tak rozešla, když se rozešel on. Byla z toho šokovaná. “Počkej, kam jdeme?“ vypískla, když si všimla, že míří k té vodě. Vzpomněla si, jak říkal, že ji utopí. Do očí jí v tu ránu vytryskly slzy, které začaly divoce stékat z jejích očí. Už nebyla jen vyděšená, teď byla přímo na smrt vyděšená, když si uvědomila, že ji opravdu vede k toku řeky. “Zastav prosím!“ úpěnlivě zaprosila. To, jaký tlak či diskomfort pociťovala, o tom ani nemluvě. Tomuto vlkovi naráz přestala důvěřovat, připomněl jí totiž chování Styx. “Nemyslela jsem to špatně, vlku!“ vyštěkla, když byla těsně na okraji srázu. Klepala se. Bála se. Koukala na něj a vyslechla si onu poučku, kterou se měla řídit už před pár minutami, bylo by se tohle nestalo. Vlk ji naštěstí ze svého sevření pustil a ona tak byla zase volná. Ztuhle však zůstávala na místě i nějakou chvíli poté, co vlk udělal svůj extrémně vysoký a dlouhý skok, a tím i odešel a nechal Marion osamocenou. Ta se složila na zem a začala plakat. Snad nikdy se necítila tak mizerně jak teď.
Po nějaké době, kdy samu sebe uklidňovala, se odvážila zase postavit na tlapky a odšourala se dál od divokého břehu řeky, ke které ji ten zlounský vlk přiblížil. “Maminko, svět je tak nebezpečný. Proč mě nikdo nevaroval?“ Nešťastná se vydala pomalým tempem směrem, kterým byl její domov – alespoň si to myslela. Měla za to, že od této řeky by se měl vydat rovnou za nosem, aby došla do lesa. “A kde je vůbec Thoran! Nechal mě tady samotnou, je to jeho vina!“ zaskučela tichounce, zatěkala očima po lese a s hlasitým posmrknutím zrychlila tempo.

>> Sarumen

Ve chvíli, kdy se po Mari vlk ohnal, leknutím uskočila a stáhla ocas mezi nohy. Zrychleně dýchajíc stála opodál a zkoumavě na vlka koukala. “Hele, já nejsem kýta, kterou bys mohl sežrat!“ začala se slovně bránit a u toho naštvaně nakrabatila čelo. Vlček však pořád agresivně štěkal a snažil se ji jakkoliv odehnat. Mari najednou bylo toho vlka líto, vypadal, že ho opravdu něco bolí. Pomaličku se k němu zase přiblížila, ale jen tak, aby neměl šanci ji kousnout, kdyby se po ní zase ohnal. “A jak bys mě donutil?“ nechápavě se zeptala. Pak jí to ale došlo. Možná, že existuje nějaká taková magie! Magie, o které se jí Život nezmínil. “Wha! Počkej! Je to nějaká magie, že?! Super tajňácká magie! Řekni mi o ní, prosím! Já jsem ještě svoji magii neobjevila! Ale hrozně bych si přála mít magii kytiček, hodně se mi líbí. Jsou voňavý a takový úplně boží!“ halekala hlasitě. Byla akční a plná energie. Téma magie, to bylo něco pro ni. Pak se však zasekla a začala přemýšlet. Stála naproti němu, jednu tlaku měla zvedlou nahoru a pokrčenou. Ani si to neuvědomila. Až co si srovnala myšlenky a začala mluvit, tlapku zase položila. “Ale to není magie od pana Života, že? Pan Život mi říkal, že vrozené magie jsou jen kytičky, větříček, vodička, ohníček a...a...no, to další si nepamatuju,“ ošila se celým tělem a následně se nevinně pousmála. "Takže je to nějaká úplně jiná magie?" Celá natěšená pak čekala, co jí vlk poví.

// VLA: 3) MAGIE

Vyděšeně s sebou trhla a celá poskočila, když uslyšela ten podivný zvuk podobající se spadenému kusu velké lovné zvěře na zem. “Th-Thory?!“ polohlasem pověděla jméno svého společníka, kterého hledala, zdalipak to není on. Zřejmě však nebyl. Srdíčko jí bušilo a svaly na těle se jí strachy roztřásly. Po tom divokém snu v oáze měla ještě staženější půlky než kdy dřív.
Po delší chvíli, kdy celá ztuhlá stála připrcle na jednom místě, se vydala dál šouravým a velmi váhavým krokem podél řeky. Pořád se rozhlížela kolem sebe, stříhala ušima a zhluboka dýchala, kdyby náhodou tu někdo byl, tak aby brzy zachytila nějaký pach. A že zachytila. Zasekla se na místě, zavětřila a zaostřila zrak na jakousi hroudu, které ležela v dálce před ní. Skoro by si jí nevšimla, přirovnala by ji možná k nějakému kameni nebo... hromadě bobků. Bylo to jakési černé. Navíc od toho byla daleko, takže... Kdo ví, o co šlo. Zvědavost ji však nenechala klidnou, takže se k tomu něčemu pomaličku přibližovala a velmi opatrně našlapovala, kdyby to náhodou spalo, aby to nevzbudila. Když stanula před tou věcí, chvilku na to civěla, kroutila hlavou a pozorovala to ze všech možných úhlů. Všimla si oušek, tlapek...mělo to i podobnou srst. Co by to asi tak...“vždyť to je vlk!“ vypoulila očiska a zazubila se sama sobě, jaká to je trumbera, že nepoznala už na dálku vlka. Oddechla si. “No tě pic! Já jsem se bála, že budeš příšera z pekel a sežereš mě!“ zasmála se a odcupitala k vlkovi tak, aby mu viděla do obličeje. Byl tak šikovně schoulený, že ho musela odcupitat skoro celého. “Vlku, co ti je?“ dloubla do něj tlapkou. Připadal jí takový...divný. Jakoby byl nemocný. “Je ti špatně?“ nevinně na něj zamrkala. Přikrčila se k zemi do „hracího způsobu“, zadek vystrčila pořádně do vzduchu a zavrtěla na vlka ocasem. Pak se připlazila až k němu, že se skoro čenichem dotkla jeho schouleného tělíčka a zašeptala: “Z dálky jsi vypadal jako hrouda hovínek,“ zazubila se a tlapičkou do něj znovu zadloubala. Nemyslela to zle, vždyť ona byla jak malej andílek. Nevinná a nezkažená. “Chceš nějak pomoct?“ narovnala se a zůstala na něj koukat, stále vrtíc vesele ocasem.

<< Pouštní oáza - přes ostrov

Až překonala ten podivný ostrůvek, na kterém nic moc nerostlo, i když byl omýván dvěma řekami, rozhodla se jít dál podél toku řeky. Kdyby měl žízeň, jistě by taky kráčel podél této řeky. Navíc tudy i společně přišli, ne? Teda myslím, že společně. Že by byla až tak zabedněná, že by si nevšimla, že nejde s ní? A komu bych pak jako povídala celou dobu ty věci? Copak se někde zašantročil, a já si toho nevšimla? To jsem mluvila do dubu? Pro stromečky? Říkala jsem to přece jemu, ne stromečkům, tiše si povzdechla.
Zastavila se, aby se mohla napít. Ta poušť byla opravdu vyčerpávající, navíc ještě jak se jí zdál ten podivný sen. Voda se jí ale nějak nezdála. Měla divnou barvu a celkově, když se koukla kolem sebe, i to prostředí jí najednou připadalo takové divné. Začala se bát. “Th-Thory?“ zavolala hlasitě. Zůstala chvíli stát na místě, aby kdyby šel po jejím hlase, ji lehce našel. Nic se však nedělo, proto se vydala dál podél toku. Řeka však nebyla zrovna nejklidnější, takže našlapovala opatrně, a snažila se být i obezřetná a neztrácet se ve své mysli, kdyby na ni snad něco chtělo vybafnout zpoza stromu. Jak byla naivní a stále tak dětská, věřila, že nějací bubáci určitě existují.

Thoran se stále nevracel a Marion už to připadalo nějaké divné. Copak jsem ho nechala někde cestou? To bych si všimla, že jsem ho ztratila, ne? Zas tak maličkej teda není, porozhlédla se kolem sebe a pro jistotu se zašla kouknout i v okolí oázy, ale nikde nebyl. "Thorane! Seš tady?!" zavolala a vyčkala, ale nikdo se neozýval. Třeba se šel napít k řece, protože tady je na něj moc horko. Jasně, to bude ono! Otočila se na zadních tlapkách a alou pryč. Stejně se jí ta oáza přestala líbit už ve chvíli, kdy se jí zdál ten divný sen. Taky bych se pak měla přesvědčit, že je mamka v pohodě. V tom snu to bylo fakt divný, sakra, přemýšlela, zatímco běžela tou divnou částí, která byla obklopená dvěma toky řek. Ty seschlé stromy byly fakt divné. Nechápala, že můžou chcípnout, když tu byly ty dvě řeky. Možná, že to bylo tím, jak sálalo z pouště to horko.

>> Tenebrae - přes ostrov

Jak si lehla, začalo na ni působit pouštní horko a sucho. Zanedlouho pociťovala první známky únavy, a nakonec už ji navštívil pan doktor spánek, a ona mu bez jakýchkoliv námitek podlehla.

Thoran a Marion. Společně se procházeli při západu letního slunce po Kaskádách, které nedávno navštívili. Marion se tam moc líbilo, bylo to líbezné a romantické místo. Na nejvyšším vrcholku Kaskád se zastavili, bok po boku se posadili a tiše pozorovali ten úžasný jev přírody. Čirá voda v potůčku líně protékala korytem a dál ořezávala a formovala velké kameny, které na tom dně už nějakou dobu ležely. Ptáčci pozpěvovali a dodávali celé této krásné atmosféře ten pravý říz. “Je krásný západ slunce, že?“ pronesla tiše a oči potajmu přenesla na jeho maličkost. Líbil se jí. Moc se jí líbil. Znala ho sice teprve krátkou dobu, ale něčím ji okouzlil. Možná svojí měkkou a krásně zbarvenou srstí? Možná jeho tvrdým hlasem Alfa samce? Nebo snad jeho postava? Chování? Chování asi ne, vždyť ho znala moc krátkou dobu na to, aby věděla, jak se v jakých situacích chová.
Nicméně, teď seděla vedle něj a přála si, aby se jí dotkl. Ona první krok udělat nechtěla, styděla se. Mlčky seděli, ale Thoran koukal pouze a jen upřeně před sebe. Ona si tolik přála, aby nějak promluvil, aby si jí všiml a věnoval jí pozornost. Chvilku tomu však ještě nechala, říkala si, že třeba je jen zaujatý tou přírodou. Teplý letní větřík jim oběma rozevlál srst a do čumáku mladé naivní Maričky se ta prodrala i jeho vůně, které se zhluboka nadechla. To už ji rozhodilo úplně, kdyby to šlo, začala by se jistojistě červenat. Tolik chtěla, aby se jí Thoran dotkl, z celého srdce po tom toužila. “Thory?“ oslovila ho. Vlk však nereagoval, přišlo jí, jakoby ji schválně nevnímal. “Thory, ty nechceš, abych tu byla s tebou, že na mě nereaguješ a ignoruješ mě?“ trošku smutně naklonila hlavu do boku a povzdechla si. Zase nic. Tento vlk zřejmě zcela odmítal v tuto situaci komunikovat! Mari se tedy rozhodla, že zkusí něco jiného. Zhluboka se nadechla, sebrala veškerou odvahu a lehce se na něj svým bokem natiskla. Srdce jí bušilo nevídanou rychlostí a měla ho až v krku. Zavřela oči a položila si hlavu na jeho krk. Mohla tak vdechovat tu jeho úžasnou osobní vůni, která jí ležela celou dobu od chvíle, co se poznali, v hlavě. Zamilovala se do ní. Byla v tom všem až po uši. Thoran ji okouzlil a ona neměla tušení, jak se to stalo. Zůstávala natisklá na něm a vnímala, jak je jeho srst krásně měkká. Jako nějaká podestýlka, na kterou se jeden natáhne a pomazlí se s ní, když se cítí osamocený. Hlavou se o něj začala otírat, mazlila se s ním. Jenže Thoran ani na tohle nezareagoval, a to Marion přišlo už ale sakra divné. Ještě chvíli u něj zůstala a tiskla se k němu, nechtěla se oddalovat, protože si přála, aby tahle situace nikdy neskončila. Přála si, aby trvala věčně.
Nedalo jí to však, oddálila se od něj a postavila se na nohy. “Thorane, komunikuj!“ Zvýšila na něj hlas a rázně do něj drbla tlapkou. Nic. Marion se zamračila, začala chytat trošku...jak to říci...stres. Přišlo jí to divné. Uvědomila si navíc, že se najednou z ničeho nic všude zatáhlo a začala hřmět. Přicházela velká bouře. Vítr se zvedl a šlehal divoce kolem sebe. Marion tomu nerozuměla, vždyť ještě před chvílí tu byla atmosféra ideální pro zamilované dvojičky – klid a mír! Před sebou najednou z ničeho nic spatřila svoje rodiče. Nokta a Wolfi. Tulili si k sobě, zamilovaně si hleděli do očí a Marion jakoby nevnímali. Teď tu před ní seděl Thoran jako socha, rodiče, kteří i skrz její volání a dožadování se pozornosti nevnímali a ještě ke všemu, když se ohlédla za sebe, spatřila své dva bratry, jak jsou s partou nějakých vlčic a vesele se baví. Jen Marion byla sama. Nad všemi zářilo slunce a drželo ochranný štít, aby nepocítili ten šlehavý ledový vítr a déšť. Jen Marička byla promočená skrz na skrz, zmrzlá a najednou i šíleně nešťastná. Proč se to tak rychle změnilo? Byla tak zmatená. “Thorane! Mami! Tati! Promluvte někdo!“ začala plakat. “Thorane!“ Jemně do něj drcla tlapkou, a Thoran, jakoby byl bezvládná figurka, se celý otřásl. Jeho zkoprnělé tělo spadlo na zem a nakřáplo se. Thoran měl na obličeji umělý úsměv a prázdný pohled. Pak se rozpadl na několik větších kusů a ty větší kusy se začaly rozpadat na menší střepinky. Vyděšená vlčice se roztřásla, co se to právě stalo? Všichni přítomní zmizeli a ona osaměla...Před ní se objevila díra v zemi, ze které začal šlehat oheň a vedle té díry se objevil obrovský černý vlk s pekelně rudýma očima a začal se k ní přibližovat...AŽ...AŽ SE...

Až se Marion se škubnutím celá propocená vzbudila. Vyděšeně se třásla a divoce se rozhlížela kolem sebe. “Mami!!!“ zahřměl její hlas celou klidnou pouštní oázou. Vlčice vyletěla zděšeně na nohy a oddechovala tak prudce a rychle, jakoby právě uběhla maraton. Její srst byla splavená potem. “Mami!“ hlesla už o něco tišeji a naprázdno polkla. Uvědomila si pak, že to byl nejspíš jen sen, ale byla z toho stále značně rozhozená. Tiše vzdychla, zakroutila nad tím vším hlavou a raději se šla ochladit k oáze. Napít, a trošku v ní zašplouchala i tlapkama, aby se probrala. Ponořila do vody i celý čenich. Pak se oklepala a pocítila mírnou úlevu. Vrátila se tedy do stínu a rozhlédla se po své dvojičce, kterou nikde neviděla. Nechtěla ale chaosit, posadila se pod palmu a rozhodla se trpělivě vyčkat, až se Thoran objeví. Říkala si, že se možná jen šel někam vyčůrat.

// post jako sen

<< Tenebrae (přes Starý ostrov)

“Tak mě ale napadá, že třeba já jako jediná z rodiny mám na sobě i hnědou barvu. Bratři jsou po matce a otci převážně šediví, já jsem černo bílá a ještě mám hnědé odznaky,“ zapřemýšlela znovu, tentokrát nahlas. Pořád to povídala Thoranovi, samozřejmě, ale byla tak zahloubaná do svých myšlenek, že by si ani nevšimla, kdyby ji neposlouchal. “Ale nevadí mi to,“ s úsměvem se na něj ohlédla. “Když jsem byla mrně, trochu mi to vadilo a nechápala jsem, proč já jediná jsem takhle jiná, ale už jsem s tím smířená. Teď nad tím už vůbec neuvažuju. Zajímá mě už jen ta magie, jakou nakonec budu mít. Jestli kytičkovou nebo snad vzdušnou? Či vodičkovou?“ zakroutila zlehka hlavou a u toho zamlaskala. Thoran jí pořád nesdělil tu svoji magii, takže na to čekala.
Během jejich dlouhé, vele dlouhé túry narazili na ledacos, ale vypadalo to, že se jim to konečně chýlí ke zdárnému a úspěšnému konci. I zde na jihu byla menší oázka, která ale rozhodně stála za to! Lesík, kterým procházeli, sice nebyl úplně nejkrásnější a nejživější (vypadal zdechle), ale za to oáza, na kterou poté narazili, byla skvělá. Všude kolem byl únavný písek. Oázu hledali dlouho, ale nakonec ji našli a konečně si mohli dát menší pauzu. Palmy rostoucí poblíž oázy vytvářely příjemný stín a Mari si pod jednu z nich lehla, aby nabrala ztracenou energii.

// vodní plocha č. 6