Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Ostrůvky (přes Magický palouk)

Na Magickém palouku Marička brouzdala po místech, kde byla nižší tráva, jestli zde nezahlédne něco k snědku. Bohužel, lovná zvěř se na palouku nevyskytovala, a navíc čím blíže byla lesíku, tím byla tráva vyšší a nebylo možné v ní cokoliv najít.
Vrbový lesík překonala poměrně rychle bez jakýchkoliv zbytečných zdržovaček. Už tu byla za krátkou chvíli po třetí, takže cestu znala dobře. Když se dostala k potůčku, jež lesem poklidně protékal, pozastavila svůj krok, aby se mohla napít. Tato voda byla moc dobrá, chutnala jí. Navíc měla sucho v krku z toho solného vzduchu, který se rozprostíral u Ostrůvků, takže jí potůček přišel vhod.
Zatímco před půl hodinou ještě jakž takž svítilo sluníčko, nyní začalo pršet. A to vydatně! Mari měla štěstí, že se zatím pohybovala spíše v zalesněných částech země, a stromy ji a její kožich ochránily před zmoknutím.

>> Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

<< Magický palouk

Od louky zamířila přímo k šumícímu moři, které také navštívila poměrně nedávno. Nyní ale byl den a sluníčko bylo vysoko na obloze, minule moře viděla jen za měsíčního svitu. Tohle pro ni tedy byl zase nový zážitek. Moře za dne bylo opravdu krásné!
Zamířila k němu blíž. Zahlédla totiž z dálky nějaké malé ostrůvky, které chtěla prozkoumat. Bylo to zvláštní, nic takového ještě neviděla. Zastavila se u břehu moře, zahleděla se na svůj vlastní odraz do vody a tiše vzdychla. Proč jí někdo taková místa neukazoval, když byla malé vlče? Proč ji třeba táta někdy nevzal sem, na tyto krásné ostrůvky? Copak ji nechtěl? Nerad s ní trávil čas? Ani si nepamatovala, kdy naposledy s ním jakkoliv mluvila. To stejné Newlin, úplně se na ni vybodl. Už se o ni ani trošku nezajímal. Kromě mámy a bratrů nikoho neměla, připadala si sama.
Hopsla ladným a hbitým skokem na jeden širší ostrůvek a chvíli koukala do dálky. Lehký větřík si pohrával s její srsti a sluníčko prohřívalo skrz na skrz její křehké tělo. Zavětřila. Nádherně to tu vonělo. Mořská sůl se jí prodrala přes nosní dutinu až do plic, kde se spokojeně usadila. Do mysli se jí ale náhle vnutil zpátky zase její kamarád Thoran, a s ním i nikdy nekončící myšlenka „kam se ztratil?“. Hopsla zpět na břeh, pevnou zeminu, a rozešla se od této přírodní nádhery pryč stejnou cestou, kterou sem přišla.

>> Vrbový lesík (přes Magický palouk)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 1/4

<< Ronherská skála (přes Vrbový lesík)

Od Ronherské skalky Mari cupitala přes tok řeky zase zpět k Vrbovému lesíku, ve kterém před opravdu krátkou dobou byla, takže si ho pamatovala. Lesík to byl pěkný, moc se jí tu líbilo. Bohužel si ale nebyla vědoma názvu tohoto lesa a ani toho, jak se stromy jmenují. Pokud jí někdo něco neřekne a s něčím ji neseznámí, chudinka bude úplně bezradná. Mrzelo ji, že tu po tlapce neměla někoho, kdo by jí třeba řekl o všech místech, kterými procházela. Ráda by se o nich něco víc dozvěděla, ať už název nebo cokoliv jiného. Byla zvídavá a chtěla se vzdělávat. Chtěla vědět hodně věcí, ab nebyla považována za hloupou.
Skrz Vrbový lesík přešla poměrně rychle, neboť šla přímo za nosem. Ani tolik nepřemýšlela, kudy a kam jde. Sice jí škrontalo v bříšku, ale najednou se ještě nechtěla vracet domů. Chtěla zkoumat nová místa, ale hlad ji v tomto dost omezoval. Rozhodla se tedy, že si během svých toulek prostě něco sama uloví. Najde si nějakého slabého a nemocného tvorečka, který by stejně delší dobu sám v přírodě nepřežil. Tak, jak to říkala máma - bude lovit jen ty, kteří by stejně dřív nebo později zahynuli skrz jejich zdravotní stav.

>> Ostrůvky

// změna přechodu:

Magický palouk (přes Vrbový lesík)

<< Přímořské pláně (přes Vrbový lesík)

Z plání běžela poměrně dlouho, byla to rozlehlá travnatá část, o které měla dojem, že snad nikdy neskončí. No, přece jen nakonec zahlédla v dáli, les, do kterého zamířila.
Lesík byl zvláštní. Nebyl takový, jako většina, stromky zde byly o dost jinačí. Nevěděla ale, jak se nazývají, byly ale jakési povislé a Marion napadlo, jestli třeba netrpí nedostatkem vody. Rozhodla se, že i na tohle se zeptá doma matky. Čím dál tím rychleji chtěla dorazit domů a mámu najít. Jednak tedy měla hlad a druhak se jí potřebovala zeptat na to údolí a teď i na stromky, co se nachází v tomto lesíků. Chvíli si je prohlížela, ale jakmile po celou tu dobu prohlížení nic nevykoumala, vydala se dál. Upoutal ji totiž šum vody. Šla tím směrem a narazila na řeku, podél které šla. Měla totiž dojem, že kdykoliv vlk jde podél toku řeky, vždy se někam dostane a nebude jen nesmyslně popocházet lesem mezi stromy, kde se může snadno ztratit. Smysl pro orientaci v lesích byl totiž o dost nižší než na otevřené planině. Podél té řeky dorazila až k malé roztomilé skalce, kterou viděla poprvé. Přišla blíže k ní, aby si ji mohla celou prohlédnout, a dokonce i ochutnala vodu, která ze skalky pramenila, protože jí přišlo, že je křišťálově čistá. Daleko čistší, než všechny ostatní vody, kolem kterých zatím šla. A voda byla skvělá! Po občerstvení ale vyrazila dál, i když se jí tohle místečko moc líbilo. Chtěla už být doma ve smečce, potřebovala se najíst, a to nutně!

>> Ohnivé jezero (přes Zlatavý les)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 5/5

<< Hrušňový sad

Jakmile se vzdálila od Hrušňového sadu, který poznala díky plodům na stromech, zaslechla šum vody. Protože ji zajímalo, co přesně se na tom místě nachází, vydala se tím směrem. Co ale viděla, jí vyrazilo dech. Nádhera, která na ni čekala, byla ještě kouzelnější ve chvíli, kdy na krátkou dobu zpoza černých mračen vykoukl měsíc a celé to zde ozářil. Moře, které se rozprostíralo po celé délce těchto pláží, házelo díky měsíčnímu svitu malé třpytky, které ale při delším koukání bolely do očí. Romantika. Netrvalo však dlouho, měsíc zalezl a Marion se tak mohla k moři přiblížit úplně nadoraz, až se jí namočily tlapky. Voda byla příjemně chladná, bylo ale poznat, že během dne ji sluníčko vždy příjemně vyhřeje (aspoň na okrajích, blíže k pláži). Nasála slanou mořskou vůni, která se zde rozprostírala, a ještě hodnou chvíli se kochala tímto překrásným místem. Opravdu, čím déle cestovala mimo domov, tím více si uvědomovala, kolik nádher na světě vlastně existuje a kolik jich ještě nejspíš nikdy neviděla. Prahla však po tom, aby tohle mohla objevovat s někým. Ne sama, chtěla společnost! A nejlépe společnost samců. Mrskla ocasem a energicky vyběhla z moře ven a dál, kamsi do neznáma.

>> Ronherská skála (přes Vrbový lesík)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 4/5

<< Náhorní plošina (přes Údolí morény)

Procházela přes místo, o kterém netušila, že se zde, v jejich vlčí zemi, nachází. Bylo to příjemné, takové údolí. Pozvolna se svažovalo až doprostřed, kde byl trošku větší sráz, ale nic, co by se nedalo překonat. Stromů ani keřů zde moc nebylo, ale za to zde byla moc příjemná a měkká travnatá plocha. Cítila to na tlapkách, jak se jí propadají do měkkého koberečku, kdykoliv dostoupla. Rostla tu samozřejmě i velká spousta květin, takže je začala obdivovat a prohlížet si je. U této činnosti tak trochu pozapomněla i na to, že má obrovský hlad a že ji trápí kručení v žaludku. Květinky však bylo těžké ve tmavé noci nějak lépe rozpoznat, takže ji to za pár chvilek přestalo bavit. Vydala se dál k nějakému lesíku, který spatřila už z dálky, a když vystoupala po srázu, který se předtím svažoval dolů, ještě jednou se za sebe ohlédla. Moc pěkné místo.
Doklusala se značnou energií a dobrou náladu (i skrz hlad, který ji obtěžoval) na místečko, které jí tak nějak samo od sebe ještě více zvedalo dobrou náladu. Nadechla se, krásně to tu vonělo. Nedokázala identifikovat čím, ale to už bylo vedlejší. Když procházela mezi stromy, všimla si u malých houfů různých květin. Jednou to byly žluté květinky, podruhé modré, pak zase bílé, pak zase žluté, a tak dále. Květiny byly prostě a jednoduše úžasné! Bylo ti ticho, klid a mír. “Tohle by měla vidět mamka,“ hlesla si tichounce sama pro sebe s jemným úsměvem na tváři, nicméně i odsud mířila zase dál.

>> Přímořské pláně

// VLA: 1) ÚZEMÍ 3/5

<< Bobří ostrov (přes řeku Mahtae)

Podél toku řeky, kolem které captala v krátké době už poněkolikáté, se dostala až na travnatou pláň. Kdyby nebyla noc a kdyby sem vítr nepřinesl mraky, které vypadaly, že každou chvíli prasknou a zatopí to zde svými kapkami, jistojistě by zde něco ulovila. Teď ale většina fauny spala a byla zalezlá v úkrytech, takže i když to zde prochodila křížem krážem, jestli něco nenajde, nepoštěstilo se. Zbědovaně se posadila na zadek, už chtěla zase začít ze zoufalství plakat, ale došlo jí, že od domova už je opravdu jen kousek. Navíc! Šla ven přece s nějakým cílem, ne? Musí najít svého kamaráda. Kam se asi jenom mohl zatoulat? Co když se teď klepe někde v koutku, osamocený jako kůl v plotě, a bojí se? Představila si Thorana ve svých myšlenkách přesně takto, jak ji to teď napadlo, ale hodně rychle to zavrhla. Thoran určitě nebyl ten typ, co by se někde klepal strachy. Takový popis seděl spíše na ni. Rozešla se tedy raději dál, neb ztráta času a zbytečné lelkování znamenalo větší hlad a delší dobu, kdy dojde domů a bude se moci najíst.

>> Hrušňový sad (přes Údolí morény)

Když běžela, uvědomila si, že se tu objevili nějací další vlci. Mírně svůj krok pozastavila a otočila se čelem k houfu, aby si mohla všechny přítomné prohlédnout. Bylo jich tu opravdu dost. Stál tu tedy ten bílošedý s jizvou kolem oka, pak černá vlčice se stejnou značkou, jakou měla na hlavě ona, Newlin s tou svojí kropenaticí, a k tomu doběhli další dva vlci, kteří se ale zase honem rychle spakovali a vyrazili na další putování. Holčička chvilku přemýšlela, co se to asi děje za hromadný sraz, že se potkali takhle zaráz, protože už dlouho (mimo smečku) neviděla tolik vlků pohromadě. Ještě chvíli je pozorovala, pak si prohlédla znovu Newlina, svého kamaráda, a pak se vydala pryč.
Na oblohu pomalu vystoupal měsíc a nastala noc. Marion nebyla ani tak moc unavená, spíše ji trápil velký hlad. Žaludek požíral sám sebe, hlasitě kručel a jí z toho bylo totálně na nic. Sama ale lovit nezvládla, říkala si, že by spíše bylo jednodušší, kdyby dorazila zpátky domů, tam by určitě něco k snědku bylo. Tiše si povzdechla, kdepak ten Thoran asi byl?

>> Náhorní plošina (přes řeku Mahtae)

// VLA: 1) ÚZEMÍ 2/5

<< Borůvkový les (přes řeku Mahtae)

Z lesa mířila rovnou k řece, kterou slyšela už z dálky protékat. Captala si různě. Prostě tak, jak se jí zrovna zachtělo. Jednou podél toku, jindy přímo v řece, když zrovna tekla poklidněji, jindy ji přehopkávala jako kamzík, až se najednou ocitla na místě, o kterém ani nevěděla, že se zde na Gallirei nachází. Byla tu velká spousta kytiček a to se Marion opravdu moc líbilo, ona na ty kytičky byla prostě ujetá. Začala je všechny obíhat, očmuchávat a obskakovat, až narazila na nějaké vlky, kteří tu na ostrově lelkovali. “Jé! Nazdárek vlkoušci!“ (// Severka, Starling) pozdravila je miloučkým, sluníčkovským tónem a zavrtěla na ně ocasem. Všimla si především uhlově černé vlčice s bílou hvězdičkou na hlavě, vypadala totiž stejně jako ta její hvězdička! “Uh! Pěkný odznáček na hlavě! A taky máš obrovskou jizvu! Wháá! A vlk vedle tebe má taky jizvy!“ začala brebentin, přičemž stále nějak poskakovala. Neuměla poklidně stát na místě. Když se na malou chvíli zklidnila, všimla si, že je mezi nimi i Newlin, takže na něj zavrtěla ocasem. “Ahoj, Newli!“ kvíkla o poznání zdrženlivěji. Byla na něj ale naštvaná, protože si jí vůbec nevšímal, takže se s ním odmítala nějak více bavit. Mrzelo ji, že ji najednou tak zahazoval do pozadí, protože ona nebyla přece žádné pozadí! Byla to princeznička Sarumenu, jak ji nazvala maminka. “No, tak se zase mějte, já jdu hledat svého kamaráda Thorana!“ zahalekala, poskočila předními tlapkami doprava, pak doleva a u toho zadníma stála na místě. Zachrochtala a zase odběhla pryč.

// VLA: 2) VLCI

Marion se na něj nechápavě podívala a zastříhala u toho oušky. “Proč by mě měl pokadit pták?“ zamrkala na něj a usmála se jako měsíček na hnoji. Zřejmě nepochopila to, že se jeho „urážka“ váže k její bílé hvězdičce, kterou měla na čelíčku. No, urážkou se to však nazvat nedalo, protože urážka by to byla až ve chvíli, kdyby ji pochopila. Což u ní se samozřejmě nestalo. “Nikdo mě nepokadil, jak jsi na to přišel?“ zazubila se a zavrtěla ocáskem. “A blesku mi bohužel ještě nikdy nikdo neřekl, ty jsi první! Takže ode dneška jsem blesk! Blesková Marion. Marionína blesková. Bleskující Mari. Bleskatová Marionína,“ začala si vymýšlet různé přezdívky. Vypadala u toho velmi zamyšleně, takže vlastně i přeslechla, co jí odpověděl na její otázku ohledně Thorana, jejího ztraceného kamaráda. “Cože?“ zeptala se pak, když se probrala ze svého transu. Hlavou si znovu promítla, na co se jí právě zeptal a zavrtěla hlavou. “Nene!“ poskočila akčně na místě a zatlapkala čtyřmi delšími krůčky kolem něj dokolečka. “Musím frčet, buřtíčku. Jsi roztomilej, ale bohužel se zdržet nemůžu, musím najít svého kamaráda Thorana. Neviděl jsi ho náhodou? Je stejně roztomilej jako ty! A má hezký uši!“ Ňufákem se dotkla toho jeho, hlasitě výskla, zatočila se kolem své osy a z blízka mu zůstala hledět do očí. “Hihi!“ zazubila se. “Hledám svýho kamaráda Thorana,“ zopakovala znovu. Ona prostě 2x po sobě zapomněla, že už se ho na to ptala! Neuvěřitelné! “Tak já musím běžet, jelítko malý. Musíš být pěkně měkoučkej, pravda, hmm,“ znovu se krátce zamyslela. Oblízla si čenich, ale pak s energickým výskokem snad metr nad zem pomalým cvalem zamířila ven z lesa. “Tak ahoj! Někdy se zase uvidíme!“ zakřičela na něj spolu s krátkým ohlédnutím a už byla ta tam.

>> Bobří ostrov (přes řeku Mahtae)

<< Ellisino údolí

Jak se napila, bylo jí daleko lépe. Sluníčko ji najednou neunavovalo, spíše jí bylo moc příjemné. Tak si klusala lesem, ocas nahoře, uši dopředu… A u toho přemýšlela, kde by asi jako měla být ta smečka, o které mluvil pan Arcanus. Až po chvíli, kdy cítila v nose pořád nějaké zvláštní pachy, jí došlo, že právě asi teď stojí na smečkovém území. Připadalo jí to však zvláštní, neboť právě z jedné smečky odešla. Že by se jako dvě smečky nacházely tak blízko sebe? Teda vlastně tři, ještě ten smradlavý Mahar! Zastavila se tedy hned, jak jí to docvaklo a dle rady Arcanuse chtěla začít výt, aby o sobě dala vědět, ale nakonec to neudělala, neboť kus od sebe spatřila nějakého černobílého nedospělce, který vypadal, jakoby právě sežral kupu bizoního masa. Byl tlustej! Marion poprvé v životě viděla opravdu vyžraného vlka. Dala se tím směrem, až docaptala k němu a přímo do obličeje se mu zazubila. “Ahoj, tlouštíčku!“ pozdravila ho, zavrtěla vesele ocáskem a mírně si k němu přičichla. Celkem voněl. “Nacházím se asi na území smečky, že? Pan Arcanus mi tuhle cestu poradil. Neviděl jsi někde náhodou vlka Thorana? Je hezkej.. má..mmm…hnědošedej kožich, myslím,“ hluboce se zamyslela. “A hezký uši!“ dodala.

// VLA: 2) VLCI

<< Hvozd

Na jihu? A co je to jih? nechápavě na vlka před sebou pohlédla, ale protože se jí nechtělo v momentálním rozpoložení ničím zabývat, začala přikyvovat. “Ano, rozumím. Zkusím do té smečky zamířit,“ cukla koutky, aby naznačila vděčný úsměv. A jak poznám, že jsem na území smečky? Já ty pachy prostě nerozeznám! zabědovala ve své mysli, a po jeho vybídnutí se sklonila k vodě. Nejdříve vydechla nahromaděný vzduch z plic, takže vodu rozčeřila, pak se do ní zahleděla na svůj odraz a až poté se napila. Voda byla příjemně chladná a rozhodně ji zase probrala k životu. “Děkuji vám, pane vlku Arcanusi,“ zazubila se na něj a nyní již energicky zavrtěla ocasem. Kdo ví, jestli oslovení „pane“ používala proto, že ji to bavila, nebo proto, že byla mimo. “Je mi lépe. Mám ještě velký hlad, ale to si něco cestou ulovím,“ otočila se k němu zády a ještě se na něj přes rameno ohlédla. “Tak nashle!“ zavolala a už pelášila akčně svým rošťáckým během pryč.

>> Borůvkový les

// VLA: 1) ÚZEMÍ 1/5

Za skoro omdlévající Marion přišel nějaký vlk a začal jí něco povídat. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala, ale nakonec se chytila skoro na začátku jeho povídání. Nechala ho domluvit a opřela si hlavu znaveně o strom. “Ahoj pane Arcanusi,“ hlesla tiše. “Já jsem se asi ztratila, ale mám strašnou žízeň, je horko,“ mumlala, zatímco si tlapkou otřela čelo a očka. Vlk ji nakonec vyzval, ať jde s ním do údolí, a tak se Mari na třesoucích se tlapkách pomalu zvedla a důvěřivě se vydala za ním. “Tohle už je druhá smečka, na kterou jsem ve velmi krátké době narazila,“ začala mu povídat. “Ta první byla nějaká Makarská, nebo tak něco. A jedna vlčice tam byla pěkně zlá!“ postěžovala si hned, to jí trošku dobilo energii. Ťapala vedle něj a zvědavě koukala po okolí. “Jinak já jsem Marion, jsem ze Sarumenský smečky,“ představila se i ona, když si uvědomila, že to neudělala. Samozřejmě slovo „sarumenský“ stále neuměla skloňovat, protože jí to dosud nikdo neřekl, že „Sarumenský smečka“ se neříká. A ona bohužel byla trošku natvrdlá, takže jí to samotné nedošlo. "Moje maminka je Wolfganie a tatínek Noktisiel! Mám taky dva bráchy! A strejdu Newlina! A taky kamaráda Thorana!" začala na vlka chrlit své osobní věci, které by nejspíš chrlit vůbec neměla, ale to jí také nedocházelo. "Jo a nevíte, kde by mohl být vlk Thoran? Ztratili jsme se...A nemůžu ho teď najít," kníkla.

>> údolí za Arcanusem

// VLA: 2) VLCI

<< Vyhlídka

Klusajíc od Vyhlídky lesem pořád dolů přemýšlela, do jakého lesa vlastně přišla. Kdykoliv se rozhlédla, nespatřila nic zvláštního, prostě všude byly jen stromy. Občas akorát paprsky večerního sluníčka pronikly skrze větve stromů, ale to bylo tak vše. Větřík nezafoukal, mráčky nebyly, nic. Tiše si povzdechla a rozešla se dál, vůbec chuděra netušila, kde se právě teď nachází. Nevěděla, kde v okolí jsou smečky a ani nedokázala rozeznat, že v nějaké smečce právě teď je. Jedno ale věděla jistě – měla příšernou žízeň. Šlo se jí čím dál tím hůř, protože měla úplně vyschlý krk, skoro jako poušť. Zanedlouho začala sípat a přitížilo se jí. Posadila se tedy k jednomu z větších kmenů stromu a hlasitě začala oddechovat. Hlava se jí trochu točila, bála se postavit na tlapy a jít dál, že spadne. Co se děje zase? Že bych už byla uťapaná? napadlo ji a smutně se rozhlédla po okolí. Ten Thoran jí ale dával zabrat! Zůstávala sedět na místě za účelem odpočinutí si a nahnání nějaké té nové energie. Navíc jí došlo, že už i dlouho nežrala, takže měla velký hlad. Ještě větší než kdy předtím, když si to teď uvědomila.