Gallirea - Příspěvky uživatele

Ohledně své zapomnětlivosti už se nijak nevyjádřila. Pouze pokývala hlavou. Když se ale rozpovídal ohledně souboje, zastříhala oušky a zapnula spouštěcím tlačítkem mozeček. Soustředila se. Souboj ji moc zajímal. Bylo to něco nového, něco, co neznala. Chtěla se učit a vzdělávat, aby byla lepší a házela pak lepší dojem na ostatní.
Táta jí vysvětlil nějaký úplný základ souboje, a pak na ni z ničeho nic vyskočil. Trošku se polekala, tak s sebou cukla, nicméně zůstala pevně stát na zemi, jen se přikrčila. Táta na ni teda dopadl a štípl ji, jen se tomu zasmála. “Jééé!“ výskla vesele. Moc ji to pobavilo. “Nějak jsem nestihla zareagovat, tak počkej, ještě jednou!“ zazubila se. Úsměv z tváře jí nemizel. Ucouvla od něj o kus vzad, přikrčila se, párkrát zakývala zadečkem zprava doleva a pak vyskočila na otce. Dopadla kousek před něj, předníma tlapkama se ho chytila za krk a zakousla se mu něžně do ucha. Nestiskla moc. Spíše jen tak hravě. Pak odskočila dozadu. “Mám tě!“ pyšně se našponovala, zavrtěla ocáskem a poklusala párkrát na místě. Očima mezitím zarejdila po okolí, a když si všimla jednoho většího kamene, vyskočila na něj. “Hele! Pozóór!“ vyskočila z toho kamene na otce znovu a tentokrát mu šla přímo po krku, když jí říkal, že to je citlivé místečko. Tohle jsem nezapomněla! Tento souboj brala jako jednu velkou hru. Však ona myslí i chováním byla ještě takové malé velké vlče. No, jestli už Nokta znovu chytila nebo ne, kdo ví, jak to dopadne!

// VLA: 2) VLCI 1/2

// jsem domluvená s Noktem, bez sázky

<< Zubří vysočina

“No to on vážně je! Právě proto nemůžu uvěřit tomu, že jsem na něj zapomněla,“ začátek věty vykřikla akčně a vesele, ale potom svůj hlas zahanbeně ztlumila. Když nad tím tak zapřemýšlela, pořád na něco nebo někoho zapomínala. Proč? Bylo to normální? Dělo se to tak všem nebo jenom jí? “Tati?“ oslovila ho, zatímco pomalým cvalem běžela skrz louku. Blížila se k lesu, byl přímo před nimi. Říkala si, že tam by to na souboj mohlo být to pravé ořechové – skrz stromky, kmeny, pařezy a tak dále. Napadlo ji, že by to mohly být dobré pomůcky pro boj z blízka. “Proč na všechno pořád zapomínám? Všimla jsem si toho, že se mi to často děje. Ne, že by mě to nějak štvalo, vlastně si to často vůůůbec neuvědomuju, ale teď, když jsem si to uvědomila a zamyslela se nad tím, to vlastně nechápu,“ zpomalila ze cvalu do rychlejšího klusu, a u toho se mu koukala do očí.
Když dorazili k lesu, před jeho hranicí zpomalila do kroku a hlasitě si oddechla. “Jsme tady! Tadyhle to bude úplně super, co myslíš? Říkala jsem si, že bych mohla využít nějaké pařezy nebo kameny, co tu jsou. Les nám určitě nabídne lepší vychytávky a různý spešl věcičky než louka,“ zachichotala se, zavrtěla vesele ocáskem a pohodila na Nokta vesele hlavou. Měla radost. Ještě nikdy s nikým nebojovala. Nikdy se nezkoušela prát (ani jako malé vlče ne, byla spíše klidnější typ – co se bojových hrátek týkalo), nevěděla ani, jakou má nebo nemá sílu. “Nevím ale, jak bych měla začít. Co bych měla udělat? A co když tě nějak kousnu? Mám na tebe skočit?“ začala se ho nezkušeně vyptávat. Byla opravdu natvrdlá. Běžně přece vlka navedou přirozené pudy, jí ale nic nedocházelo. Nic ji nevedlo. Měla v hlavě prázdno. Naklonila hlavu do strany, přičemž jí u toho jedno ucho, které bylo více klopaté, než to druhé, spadlo do strany. Vypadala tak jako ještě větší trumbera. Byla ale moc roztomilá. Její andělský výraz ve tváři vše tohle přebíjel. Usmála se na otce a vyčkávala. Nechávala ho, aby začal, a nebo jí alespoň řekl, co by měla pro začátek udělat.

Když zmínila otci další vlčí jméno, on se začal zajímat snad ještě více, než se zajímal předtím u Thorana. Pousmála se. Líbila se jí jeho pozornost a to, jak se o ni zajímal. Z očí jí steklo pár posledních slziček, ale na tváři už se jí rýsoval úsměv. “Deliven je...hmmm...“ koukla se očima na oblohu, když o něm přemýšlela. Vítr se začal prudce zvedat a vypadalo to, že je zastihne veliká bouře. Marion sice takové vichřice a burácení hromů bylo nepříjemné, ale když tu byla s tátou, cítila se bezpečně a nijak nad tím, že se blíží bouře, více neuvažovala. “No Deliven je takový hodný vlk, kterého jsem potkala u vlčího jezera, když jsem byla na toulkách. Má hezkou barvu a...hmmm...zelené oči! A je vtipný, pořád se všemu směje. A víš, co je nejlepší?“ rozpovídala se. “Nejlepší na něm je, že dělá stejné blbinky jako já. Je srandovní, vůbec není takový nudný a bez života jako někteří. Ale taky na sobě nemá tati žádnou ozdůbku. Ale za to má krásná špidlatá ouška! Ne jako já, mě padají, všiml sis?“ zatřepala zlehka hlavou, aby mu ukázala, jak jí ginglají uši. Její ouška od doby, co jí je Styx prokousla, byla nepevná a moc nedržela tvar. “Takže to je Deliven. Potkala jsem ho u toho jezera i s jednou vlčicí, ale u té nevím, jak se jmenovala. Jo a říkala jsem ti, že má Deliven zelený oči? A taky moc pěkný kožíšek, takový jemný...jako vlče!“ zazubila se a energicky poskočila na místě. Měla radost, že se táta zajímá. Když se jí zeptal pak na ten kamínek, krátce se zamyslela a přestala u toho poskakovat. Až poté, co se dala zase do řeči, začala znovu poskakovat z tlapky na tlapku. Jakoby klusala na místě. “Moc hezký by byl nějaký oranžový. Ladil by ti k očím! A nebo by se mi možná líbil červený, vypadal by tak...elegantně,“ zazubila se, uchrochtla si jako malý pašík a nadskočila předníma tlapkama nad zem. “Jasně, jasně!“ zajásala, když jí otec nabídl tréninkový souboj. “Já neumím bojovat, ale dáme si, dáme si!“ znovu povyskočila, ale u toho se odrazila i zadními a rozběhla se kolem něj právě ve chvíli, kdy začal poskakovat i on. Oběhla kolečko kolem jeho maličkosti, pak změnila z ničeho nic směr a oběhla ho i na druhou stranu. “Tak honem, půjdeme někam, kde je hezčejš! Půjdeme tam, kde to vypadá fakt na nějaký supiš souboj! A pak to všecko řekneme mamce,“ žblekotala, zatímco už vyrážela s tím svým veselkavým hopkáním na cestu.

>> Blýskavý les

“Narafičí?“ zopakovala po něm trošku nechápavě a naklonila hlavinku jemně do strany. “Ozdůbky někdo přichystává a schovává je do země? Cože? A proč? A z čeho je vyrábí? Taky si chci něco vyrobit. A proč to někdo dělá, je to jako za odměnu? Pro někoho? Třeba nějakej můj kamarád mi může dát za odměnu? Nebo třeba tak, jak mi dal Kenai ten zelený drahokam, tak takhle nějak si blízcí vlci rafičí navzájem nějaké přívěšky a náramky?“ zasypala ho X dotazy o náramcích a blbůstkách, které vlci nosili jako ozdoby na těle. Ona se v tom nevyznala, navíc se popravdě s ničím takovým nikdy nesetkala. Pouze Newlin měl květinkovou korunku, ale to si Mari odjakživa myslela, že si ji sám upletl, takže nad tím nikdy nijak nedumala. Upletl tlapkama…mmm… naprázdno si mlaskla. Někdy ji fascinovala její hloupost. Když jí teda zrovna na nějakou krátkou chvíli došlo, že opravdu nepatří k těm nejchytřejším a nejrychlejším vlkům. To se ale moc často nedělo, docházelo jí to opravdu zřídka kdy. Mamka k nim přišla, pozdravila Mari a rozloučila se s tátou. Mari ji zamávala tlapičkou. “Ahoj mamííí,“ uculila se na ni. Zatímco se Wolfi loučila s Noktem, Mari ji sledovala. Převážně tedy její oči, byly krásné. Takové něžné a plné něhy. Pousmála se. Měly stejnou sytě modrou barvu, jako to horské jezírko, které našla tehdy s Thoranem. Určitě je to voda. Mamka vládne magii vody. Teda, neříkala mi to náhodou už někdy? Určitě říkala, mám dojem… hluboce se zamyslela. Napadlo ji totiž, jestli se jí někdy ptala i na ten náramek, který měla na noze. Byl také modrý. Souvisel nějak s magií vody, nebo její matka vládla ještě něčemu? Nebyla si teď vůbec jistá, jestli jí to Wolfi kdysi sdělovala nebo ne. Přemýšlela i nad tím, proč máma nemá kupříkladu nějaké modré značkování po těle. To už ji ale tatík z těchto, pro ni krapet zmatených, myšlenek vyvedl svým dalším dotazem. Neváhala s odpovědí. “Néé, jen jsme se na chvilku viděly. Vypadala mile, možná ji ještě někdy čirou náhodou potkám, ale radši bych znovu potkala jiné vlky. Třeba toho Thorana..nebo..nebo..“ na chvíli se zasekla. Pak z ničeho nic vykulila oči a vyštěkla: “Delivena!“ Z jejího výrazu bylo znát, že se něco přihodilo. Neklidně začala přeťapkávat z nožky na nožku, ale to u ní nebyla žádná zvláštnost. Ona totiž nedokázala chvíli klidně stát, pořád se nějak hemžila a pohybovala. “Tátoooo,“ zakvičela pak a nakrčila nosík přesně tak, jako nějaké malé bezradné vlče, co ztratilo hračku a začínalo kvůli tomu natahovat. “Já jsem ztratila i Delivenaaaa,“ vykvíkla a do očí jí vyhrkly slzy. V krku ji pálilo, měla v něm knedlík a věděla, že jestli řekne nějaké další slovo, rozbrečí se. “Ne jen Thorana, al-ale-ale aj-aji Del-Deliv-Deliv-Del-Delivenaaaa,“ v půlce věty se rozvzlykala a silně rozplakala. Bylo jí na nic. Nejdříve ztratila Thorana a teď i Delivena. A co bylo nejhorší? Že jí to během jejích toulek ani nedošlo. Nenapadlo ji to. Kde ho nechala? Před jakou dobou se od sebe vzájemně oddělili? To bylo fakt hrozné.
Naštěstí jeho další konejšivá slova o tom, že je osud zase svede dohromady, ji trochu uklidnila. “Svede Thorana, mě i Delíka?“ vypípla tiše a tlapkou si utřela svůj usoplený nosík a uplakané oči. Zahleděla se na tátu, zaposlouchala se od jeho klidného tónu hlasu, a zrovna tehdy, co se jí začal ptát, jaká ozdůbka by mu slušela, se mu vrhla kolem krku. Přitiskla svoji hlavu do jeho měkké (stále však krvavé) srsti na krku a začala se lísat. U toho dělala jen táhlé tiché: “mmm“. Asi jí trochu hrabalo. Občas byla mimo. “Asi kamínek na krk,“ vypípla pak a udělala pár krůčků vzad. Krev na jeho srsti nejspíš už zaschla, takže ji nezašpinila. Hleděla na něj tiše, upřeně a stála přímo naproti jeho maličkosti.

// VLA: 3) MAGIE 2/4 (voda)

// protože jsem to skrz vědomí, že tu týden nebudu, chtěla splnit, nevědomky jsem to začala psát propojeně s tím předchozím postem :-D pak mi došlo, že každý úkol musí být ve zvláštním postu, takže zde posílám post, to se týká magie :)

A zatímco Mari čekala na odpověď, prohlížela si u toho, jak táta vlastně vypadá. Uvědomila si totiž, že ani neví, jakou má magii... a vlastně o něm neví vůbec nic! Zahleděla se mu do očí, měl je zlaté jako její maličkost, ale přitom měly jinou barvu. Jakou by tak mohl mít magii? O jakých magiích tehdy Život vlastně mluvil? Začala urputně přemýšlet – byla to vodička, kytičky, ohníček, větříček...pak tam bylo...hmm...jo! iluze, ale ty byly fialkové. A nelíbily se mi. A co bylo to poslední? zatvářila se trošku naštvaně, protože ji vnitřně rozčilovalo, že si nemohla vzpomenout. Jak však její pohled padl bezděky na kámen, který byl kousek od nich na zemi, došlo jí to. “Předměty!“ vyštěkla z ničeho nic tak hlasitě, až s sebou celá škubla. V zápětí si to ale uvědomila, takže se usmála jak měsíček na hnoji a připlácla ouška ke krku, což ale šlo samozřejmě špatně, když jí pořádně nestály ani nebyly sklopené. Vypadala jako malý ťulpas. “Eh-eh, myslela jsem, jakože ty máš předměty. Určitě máš magii předmětů, že? Máš takové oči, tati! Hele a proč máš jedno oko tmavší a druhé světlejší? Taky bych to chtěla takhle mít!!“ oblízla si čenich a celá se radostně zatetelila. Bylo vážně skvělé povídat si zase po takové době s vlastním tátou. “A taky nemáš na sobě žádnou ozdůbku, proč nemáš ozdůbku?“ zeptala se.

// VLA: 3) MAGIE 1/4 (předměty)

“Myslíš, že se něco pěkného dá najít jen tak venku jo? Jakože se to třeba bude válet někde u jezera?“ výskla jsem radostně a v očkách mi zajiskřilo. Znělo to opravdu skvěle, té vlčici u jezera jsem ten přívěšek na krku, to krásné zdobení, moc záviděla. Mít tak nějaký přívěšek s tím zeleným kamínkem, který mám od Kenaie, to by bylo! Každej by se mě na to vyptával a já bych pyšně říkala, že ten kamínek mám od bratra jako dárek, a že ho nosím všude s sebou a že je to můj talisman, pousmála jsem se. Opravdu bych si přála mít na sobě nějaké zdobení, sedlo by to ke mně! “Mmm, nepamatuju,“ zavrtěla jsem hlavou. “Ale říkala nějaký dlouhý název, a taky řekla, že naši smečku nezná. Ale víc nevím, nějak jsem asi nedávala úplně pozor, když na mě mluvila,“ zazubila jsem se a pokrčila nevinně ramínky. Nojo, nikdy jsem nedávala pozor, když mi někdo něco povídal, proto jsem asi tak rychle všechno zapomínala. Někdy mě ale nenapadlo, že jsem něco zapomněla, takže mi ani nepřipadalo divné, že se opakuji. A že já jsem se opakovala opravdu často!
Táta mi začal povídat o té smečkové magii, to jsem ale poslouchala jenom tak na půl ucha. Ne úmyslně, samozřejmě. Hlavou se mi honila kupa myšlenek o tom, co jsem poslední dobou zažila. Pak jsem si vzpomněla na Thoránka. Chňapla jsem se slova hned, jak on dopovídal o té mlze a o tom, co naše magie ve smečce vlastně dokáže. “Táto, potkala jsem jednoho kamaráda,“ začala jsem. Ocásek se mi hemžil ze strany na stranu, ušiska jsem měla nastražená roztomile dopředu (i když jedno výrazně padalo a to druhé taky nestálo úplně pevně) a pořád jsem tak nějak akčně přešlapovala, chrochtala a dělala divné zvuky. “Jmenuje se Thoran! Je to moc pěkný vlk, ale víš, co se stalo?!“ vykulila jsem oči a obklusala kolem táty kolečko. “Ztratili jsme se! Najednou jsem si totiž tam v oáze uvědomila, že ho nemám u sebe! Nevím, jestli se ztratil on mě nebo já jemu, ale nemůžu ho teď nikde najít,“ postěžovala jsem se a na pár sekund jsem sklonila posmutněle a z části i provinile hlavu. To mi však nevydrželo dlouho a současně s energickým poskočením předníma tlapkama jsem zase začala mluvit: “No, a takže já jsem ho hledala a hleda...a nikde jsem ho nenašla! A to jsem hledala opravdu všude. Není to divný? Myslíš, že mě nechce?“ naklonila jsem hlavinku do strany a poté se ohlédla na maminku, když o ní začal mluvit. Přikývla jsem. “Takže lov byl divoký, jo? Já za ní pak půjdu,“ slíbila jsem si sama sobě a zároveň i taťkovi. Nyní jsem ale chtěla ještě aspoň krátkou chvíli pobýt s ním.

// VLA: 4) POST

Místo mamky se jí ujal taťka, kterého neviděla snad věky. Přihnala se k němu jako bouře a oběhla ho celého dokolečka. “Taťko!“ výskla nadšeně. Vrtěla ocasem a její výraz byl veselý a plný energie. Beru se tady od toho velkýho jezera, byla jsem tam a potkala tam jednu vlčici, už si nepamatuju, jak se jmenovala, ale měla takový pěkný přívěšek na krku! Taky bych chtěla takový přívěšek! Jo a říkala mi, že mají zajímavou smečkovou magii, a mě napadlo, že tu naši neznám, jakou máme smečkovou magii?“ začala na něj chrlit ty svoje tsunami věci. Nestála u toho poklidně jako dospělá vlčice, pořád nějak přešlapovala a poskakovala jako malé neposedné vlče. "A co jste tu dělali vy? Kde je mamka?" vyzvídala dál a pokukovala po okolí.

<< Kierb (přes Zarostlý les)

Po řece na ni čekal další les. Ten nebylo tak snadné překonat, protože byl hodně hustý a byla tu velká spousta překážek. Samý kořen, pařez a kámen. Musela tedy hodně koukat pod nohy a jít pomalejším krokem. Už zhruba v polovině lesa však slyšela rozléhat se hlasy nějakých vlků. Když nasála pachy, zjistila, že má štěstí! Opravdu ucítila svoji matku. Zrychlila tedy, nerada by, aby jí mamka utekla. Nakonec se rozběhla, a když uviděla hranici lesa, vyskočila z něj jako torpédo a řítila se po nějaké planině, dokud na mámu nenarazila...a pak ji uviděla. V dálce. “Mamííííí!!!!“ hulákala a mířila tím svým typickým Marionovským během k ní. Házela u toho celým zadkem a hlavou ze strany na stranu a chrochtala. Prostě ji to bavilo. “Mamkoooo!!“ zavolala znovu, aby si byla jistá, že její máma neuteče.

<< VG (přes Východní les)

Na chudáka Delivena, kterého nechala za sebou, dočista zapomněla. Captala si s hlasitým pobrukováním dál a dál skrz les. Tam ucítila nějaké pachy, ale bylo jich víc než jeden, a ona neměla náladu se nějak dlouho zdržovat v chumlu. Popravdě chtěla najít mamku. Doufala, že ji někde po téhle cestě směr Sarumenská smečka najde. Hloučku vlků se tedy vyhnula obloukem a mířila tím směrem, ze kterého slyšela šum řeky. Tu pak překročila, nijak se u ní nezastavovala a šla dál. Přechod lesa tedy samozřejmě netrval minutu, byl to rozlehlý a poměrně hustý les, šlapala ho dlouho. Ale u řeky naštěstí narazila na docela klidný tok, takže ho mohla v klidu přejít a nezdržovat se nějakým zbytečným obcházením.

>> Zubří vysočina (skrz Zarostlý les)

Mari ji poslouchala, a na Lauřinu řeč akčně přikyvovala, vše ji velmi zajímalo. “Ahá!“ trošku vykulila oči a taky párkrát přikývla. “Magie vypadá zajímavě! A co ty máš za magii, když máš zelené oči, předpokládám, že máš magii kytiček že? Já bych si strašně moc přála magii kytiček! Ale ještě nevím, jakou budu mít magii. Možná vodičku po mamince. Ohníček bych moc nechtěla a větříček mi taky nic neříká, kytičky jsou nejlepší!“ uculila se a zacupitala na místě. “No, Laurinko, moc ráda jsem tě poznala! Já už asi budu muset fičet, mám toho ještě hodně co na práci!“ Úplně zapomněla na to, že chtěla svojí matce najít nějaké levandule...a taky na to, že vzadu nechala Delivena! To byla ale „spolehlivá“ kámoška! “tak ahój!“ rozloučila se.

>> řeka Kierb - přes Východní hvozd

Ten podivný pach, který ucítila, patřil nějaké vlčici. Ta se k ní hned akčně přihnala, což se Mari samozřejmě líbilo, protože ona byla také takhle moc akční. Začala vrtět ocasem a pohodila na vlčici hlavou, přičemž u toho poskočila jemně předníma tlapkama. “Ahoj, já jsem Marion! Jsem ze Sarumenské smečky! Moji rodiče jsou Wolfganie a Noktisiel, znáš je??“ vychrlila na ni a bez nějakého slušného optání začala vlčici hned očuchávat. I na neslušných místech – zadek a pipča. Očuchala ji, pak si ji obešla párkrát dokolečka tím svým typickým rošťáckým poklusem a na vlčici se celou dobu zubila. “Jsi hezká! Máš hezký kožich!“ pochválila ji. Pak ale ztuhla. Zahleděla se na její přívěšek na krku, ten ji ale totálně dostal. “Whááá!“ vypískla a přicupitala za ní tak, že přívěšek začala studovat úplně zblízka. “Ten je ale opravdu nádherný! Kde jsi ho vzala?!“ začala vyzvídat a těkala očima střídavě z očí vlčice na přívěšek a zase zpět. “Taky bych takový chtěla! Co je to za přívěšek? Patří k nějaké magii? Třeba k vaší smečkové magii? Jakou máte smečkovou magii? Já jsem sice ve smečce, ale smečkovou magii naší smečky neznám! Rozhodla jsem se, že se na ni zeptám mojí mámy, jmenuje se Wolfganie, víš? A můj táta je Noktisiel!“ zopakovala jí roztržitě jména svých rodičů, i když jí je říkala před chvílí. No, jak jinak – zapomněla na to. “Jo a jak se vlastně jmenuješ ty? Já jsem Marion!“ představila se znovu. Když ji něco fascinovalo a rozhazovala z klidu, byla ještě více mimo. Navíc tak celkově byla roztržitá, takže jakýmkoliv rozhozením se její roztržitost násobila.

// VLA: 3) MAGIE

<< ZG - přes VVJ

“Nejlepšejší?“ zopakovala s úsměvem na tváři. Líbilo se jí, jak zvláštně Deliven dnes mluví. Jaká zajímavá slova používá. Odkýval jí to, že Mari není žádná kopřiva, a pak do ní drbl tlapkou. Příjemně ji u toho zahřálo v těle. Byl to zvláštní pocit. Stávalo se jí to vždycky, když se jí dotkl nějaký samec, který se jí líbil.
Když od jezera došli na druhou stranu té planiny, zastavila se a začala čmuchat po okolí. Hledala samozřejmě nějakou tu květinu pro maminku. “No jakou...modrou! Nějakou levanduli přece, ta je krásná. Máš rád květinky? Mě by se moc líbilo mít kytičkovou magii, žádnou svoji vlastní magii ještě nemám. A ty máš jakou? Máš kytičky??“ zkoumavě zvedla hlavu od země a zahleděla se mu do očí. Měl zelené oči, z toho odtipovala, že má tu stejnou magii, po jaké ona toužila. Ještě než odpověděl, Mari ale o kus dál odběhla, neboť ucítila nějaký zvláštní pach a chtěla se tam jít podívat. "Počkej na mě, hned budu zpět!" houkla na vlka a odcupitala.

Deliven byl tak akční a žvatlal takové žvásty, že Mari zanedlouho opravdu brečet přestala a věnovala se jen a jen jeho maličkosti. Usmála se na něj. “Ňufka? Co je to ňufka? Zní to roztomile!“ zazubila se na něj a vyskočila energicky na nožky. Na pláč a všechny předchozí nepříjemnosti najednou zapomněla. “Ňufka, ňufka, ňufka!“ opakovala pořád dokolečka a poskakovala u toho z nožky na nožku jakoby tančila nějaký indiánský tanec. “To pak řeknu mamce!“ oznámila mu. To už ale zase začal říkat, že ona není žádná kopřiva. Přestala poskakovat a povytáhla obočí. Zvědavě si ho prohlédla. “Já nejsem kopřiva,“ zakroutila nad ním hlavou. Přišlo jí, že opravdu žvaní úplné blbosti, jakoby takové nějaké poťouchlosti, předtím spolu komunikovali více…na úrovni! Nebo jak by to řekla. Prostě nyní byl takový celý whááá! Mimooo!! Sledovala to, jak „létá“ a pokyvovala hlavou. “Chápu!!“ vyštěkla, přikrčila se a také vyskočila ze všech čtyřech tlapek nahoru do vzduchu, přičemž je roztáhla od sebe co nejdál to jen šlo a vyštěkla u toho táhlé: “Uííííí!“ Když dopadla na všechny čtyři, začala se smát. “Taky letím!“ napodobovala úplně vše, co on dělal. Jako malé vlče. Pak ale Deliven ztichl, takže ona taky zůstala zticha a jen ho sledovala. Usmívala se na něj. Společně tam teda tak stáli naproti sobě a koukali si do očí. Ona to ticho ale po chvíli prolomila. “Jsi šuspajzl, Delíku!“ zasmála se. Myslela tím, jakože to je troubelínek. Takovej mimóza. Nemyslela to ale nijak špatně, bylo to pro ni roztomilé oslovení. Navíc! Když on vymýšlel taková nesmyslná slova, proč by taky něco nového nevymyslela? “Líbí se ti tvoje nová přezdívka? Šuspajzl! Šuspajzlí Delivenek!“ přiskočila k němu a obklusala kolem něj kolečko. U toho nenápadně začichala, jestli kolem něj neucítí nějaký zvláštní smrádeček (třeba takový, jako cítila tehdy, když vylezli ze zříceniny), ale naštěstí už asi vyprchal. Otřela se o něj škádlivě svým bokem a přímo před ním potom zaujala pozici „hracího vlčete“, přičemž vystrčila zadek nahoru do vzduchu jako nějaká poletucha, která se nabízí všem kolemjdoucím vlkům. Ona to ale brala všechno jako jednu velkou hru. Nevystrkovala zadek na Delivena, ale byla naproti němu svým obličejem a zadkem někam pryč do přírody. Vrtěla ocasem a pohazovala hlavou. “Poběžíme?!“ výskla radostně, přičemž si olízla vlhkým jazykem čenich (aby jí neodpadl usušením, protože měla dojem, že je takový nějaký rozpraskaný. A fakt, když se nad tím zamyslela, byl opravdu suchý!), a aniž by vyčkala na odpověď, rozběhla se pryč jako nějaká střela. “Honem, Delíí!“ zapištěla. Po očku se pak ohlédla za sebe, jestli ji to charáčisko, ten pořádný chlapák, opravdu následuje. Nechtěla ho totiž ztratit z dohledu tak, jako tehdy ztratila Thorana.
Běžela k velkému jezeru, u kterého se ale nezastavovala, spíše to chtěla vzít kolem jeho břehů. Nerada by tu zabředla na delší chvíli, měla pocit, že už tu totiž byla za poslední dobu několikrát. Nechtěla tu ztrácet čas. Chtěla objevovat nové věci a nová místa! Zatímco běžela, stihla ještě uskočit před nějakým velkým kamenem, který se tu válel, aby si nezlámala hnáty, ale pak už pádila někam dopředu a nestarala se o nic kolem sebe. Mířila někam k lesu. Měla za to, že tam potká nějakou pěknou levanduli, kterou by mohla utrhnout mamince a donést jí ji jako suvenýr ze své výpravy. Trošku ale zpomalila, protože když se nad tím zamyslela, bylo jí jasné, že nahoře na smrku tu levanduli nenajde. “Delíku, najdeme kytičku?“ zamumlala tiše na svého běžícího kolegu a zpomalila do klusu. Za jezerem je čekala totiž další travnatá planina, takže místo v lese se rozhodla, že ji pohledá na té planině.

>> VG (přes VVJ)

// VLA: 4) POST

<< Ageron

Pomalu se začala probouzet a opět vnímat svět. Během toho, co byla v bezvědomí, se jí ani nic zvláštního neudávalo v hlavě, měla tam prostě prázdno, černo. Otevřela očka, několikrát promrkala a s povzdechem zaostřila zrak na vlka, co se nad ní skláněl. To, že jí chrstl na srst bláto, to vůbec nepostřehla. Chvíli mlčela, ale pak v tom vlkovi (až se jí trošku daly do kupy myšlenky v hlavě), poznala Delivena. Usmála se. “Delíku!“ oslovila ho tiše. Její hlas byl stále takový jakýsi unavený a zmatený. “Byla jsem vyděšená a...a...a ztratila se!“ vzpomínala, co se té noci vlastně stalo. Pak vykulila oči, podívala se na vlkouška a z ničeho nic začala plakat. “Mmmm De-Delíííí!“ nakrčila koutky tlamy tak, jako to dělají malá vlčata, když mají záchvat breku, a z očí se jí valily velké slané slzy. Pořád ležela na boku, nehýbala se. Tělo se jí chvělo pod náporem divokých vzlyků. “D-D-Delí! J-Já s-se om-oml-louv-vám, ž-že js-sem tě vyď-vyděs-si-sila!“ vykoktala ze sebe a zabořila ubrečenou tvář do trávy, která byla pod ní. Krásná měkká tráva, ne ten hnusný les!

<< Jedlový pás

Když kolem ní začal chodit, usmála se na něj a zakroutila hlavou. “Nic mi není, ale byla jsem k smrti vyděšená! K smrti od Smrti vyděšená, haha!“ zazubila se, radostně poskočila na místě a následně zamířila mezi stromy do lesa. Současně s tím, jak mluvil a povídal jí, pokyvovala hlavou. Poklusávala vedle něj, občas ho zezadu obešla a šla z druhé strany nebo nějak jinak rošťačila. Neuměla chodit normálně jedním tempem a jedním směrem, to nebyla její specialita. Poté, co jí řekl, aby se ho příště pořádně držela, jí zaplesalo srdce. Svaly se jí třásly radostí. “Ano!“ vyštěkla. “Budu! Budeme teď chodit všude spolu?“ zeptala se ho. Ocáskem ustavičně bez zastavení vrtěla ze strany na stranu jako malý neposedný ďábel. “Prochodíme cééélou Gallireu! Ukážu ti mamku i taťku, ukážu ti celou naši smečku. Máme tam třeba strejdu Newlina, ten je super, mluví takovýma podivnýma slůvkama. Dřív si mě hodně všímal, ale teď už si mě všímá jenom málo, asi má jinou zábavu,“ nafoukla tvářičky a našpulila pusu, aby bylo poznat, že je na strejdu Newlina naštvaná. To už se ale Delík rozpovídal o daňcích, takže se zastavila, fascinovaně na něj hleděla, poulila oči a kývala hlavou. U toho jeho energické povídání doprovázela různými vyjevenými zvuky, či slůvky jako „fakt?“ nebo „ahá!“. U slova „PUF“ sebou leknutím trhla a zarazila hlavu víc do krku mezi lopatky. Uši stáhla ke krku a zůstala na něj hledět. “Děsiví daňci!“ pošeptala pak. Ohledně jeho smradlavého kožichu už se nijak nevyjadřovala, jen se potutelně usmívala, a když se rozklusal, rozklusala se stejně debilním způsobem, jakým captal on, za ním. “Nemám rozmazlený ňufák! Ale jsem princezna, víš? Tak možná cítím trochu lépe jak ostatní. Mamka mi říká, že jsem Sarumenská princeznička,“ nakonec jí to nedalo, takže musela zareagovat alespoň na to, jak osočil její roztomilý černý nosík. Říkala to ale pobaveně a tak, aby samu sebe „vytáhla“ co nejvíc do výšin. Aby si myslel, jak je skvělá, že je to jako opravdová princezna! Usmívala se u toho a dál spokojeně poklusávala.

POST V HOROROVÉM STYLU
Jakmile došli společně do Ageronského lesa, její spokojenost kdo ví, proč z jejího těla rázem odešla. Opustila ji. Sluníčko už skoro zapadlo, na oblohu se začal sápat měsíc a černé mraky, které se na obloze přes celý den držely, zapříčinily to, že najednou byla tma jako v pytli. Zakryly i tu poslední část měsíce, který jim svítil na cestu, a tím, že přišli mezi stromy, tu nebylo skoro vidět ani na krok. Marion se zastavila a nejistě se rozhlédla kolem sebe. “Delíku?“ oslovila svého nového kamaráda a ohlédla se na něj. “Myslíš, že ti oživení daňci existují? Víš, říkala jsem si...Co když paní Smrt běžně takhle povolává na povrch ty, co už jednou zemřeli? Nemůže se tam pak dít nějaký proces v tom, že je povolá zpátky? Co když jsou pak ty bytosti agresivní a chtějí zabíjet?“ řekla mu svoji myšlenku. Celou dobu u toho koukala na něj, ale hned, co to dopověděla, uslyšela zapraskat jakousi větvičku. Stromy zašuměly pod náporem větru a listy, které byly popadané na zemi, se začaly vzájemně honit sem a tam. Marion to vyděsilo, a to ne zrovna málo. Srdíčko se jí rozbušilo, v krku jí vyschlo a navíc se jí stáhlo hrdlo. “Delivene, já se bojím. Je tady hrozná tma, co když tady v tom lese straší? Co když se tu něco děje?“ zapípala tichounce a začala couvat. Zacouvala ale tak daleko, že se nevědomky dotkla svým zadkem jeho hrudi. Lekla se tak moc, že nadskočila všema čtyřma tlapkama nad zem a u toho zavřískala. Uběhla několik metrů vyděšeně vpřed a s rozčapenýma nohama pořádně zaraženýma do země zůstala stát. Hrudník se jí pohyboval v rytmu rychlých nádechů a výdechů. Byla v nervech. “Něčeho jsem se dotkla! Někdo se mě dotkl!“ začala jančit. Zase začala ustupovat a zopakovalo se úplně to stejné, co před chvílí, akorát se místo Delivena dotkla svým bokem kmene stromu. Začala ječet a rozběhla se někam do lesa. To ale neměla dělat. Ztratila se tak z dohledu Delivena a osaměla. Jakmile to zjistila, zastavila se na jednom místě a začala se zběsile otáčet kolem své osy. Rozhlížela se. “Delivene!“ volala naléhavě jeho jméno, začala propadat v zoufalství. “Delivene!“ volat nepřestávala. Noční vítr, který se lesem proháněl, vydával divný pisklavý zvuk. Proletěl kolem ní, rozčechral jí srst na těle a rozevlál větve stromů, které o sebe začaly pleskat a mlátit. Marion začala plakat. “Delivene! Já chci domů! Pomozte mi! Svět je tak děsivej, já chci k mámě!“ přikrčila se k zemi, klepala se jako malý ratlík. Byla strachy bez sebe. Ocas měla stažený mezi nohama, z očí se jí koulely veliké slzy a dopadaly na suché listy, které byly popadané na zemi. “Proč se mi pořád něco děje, já chci mít klid, chci domů! Nechci tu být sama, Delivene!“ dál skuhrala. Začala se však pohybovat z místa. Chodila pomalu, spíše tak bloudila kolem dokola. Noční les byl opravdu tmavý a děsivý, nepronikala sem ani troška měsíčního světla. Větve stromů a tmavé mraky Marion dokonale odřízly od toho, aby mohla něco vidět. Prudce ve svém pomalém poklusu zabrzdila a zarazila tlapy pevně do země. Zaostřila zrak, něco před sebou uviděla. To něco trčelo ze země směrem nahoru. Jakoby tam bylo pohřbené nějaké zvíře! Jakoby mu koukala zpod země jen tlapa! Vykulila oči. Dech se jí zastavil, srdce jí málem začalo vypovídat službu a nevěděla, jak má zareagovat. Začala automaticky couvat malinkými krůčky a vyděšeně mělce oddechovala. “Delivene,“ pípla tichoulince jeho jméno. Zase ten ječivý vítr, zase se kolem dokola proháněl. Marion stály chlupy na těle hrůzou. Celé se jí naježily. Opřela své tělo o jeden ze stromů zde v lese, cítila se totálně vyčerpaná. Nevěděla, kudy má jít a jak má pokračovat. Netušila, co by teď měla dělat. Mozek jí vypnul a tělo začínalo vypovídat službu, stres vyplul napovrch. Svaly ji odmítaly poslouchat. Svezla se do sedu a pořád se tělem opírala o ten kmen, který se mimochodem skoro celý rozpadal, byl seschlý. Zírala tupě před sebe a nehýbala se. Slyšet byly jen její roztřesené nádechy a výdechy.
Z jejího transu ji vyrušila až houkající sova. Té se samozřejmě polekala. Škubla s sebou, jakoby jí někdo vpíchl adrenalin do srdce, vyletěla na nohy a vytřeštila oči. “Delivene!!“ zazněl lesem její křik zatím nejhlasitěji za celou dobu. Rozběhla se někam před sebe a začala dělat v lese kroužky. Nevěděla, kam má běžet, byla vyplašená a vynervovaná. Chtěla pryč. Mezitím ji ještě snad 20x vyplašil vítr, chrastící větve na zemi, podivné úkazy, které její oči viděly v té noční tmě a které si pravděpodobně pokaždé jen vymyslely, a také nesměl chybět skoro infarkt, když zadkem nabrala kmen stromu. Naštěstí se jí ale podařilo nějak najít cestu ven. Vyběhla celá zoufalá z lesa. Byla uplakaná a už dávno se nechala pohltit zoufalstvím. Když ale vyběhla ven, zrovna vysvitl na pár chvilek zpoza černých mraků měsíc. Ten osvítil celé širé okolí, a Marion si tak stihla uvědomit, že se nachází na rozlehlé planině, kde kolem nebylo vůbec nic. “Oh, bože, já chci domů,“ zapípala a odpadla totálně vyčerpaná na bok do měkké trávy. Tuhle planinu znala. Byla to planina kousek od Velkého vlčího jezera, které navštívila v minulosti s Thoranem. “Delíku,“ zamumlala. Pak zavřela oči...a ztratila vědomí. Nejspíš toho všeho bylo na ni v krátké době moc. Příliš moc. Byla v obrovském stresovém vypětí – ztráta Thorana, černobílý vlk, co ji chtěl zabít, zkušenost s paní Smrtí, pak ten les... Delší dobu nebyla doma, pořádně nejedla, neodpočívala. To všechno si teď na jejím těle vybralo svou daň.

>> ZG

// VLA: 4) POST