Gallirea - Příspěvky uživatele

Kayo, přesně tak - ať už je to sebedivnější, plním akce skrz odměny. Jasně, že mě ty akce baví, ale zároveň nechci mít vlka hnedka naboostěného, takže nechodím ke Smrti, tudíž se musím účastnit akcí, abych získávala hvězdičky. Logicky se teda přidávám do smeček i skrz akce, protože tak mám více možností ty hvězdičky do vlastností získat :)

zároveň třeba v Asgaaru je potřeba se akcí účastnit i skrz vyšší postavení :) což je taky prima tohle pravidlo a baví mě.

jinak to, co píšeš, se mi líbí - alespoň to teda nějak rozepsat a dát tomu pravidla, protože já osobně vrozené a získané nijak nerozlišuji. Pro mě jsou to prostě hvězdičky, a spíš, když je těžší doplňkové získat, jsou pro mě tak hodnotnější - tzn. důležitější než jen vrozené vlastnosti...každý to bere jinak no, je to těžký :D

Lennie, já osobně ke Smrti vůbec nechodím, abych měla důvod plnit akce a získávat hvězdičky, jak už jsem zmiňovala výše ve svém komentu.

A to, že mám nebo nemám 4 charaktery, na tom přece vůbec nesejde, ne? S Haruhi už víceméně nehraji a nemám potřebu s ní jakékoliv akce plnit, protože vím, že s ní žádné hvězdičky ani magie kupovat nechci, takže si ji nechávám spíš tak z nostalgie, protože prostě Haruhi. Tudíž aktivní mám 3 charaktery, za které si myslím, že poměrně hraju. To tu ale rozebírat asi nebudeme, jak hraju nebo nehraju, že ano ;) Spíše to vypadá, že mi nepřeješ charaktery z toho důvodu, že máš pocit, že nehraji příliš aktivně - 10 postů denně. Nicméně pouze se tu snažím říct, že asi ne vždy budou všichni spokojeni, ale nějaká změna ohledně tohoto by se opravdu šikla.

honit? já osobně se za ničím nehoním, spíš bych to brala prostě tak, že je stále možnost se zlepšovat a stále možnost chodit vůbec k té Smrti a Životovi, nicméně i to tvé zní fajn...já bych udělala prostě nějakou změnu. Vyboostovat na 100% je prostě hrozná nuda a vůbec mě to nemotivuje. Vlastně mě to spíš fakt nudí a znechucuje, tohleto boostování...vlastně plním akce, za které mám kamínky, které pak ale nevyužiju :D A nekupuji hvězdičky i z toho důvodu, abych ty akce právě vůbec měla důvod plnit, protože je plnit "jen tak", když bych měla už vše na 100%, by mě teda fakt nebavilo. Takhle aspoň mám vidinu toho, že právě dostanu hvězdičku, protože si je nenakupuji, nebo něco (i proto nenakupuji u Smrti na 100%, neměla bych pak důvod plnit akce).

a na druhou stranu, když bys to chtěla omezit, co ti lidi, co si vlka vyboostovali na 100%? to jim jako ty hvězdičky zmizí? Nebo co s nimi chceš udělat?

Taky se krátce vyjádřím k tomuto článku :-)

Já osobně oceňuji cokoliv, co se ve hře pohne směrem k lepšímu. Hru miluju a neumím si představit, že by ze dne na den prostě nebyla...Takže zaprvé - děkuju, že je tu tolik skvělých lidí, kteří hru udržují při životě. Jak admini, tak i normální hráči, protože všichni jsme součástí tohoto světa :) a nešlo by to ani bez jedné skupinky - bez hráčů ani bez adminů.

Za sebe pak nemám problém víceméně s ničím, co tu bylo řečeno jak v komentářích tak ve článku, je mi to popravdě celkem jedno. Co mi ale vadí jsou smečky. Buď ať je jich tedy více, nebo ať se můžeme přidat s vícero charaktery (ocenila bych ale větší výběr smeček, i kdyby nebyly plné). Přesně jak už tu bylo (myslím Styx?) řečeno - nepřidám se do Ragaru nebo Maharu jen proto, že jsou poloprázdné. S Jaimie z Maharu chci jít pryč, a není to skrz Alfu nebo tak, ale skrz prostředí. Prostě popravdě se mi nelíbí představa života v močálech a ani života na severu v ledových horách. Takže já hlasuji pro vícero smeček, protože opravdu jich je nedostatek, pociťuji to. Borůvka už nenabírá, Asgaar se Sarumenem už má taky dost vlků...a upřímně, jít do smečky, kde už je Delta, Beta i Gamma skoro plně obsazena...nevím no :) Kam pak hierarchicky růst?

Já osobně jsem nešla do smečky skrz vlčata, ale skrz to, že můj vlk bude ve styku s jinými vlky (vlastně pořád) a budu mít k dispozici smečkové akce, mohu šplhat po žebříčku nahoru a tak dále.

A dál - několikrát jsem říkala Falion o svém návrhu, co se vlastností a magií (hvězdiček) týče, ale nikdy jsem se nedopídila k výsledku, pouze mi bylo řečeno, že se "to řeší". Psala jsem ten návrh už aspoň před rokem Noxe a pak i Falion. Proto to nyní přednesu veřejně, aby se to opravdu dostalo ke všem. Opravdu mě nebaví, jak jsou všichni vlci stejní - dokoupí si u Smrti vlastnosti na 100% a hotovo. Nemají kam dál šplhat a jak se zlepšovat. Přece jen, když už se tu ohání někteří realitou - v realitě taky nejsou VŠICHNI stejně rychlí, silní nebo obratní, ne?

Můj návrh byl ten, že bych nákupy vlastností otevřela normálně na procenta dál a dál. Z jakého důvodu je maximum 100%? Proč nemůže mít Styx sílu 150% a Wizku 200%? Aby se vlci nějak lišili? Pak by všichni nebyli stejní, byli by rozdílní stejně tak, jako je boxer z jednoho gymu a boxer z druhého. Proto snad existují zápasy, ne? Jak chcete pak mezi vlky poctivě rozhodnout souboj, když se sejdou dva se vším na 100%? :D Nemám motivaci kupovat hvězdy u Smrti, když stejně vím, že to skončí na 100% a dál se nic nebude dít...Proč? Byla bych ráda, aby na tohle někdo zareagoval, protože mi to připadá jako nesmysl. Je to nuda. Proč, když píše v charakteristice někdo, jak má silného vlka, nemůže být silnější než někdo jiný? Všichni mají koncovou linii 100% a to mi připadá opravdu k ničemu. Ještě k tomu, když už jsou tu vlci X let...tak to pak je jasné, že jednou se do toho maxima dostanou, ne?

PROSÍM O REAKCI VEDENÍ (nebo i ostatních klidně :D) HLAVNĚ NA POSLEDNÍ ODSTAVEC

děkuji všem.

// S Haruhi...snad ano :D

Když si při svém energickém poskakování uvědomila, jak divně a překvapeně na ni vlk po její levici kouká, poskakovat přestala. Sklopila ocas dolů a uši nechala neutrálně natočené do stran. Představil se jí jako Zakar. Usmála se na něj a párkrát pokývala, že rozumí. Přivítání od červené vlčice bylo však o dost přátelštější a příjemnější, to Mari zase rozveselilo. Pohodila na ni hlavou, rozkmitala ocásek a začala se na ni zubit jako sluníčko. “Oh! Uh! Litai! Krásné jméno!“ vyštěkala přerušovaně. Byla tak rozrušená z toho, že tu vlastně potkala dvě nové tváře, že úplně zapomněla, co by měla vlastně říkat. Očima zarejdila po kožichu vlka a poté i po kožichu vlčice. “Máte oba pěk…“ než to ale dořekla, Litai se jí zeptala na Sarumen. Marion nepřemýšlela nad tím, jak to asi červená vlčice ví, ale potěšilo ji to! Vlastně jakákoliv otázka týkající se čehokoliv na její maličkost ji potěší. “Žila?! Uh! To je skvělý!“ vyhrkla nadšeně. Před další reakcí se však trochu zasekla. Nejistě tedy pronesla: “Ale vůbec si tě nepamatuji,“ sklonila zahanbeně pohled k zemi. Jak ale všichni známé Mari, vše negativní jí vydrží tak dvě sekundy. Proto hned smutný a zahanbený pohled vystřídal úsměv, neustálé pohazování hlavy a škubání různých částí těla. Byla jako takový malý nedočkavý nerváček. Věčně neklidná. Otázka „co nového v Sarumenu“, ji navíc totálně naspeedovala. Úplně se třepala na to, až tadyhle…vlčici a vlkovi všecko poví. “Moje mamka je Wolfganie, je černá s bílou! A táta… taťka je šedý a má jedno oko světlé a druhé tmavé. Je to Noktisiel. A říkal, proč má oko každé jinačí, ale už si to nepamatuju. A taky… taky… bratr Kenai a Cassian. Od Kenaie mám doma schovaný zelený kamínek! Taky máme jeskyni, kde se schováváme! A hodně jídla! A vodu! A travičku s keříčkama, bobulkama a lístečkama! Jo a taky jste věděli, že v lese je hodně stromů? A taky… Taky máme Alfu Morfa, už si pamatuju jeho jméno! Je černý! A pak nějaké dvě vlčice, jedna má myslím kropenatý zadek, hehe,“ na krátkou vteřinu zastavila svoji slovní vlnu tsunami, aby se nadechla. Jemně se u toho také pousmála. Pak zase pokračovala. “Taky nás v lesíčku navštívil pan Život, chtěla jsem to říct tehdá Newlinovi, ale pořád běhal za tím kropenatým zadkem a neposlouchal mě, víííteee? A vííííteeee, že mě pokousala Styx? A Duncan mě zachránil, víítee? A nevíte taky, že existuje Smrt? A víte, že sluníčko má žlutou barvu? To mě naučil Newlinek! A víííteee, že Newlinek je můj úplně ten nej nej kámoš ze smečky? Ale víte, že mám ještě dva kamarády? Thoran a Deliven! Pamatuju si jejich jména! A víte taky, že se mi oba ztratili? Ale nevíte kde, že? Já totiž taky nevím, kde to bylo. Ale šla jsem a najednou PUF!“ slůvko „PUF“ vyštěkla schválně co nejvíc nahlas, nadskočila u toho všemi čtyřmi nad zem a dopadla na rozkročené nohy od sebe. Byla celá zadýchaná. Z jejích myšlenek v jejím mozku byla úplně totálka řídká kaše. “No takže puf a byli pryč,“ dodala se zazubením se, přičemž pokrčila lopatky k sobě jakože „tak to prostě je“. Usmívala se od ucha k uchu, byla opravdu nadmíru nadšená. Plácala sice páté přes deváté, ale byla happy, a to bylo hlavní. “Jo a já jsem Marion, říkala jsem vám to?“ naklonila zlehka hlavičku se zvídavým pohledem do strany. Ubíjející záplava slov z její strany na pár chvilek skončila.

// zapojuji se k Litai a Zakarovi, snad nevadí!

<< Zarostlý les (přes řeku Kierb)

Přesně jak plánovala, Zarostlý les celý obešla dokola. Nechtěla jít skrz něj, protože si matně vzpomínala, že to byl les poměrně hustý a lehce se v něm vlk ztratil. Proto šla spíše okolo. To, že se blížila k řece, poznala samozřejmě díky příjemnému šumu vody už z dálky. Napojila se na její tok a ťapkala více na sever, kde měla v plánu napít se vody. Tady dole byla řeka trochu špinavá, nicméně čím výš šla, tím čistější voda byla. Zastavila se až úplně nahoře, kde se řeka stáčela podél Narvinijského lesa k Velkému Vlčímu jezeru. Tam si dala chvíli oddych. Především se tedy hodně napila, neboť měla velkou žízeň. Pak se koukala po nějaké rybce, ale protože byla tma jako v pytli a měsíc nesvítil, žádnou ve vodě nenašla. Neměla tedy důvod se tu déle zdržovat. Ještě naposledy se napila, a pak už se vydala dál. Doufala, že u jezera budou nějací noví vlci, se kterými by si mohla popovídat. Chtěla se seznámit s někým dalším.
Jezero nebylo daleko. Protože Mari byla chytrá holka, cupitala vesele stále podél toku řeky, takže k jezeru dorazila opravdu za chvíli. Stále byla noc, nepředpokládala tedy, že by tu někoho potkala zrovna teď. K jejímu překvapení však v dálce uviděla dva vlkouše. Neměla dojem, že by je znala, nicméně její veselá, energická a vděčná povaha se opět projevila. Bezmyšlenkovitě se k nim rozběhla svými dětskými vysokými skoky, přičemž hravě mrskala ocasem. Uši jí plandaly v rytmech skoků a jazyk vyplazený ven povlával ve větru. “Vlcííííí!“ zavolala na ně, přičemž se dál hlasitě jako medvěd řítila k nim. “Halóó vlcíííí! Běžíííím za vááámáááá!“ zahulákala na ně znovu. Byli poměrně daleko, takže křičela opravdu hodně nahlas, aby ji bylo pořádně slyšet! Když k nim doběhla, prudce před nimi zastavila, a zadýchaně oba přejela nadšeným pohledem. Začala na ně vesele pohazovat hlavou a do toho jí omylem ulítlo z tlamičky i pár prasečích úchrochtků. “Jsem Marion!“ představila se okamžitě, přičemž zaujala „hrací vlčecí postoj“, kdy hrudník přilepila na zem, přední tlapy natáhla před sebe, a zadek vytasila k obloze. “Moc mě těší!“ zahalekala, z postoje se zvedla a začala hopkat zprava doleva na jednom místě. Jazyk u toho pořád měla vyplazený jako malý dementek a žgryndy jí tekly snad po celé tlamě.

<< Elysejská pole (přes Zubří vysočinu)

Postupem času se její fyzický stav zlepšoval. Už se jí tolik nemotala hlava, nebylo jí zle od žaludku a oči si konečně i přivykly na noční tmu. Ovšem hlad i žízeň, to přetrvávalo stále. Pomalým loudavým krokem mířila z květinkové nádherné louky přes zubří vysočinu až k lesu. Poslední dobou na těchto částech země trávila více času, takže už se tolik neztrácela. Sice to tu neznala až tak podrobně, ale zhruba nějak věděla, kam teď míří. Věděla, že když překoná tento les (nejlépe ho obejde okolo a nepůjde skrz), narazí na řeku, která je průzračná a úžasně čistá, čím víc na sever po jejím toku vlk jde. Naplánovala si, že si u řeky dá menší pauzu – hlavně se napije. Také se pak zkusí podívat po nějaké rybě. Když žádnou nenajde, ještě by to pak mělo jistit Velké vlčí jezero nedaleko odsud. Popřípadě by pak zamířila rovnou domů, kde by na ni čekal určitě pořádný flák masa! A maminka s tatínkem…

>> VVJ (přes řeku Kierb)

Marion má celkem 56 bodů

Směnárna:
40 bodů dávám do magie elektřiny se 3* od paní Smrti
15 bodů měním na kopretiny (25*5 = 125)
1 bod na 15 oblázků

Celkem:
magie elektřiny se třemi *
125 kopretin
15 oblázků

Názor na tuto supiš akci jsem vyjádřila u Etneye :-)

// je chytrej po papánkovi a úžasnej po mámě

:D :D

Mari díky houbičce, kterou snědla, spala jako malé vlčátko schované v mámině teplé náruči. Probuzení však nebylo nic moc, měla šílený bolehlav. Pomalu otevřela oči, zamžourala do blba a zívla. Naprázdno přežvýkla a ještě dlouhou dobu ležela, neboť měla jakousi podivnou slabost na tlapkách a celých nohou. Zrak měla ještě stále trochu rozmlžený, koukala do blba a snažila si vzpomenout, co se to vlastně stalo. Věděla, že sežrala tu škaredou houbičku, která se na ni usmívala támhle na trávě, ale co všechno se dělo potom, co ji pozřela, to už si bohužel nevybavovala.
Po nějaké době, kdy při vědomí ležela, odpočívala a snažila se trochu dostat do sebe, se pokusila zvednout na nohy. Ze začátku to šlo těžko, vrávorala a dokonce jednou i spadla na zadek, ale nakonec stála. Sice s obtížemi, ale stála. Cítila si však totálně mizerně. “Proč jsem to jedla,“ zaskuhrala tiše a rozhlédla se u toho po okolí. Přemýšlela, co by teď asi měla dělat a kam by se měla vydat. Napadlo ji, že možná kdyby se trochu smočila ve vodě, udělalo by se jí o něco lépe. A možná taky, když půjde k tomu velkému Vlčímu jezeru, jak tehdá byla s Delíkem, potká zase jeho nebo alespoň nějakého jiného vlka. Někoho nového. Pomalu se rozešla, stále nejistým krokem, vstříc jezeru, přičemž mlčky a s prázdnou hlavou bez myšlenek hleděla před sebe. Zrovna svítalo, a sluníčko, ač bylo většinou schované za mráčky, občas vykouklo, a posvítilo jí tak na cestu.

>> Zarostlý les (přes Zubří vysočinu)

<< Blýskavý les (přes Spáleniště)

Z lesa mířila ke Spáleništi, na kterém už ale jednou byla a vůbec se jí tam nelíbilo. Rozhodla se, že to vezme ne skrz, ale kolem. Její tlapky se teda tohoto škaredého území ani nedotkly, šlapala hezky po zelené travičce bokem, a mířila k Elysejským polím. U toho přemýšlela, co by vlastně měla dělat a kam by měla jít. Měla by se vrátit domů? Navštívit mamku a zjistit, co nového se událo? Nebo by snad měla jít hledat znovu Thorana nebo Delivena, její dva kamarády? A nebo by snad měla courat sama samotinká po světě a zkoumat nová místa, poznávat nové vlky? Tiše si povzdechla. Prostě nevěděla coby.
Jak si tak šla, narazila na jakousi zajímavou, pěknou louku. Voněla, navíc i přes noční tmu (a to ani nesvítil měsíc, neboť byl zahalen mraky!) šlo poznat, že na louce je spousta různých květinek, bobulek, keříků a dalších přírodních úkazů. Začala to tu se zájmem zkoumat, protože její cit pro květinky se projevoval čím dál tím víc a intenzivněji. Obzvlášť ji zaujalo takové speciální místečko, kde rostly malinkaté houbičky. Musela se pobaveně pousmát, houbičky byly roztomilé. Dloubla do nich tlapkou, očichala je a pak si očichala i tu tlapku. Nakonec houbu, kterou omylem tou tlapkou uloupla, snědla. Nepřemýšlela nad tím, prostě ji jen tak schramstla, chtělo to zkusit. Zvedla hlavu, kterou pořád měla zabořenou čenichem u země, a zlehka zavrávorala do boku. Co je? Překvapeně povytáhla obočí. Oklepala se, aby se probrala, ale to se jí hlava zamotala ještě víc, až se celou svojí vahou svalila na pravý bok s hlasitým ducnutím. “Och! Auč! Co je?!“ vypadalo to, jakoby mluvila plynule a normálně, v jejích uších to tak i znělo, ale ve skutečnosti jí nebylo ani trošku rozumět. Jazyk se jí pletl a její tón byl jako tón opilce. Chvilku se pokoušela vydrápat na nohy, když však zjistila, že to opravdu nepůjde, vzdala to. Zůstávala ležet a zírala před sebe. Kdyby na sebe koukla někam do vody na svůj odraz, byla by překvapená, jak moc má roztažené zornice. Skoro přes celé oko! Duhovka byla ta tam.
A houbičky začínaly působit víc a víc. Celý svět se jí zbarvil do duhových barviček. Marion se po tváři rozlil zfetovaný spokojený úsměv. Naproti ní hopkal hnědý králíček se zelenýma očima, a usmíval se na ni. “Kráálíííčkůůůů!“ volala na něj Mari. Byly to ovšem pouze jakési žblepty, které vypouštěla z tlamy. Králíček si hopkal po polích, které překypovaly vysokými kytičkami různých barviček. Opravdu, barevnějšího místa na světě ještě nebylo. Navíc se vše v její mysli začalo vlnit, včetně králíčka, který hopkal k jakési obří želvě, která na Mari něco žvatlala. “Tebe neznám, želvičkooo! Neznáááám!“ žblekotala si. A pak, jakoby někdo zapnul hudbu. V uších se jí rozlila veselá akční hudba, pozpěvování ptáčků, troubení sloních nosíků a dupající lovná zvěř. Prostě rodeo. Všechny velikananánské květiny byly najednou ještě větší, a Mari jakoby začaly požírat. Barvičky byly najednou ještě barevnější, a před ní se objevila obrovská houba s očima, která jasně řekla: “Neměla jsi mě jíst!“ a pokárala ji ostrým pohledem. Pak překvapená, možná i krapet vyděšená (ale hlavně velmi zfetovaná) Marion usnula.

// VLA: 1) ÚZEMÍ

Byla ráda, že jí Amny opětovala milou, ač na Mariin pohled trochu zaraženou, reakci. Usmála se na ni, lehce pokývala hlavou a následně se zahleděla na koruny místních stromů. Krásně se zbarvily do různých podzimních barev. To se Marion, jakožto milovnici přírody, moc líbilo. “Žjova,“ hlesla překvapeně. Netušila, že s touto magií jdou takové nevídané a skvělé věci! “Moc pěkné, vypadá to suprově!“ zavrtěla ocáskem, koukla na kropenatou vlčici, jejíž jméno už zapomněla, a pak se usmála. “Děkuju!“ pronesla.
Otočila se na otce, který se s ní rozloučil, a tak Mari osaměla. Vlčice odešla stejně tak, jako odešel její otec, a místo, které ještě před chvílí překypovalo životem, potemnělo. Mladá vlčice švihla ocasem a s táhlým povzdechem si oblízla čenich. Pak vyrazila pryč.

>> Elysejská pole (přes Spáleniště)

Pak pohled přenesla na tu druhou vlčici. Ta byla černobílá a měla kropenatou prdelku. Když nad ní popřemýšlela nějak hlouběji, uvědomila si, že tuhle vlčici viděla tehdy s Newlinem. Vykulila na ni oči a jemně se zamračila. Žárlila na ni. Co s Newlinem asi měla společného? Byli to jen kamarádi, nebo i něco víc? A proč si této vlčice Newlin tehdá všímal víc jak její maličkosti? Sklopila pohled na moment k zemi, ale pak ho vytáhla přímo do jejích očí. Byly fialkové, fakt pěkné. Měla nádherné oči. Fialová byla pěkná barva, navíc, jak si tak vzpomněla, patřila tato barvička k magii iluzí. Tehdy jí Život iluze představil, byla to velmi zajímavá magie. Mari připadala dost složitá a nebezpečná, popravdě stejně jako ten ohníček, který měla tady kolegyně. “Žjova, vy obě máte takové skvělé magie!!“ protočila blaženě očima. V mozku si zatím vybavovala, co všechno asi iluze mohou dokázat. Jak mohou vlka zmást. “A ty bys mi něco s tvojí magií ukázala, prosím, vlčí slečno?“ ukázala tlapičkou na její fialové oči. “Jo a ten boží náramek na tvé noze, ten je taky fialový! Souvisí s tvojí magií? Jo a kde jsi ho vzala? Jen tak jsi někam zapadla nohou a tam jsi ho našla? Zašantročil ho tam někdo? Daroval ti ho někdo? Taky bych chtěla takový přívěšek!“ chrlila na kropenatou, až z toho dozajista musela být úplně mimo a možná i trochu vyděšená. Mari však byla veselá a plná života a energie. “Já bych strašně už chtěla objevit svoji magii, moc bych si přála mít kytičky, protože kytičky miluju!“ vyštěkla a pohodila hlavou vedle sebe, kde byl jakýsi trs lesních květinek. “Ale můj tatínek má předměty a moje maminečka nejmilovanější zase vodičku, takže si myslím, že budu mít asi jednu z těchto dvou magií,“ sklopila smutně na pár vteřin pohled, ale pak ho zase honem rychle zvedla, a ve svém monologu pokračovala. “Ale kdybych měla květinky, byla bych opravdu nadšená. Už jsem v mysli žadonila pana Života, toho hodného krásného vlka na Narrských vršcích, znáte ho? Je super! No a žadonila jsem ve své mysli, chtěla jsem po něm, aby mi dal magii květinek, tak snad mi to splní,“ zazubila se. Během celého tohoto rozhovoru akčně poklusávala na místě. Byla nesmrtelná!

// VLA: 3) MAGIE 4/4 (iluze), post pro Amny

Čirou náhodou zaslechla něčí hlas. Zpozorněla, ukončila přetlačování svého a tím i celý hravý souboj se svým otcem, a podívala se tím směrem, odkud hlasy vycházely. A opravdu, v dálce tam zahlédla dvě vlčice. Když se nadechla, aby identifikovala jejich pachy, vypadalo to, že patří k nim do smečky. Ona si je ale vůbec nevybavovala, nepamatovala si je. “Tati hele, tam jsou nějaké dvě vlčice! A taky si hrajou!“ ukázala tlapičkou do dálky směrem před sebe, přičemž se bezostyšně rozklusala jejich směrem. Nepřemýšlela nad tím, jestli je třeba náhodou nebude vyrušovat od souboje, nějak jim zavazet nebo jestli pro ně nebude náhodou nezvaná a nepříjemná návštěva. Prostě tam šla, protože je chtěla pozdravit a poznat.
Když k nim dorazila, mile se na ně začala čuřit. Vrtěla ocasem a pohazovala na ně hlavou. “Ahoj, vlčice!“ pozdravila je přátelsky. Bylo poznat, že za nimi nepřišla ve zlém. Začala si je obě prohlížet. Jedna na sobě měla hodně béžových barviček. Teda béžových...měla na sobě krémovou, hnědou a tu béžovou, vypadala skvěle! Její kožich jí ladil s očima, které mimochodem byly červené. Červená barva, to by mohla mít magii ohníčku, že?! napadlo ji hned. Vykulila na vlčici oči a zachrochtala jí přímo do obličeje jako nějaké malé prasátko. “Jé! Ty máš magii ohně, že!!“ byla z toho totálně nadšená, úplně paf. Magii ohně ještě nikdy nikoho neviděla používat. Jak moc silná a mocná magie to byla, to tedy nevěděla. Doufala však, že to brzy pozná. A nepárala se s tím, rovnou vlčici vyzvala: “Mohla bys mi prosím s tvým ohníčkem něco ukázat? Moc mě to zajímá!“ zažadonila tedy, a doprovodila to zavrtěním svého ocásku. Oheň... určitě nádherná magie. Když jí ji ale ukazoval tehdy Život, zas tak ji neoslnila. Nejvíc se jí líbily kytičky a vodička, protože mu měla mamka. A pak ten větříček, ten také nebyl tak špatný. Magie ohníčku na ni tehdy působila hrozně nebezpečně, bála se jí. Ale teď to mohlo být všecko jinak, že ano! Když sjela z jejích očí na krk, všimla si božího přívěšku, který se jí mega líbil. “Ty brďo! Ty máš přívěšek! Ladí ti se srstí i očima! Vážně!“ štěkala po ní. Byla hyperaktivní, plná energie. “Má nějakou spojitost s tvým ohníčkem?“ naklonila zlehka hlavičku do strany.

// VLA: 3) MAGIE 3/4 (oheň), post pro Maple

“Viď!“ vyštěkla radostně. Byla ráda, že ji pochválil. Pochvala se vždycky ráda poslouchala, a to jakákoliv. Líbilo se jí, jak jí táta všechno tak vesele a akčně opětuje. Podobali se. On byl jako střelec a ona jeho střela. Tatínek a dcérenka. Ochranář a jeho svěřenkyně.
Když se jí vyškubl z jemného stisku a žduchl do ní bokem, svalila se na bok. Nebylo to z toho, že by on vyvinul nějakou velkou sílu, ale spíše z toho, že to ona nečekala a navíc ještě nestála nohama po tom doskoku pevně na zemi. Když ji začal lechtat, odpovídala mu na to řehněním se, svíjením a házením tlapkama kolem sebe. Smála se od srdce a upřímně. Tohle ji moc bavilo, takové milé hrátky. Nicméně po chvíli lechtání se překulila, postavila se na nožky a bez varování se proti němu rozběhla, aby se mu mohla zezadu zakousnout do krku. Běžela k němu rychle, takže ho i plánovaně žduchla zepředu svým hrudníkem do toho jeho a začala do něj tlačit. Přetlačovala ho směrem vzad. Zákus na jeho krku povolila, hlavou se opřela do jeho krku a začala ho znovu přetlačovat. U toho hlasitě těžko vzdychala. “Tak...sakra...lehni!“ doprovázela své snažení vtipnými dovětky. Pak ho obešla, zarazila čelo do jeho boku a zase začala tlačit. Tlapky jí podkluzovaly a ona se u toho začala smát. “Přetlačím tě!“ pořádně se při tomto souboji snažila. Samozřejmě ale všechny její pohyby, útoky a skoky byly vůči jeho maličkosti opatrné a jemné, neměla v plánu mu jakkoliv ublížit. Proč by to taky dělala, když to byl její milovaný tatínek? A navíc, ona byla křehká a nevinná dušička, nikdy by nikomu úmyslně neublížila.

// VLA: 2) VLCI 2/2