Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Feline, Nerissa a Wolfganie

Povytáhla jsem obočí a divně se zašklebila, když Feline pronesla, že táta „voní sladce“. To sotva. Ten spíš smrdí jak blijánky od Raystera, pfch. Byla jsem na Adirama hrozně naštvaná, protože se ke mně choval fakt hnusně. A... A navíc! Navíc zase odešel pryč. Zase nechal holky i mně samotný. “No,“ pronesla jsem důležitě. Chtěla jsem v očích holek Adirama trošku shodit, aby si o něm nemyslely bůh ví co není, protože nebyl, ale když jsem se na obě dvě podívala, rozmyslela jsem si to. “Třeba ho ještě někdy potkáme,“ dodala jsem pohotově, ač jsem měla v plánu říct úplně něco jiného.
Pohodila jsem ocasem a trošku nechápavě sjela Nerissu pohledem. Před krátkou chvílí byla nadšená, chtěla jít zkoumat, a najednou zase chtěla zůstat tady a raději si zalézt někam do díry. Samotná. “Cože?“ zamrkala jsem. “Proč bys tady zůstávala sama, zlato?“ chtěla jsem ještě dál mluvit, ale Feline mi akčně skočila do řeči. Podívala jsem se na ni, právě navrhla, že bychom někam mohli i s babičkou. Usmála jsem se a přikývla. “No to je dobrý nápad!“ zvolala jsem nadšeně a s vrtícím ocáskem se podívala na mamču. “Napadlo mě, že bychom mohli vzít holky za panem Životem,“ culila jsem se jak měsíček na hnoji. Na pana Života jsem měla jen ty nejlepšejší vzpomínky, měla jsem za to, že by se holkám líbil. “Ještě ho neviděly. Ani jedna,“ očkama jsem těkla z mamky na Feline a pak na Nerissu, a zavrtěla na všechny znovu ocáskem. “Šly byste holky? Pan Živůtek je ten nejvíc hodnej vlk, jakýho jsem poznala. Navíc má krásný kožíšek a hrozně hezky voní. Jakože doopravdy voní,“ ne jako Adiram. Trošku jsem jim přiblížila, kdo vlastně pan Život je, a vzápětí z nich dychtivě očima dolovala kladnou odpověď. Rodinný výlet? Na tom jsme dlouho nebyly!

// přeskakuji Wolfganii, reakce především na Rissu a Feline

Bylo vážně milé sledovat ty dvě, jak jsou konečně zase spolu. Rozněžnilo mi to srdéčko ještě víc, než už rozněžnělé bylo. Feline se o Nerissu jako správná sestra velmi zajímala a očividně ji mrzelo, že Rissa chce vyrazit někam ven, a ještě ke všemu na vlastní packu, což se mi taky 2x nepozdávalo. Na druhou stranu jsem jí nechtěla bránit v rozletu – já jako malá jsem přece taky ťapkala po venku a mamča mi to nezakazovala. I přestože jsem si přinesla z výletu porouchaná ouška.
S tichým povzdechem, ale úsměvem na tváři jsem se posadila. Byli tu Nicos se Shahirem, od kterého jsem dostala dárek, mamka Wolfi a moje dvě dcery, takže celkem převlčeno. Nerissa navíc měla dost otázek a myslela si, že Shahir je její otec, což bylo celkem úsměvné a roztomilé v jednom, ale dřív než jsem stihla zareagovat, zareagovala Feline. Musela jsem uznat, že byla opravdu taková.. Vyspělejší. Možná více po babičce Wolfi než po mně. “Feline má pravdu zlato,“ dodala jsem tiše a k Risse se přisunula o trošku blíž, abych si užila její přítomnost, než zas frnkne někam pryč. Nasála jsem její vůni tak silně, až mi z toho zacukala ouška. “Shahir není váš otec. Váš táta se jmenuje Adiram a má… No takovou tmavě hnědou srst a modré oči. Určitě ho poznáš podle pachu, bude vonět jako vy dvě,“ usmála jsem se na ni a lehce ji dloubla čumákem do hlavičky. Více jsem o Adiramovi neřekla, byla jsem na něj naštvaná. Choval se ke mně škaredě a já navíc, když jsem si to tak jako promyslela, mu nechtěla dcery dávat na hlídání na moc dlouho – nevěřila jsem mu. Měla jsem strach, že už by mi je potom nevrátil. A jejich místo bylo tady, tady měly domov. “Hlavně se brzy vrať, ano?“ hlavičku jsem jí pro změnu olízla, a aby to Feline nebylo líto, tak jsem se k ní natáhla a olízla i její hlavičku. Pořád byly takové droboučké. “Nevyváděj neplechu,“ varovala jsem ji, “kdyby se cokoliv dělo, hned se vrať domů. Kdybys neznala cestu, ptej se vlků kolem na Sarumenský les. Je to veliký a známý les, hodně vlků o něm ví, určitě by ti někdo poradil,“ konečně ze mě vypadlo něco chytrého. Ještě jednou jsem se na Rissu usmála, vlastně jsem o ni měla strach. Poslední dny byly ohledně toho Adirama takové hektické, že bych byla nejradši, kdybychom všechny tři strávily nějaký čas doma. Společně. “Dávej pozor,“ hlesla jsem ještě a pak se koukla na Feline. Asi ji mrzelo, že její sestra zase odchází, soudě podle jejích slov. “Feline, zlato,“ popošla jsem zase blíž k šedé dceři. “Chceš něco podniknout společně?“ nabídla jsem jí. Sice jsem byla oproti sestře asi malou útěchou, ale… Aspoň jsem se nabídla, aby věděla, že tu pro ni jsem.

// Shahir

Najednou se před námi objevil bílý vlk a v závěsu za ním se ploužil Nicos. Překvapeně jsem sjela očima bílého, pak Nicose, který kdysi byl můj kamarád, ale už jsme se dlouho neviděli, a pak zase bílého. “A-ahoj,“ vydrkotala jsem ze sebe, zatímco on mi v tu stejnou chvíli, co jsem ho zdravila, pokládal před packy blyštivý kamínek se slovy, že má pro jednu z nás dáreček. Beze slov jsem zatěkala očima z mámy na dcery, a pak pohled vrátila zase na bílého, který se následně představil jako Shahir. Usmála jsem se. Vlastně to bylo gesto, které mě zahřálo na duši, když jsem si ho pořádně uvědomila. Už dlouho jsem od nikoho nedostala dáreček, naposledy snad od bratra, než zmizel z povrchu zemského. “No teda,“ hlesla jsem a kamínek opatrně vzala do tlapek, přičemž jsem si ho prohlédla. Plandavé uši mi mezitím spadly až do čela.
Zanedlouho jsem ale pozornost zase vrátila zpět na Shahira. “Sice říkáš, že ti děkovat nemusím,“ pohodila jsem na něj radostně hlavou, jak jsem měla ve zvyku, “ale za dárečky se přece děkuje. Takže... Děkuji!“ kamínek jsem si odložila zase před sebe a zavrtěla na něj ocasem. Usmívala jsem se s otevřenou tlamou od ucha k uchu. Potěšil mě. “Ale... jak ses tu objevil? A kdo jsi? Jsi Nicosův kamarád, Shahire? A kde bydlíš?“ začala jsem okamžitě s výzvědem a bezděky se k němu o něco maličkato přiblížila. “Nicos patří k nám do smečky, ale tebe neznám.“

Děkuji za uspořádání super mini akcičky :-) byla jsem zvědavá na výsledky :-D všem gratuluji!

// Reakce zatím jen na Rissu, Feline a Wolfi

Naštěstí to vypadalo, že Rissa má stejně rychlé změny nálad jako já. Opětovala jsem jí tedy její, nyní již veselé zaňufkání, a usmála se na ni. “Ano, vždycky najdeš ty mě a já zas tebe,“ přitakala jsem tiše. Byla jsem ráda, že z toho zážitku očividně neměla žádné trauma, už se usmívala a vypadalo to, že je všechno v pohodě a že to hodila za hlavu. Zavrtěla jsem ocasem a vzdychla, napadlo mě, kde asi zůstal Rayster? Vážně bych přísahala, že jsem ji tehdy nechávala s ním…
Zaostřila jsem zrak na Rissu, která se dušovala, že ta vydra byla prostě úplně normální mluvící vydřička. Jak tak přemýšlela nad tím jménem, byla tak roztomilá, že jsem ji packou musela poťupat po hlavě. Zazubila jsem se u toho. “Seneca,“ zopakovala jsem, pokývala hlavou a otočila hlavu na mamku. “Mamko, znáš vydřičku, která se jmenuje Seneca? Možná by nám ji mohla Rissečka představit, abychom mohli být všichni společně kamarádi!“ zavrtěla jsem ocasem, ale Rissa měla očividně zrovna teď jiné plány. Chtěla jít ven. Respektive se jít projít. “Projít?“ podivila jsem se. “Vždyť jsi se teď vrátila. A kam projít? Jako ven? Za les? Nebo po lese?“ vyzvídala jsem, ačkoliv bylo asi naprosto jasné, že se chce jít projít mimo les. Došlo to každému kromě mě. “A sama?“ hlavu jsem naklonila na stranu. Neměla jsem v plánu dceři bránit v procházce, nicméně jsem přece jen měla mírné obavy. Byla ještě maličká! V mých očích teda bude asi maličká vždycky, ale… I tak. Co když se jí něco stane?!
Přiběhla Feline. Oči se mi rozzářily a zatěkala jsem jimi z Rissy na Feline a zase naopak. Konečně jsme se mohly vidět všechny tři společně! Ocas se mi rozvrtěl, měla jsem radost. “Uuuuh, Felinečko,“ zavrněla jsem a vydala se k ní, abych se jí mohla otřít o bok ve vítacím gestu. “Já jsem tady narazila na babičku Wolfi a taky na Rissu, prý potkala nějakou malou vydřičku,“ usmála jsem se a pak se na Rissu ohlédla, aby mé tvrzení potvrdila. Sestry se však začaly vítat, a já si tedy jen kecla zadkem na zem a rozněžněle jsem je pozorovala. Všechna mateřská láska, která mi chyběla v době jejich narození, se teď všechna naplno projevovala. “Jsem ráda, že jste obě v pořádku,“ hlesla jsem se sále přítomným úsměvem na tváři. Ten však zmizel ve chvíli, kdy Feline zmínila jejich tátu, a nahradil ho překvapený pohled. Vlastně jsem na Adirama zapomněla, jen jsem tedy mírně pokývla hlavou. “Ach, aha. No tak… To ji asi nenajde,“ uchichtla jsem se. Jasně, však Rissečka byla živá a zdravá tady s námi, kam taky patřila! Nehodlala jsem o dcery přijít. Sice jsem jim nechtěla bránit ve vídání se s otcem, nicméně… Radši bych, aby trávily více času tady doma. V bezpečí. Podívala jsem se na Rissu, zajímalo mě, jestli se bude o otce zajímat. Však ho vlastně vůbec neviděla, ani neví, o koho jde a že nějakého otce má. Nezasahovala jsem do toho, měly teď rozhovor spolu. Nechtěla jsem se jim do toho plést.

Koukala jsem na ni jak puk, když vyhrkla, že byla sama. “Sama?“ zopakovala jsem nechápavě a u toho jemně kroutila hlavinkou. “Přece s tebou zůstal Rayster. Rayster byl… No…“ zmlkla jsem a pak sklopila pohled k zemi. Jak jsem mohla nechat Nerissu samotnou? Já přece vím, jaké to je být sám, tak proč jsem… Nebyla pozornější? Zamračila jsem se, nerozuměla jsem tomu. Přece byla s Raysterem, ne? Že by Rayster jako odešel a nechal ji tam? Nebo snad už byl pryč, když jsem já s Feline odcházela, a já si toho jen nevšimla? Najednou jsem byla zmatená a nevzpomínala si, mozek se mi začal zasekávat a nedokázal myslet tak, jak bych teď potřebovala. “Nerinko, to je… Je mi… Fakt mě to mrzí. Nechtěla jsem, abys byla smutná, asi se to stalo omylem, já vůbec… Nemůžu si vůbec vzpomenout,“ blekotala jsem, zatímco jsem k plačící dceři přivinula hlavu, abych ji mohla ukonejšit vzájemným potulením. Bylo mi to moc líto, když jsem viděla, jak ji to zasáhlo, pukalo mi srdíčko. Nesnášela jsem samotu a proto jsem přesně věděla, jak se asi musela chudinka cítit. “Už se to nestane,“ šeptla jsem.
Oddálila se ode mě a začala mi povídat, celkem se rozvášnila, tak jsem se jí dívala do těch nevinných, ještě stále trochu uslzených očiček, a pokyvovala u toho hlavou, aby věděla, že má moji plnou pozornost. To jméno, které chtěla říct, mi něco připomínalo, ale vzpomněla jsem si až chvíli poté, co zmínila klobouček. “Uh, aha!“ vyhrkla jsem a zavrtěla ocáskem, “Tonres! Pamatuju si ho, jednou jsem ho potkala někde venku. Je moc hodnej, že?“ uculila jsem se. Co mi ale nebylo jasné, byla jeho přítomnost v Sarumenu se společností Maple, že by se k nám přidal? “A myslíš, že patří do smečky? Protože když jsem ho tehdy náhodou potkala, ještě do Sarumenu nepatřil,“ vzpomínala jsem si jen matně, ale ten pocit se nedal ignorovat. Ohlédla jsem se na mamču, která postávala opodál. Ty dvě vlčice už zřejmě odešly, ani jsem si toho nevšimla. Zapomněla jsem na ně. A na Adirama s Feline tak trochu taky. “Mami, znáš Tonrese? Vlka s kloboukem? Patří k nám?“ naklonila jsem hlavu mírně na stranu. Ocáskem jsem vrtěla, byla jsem totiž vnitřně potěšena, že jsem tu se svými blízkými. S vlky, kteří jsou pro mě vším. Nerissa zmínila ještě i jakousi vydru, na kterou jsem se nejdřív nezeptala, ale nakonec to mé zvědavé hlavičce přeci jen nedalo, a řekla jsem: "A jaká vydřička od tety Mapličky? Vydry žijou u vody ne? Nebo jak to myslíš? Byla jako... Živá?" povytáhla jsem obočí. To teda zase bylo věcí!

Asi to byly matky s dcerou, neb měly podobné kožíšky. Střídavě jsem těkala pohledem z jedné na druhou a usmívala se přitom nejpřívětivěji, jak jsem jen dovedla. Totiž... Co kdyby se chtěly přidat k nám? Nechtěla jsem je jakkoliv odradit – alespoň by Feline s Nerissou měly novou kamarádku! Mamka do mě furt něco hudrovala a strkala přede mě svoji packu, jakoby mě snad chtěla zastavit, ale byla jsem tak rozjetá, že jsem ji vnímala jen tak na půl. Každopádně jsem tu předstrčenou packu olízla, abych ji jako úplně neodignorovala, ale pak svůj pohled dál věnovala těm dvěma novým vlčicím. Vrtěla jsem ocáskem, a to po celou dobu našeho setkání, mírně mi povadl jen tehdy, když se mamča zeptala na Feline s Nerissou. Koukla jsem na ni, “no... Vlastně jo,“ krátce jsem se rozhlédla po okolí, jestli tu někde Feline s Adiramem nejsou, ale nikde jsem je neviděla. “Feline byla se mnou a Rissa, no, tu přivedl asi Rayster, můj kamarád. Ale mami, chtěla jsem tě s někým seznámit, jen jsem na to zapomněla, ale teď už jsem si zas vzpomněla. Čeká s Feline asi pořád na okraji lesa,“ netrpělivě jsem začala přešlapovat. Najednou mi připadalo, že tu stojíme až moc dlouho a že Adiram s Feline na nás tím pádem taky čekají dlouho. “Neměly bysme jít? Čekají na nás,“ packou jsem začala pohazovat směrem, ze kterého jsem ASI přišla, nicméně ta vlčice se zrovna rozpovídala. Začala se představovat, což moji pozornost zase strhlo, tak jsem na ni zaujatě nastražila ouška a přilepila své zelené oči. “Oh, Hyetta a Lalie, kdybyste prohodily první písmenka, byly byste Lyetta a Halie, zní to jako dvě malé kytičky. Hlavně Lyetta, je to jako taková ta fialová květinka, která roste na loukách,“ zazubila jsem se. Jeden by si možná myslel, že sklapnu, ale kdo mě znal, věděl, že ne: “Víte, květiny mám fakt ráda. Jsou voňavé, barevné a je jich všude plno. Líbí se vám květinky? Víte, že tenhle můj přívěšek na krku je taky ve tvaru květinky? Dal ji mi můj brácha Kenai na památku,“ po vychrlení další salvy nepotřebných informací jsem se na vlčice vyprsila a packou poukázala na ten svůj náhrdelník. Byla jsem na něj pyšná a... A měla jsem ho ráda. Měla jsem ho ráda asi hlavně proto, že to byla květina a že mi připomínala Kenaie. Nic jiného jsem po něm neměla.
Jenže v tu chvíli se okolí kolem nás změnilo. Na kratičký moment, ale přece jen. Nechápavě jsem zamrkala a pohodila vyjukaně hlavou, co to? koukla jsem na mamču, jestli to taky viděla. “No na chvílu tady přestala bejt mlha... A taky tu byly jiný stromy,“ žbleptla jsem né příliš srozumitelně, ale to bylo tím, že jsem měla co dělat, abych tento podivný zážitek nějak zpracovala. Jenže jsem na to neměla zrovna moc času, protože za kratičkou chvilku poté, co se okolí vrátilo do normálu, se ke mně přiřítila Nerissa. A plakala. Tulila se a plakala. Moje reakce byly obecně zpomalenější, takže se nebylo čemu divit, že jsem nejdřív těkala pohledem po všech přítomných, a až pak si uvědomila, že se vlastně jedná o moji vlastní dceru. Uvědomění jsem dala najevo rozvrtěním ocásku a hlasitým zafrkáním. Přitulila jsem se k ní a mírně zohnula hlavu, abych jí byla o něco blíž. Přece jen jsem byla tak trochu obřík. “Ale ne, Rissečko,“ hlesla jsem tiše, ve snaze ji ukonejšit, a olízla jí čelo. “Co se stalo? Proč pláčeš?“ hlavu jsem naklonila mírně do strany. V tuhle chvíli pro mě nebyla Feline ani Adiram, ani Lyetta s Halií a dokonce ani máma. Nedokázala jsem věnovat dost dobře pozornost vícero vlkům či situacím, takže jsem se teď věnovala jen Nerisse. “Bolí tě něco?“ vyzvídala jsem, ale v ten samý moment ze sebe vytlačila, že se bála. Chvíli jsem nechápavě mlčela, čeho by se asi tak mohla bát? Na odpověď jsem nepřišla. "A... A čeho zlato? Rayster ti něco provedl?" myslela jsem, že Rayster byl hodný vlk. Mýlila jsem se?

Bylo super, že jsem konečně zase mohla být doma, byl to pro mě velice úlevný pocit. Cítila jsem se tu chtěná, milovaná a hlavně v bezpečí. Nic mi tu nehrozilo, prostě absolutní komfort. A navíc jsem věděla, že se tu Feline i Nerisse líbí, což bylo také dobře.
Řítila jsem se jako balvan lesem, aniž bych věděla kam, a hledala mámu. Ouška mi plácala v rytmu mých kroků o čelo a s jazykem vyplazeným až na hrudi se mi nakonec povedlo mamču zahlédnout, takže jsem se k ní vydala. “Mami!!“ štěkla jsem nahlas již z dálky, abych na sebe upozornila, zatímco jsem začala zběsile vrtět chundelatým ocasem. Měla jsem hroznou radost, dlouho jsem se s maminkou neviděla, bylo tedy třeba ji řádně přivítat. Bylo mi úplně jedno, že tu má mamča návštěvu – já byla její dcerunka a měla jsem jistojistě přednost. Zezadu jsem se k ní přivalila a začala se o ni otírat a lísat se, zatímco jsem chrochtala spokojeností jako malé prasátko. Pak, abych vyjádřila, jak velikou radost vlastně mám, jsem mamču obkroužila asi 3x kolem dokola, a nakonec se svalila svojí objemnou sedinkou na zem hned vedle ní, abych si konečně mohla prohlédnout ty dvě, které tu s mamčou byly. “Ahoj!“ pozdravila jsem pohotově, celá natěšená, že máme nové členy – a především vlče, které si může hrát s těmi mými. “Jsem Marion, jak se jmenujete? Bydlíte u nás v lese? Máme moc hezkej les, bývá tu sice často mlha, ale je hodná, nic vám neudělá. Taky se tady občas objeví vydra, ale je taková maličká a taky nic nedělá, nebojte,“ zazubila jsem se a mávla ve vzduchu packou. Ihned jsem se chopila slova, jak jinak. Vše jsem chrlila na jeden nádech a nenechala vlčice nijak reagovat. Jela jsem si prostě to svoje, jak už bylo mým zvykem. “Tohle je moje máma, jmenuje se Wolfganie – hodně dlouhé jméno, že? Ale můj táta, ten se jmenoval Noktisiel, taky měl hodně dlouhé jméno,“ jména svých rodičů už jsem měla natrénovaná, nepletla jsem si na nich jazyk a ani se nemohlo stát, že bych je snad zapomněla nebo něco. “A já jsem Marion," představila jsem se nevědomky již podruhé, "žiju tu s mámou a tetou Maple. A taky strejdou Duncanem. A máme tady parádní mlhu. Chcete ukázat náš les?! Je hodně velikej, ale určitě se neztratíte, nebojte. Já už se v něm taky neztrácím, haha!“ zasmála jsem se tak akčně, až mi vypadl jazyk z tlamy ven, ale rychle jsem ho zase schovala, aby na ty dvě tak podivně nekoukal. Ocasem jsem u toho dlouhého monologu mávala jak zběsilá sem a tam, zatímco jsem se k nim vsedě o něco blíže přisunula. Tak na vzdálenost jedné malinkaté srnky! Byla jsem totiž vééélmi nedočkavá, celá natěšená. Srdíčko mi plesalo radostí z nových kamarádů. Měla jsem prostě jen radost.
Pyšně jsem se koukla na mámu s širokým úsměvem, že jsem to dobře zvládla a že jsem nás všechny krásně představila a udělala tak na vlčice jistojistě ten nejlepší možný dojem, a poté svůj pohled zase vrátila zpět na ty dvě. Zajímalo mě, jestli si třeba budou hrát s Feline a Nerissou. Na přítomnost Adirama v našem lese jsem teď tak trochu zapomněla. Ach, ta roztržitá hlavinka...

Letmo jsem se podívala na tátu Feline a zašklebila se na něj jako malé uražené vlče, “není prázdnej, vždycky tu někdo je! Jen nás možná neslyší,“ namítla jsem otráveně a hlavu odvrátila zase někam pryč. Vadilo mi, jak se ke mně chová, byl na mě zlej a hnusnej, to jsem poznala moc dobře! K Feline se totiž choval úplně normálně, kdykoliv s ní mluvil, používal úplně jiný tón hlasu jako když mluvil se mnou. A já nechápala proč.
Lesem se rozneslo hlasité zavytí mojí mámy, zadek mi vystřelil od země a ocásek se vesele rozvrtěl tak, jako se mi vrtěl většinu času. “Máma, máma!“ zajásala jsem a prudce poskočila k Feline, do které jsem zbrkle dloubla čenichem. Ani jsem nevnímala kam přesně ji dloubám, prostě někam do těla, to asi nebylo podstatné. Podstatné bylo až to, co jsem na ni vychrlila: “Feli, tvoje babička! Pojď honem!“ zafrkala jsem, významně koukla na Adirama, jakože jsem vážně měla pravdu, a pak se rozjela jako tank někam doprostřed lesa. Neměla jsem zrovna moc vytrénované stopařské smysly, tak jsem nedokázala úplně zidentifikovat, odkud její zavytí přišlo, ale.. Doufala jsem, že na ni prostě někde narazím. A na Nerissu, jejíž pach jsem tu cítila taky a rozhodně ne málo, taky. Určitě tu někde byla, nechápala jsem, proč už za námi nepřišla, když určitě musela svoji sestru slyšet výt. Možná, že měla něco důležitějšího na práci? A nebo nás hledala, ale nepovedlo se jí nás najít? Hmmpf.

<< Tenebrae

Když mě oslovil, ještě stále veselá jsem zvedla hlavičku nahoru od dcerky a pozornost přenesla na něj, s přátelským pohozením ocásku, jenže pak jsem tak nějak poznala, že není důvod, abych tím ocasem vrtěla. Pomalu jsem tedy ocásek zklidnila, až se nakonec volně svěsil k zemi. Cítila jsem z něho jakési… Napětí. Nepříjemný tón hlasu. Nekřičel, nerozčiloval se, ale byl otrávený, to by poznal i hluchý slepec. Sálalo to z něj, především z jeho postoje a výrazu ve tváři. Kdykoliv se mnou mluvil, v jeho očích se zračilo znechucení, což mi bylo líto. Ještě chvilku jsem na něj, možná dokonce se skelnýma očima plnýma nepříjemného překvapení, hleděla, až jsem nakonec souhlasně přikývla, “dobře, nebudu do tebe šťouchat,“ šeptla jsem. Asi byl nazlobený. Stáhla jsem se proto pomaloučku do pozadí, až jsem nakonec ťapala za nimi v závětří. Měla jsem svěšené uši a ocas, když na mě byl někdo hnusnej, nedělalo mi to dobře. Navíc jsem nechápala důvod. Co jsem udělala?
Doťapkali jsme všichni až do Sarumenského lesa, do mého a Felininého domova. Postávala jsem bokem a sledovala, jak si tam s mojí dcerou cosi špitá, no nebyla ve mně ani kapka zloby. Nebyla jsem vypočítavá, vždyť jsem ani nechápala, co to slovo znamená. Jen jsem na ně posmutněle koukala, až jsem si nakonec s povzdechem sedla na zadek a nastražila ouška, jestli náhodou něco v našem okolí nezaslechnu. Každopádně jsem měla dojem, že cítím pach Nerissy, ale nedokázala jsem bezpečně poznat, jestli je aktuální nebo z dřívějška. Tiše jsem zakňučela a trochu nedočkavě přešlápla z packy na packu, byla tady nebo ne? Ocásek mi zase začal mlátit sem a tam. Vyhlížela jsem ji v dálce a doufala, že třeba přijde, když mě ucítí.

září 5/10

Právě vycházelo sluníčko, čekal nás další nový den plný nečekaných událostí a zvratů. Bavilo mě žít, užívala jsem si svůj život plnými doušky. Byla jsem zvědavá, co mi každý další nový den asi přinese. Spokojeně jsem se svalila do trávy a ještě chvíli se v ní mrvila, než jsem si našla dostatečně pohodlnou pozici. Pak jsem už jen překřížila přední packy a zasněně se zahleděla na ten nádherný východ slunce s lehce narůžovělou oblohou. Všude byl klid, lesem se neslo pouze tiché, do oušek na poslech moc příjemné štěbetání ptáčků. Dokonce už nebylo ani takové neúnosné horko, které za dobu svého působení určitě nejednoho vlka dostalo do nepříjemných situací. V noci byl velký déšť, takže se příroda ovlažila, parno odešlo a teď bylo konečně dobře. Dalo se dýchat - zhluboka jsem se nadechla a zavětřila čumáčkem. Vonělo to tu, příroda po dešti vždycky krásně voněla. Zamlaskala jsem si, jó, tohle byl príma život.

září 4/10

Captala jsem mlčky lesem. Tentokrát sama, po delší době. Nad ničím jsem teď momentálně nepřemýšlela, líbilo se mi jen tak procházet tichou přírodou a kochat se okolím, já přece byla taková „květinkově založená“, měla jsem přírodu ráda od malička. Milovala jsem, jak krásně barevné a rozličné květiny na lukách mohly růst a jak nádherně mohly vonět. Líbilo se mi, jak mohutné mohou být stromy, které na tomto světě rostou od nepaměti, a co teprve jak obrovskou mohou mít svoji korunu! Potůčky, které tiše a líně tečou napříč lesem a vlévají se do rozlehlých jezer. Příroda mohla mít opravdu všecičko, na co si jeden vzpomněl. Proto jsem taky tak nerada od malička lovila, nelíbilo se mi to. Nerada jsem ubližovala tomu, co stvořila matka příroda. Kdyby vlk mohl být živej jen z trávy, byla bych prvním kandidátem.

září 3/10

Ráda bych s Feline a Nerissou trávila víc času, rostou hrozně rychle. Často mi připadá, že chvíli spím a najednou bum! Povyrostou zase o kus a já si to ani nestíhám uvědomovat. Stárnou a získávají jiné zájmy, i přestože bych z nich pořád chtěla mít jenom ta malá vlčátečka, která ve své mámě vidí střed vesmíru. Ovšem já to třeba ve své mámě vidím dodnes, ač už nejsem malé vlčátko. Prostě se se svojí mámou cítím dobře a využívám každé možné chvilky, kterou s ní trávím, dokud mohu. Až mi ji Smrt vezme tak, jako mi vzala tátu, bude už pozdě. Vlastně mě asi tak brzký odchod tatínka trochu poznamenal – uvědomuju si daleko líp než dřív, že každý na tomhle světě m á předem napočítaný čas. Někomu uplyne dřív a někomu později…

září 2/10

Největší ztrátou pro Mari v jejím životě byl Thoran, její první nejlepší kamarád a později i partner, na kterého snad nikdy nezapomene – a že ona má s pamatovákem velmi často problémy. Po neplánovaném narození (jak herně, tak i neherně) Feline s Nerissou, což byl její úplně největší životní zlom, měla chvíli problém k nim přilnout, ale když se je naučila vnímat, naučila se cítit jejich potřeby a našla si k nim v průběhu času cestu, bere je jako svoje nejvíc nejlepšejší kamarádky, které ji nikdy neopustí a které budou navždy s ní tak, jako ona je se svojí maminkou Wolfganie, která je pro ni mimochodem další neodmyslitelnou součástí. Bez Wolfganie, Maple, svých vlčat a Sarumenského hvozdu by Marion dost pravděpodobně nežila. Hůře se přizpůsobuje změnám, těžce by si zvykala na jiné prostředí a cizí vlky, ač je přátelskou a často velmi pozitivní vlčicí.
Kolem a kolem si Marion prostě žije ve své dětské ulitě a svět vnímá z úplně jiného úhlu pohledu, jak většina normálně myslících vlků.

září 1/10

Marionin život je celý jedna velká náhoda. Patřila sice mezi plánovaná vlčata, která měla vzniknout v láskyplném spojení dvou vlků, nicméně vše, co se děje od jejího narození, je vždy pro každého překvapením. Nic nebylo předem nalajnované, jak to občas bývá. Její prostoduchost se vyvinula v průběhu hry, původně měla být pouze mírně pomalejší. Nakonec se stala hloupou, naivní, pomalou a jednoduše myslící vlčicí s velikým srdcem, vysoce rozvinutou empatií a veselým dětským duchem. Její příběh je všelijaký, občas mi jí je dokonce líto, na druhou stranu je známo, že si Marička příliš věcí neuvědomuje. Chápe, že je jiná než ostatní a moc dobře ví, že ve svém okolí ztrácí vlky, které má ráda, na druhou stranu si z toho nikdy nedělá přílišné starosti a moc velkou hlavu. Je emotivní, takže veškeré emoce zaráz vypustí ven a pak už je v pohodě.