Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Sarumen (přes Tenebrae)

Za sebou uslyšela táhlý, ovšem ne moc hlasité volání Alfreda, který zřejmě měl problém s tím dohnat ji. Proto zpomalila. Nechtěla se mu přeci ztratit, ne? “Alfie, co jsi tam dělal?“ zeptala se ho se zrakem přilepeným žárlivě na jeho očích. Moc dobře si všimla toho, jak moc se tam zdržel! Podezíravě si ho celého oskenovala, jestli náhodou někde neuvidí fialový nemocný chlup. Zhodnotila však, že ne, takže si v duchu oddechla. Na tváři si ponechala milý úsměv. “Podívej, před námi je řeka Tenebrae. Je tmavá a hnusná, určitě je špinavá,“ pronesla a pohodila hlavičkou tím směrem, kterým se nacházela řeka. Ona ale mířila k nejmělčí části toku, aby ji mohli v klidu přebrodit. “A víš, co se mi tu stalo?“ opět spustila tu svoji kanonádu. “Jednou jsem si tady tak šla a v dálce jsem uviděla pana černobílého vlka. Ležel tu a choulil se, myslím, že mu bylo zle. Chtěla jsem mu tehdy pomoct, tak jsem hned přispěchala a volala jsem: „halo, pane vlku, pane vlku!“ (svůj hlas na tohle „volání“ zjemnila a o dost ztenčila, skoro pištěla) No a on se na mě šíleně naštval, že ho ruším, víš?“ rychle na něj koukla, ale protože už byli díky jejich rychlým nožkám přímo u řeky, nemohla mu nyní věnovat moc pozornosti. Musela se soustředit, aby řeku přehopkla, aniž by se jí dotkla. Před ní se na pár chvilek zastavila, párkrát udělala krůčky na místě, přikrčila se a pak hop! Udělala skok vysoký a dopadla až na protějším břehu. Tok řeky nebyl široký, byl opravdu takový jako...o ničem. Ale Mari měla radost, jak se jí to skvěle povedlo přeskočit. Byla to velká skokanka! Celá zářila. “Teda! Alfredo! Viděl jsi to?! No viděl jsi, jaká jsem?!“ vykulila na něj oči. Hlas měla akční a celý „nedočkavý“. Chvástala se. “Celý jsem to přeskočila a úplně se mi to povedlo! Prostě jako vžůůům (běžela jako turbo myš metr před sebe a pak zase zpět k Alfiemu) a bum! (u slova „bum“ prudce nadskočila všema čtyřma nad zem).“ Vykulila oči. Celá se do toho popisu situace vžila. Popisovala mu to, jakoby tu vůbec nebyl s ní. “A pak jsem skočila!“ zazubila se. “Dobrý, co? Tak jdem!“ vyštěkla a už se hnala zase někam pryč od řeky. K louce...a přes louku. A vůbec ji nezajímalo, jestli chudáček Alfáček, ten malý roztomilouš, tu řeku překonal. A taky zapomněla, že mu povídala ten příběh o Meinerovi, vlkovi, který ji skoro zabil. Byla roztržitá a jen horko těžko držela chvíli pozornost na jednom místě. “Jé Alfie! Asi bude pršet!“ zvolala. A vůbec se nezajímala o to, jestli je spolu s ní...možná proto se jí ztratili všichni její kamarádi! A proto vždy osaměla. Jenže ona prostě byla tak...nabitá energií. Mozek jí pracoval na plné obrátky, ale i tak prostě nedovedla být klidná. Jakoby byla "přechozená". Možná, že kdyby se vyspala, byla by o něco klidnější. Nebo taky ne?

>> Jezevčí les (přes Řiční eso)

“Určitě ano,“ souhlasila bez váhání Mari hned poté, co jí odpověděl na její vybídnutí, jestli mohou jít. Pak se rozklusala, ale nevydrželo jí to dlouho, protože začala akčně hopkat ze strany na stranu, jakoby přeskakovala nějaký potůček, který protéká lesem. Hops a hops a hops. Skoky byly vysoké a i poměrně obratné. Síla, ta jí chyběla. Lovit, to jí nešlo. Ovšem rychlost a obratnost, to bylo něco pro ni! Prcka samozřejmě poslouchala a vnímala, takže jakmile promluvil, neotálela s odpovědí. “Nemusím odpočívat, cítím se docela dobře, Alfie,“ ujistila ho a dál si hopsala jak pominutá. “A pokud mě chceš chránit, musíš rychle vyrůst!“ štěkla ještě lehký dodatek, ohlédla se za sebe a pobaveně se zasmála. Pak pohled vrátila zase před sebe. Během hopsání jí ušiska plandala na hlavě jako dva zlomené klacíky a ocas se kejval ze strany na stranu jako plyšová hračička pro kočky. Stačí se jen zakousnout.
Po nějaké době přešla z hopsání do kroku, neboť její dobrý sluch zaslechl hlasy. “Alfie?“ ohlédla se za sebe a počkala, až ji prďousek doběhne, neboť byl o něco pomalejší. Marion byla akční a neobtěžovala se s nějakým čekáním na mrňouse, který má kratší nohy oproti ní. “Podívej, tam jsou dva vlci, znáš je?“ zastavila se a ostražitě se zahleděla přímo před sebe na povídající si dvojičku. “Tamto černý je pan Morfeus, pan alfák. Jeho jméno si pamatuju, ale tam tu divně fialovou neznám. No a taky, viděl jsi už někdy fialového vlka? Dost divný, že? Myslíš, že má nějakou nemoc?“ žblekotala rychle za sebou, ale poslední větu ohledně té nemoci pronesla zcela vážně, s úlekem a přidala do toho vykulená očiska. “Asi bysme se jim měli obloukem vyhnout! Nechceme být celí fialoví, že? Třeba brzy umře,“ pokrčila ramínky a pak už se zase rozklusala někam dál. Když procházeli kolem dvojice – Marion udala opravdu pořádný odstup! – zakřičela opravdu hodně nahlas, až skoro nevhodně, na Morfeuse: “Ahoj, pane Morfe!! Jdeme s Alfiem ven, řeknete to prosím pěkně, pane Alfáku, velký Matláku, mají mámě?“ zavrtěla na něj ocasem, pohodila radostně hlavičkou a věnovala mu jeden frkanec. A pak už zrychlila tempo a energickým poskočením vybídla Alfieho, aby ji následoval. Marion byla prostě uřvaná střela, které bylo všude plno.

>> Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

// Marion a Alfie jdou také!

Sice už svítalo, ale na Marion šel nyní, jak byli tak hezky schoulení k sobě, spánek. Pomaličku mrkala očima, aby se ještě aspoň nějakou dobu udržela vzhůru, a poslouchala, co jí maličký povídá. “Aha,“ zamumlala opravdu tiše, sotva slyšitelně. Jazyk se jí motal sám do sebe. “Tady se to jmenuje Gallirea. Společně se podíváme někam, kde je moře,“ slíbila mu, ale to už ji spánek úplně pohltil. Nic neříkala, jen pravidelně oddechovala. Na tváři měla spokojený úsměv. Leželo se jí pohodlně, nebyla jí zima a měla se ke komu přitulit, bylo jasné, že na ni spánek raz dva přijde. Už neslyšela to, co jí malý odpovídal, maximálně tak napůl ucha duchem mimo. Jenže pak, jak prudce zvedl hlavu, kterou měl přímo vedle té její, nabyla vědomí. Nespala tedy vůbec dlouho, maximálně pár minut. Lekla se a vyskočila prudce na nohy. Zadýchala se. Zaryla křečovitě drápy do země a očima zakoulela po okolí. Až když se přesvědčila, že tu nikdo není a je tu jen s Alfiem, uklidnila se. Oblízla si čenich, roztažené nohy od sebe vrátila zase k sobě, a hlasitě vzdychla. Zase se složila vedle něj stejně tak, jako ležela předtím. “Polekal jsi mě, usínala jsem,“ pronesla tiše. Nyní už byla probraná. Chtíč usnout zmizel. Podívala se na něj koutkem očí a pousmála se. Krátce a pouze koutky, ale pousmála. “Opravdu? Styx byla zvláštní vlčice,“ zavzpomínala, přičemž se svalila na bok a hlavu položila do jehličí a různého přírodního bordelu, který byl po lese. “Našla mě, když jsem se...(na chvíli se zasekla v povídání)...tedy já jsem ji našla, když jsem se ztratila. Byla ve Smrčinách kousek odsud. Zalezlá za křovím, od krve. Ani nevím, co jí tehdy bylo, možná byla zrovna po lovu? Nevím, jestli krev byla její nebo někoho jiného,“ zatímco povídala, sluníčko začalo vycházet nahoru na oblohu výš a výš. Dokonce pár paprsků zdolalo vysoké jehličnany a zasvítilo jim na jejich kožíšky. Nebylo to silné teplo, ale trošku cítit šlo. “Slíbila mi, že mě vezme domů. Ale protože nevěděla, kde bydlím a já také ne, rozhodla se poradit se s panem Životem. To nebylo poprvé, co jsem pana Života navštívila, o to větší jsem právě měla radost a plně jsem jí začala důvěřovat. Říkala jsem si, že vlk, co zná pana Života, přece nemůže být zlý. Navíc byla jediná dospělá v mé blízkosti,“ jak povídala, zněla tak...dospěle. Tón hlasu byl klidný a takový rozvážný, očividně snad poprvé za celou dobu přemýšlela nad tím, co říká. Běžně všechno tak chrlila a roztržitě se u toho cukala, že často i říkala kraviny. Ale nyní mluvila pomalu a přemýšlela. “Zavedla mě domů. Splnila to, co slíbila. Jenže pak, jakoby jí přeplo v hlavě, a vylákala mě mimo domov. A pak mi ublížila.“ Víc neřekla. Asi na to nechtěla znovu vzpomínat. Tedy ne nějak detailně. Tohle stačilo. S povzdechem se zvedla na nožky, oklepala ze sebe to, co se jí nalepilo na kožíšek a pohlédla na Alfieho. “Tak co, maličký, kam bys rád? Kam půjdeme? Půjdeme k té vodě, aby sis mohl očistit srst?“ naklonila hlavičku s příjemným, laskavým úsměvem lehce do strany a zírala na něj. Ušiska jí padaly skoro do očí. Nicméně to ona nevnímala, byla už zvyklá. Ani nad tím nepřemýšlela.

Nějaké změny chování si vůbec nevšimla, nezaregistrovala to. Jednak tedy byla tma a šlo to hůře vidět, a druhak byla prostě trochu zabedněná. Ráda se však dozvěděla něco o jeho smečka a rodině, bylo zvláštní, jak měli tolik těch cizích názvů. “A jak se říká té zemi, kde ses narodil? Jak tohle je Gallirea, tak jak se jmenuje ta země? A nebo je ta smečka tady na Gallirei?“
Jak si lehla, tak v tu ránu se k ní začal Alfie tulit. Marička byla chvíli překvapená, ale moc dlouho jí to nevydrželo. Překvapení totiž hnedle vystřídal pocit blaženosti. Ráda se tulila, ale vůbec neměla ke komu (mimo rodiče, samozřejmě). A Alfie byl takový tulící roztomilouš. Jak se k ní natulil, na chvíli mu položila svůj čumák do jeho srsti a lehce s ním zahrabošila v těch měkkých vlčecích chlupech. Pak si položila hlavu na tlapky, svalila se lehce na bok a stočila do klubka tak, aby on ležel v tom jejím klubku a ona byla ovinutá kolem něj. Tiše vzdychla, oblízla si čenich a zaposlouchala se do jeho vyprávění o sestře. “Mmm,“ zabručela tichounce. “Určitě se vzájemně najdete, neboj. Ale třeba by ses mohl zeptat pana Života, je moc hodný a milý, víš o tom? Znáš ho? Bydlí nahoře na těch písčitých kopcích, byla jsem tam jako malé vlče!“ zazubila se. “A jak dlouho už jsi na světě, Alfie? Jsi docela malinkej! Já teď zažiju už druhou zimu. Viděl jsi někdy sníh? Je prima, sice je ti pak zima a máš mokrý kožich, ale dá se v něm dělat spousta věcí. Můžeme si pak spolu něco zahrát, až bude sníh, jo? U vás byl taky sníh?“ zajímala se. A když ji pak vybídl, že má ještě povídat, koutkem oka na něj pohlédla. Spokojeně se usmála. Byl roztomilý, jak se tak tulil. “No a pak jsem přišla domů a našla jsem tu tebe. Nic víc se venku nestalo,“ dopověděla mu ten kratičký zbyteček toho, co dělala na své výpravě. “Ale pokud chceš, abych ti ještě něco povídala, můžu. Třeba o tom, jak jsem byla sova! Když jsem byla maličká, měla jsem pocit, že prostě jsem...zesovovatěla. Neuvěříš tomu, ale vlk může zesovovatět. Prostě jsem furt jen houkala místo mluvení, nešlo mi vůbec mluvit! Jen jsem dělala pořád „huu, huu“ a nic dalšího. Ale létat mi nešlo. I když jsem se snažila. Jen jsem naprázdno máchala packama a nic. A pak jednou, když šla mamka na lov, mě nesla na zádech, a já jsem seskočila do křoví, jakože poletím. No ale neletěla jsem, jen jsem skočila. No a pak jsem se rozhodla jít prozkoumat okolí. A to byla moje úplně první samostatná výprava za hranice smečky. A víš, co se tam stalo?“ na chvíli se odmlčela. Povídala mu pořád klidným, tichým hláskem. Jen pro jeho uši. Byli u sebe opravdu blízko, nemusela se snažit překřikovat silný studený vítr. Alfie byl schoulený na ní a ona vedle něj. On měl hlavu na jejích zádech a ona položenou na zemi vedle jeho tlapek. “Dáme si hlavy vedle sebe?“ navrhla mu najednou z ničeho nic. Úplně změnila téma. Vždycky byla taková roztržitá a skákala z tématu na téma jako myška ze sýru na sýr. A navíc měla hloupé myšlenkové pochody. Chtěla ale cítit, jak dýchá. To teplo, které jde z jeho dechu. A chtěla se přitulit. Moc moc se chtěla hlavičkou přitulit. Ona byla celá taková mazlivá, milovala fyzický kontakt. “Jo a k příběhu, no a tak jsem šla ven a ztratila jsem se. Ale našla jsem jednu šedou vlčici, jmenuje se Styx, už ses s ní někdy setkal?“ zeptala se. Tentokrát dokonce i počkala na odpověď.

Alfie byl očividně opravdu šťastný, že Marion potkal. To se jí moc líbilo. Byla ráda. Konečně někdo opravdu projevil radost z toho, že ji vidí. Když nepočítala svoji rodinu. Alfie pak začal povídat o tom, co se mu přihodilo a jak se sem dostal. “Aha aha, jak že jsi říkal ten název té smečky? Nosa Costra? Nebo tak nějak?“ zeptala se znovu. Jména a názvy jí nikdy nešly, vždy vše zapomněla. Jen Alfieho si zapamatovala hned napoprvé, zvláštní. “A takže ty mluvíš dvěma jazyky?“ zvědavě si ho prohlédla. To ona mluvila sotva tím jedním! Jak takový prcek může být tak chytrý?! “A jak vypadá tvoje sestra? Má trochu zvláštní jméno, Pippa se mi nějak nelíbí. No a jak se jmenovala tvoje mamka a taťka? Měl jsi dobrou rodinu? Byli na tebe hodní? A jak vypadala tvoje smečka Nosální kostra? Byla velká? Nebo malá? A jací tam byli vlci? A kde ta smečka byla? V lese? Nebo u vody nebo v horách?“ vyptávala se ho, kladla mu pořád na další a další otázky. Opravdu ji vše ohledně tohoto mrňouska zajímalo. Teda obecně ji vše zajímalo, ale Alfie byl Alfie!
Setmělo se. Mari si s tichým povzdechem prohlédla očima okolí a pak vzhlédla. Alfie jí zatím povídal o tom, že její matka je moc hodná, na to přikývla. Pořád měla oči přilepené na obloze. “Ano vím, mamka je nejúžasnější vlk na světě. A taťka taky. Ale brácha Cass je divnej, nikdy s náma moc nemluvil. Už od malého vlčete. A teď se ztratil, ani nevím, kdy odešel. Musím se na to vlastně zeptat mamky,“ mumlala o poznání tišeji. Oči měla stále přilepené nahoře na obloze, i když šla vidět dost těžce, protože stromy byly vysoké a husté. “Alfie, podívej na oblohu. Už neprší,“ vybídla ho a sama pohled zase vrátila zpět před sebe. Pak ho přilepila na zrzečka, který se zase rozmluvil. Usmívala se. Vděčně se na něj usmívala. Povídal o ní tak pěkné věci! “Takže mluvím tak akorát, jo?“ zazubila se, ale to už Alfie vstal a začal se s ní mazlit. Marion to připadalo totálně roztomilé! Koukala vyjeveně před sebe, srdíčko jí málem vynechalo dva údery. Zaplavil ji zvláštní pocit, lechtalo ji v břiše. Dotek tohoto malého vlčka byl opravdu příjemný! A jak voněl. Ó bože, jakou on měl zvláštní, nádhernou osobní vůni. Sklonila hlavu, protože i když Mari nepatřila mezi nějaké obry, stále byl Alfie nižší jak ona, však to bylo mládě, a dotkla se ho svým čumákem. Prohrábla mu jeho kožíšek na zádech. Měl jemnou srst. “Asi bychom s tím očištěním srsti měli počkat, teď je noc. Počkáme tady a odpočineme si, co ty na to? Mám za sebou vlastně poměrně dlouhou cestu, chceš slyšet, kde všude jsem byla?“ posadila se a hned na to si lehla. Ocas obmotala kolem svých zadních nohou, přední pacičky měla natažené před sebe a ležela jako sfinga. Koukala na vlčátko. Odpověď pro ni však nebyla důležitá, nepočkala na ni, začala mu rovnou povídat. “Byla jsem venku mimo smečku dlouho. Našla jsem kamaráda Thorana, takový pěkný vlk víš? Měl modré oči. My oba máme zlaté, ale on měl modré! Viděl jsi už někoho s modrýma očima?“ zeptala se s lehce povytaženým „obočím“. “Cestovali jsme spolu, objevovali různý území na našem světě a navštěvovali hodně jezer a vodních ploch, jenže potom se Thoran z ničeho nic ztratil. Prostě jsem se ocitla sama. Když jsem ho hledala, potkala jsem Delivena. A s ním jsem byla u...Paní Smrti!“ její jméno zašeptala. Nahla se k Alfiemu a zašeptala to, jakoby to bylo opravdu tajné. Strašidelné. Vítr najednou silně zafučel, jakoby slyšel, že někdo mluví o Smrti, a začal si pohrávat s větvemi stromů, které začaly dělat pořádný randál. Mari vzhlédla, očima zatěkala po okolí, a pak se dala zase do povídání. “A paní Smrt byla hrozná. Moc hrozná. Málem mě zabila, chtěla mi ublížit, víš? Utekli jsme. A pak jsem Delivena ztratila u toho velkého jezera tam na severu. Byl jsi tam někdy? Potkala jsem tam nějakou cizí vlčici, měla krááásný přívěšek na krku. Viděl jsi někdy vlka, co měl ozdobu? Ta Litai taky měla ozdobu, ale na noze! Zakiro neměl nic. No tihle dva, ty jsem potkala taky někde. Nevím kde, ale oni tvrdili, že se taky nacházíme pořád u toho jezera!“ roztáhla koutky do úsměvu. Celé tohle povídala tichým hlasem, ale tak, aby to šlo slyšet. Klidně a rozvážně. Celou tu dobu hleděla na něj. Jen a jen na něj. Na malého vlčka, který jí zlepšil den. “A pak jsem se ploužila, unavená a hladová, přes smradlavé močály. Tam dřív byla nějaká smečka, ale už tam není, zřejmě se rozpadla. Věděl jsi to?“ naklonila zlehka hlavičku do strany.

Laskavý pohled v jejích očích se blesku rychle změnil v překvapený, částečně snad i zmatený. “Bunoto-seni...co?“ u slova „co“ naklonila hlavu tupě do strany, zastříhala oušky a zatímco mezi nimi nastala krátká tichá odmlka, oblízla si čenich. Zůstávala na něj hledět, jakoby spadl odněkud z jiného světa, a jen se dementně usmívala od ucha k uchu. Ocásek jí pořád přátelsky kvedlal ze strany na stranu. Tak tento malý ryšavý vlček byl sakra zvláštní. Co to mlel? Jak to bylo? Seníto buníto? Nějak tak? Seňáto buňáto? naklonila hlavu ještě na druhou stranu a u toho zlehka pootevřela tlamu. “Nemluvíto vašíto řečíto!“ vyhrkla na něj ve snaze napodobit jeho cizí řeč, ale právě v tu chvíli, co tohle dopověděla, na ni začal mluvit tím vlčecím jazykem, který už díkybohu znala. Teda aspoň trochu ho znala. Hlasitě si oddechla a hned na to se zasmála, neboť jí připadalo úsměvné, že takto malý kulíšek ji chválí a říká jí, jak jí to sluší. “Opravdu, Alfie? To mi ještě nikdo neřekl!“ zajiskřila jí očka a akčně poskočila. Konečně vlček, který si s ní chtěl povídat! Ne jako Zakiro a Litai tam u jezera. Fakt jsme byli u toho jezera? Jsem úplně zapomněla, že se tam nacházíme a pak bum! Vypadalo to, že tam nejsme a přitom jsme tam byli! myslí se na pár vteřin vzdálila, ale Alfie ji svým dychtivým pohledem rychle vrátil zpět. Pro Mari bylo tohle vlastně nečekané. Už tak dlouho jí nikdo neopětoval tu akčnost a radost ze života, že ji to až překvapilo. “Já jsem...Jsem Marion. No a bydlím tady, ty taky? Ještě jsem tě tu neviděla! Věděl jsi, že moje maminka se jmenuje Wolfganie? Má fakt dlouhé jméno, počkej, řeknu ti ho znovu! W-O-L-F-G-A-N-I-E!! (u každého písmenka nakláněla hlavu vpravo a pak vlevo) Hustý, co? A můj táta je Noktisiel, taky má dlouhý jméno! Mám ještě bratra, jmenuje se Kenai, pak druhého bratra, to je Cassian, ale ten tu nebydlí, no a mámu jsem dlouho neviděla, protože jsem byla venku na procházce a pak jsem se ztratila a potkala Thorana a Delivena a pak jsem u jezera potkala vlčici a pak ještě jednu vlčici a jednoho vlka a ti byli hnusní a zlí a řekli, že moc mluvím, ale to není pravda, že ne, Alfie?!“ totálně se u toho zadýchala. Rozmluvila se, nepřemýšlela moc nad tím, co říká, pusa jí jela sama od sebe. Doslova to chrlila, byla do toho tak položená! Celá vzrušená se tyčila nad malým vlčetem, který na ni vzhlížel svým nevinným, úžasným a roztomilým pohledem. A ona se najednou zasekla – pamatuje si jeho jméno? “Napoprvé?!“ zamrkala. Pak si uvědomila, že řekla blbost. “Teda chci říct, pamatuju si tvoje jméno! Seš Alfie! Alfiiie!!“ začala pištět a poskakovat. Následně se začala točit dokolečka a bláznivě u toho pískat, přičemž vrtěla ocasem tak rychle, že kdyby vzlétla nad zem, nikdo by se tomu nedivil. Měla radost. Neuvěřitelnou radost, že si pamatuje jeho jméno hned napoprvé! “Takže Alfie!“ vyhrkla, když se zastavila ze svého točení. “Alfie je Alfonso? Alfíto? Alfo...rád? Alforád. Alfák? Možná taky Alfaromeo? Alfačíto? Alfácký pačíto?“ chtěla přijít na jeho celé jméno. Ale on jí začal povídat příběh, takže ztichla a se zájmem poslouchala. Přikyvovala u toho, aby věděl, že ho opravdu poslouchá. “Och, to ne!“ zděšeně vykulila oči. “Strom krvácel?!“ zopakovala užasle. “A ty máš sestru?!!“ překvapenější snad už být nemohla. “Takže, Alfáku, já jsem Marion a...ale...neříkala jsem ti to už?“ zamyslela se, pak se usmála jak měsíček na hnoji a hned se zatetelila, když znovu řekl, že je krásná. “Já jsem krásná? Myslíš?!“ vykulila očiska a radostně vycenila tesáky. Pak se otočila kolem své osy. “A jak ses do lesa dostal? A když máš trošku špinavý kožíšek, chceš pomoct ho umýt?“ navrhla mu. Na svůj hlad, únavu a smutek zcela zapomněla. Byla tak rozrušená...Ani pomalu nevěděla, co mluví. Teda ne, že by to někdy věděla. Jenže teď nevěděla jako vůbec! Nepamatovala si, co řekla před minutou, natož před pěti!

<< Mahar (přes Tenebrae)

Od močálů vyrazila podél řeky, kterou už moc dobře znala. Byla to ta škaredá tmavá řeka, u které ji tehdy překvapil ten agresivní černobílý vlk. Při té vzpomínce jí přeběhl mráz přes záda. Málem ji tehdy hodil do řeky a nechal by ji tak klíďopíďo pojít! Zamračila se a zakroutila zlehka hlavou. Už se opravdu těšila domů. Vítr ji šlehal do tváře, déšť jí smáčel kožich od hlavy až k ocasu a v žaludku jí kručelo takovým způsobem, že měla dojem, že umře. Cesta podél řeky byla dlouhá. Navíc skrz nepříznivé počasí, rozbahněnou zeminu z neustálých dešťů, zimy a hladu působila až nekonečně! Hrůza.
V dálce už uviděla les, zajásala. Když vstoupila na území smečky, hlasitě si oddechla. Byla neuvěřitelně šťastná, že celé putování je za ní a že si bude moci oddechnout v pohodlí domova. Okamžitě jí na mysl vyplula její máma – je v lese? Strachovala se o ni? Zajímala se, kde Mari je tak dlouho? Rozhodla se, že o sobě dá vědět. Aby nikdo nepřehlédl a nepřeslechl, že se vrátila po tak dlouhé době zpět domů. A protože Sarumen nebyl zrovna nejřidším a nejrovinatějším lesíkem, našla si jeden z vyšších kopečků, na kterém ještě ke všemu byl tlustý pařez jednoho spadeného stromů. Osekaný životem, větrem a nepříznivými podmínkami. Vyskočila si na něj, posadila se a zvedla hlavu. Bylo to poněkud vzrušující, neboť ještě nikdy popravdě takhle pořádně nevyla. Nadechla se studeného podzimního vzduchu, pozvedla hlavu ještě výš a dlouze monotónně zavyla. Hlas měla jako zvon. Příjemný na poslech a přitom určitě nešel přeslechnout. Až dokončila tuto činnost, s lehkým úsměvem na tváři hopsla zpět dolů a rozklusala se hlouběji do lesa.
Po čase zpomalila a našlapovala již poklidně. Už nemusela nikam chvátat. Byla doma. Najednou ale zaslechla tiché vzlykání. Zasekla se ve svém pohybu, ztuhla. Zastříhala oušky a zvědavě těkala očima po okolí, jestli někoho nenajde. Kdo to asi tak mohl plakat? A proč plakal? A pak ho uviděla! Poblíž stromu ležela malá ryšavá kulička. “Jéé, maličkej!“ oslovila ho už z dálky a přihopsala několika dlouhými, vysokými a ladnými skůčky až k němu. “Proč brečíš, vlčátko?“ zeptala se ve chvíli, kdy zastavila přímo u něj, a naklonila hlavu jemně do strany. Pak přiložila svůj studený vlhký čumáček na jeho jemnou hebkou hlavičku (zboku na tvář) a pomazlila ho. “Neplakej,“ začala ho konejšit. Zvedla pak i svoji tlapku a pohladila ho po zátylku, ale jak měla tu tlapu špinavou od různého lesního jehličí, zeminy atd., akorát mu zanesla do srsti špínu. “Jé!!“ vypískla a vykulila oči. “Počkej! Nehýbat!“ vyhrkla, otočila se k němu pohotově zadkem a začala ho ocasem ometat jako nějaký mechový kobereček, co by mohl být před vstupem do úkrytu. Pak se na něj ohlédla, zkontrolovala ho a se zazubením se otočila rychle 2x dokolečka kolem své osy. Radostně, že ho tak pěkně a šikovně očistila a nenechala na něm vůbec žádná smítka a jiný bordel. Pak na něj zůstala hledět. Měla laskavé oči.

<< Východní hvozd (přes Kaskády)

Už se těšila domů. Za mámou. Za někým, kdo ji má rád a ona o tom ví. Někam, kam patří. Do jejího lesa. Začínalo se zatahovat čím dál tím více, Marion na to konto ještě zrychlila tempo. Nechtěla pak moknout někde osamocená a ztracená. Těšil se, až si odpočine a nají se, přece jen doma nebyla už hodně dlouho.
Z lesa se úspěšně dostala, jen se za ním ohlédla, ale pak s mrknutím ocasu a veselým poskočením, že tuhle nepříjemnou část má za sebou, zamířila opět mezi stromy. Bylo to však místo, které bylo o moc příjemnější a pěknější, než ten les předtím, ve kterém se málem ztratila a vypustila strachem duši. Vyšší skála a z ní pramenila panensky čistá voda. Na pár chvilek se zastavila a klidně plující potůček sledovala. Ta voda v něm byla opravdu průzračná! Rozhlédla se po okolí, místo to bylo překrásné. Moc se jí tu líbilo. Bylo to sice o poznání chladněji oproti jiným místům, ale to jí nikterak nevadilo. To okolí a ticho jí to totiž vynahrazovalo.
Nastal však čas, aby znovu vyrazila. Domů je to ještě kus cesty. S hlasitým povzdechem se otočila na zadních tlapkách a dala se do běhu. Nyní na ni čekaly močály, které tedy neskutečně smrděly. Opravdu se jí tu nelíbilo, ale přísahala by, že tu dřív byla nějaká smečka. Opravdu, měla pocit, že už se s nimi jednou potkala. Jakto, že teď tu nikdo není? Zpomalila své tempo a opatrně našlapovala jen na suchá a tvrdá místa, nerada by se někde propadla do té smradlavé stojaté vody. U toho se rozhlížela po okolí a snažila se nasát vzduch do nosu, aby mohla zidentifikovat něčí pachy a ujistit se tak, že se smečka nerozpadla. To by ji totiž mrzelo, i když o ní nic nevěděla a členy prakticky neznala. Ale mohla se snažit, jak chtěla – bylo to marné. Smečka se rozpadla a Marion tak nenašla vůbec nic a nikoho. S posmutnělým pohledem zamířila z močálů pryč a hlavou se jí honily myšlenky typu „proč je svět tak krutý?“.

>> Sarumen (přes řeku Tenebrae)

<< VVJ (přes Z.G.)

Marion odcházela od jezera, procházela skrz rozsáhlou louku a mířila rovnou k lesu. Zatímco smutně kráčela, stihla si všimnout, že už na oblohu po dlouhé noci znovu cestuje sluníčko. Ovšem když se zahleděla do dálky, nemohla si nevšimnout tmavých mračen. Zřejmě bude hodně pršet. Měla bych to stihnout domů ještě předtím, než začne. Moc to tu ještě neznám, co kdybych se ztratila?! Zvedla hlavu se škubnutím celého těla divoce nahoru, jakoby se snad něčeho lekla, a zrychlila krok. Vplula rovnou do lesa a šla přímo za nosem. Neohlížela se, pouze dávala pozor, aby neupadla, takže koukala pod nohy.
Lesem šla dlouho. Neuvědomila si totiž, že by bylo lepší jít okolo než procházet skrz. Les byl opravdu hustý a velký. Měla dojem, že už se začíná ztrácet. Na chvíli ji přepadla obava, jestli snad nechodí v kroužku. Začala chytat chaos a už jí zase slzely oči. Navíc se cítila sama – nechtěná a opuštěná. Nejspíš se na ni ale usmálo štěstí. Uviděla totiž někde v dálce konec tohoto zalesněného území, takže přímo tam zamířila. Doufala jen, že nevyleze zase tam, odkud přišla. Ale Sarumen je tímhle směrem, ne? poprvé a naposledy se ohlédla za sebe, nicméně jí to nijak nepomohlo. Radši zase přidala na kroku. Poklusem tedy mířila přímo „k východu“ z lesa, a čím byla blíže, tím větší měla radost a tím víc z ní opadával stres, který nabyla během tohoto dlouhého, skoro hodinového lesního putování. Nicméně to, že se cítila sama, v ní přetrvávalo dál.

>> Mahar (přes Kaskády)

Ani jeden z vlků nesdílel její nadšení ohledně Litainého náramku. Nechápala to. Proč jsou tak zaprdnutí? Copak mají za chvíli jít do hrobu? Nebo proč jsou tak znechucení? Tohle byli ti nejvíc nudní vlci, které zatím potkala. Pořád se na ně ale usmívala, nechtěla taky působit jako bručoun. Až když ji Zakiro nařkl z toho, že mele páté přes deváté a nedá se v tom vyznat, nahodila nešťastný obličejík. “Ale já,“ než však stihla zareagovat, sdělil jí, že musí odejít. Smutná Marion na něj skelnýma očima koukala, ocas měla svěšený a uši neutrálně do stran. I když už skoro ležely, takže rozdíl mezi „do stran“ a „našpicované“ nebyl až tak znatelný. Tohle ji překvapilo. Sice jí přišli oba dva nabručákovaní, ale nečekala, že by ji tady nechali a nechtěli s ní dál někam putovat. A když se Litai přidala k tomu, co říkal Zakar a rozloučila se, naprázdno polkla a párkrát zamrkala. “Počkejte, přece se... Já už nebudu tolik mluvit!“ ohradila se a udělala za nimi několik rychlých kroků, když odcházeli, ale pak se zastavila a jen koukala na jejich vzdalující se kožichy. Byla smutná. Moc smutná. Copak jsem tak nesnesitelná? Proč mi tu radost vůbec neopětovali? Byla jsem jim... Nepříjemná? Moc vlezlá? Ale neřekla jsem nic špatného, ne? Otravovala jsem je? Sklopila pohled k zemi a naprázdno zašourala tlapkou sem a tam. Sklesle ještě jednou koukla, jak oba dva odcházejí, pak se otočila a také se vydala pryč. Hlavou se jí stále honilo jen to, jestli je vážně tolik nesnesitelná.

>> Východní hvozd - přes V.G.

Marion stála naproti Litai, vrtěla přátelsky ocasem a snad nekonečně se usmívala jako blbeček. Působila fakt jak totální opožděnej retard. “Aha, jo dobře, já se ho pak zeptám a pak ti to řeknu, z čeho je má, jo?“ pověděla jí a oblízla si několikrát po sobě čenich. Pak pokyvovala hlavou na vše, co Litai říkala, a vykulila oči právě ve chvíli, kdy Litty řekla, že jí Smrt málem ukousla špičku ocasu. “Vááážně?!“ nahodila velmi fascinovaný pohled a jemně pootevřela pusu. Z tohoto překvapení ji vytrhl až Zakar, který se ke dvojičce vlčic nakonec přece jen přidal. Marion ho pozdravila pohozením hlavy a otočením se 2x po sobě dokolečka kolem své osy. “Ach, vítej!“ zazubil se na něj a na vteřinku zaujala hrací postoj malého vlčete. Potom se ale hned narovnala, protože po ní byla vyžadována poměrně důležitá odpověď. “Nóó,“ zamyslela se a u toho zahrabkala jemně tlapičkou o zem. “Nepamatuju,“ sklopila pohled k zemi. “Ale je fakt skvělej!“ hned zase vzhlédla a nasadila její typický blbečkovský úsměv. Uši jí už skoro oboje dvoje ležely, takže vypadalato ten „blbečkovský dojem“ ještě zvyšovalo. “Má moc hezký oči, takový modrý! A taky se mnou prohledal všechna jezera, která tu na Gallirei máme! A pak najednou z ničeho nic jsme se oddělili, asi se někde zdržel a já si toho nevšimla...No to stejné se vlastně stalo s Delivenem, ale u něj už si moc nepamatuju, co se stalo a proč jsme se oddělili. Myslím, že Delivena jsem ztratila u toho velkého vlčího jezera. Byl jsi tam někdy? Tam je to prima, je tam hodně rybiček...a schází se tam hodně vlků! Potkala jsem tam nějakou vlčici, která měla takový pěkná přívěšek na krku. Taky bych takový chtěla, ale nevím, kde se to bere. Jakože kde bych to měla vlastně najít,“ pokrčila ramínky. Plynule konverzaci opět převedla na jiné téma, ač nechtěně. “Jo a ty...Zakiro, nebo jak že se jmenuješ, od čeho má ten bolák na zádech?“ naklonila zvědavě hlavičku do strany a po očku koukla na Litai. “Litai se tě na to asi nechce zeptat,“ dodala a vyplázla jazyk, přičemž začala chrochtavě dýchat. Nepřišlo jí, že by říkala něco špatného...byla chudinka úplně totálně bez jakékoliv špetky taktu. “Jo Litai,“ oslovila ještě červenou. Konečně si její jméno snad napotřetí zapamatovala! “Co znamená to „svět je malý“? Svět je vlastně velkej ne? Tak proč to říkáš?“ zeptala se a zavrtěla na ni opět ocáskem. “Jo a nechtěli byste se mnou třeba jít do Sarumenu? Chtěla bych navštívit mamku, nějakou dobu už jsem ji neviděla, protože jsem na toulkách docela dlouho,“ navrhla jim přátelsky. A až nyní, co očima omylem zabloudila na nohy obou vlků, si všimla, že má Litai něco zvláštního na noze. Překvapeně vykřikla: “Jéé!“ Přihopsla několika menšími laňkovitými skůčky k Litty, přikrčila se a začala do ozdůbky vrtat tlapkou a šťouchat čumákem. “Hustýýýý,“ zvolala a udělala na Zakara tlapkou gesto „pojď sem!“. “Litty tady má ozdůbku, Zakire! Hele! To je taková hezká ozdůbka, jakou měla ta vlčice tehdy u jezera! Všiml sis toho, že to Litai má na noze?“ a pak se zahleděla na Zakara, jestli i on nemá něco, čím by mohla být mile překvapena. Bohužel neměl, jen tu škareďáckou jizvu. “No a proč ty taky nemáš nějakou ozdůbku? Třeba šátek! Ten by ti to bebino zakryl,“ miloučce se usmála jako nějaké sluníčko. Myslela to dobře.

Po hlučné ráně a následném bílém světle, který blesk způsobil, se Mari bojácně přikrčila k zemi a tiše zakníkala. Nečekala to, lekla se. Blesk se z oblohy spustil z čista jasna, to ji velmi polekalo. Stáhla ocas mezi nohy, okamžitě ji přešla brebentící nálada. Srdíčko jí bilo na poplach a dlouhou dobu vůbec nic neříkala, jen se krčila a třásla se jako ratlík. Byla citlivá. Až když se jeden ten vlk sebral a šel na to spálené místo, se narovnala a kapičku se zklidnila. I tak ale pořád hlasitě dýchala a ocas měla mezi nohama. “Co to má na tom krku?“ pronesla k Litai s očima přilepenýma na Zakarově jizvě, stále na ni pak fascinovaně zírala. “Počkej co?“ vyhrkla, když Lit promluvila, otřepala se, oblízla si čenich a zlehka natočila hlavu na stranu. “Co že mám komu vyřídit?“ zazubila se a tlapičkou si omluvně protřela čelíčko. Nějak ji úplně tak neposlouchala, jak byla vykolejená z toho blesku a částečně i ze Zakarové jizvy.
Takže tak postávala naproti rudé vlčici, jejíž jméno už dávno zapomněla, zírala na ni a vůbec nevěděla, o čem že se to právě teď baví. Proto pak jen pokyvovala a přitrouble se usmívala. Energii jí dodala až její další otázka. “Já? No já hledám svoje dva kamarády – Thorana a Delivena! Potkala jsem se a vžum! Najednou byli pryč!“ slovo „vžum“ hlasitě vyštěkla a vykulila u toho oči, jemně se také předklonila trupem a váhu dala nad přední packy. “Teda jako, chvíli jsme se bavili a chodili všude spolu, ale nejdřív zmizel Thoránek a pak i Delivenek! A s Delivenkem jsem byla u paní Smrti, byla jsi tam taky? A líbilo se ti tam?“ začala cupitat energicky na místě, vrtět ocáskem a usmívat se jak lečo. Zakar si tam něco za nimi šmrdlal na tom spáleném místě, takže si ho moc nevšímala. “No a jakže se to vlastně jmenuješ? Já jsem Marion, říkala jsem ti to? Mám bráchu Kenaie a Cassiana a můj táta má to néééééjvíc složitý jméno! Vyslovuje se to jako N-O-K-T-I-S-I-E-L! A moje máma, to je zase W-O-L-F-G-A-N-I-E!“ (u důrazného vyjmenovávání písmenek poskakovala na všech čtyřech tlapkách jako pružinka) zazubila se a otočila se jako střela 2x kolem své osy, jakoby si honila ocas. “Supertrózně megasuprácký jména, že? A já jsem Marion, nic moc dlouhýho ale…a jak se jmenuješ ty?“ nesmrtelně chrlila a chrlila další a další slova, zastavila se až tehdy, co položila onu konečnou otázku na jméno vlčice. Natočila hlavu s ušima našpicovanýma do strany, přičemž tohle celé doprovázel andělský roztomilý pohled zírající na rudou vlčici.

Plně souhlasím :-) změna by prostě byla skvělá... :-)

Máš pravdu Styx, zní to dobře :-)