Gallirea - Příspěvky uživatele

Poté, co jí Thoránek vše vysvětlil, se jí značně ulevilo. Tiše si povzdechla a jemně se pousmála. Strach o blízkého kamaráda ji pomalu začal opouštět. Koukla se na mamku, nechala si oblíznout čenich a hned poté na ni přátelsky pohodila hlavou. “Brzo přijdu, maminko!“ s krátkým zavrtěním ocasu se rozklusala za Thoranem, který už mířil ven z jejího rodného lesa.
Byla noc. Měsíc svítil vysoko na obloze, po delší době byla obloha bez mračen a po protivném studeném větru nebyly ani stopy. “Thoránku, co jsi vlastně dělal celou tu dobu, co jsme se neviděli? A co máš v plánu dělat potom, co doneseme pánům jezevcům ty věci?“ zeptala se ho, přičemž nasadila stejně rychlé tempo jako on, aby mohla být přímo vedle jeho boku. Po očku na něj koukala a vyčkávala, co jí odpoví.

>> za Thoranem

// skupinka Marion, Thoran a Alfie získala 19. 11. od Wolfganie, Bety Sarumenské, úspěšně nějaké ty slzičky :)

Tohle byla otázka, která byla na Maričky hlavu poměrně náročná. Sice byla spíše řečnická, nicméně tak rozsáhle Mari nemyslela. Zvážněla, naklonila hlavičku zlehka do strany a mlčky na mamku nějakou dobu zírala. “Takže vlci, co ví všechno, neexistují?“ pronesla nakonec zdrženlivě a ještě nad tím jednou zauvažovala. “Aha, takže když někdy v nějaké chvíli, která se přihodí, vím, že nic nevím, je to v pořádku a je to vlastně zábava?“ rozzářila se a nechala opět rozvrtět svůj ocas. “Jsem vlastně stejně chytrá jako ostatní! Už jsem měla strach! Protože někdy...No víš jak, někdy se mi stane, že občas, jen sem tam jako, zapomenu, co jsem říkala. Ale protože je normální, že všichni neví všechno, je to vlastně v pořádku a nejsem vůbec jiná než ostatní! Občas jsem si to trošku myslela a bála jsem se. Ale jen občas, když jsem toho zapomněla hodně!“ vesele se zazubila. Byla šťastná, že se nikterak nelišila od ostatních. Najednou se ale ve svých radovánkách zase zasekla. “Ale počkej, co když pak budu až moc stejná jako všichni? A nebudu ničím výjimečná?“ hlavou se jí vířila fůra myšlenek, a na většinu z nich si bohužel nedokázala sama odpovědět. Navíc byla ten typ, který potřebuje vše ventilovat, takže ventilovala.
Na krátkou chvíli zase prozřela a uvědomila si, že tu není sama, ale má s sebou své dva kamarády. Wolfi totiž zrovna promlouvala k Alfiemu, takže spíš jen díky tomu si to uvědomila. Vždycky se totiž omylem ztratila ve svých myšlenkách. A Alfie utekl. “Alfie! Počkej! Nemůžeš přece...jít...sám,“ volala za ním, ale hlas ztišovala a ztišovala, až poslední slovo skoro pošeptala. Koukala za vlčetem do dálky a pak těkla očima na Thoránka. “Musíme spěchat za ním, ať se mu nic nestane! Je citlivej!“ pohodila hlavou a trošku netrpělivě zahopsala na místě. Jenže pak si všimla, že maminka pláče. Zděsila se. Vykulila očka, ocas i uši svěsila a chvíli na mamču hleděla. Chuděrka zcela zapomněla na to, že potřebují od Wolfi slzu. “Mami! Maminko! Co se děje? Proč brečíš? Co je?“ začala k ní klidným, avšak naléhavým a velmi starostlivým tónem hlasu promlouvat. Přiťapala k ní a položila jí jemně svoji tlapičku na záda. “Mami, neplakej, je mi líto, když plačeš. Ty bys neměla nikdy plakat! Měla by ses pořád jenom smát! Směješ se úplně nejhezčeji na světě! Jako ta nejkrásnější nejrozkvetlejší květinka na celé květinkovaté louce!“ zatímco brebentila, zcela jí uteklo to, že naplakala do lopuchu, který ona sama před krátkou chvílí nachystala. Pak už se k ní Wolfi tulila, takže jí tulení opětovala. Objala ji pevně hlavou i celým svým krkem a natiskla se na ni u hrudí, aby mamka cítila, jak moc ji její dcera miluje. “Jsi ta nejlepší maminka na světě, nemusíš už nikdy plakat, protože já budu vždycinky s tebou!“ zašeptala jí do ouška, a poté, co se Wolfi oddálila, se na ni Marička s velkou podporou ve svých nevinných očích zářivě usmála. Zavrtěla ocáskem a vesele se obtočila dokolečka kolem své osy. Rychle a zběsile. S doprovodným chrochtáním. Pak se ohlédla na Thorana a párkrát poskočila na místě. “Thoránku, chceš ukázat náš lesíček? Je tu pěkně! Že, mami? Že je tu pěkně?“ začala se pohybovat tak nebezpečně blízko toho lopuchu na zemi, že se tekutina v něm začala otřásat. Mari chudák zapomněla i na Alfreda a i na slzičky s jednorožčími chlupy.
BA NE! Najednou vykulila oči a ve svých akčních pohybech se s trhnutím celého těla zastavila. “Alfie! Měla jsem s sebou Alfieho! A není tady! Mami! Thoránku! Není tady! Kde je?! Kde je Alfie?! Je malý a zrzavý a...byl tady!“ kulila oči čím dál tím víc. Málem je ze sebe snad vykulila. Mluvila rychle a zbědovaně. Její tělo zalil stres a chaos, dostala opět obavu, že ztratila svého přítele. Že ho někde zapomněla. Rozklepala se. Cítila, že se jí chce plakat. S beznadějí v očích koukla na vlčího krasavce před sebou a pak pohled přenesla na maminku. Stačila minuta a její veselá nálada se změnila na úplně ztrápenou. Chuděrka.

// sakriš :D až mi Maričky bylo na konci tohoto postu líto :D

Maminka „malé“ Maričce opětovala nadšení z toho, že se společně po delší době shledali. Marion byla opravdu šťastná. “Ano, ano, přesně tak!“ začala zběsile kývat hlavou. “Protože jsem jí pořád šeptala, že bych chtěla, aby vyrostla. A pak vyrostla, oživila se, mami!“ Očima plnýma energie, blaženosti a nevinnosti v jednom se dívala na Wolfganii a usmívala se jako sluníčko. “Asi budu oživovačka kytiček! Budu oživovat všechny kytičky na světě!“ mluvila nahlas. Opravdu byla umluvená a ukřičená, nedávala si pozor na to, jak moc silný a hlasitý tón volí. Jak tedy básnila o tom, že bude oživovat všechny kytičky, zatočila se u toho celá 2x dokolečka. Nebylo to však takové to její klasické „trysko-myší“ otočení kolem své osy, tohle byly vyloženě malé pomalejší kroužky (jako když se točí malé dítě s roztaženýma rukama). Pak se zastavila, zahleděla se na mamku a věnovala jí jedno táhlé zazubení. “To určitě pan Život, dal mi možnost mluvit s kytičkama,“ dodala. Následně se však slov chopil Thoran. No, ještě že tu s Alfiem byli, jelikož Marion úplně zapomněla na to, z jakého vážného důvodu sem vlastně všichni přišli. Svědění blešek totiž už nevnímala tolik jako ze začátku, navíc teď byla pohlcena euforií, takže byla fakt mimo. Thoran ji ovšem probral. Koukla na něj, pak na Alfreda a pak na mamku. “Ano, ano! To je pravda!“ zahalekala akčně a zadupala u toho předníma tlapkama o zem. “Potřebujeme, abys ze sebe vyplakala duši! Ale ne moc duše, jen kousíček, protože potom jak by v tobě ta duše zůstala, kdybys ji vyplakala celou!“ vychrlila za sebe. “A Alfie má pravdu, potřebujeme taky zoubeček jeho sestřičky! Jmenuje se...Jmenuje...Alfie ti řekne, jak se Pippa jmenuje!“ koukla na zrzečka. “Teda řekla jsem to! Pippa se jmenuje! Řekla jsem to!“ vyštěkla. Rázem si totiž uvědomila, že to jméno vlastně řekla, aniž by nad tím přemýšlela či si to nějak uvědomila. “Jmenuje se Pippa, mami! Je to Alfredova sestra! Daruje nám zoubek! A ty slzičku! A pak vytrhneme jednorožčí chlup a poběžíme zpátky k těm jezevcům v lese! Žejo, Alfie?!“ koutkem oka koukla na svého malinkého parťáka, a čekala, až jí to odsouhlasí. I když to vlastně před pár vteřinami řekl.
Zatímco se Wolfganie vítala s Thoranem a Alfiem, Marička je sledovala. Netrvalo však dlouho a opět tu byla věta, která byla mířena přímo na ni, jelikož po ní Wolfi koukla. Mari přikývla. “Aha, aha. Ale já jsem myslela, že ty blešky jsou moje kamarádky. Že jsou ti páni jezevci hodní, protože to bylo jako dáreček. Nešlo to skoro otevřít to dřevený, co se kutálelo, víš? A pak jsme se do toho dostali a ty blešky na nás nalezly. Byly maličkatý a rychlý a vžum! A už byly v našem kožichu!“ zářila jí očka nadšením. Měla z blech radost. I když to svědilo. Vůbec nepochopila, že ingredience nahání proto, aby se blešek zbavili. “Ale jména jim dávat nebudu, když to maminko říkáš. Protože ty víš vždycky všechno! Mamka ví vždycky všechno, že?!“ koukla na kluky. A pak ukázala pacinkou na velký lopuch, který rostl přímo vedle nich. Byl takový zakulacený a vypadalo to, že by se mohl dobře nést. “Lísteček! Budeš plakat do lístečku!“ povyskočila a pořád naléhavě ukazovala packou na list. Pak běžela k němu, ukousla ho a donesla před Wolfi. “Lísteček! Ale jak se rozbrečíš?“ naklonila hlavinku zlehka do strany. Nikdo se přece neumí rozbrečet jen tak na povel, ne? Nebo snad ano? Mamka to umí? Mamky umí vždycky všechno, to je jasné, ale dokonce se zvládne i rozbrečet? “A kde je Kenai?“ zeptala se na otázku, která byla úplně mimo mísu. Vůbec se netýkala jejich tématu. Jenže jí to prostě proběhlo hlavou a tak se na to zeptala.

<< Ježčí mýtina - přes Tenebrae

Byli si s Alfiem tak podobní! Oba pořád poskakovali a jásali jako malá vlčata. No, Alfie vlče byl...A Marion? Ta koneckonců alespoň duchem také, když už ničím jiným. “Mia Sorella?“ zopakovala okamžitě poté, co to Alfie řekl. Kdyby s tím otálela, jistojistě by to zapomněla. Bylo to složité slovo. “To je jako sestra? Takže když se u nás Gallirejsky řekne sestra, po vašem je to..tak..dlouhé?“ nyní to chtěla zopakovat, ale zapomněla. Tak tu otázku pronesla takto. No, umět improvizovat je důležité! “Já jednorožce neviděla. Teda, aspoň myslím,“ pousmála se, přičemž se na chvíli zastavila, aby si zadní tlapkou mohla podrbat místečko za uchem. “Nevím, jak jednorožec vypadá, ale zní tak...jednorožácky. Takže vypadá asi tak, jak zní,“ pokývala zamyšleně hlavou. “Ale jak vypadá jednorožácký jednorožec, to už nevím.“ Koukla trochu bezradně na Thorana, protože ten přece věděl vždycky všechno! Jaktože teď ne? “Jé!“ vypískla najednou a celá u toho poskočila. “Zeptáme se mámy, ta určitě bude vědět, ta ví vždycky všechno! Mamka je hodně chytrá, je úplně taková jako...prostě mamkovská. Mamky ví vždycky všechno!“ pověděla jim nadšeně svůj super nápad. Povídání celou dobu doprovázela vrtěním ocásku a veselým úsměvem. A pak se opět rozešla.
Netrvalo dlouho a dorazili všichni společně na hranice Sarumenské smečky. Mari byla ráda zase zpět doma. Měla to tu moc ráda. Bylo to místo, kam se vždy mohla vrátit, když jí nebylo hej nebo byla unavená či jakkoliv nesvá. “Najdem mamku!“ vyštěkla a rozběhla se jako éro přímo za nosem. Občas přeskočila větvičku, jindy zase kamínek, dávala si prostě pozor. Byla poměrně obratná, teda když zrovna byla v pohybu a běžela. Když stála a začala se projevovat tím svým hopsáním, často u toho působila jako obrovský medvěd. Dupala, byla hlasitá a k nevydržení. Byla to ale prostě Marion. Veselá hromada chlupů. “Mamiiiii! Mamiiiiii!“ hulákala přes celý les. Zpomalila do klusu, aby mohla pečlivě koukat všude kolem sebe a mámu tak najít.
Trvalo to sice nějakou chvíli, ale nakonec její ňufáček a očička maminku našli. “Mamko!“ vyštěkla hlasitě a odrazila se ze zadních tlapek tak, že vyloženě vyskočila asi metr nad zem do vzduchu. Rozběhla se k ní takovou rychlostí, že ji málem povalila! Přitiskla se k jejímu teplému tělu a začala se s ní tulit. “Maminko, maminečko,“ tetelila se. Tělo se jí chvělo radostí. Chovala se pořád opravdu jako malá. Absolutně nevyspělá. Poté, co se od Wolfi oddálila, začala poskakovat kolem ní jako mamlas a do toho nasadila to svoje chrochtání. Takto se projevovala, když měla radost. “Mami! Tady je Thoran a taky Alfie! Thoran je můj kamarád, tamten, kterýho jsem ztratila, víš ne? A Alfie je novej kamarád tady ze smečky, je maličkej! Našla jsem ho plakat a naříkat tam u stromečků! A skamarádili jsme se! A společně jsme šli ven a narazili jsme tam daleko v Houštinách na další vlky! Byla tam vlčice s hnusnýma hnědýma ušima a nadávala mi! A taky bílá vlčice, co taky nadávala! A pak Thoráneček, kterýho jsem potkala! A Alfie tam byl se mnou! A pak jsme...pak jsem oživila květinku! Óóó mami! Oživila jsem kytičku! Moc jsem si přála, aby vyrostla a byla zase rozkvetlá, protože spinkala, a ona fakt vyrostla!“ chrlila jedno slovo za druhým. Pořád u toho nějak poskakovala z tlapky na tlapku, vrtěla ocasem a mluvila tak rychle, div se nezadávila! Doslova polykala svoje vlastní slova. Na chvíli ztichla, byla celá zadýchaná. Jak ale domluvila o té květince, radostně se otočila jako tryskomyš kolem své osy. Zahleděla se na Wolfi a usmála se. “A taky jsme tam uviděli nějakej...něco dřevěnýho, co se kutálelo!“ spustila znovu svoji slovní tsunami. “A tam jsme chytli všichni blechy! A taky vešky!“ hrdě pozvedla hlavu a vypjala svoji chlupatou medvídkovitou hruď. “Víš, že vešky a blešky pořádně koušou? Hodně lechtaj! Řekla bych, že jich mám po těle fakt hodně! Protože to jako kouše fakt moc! Ale pak jsme potkali společně jezevce mamko, a ti říkali, že musíme jednorožci vytrhnout ze zadku chlupajzny! Víš, že já sice nevím, co je jednorožec a jak vypadá, ale vím, že ty chlupy ze zadku budou smrdět!“ kulila na mamku oči. Málem se tu složila, jak nemohla skrz rychlá slova dýchat. “A jezevci jsou černí!“ dodala s táhlým zazubením a ohlédla se na své dva kamarády. “No Thoránku, Alfie, řekněte něco! Řekněte, jak jste potkali taky blechy a vešky! Jsou to naši noví kamarádi, víš, mami? Teda jako ne Thoránek a Alfie, myslím jakože blešky a vešky jsou naši kamarádi noví. Zabydleli se nám v kožíšku a šup! A prostě to bylo!“ a znovu se na Wolfi na pár chvilek natiskla. Prostě ji milovala. Její maminka. Jedinečná a nejlepší maminečka. “Neměla bych ty blešky pojmenovat?“ naklonila pak hlavičku zvědavě na stranu, přičemž jí u toho ouška spadla přesně tam, kam měla nakloněnou tu hlavu. A tak stála, koukala a usmívala se jak retardek. Ale byla spokojená. A veselá. A už dávno zapomněla, že chtěla mamču požádat, aby jí vyplakala slzičku na lísteček, protože to přece byla Beta!

<< Jezevčí les - přes eso

Zatímco Marion běžela a tak zcela nevnímala fakt, že nechala své dva kamarády někde za sebou, přemýšlela o jednorožci. Kladla si otázky typu „co to vlastně je“ a „jak vypadá“. Byla zadumaná a bezmyšlenkovitě tedy dál polo-rychlým cvalem mířila domů. Div, že si vůbec tu cestu do Sarumenu pamatovala. Až poté, co si toho jednorožce tak nějak ve své hlavě vykreslila a ukončila své nezodpovězené myšlenky, uvědomila si, že vedle sebe nemá mrňouse ani Thoránka. Na místě zastavila a otočila se zadkem k domovu a čelem k Jezevčímu lesu, který ale už byl dávno daleko za nimi. Nastražila svá spadená ouška a mlčky zírala někam před sebe. “Thoránku, Alfie!“ vyštěkla, a pak vyčkávala. Že jsem je zase neztratila, zabědovala ve své mysli a nešťastně si pofňukla. Proč pořád každýho ztrácím?! Smutně sklopila pohled k zemi a posadila se zadkem do vlhké trávy. Byl podvečer a rosa zaplnila celou Ježčí mýtinu. A Mari dál čekala a čekala. Nehýbala se z místa.
AŽ SE DOČKALA! V dálce uviděla dva vlky – jednoho menšího a jednoho většího. Vykulila očiska, vesele vyskočila na nožky a rozběhla se svým hravým skákacím během ke dvojici. “Uuuuh, uuuuh! Kluciii!“ jásala, zatímco se k nim blížila. Ouška jí skákala na hlavě, pleskala o sebe a ocas jí vlál někde vzadu za ní. No, naštěstí ho měla přirostlý k tělu, takže alespoň ten neztratila. “Už jsem se bála, že jsem vás ztratila!“ mňoukla tiše, když k nim doběhla a tulivě jako kočka se otřela o bok nejdříve Thoránkovi, pak Alfiemu. Pak kolem nich oběhla vesele kroužek, několikrát na ně pohodila přátelsky hlavou a zafrkala. Pak zaujala svůj klasický hrací postoj se zadkem nahoru a zůstala tak pár chvilek, přičemž u toho vrtěla energicky ocasem. “Tak co, tak co, našli jste jednorožce?“ zvědavě jim položila otázku a pak se postavila vedle nich. “Domů už je to kousek,“ ukázala tlapičkou směrem, kterým byl les. Nacházel se kus za mýtinou přes řeku Tenebrae. “Tak poprosíme maminku, všechno jí řeknu, i to, že máme blechy! Bude z toho všeho nadšená a bude koukat, co jsme zažili! Jo a taky jí představím tebe, Thorane, už jsem jí o tobě říkala! A třeba bude mít maminka něco dobrýho k jídlu! A pak najdeme Alfieho Pippu! A pak...a pak...“ na chvíli zamyšleně zmlkla. Ovšem poté vyhrkla: “A pak najdeme jednorožce a jeho zadek, abysme mu mohli vytrhnout z toho kaďáku chlap! A zanést ho jezevcům, ale možná ten chlup bude smrdět, tak ho do něčeho zabalíme!“ Rozběhla se zase směr domov. Nyní si už však dávala pozor, aby kluky neztratila.

>> Sarumen - přes Tenebrae

Jak si tak hopsala, poslouchala během své cesty Thorana a pokyvovala u toho hlavou. Občas se ošila či jinak podrbala, ale jinak byla v dobré náladě.
Když dorazili na místo, kde byl hlouček jezevců, na moment se zarazila, avšak pak se ke skupince bezostyšně, nevnímajíc ostatní, rozběhla. “Uuuh! Ahoj klucííí!“ zajásala, přičemž poblíž nich zaujala „hrací postoj“, s vystrčenou prdelí nahoru k obloze. V této pozici začala poskakovat kolem jezevců tam a zpět. “Jak se máte? Jste hezcí! Máte hezký čumáčky! Jak se jmenujete? Budete moji kamarádi?! Jezevce vidím poprvé!“ vychrlila na ně všechny své otázky, pak se postavila a k jednomu z nich si čichla. “Jste všichni kluci?“ pronesla zvědavě a zůstala na něj hledět.
Jezevci však pak najednou vyletěli a začali na vlky hučet. Mari se polekala a uskočila několik kroků vzad. Ošila se. Pak na ně zůstala hledět a po jejich sáhodlouhém povídání se zasmála. “Pane jezevec, vy máte ale roztomilej hláseček!“ zazubila se na něj a přicupitala zase o několik kroků blíž. “A co je vlastně jednorožeč?“ pronesla a pohled pak stočila na Thorana a Alfieho, kteří stáli o něco dál. “Thoránku!“ vypískla a přiskákala vysokými laňka skoky až k němu. “Thoránku, co je to jednorožeč? A kde ho seženeme?“ oblízla si čenich, na pár vteřin se zastavila, ale pak několikrát divoce přešlápla z tlapky na tlapku a u toho pohazovala energicky hlavou. “Alfie, u nás ve smečce bude určitě někdo, kdo nám věnuje slzičku!“ napadlo ji a vykročila směrem od skupiny jezevců. Pak se však zastavila. “A do čeho tu slzu vezmeme? Neměli by nám ti páni jezevci dát nějaké věcičky, v čem to přeneseme?“ otočila se zase zpět k jezevcům, čekajíc, že jí nějak poradí. Ti ale pořád byli schoulení v kroužku a nic neříkali. Mari se na ně teda vyprdla a vyrazila pro slzu. Měla v plánu ji hledat u nich ve smečce. To, že roznese blechy, nad tím vůbec nepřemýšlela.

>> Ježčí mýtina - přes eso

// promiňte, ale hodila jsem reakci už teď, stejně se pořadí už promíchalo.

“Blechy? Vši?“ zašeptala nevěřícně, byla překvapená. Nikdy o ničem takovém neslyšela. “A co to je? Co jsou blechy a vši? Myslím tím jako jak vypadají?“ zajímala se hned, ale to už obě vlčice vyrazily za mrňousem, který se rozběhl jako první tím správným směrem. Tedy Marion byla ta, co běžela jako první a co si jako první vybavila lesík, který je kousek odsud a který vzali okolo, ne skrz. Jenže potom, když už se rozběhla, tak si uvědomila, že vlastně úplně zapomněla na to, co bylo napsané na tom dřevě, takže...smůla. A tak nakonec byl první Alfie. Podívala se na Thoránka, který jí v té době, co zrovna zírala na odbíhající vlčice, vysvětlil, co je to vlastně jezevec. Párkrát pokývala hlavou a hloupoučce si oblízla čenich. “Aha. A jak se vlastně jmenuje? To zvíře s krátkýma nohama? Zapomněla jsem,“ zazubila se a s potutelným výrazem, kdy jí spadená ouška skoro překrývala oči, vyrazila za ostatními. “Co je hrozné?“ zeptala se nechápavě a lehce natočila hlavu do strany. Chvíli na něj zírala, ale pak se musela věnovat Houštinám, které jim dvěma stály v cestě. Houštiny byly husté a opravdu nepříjemně škrábaly, takže přejít je, to byla opravdu žůžo sranda. A když jí ta větev z keře šťouchla do těla poprvé, vzpomněla si, co vlastně teď tady na tom prostoru dělali. A taky si vzpomněla, že ji svědí tělo. “Aha!“ vyštěkla z ničeho nic a začala v těch houštinách, jak se tak prodírala skrz, akčně poskakovat. “Thoránku, co jsou to blechy a jak to vypadá? Zapomněla jsem se tě zeptat!“ vypískla a po očku se na něj ohlédla. Pak však přidala na rychlosti, aby jim ostatní neutekli. Byla si totiž tak nějak jistá, že by nechtěla ztratit Alfieho. Sakra, jak se vlastně jmenujou ty dvě vlčice? Říkaly mi jméno? A počkat, jsou to vlčice nebo vlci? A počkat, kam to vlastně šly? A kam šel Alfie?!! vykulila oči a opět jemně zvolnila tempo. Pohlédla na Thorana. Díky bohu, že tu byl s ní! Ona sama by jistě někde zabloudila. Nikdy si nic nezapamatovala déle jak pár minut. "Thoránku! Kam vlastně jdeme?! A Alfie šel tam, kam jdeme my? A ti dva vlci a s námi jsou obě vlčice nebo vlci? Řekli nám jméno? Zapomněla jsem ho zase? Nebo nic neřekli?" naprosto nešťastně do něj zabořila svá nevinná očka, doufajíc, že ji z jejích trablů vysvobodí.

>> Jezevčí les

ŘACH! Sud se rozlomil. Marion vyřkla ty otázky ohledně situace právě ve chvíli, kdy Alfie sud rozkřápl. Mari s sebou cukla, lekla se, nečekala to. Chvilku tak koukala, nečinně přihlížela, ale pak se usmála. “Alfie! Ty jsi ale talent!“ vyštěkla radostně a začala vrtět ocáskem. Nadšení však zanedlouho vystřídal údiv a šok, neboť bílá vlčice začala jančit a řvát jako na lesy. Mari zůstala nehybně stát na místě kousek od skupinky a pozorovala to divadlo, které Dipsi, sněhová vlčice, natropila. Nevědomky se při tom drbala zadní tlapkou na břiše, ale vůbec to nevnímala. Opravdu tomu nevěnovala žádnou pozornost. Až když ji tělo začalo svědit na vícero místech, si uvědomila, že se děje něco divného. “Ach, eh!“ začala poskakovat z tlapky na tlapku a nervně se ošívat. Tohle teda bylo pořádně nepříjemné! “Al-Alfie! Alfie taky tě to drbe? Svědí tě kožich?!“ vyštěkla po malém ryšavém stvoření a přiskočila k němu. U toho se ale divoce ošila a zakousla se sama sobě do plece. “To strašně svědí!“ pronesla, a zatímco ostatní studovali soudek s nápisem, ona poskakovala jako tele, škrábala se a pobíhala kolem jako totální střevo. Co to je? Proč ji najednou celý ten kožich svědí? Nějak to celé nepochopila a nepobrala. Nikdy se doma o blechách nebo veškách nemluvila, nevěděla, že něco takového existuje. Až když zaslechla „vyválet se v bahně“, zpozorněla. Na krátký moment přestala skákat a rozhlédla se kolem sebe, jestli tu někde nějaké to bahno není. Nebylo. Nešťastně si povzdechla a přihopsala ke skupince. “Co to svědí, proč mě svědí kožich? Co v tom sudu bylo?!“ zeptala se nešťastně šedé Evelyn, která vypadala tak nějak zkušeně. A navíc Mari připadalo, že se skoro neškrábala. Že by ji to pohltilo méně? “He, mohla jsem to chytit od té kytičky tam vzadu?“ napadlo ji a zabořila oči na Thorana, který se začal válet po zemi. Mari se rozhodla ho napodobit, proto se svalila na bok a začala se válet. Doprovázely to tiché sténavé zvuky, chrochtání či vrčení. Až co Thoran pronesl „jezevci“, zpozorněla. Vyhopsla na nohy a zvědavě nastražila ušiska. “Jezevci? Jsou to špindírové? Fakt?! A jak vypadá jezevec? (koukala stále na Thorana) A co že je to tam vlastně naspaný?“ uvědomila si, že vůbec neví, a přikročila k rozlomenému sudu, kde byla vyrytá ona adresa, kam měli jít. Pokývala hlavičkou, otřela si tlapkou svědící místo pod okem a pohlédla na Alfieho. “Jasně, takže Jezevčí les! Nebyl to ten les, který jsme obešli bokem? Jak jsme nešli skrz, Alfie?“ zeptala se vlčete, chvilku na něj koukala, ale pak se sebrala a vyběhla směrem, kterým sem přišli. “Alfie! Jdeme do toho lesa! Za panem Jezevcem! Za tím špindírou! Řeknu mu, že je to teda pěkná smradlavka!“ zavolala ještě na vlče, zahihňala se a zamířila z Houštin pryč. Pak se ale během velmi krátké chvilky (po několika běhových krocích) zasekla v pohybu a ohlédla se na ostatní. “Teda co že tam bylo napsaný? Jaká adresa? A jak se ten les vlastně jmenoval?“ nahnula hlavičku jemně do strany, až jí spadly uši na bok, a zmateně zamrkala. Zapomněla to.

// děkuju!

Alfie se rozhodl, že zůstane raději tak nějak od všeho bokem. Nezazlívala mu to, pouze ho po očku zkontrolovala, protože přeci tu byla ta starší ona a měla ho na starosti, že ano! “Thory, pojď s-eh-ah!“ zamračila se na bílou, která se očividně rozčílila a žduchla Mari tak, že chuděrka ztratila rovnováhu. Udělala několik kroků vzad tak rychle, že se jí nohy zapletly a ona spadla na zadek. Zůstávala tedy sedět na zemi jako trouba a zírala těma svýma velkýma očima na bílou. “Hele!“ vyštěkla najednou šokovaně, přičemž se začala pomalu zvedat těžce na nohy. “Proč jsi mi to udělala?! A proč na mě křičíš?!“ pomalým krokem se přiblížila zase zpět ke dvojici. A najednou se do toho přidala i to ucho od průjmu. Mari zlehka naklonila hlavu do strany, když si vyslechla od šedé tu její poznámku. Krátce se zamyslela. “Eeeh, mmmm,“ přešlápla z tlapky na tlapku. Co to sakra znamená „plácačka“? Nikdy to neslyšela. Měla bych se jí na to zeptat? A nebude se pak bílá ještě víc zlobit? Ještě než však stihla cokoliv říct, bílá se na ni rozkřičela. Mari se polekala. Cukla s sebou a ustoupila o několik nejistých krůčků vzad. Poslední krok ani nedokončila a nechala zvednutou pravou přední tlapičku od země, přičemž vyšokovaně hleděla na bílou, která se tu začala rozčilovat. Skelným pohledem pozorovala obě vlčice, a zatímco začala tiše pokňourávat, mrskala nervózně ocasem tam a zpět. “Kdo je Kjédoskůza? A co je démon z podsvětí?“ nešťastně vyřkla svoji otázku a smutně si kecla na zadek. Sklopila pak hlavu k zemi, zabořila pohled do země a tichounce zakníkala. Ta vlčice na ni byla teda ale sakra zlá! Ušiska jí visela dolů a zakrývala jí čelo. Byla opravdu rozesmutnělá, tohle už na ni byl až moc velký psychický nátlak. “Já nevím, kdo je kjedoskůza a taky co je to plácačka. Nikdy mi to nikdo neřekl. A nechci umřít,“ začala nalomeně brebentit. Pak zvedla pohled zase zpátky na vlčice, oči měla skoro zaslzené. “Jenom mě...“ přerušila svoji řeč, zase těkla očima na zem, pak zpět na vlčice a naprázdno polkla. Proč na ni poslední dobou každý křičel? Copak něco provedla? Snažila se, jak mohla, aby byla na vlky kolem sebe hodná. “Jenom mě zajímalo, co je v tom sudu,“ dořekla ostýchavě zbytek věty a s povzdechem si utřela opatrně svojí baculatou „vlčecí“ tlapkou srst pod okem. Nějak ji to tam zasvědilo. Posmrkla a ze sedu se postavila zpět na nohy. Zapátrala očima po Alfiem a Thoranovi, ale zůstala stát na místě. Nějak nevěděla, co by teď měla vlastně teda dělat. Koukla znovu bezradně na vlčice, které mezitím dupaly do sudu jako smyslů zbavené. Chvíli jí to trvalo, asi se i trochu bála, ale nakonec se odvážila udělat pár krůčků vpřed, aby se zase dostala o něco blíže sudu. A pak ještě jeden. A dva...a pak přicupitala jemňoučce jako baletka k věcičce a začala ji a dupající dámy obcházet kolem dokolečka malými rychlými krůčky. Pak na druhou stranu. Pak, když se zrovna dámy napřahovaly, do věci šťouchla hřbetem tlapky jako nějaká kočka a sud se odkutálel o kus dopředu. Mari se pobaveně zasmála. Byla tak...Neuvěřitelně jednoduchá. Lehkomyslná. Hloupá. Ale přesto úžasná. Neuměla si neužívat života, bavilo ji cokoliv! Milovala užívat si všech maličkostí, které jí každý nový den nabízel. “Takže jak se podíváme dovnitř?“ zeptala se všech okolo. Pak si ale čirou náhodou všimla něčeho v dálce, co ji velmi zaujalo. “Kytička!!“ vykřikla totálně fascinovaně a radostně zároveň, přičemž vlčecími hopsacími skoky s nataženýma tlapkama vpřed přispěchala k ní. “Uuuh! Ta je krásná! Fialková! Hele hele, pojďte se podívat! Alfie! To vypadá jako ta, kterou jsi mi dal za ucho, hele!“ očka se jí leskla. Byla totálně ve svém živlu. Milovala kytičky. Pak se ale zasekla. Zaňufkala naprázdno čumáčkem a tiše si odkašlala. Květinka měla zavřený květ, jakoby se ukládala ke spánku. Nebo že by na ni už byla moc velká zima? “Ta kytička je smutná,“ pronesla hloupoučce. Ach jo! Tolik si přála, aby se květinka otevřela. I ten stonek vlastně měla jakýsi povolený, bez energie. Byla povislá. Mari si to uvědomila až teď. Šťouchla do ní něžně a hodně opatrně packou. “Kytičko, ožij. Otevři se ještě. Chci se na tebe podívat,“ zaprosila fialku, přičemž si lehla jako sfinga a pak položila hlavu úplně na zem, že se ňufáčkem květinky dotkla. “Kyti, no tak,“ moc si to přála. V hlavě na to celou dobu myslela. Moc ji totiž mrzelo, že květinka umírá. ALE PAK! Pak jakoby se prostě něco stalo! Mari zvedla hlavu bleskově od země a fascinovaně na to zůstávala hledět. Šimralo ji v bříšku. Květinka se opravdu začala otevírat a celá ožívala. “Iiiii! Eeeeh! Uuuu! Aaa-Al-Alfie!“ snažila se přivolat svého kamaráda. Nemohla si však ani vzpomenout na jeho jméno, byla tím tak zaujatá. Cosi teda vykoktala. Bylo to naléhavé a hlasité, ale ani se tím jejich směrem nekoukla. “Kytička! Ožila!“ užasle a s úsměvem si k ní přivoněla. Nádhera! Šťastně vyskočila na nožky. Vzpomněla si, jak ji tehdy propůjčil život tu magii kytiček, když byla s Kasiusem a Kenaiem. Měla stejné šimrání v bříšku. Že by to zvládla ona tím, jak si to moc přála? Zvláštní. Nijak nad tím však hlouběji nedumala. Byla teď celá pryč z toho, co se přihodilo, měla hroznou radost. Smutek ji přešel a na všechny strasti, které se jí přihodily ještě před pár minutami, zapomněla. Ale pak si uvědomila, že tam vlastně leží ten sud, co ji tolik zajímal, takže neváhala, s kytičkou se zamáváním pacičky rozloučila, zavrtěla ocáskem a jako hromotluk – valící se koule – doběhla k vlkům. “Tak už jste něco zjistili? Co s tím sudem? Co se stane dál?“ zahalekala.

// snad to takto může být to objevení magie :) po domluvě s Falionkou i Wolfi, bude Mari mít magii Země.

Marion se zahleděla na bílou vlčici, která řekla, že by se mohli spakovat a odejít. “Heee,“ hlesla tiše, přivřela oči a zaostřila zrak. “Ale my se s Alfiem nikam nechystáme...že, Alfie?“ koukla na vlče a zakmitala ocáskem. Jak vrátila pohled na vlčici, všimla si, že si tam vlastně cosi schraňuje. Hned ji to začalo zajímat. “Žjova! Alfie! Dívej! Mají tu nějakou věcičku! Hele, Alfie!“ začala hlasitě povykovat a přiskákala vysokými skoky, kdy natahovala hravě přední tlapy daleko před sebe, až ke skříňce. Odstrčila tak svým mohutným tělem (nebyla to žádná ladná laňka, spíše medvědí sumo. Nebyla ale tlustá! Jen měla nadýchanou srst!) bílou. Vůbec se s tím nepárala. Prostě ji odsunula. Neudělala to však úmyslně, ona se prostě teď zajímala o tu sudovitou skříňku, nikdo jiný ji netankoval. “Uh, Alfie, pojď sem!“ zavolala na svého kamarádíčka, ostatní prozatím ignorovala. Zadkem přitom ještě šťouchal do bílé, když se začala štosovat k té věcičce. Přikrčila se, hlavu přiblížila úplně k soudku a natočila k němu ucho, aby si mohla poslechnout, jestli v něm něco je. Zaujatě poslouchala našpicovanýma ušima, ale nic neslyšela. Pak k tomu začala čichat a nakonec do toho jako nějaká kočka začala šťouchat tlapičkou. “Alfie, koukej, asi je to na hraní!“ usoudila pak. “Hele, hnědo-ucho, neporoučej mi, buď té lásky,“ pronesla zcela nezúčastněně a přitom se celou dobu věnovala soudku. Ona prostě tím, jak byla hloupá, byla takovým zvláštním způsobem upřímná. Byla svá. Pak se zahleděla na šedou. Proč je na mě zlá? Prohlédla si ji a pak protočila očima. Nechtěla být protivná, ale rozhodně jí nikdo nebude kázat, že má odejít! “Alfie, hnědka nás tu nechce. Je na nás zlá. Co si o tom myslíš?“ otočila kukadla na svého svěřence, přičemž si tlapičkou upravila květinku za uchem. “Jo a máš divný nohy,“ pronesla. “A vůbec, co si to tu samotný schraňujete. Thorane, pojď se na to podívat,“ vybídla svého přítele. Tyhle dvě vlčí dámy jí opravdu nesedly! A to se Marion neuměla chovat nepříjemně. Byla jen dutá. Takže byla hubatá. Ono totiž, nevadilo jí až tak, co říkaly, ale spíš jakým stylem to říkaly – u pokaděnýho ucha to bylo netrpělivé a nepříjemné, u ledovce zase chladné jako ta nejvíc zimní zima! A Marion prostě zajímalo, co v tom sudu je. "Jak to otevřem?" A co když..."A co když bychom to neměli otvírat? Co když se pak něco stane? Jako to bývá v pohádkách? Jo a umíte někdo kouzlit? Thoránku, umíš kouzla? Magická kouzla? Já ještě nevím, ale myslím, že budu mít od pana Života kytičky," začala meldovat. "Jakou máte nejradši magii?" usmála se na všechny jak trouba a bez rmknutí na ně zírala.

Počet bodů: 1
Směna: 1 bod za 15 mušliček :-)

Děkuji moc!

<< Jezevčí les

Les úspěšně obešli. Marion byla ráda, neboť by se nerada dostala do průšvihu. Obzvlášť, když měla na starosti někoho mladšího, než je ona. Prostě ji děsilo, že byl ten les tak velký a rozlehlý. “Taky to nechápu,“ pokývala hlavou, že nerozumí tomu, proč by na ni někdo měl být zlý.
Mířili k jakýmsi divným křoviskům. Tam se Mari nechtělo. Když si představila, že by se tama měla prodírat a brodit se, a ještě pak mít nějak špinavý kožíšek! Ani nápad! Chtěla to otočit, ale zasekla si hned při prvním pohybu tlapkou v bok. Ucítila pach. Velmi známý pach. Bylo na pár chvilek bezvětří, to jí napomáhalo k tomu, aby ho zidentifikovala. “Thoránek!“ pípla užasle. Stihla si uvědomit, že cítí ještě dalších několik pachů, ale pak silně zafučel vítr a pachy rozevlál. “Alfie, Thoran! Ten Thoran, o kterém jsem ti vyprávěla! Pamatuješ?!“ začala jančit. Její hlas byl naléhavý. Poskakovala na místě a celá potentěná blahem, že svého kamaráda po takové době našla, zavzdychala několikrát po sobě krátké: “eh, eh, eh!“ Nevěděla, jak má vyjádřit nadšení. “Půjdeme se tam podívat?!“ navrhla pak, ale aniž by vyčkala na odpověď, vyrazila svérázným krokem ke křoviskům. Bylo to tu však zarostlé a opravdu takové nepřehledné, takže tempo zanedlouho zvolnila a opatrně se křovím začala prodírat. “Opatrně Alfie, ať si neublížíš!“ varovala ho hned mateřským a láskyplným tónem, přičemž po něm furt očima koukala, jestli vše zvládá a nebo jestli mu má přispěchat na pomoct. Běžně by se na takové místo opravdu sama nevydala, měla by strach, ale ten Thoranův pach ji úplně uhranul. “A jinak určitě to bylo kouzlo, Alfíku. Newlin také umí kouzlit. Vykouzlil mi kytičky! Když jsem byla maličká!“ zazubila se. “Ale já to neumím. Nevím proč, ale ještě mi to nejde. Ale určitě se to naučím, že?“ pronesla. “Že, Alfíku?“ zopakovala znovu, aby ji on ujistil, že se to naučí. “A ty to umíš?“ zeptala se pak hloupě. Bože, vždyť byl malé vlče! Marion! Přemýšlej někdy! No, myšlení nikdy nebyla její specialita. To ale všichni v jejím okolí už asi ví. Teda aspoň ti, co ji znají.

Stačí číst pro ostatní až odsud

A pak se dostali až na místo, které nebylo tak zarostlé křovisky a vysokou trávou. Možná tak někde uprostřed celého území. A tam byla skupina vlků a nějaká divná krabička. Ta ji ale tolik nezaujala, nejspíš si jí ani nevšimla. Zajímal ji nyní pouze Thoran. “Jé, Thorane! Thoránečku!“ zapištěla radostně jako nějaká nanynka a rozběhla se ke svému kamarádíčkovi. Snad si ji bude vůbec pamatovat! Přivalila se k němu jako tank, málem u toho srazila dva další vlky, a objala ho. Pak začala poskakovat na místě jako pružinka. “Thorane, Thoránku, já jsem tě dlouho hledala!“ poskakovat přestala, divoce se na něj zazubila a pak ukázala tlapičkou na svého svěřence. “To je Alfie, můj nejlepčákovatější kámoš! Je z mé smečky! Je moc roztomilej a já ho mám moc ráda!“ přiťapkala zase k Alfiemu a otřela se mu čenichem o kožich. “Že je roztomilej?!“ zeptala se všech přítomných, jakoby je to snad nějak zajímalo. Pyšně u toho vypjala hruď, jakoby ho snad ona vyprdla na svět! Jakoby, jakoby!

<< Ježčí mýtina (přes Řiční eso)

Marion se květinka samozřejmě moc líbila. Ještě předtím, než se vůbec dostali k oné řece, jí tu květinku daroval a otřel se jí, možná že omluvně? O nožky. Zatetelila se blahem, srdíčko jí poskočilo. Nechápala proč, ale milovala jeho doteky. Ale udivovalo ji to, vždyť to bylo jen malé vlče! Tak proč se jí ty jeho doteky tak líbí? Zvláštní. “Děkuji, Alfrédovský dárce!“ zazubila se na něj a květinku chňapla do zubů...pak se ale zarazila. “Mohl bys mi ji dát za ucho? Aby mi nespadla,“ uculila se, přičemž se začala krčit blíže k zemi, aby na ni dosáhl. Poté, přilepená k zemi, čekala, než Alfredo vykoná svoji práci. Když bylo hotovo, zvedla se a teprve poté se vydali k řece a začala mu povídat onen příběh.
----------
Marion si teprve za několik chvilek poté, co nikdo na její oznámení o přicházejícím dešti neodpověděl, uvědomila, že Alfieho nemá u sebe. Zatuhla na místě a vykulila očiska. “Al...Alfie!“ „Al“ zamumlala tiše, ale „Alfie“ už vyštěkla. Otočila se na zadních tlapkách jako blesk a několika skoky zmenšila vzdálenost, která je od sebe dělila. Měla strach. Přepadly ji obrovské obavy, že opět ztratila někde v dálce svého kamaráda. Ty hloupá! Musíš čekat! Musíš se dívat!! Pokárala snad poprvé za život samu sebe a s viditelnou nejistotou v očích zírala před sebe do dálky. Naštěstí při ní očividně stál pan Život, a Alfredo se zanedlouho objevil. Hlasitě si oddechla a na tváři se jí mohl tak zase objevit spokojený veselý úsměv. “Alfie!“ přihopkala poklusem k němu a zohnula k němu hlavu, aby ho mohla oblíznout za pravým ouškem. “Omlouvám se, utekla jsem ti. No normálně jsem se k smrti lekla, že ses mi ztratil!“ pověděla mu tiše přímo do toho ouška, za kterým ho oblizovala, a něžně se pousmála. Pak hlavu zvedla do normální polohy a vykročila dál. Nyní již pouze polorychlým klusem. “To totiž jsem si vybavila tu chvíli, jak jsem ztratila svoje dva kamarády, Thorana a Delivena, víš? A lekla jsem se, že tebe jsem taky ztratila! Ale já bych tě Alfie moc nerada ztratila, protože je mi s tebou hrozně dobře, víš? Ale nevím, proč. Ty víš, proč je mi s tebou dobře? Jsi moc roztomilej a miloučkej vlček,“ zazubila se na něj a přehopsla jakýsi kus tlustého klacku, který se jí připletl pod nohy. “Jooo a vidíš to!“ bliklo jí najednou v hlavě a ona si vzpomněla, že nedopověděla ten příběh o černobílém zrůďákovi od řeky Tenebrae. Nebo že by podvědomě slyšela Alfieho upozornění, které vyřkl, když utekla od řeky? “Takže ten černobílej chuligán na mě normálně zaútočil! To bys nevěřil, jak si mě podal! Protože jsem se mu snažila pomoct!“ naprosto vážně několikrát přikývla a zpomalila do kroku, aby si oba dva trošku oddechli. I když Mari byla poměrně vytrvalý běžec, takže jí to zase takový problém nedělalo. Blížili se však od řeky přímo k lesu, a to se jí zrovna dvakrát nelíbilo. Měla z lesů obavy. “Ty Alfie, vezmeme to kolem lesa, ne skrz. Bojím se, že se ztratíme,“ pronesla jen tak mimochodem a zamířila tedy nějak po louce kolem stromků. “Jono a on teda na mě zaútočil a skoro mě shodil do té řeky, ale pak si to asi rozmyslel a nechal mě být. A pak normálně jedním totálně mega skokem utekl. Nikdy jsem takovej velikajzňáckej skok neviděla!“ Celá zadýchaná mu konečně celý příběh, který už si stejně nepamatovala úplně přesně tak, jak se udál, dopověděla a na konci toho všeho hlasitě vydechla. “Tak, to bychom měli,“ zazubila se. “Alfie, jsi roztomilej, víš to?“ z ničeho nic z ní zas vypadlo jakési moudro, které se ale vůbec, totálně vůbec, netýkalo tématu, které ještě před půl minutou řešili. Usmála se jak měsíček na hnoji a s veselým poskokem pak vyrazila vpřed klusem. Ani netušila, kam jdou.

>> Houštiny