Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ještěří lučina (přes Orlí dráp)

“To nevadí, že nemáš rád vlky. Každej je nějakej,“ letmo se na něj usmála. Popravdě ji však to, co Thoran řekl, nutilo přemýšlet. Jak se narodila ona? Nedocházelo jí, že ej hloupá, nemyslela si to o sobě. Měla jen dojem, že občas něco pomaleji chápe a občas ztrácí schopnost orientace v prostoru. Jinak se ale považovala za plnohodnotnou vlčici. Neměla nižší sebevědomí nebo tak něco, možná to ale celé bylo jen díky tomu, že na ni během jejího života mimo Styx nebyl ještě nikdo pořádně zlý. Nikdo jí nic nevyčítal a neposmíval se jí, žila v láskyplném domově. “Já mám asi docela ráda vlky,“ pronesla. “Ale moc si nepamatuju jejich jména. Taky si je moc často nepamatuješ?“ tázavě na něj koukla. Jí prostě nedocházelo, že je jiná oproti ostatním. Byla na to až příliš natvrdlá a zpomalená. Ale kdyby to slýchávala často z různých stran, kdo ví, co by se po čase stalo.
Stmívalo se. Sněhu bylo všude plno, stále byla velká zima a Marion se to všechno přestávalo líbit. Nebyla to zimní vlčice, milovala jaro a léto. Kytičky a stromečky. “Kdy ta zima skončí?“ zastavila se u řeky, jejíž tok pomalu zamrzal. “Já...“ odmlčela se. Všude okolo nich bylo ticho, byli tu jen sami dva. Stále stojíc u břehu řeky se podívala Thoranovi do očí, musela se uculit. Thoran se jí moc líbit, už od prvního setkání. Měl takovou krásnou barvu srsti, jakou ještě na nikom neviděla...a ten pohled? Ledově studená barva očí ji přiháněla k šílenství. Nebyly prostě jen modré, jako měla její maminka nebo jiní vlci. Byly takové...opravdu jako led. Marion se v nich začala ztrácet. “Já bych moc chtěla, abys přišel k nám. Nechci se od tebe zase ztratit,“ mrkla, pak zatěkala očima ze strany na stranu a pohled sklopila pohotově na zem. Snad jakoby se styděla. “Mám strach, že tě už víckrát nenajdu, když od tebe zabloudím,“ naposledy na něj vzhlédla. Koukala na něj jak porcelánová panenka. Zelená lesklá očka, psí uši, nevinnost...byla prostě roztomilá. Marion v sobě neměla snad ani špetku zkaženosti a zla. “A to nechci. Protože...“ stiskla rty k sobě, otočila se na tlapce a vyrazila klusem dál. Dostala strach – cítila se až příliš zmatená. Nerozuměla svým pocitům. Proč jí tak hrozně rychle tlouklo srdce? V krku ji štípalo a těžce se jí polykalo. Připadala si nervózní. Zalitovala, že lépe nerozumí sama sobě a svým pocitům. Pak by přesně věděla, co je tohle za zvláštní pocit. Bohužel s tím neměla zkušenosti a tak nemohla nic ohledně své maličkosti vydedukovat.

>> Východní úkryt

LÍSTKY ZA POSTY

Prosím o 4 lístečky za posty z dat: 15.1., 17.1. a 6.2.

Děkuji

// Loterie 4

<< Kopce Tary (přes Nad kopci)

Vesele ťapkala a poskakovala kolem Thorana jako nezbedné malé vlče, přitom to už byla dospělá dáma. Podívala se na něj, když odsouhlasil její návrh o hře, a pak párkrát přikývla. “Dobře, tak jen my dva!“ zatetelila se a zavrtěla táhle ocasem. “Ale někdy stejně nějakou paní vlčici nebo pana vlka potkáme,“ zazubila se. Chtěla mu připomenout, že na tomto světě nejsou sami a společnosti se nevyhnou. “A proč vlastně nemáš rád vlky?“ na moment se zastavila přímo před ním čelem, zakoukala se mu do očí a zůstala na něj hledět. Usmívala se. Pak ale poskočila, pohodila hlavou a zase se rozklusala pryč. “A chtěl by ses přidat k nám do smečky? Pan alfák Morfák by tě určitě přijal,“ byla si tím jistá a nepochybovala o tom.
Ohledně magie už se moc nevyjadřovala. Jen ji zajímalo, jak by se v ní vlastně mohla zlepšit? “A jak se taková magie trénuje? A na co vlastně je dobrá? Ještě jsem nikoho ve svém okolí neviděla magii používat.“ Pak její hlavou ale projel záblesk vzpomínky, jak ji černobílý vlk u řeky ohrozil právě nějakou magií. A pak dvěma obrovskými skoky zmizel. “Vlastně jednou!“ vyhrkla. “Jednou jeden vlk dělal, že je hrozně nemocnej a něco ho bolí, tak jsem se ho přišla ptát, co mu je, abych mu mohla pomoct, ale on na mě zaútočil, jakoby najednou měl té energie až až. Ale já mu jenom chtěla pomoct,“ zpomalila do kroku a začala se rozhlížet kolem sebe. Nevěděla, kam by měla jít? Jak by měla pokračovat. Ohlédla se na svého společníka a očima mu jasně dala najevo, aby jejich výpravu nyní vedl on. “Už bych se chtěla někde schovat,“ pípla tiše. Jak ona byla ráda, že tu není sama, ale je tu s ní její ochránce.

>> řeka Kierb - přes Orlí dráp

// Loterie 3

<< Jezevčí les (přes Lužiny)

“Jo aha, to je vlastně fakt, to mi vůbec nedošlo, hehe,“ zazubila se, když jí připomněl, že hloubit nory nepůjde. “Ale když někde bude velká kupa sněhu, klidně bysme mohli zkusit něco udělat, že? Vyhloubit díru, a z té díry použít ten sníh a něco postavit. Třeba Vlčuláka. Nebo klidně nějakej velkej kopec! Jo? Vlčí kopec. Bude to Thoranský kopec slávy,“ začala vedle něj poskakovat jako nějaké děcko. Uši jí skákaly nahoru a dolů, oči jí vesele zářily. Měla radost, že je tu Thoran s ní. Na všechny útrapy s Alfiem nyní zapomněla, vypustila to z mysli. Jó, vypouštět myšlenky, to jí šlo moc dobře. “A mohli bysme si něco ulovit. A taky někoho nového poznat, co říkáš? Mám ráda nové vlky, ale popravdě si nikdy nepamatuju jejich jména, ale teď je to v pohodě, protože jsi tu se mnou ty a vždycky mi to řekneš, když zapomenu! A taky s nima můžem postavit ten kopec nebo vlčuláka, ale když s nima postavíme kopec, nebude to pak jen náš kopec, musíme si postavit vlastní kopec! Jo a ještě mě napadlo, že můžeme spolu klouzat z nějakýho velikánskýho kopce po zadku! Protože sníh klouže!“ mluvila strašně rychle. Až se jí skoro pletl jazyk. A navíc mluvila za věčného poskakování skoro bez nádechu, takže poté, co to dořekla, byla značně zadýchaná. Přestala skákat, začala se vydýchávat, ale u toho pořád koukala do jeho očí. Usmívala se. “Takže máme velké plány...my dva...společně. Že?“ zklidnila svůj divoký rozdováděný hormon a přiblížila se mírně k němu. Tlapkala přímo vedle jeho boku. A pořád se přibližovala...až do něj jemně šťouchla. Pak teprve s přibližováním přestala. A jak tak šli vedle sebe, Mari sledovala, jak se jim propojuje pára, která vychází z jejich tlamy, zatímco dýchají či mluví. Vždy se propojila a pak zmizela.
Koutkem oka si Thorana pořád prohlížela. Jeho tvář a jeho oči. Líbil se jí. Moc se jí líbil už od prvního setkání. A navíc na ni nikdy nebyl škaredý, vždy se k ní choval s úctou a něžně. “Vážně?“ podivila se, mírně zpomalila a u přemýšlení zůstala hledět do země. Pak pár kroků popoběhla a zase se na něj nalepila. Osobní prostor? Ten byl ten tam. “Takže když se mi tehdá podařilo přimět tu kytičku na zemi, když tam byl ten sud, aby ožila, jak spinkala...Tak to nebyla náhoda? Takže myslíš, že...vážně jako pan Život dovolil, abych měla magii Země?“ úsměv se jí čím dál tím více rozšiřoval. Srdíčko jí radostně plesalo a ocásek začínal zase chytat hyperaktivní móresy. “Takže mám magii kytiček?! Tak to je vážně skvělý!!“ začínala být krapet hlučná. A protože zrovna procházeli kolem lesa, její hlas se v něm začal ozývat. Nesl se jím jako hlučný kostelní zvon. “No teda! To až řeknu mámě, ta bude koukat! Bude mít radost, že? A takže když mám magii kytiček, můžu ovládat květinky, že?“ začala se usmívat a jak kráčela vedle něj, začala tak divně pohopkávat. Bylo to spojené s její radostí. “To znamená, že žádná kytička už nikdy neumře! Budu chodit mezi nimi a budu je oživovat, jo?“
Zatímco ona se radovala z nynější situace, dorazili společně až k nějakému kopcovitému terénu. Bylo tu hodně vyvýšenin, byly vidět dokonce i pod nánosem sněhu. “Ale Thoránku, mě se tvoje očička moc líbí, víš? Máš je hezčí, jak kdyby byly zlaté. Líbí se ti tvoje oči?“ jak šla vedle něj, nenápadně ho „pohladila“ ocasem po jeho zadku a ocasu. Jakoby ho tím ocasem objala. Pak se uchechtla a poskočila několik cvalových kroků vpřed. “Už bude za chvilku tma, pospěš!“ zavolala na něj a přidala na rychlosti. Nesprintovala, pouze tak poklidně cválala. Ale tempo to bylo takové rychlejší, Mari totiž byla docela dobrý běžec. Sice ťunťa, ale rychlík.

>> Ještěří lučina (Nad kopci)

// Loterie 2

Mari se pořád usmívala jak telátko, ale poté, co jí začal vysvětlovat znovu tu situaci s Alfredem a vyřkl to slovo „logicky“, úsměv jí zmizel. Vzorně se posadila, nastražila svá klapatá ouška a snažila se nahodit inteligentní a hlavně vážný výraz. “Poslouchám, pane učiteli!“ vyhrkla hned s kratičkým zazubením se. Ale pak se snažila být opravdu vážná. Zatímco on povídal, ona pokyvovala hlavou. A když to dopověděl, chvilku na něj tupě zírala, ale pak pověděla: “Už tomu rozumím. Máš pravdu,“ postavila se zpět na nožky, oklepala ze svého kožíšku sníh a přišla blíž k Thoranovi. “Já vím, rodiče jim umřeli a žít bez rodičů...Neumím si vůbec představit, jak bych svoje dětství prožila bez maminky. Já už o ní před Alfredem vůbec nebudu mluvit a budu se chovat trošku jako jinak. Víš, jak to myslím ne?“ napřáhla pravou tlapičku před sebe a několikrát s ní máchla před Thoranem. Dvakrát do prázdna a až napotřetí se jí povedlo dotknout se jeho hrudníku. Jeho srsti. Chtěla ho pohladit. “A proč si to nemám myslet? Mě připadáš moc chytrý, Thoránku,“ usmála se a pak se usmála ještě 2x tolik, když zahlédla tu radost z toho, že by si spolu mohli najít jeskyni. “Bohužel neznám, ale určitě nějakou najdeme, jo? Půjdeme spolu a najdeme něco, kde se budeme moct schovat. Třeba i nějakou noru. Nebo si můžeme něco vyhloubit,“ navrhla a rozešla se pryč z lesa. Byla ráda, že je tu Thoran s ní, ona by určitě sama zabloudila. Ztratila by se.
A tak společně kráčeli hlubokým sněhem. Sem tam vysvitlo sluníčko, sem tam se zatáhlo a sem tam zafoukal studený vítr. “Máš radši teplo nebo zimu?“ napadlo ji. A když se jí pak zeptal na ty oči, překvapeně na něj během chůze koukla. “Mám zlaté oči. Tobě připadají zelené? To je zvláštní, ne? Vždycky jsem měla zlaté oči,“ zazubila se. “Zelené...Proč zelené? Co znamená zelená barva? Myslíš zelená jako kytičky?“ začala nad tím přemýšlet. Nezkoumala to však nijak dopodrobna, pravděpodobně jí ani ten důležitý význam změny očí zatím ani nedocházel. Nevěděla, že změna barvy očí souvisí s objevením magie. “A tys je měl vždycky modré? Jaký jsi byl jako malý vlčák? Když jsi byl vlčátko...“ napadlo ji. Ještě nikdy se ho na minulost neptala. A nebo ptala a zapomněla to. To však nebylo u její maličkosti nic neobvyklého.

>> Kopce Tary - přes Lužiny

// Loterie 1

“Na další výpravu? Jééé,“ usmála se. “Škoda, že jsem tam nebyla s vámi, přišla jsem o společný zážitek,“ zamrčela nespokojeně. Slzičky už se jí z oček naštěstí vytratily, a to hlavně díky tomu, že se ji Thoran snažil ukonejšit a volal vhodná slova. Povedlo se mu to. Pokyvovala hlavou, moc ji zahřálo u srdce, že se jí Alfie plánuje omluvit. I když si vlastně po Thoranově vysvětlení nebyla vůbec jistá, jestli se zrovna on má za co omlouvat. “Chápu. Takže bych před Alfiem neměla mluvit o svých rodičích, protože on už žádné nemá,“ vzdychla. “Ale jak poznám, že už někdo nemá rodiče? Když o nich začnu mluvit a on už je nebude mít, bude mu to stejně líto jako teď Alfiemu, ne?“ snažila se to celé pochopit a proniknout do toho tím svým určitým typem přemýšlení. Zpomaleným přemýšlením. “No a nebo nemám o svých rodičích radši mluvit vůbec, abych někoho nezranila? Co myslíš? Ty vždycky znáš odpověď, tak co?“ zůstala na něj hledět a nespouštěla pohled z jeho očí.
Na Gallirei krátce vysvitlo slunce. Byla tu zima a vítr, ale svítilo sluníčko. Marion milovala sluníčko. Ale milovala vlastně i sníh. Milovala všechno! Ale ze všeho nejvíc milovala květinky. “Thoránku, škoda, že ve sněhu taky nerostou nějaké kytičky, že? Třeba sněžné kytičky. Mohly by být bílé s barevným prostředkem, že?“ zazubila se a párkrát hravě poskočila na místě. “A kde najdeme nějaký úkryt? Můžeme se spolu...nooo...přitulit a přespat! Nějakou jeskyni! Že?“ mrkla na něj a laškovně vyplázla jazýček. Kdepak se to v ní jen bralo?

Kroky blížícího se vlka neslyšela, pouze hleděla někam před sebe. Tma byla zde v lese ještě hustší a silnější jak někde jinde. A nastala tu také rychleji oproti jiným místům. Slunce sice teprve zapadalo, ale tu byla už skoro noc. A tak až tehdy, když uslyšela výkřik přímo za sebou, ohlédla se. Thoran. Přiběhl a zachumlal se do její medvídkovité srsti. Mari chvíli nečinně stála, avšak poté mu objetí akčně opětovala. Stále vzlykala. “Vrát-til s-s-ses pro-pro m-mě,“ vydolovala ze sebe tichoulince přímo do jeho ouška. Pak už jen položila hlavu do jeho srsti a zavřela oči. Stres a strach, že zabloudila a ztratila opět všechny své blízké, z ní začal pomaličku opadávat. Zůstávala na něj natisknutá, nepouštěla ho. “Měla jsem strašnej strach, že už tě zase neuvidím. Že jsem tě zase ztratila, protože jsem šla od Alfieho a od tebe pryč. A pak jsem tu byla sama a nikde nikdo nebyl. Ani blechy v kožichu jsem nenašla,“ stěžovala si bezradným, nevinným tichým hláskem. Byla tak zranitelná.
Po chvíli se od něj odtáhla a zahleděla se mu do očí. Usmála se. Byla moc ráda, že ho vidí a že se pro ni on vrátil. “Kde jsi byl? A kde je Alfie? Je na mě pořád naštvanej? Moc mě mrzí, že jsem ho naštvala a ublížila mu, nechtěla jsem. Chtěla bych se mu omluvit, nemyslela jsem nic špatně, jen jsem mluvila o mamince, neřekla jsem přece nic špatně, ne?“ zase se jí zalily oči slzami. Chrlila na něj svoje pocity a myšlenky naléhavým hlasem. Pak, až dopověděla, zůstala jen tiše stát a koukat.

“Jak mluvím o mé mamince?“ hlesla nechápavě a naklonila hlavičku do strany, takže jí spadly ouška na bok. “Ale když máš někoho rád, mluvíš o něm hezky, ne?“ pochopila to až teprve co řekl, že on už rodiče nemá. “J-je Alfie, já,“ mluvila tiše. Byla to křehká a zranitelná duše, opravdu jí příliš nešlo se nějak obhajovat. Udělala dva krůčky zpět, protože na Alfredovi poznala, že je naštvaný. Rozohněný. Nechala ho mluvit, ale nelíbilo se jí, jak na ni křičí. Alfie stále zvyšoval hlas, obcházel Thorana i ji a trestal ji za něco, co nevědomky provedla. A pak, když hlas zrzka utichl a on se odklidil dál od nich, mohla konečně vydechnout svůj zatajený dech. Stála tam jako zamrzlá. Koukala upřeně před sebe a snad měla strach i dýchat. Když k ní pak přišel Thoran a pověděl jí klidným hlasem to, co pověděl, stekla jí po tváři slza. A pak další a další. Rozplakala se. Snažila se však nevzlykat, nechtěla na sebe upozorňovat. Styděla se. Provedla něco, co opravdu vůbec nechtěla – ublížila nevinnému vlčeti. A ještě ke všemu byla tím Alfieho výstupem tak polekaná. Byla smutná. Ještě chvíli postávala vedle Thorana a vyslechla si to, jak se jí Alfie omlouvá, ale pak se otočila zády ke všem a rozešla se pomalým krokem pryč z lesa. Marion byla velmi citlivá a nyní se cítila opravdu provinile a špatně. Velké teplé slzy se jí koulely po chlupatých buclatých tvářičkách a konečně, když byla dál ode všech, mohla pláč nechat z jejího těla odcházet přirozeně tak, jak je. Vzlykala a plakala. Schoulila se do klubíčka někam pod nějaký strom do studeného sněhu a osaměla. Zanedlouho vše kolem utichlo a mimo vítr, sněžení a její vzlyky nebylo slyšet vůbec nic.

Mari najednou ztratila přehled o čase. Zůstala totiž ležet pod tím stromem a odmítala vylézt. Přemýšlela nad tím, co řekla a co řekl Alfie. Pořád dokola. Hlodalo ji svědomí a navíc uvnitř sebe zpanikařila. Nevěděla, co by teď měla dělat. Najednou i zapomněla na to, kudy vede cesta domů. Ztratila se. Byla bezradná. Přála si, aby tu s ní byla máma nebo táta. Nebo někoho, koho moc dobře zná a u koho měla jistotu, že by ji tu nenechal samotnou. Ale měla vůbec někoho takového? Delivena už neviděla hodně dlouhou dobu a Thoránek někam odešel a nechal ji tu. A nebo to byla její vina? Zase ztratila ona jeho? Vykulila oči a nastražila uši, jestli neuslyší nějaké zvuky v okolí. Ale mimo silného větru, který způsoboval to, že jí byla opravdu zima a byla prokřehlá, nebylo slyšet vůbec nic. Slunce zapadalo a blížila se noc. Kolik dní nebo nocí tu ona proležela? Byla opravdu úplně mimo. Nepamatovala si, jak dlouho tu ležela a nevěděla, jak by se měla vrátit domů. Na jejím kožichu byl nalepený sníh a sněhové vločky. Vstala, oklepala se a rozhlédla se po okolí. Měla zarudlé smutné oči, byla unavená a vyčerpaná. “Haló? Je tu někdo?“ zavolala někam doprostřed do lesa. “Haló? Zůstal tu někdo se mnou?“ začala znovu plakat. Kdykoliv se cítila špatně či bezradně, řešila to pláčem. Ona to prostě jinak neuměla. Cítila se tak špatně...Tak sama. “Já nevím cestu domů, zůstal tu někdo prosím?!“ zahulákala uplakaně a zmateně se rozhlížela po okolí. Vítr ji ohlušil, neslyšela a necítila nic. Marion bohužel patřila spíše k těm psychicky (i fyzicky) slabším jedincům. Sama nezvládla vůbec nic.

<< Řiční eso

Mari byla překvapená, když na ni Alfie zareagoval vrčením. Chvilku na něj mlčky koukala, párkrát zastříhala oušky a pak si tiše povzdechla. Přicupitala za Thoranem a kráčela po jeho boku. “Alfie je asi naštvanej,“ pronesla polohlasem tak, že to mohl slyšet i sám Alfie. Dál se tomu už nevěnovala. Ona si neuvědomovala, že by něco udělala špatně, tak to nechala být. Netušila, proč se Alfie z ničeho nic naštval, ale byla si jistá, že pokud to bude trvat déle, bude žadonit, aby jí řekl důvod, proč je na ni naštvaný. Přece jsem ale nic neudělala, ne? ALe na druhou stranu by se Alfie nenaštval jen tak...ne? Byla trochu zmatená.
Dorazili zpět do Jezevčího lesa, který Marion poznala už z dálky. “Ano, dobře, dobrý nápad. Ulovíme si něco předtím, než se vrátíme domů,“ pousmála se, koutkem oka na něj pohlédla a ještě přišla o něco blíže ke skupině jezevců, která byla stále na tom stejném místě, jako byla předtím, než odešli hledat přísady. “Co teď? A kde jsou ty dvě vlčice? Myslíš, že přijdou? Měli bysme počkat? Nebo položíme ty přísady k těm pánům jezevcům? Mám je oslovit?“ koukla na Thorana s jasnou otázkou v očích. On byl něco jako její anděl strážný. Její průvodce celým tímhle (pro Mari) zmateným světem. Držel nad ní své ochranné tlapy a ona věděla, že se na něj může kdykoliv obrátit a také spolehnout. Neznali se sice tak moc dlouho, ale tak nějak to z něj cítila. Byl to její nejvíc nejlepší kamarád. Zůstala na něj tedy hledět a vyčkávala, jak on posoudí situaci a co na to celé řekne. Po očku zkontrolovala mrňouse, že je tu s nimi. “Alfie, nebuď naštvanej,“ pošeptala mu tiše směrem k jeho oušku, protože stál kousek od ní. Oči měla stále přilepené na Thoránkovi, ale komunikovala se zrzkem. “Co jsem udělala?“ už ji začínalo zlehka pohryzávat její svědomí. Měla strach, že něco provedla. A ten pocit nesnášela.

<< řeka Tenebrae - přes Ježčí mýtinu

Bylo moc roztomilé, jak se Alfie proplétal Maričce mezi nožkami. Jí se to líbilo. Vždycky se na něj usmála a jemně do něj dloubla čenichem, aby mu dala najevo, že je to její oblíbený kámoš. “Jojo, sníh, to je přesně ono. Zní stejně tak hezky, jak vypadá, že?“ zavrtěla ocáskem. Jó sníh, ten byl parádní. Radostně na něj s velkýma vypoulenýma očima stočila pohled, když se jí přislíbil, že její návrh o přidání se k její rodné smečce promyslí. “Vážně?!“ vypískla s mírným nadskočením všemi čtyřmi nad zem. “Tak to bude super! A určitě...nemusíš se vůbec být, já se...zeptám se mamky! Určitě by se s tím něco dalo dělat, zeptám se jí hned, jak přijdeme domů, jo? A určitě se u nás můžeš i najíst, pozvu tě! A kdyby u nás doma nic k jídlu nebylo, můžeme si společně zkusit něco ulovit,“ usmívala se dál jak měsíček na hnoji. Byla totálně blažená. Tehdy, když se od něj odpojila, na něj musela pořád myslet. Moc se jí tehdy líbil. Bylo jí s ním dobře. A pak najednou s ním ztratila ze dne na den kontakt. A hrozně ji to mrzelo. Ale teď je tu zase s ním a prostě...byla opravdu nadšená. Koukla na Alfieho. “Alfie!“ oslovila ho, když vlče mlčky kráčelo přímo za nosem a nevšímalo si jich. Mari bohužel nepoznala, že mu není úplně do zpěvu. Přicupkala k němu a už mu pověděla honem rychle svůj návrh: “Co kdybys šel s námi potom lovit? Můžeme to vyzkoušet! Co myslíš? Zní to jako super, ne?“ A tak dál a dál trojice ťapala, dál a dál na ni sněžilo a dál a dál tu skvělou trojici urputně svědily a kousaly malé zlobivé blešky a vešky v jejich kožíšcích.

>> Jezevčí les

<< Ohnivé jezero - přes Kopretinku

Trojice šlapala víceméně mlčky. Občas někdo něco zamumlal na její otázku, ale protože oba dva nesli v tlamě důležité věci na lektvar, které by ona jistojistě někde vytrousila snad ještě dřív, než by se jí dostaly do tlamy, byli po většinu času ticho. A tak Mari ťapala a ťapala. Přemýšlela nad tím, jak se mění rychle roční období a jak přichází znovu zima. Její druhá zima. Na tu první si až tak moc nepamatovala, nicméně nějaké záblesky jí v hlavě zůstaly. Věděla, že to bílé, co padá z oblohy, je studené a budou jí pak zebat tlapičky. “Jak se jmenuje to bílé, co prší?“ po očku koukla na Thoránka, a zatímco jí hlavou šrotovaly další nedůležité, zbytečné a často marné myšlenky, se s ní Alfie pomazlil. Pomazlení mu opětovala a usmála se na něj. “Víš, Alfie, že jsi nejlepší vlče, jaký jsem zatím poznala? Teda jsi aji jediný vlče, jaký jsem poznala, ale jsi aji nejlepší, víš jak. Jsi hodnej a vůbec na mě nejsi zlej! Jsi můj nejlepšejší kamarád! Opravdu! A Thoránek taky! Já vás mám úplně nejradši! Měli byste ještě potkat Delivena, to je taky fakt dobrej kámoš, je taky hodnej. No a napadlo mě, Thoránku,“ obklusala kolem vlka kolečko tam a zase zpět a nakonec stanula po jeho boku. “Nechtěl bys zkusit poprosit mamku, jestli bys nemohl k nám domů? Co budeš dělat venku sám? Bude zima a hodně toho bílého, co teď padá z oblohy. No a taky bys měl hlad. A já bych vás oba moc ráda měla ve smečce, protože...protože...“ sesunula pohled pomaličku k zemi. “vás nechci zase ztratit. Vždycky ztrácím vlky kolem sebe, někde je nechám a zapomenu, kde jsem je nechala a pak už je nenajdu,“ její tón hlasu byl o dost smutnější než před chvílí. Byla to citlivá duše. Omluvně se na Thorana podívala, usmála se na něj a to stejné udělala i na Alfieho. “Jste moji úplně nejvíc nejlepší kamarádi,“ zavrtěla ocáskem a následně bezostyšně vrazila plnou parou do řeky. Byla ledová, avšak ne zamrzlá, na to bylo ještě moc teplo. Studilo ji to, ale nic moc si z toho nedělala. Byla opravdu jako dělo, prostě si nebrala servítky s ničím a šla. Šla do všeho po hlavě! “Už budeme u pánů jezevců, kluciii,“ zaradovala se pak. Šla dál a dál, aniž by si zkontrolovala, jestli jdou kluci za ní. Byla lehkomyslná. “Zeptám se těch pánů, jestli znají moji maminku Wolfi. Řeknu jim, že ty slzičky vyplakala ona, protože jsou to moc vzácné slzičky! Protože jsou od mojí maminky! Víte, že moje maminka je úplně ta nejvíc nejlepší maminka na světě? Lepší neexistuje! Co myslíte?“ vesele pronesla další svoji super řeč (i když oni dva chudáci sotva mluvili) a s úsměvem od ucha k uchu se ohlédla na své dva kamarádíčky. Až teď zjistila, že jsou trošku pomalejší jak ona – nejspíš kvůli tomu, že nesli oba dva drahocenný náklad v tlamě. Takže se tedy zastavila, chvíli vyčkala a pak už šlapala zase stejným tempem, které oni dva udávali.

>> Řiční eso - přes Ježčí mýtinu

4 zmrzlá ouška lišky dělí Marion mezi:
- Alfieho, protože je to její miláček a nejlepší vlče ever! A protože se jí nesměje za to, že je hloupá! No a tak proto ouško lišky - rozhodně je to z nabídky jedna z těch lepších voleb :D
- Thoránka, protože to stejné co Alfie...její pravý kamarád!
- Delivena, protože prostě Delík je taky její kámoš, kterému nevadí, že je úplně pitomá.
- Kenaie, protože brácha

3 sobí parůžky háže mírumilovná Marička co největší silou na:
- Meinera, protože jí způsobil T-U-R-A-U-M-A, jak by řekli japončíci :D Háže přesně, velkou silou (které moc nemá) a strefí se do čumáku. Snad ho to pořádně zabolí!
- Styx, protože to byla její kámoška, ale pak jí ublížila! Takové nevinné dušince :D Takže snad ji to pořádně trefí do hlavy.
- poslední paroh patří Cassianovi. Snad ho pořádně bžodne do zádele jako trest za to, že za tak krásný char nehraje

dva vlčíškovy bobky:
jeden bobek taťka Nokt, druhej bobek mamča Wolfi, protože je oba moc moc miluje a...zmrzlé bobky nesmrdí. Takže to pro něj bude dar z nebes!

divočák:
no a divočák, pořádný super lahodný masíčko, to bude patřit znovu mamince Wolfganii, protože je to pro Maričku ten nejdražší vlk v jejím životě a tímto jí děkuju, že mi porodila tak skvělého vlka :D

<< Náhorka - přes Středozem

Až po nějaké době, co odešli z Náhorní plošiny a prošli kolem jezera, si uvědomila, že tam vlastně byla i jeho sestra. “Whoa Alfie!“ vyděšeně vykřikla a se smrtí v očích na něj koukla. “Vůbec jsem tvoji sestru nepozdravila! A vůbec jsem...vůbec jsem se na ni nepodívala! A taky na ni nezavrtěla ocasem!!“ chvíli čuměla na Alfieho, ale pak hodně smutně sjela zklamaným pohledem k zemi. Krok zpomalila. “To mě mrzí, ani jsem si ji neprohlédla...a teď určitě vypadám jako neslušná vlčice!“ pípla ještě svůj tichý dodatek, ale stále přitom pokračovala v cestě. Sice pomalejším tempem, ale pokračovala.
Od jezera už to k lesu nebylo daleko. Zahlédla ho už v dálce před nimi. Museli však ještě překonat tu tmavou řeku Tenebrae, u které málem díky černobílému vlkovi, jehož jméno si už dávno nepamatovala, přišla o život. Oklepala se, mírně se nad tou vzpomínkou poušklíbla a s malinkým poskočením energicky vyrazila vpřed rychlejším tempem. “Pojďte kluciii, ať už jsme tam! Možná že tam na nás čekají ty dvě vlčí holky!“ zahalekala, přičemž zavrtěla ocasem. Po krátkém zamyšlení ještě dodala: “Tak že se vlastně jmenují? Ty vlčice?“ ohlédla se po Thoránkovi, který jí vždy na vše trpělivě hodil modrou a pravdivou odpověď. V Marioniných očích to byl PAN VLK!

>> Tenebrae - přes Kopretrinku

Mari se někde belhala za Thoranem a přemýšlela si o nějakých svých vlastních věcech. Nějak se ničeho moc neúčastnila, ani nedávala příliš pozor a nevnímala okolí. Někdy se zastavila u stromečku, jindy zase u keříčku a pak pro změnu u dřevěné větvičky, se kterou si hrála. Až zjistila, že je Thoran už daleko, začala ho hledat.
Našla ho i společně s Alfiem, kterého uvítala zavrcením ocásku a otřením se svým bokem o jeho tělo. “Uh, Alfie! Máš zoubeček?“ pohodila vesele hlavičkou, přičemž na něj laškovně mrkla jedním okem. Tak nějak jí mysl alespoň na pár chvilek fungovala a zrovna v tu chvíli, kdy se ho na ten zub ptala, věděla, co mají za úkol a z jakého důvodu tu vlastně jsou. Zkontrolovala, jestli se nic nestalo se slzičkami na listě a pak zkontrolovala pohledem i ty její dva kluky. “Tak můžeme vyrazit? pousmála se a vydala se pryč z Náhorky. “Teď bysme se měli vrátit za pány jezevci, za těmi hezkými tvorečky, aby nás zbavili našich kamarádek blešek, že?“ pronesla už za pochodu. Nejspíš se potřebovala ujistit. Na nějakého jednorožce už dávno zapomněla.

>> Ohnivé jezero - přes Středozem

<< Sarumen - přes Ohnivé jezero

Následovala Thorana a poslouchala, co jí povídá. “Smrt?“ zopakovala tiše a dlouze se zamyslela. Pak vykulila oči a v rámci svého klusu povyskočila jemně do výšky. “Jasně, paní Smrt!“ vyhrkla. “Tu jsem taky viděla! Byla na...mmm...takovém škaredém místě! Kus od lesa! Že?! Viděla jsem ji s Delivenkem, to je můj kamarád!“ povídala by i dál, nicméně brzy dohnali malého zrzouška, který se od nich oddělil. “Alfie!“ výskla na něj radostně, popoběhla o kus dopředu, přičemž se postavila přímo před něj, obličejem k jeho obličeji, a zatímco oni dva šli čelem kupředu, ona zadkem kupředu. Couvala. “Kde jsi byl, Alfie?! Hledala jsem tě! A...A...Jo! Je tu Pippa? Našel jsi ji?“ kdyby to jméno jeho sestry neřekl právě v tu dobu, kdy na něj myslela její druhý mozek Thoran, jistojistě by si na něj ani nevzpomněla. Poté se otočila na patě a klusala zase normálně, nyní po boku Alfreda.

>> Náhorka