Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Sarumen

Z lesa mířili přímo k řece, jejíž hlasitým šum byl slyšet už zdálky. “To je ta škaredá černá řeka, kde byl ten divný vlk, když jsem byla mladší. Ten černobílý. Viděl jsi někdy černobílého vlka?“ hlesla a zašourala tlapičkou po jehličnaté cestičce, která se táhla z lesa ven směr řeka. Pak zahloubaně zůstala hledět kamsi před sebe. “A co si myslíš, o tom, když vlk odejde pryč? Víš…myslím jako…úplně pryč.“ Hlas během věty výrazně ztišila a smutné oči sklopila k zemi. Tentokrát i ona mluvila o smrti. Jen se s její omezenější dětskou slovní zásobou nedokázala vyjádřit zcela tak, jak by potřebovala. “Co se stane pak?“ vzhlédla na něj. “Stane se z něho dušička? A co když ho ještě někdy budu chtít vidět?“ zasteskla si nešťastně. “Můžu se vidět s dušičkou? Je tady na světě nějaké místo, kde můžeme vidět dušičky?“
Maminka u řeky nebyla. Přesto však Marion měla dojem, jakoby byla někde blízko. Ne sice úplně blízko, ale prostě poblíž. Tiše si povzdechla a rozešla se někam dál. Tahle řeka se jí stejně nelíbila – nedalo se tu pít a ani jíst. Zatímco se snažila najít nějakou hezkou cestu, kudy řeku obejít, zasténala: “Mám trochu hlad,“ přičemž se koukla velkýma zelenýma očima na Thorana, jestli ji nějak zachrání a jestli její hladík vyřeší. Sama by byla na tomto světě absolutně bezradná. "Tam je louka," pohodila hlavou směr Ježčí mýtina. Už z dálky byla pěkně vidět. "Mohlo by tam být něco k jídlu?" mlsně se olízla a na chvíli, co myslel na to jídlo, se jí rozzářila jinak smutná a bezduchá očka.

>> Ježčí mýtina

“Jo,“ pípla tichounce, když jí pověděl, že vše bude zase dobré. Marion měla citlivou, zranitelnou dětskou duši, i když vzezřením byla již dospělým vlkem. Přicupitala k Thoranovi blíže a vyčkala, než se rozejde, když jí slíbil, že půjde s ní. Nutně potřebovala jeho doprovod, nemohla by teď být sama. Po jeho poznámce zlehka přikývla a porozhlédla se po okolí. “Mhm, asi bude někde mimo les,“ broukla. Stále neměla náladu. Pořád byla smutná, žal v ní bude přetrvávat ještě asi hodně dlouhou dobu. Nebylo zcela jasné, zda Marion pochopila, že otec prostě zemřel a nebo jestli to brala tak, že odešel. Tak jako tak to pro ni ale byla opravdu velká rána, že ho nemá u sebe a již nikdy nejspíš mít nebude. Pořád se cítila jako jeho malá holčička, nebyla připravená na to, aby se s ním rozloučila a dala mu poslední sbohem.
S táhlým povzdechem si otřela tlapkou mokrou srst pod očima a rozešla se pryč z lesa. Byli blíže ke směru řece Tenebrae, takže tím směrem šla. Popravdě se dost dobře neorientovala v prostoru její domoviny (a to ani po skoro dvou letech, co tu žila) a nebyla si úplně tak jistá, kam teď míří, ale neřešila to. Neměla na to sílu. Prostě jen šla. Šoupala nožkama o zem a držela se v Thoranově blízkosti. Vzadu už byl slyšet šum řeky…

>> Tenebrae

Naklonila hlavu na stranu a trochu nechápavě na něj koulila svá miloučká zelená očka. Nerozuměla tomu, proč by měl mít nějaké problémy? A z čeho? Že navštíví její smečku? Vždyť už tu jednou byl, ne? “A-ale já…“ broukla, přičemž chtěla dál pokračovat, nicméně pak nakonec zavřela pusinu a sjela pohledem k zemi. Z těch dalších vět jí začalo být opět úzko. Koukala chvíli do země, měla strach zvednout pohled. Co by na to měla Thoránkovi říct? Co by měla dělat? Nevěděla, co si počít. “Možná bysme měli najít moji mamku. Zeptáme se… Možná že jenom odešel, protože chtěl být sám.“ hlesla, stále koukajíc na své tlapy. Oči se jí zalily slzami. Skelný smutný pohled nakonec zvedla na svého partnera a párkrát zamrkala. “Vlci někdy odchází, když chtějí být sami, že ano? A třeba… třeba se někdy vrátí. Možná že…ani by asi nechtěl, abychom ho hledali, co myslíš?“ její hlásek byl tenký a roztřesený. Bylo jí to tolik líto. Tak moc líto. Chtěla zpátky celou svoji rodinu, chtěla cítit svého otce vedle sebe. Kéž by byla zase ta malá holčička, o kterou se on tak hezky staral. Strašně by si přála zažít znovu ony chvilky, které s ním strávila. Ty cenné okamžiky, které ale vždy proběhnou pouze 1x v celém životě a neuvěřitelně rychle utečou. Poté se uchovají jako vzpomínky a nikdy se již neopakují.
S tichým povzdechem se rozešla k němu. Šourala se, co noha nohu mine. Jako spráskaný pes. Ocas svěšený, hlava skloněná. Zastavila se přímo u něj, opřela mu čelo do jeho srsti na hrudi a zavřela oči. “Určitě neumřel, že ne? Kenai to říkal jenom proto, abych…abych ho…abych ho neh…nehledal…nehledala.“ Postupně během svého povídání začala plakat. Nejdříve krátké tiché vzlyky, poté se jí roztřepalo celé tělo a nakonec začala kňourat. Hlavu od jeho srsti neoddalovala, Thoran se pro ni stal tímto okamžikem tím nejbližším a nejmilovanějším vlkem, jakým vlk pro vlka vůbec mohl kdy být. Její pouto k němu najednou silně vzrostlo, mozek i srdce se k němu zafixovalo. Ač Marion necítila změnu teď hned a nemohla přemýšlet nad ničím jiným než nad svým otcem, její city se upnuly od jejího otce k jinému vlkovi mužského pohlaví. Vždy u něj bude hledat bezpečí, podporu a útočiště. “Půjdeme najít mámu?“ zakňourala, ustoupila od něj krok vzad a vybořila pohled do jeho očí. Tolik bolesti…

Po jeho odmítnutí se zastavila v ťapkání, ohlédla se na něj a olízla si u toho čenich. “Ale nemusíš mít svolení alfy přece!“ začala ho hned urputně přesvědčovat. Třemi energickými skoky se vrátila zpět k němu a hlasitě párkrát zadupkala tlapkami po zemi. “Nemusíš mít svolení, jsi tu přece se mnou. Můžu si sem dovést kamarády, mamce by to určitě nevadilo! Ještě ke všemu, když jsi někdo, koho mám ráda. Budeme spolu hledat tátu…“ ohlédla se, aby zkontrolovala okolí lesa, pak se věnovala zase jemu.
Nerozuměla faktu, že do smečky se nemůže jen tak přijít a zase z ní odejít. Nikdy žádnou jinou smečku nenavštívila a tak to prostě šlo tak nějak mimo ni. “A jinak říkal…nooo…“ úpěnlivě přemýšlela. Tiše mlaskla a zabořila pohled do země, aby si mohla vzpomenout. Nevzpomněla. Uvědomila si však, co říkal bratr…umírá. Párkrát zamrkala, vzhlédla na Thorana, pak koukla do země a pak zase na něj. “Kenai říkal, že prý umírá,“ hlesla tichounce, sotva slyšitelně. Rychle ale dodala: “Ale on pak odešel pryč, nelehl si na místo. Mrtví vlci leží na zemi a on neležel, to je pravda! Možná jen někam odešel a spolu bysme ho mohli najít.“ Naivita a hloupost z Marion čišela na tisíc metrů daleko. Byla tak nevinná…a této celé situaci prostě nerozuměla. Mlčky teď stála před Thoranem a koukala na něj, přičemž jí občas mírně cukly koutky v náznaku úsměvu. Poté, co Thoran řekl, si přestala připouštět, že by její otec odešel z tohoto světa…

Zavřela oči, když ucítila jeho hlavu na svém krku a tiše vzdychla. Šla z něj moc příjemná vůně. Cítila jehličí a půdu po dešti. Thoran jí vždycky krásně voněl. “Ne,“ zašeptala a u toho zakroutila hlavou. V tom se ale zasekla. Pravdou bylo, že Kenai jí sice řekl, že otec umírá, ale ona ho viděla odbelhat se někam pryč. Žil a odbelhal se, co když opravdu někde leží a jen nabírá síly? Otevřela dokořán oči, párkrát jimi zamrkala a mlčky koukala před sebe. “Bylo mu špatně a pak odešel. Mamka utekla. Ale máš pravdu, co když se vrátí?!“ vyhrkla a spolu se slovem „vrátí“ jí nadskočil zadek zase nad zem. “Odešel někam pryč, ale kam jinam by pak šel než zase zpátky domů?“ zavrtěla ocáskem. Nejdříve jím vrtěla pomalu a váhavě, pak však přidala na intenzitě. “Máš pravdu!“pohodila radostně hlavou a začala se u toho usmívat. Přihrnula se k němu jako nedočkavé vlče, aby ho mohla obejmout. Přitulila hlavu do jeho měkkého kožíšku a spokojeně párkrát zamlaskala. “Půjdeme do lesa, řekneme to mamce, jo?“ zazubila se, přičemž, jakoby snad zapomněla na své chování před pár minutami – na smutek a žal, se vesele rozhopkala vstříc srdci Sarumenu. Ouška jí vtipně bimbala nahoru a dolů a chlupatý chundelatý ocásek se kýval ze strany na stranu. “A ukážu ti to tady. A pak najdem taťku,“ dodala.

Marion, uplakaná a duchem nepřítomná, pokračovala vstříc Thoranovi, na kterého úplně zapomněla. Jak dlouho nechala vlastně Thorana na oněch hranicích čekat?
To, že na ni zavolal, šlo úplně mimo ni. Vůbec do ní jeho volání neproniklo, nezaregistrovala ho. Jen tupě zírala opuchlýma zarudlýma očima do země, a až teprve tehdy, co do Thorana přímo vrazila, se na chvíli vzpamatovala. Dvakrát zamrkala a pohled zvedla. Musela zaostřit, neboť měla zrak rozmlžený. Pak teprve poznala Thoránka. Pootevřela pusu, ale… Co by vlastně měla teď říct? Jak by se měla zachovat? “Mm…Ahoj,“ vypadlo z ní nakonec po delší tiché odmlce. Jako vždy, její odpověď nezapůsobila zrovna moc inteligentně. “Já… Jsem… byla v lese a… Ty… Tys byl tady?“ zlehka se zamračila. Chtěla si vzpomenout, ale nešlo to. Úplně zapomněla na to, že spolu sem předtím mířili, aby se zeptali na společné místo v této smečce. Posmrkla a tlapkou si utřela promočenou medvídkovitou srst pod okem. “Takže jsme… Přišli spolu?“ mluvila sekaně hned ze dvou důvodu. Tím prvním byl fakt, že to vše zapomněla a chtěla si vzpomenout. Ten druhý důvod byl, že stále měla z toho pláče nakřáplý hlas a měla strach, že se znovu rozbrečí. “Já jsem… Byla s tátou a něco se stalo a… On… odešel.“ umučený pohled zase sklopila. Začaly se jí chvět tlapky, musela se posadit. Byla psychicky úplně zničená. Takže tu tak před svým milým seděla s hlavou sklopenou, ušima visícíma a pohledem uplakaným, aniž by mu pořádně řekla, co se vlastně stalo.

Ve chvíli, kdy se od něj zlehka oddálila, zahlédla jeho úsměv. Byl sice jemný a skoro neznatelný, ale za to ten nejúžasnější, jaký jí kdy daroval. “Tati,“ hlesla sotva slyšitelně. Nic dál neřekla. Měla za to, že již nebylo důležité nic říkat – možná to bylo až nevhodné. Pouze tiše stála a koukala na něj. Ze zarudlých nateklých očí se jí dál a dál řinuly slzy smutku, které už jí otce ale nikdy nevrátí. Podívala se na Kenaie a poté na matku. Tiše vzlykla a naposledy se otci zahleděla do očí. Koukala na něj až do chvíle, co se otočil a odešel.
Zůstávala stát na místě jako opařená, jakoby snad nechápala, co se to právě teď událo. Zalapala po dechu a nakrčila koutky tlamy dolů, protože skrze smutek a pláč je nemohla udržet v rovině. Ani nezaregistrovala, že matka odešla pryč. Sama se prostě jen otočila a jako tělo bez duše se vydala někam přímo za nosem. Ocas svěšený, hlava skloněná – zármutek z otcova odchodu ji zcela pohltil. Tupě zírala na zem před sebou a někam šla…Nevědomky mířila přímo k Thoranovi, popravdě na něj skrz celou tu situaci ale úplně zapomněla.
Dokonce, i když už on byl na dohled a jistojistě ji spatřil, ona s pohledem zaraženým do země nikoliv. Neměla ani chuť pohled zvedat a očima pátrat po okolí. Neměla chuť na nic. Pouze plakala a plakala, všechny myšlenky v její hlavě utichly a celé její tělo zelo prázdnotou.

Ani nezaregistrovala příchod svého bratra, protože měla plnou hlavu táty. Sledovala ho, jak je bez energie a jak z něj vyprchává životní jiskra. Stále to nechápala, co se mu děje, myslela si, že je jen nemocný. Ale proč by pak byla mamka tak smutná? Zoufale koukala z jednoho rodiče na druhého, přičemž poté o několik kroků vzad ucouvla, pohodila párkrát hlavou a začala kňučet. “Co se děje?!“ hlesla mezi kníky žalostně, ale v tom jí odpověděl bratr věc, kterou jí trvalo několik chvilek vůbec vstřebat v hlavě. Zastavila veškeré své pohyby a podívala se směrem, kterým Kenai byl. Až teď si teprve uvědomila, že tu stojí spolu s nimi. Z očí jí vyprchaly i veškeré zbytky naděje, kterou si její tělíčko vždy a v každém případě uchovávalo. S prázdnotou v očích pohlédla na otce a přiťapala blíže k němu. “Umírá?“ hlesla tiše a zavřela oči, přičemž na jeho kožich přitiskla hlavu.
Nechtěla od něj odejít, nechtěla se vzdálit. Tiskla se k němu čím dál tím víc a postupně se na něj natiskla úplně, div ho skoro neshodila. Z očí se jí začaly divoce řinout slzy a tělo se škubalo skrze proud vzlyků. Dostala záchvat pláče, zanedlouho její brek už nebyl tichý, nýbrž nabíral na intenzitě. “Co je tooo? Řekni mi co je „to“?!“ vysoukala ze sebe, ale stejně jejím větám šlo špatně rozumět. Ve svém vystresovaném stádiu nemohla normálně mluvit ani pořádně vnímat. Jen začala vrtět hlavou, jakoby v otcově kožichu chtěla svým čelem vyvrtat díru, a u toho pořád dokolečka opakovala: “ne-ne-ne!“ Po chvíli její ustavičné mečení jednoho slova přerušilo táhlé posmrkávání a záchvat vzlyků, kdy se pomalu ani nemohla nadechnout. Oddálila se od otce a vyvzlykala ze sebe: “P-p-pr-pro-proč?!“ stála tam, naproti němu, nevnímajíc své okolí ani zbytek členů rodiny. Tohle pro ni, její citlivou duši, byla extrémní a nejhorší možná rána. Smrt? Proč si vlastně někoho chtěla Smrt odnášet? Proč to na světě takhle chodilo? A jak Smrt vypadala? Byla to tam Smrt, kterou tehdy navštívila spolu s Delivenem? V hlavě se jí mísila dohromady snad miliarda myšlenek, začala být zmatená a ještě více ve stresu. Přidala se do toho bolest hlavy a srdce – jakoby ho někdo svíral v tlapkách a nechtěl ho pustit. Proč se tohle dělo právě teď a právě její rodině? Proč tohle musela být ta poslední chvilka, kterou s otcem měla dovoleno strávit? Provedla něco, že se paní Smrt rozhodla potrestat její rodinu? Udělala něco špatně? Zavřela křečovitě oči a opět do otce natiskla celou svoji hlavu, aby ji schovala. Pocítila krátký pocit studu, mohla za to opravdu ona? Vyprovokovala nějak paní Smrt tím, že tam tehdy s Delivenem šla? Přála si vrátit čas.

<< Mahar (přes Tenebrae)

“Oh, počkej...fakt?“ zastavila se a překvapeně mu pohlédla do očí. Nějakou dobu tak setrvala, vypadalo to, jakoby snad přemýšlela, ale ve skutečnosti měla v hlavě prázdno. Po chvíli mrkla, pak znovu a nakonec pohled odvrátila stranou, až se zase rozešla dál vstříc jejímu domovu. S trhnutím se ale zastavila a vyštěkla hlasitě skoro přes celé okolí: “Nojo vlastně!“ zavrtěla vesele ocasem, byla ráda, že si vzpomněla. “Už vím, pamatuju si to! Doprovodil jsi mě i Alfieho k nám do lesa, abysme požádali maminku o tu slzu, máš pravdu!“ zahopsala předníma tlapkama několikrát hravě nad zem a u toho začala chrochtat a pohazovat hlavou. Jako malé vlče, přitom to byla dospělá vlčí slečna. Propojila tohle podivné poskakování s chůzí a chvíli takhle ťapala po jeho boku, dokud se konečně zase neuklidnila. “Jsi úžasný, že si všechno tak pamatuješ,“ hlesla zadýchaně. Usmívala se na něj, pro ni to byl prostě úžasný vlk, který jí byl seslaný z nebes přímo od pana Života. Připadal jí naprosto bezchybný. “Tak pak by bylo o jednoho méně,“ pronesla poklidným tónem, když jí řekl, že je tu i ta varianta, že ho nepřijmou. Kdyby ho nepřijali, odešla by spolu s ním. “Nechci žít bez tebe,“ dodala. Prostě se tak rozhodla – už ho nikdy neopustí.
Společně dorazili až na okraj Sarumenského hvozdu. Mari zaplesalo srdéčko, již dlouho nebyla doma. Těšila se, až se potká s rodiči, bráškou a Alfiem. Napadlo ji, že by snad mohla vyhledat i Newlina, kterého taky hodně dlouhou dobu neviděla. Čím víc nad vlky ze své rodné smečky přemýšlela, tím rychleji jí mlátil ocas ze strany na stranu. “Thoránku, co kdybys tady počkal a...já půjdu najít mámu? Přivedu ji sem, aby mi mohla pomoct s tvým přijetím, jo?“ otočila se na něj čelem, začala poklusávat energicky na místě. Měla šílenou radost. Opravdu velkou – jeden z jejích dětských snů se jí začínal plnit. “Ale nikam nechoď, dobře? Já přijdu, nesmíš nikam odejít, jo?“ začala se ujišťovat. Pak celá hrr zarazila hlavu (ne zrovna jemně) do jeho voňavého kožíšku a začala se k němu tulit. “Těším se, až budeme žít v Sarumenu spolu,“ nepočítala s tím, že by ho Alfák Morfák nepřijal. Prostě to brala jako hotovou věc. Sice řekla, že by odešla s ním a myslela to i zcela vážně, ale neuměla si to dost dobře představit. Zatím nad tím ani nijak zvlášť nepřemýšlela, ale opravdu, jak by to asi probíhalo, kdyby ztratila domov? Chodili by s Thoránkem od ničeho k ničemu a neměli by se kam vrátit? To by Marion asi nerada. Hlavou jí však proběhlo, že je určitě tam venku za hranicemi Sarumenu velká spousta jiných smeček, do kterých by se s Thoránkem popřípadě mohli přidat. “Tak já jdu, vrátím se,“ hlesla tiše a zlehka se od něj oddálila. Ještě se mu naposledy podívala do očí, než se otočila a odešla.

Klusajíc lesem si vybavovala ve svých myšlenkách Thoránka. Měla ho prostě plnou hlavu, byla až po uši zamilovaná. Její okouzlení jeho maličkostí se vystupňovalo právě tehdy, co si uvědomila, co to znamená milovat a že právě to k němu cítí.
V dálce zahlédla dva vlky, pozastavila se a přimhouřila oči. Mlha, která se v lese držela, byla hustá a poměrně jí ztěžovala možnost rozpoznat, o koho se jedná. Snažila se to poznat alespoň podle čichu, ale měla dojem, že ji ta mlha jaksi štípe do nosu. Možná, že to bylo z toho důvodu, že byla takovou dobu pryč a na mlhu si prostě odvykla. Vydala se tedy bez dalšího vyčkávání přímo ke dvojici. Po chvíli rozpoznala, že se jedná o její rodiče, takže radostně přidala na rychlosti. Běžela jako kutálející se kámen, vydávala hluk a už z dálky křičela: “Mamiiiii!! Tatíííííí!!“ Marion byla velmi spontánním vlkem, nikdy se nezabývala tím, co bylo nebo nebylo v různých situacích vhodné. Prostě udělala to, co zrovna udělat chtěla. Možná že to bylo z části i tím, že její mozková kapacita na to prostě jen nestačila. Měla zpomalené myšlení a vše si uvědomila buď pozdě a nebo vůbec.
Přiřítila se zezadu ke své mámě a zarazila jí hlavu prudce do kožichu na zádech. “Mamiiii,“ zapředla vláčně a začala se k matce tulit. Neměla ani tušení o tom, co se v posledních týdnech v lese dělo. Pak odhopkala od matky a chtěla přihopkat i k otci, aby se s ním mohla rošťácky pomazlit tak, jak to vždycky dělávala, ale když ho zahlédla zepředu a zaregistrovala jeho oči, zarazila se. Zůstala stát a chvíli mlčky koukala. “Tati, proč ti teče z očí červená barvička?“ naklonila hlavu na stranu, přičemž se přímo před něj spořádaně posadila a natáhla k němu něžně tlapičku, aby mu mohla tu červenou barvičku otřít. Jenže jak to udělala, vytekla další a další slza. Tlapku položila na zem a překvapeně na něj koukala. Co se to dělo? Vůbec nic nechápala, nedocházelo jí to. “Tati?“ mluvila na něj takovým jemným nežným hláskem. Jako princeznička. Potichu, aby nenarušovala okolní ticho. Připadalo jí to teď vhodné, takže tak prostě jednala. Stále ale nechápala, co se děje. Jediné co, tak se snažila otce prohlédnout očima ze všech stran. Připadal jí takový pohublý, ale přisuzovala to dlouhotrvající zimě. “Mám ti najít něco k jídlu? Lezou ti trošku žebra. Ale...Ale jen trošku,“ jak tak napřímeně seděla, na místě si párkrát přešlápla předníma tlapkama. Pohltila ji nejistota.

// Východní úkryt (přes Kierb)

“A jak vlastně poznáš, kdy už ten čas nastal, když teď je ještě čas? A podle čeho se to řídí? A...jak se vlastně vlčata dělají? To si je jenom moc moc přeješ a pak je máš?“ spolu s vyřknutím svého blbého dotazu naklonila hlavu tupě do strany. Nikdo s ní nikdy tato témata neprobíral, a co se Marion vyloženě neřekne, to si sama neodvodí a také nepochopí.
Společně s Thoránkem se vzdalovali od severní části země a blížili se k té jižní. Tam, kde to bylo pro hloupoučkou Marion domovem. Usmívala se, měla radost ze života. Byla tu s vlkem, do kterého se zamilovala – který se jí tolik líbil, že na něj mohla stále zírat jako na obrázek. Nerozuměla dlouhou dobu svým pocitům, připadala si zmatená, ale pak najednou, jakoby se jí v hlavě rozsvítilo, a ona vše zaráz pochopila. “Představím tě své mamince, bude se ti líbit. Jmenuje se Wolfganie a tatínek je Noktisiel, jsou oba hrozně hodní. Jsou to bety. Nás pan alfák se jmenuje pan Morfák, je cééélej černej. Od hlavy až k patě!“ zavrtěla na něj ocasem a roztomile se uculila. Nevinnost... Ona mu moc ráda povídala vše, co ji zrovna napadlo. Tentokrát si však nevzpomněla, že už se s jejími rodiči společně potkali. Tenkrát, když chtěla po své vlastní mamince vyplakat slzu. “Alfieho už znáš,“ na tohle si však pamatovala. “Cestovali jsme spolu, pamatuješ?“ všichni si pamatují, Marion. Jen ty ne. “U nás v lese se ti bude líbit. A já...já jsem strašně ráda, že tam budeš se mnou,“ zpomalila a přitiskla láskyplně hlavu na jeho krk. Měl tak měkkou a voňavou srst. Zavřela na chvíli oči, a zatímco stále pokračovala krokem dál ke své domovině, užívala si jeho přítomnosti. Už ho nikdy nechtěla ztratit.

>> Sarumen (přes Tenebrae)

Thoran byl k Marion neuvěřitelně milý a hodný. Byl tak trpělivý. Marion si tohle sice vůbec neuvědomovala, protože nechápala, že svými hloupými dotazy někoho může rozčilovat, nicméně Thoran si sám sobě mohl gratulovat, že to tak perfektně zvládá.
Zaposlouchala se do jeho hlasu a nastražila ouška. Zatímco ho poslouchala a snažila se nad tím vším přemýšlet, tupým bezduchým pohledem zírala před sebe a k tomu přikyvovala. “Aha aha,“ konečně do svých očí vehnala zpět přítomnost, zaostřila pohled a podívala se na něj. “A kdo je teda mamka s taťkou? Nebo jak se vlk stane taťka a mamka? Je to když už mají vlčata že?“ to si odvodila jen proto, že byla dcerou Wolfi. Ještě chvíli zůstala ztichla, neboť přemýšlela, nicméně pak vyhrkla: “Už to chápuuu! Takže mamka a taťka jsou rodiče a my dva jsme partneři!“ konečně na to přišla. Byla tak nadšená. Začala se usmívat, zvedla se z lehu na nožky a zavrtěla vesele celým zadkem. Doprovodilo to i její tiché typické zachrochtání. “Jsi můj partner a já tvoje partnerka, že? To zní moc hezky, Thoránečku,“ zelená kukadla jí svítila jak malému ďáblovi. “Teď budeme partneři navždycky,“ s těmito slovy se vydala z jeskyně ven. “Ale když budeme chtít, budeme se moct i my stát mamkou a taťkou, ne?“ houkla za ním ještě, zasmála se a koutkem oka se na něj ohlédla, aby si mohla prohlédnout jeho výraz. Potom už přidala na tempu a jeskyni zanedlouho opustila.

>> Maharské močály (podél řeky Kierb)

Zůstávala i nadále v jeho teplém objetí. Usmívala se. Netrápilo ji nic, měla úplně lehkou hlavu, veškeré pochybnosti ji rázem opustily. “A co teď?“ zeptala se ho, zatímco dál ležela na jeho tlapkách a koukala nezaujatě někam do blba. “Znamená to…Znamená to, že spolu budeme mamka s taťkou?“ přece Wolfganie volala občas na Nokta taťko. Oni dva byli spolu stejně tak, jako je Mari a Thoran teď. Měli se rádi. Bude teď Marion máma a Thoran táta? “Mám ti říkat taťko? Nebo jak? Protože já bych chtěla být pořád tvoje máma,“ vzhlédla na něj zelenkavýma očima plnýma naivní hlouposti. Pak se usmála a zavrtala hlavu zpět do jeho tlapek. Hravě, ale přitom něžně. Zbožňovala jeho měkkou srst.
Zavzpomínala na domov. Na všechny své známé, kamarády. Na Alfreda a vzpomněla si i na Delivena. “Měla bych se vrátit domů, co když už bude mít mamka starost,“ zamumlala tiše. Mamka…Já říkám mamce mamko, jak mi takhle může říkat i Thoránek? Vždyť já nejsem jeho mamka. Vrtalo jí to hlavou. Přemýšlela nad tím tak dlouho, až ji to začalo trápit a nakonec se musela zeptat jejího anděla strážného: “asi bych ti neměla říkat taťko. Budu ti říkat jménem. Ale jak jinak budou všichni vědět, že já jsem tvoje tlapka a ty zase ta moje?“ přála si, aby alespoň občas věcem rozuměla o něco lépe.

Trhla jemně oušky, když jeho hlas prolomil ticho, které se tu vznášelo. Navždycky, nechávala stále čenich na tom jeho. Přála si, aby tento moment nikdy neskončil. V hlavě měla prázdno, nedokázala nad ničím přemýšlet. Tedy spíš ani nechtěla. Všechny pocity zmatení a nervozity z ní zmizely, cítila se volná. Volná jako pták, jen roztáhnout křídla.
Oddálila hlavu kousek od Thorana, otevřela oči a zatímco zaostřovala zrak, začala se usmívat. Stále nepromluvila, nenalézala vhodná slova. Mysl se jí zastavila a nechtěla spolupracovat, ale vlastně jí to ani nevadilo. Věděla, že Thoran ji moc dobře chápe a že ji zná, jako ji během jejího života dosud neznal nikdo jiný. On byl ten vlk, který uchvátil její srdce a přivlastnil si celou její maličkost. Hned napoprvé, co se viděli. Tvoje oči jsou jako ten nejnádhernější šperk na celé Gallirei, sklonila hlavu a čelem ji něžně zabořila do jeho huňaté srsti na krku. Tak úžasně voní, znovu zavřela oči a nechala ten pocit blaženosti vybublat napovrch. Chtěla zase zmizet z tohoto reálného světa do té své pohádky. Poslední dobou se jí to dařilo čím dál tím častěji.
Přisunula se o něco blíže k němu, nakonec se schoulila do klubíčka před něj tak, že hlavu položila na jeho přední tlapky, ocas obmotala kolem svých zadních nohou a přitiskla svůj bok na ten jeho. Kdybys věděl, jak máš úžasný kožíšek. Tak úžasný, jako nikdo jiný na světě. Kdybys věděl...tolik moc věcí, byl pro ni jako zářící hvězda na noční obloze. Utápěla se v jeho maličkosti, ztrácela se. Nyní už konečně porozuměla všem svým pocitům. “Zamilovala jsem se,“ špitla tichounce a zakoulela očima směrem nahoru, aby mohla aspoň z části vidět jeho výraz, i když to šlo dost těžko, když mu ležela na tlapách. Hlavu však zvednout odmítala. Nikdy mě neopouštěj, nebo umřu. Ztratím se v temnotě a už z ní nikdy nevyjdu.

Thoran si lehl kus od ní. Neznatelně vypoulila oči, zpanikařila, ovšem snažila se to nedávat najevo. Uvnitř se ale cítila staženě, chtělo se jí křičet. Srdíčko jí bušilo, proč si nelehl úplně k ní?! Chtěla, aby ji objal. Chtěla ho cítit. Jeho vůni, doteky, všechno. Zrychleně oddechovala, ale snažila se působit za každou cenu klidně. Byla tak zmatená ze svých pocitů, proč vlastně chtěla, aby si lehl k ní? Z jakého důvodu litovala toho, že se zabalil do klubka kus od její maličkosti. A proč si jakýsi malý kus její duše přál a úpěnlivě prosil, aby tato chvíle, kdy jsou spolu, nikdy neskončila?
Snažila se své pocity tolik nevnímat a raději se soustředila na jeho hlas. Klidný a hluboký. Jednoduše úžasný. Může vlastně vlk milovat něčí hlas? Zastříhala oušky a pousmála se. Neskákala mu tentokrát do řeči, jak to obvykle měla ve zvyku. Nechala ho vše dopovědět.
Ještě chvíli poté, co dopovídal věci ohledně smečky, mlčela, ale pak šeptla: “Tlapku na to?“ V jeskyni bylo poté, co Thoran domluvil, ticho. Byl slyšet pouze jejich dech. Nechtěla tedy tuto krásnou chvíli přerušovat hlasitou řečí. Mari, ač byla hloupoučká a zpomalená, byla velmi empatická. Milovala romantiku, klídek a společnost samců. Nevěděla proč a přicházela na tohle všechno pomalu a časem. Poznávala samu sebe. Měla však jakýsi speciální cit pro takové situace a hrozně si je užívala. Nechtěla tedy nic zkazit. Byla nadšená a veselá, ale z druhé strany i trošku vystrašená a hlavně zmatená. Pak však zvedla hlavu a natáhla pravou pacičku kousek před sebe. “Tlapku na to, že budeme vždycky spolu? My dva? Ty...a já?“ naklonila hlavinku do strany, psí ouška jí spadla na bok. Usmála se a zavrtěla ocasem. A pak, když řekl, že ji má rád, se k němu v tom lehu přisunula ťapičkami. Dělala malilinkaté krůčky, jakoby snad lovila něco extrémně maličkatého. Respektive chodila v lehu. Zastavila se přímo u něj a z velké blízky mu koukala do těch překrásných očí, do kterých se hned poprvé...zamilovala. Zamilovala? opatrně a z části ostýchavě k němu přiblížila hlavu, až se jejich čumáčky setkaly. Zavřela oči a s úsměvem vydechla vzduch z plic. Zhodnotila, že v tuto chvíli nebyla třeba slov.

<< řeka Kierb

Zaslechla za sebou volání, popravdě jí zaplesalo srdce radostí. Musela se uculit. Svůj běh však nezpomalila, doběhla až k jeskyni, kterou viděla už z dálky. Byla to náhoda, ona netušila, že tu nějaká taková jeskyně je. Zastavila se před jejím vchodem a usmála se na Thorana. “Půjdeme dovnitř? Můžeme se tam schovat. Společně.“ spíše než otázka to byla taková věta oznamovací, protože se hned potom rozešla dovnitř. Jeskyně byla velká, prostorná. Avšak zároveň i docela chladná, nebylo to tu útulné a teploučké plné kožešinek jako u nich doma. Nicméně to prostě bude muset na nějaký čas stačit.
Došla až úplně dozadu, tam se otočila kolem své osy párkrát dokolečka, jakoby si v trávě vydupávala kolečko, pak se smotala do klubka a s hlasitým vzdechem si konečně lehla. Pořád myslela na to, proč se tam u řeky cítila tak zvláštně? Měla snad strach? Nebo obavu? Neměla ten pocit, že by se Thorana bála nebo tak něco. To ne, to bylo jiné. “Já doufám, že mě najdeš vždycky znovu a znovu.“ hlesla a oči zvedla na ty jeho. Pořád na něj musela koukat, líbil se jí. A to, co říkala, bylo prostě upřímné. Ona byla velmi špatná lhářka, z jejích úst by lhaní poznal snad každý. Lhát snad ani nikdy nezkoušela. Takže vždy mluvila o tom, jak se cítí a co cítí. “Když jsem se od tebe tehdy ztratila, pořád jsem na tebe musela myslet. Nechápala jsem vůbec, proč to tak mám. Proč tě prostě nemůžu hodit za hlavu,“ rozmluvila se. Mluvila tichým tónem, protože tu bylo ticho a navíc se hlas v jeskyni často roznášel, a to nechtěla. “I když jsem potkala jiné vlky, pořád jsem jim říkala, že hledám tebe, jestli tě někdy neviděli.“ Na tohle si vzpomínala. Pamatovala si větu, kterou v minulosti pronesla snad milionkrát – „Hledám vlka Thoránka, neviděli jste ho?“. “Proto bych strašně chtěla, abys byl u nás doma.“ Srdce se jí opět rozbušilo. Byla celá rozrušená, ale tak zvláštně rozrušená. Štípal ji krk a přitom měla dojem, že se jí ty pocity z části líbí. “Jsi můj nejlepší kamarád,“ dodala.