Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 4

Společně dorazili k mostu. Marion měla hned úplně jinou náladu a jinou chuť do života. Nejradši by tu vše najednou prozkoumala a přišla na to, co tu vlastně řeší (protože to samozřejmě zapomněla, na nějakou vydru už si absolutně nevzpomínala). Odfrkla si, protože jí stále teklo z nosu a měla ho ucpaný, přičemž si prohlédla visutý most, který se před nimi rozprostíral. Proč jít po tomhle, když si můžeme něco vymyslet? nechápavým pohledem sledovala hnědou, poměrně sympatickou vlčici, která se mostem vydala jako první.
V Marion vyděšeně škublo, když vlčice spadla. Přihnala se dvěma skoky ke kraji, zabořila drápy do měkké půdy a se zatajeným dechem zírala dolů. Mladá vlčice však nebyla hloupá a dokázala se zachránit. Použila fantazii a díky ní se ocitla bezpečně na druhé straně. Mari se značně ulevilo. Nahlas vzdychla a s úsměvem se otočila na matku. Teda chtěla se na ni podívat, ale nenašla ji na místě, na kterém před chvílí stála. “Mami!“ vypískla, celá u toho nadskočila a vylekaně koukla na most. Srdce se jí málem zastavilo, zahlédla ji tam. Zahlédla ji přecházet ten most, na kterém se propadla pár momentů před ní ta hnědá vlčice. “Maminko,“ zašeptala. Srdce měla sevřené strachy, co když se jí něco stane? Co si pak počne? Už nemá otce, copak je odsouzena k tomu ztratit rodinu úplně?
Wolfganii se naštěstí povedlo bezpečně překonat lávku a Marion mohla konečně zase volně dýchat. Její tělo polil ledový pot. Ona rozhodně po takovém mostě nepůjde, a to ani za zlatou květinku! Přemýšlela, co by si tak mohla vymyslet. Jak by si mohla pomoct na druhou stranu? A pak jí to došlo! S úsměvem vzhlédla k obloze a blaženě sledovala sestupující mráček, který se zastavil přímo před ní. Marion na něj nastoupila a nechala jej, aby ji přenesl bezpečně a v poklidu na druhou stranu. Pak, když doplula, jej opustila a běžela se přitulit k matce jako nějaké maličké vlčátko. “Mami, plula jsem na mráčku! Vymyslela jsem si ho!“ vyhrkla, jakoby snad Wolfganie neměla oči a nebyla tu celou dobu s nimi. “Byl nádherně měkký, jako nějaký mech. Dalo by se na něm skvěle spát,“ zazubila se, poodstoupila a jak se lesklýma nadšenýma očima koukala na matku, ani nezaregistrovala, že jedna z vlčic spadla do propasti. Neuvědomila si, že rezavá chybí a už se k této skupince nejspíš vůbec nepřipojí. Pokud se jí tedy nepodařilo rychle něco vymyslet…

// Loterie 3

Když Wolfi pokynula celé skupince, že by měli vyrazit dál, tak ji Marion beze slov následovala. Očima si prohlédla zbytek účastníků a u toho zavzpomínala na slova té rezavé, která na ni před chvílí mluvila. Prohlédla si její kožich, ta rezavá byla na pohled stejně nepříjemná, jako její magie. Až se z toho Marči zvedala srst za krkem. Oklepala se. “Takže všechno, co si představím, se i splní?“ hlesla tiše a koukla tázavým pohledem na matku. Byla to pravda? Proč jí to někdo neřekl dříve?
A zatímco kráčela spolu se skupinkou na konec lesa, kde ještě zbylo pár stromů, začínala si v hlavě pomalu spojovat situace, které se prozatím udály, s tím, co jí nyní řekla vládkyně nebezpečných plamenů z pekla. To je fakt tak jednoduchý? Co si představím, to se tady objeví? v mysli se jí vybavily ty vysoké květinky, po kterých přehopkala k vodopádům. Srdíčko jí zaplesalo, jakoby chytla druhý dech! “Mami, je to pravda? Cokoliv si představím, tak se mi splní?“ vyhrkla nadšeně, přičemž zavrtěla ocasem tam a zpět. Jak by bylo krásné slyšet zpěv ptáků. Jakoby to tu zase žilo. Malých barevných ptáčků, které poletují u nás ve světě, zanedlouho ji donutily okolní zvuky zastříhat ušima. Na rtech se jí objevil úsměv a její tvář pohltila prostá nefalšovaná radost. “Je to tak,“ hlesla fascinovaně, zírajíc na drobné ptactvo, které jí poletovalo nad hlavou. Jakoby tu snad byla travnatá louka plná jarních květinek. Barevní ptáci na květinových loukách nesměli chybět… Ovšem zde, ve vypálené oblasti, se objevili jen díky tomu, že po nich Marion ze srdce toužila. Pouze díky tomu, že si je představila. Mysl a fantazie zde vládnou na plné čáře. Konečně to pochopila!

// Loterie 2

Byl tu chaos, neuvěřitelný chaos. Oheň, který vytvořila rezavá vlčice, jejíž jméno Marion neznala, ničil vše, co mu přišlo do cesty. Mladá vlčice s povislými oušky to němě sledovala a netušila, jak by se měla zachovat. Neměla ráda oheň, byl nebezpečný a zlý. Přírodu, kterou tolik milovala, přímo před jejíma očima pálil a ničil. Tohle sice nebyla hodná a dobrá příroda, taková, jako byla v Sarumenu, ale i tak. Marion se to nelíbilo. Co kdyby tu rostly nějaké pěkné hodně květinky a oheň by je spálil? Co pak? Na moment zavřela oči a roztřeseně se nadechla. Byla ráda, že je v ochranné bublině spolu s matkou, neb sama by nejspíš moc dlouho nepřežila. Ohlédla se za sebe, aby zkontrolovala, že ta cesta ven opravdu zmizela. Říkala si, jestli se třeba znovu neobjevila a všichni by pak mohli utéct, ale nebyla tam.
Jak vlčata začala zpívat a ostatní se k tomu přidávali, kořeny začaly uvadat. Usnuly. Oheň se zmenšoval, až nakonec úplně vyhasnul, a najednou v lese nastalo hrobové ticho. Nikde nic – žádný zpěv ptáků, žádné cvrkání cvrčků. Prostě jen smrtelně nepříjemné ticho. Až Marion v uších slyšela pouze tlukot svého srdce. “To je hrůza,“ zašeptala, když se rozhlédla kolem sebe. Oheň zmizel a po něm zůstala spoušť. Vše bylo na prach shořené, půlka lesa byla pryč. Stromy byly vidět až v dálce, jinak tu bylo pusto. Jakoby snad stáli na louce, na které stromy jakživ nerostly. Tak tohle udělá oheň? nikdy v životě nebude vládnout magii ohně. Oheň se jí zprotivil, ubližoval přírodě = ubližoval jí. Smutně sklopila pohled k zemi a s tichým povzdechem se podívala na matku. Zahleděla se do jejích modrých očí. Byla ráda, že její matka byla obdarována magií vody, nikoliv ohně. A byla moc vděčná Životu, tomu malému vlčeti, se kterým měla v dětství tu čest, že ji obdaroval magií Země. Milovala ji.

// Loterie 1

Marion opravdu nebylo dobře. Hlava se jí motala, celý svět měla jaksi podivně zkreslený, jakoby snad byla někde v hodně divokém scifi snu. Když k ní máma starostlivě přiskočila, zamžourala na ni a pak se pokusila pousmát. Moc to nešlo, nicméně alespoň jí cukly koutky. Snažila se. “Voda by byla fajn,“ hlesla tichounce. Mluvila jako nějaký zaprděný oschlý drobek. Bez toho jejího klasického a všudypřítomného elánu a energie. Sklopila pohled k zemi, když ji Wolfi vybídla, aby se napila. Ani si neuvědomila, že se tu objevila prohlubeň, která byla plná čisté průzračné vody. Měla zpomalené vnímání a myšlení. Podívala se na Wolfi, přikývla a roztřeseně přenesla váhu na své přední tlapy, aby se mohla sklonit a napít se. Co se to děje? začalo jí docházet, že je něco v nepořádku. Mozek ji pálil, nešlo jí myslet. Vody však pila opravdu hodně, hlt za hltem, měla žízeň. A pak, jakoby snad voda byla léčivá (v zemi magie je možné vše), měla Mari pocit, jakoby nabrala trochu více sil. Nebylo jí o moc lépe, ale přestaly se jí třást nožky. Rozhlédla se kolem sebe, díra s vodou zmizela. Pohled však už dokázala zaostřit, nebyl tak rozmazaný a divný, jako před chvílí. Zastříhala svými klopatými ušisky, co se to tu děje? Pořád tomu všemu nerozuměla. “Mám pocit, že je mi trochu líp,“ pronesla zpomaleně.
Wolfganie pak začala Mari postrkovat se slovy, že musí dohnat ostatní. Mladá vlčice úplně zapomněla na to, že je tu vlastně se svojí smečkou. Konečně se vzpamatovala a uvědomila si, co se to vlastně děje – vzpomněla si na velrybu, divnou vodu u vodopádů i na ten les. Stáhly se jí zorničky a mírně zrychlila tempo, i když její kroky byly stále trochu nepevné. “A kde jsou ostatní?“ otočila hlavu na moment za maminkou, aby se jí na to mohla otázat, ale pak vrátil pohled zase zpět před sebe a koukala pod nohy.
Když prolezli úzkou štěrbinou, ocitli se na otevřeném prostranství. Tedy, nebylo to až takový otevřený prostor, jako spíš hustý les. Zmateně vzhlédla nahoru, copak ten kouzelný účinek vody, kterou před chvílí vypila, zase zmizel? Ty stromy… Jsou divný, přivřela oči. Stromy byly šíleně vysoké, skoro nešlo dohlédnout na jejich konec. Zase ji svazovaly pekelné myšlenky nemocného? Nebo to tu fakt takhle bylo? Koukla na Wolfi, která se bavila s nějakou hnědou vlčicí. Marion ji chtěla pozdravit, ale její pozornost byla tak hrozně rozervaná na kousky, že to nešlo. Tím, jak byla hloupější a pomalejší, se nedokázala soustředit na více věcí zaráz. V hlavě měla spoustu otázek. Proč byly ty stromy tak vysoké? Jak se tu ocitli? Kdy se vrátí domů? Co tu vlastně dělají? Chuděrka už zapomněla i na to, že tu jsou kvůli Lady Mlhahuli. Cítila se o něco lépe, nemoc povolila. “Mamiii,“ zaskučela jako malé otravné vlče a k matce se přitulila. Marion sice vzezřením byla dospělým vlkem, ovšem její duše nikdy nedospěla. Navždy zůstala uvězněná uvnitř v dětské podobě. Dospělý vlk s dětskou duší.
A ve chvíli, co zahlédla uprostřed lesa lesklý červený kukuč, vyrazily ze země kořeny stromů, přičemž skupinku vlků začaly ohrožovat. Marion se stáhlo srdce i žaludek. Strachy se přikrčila a přitiskla na tělo Wolfi nejvíce, jak jen mohla. Ona opravdu nebyla vhodná společnice na takové akce, byla jen utřepaná, neschopná čehokoliv a navíc šíleně bojácná. Koneckonců, bylo to přece v jádru stále jen malé bezradné vlče.
Vlci začali šílet. Rezavá začala řvát po hnědé, která blekotala nesmysly, a Marion tohle vše hrozně moc rozrušovalo. Dech se jí zrychlil, navíc do toho ta její nemoc. Ohlédla se za sebe, že by utekla zpět do díry a schovala se, dokud vše nepomine, ale díra byla pryč. Narovnala se a udiveně civěla na místo, ze kterého se sem před malou chvílí dostali. “Mami, je to pryč,“ hlesla sotva slyšitelně. Ještě chvíli to pozorovala a pak přiskočila k matce, přičemž ve snaze získat její plnou pozornost, ji tlapkou začala poťupávat po pleci. “Mami, mami!“ opakovala naléhavě. “Je to pryč! To místo, kudy jsme sem přišli, je pryč! Jsme tu uvěznění, umřeme tu! Já chci domů, nechci tu zůstat! Co budeme dělat, co budeme dělat! Co si počneme!!“ Marion začala panikařit. Očima těkala ze strany na stranu a slzy bezmoci jí začaly vytékat z očí na zem. Chuděrka stále nepochopila, že to, co si představí, se i stane. A přitom fantazírovala a příběhy milovala, ale když došlo na věc a fantazii měla použít, byla ta tam. Ani si nedokázala propojit dohromady, že vysoké květinky, po kterých na začátku celého příběhu přeskákala, byly taky vymyšlené. Možná, že to bylo tím, že byla tolik ve stresu?
Jenže pak si uvědomila, že je pořád živá a zdravá a ty kořeny byly kdoví, kde. Celá smečka byla v ochranné bublině, kterou kořeny nemohly zdolat. Zastyděla se za to, jak před momentem vyváděla. Srdce jí sice stále bušilo jako zvon, nicméně alespoň si tlapkou utřela zaslzené oči, aby nebyla úplně trapná. U toho pohlédla na vlče, které zpívalo. Koukla se na Wolfi a jemně přikývla, když jí bylo sděleno, že taky něco půjde zazpívat. “Zazpívat?“ hlesla, zatímco pozorovala, jak kořeny pomalu usínají a uvadají. Na tváři se jí povedlo vydolovat úlevný úsměv. “Usínají,“ posmrkla a otřela si tlapou čenich. “Jsi šikovný, malé vlče!!“ vypískla radostně a tlapkou dloubla do Stara. Přišel na to, že se kořeny dají uspat. “Jak tě to propáníčka napadlo? Jsi talent!“ obdivně na něj hleděla.

// Mohl by Marion někdo vysloveně prosím říct, že cokoliv si představí, tak se to i splní? Ona je fakt tupá :D :D

Vlče, které se následně představilo jako Star, se na Marion obořilo. Ta to však nijak neřešila, jen si tiše povzdechla a tlapkou si přejela po utrápeném obličeji. Chtěla domů. Nicméně ta rezavá vlčice, která souhlasila s tím, že je Star až příliš hlučný, se rozhodla, že to prozkoumá tam dole. Marion se to sice nezdálo, ale nic neříkala. Jen mlčky koukala a doufala, že rezavka nevzbudí nějakou tu příšeru, která sežere ji a následně i zbytek skupiny za to, že jimi byla vyrušena.
Posmrkla, necítila se vůbec dobře. Z nosu jí teklo, ale přitom byl ucpaný. Po zádech jí věčně běhal mráz, jakoby jí byla zima, ale přitom cítila, že má horké tlapy. Hlava se jí motala, nějak ztrácela energii, opravdu nebyla ve své kůži. A navíc do toho tahle ta divná situace, které vůbec nerozuměla a kterou nechápala. “Já chci domů, mami, chci domů,“ zahuhlala tichounce, sotva slyšitelně. Jazyk se jí trochu pletl a oči začaly být skelné, výraz nepřítomný.
Proto si ani dost dobře neuvědomila, že se na ně řítí horda kamení. Byla celá jakási zpomalená a mimo, vše kolem ní jakoby ani nebylo. Hlasy slyšela z dálky jako nějakou ozvěnu a oční svaly ji hrozně bolely, nemohla se skoro ani koukat. Vše nastupovalo pozvolna a po částech, ale rychle se to zhoršovalo. Probralo ji až štípnutí od matky. Pokrčila zadní nohu, která to schytala, a koukla se na ni tázavým pohledem. Pak přesunula pohled pomalu před sebe a hleděla na kameny, které se kutálely a čím dál tím více vlky ohrožovaly. Naklonila hlavu nechápavě do strany, co že se to právě teď dělo? Chtěla se matky zeptat, ale v tom se před nimi objevila velká kamenná stěna a všichni začali prchat. Jak ten podivný čtyřnožec s křídly, který se tu furt ochomýtal, tak i její skupinka. Proto se vydala s nimi, snažila se držet se v blízkosti své matky.
Dech se jí zrychloval, tep jakbysmet. Těžko se jí chodilo, nejraději by si jen lehla a odpočívala. Nejspíš měla horečku, ale ona sama nerozuměla tomu, proč je jí tak zle. Nikdy se jí to nestalo, nebyla nijak nemocná či oslabená, alespoň si na to nepamatovala. Proto byla zmatená snad ještě víc, jak z této celé situace. “Mami,“ zasténala zpomaleně. Pak huhlavým tónem dodala: “Mami… není, myslím, že mi není moc dobře,“ uprostřed útěku před nebezpečím se jí začaly motat nohy a ona upadla. Řízla s sebou nekoordinovaně na zem, narazila si celý pravý bok, dopadla poměrně tvrdě. Zůstala ležet na zemi, přičemž pomalu mrkala těma svýma unavenýma nepřítomnýma očima. Pak jí však začaly slzet a ona si u toho mlčky poskládala tlapy pod sebe, přičemž se celá při snaze zvednout se nahoru, rozklepala.

Když Wolfi začala Marion konejšit tulením se, pomohlo jí to. Mari byla velice kontaktní vlčice, potřebovala svoji rodinu. Vzhlédla na mámu, usmála se a oblízla jí čenich. “Co se to děje, chci jít zpátky domů,“ zašeptala tiše, přičemž zklamaně dodala: “Myslela jsem, že ta paní vydra je hodná, tak jsem jí chtěla pomoct. Ale ona není moc hodná, když nás vzala na tohle místo. Nelíbí se mi tady. A ta vydra je kdo ví kde.“ Tiše si povzdechla a podívala se kolem sebe na ostatní. Moc si paní velrybu neprohlížela, nechtěla. Chtěla odsud být co nejrychleji pryč.
No, co si přála, to se jí zanedlouho také vyplnilo. Velryba s táhlým škubnutím zastavila (až Marion zase málem upadla, neboť na svých rozklepaných ťapkách neměla moc dobrou stabilitu a stále byla mírně omámená z té divné vody od vodopádů) a nastavila své veliké křídlo jako nějakou ledovou skluzavku, aby se vlci mohli přemístit. A všichni šli. Dobrovolně se začali přemisťovat. Marion tomu sice moc nevěřila, nicméně přece tu nezůstane sama, že. Koukla na Wolfi a spolu s ní se taktéž začala přesunovat na pevninu před nimi. Teda spíš klouzat po zadku. Křídlo velryby bylo nechutně oslizlé a celé mokré, jak bylo pod vodou. Fuj. Jakmile dojela, celá se oklepala. No, byla ráda, že má pevno pod nohama. Velrybě už dál nevěnovala byť jen špetku své pozornosti. Tohle určitě nebylo zvířátko, které by se jí líbilo mít doma.
Nestihla nic udělat, neb je zahalila hustá mlha. Naštěstí ji to nerozhodilo o moc víc, než už byla, protože mlhu znala ze Sarumenského lesa. Zapomněla však na důvod, proč tu jsou, takže jí vůbec netrklo, že je to možná ta mlha od nich z Gallirei, z jejího rodného lesa. Nadechla se, mlha ji lehce zaštipkala v nose, takže zakuckala a pak se přisunula o krok blíže k matce, aby cítila její tělo na tom svém… vyčkávala. Po nějaké době se mlha rozprostřela po okolí a dovolila vlkům seznámit se s novým místem. Marion se rozhlédla šokovaně kolem sebe, takový svět jakživ neviděla. Zamračila se na neposedná vlčata, která to zřejmě nebrala nijak vážně, neb byla poměrně hlučná. A navíc, ten malý bílý vlček s černým okem oslovil ještě na velrybě její mámu, Marion žárlila. Žádné vlče jí nebude přebírat její milovanou maminku! Chvíli Stara pozorovala, nicméně snažila se dělat, že nic. Pohled raději přesunula někam jinam. Do prostoru… Marion, která běžně byla naladěna na pozitivní energii a měla jí na rozdávání, byla nyní poměrně v depresi. Nelíbilo se jí tu, měla strach, chtěla domů. Tenhle svět navíc nevypadal vůbec přátelsky – byl tu chlad a temno. Takové temno, které ji pomalu začalo zevnitř užírat. Cítila, jak se jí stahují veškeré orgány v těle nervozitou. “Hele, nemluvte tak nahlas!“ štěkla naštvaně na ostatní. “Co když je tu nějaké nebezpečí!“ začertila se, obzvlášť tedy na Stara, kterého sice neznala, nicméně dělal největší hluk. Bylo to ještě vlče, nebylo se čemu divit. Marion byla běžně taky hlučná a upovídaná, jenže teď měla staženou řiťku k sobě a nakaděno pod sebou… tedy skoro. Rozhodně neměla náladu si nějak zvlášť povídat. Chtěla odsud pryč. Byla zbabělá. Jenže nemohla si pomoct, opravdu se bála, takové prostředí jakživ neviděla. Sledovala zasněžené skalní útvary a portál, který se tyčil přímo před nimi. “Co to je?“ hlesla tiše, přičemž loupla okem po rezavé vlčici, která vlčeti sdělila, že „to bílé“ jsou studená bílá hovna. To ji pobavilo. Krátce se pousmála a zrak přenesla zase zpět na kameny. To vlče se tu začalo koulovat, Mari absolutně nechápala, jak mohl být tak hrozně hlučný, když byli na takové nebezpečné výpravě kdesi mimo domov! “Vlče! Ticho!“ okřikla ho a u toho si dupla tlapkou. “Co když vzbudíš tím hlučením nějakou příšeru! Hm! Co pak!“ mračila se. Byla rozzlobená, takovou samu sebe ještě nepoznala. Až ji to udivilo, když si to za moment uvědomila. Oblízla si čenich a tiše vzdychla. “Maličký,“ začala hned jinak. Nechtěla na něj být nervní, ale prostě… prostě měla nervy v kýblu. “Měl by ses uklidnit,“ dořekla a mrskla u toho ocasem. Překvapilo ji, jak se umí naštvat, ještě nikdy nebyla na nikoho naštvaná, až teď. Premiéra…“A co když nás dole něco sežere?“ pronesla do davu tak, aby ji všichni slyšeli. Měla za to, že rozhodně není dobrý nápad zkoumat místo, kde se rozprostírala temnota.

Zaslechla volání, zastříhala tedy oušky a otočila se. Volala na ni její matka, která se naštěstí vydala stejnou cestou jako Marion. “Mami, maminko moje!“ štěkla nadšeně, nadskočila předními tlapkami nad zem jako malé vlče a rozcupitala se blíže k Wolfi, aby se tělem mohla otřít o to její. “Měla jsem obavy, že tady budu sama, ale doufala jsem, že si vybereš stejnou cestu, jakou jsem si vybrala já,“ usmála se. “A kde je Kenai?“ svého bratra bohužel nikde neviděla, možná, že si vybral druhou cestu – hustý tmavý les.
Kolem ní proběhla obě nezbedná vlčata, div ji skoro nežduchly do tlapek. Zamračila se na něj, jak nevychovaně se to projevují. Přihnali se k vodě a začali ji zkoumat. Jedno z vlčat pod proud vody strčilo tlapku. Marion zvědavě pozorovala, co se stane, nicméně na pohled voda nevypadala nijak škodlivě, ba právě naopak! Byla průzračně čistá, tak by to snad nemělo vadit, když se k vodě přiblíží i ostatní, ne? Následovala tedy vlčata s úsměvem na tváři a vrtícím ocasem. Šum vody byl jako balzám pro uši, rozhodně nepochybovala o tom, že zvolila i s mámou tu správnou cestu. “Vypadá to tu moc hezky,“ hlesla tiše a přišla k vodě tak blízko, až na těle ucítila drobné kapičky dopadající na její srst. Spočinula tak s očima upřenýma na vodu. Kdo ví, proč se jí do mysli dostal právě v tuto chvíli Thoran. Kde mu asi byl konec? Uvidí ho ještě někdy? Krátce zavřela oči. Kapky zvlhčily její tělo a přední tlapky, které pod vodopád nakonec strčila, aby tyto myšlenky zahnala, měla durch promočené. Bylo to však příjemné, zajímavě to tu vonělo a celé to tu působilo tak harmonicky a poklidně. Posadila se tedy nedaleko a věnovala své mysli a tělu krátký odpočinek.
Zanedlouho se ale začala obávat toho, že se znovu již neshledají s jejich skupinkou. Navíc, co když se z tohoto světa již nevrátí na Gallireu? Co když je sem ta vydra poslala na věky věků? Chtěla se vrátit domů do Sarumenu. Tam, kam patřila a kde se narodila. “Neměli bychom... vyrazit...“ jak zvedla zadek od země, zatočila se jí hlava. Sklonila ji, zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla. Zaslechla kolem sebe sténání, co se to dělo? Co to s tou vodou bylo? Její matce bylo očividně zle a jednomu z vlčat, které se napilo vody, taktéž. “Mami,“ hlesla a vydala se za ní. Když ale chtěla zatočit vpravo tam, kde máma byla, prostě to nešlo. Zaryla drápy do země a začala přemýšlet, co se to jako děje? Proč nemůže zahnout vpravo? Tohle se jí ještě nikdy nestalo, to je nějaká blba sranda nebo co?! Znovu to zkusila, nic. Prostě... jakoby ji ovládala nějaká magie, prostě ne a ne zahnout. Tělo zůstalo stát na místě, i když její mysl přesně věděla, co chce Mari udělat. Co se to děje, otočila se tedy na druhou stranu a došla až k matce, přičemž ji tlapkou začala konejšit. Hladila ji po zádech a tulila k ní hlavu. “Mami, je ti zle?“ zašeptala tiše. “Neměli bychom odsud odejít? Ten vodopád je asi nebezpečný, taky se necítím úplně nejlíp,“ rozhlédla se kolem sebe tak, jak její tělo dovolilo, kam by mohli všichni společně zmizet.
Nedaleko se nacházel most. Kamenný květinami obrostlý most, který v ní evokoval záchranu. Ukázala tlapkou přímo před sebe – “tam je most!“ otočila hlavu doleva, aby se ujistila, že ostatní si ho všimli též. “Měli bychom tam jít, tady se mi to moc nelíbí,“ tlapkou pobídla svoji matku a po jejím boku se vydala tím směrem.
Most nebyl nikterak dlouhý a na druhé straně, po jeho překonání, na ně čekal onen hustý les, kterému se Mari chtěla tolik vyhnout. Rozprostíraly se tu však pachy jejich společníků, se kterými se vzájemně oddělili. “Zase jsme se propojili,“ ulevilo se jí. A v tom se celý ostrov otřásl. Bylo to tak prudké a nečekané, že Mari upadla. Ostrov se třásl jako při zemětřesení a vypadalo to, že se dokonce pohybuje vpřed. Mladá vlčice poprvé zalitovala, že přislíbila vydře pomoc. Radši by byla v bezpečí u nich doma. Do očí se jí z toho stresu a strachu vehnaly slzy. “Co se to děje,“ kvíkla žalostně, postavila se na všechny čtyři a podívala se směrem, ze kterého se ozval ten polekaný výkřik. Byl to ten černobílý vlk, který všude následoval onu výbušnou rezavou vlčici. Co je velryba?! Vše ji tak moc děsilo!

Bylo to tu opravdu jako v pohádce, Marion v mžiku zapomněla na reálný svět a i veškeré problémy s ním spojené. Měla lehkou hlavu, žádné trápení. Byla uvolněná a veselá. Tohle potřebovala. S úsměvem sledovala veškeré okolní dění, tolik mytických tvorů pohromadě na Gallirei, v jejich vlastním světě, jakživ nespatřila. Nemohla tomu pořád uvěřit, nechápala, co se to děje. To jsou v mysli té vydry? Nebo jak? Prohlížejí si snad její vzpomínky? Byla trochu zmatená, ale ač sebevíc chtěla, nemohla pořádně myslet. Všechny ty bytosti a pohádkové situace pohlcovaly její dětskou a prostou mysl. Přemýšlet jí tedy prostě nešlo.
Koutkem oka pohlédla na maminku, zatetelila se a zavrtěla ocáskem. Chtěla na ni promluvit, ale při pohledu před sebe se zasekla – dvě malá vlčata letěla na létajících koních s dlouhými křídly někam pryč. Kamsi do dálky, zakotvila to na jiných ostrůvcích. Bylo to daleko, viděla totiž jen maličké obrysy těch ostrůvků. Co bylo na nich, to už rozluštit nedokázala. Jenže co ji udivilo, zanedlouho je následovala i rezavá vlčice a také ta tichá černobílá, která se často v minulosti objevovala ve společnosti Newlina. Mého Newlina, zlehka se zamračila. Ta vlčice ji, když Mari dříve ještě trávila hodně času v Sarumenu, jakýmsi zvláštním způsobem obtěžovala. Vadila jí. Že by na ni žárlila? Zastříhala oušky, něco ji zezadu zalechtalo. Neřešila to však a pohlédla na mamku, co budou dělat? Jak se tedy dostanou za ostatními? “Nemůžem tu zůstat samotné,“ zkonstatovala tiše. Znovu zastříhala oušky a jemně se oklepala. Pak po chvíli znovu a zase znovu, až už jí to připadalo divné. “Co to je!“ zašklebila se, zvedla zadní tlapku a za ouškem se silně podrbala. V tu chvíli zaslechla tichý, avšak pronikavý výkřik. A pak bum! Něco dopadlo na zem, ale kam?! Vylekaně nadskočila a začala se rozhlížet kolem sebe. “Hele, to jsi nemusela!“ zaslechla pod sebou tenký hlásek, který se chvíli poté něžně rozkašlal. Mari shlédla dolů ke svým tlapkám a vykuleně zůstala mlčky zírat. Pod ní stála maličká okřídlená vlčí víla. Mračila se na ni, vyčítavě jí hleděla do očí. “Omlouvám se,“ hlesla Marion bezmyšlenkovitě a zmateně koukla na Wolfi. Pak shlédla zase na vílu. Vypadala roztomile, byla malinkatá jako vlče, celá bílá – úplně jako zimní sníh - a očka? Očka měla modrá jako dvě studánky. Sytě tmavá. Její pohled však byl velice vlídný a zároveň uklidňující. Na zádech měla pár chundelatých křidélek a kolem celého těla růžové třpytky, které se vznášely ve vzduchu všude tam, kam se pohnula. Byla nádherná, úžasná! “Co jsi zač?“ zeptala se Mari, přičemž sklonila hlavu, aby vlčí vílu mohla očichat. Víla se ošila a zasmála se. “To lechtá!“ Mari se též jemně pousmála a vílu přestala svým studeným vlhkým čenichem ojíždět. “Můžu ti pomoct dostat se za ostatními, jestli chceš,“ zavrtěla elegantní vílka ocáskem a hravě štěkla. Její hlásek byl opravdu líbezný. Jak od nějaké princezničky. Mari natočila hlavu zlehka do strany, nechápala, jak by jí jako mohlo takové maličké stvoření pomoci? Víla její pochybnosti vycítila, proto se hned jala vysvětlit situaci. “Můžu zvětšit a zmenšit cokoliv, na co ukážu! Je to zábava, podívej,“ zazubila se a odcupitala ke kraji ostrova, na kterém se momentálně všichni nacházeli. Mari za ní důvěřivě šla a sledovala, co se bude dít. Víla ukázala na strom, který byl obsypaný různým kvítím, přičemž ho nechala vyrůst tak vysoko, že málem narazil do pomyslného stropu tohoto podivného světa. A pak se v mžiku zase zmenšil. Mari udiveně hleděla, jak to ta víla dělala?! “Mohla bych přeskákat po květinkách na druhou stranu, že?“ napadlo ji. Víla nadšeně přikývla. “Přesně tak! Právě jsem na to myslela. A víš ty co? Já ti je všechny nechám vyrůst a ty si je můžeš přeskákat až tam, kam budeš potřebovat! Jo?“ Otočila se dokolečka a hravě zavrtěla ocasem. Marion se usmála a začala souhlasně přikyvovat. Tahle varianta, jak se přemístit z ostrova na jiný ostrov, se jí velice zamlouvala. Křehká vílka si její maličkost tímto činem okamžitě získala, Mari jí důvěřovala. “Budu moc ráda! Musím přeci za ostatními,“ zavrtěla ohonem a rozhlédla se kolem sebe. “Mami?“ hlesla tiše. Během rozhovoru s vílou si ani neuvědomila, že se od mamky vzdálila. “Mami?!“ začala panikařit. “Neboj se nic! Wolfganie se přesune jiným způsobem! Setkáte se tam. Společně,“ Mari zrychleně oddechovala, “do-dobře.“ Nemohla by tu totiž mámu jen tak nechat. Už nechtěla být znovu sama. Dala ale na vílino tvrzení o tom, že se oba dva přesunou jinak, a doufala, že se s nimi brzy zase setká.
Květinková cesta se opravdu během vteřinky objevila přímo před jejím čumákem a táhla se až kamsi do dálky. Květiny byly veliké, různobarevné a krásně voňavé. Mari pohlédla na vílu a tlapkou ji pohladila po křidýlkách. “Děkuji moc, jsi hodná! Jsem ráda, že jsi mi pomohla. Jo a omlouvám se, že jsem tě shodila, když jsem se podrbala. Nevěděla jsem, že jsi za mnou,“ pověděla Mari, přičemž svoji omluvu doprovodila krátkým pousmáním se. Víla na to jen mávla tlapkou, rozloučila se a odletěla kamsi pryč. Dole na zemi po ní zůstaly jen růžové třpytky a ve vzduchu se vznášela její nádherná vůně.
Marion již více neotálela a květinku po květince přehopsala až úplně na konec, kam byly květinky narostlé. Ohlédla se za sebe, aby zkontrolovala okolí, a pak se hluboce zamyslela. Bylo tu rozcestí. Měla se dát doprava, kde byl velký zalesněný ostrov, nebo doleva, kde slyšela šum vody? Které rozhodnutí bude lepší? Našpulila bezradně rtíky, ona nerada dělala jakákoliv rozhodnutí, neuměla se rozhodovat. Nedůvěřovala si. Ještě několikrát si ostrůvky prohlédla, aby zhodnotila, který působí více sympaticky. U vodopádu jí připadalo opravdu zvláštní, že padá kamsi do prázdna, ale napadlo ji, že třeba přímo pod tím vodopádem je něco, kam se dá jít? Nějaká cesta? Možná vodopád jen chrání něco, co je pro tento svět důležité... Nakonec tedy zvolila ostrůvek s vodopádem. Voda jí byla prostě i přes všechny podivné fakty rozhodně více po chuti, nežli tmavý nebezpečný les. Hopsla z květinky na ostrůvek vedle sebe a poté se vydala cestičkou, která mířila přímo k vodopádům. Doufala, že zde narazí na mámu nebo Kenaie. Netušila, jakou cestou se vydají oni.

// s Mari volíme ostrůvek s vodopádem :)

Mari věděla, že má skvělou mámu. A měla skvělého i tátu. Jenže ten odešel. Na moment sklopila pohled k zemi na své tlapy. Kam teda asi šel? Zemřel? Jak to bylo doopravdy, proč jí nikdo nedal pořádnou odpověď, aby měla jasno? Thoran ji zmátl a teď tu nebyl vedle ní, aby mu mohla říct svoje zmatené myšlenky a aby jí pomohl. Nebyl tady. Podívala se na mamku, zavrtěla ocasem a pak koukla na paní vydru. “Prohledáme vzpomínky?“ zopakovala tiše sama pro sebe to, co paní vydra právě řekla. Jak by to měla Mari i s ostatními udělat? Jak se prohledávají vzpomínky?
Bohužel, dříve, než se stihla zeptat či jakkoliv reagovat, ji ohlušil odporný vřesk. Přikrčila se k zemi, vypoulila oči a předními tlapkami si začala zakrývat uši. Mačkala je křečovitě ke své hlavě, aby ten vřesk co nejvíc ztlumila. Svaly se jí roztřásly, co to bylo? Polekala se! Zavřela oči a přála si, aby tento moment byl co nejdříve pryč.
A pak, když vřesk ustal a oči pomalu, opatrně a s rozvahou otevřela. Nejdříve jedno, pak druhé. Roztřesený dech, který zadržovala, konečně mohla vydechnout a postavit se na tlapky. Co to bylo, porozhlédla se kolem sebe. Chtěla se někoho zeptat, ale kolem ní najednou nikdo nebyl, byla tu sama. Pootevřela udiveně pusinku a zaryla drápky do měkké trávy. “Mami!“ vypískla a celá u toho nadskočila. Srdíčko se jí roztlouklo jako i život. “Co se děje,“ zakvičela a rozhozeně začala popocházet sem a tam na ostrůvku, jenž poletoval na obloze. Zastříhala oušky, zaslechla za sebou hlasy. Když se ohlédla, všimla si, že tam přece jen někdo stojí! Nebyla tu sama! Zaslzená očka zaostřila na rezavou a černobílého, kteří byli poměrně hluční a povídali si. Posmrkla a hlasitě si oddechla, měla strach, že je tu opravdu úplně osamocená. Pak, když se víc soustředila, našla na velkém prostranství i matku a jiné vlky, takže se k nim vydala. Poklusem překonala vzdálenost a zaparkovala vedle jejího boku, hned se cítila lépe. Bez mámy nebo bratra vedle sebe by se nemohla vůbec na nic soustředit. Slzičky jí stekly po tváři a další už jí zpod očních víček naštěstí nevzešly. “Mami, co to je?“ hlesla tiše. Až nyní si teprve začala pořádně uvědomovat, že vlastně nejsou nohama na zemi. Ustoupila ke kraji, aby se mohla podívat dolů, byli pořádně vysoko! Rozhlédla se kolem sebe, ostrov, který poletoval na obloze mezi mraky. To ještě nikdy nezažila! “Whaaau,“ hlesla udiveně a zavrtěla ocasem. Přestala být tak vykulená a šokovaná, tohle se jí líbilo! Bylo to jako v pohádce. A Marion milovala pohádky.
Ostrov byl velký, spíše dlouhý nežli široký. Byla na něm měkká zelená travička a všude samá květinka. Ty Mari milovala ze všeho nejvíc. Byly tu růžové, fialové, žluté i oranžové. Na Gallirei panoval podzim, skoro ledová zima, ale zde ne. Zde bylo jaro. “Mami, podívej, květinky,“ užasle pronesla a přiskočila k houfu květinek. Začala je očichávat a pak, s úsměvem na tváři, koukla před sebe někam do dálky. Tam byli tvorové s křídly, mohli létat. Rezavá vlčice s černobílým se je společně snažili přilákat, Mari to brala jako hru. Pohodila vesele hlavou a udělala „hrací pózu“ s hrudníkem přilepeným k zemi. “Velcí ptáci!!“ výskla a udělala rychlé kolečko kolem své osy. Bylo to tu nádherné, tohle Mari opravdu ještě jakživ nespatřila. Všude byly barvičky. Zklidnila hormon a přišla ke kraji, aby se mohla podívat dolů pod sebe. Vše ji fascinovalo. Dole spatřila řeku, která líně tekla kamsi do dálky mezi kopce. Oni byli vysoko, řeka byla zase strašně nízko. Na louce dole se proháněla různá barevná zvířata, ale když Mari myslela barevná, byla to opravdu barevná! Jednorožci, jeleni, kamzíci a jiní nohatí tvorové. Byli v barvách duhy, hlavně teda ti jednorožci. “Mami hele, tam jsou jednorožci,“ vzdychla. Jednorožci se přece opravdu vyskytovali jen v příbězích a pohádkách, ne? Kolem ní proletělo zvířátko se špičatými křídly. Mělo tmavě modrou barvu a rozhodně na sobě nemělo žádné peří. Patřilo k tamtěm, které sem lákali ti dva? No, rozhodně to bylo podivné zvířátko. Mari ho zhodnotila však jako jedno z těch hezčích, protože, když se pořádně podívala kolem sebe. Poletovalo tu daleko víc takových tvorů. Bez peří, s peřím, s kůží, s rohy, s dlouhým ocasem, s ostrými drápky... každé bylo jiné. Všechny byly zvláštní. Jedno mělo například jen jedno oko uprostřed hlavy, druhé mělo čtyři oči a třetí mělo oči doslova na zadku, nikoliv na čele.
V dálce se rýsovaly hory, které byly obrostlé zelení, stromy a květinami. Marion by ráda žila v květinovém světě. “Jak jsme se vlastně dostali sem nahoru? Co se stalo?“ podívala se na matku s bratrem. Pak si teprve uvědomila, že nikde nespatřila tu vydru, co byla dole na mýtině. “A kde je paní vydra?“ přicupitala k matce a vyčkala na odpověď. Marion by si tu sama se sebou rozhodně neporadila.

Začalo se to tu jaksi… zavlčovat. Trochu zmateně koukala po všech přítomných a snažila se někoho, krom svého bráchy, rozpoznat. Měla však za to, že nikoho z těchto vlků neznala. Zlehka nakrčila čeníšek, neb ji v něm zalechtalo, a následně si odfrkla. Byla samozřejmě slušně vychovaná, takže u odfrknutí odvrátila hlavičku bokem. Pak pohled přenesla zase na vydru a svého brášku, ke kterému se jemně, skoro neznatelně, přisunula. Chtěla být blízko něj, chtěla cítit svoji rodinu blízko svého těla. Cítit jeho tělesné teplo a vůni…
Byla tak zabraná do proslovu oné malé vydřičky, že si ani neuvědomila příchod svojí maminky. Přitom ji tak dlouho hledala. Kolik prošla lesů a luk za účelem ji najít, aby jí maminka, její strážný anděl, pomohla od všech těch splínů, které ji svazovaly. Nyní však vydra naštěstí Marion vehnala do hlavy jiné myšlenky. Naklonila zlehka, naprosto chápavě, hlavu do strany a přikývla. “A jakou kamarádku? Ztratit kamaráda je hrozná věc, já taky pořád ztrácím kamarády! Mám jednoho opravdu dobrého, jmenuje se Thoránek, ale zase tady není se mnou, protože jsem ho ztratila,“ sklopila pohled smutně k zemi a zahleděla se na své tlapy. Neztrácí jen kamarády, ztratila i bratra a otce. Nicméně, teď na to nebyl čas, na nějaké smutnění! Vyjela tedy zase pohledem zpět nahoru na vydru a pousmála se. “Pomůžu vám najít kamarádku, paní vydro,“ slíbila jí a zastříhala svými sklopenými oušky. Pak se koukla na Kenaie a tlapičkou se dotkla jeho zad. Marion byla velice kontaktní. “Budeme hledat společně?“ uculila se.
Pak ale uslyšela ten hlas. Tlapku položila a otočila pohled tím směrem, kterým se hlas nesl. Máma. Stála tam… v celé svojí kráse. Marion se začala usmívat a mlátit huňatým ocasem ze strany na stranu. “Mami!“ vypískla radostně, jakoby snad byla nějaké malé vlče. Mohlo to cizí vlky mást – vzrůstem byla dospělá, jakmile ji vlci ale blíž poznají, pochopí, že myslí je stále maličká a bezbranná. Přihnala se tedy k matce a zavrtala čenich do jejího kožíšku. Pak frkla a vrtala a vrtala, jakoby se chtěla zavrtat do jejího těla úplně celá. “Moc se mi stýskalo,“ zašeptala do jejího ucha, které svým teplým jazykem oblízla. Nakonec se oddálila a šťastně koukala chvíli na mámu a chvíli na Kenaie. Měla celou rodinu u sebe… Byla nadšená. “Takhle nám hledání půjde ještě líp!“ pronesla a koukla na vydru, jejíž jméno už dávno zapomněla. “A jak se jmenuješ, vydro? A jak se jmenuje ta tvá kamarádka? A jak vypadá?“ zvědavě se přisunula tlapičku po tlapičce blíž, až na ni hleděla sotva z jednoho metru. Její hlava byla tak velká, jako celé tělo Lady Mlhahule. Usmívala se, přičemž zelenkavá očka plná pochopení z ní nespustila už ani na vteřinku. Čekala na odpovědi.

Ještě hodnou dobu Mari plakala a litovala samu sebe, že se nedokáže odprostit od všech těch nepříjemných událostí, které se za poslední dobu staly. Z nářeků a projevů sebelítosti ji však vyrušil chladný vítr a také déšť, jenž co chvilku zesiloval. Nakonec se kapky deště staly tak neúnosné, že se začala soukat pomalu na rozklepané nožky s myšlenkou, že se někde schová.
Jakmile se ale zvedla a zaostřila rozmlžený zrak svých uslzených oček, všimla si nedaleko stojícího vlka. Udělala pár krůčků směrem k němu, pak se zastavila a ještě chvíli zkoumala, co se to tam vlastně děje. Žádné zvuky neslyšela a pachy necítila, neb protivný vítr a déšť vše přehlušili. Bylo tedy těžké rozpoznat, o koho jde. Nakonec však poznala, že tam stojí její vlastní bratr. Nejdřív se jí rozvrtěl ocásek, chtěla sek němu rozběhnout, ale zasekla se. Jak by se teď měla vlastně zachovat? Umřel jim táta a Mari se od té doby neukázala doma. Začala pociťovat stres a neklid. Přešlápla z tlapky na tlapku a pomaloučku, krůček po krůčku, se začala přibližovat zezadu k bratrovi.
Čím blíž byla, tím víc si uvědomovala, že se asi něco děje. Od javoru zaslechla pláč, proto si pospíšila, zastavila vedle Kenaie a se zájmem si začala prohlížet plačící postavičku. Naklonila hlavičku do jedné strany, pak do druhé a nakonec přicupitala k vydře, aby ji mohla pohladit po hlavě. Zvedla tlapičku a starostlivě, velmi něžně, ji tedy pohladila. “Proč pláčete, paní vydro? Neplačte,“ hlesla tiše. Pak od vydry poodstoupila a ucouvla zpět k bratrovi. “Co se děje?“ zeptala se Kenaie.

// akce to byla super, miluju takové vyhledávačky :-D

poprosila bych o drahokamy a zároveň tímto děkuji

<< Sarumen

Bloudila lesem tak dlouho, až se najednou ocitla na mýtině. Jakmile si uvědomila, že je tu nějaké lepší světlo a zem není pokrytá spadeným jehličím a mírnými kopečky, rozhlédla se. Zastříhala svými spadenými oušky a ohlédla se za sebe. Byla tu sama. Jižní teplý vítr rozčechral její srst a vůni, kterou vlastnila, roznesl po celém rozlehlém okolí. Nebyla to však pouze její vůně, která zde byla cítit. Díky větru poznala, že tu celkem nedávno byla i její maminka. Do očí jí vyhrkly slzy smutku. Byla v tak silné depresi, že si jen bezmocně sedla zadkem na zem a rozplakala se. Chtěla mámu najít, chtěla se k ní přitulit a vše jí říct. Určitě by se jí pak ulevilo... Jenže neměla sílu na to, ji někde hledat a popravdě ani netušila, kde by s jejím hledáním měla začít. Vždy jí pomáhal Thoran, jenže ten se znovu vypařil, stejně jako tehdy, a ona byla zase sama. Kdyby tu byl alespoň Kenai nebo Cassian. Utřela si tlapkou slzičky, přičemž zarudlýma, stále zaslzenýma očima, zaostřila na své barevné přední tlapky. Zavzpomínala na bratra, kterého už neviděla moře týdnů, možná i měsíců. Čas se jí zkresloval, nevěděla přesně, jak dlouho byl pryč. Ale... proč vlastně odešel? Nikomu neřekl ani slovo a prostě zmizel. Mohl ho jít táta hledat? A nebo táta opravdu zemřel a už se na ni kouká z nebíčka? Měl pravdu Thoran a nebo Kenai? A proč táta odešel? Nebo teda umřel? Utrápenýma očima vzhlédla na oblohu. “Tati, proč mi nepomůžeš?“ znovu se rozvzlykala. “Nevím, co mám dělat!“ vyštěkla pištivým tónem. “Neznám odpověď! Jsem sama a... Nikoho nemám! Chci tě zpátky. Moc mi chybíš, ani nevíš, jak moc!!“ sesunula přední tlapky na zem, schoulila se do klubíčka a zabořila hlavu do svých zadních tlapek. Vypadala jako chlupatá kulička, ani hlava jí nebyla pořádně vidět skrz tu hromadu nadýchaných chlupů.

<< Ježčí mýtina (přes řeku Tenebrae)

Pomalu přebrodila řeku, přičemž stále smutně zírala do země. Nebavil ji život. Proč jen se muselo všechno tak náhle změnit, tak zvrtnout? Nemohl tu táta zůstat? Zastavila svůj utahaný pomalý krok, přičemž se rozhlédla kolem sebe. Bylo krásně. Obloha byla plná červánků, sluníčko právě vycházelo nad obzor. Jindy by to Marion s chutí pozorovala, vždy milovala přírodu. Nyní ji to ale nezajímalo, neměla nikoho, s kým by tu nádheru mohla pozorovat a samotnou ji to rozhodně nebavilo. Potřebovala někoho, s kým by takové věci mohla sdílet. S tichým povzdechem se rozešla dál. Už chtěla být doma, chtěla mít svůj klid, aby nic nemusela řešit. Zalézt si do úkrytu a s nikým nemuset mluvit, hýbat se a přemýšlet.
Jakmile tlapky překonaly hranici lesa, zamyslela se. Měla za to, že když přijde domů, ten nepříjemný pocit zmizí. Doufala, že to srdce, které ji tolik tížilo a které bylo těžké jako veliký kámen, z její hrudi odpadne a ona bude zase lehčí a navíc i v lepší náladě. Chtěla sice být sama, ale měla pocit, že je hrozně vyčerpaná z těch všech depresivních pocitů, které se jí honily tělem i myslí. Chtěla se jich jednou pro vždy zbavit. Chtěla zase žít. No, bohužel tomu tak nebylo a žádný špatný pocit ji překročením hranic neopustil. Brouzdala bezduše po lese, nevnímala ani, kam přesně míří. Jen šoupala po podzimní lesní zemi tlapku za tlapkou a očima i nadále zírala do země. Hlavou jí nyní běžela jen jedna myšlenka... Proč je táta opustil?

>> mýtina

<< Tenebrae

Čas plynul a dny rychle utíkaly. Ba ne jen dny, ale i týdny. Marion ležela schoulená v klubku na Ježčí mýtině, usnula. Stres, nedostatek jídla a zmatek v její hlavě si vyžádaly své.
Pomalu se začala probírat. Oči měla zalepené, hlava ji bolela jako střep a cítila se strašně slabě. Zamžourala, zamlaskala si a s tichým povzdechem se snažila zorientovat. Nikoho kolem sebe neviděla, nikdo tu nebyl. Ani Thoran. Měla dojem, že s ním cestovala, nebo… snad ne? Zatěkala očkama po okolí a tiše kníkla. Byla zmatená. Věděla, že pamatovák není její silná stránka, potřebovala k sobě někoho, kdo by byl jejím mozkem. Začala se škrábat na nohy, žaludek jí hlasitě zakručel. Opravdu se cítila strašně slabě, skoro ani stát jí nešlo. Byla celá zatuhlá, nožky se jí třásly. Nojo, táta, hlavou jí probleskly vzpomínky na to, co se během několika dní v jejím životě událo. Bylo to divoké. Tatínek tu nebyl, ona ale stále nevěděla, jestli někam odešel nebo se ztratil, nechápala, co se vlastně stalo. Kenai říkal, že zemřel, ale…Mohl jen odejít, ne?
Rozešla se pomalým pajdavým krokem zpět, odkud přišla. Mířila domů. Nevěděla, co by si teď měla zrovna tady a sama, hladová a bezbranná, počít. Chtěla vidět mámu. Chtěla se k ní přitisknout a ujistit se, že je vše v pořádku. Že vše bude tak, jak to bylo dřív.
A tak kráčela s hlavou svěšenou, ušima spadenýma do obličeje a ocas? No, její medvídkovitý huňatý ocásek skoro zametal její stopy po zemi. Byla jako zbídačený pes.

>> Sarumen (přes Tenebrae)