Gallirea - Příspěvky uživatele

// Smečkování: 23) Udělejte lov ve třech členech smečky - 3posty/6 bodů (2/3)

Po pochvale se Mari celá zatetelila a pokývala nadšeně hlavou nahoru a dolů. Milovala, když ji někdo chválil. A navíc teď konečně pochopila. na tomto své prvním lovu, jak takový oběd teda vlastně voní a co by příště měla hledat. "Voní hezky!"
Při vysvětlování dalších úkonů hleděla na mámu a v rychlosti těkla očima po Starovi. Už to nebylo to malinkaté otravné a hlučné vlče, jako na akci s tou smečkovou mlhou. Nojo, pamatuju si ho tam!! Vadilo mi, že je tak hlučnej! to uvědomění ji pobavilo. Pousmála se a pak dál koukala na mámu, přičemž poslouchala, co dělat, aby se v houfu těch srnek ještě neztratila. Podívala se na houf srnek a snažila se očima najít tu, o které matka mluvila. Přišlo jít o ale divné, "když je nemocná, nebude něčím nakažená?" hlesla tiše. Přece nebudou žrát nemocný oběd, ne?
Vše se ale dalo do pohybu a Marion se Starem nezbylo nic jiného, než tam prostě jít. Rozbušilo se jí srdce, nechtěla nic pokazit! Jenže měla nepříjemný pocit, že dost doře nechápe, jak by srnku měli od stáda odehnat. "Víš, jak na to?" zašeptala k mladšímu vlčkovi, zatímco očima sledovala pohyby své mámy a hnědé vlčice, jejíž jméno už dávno zapomněla. A jméno toho vlčete mimochodem taky. "Jak máme tu srnečku oddělit? Asi to moc nechápu," koutkem oka se podívala na bílo černého puberťáka a pak na stádo. Nikdy na lovu nebyla, nikterak se o něj nezajímala a dokonce jí často bylo líto zvěř zabíjet. Chápala, že vlci jíst potřebují, ale připadalo jí to celé jaksi nepříjemné. Měla radši, když už mrtvou zvěř někdo dotáhl do smečky a ona ji mohla jen sežrat. A ne kvůli lenosti! Byla tedy ráda, že teď bude vlastně srnku jen nahánět. Ale i tak se budu podílet na jejím zabití. Co když mě pak pan Život nějak potrestá? Třeba mi sebere moji kytičkovou magii, podívala se na své tlapky. Pak na Stara, "myslíš, že mi někdo může sebrat moji magii?"
Matka i hnědá vlčice již byly na místě, takže dvojice se měla dát na cestu. Mari se opatrně rozešla vpřed, nevěděla však, jestli by se neměla přikrčit, aby ji nebylo tolik vidět. Jak má celou akci správně provést? Raději se tedy přikrčila a postupovala vstříc skupince srnek. Po očku si hlídala Stara.
Jakmile byla blíž, vyběhla a mířila k srně, která byla na straně celého stáda. Stádo se však polekalo, začalo se mísit a utíkat pryč. Kdyby srnka nebyla značně pomalejší a nekulhala, Marion by ani nepoznala, o kterou se to vlastně jedná. Měla však štěstí, srnu díky těmto zdravotním indispozicím bezpečně rozeznala od ostatních. Eeeeh, kam ji máme navést?! Zapomněla jsem! zděšeně začala očima hledat křoví, ke kterému měli společně srnu nahnat. "Stare! Kam!" vyštěkla. Fakt si nemohla vzpomenout. Pobíhala kolem srnky, aby jí nikam neutekla, a čekala na Starovu odpověď. Srna zmateně pobíhala v kroužku a snažila se utéct před Marion, která ji ale strážila jako oko v hlavě. Nesmí mi utéct!

// Smečkování: 23) Udělejte lov ve třech členech smečky - 3 posty/6 bodů (1/3)

<< Tenebrae

Dárek, který Marička našla, splnil svůj účel. Potěšil obě dvě vlčice, kterým jej darovala. Usmívala se radostně od ucha k uchu a jako malé vlče pohazovala akčně hlavou a vrtěla celým zadkem sem a tam. Byla happy. Měla radost, když jiní měli radost – neměla dostatek inteligence na to, aby poznala něco jako přetvářku. Ona byla nevinná, dosud nevyspělá vlčí slečna, která vše myslela zcela upřímně a nedokázala se přetvařovat či si nějak vymýšlet. To, co dělala nebo říkala, bylo naprosto vždy stejně tak čisté, jako byla její duše. Nechápala, co to znamená přetvářka a nedokázala tato dvě slova (pravda X přetvářka) vzájemně odlišit.
Šťastná, že se dáreček líbil, následovala všechny ostatní tam, kam oni mířili. Bylo jí to jedno, nezajímalo ji, kam jdou. Měla radost, že může být s nimi. Navíc ji tolik zajímal ten lov, nemohla se ho dočkat!
“Huh?!“ zbystřila, zastříhala spadenými oušky a pohlédla na matku. Kdyby ji neoslovila tak důrazně, jistojistě by ji Mari ani neposlouchala a dál by se nechala unášet svojí myslí kamsi pryč mimo realitu. Zírala na matku a bedlivě poslouchala každičké její slovo, přičemž během toho pomalu a rozvážně přikyvovala. “Dobře, tak jo,“ usmála se pak, zatetelila se a hlasitě vydechla. Zastavila tedy svůj krok, zatěkala očima po okolí, nasála vzduch do čeníšku a celý ho vydechla ven. Zelenkavýma očima koukala na mámu, pořád se usmívala, nedokázala to odbourat a mít aspoň na chvíli vážnou tvář. Když měla radost, automaticky a bezděky se jí vrtěl ocas a tvář pohlcoval úsměv. Začenichala ve vzduchu, co bych měla cítit? Trochu bezradně přešlápla z tlapky na tlapku. Vůbec nechápala, co to po ní máma vlastně chce. “Ehm,“ kníkla tiše a rozhlédla se po okolí. “Cítím,“ co by asi tak měla říct? Necítila vůbec nic. Teda, samozřejmě, že něco cítila, ale nedokázala to zidentifikovat. “Stromy? A… A tebe?“ zazubila se a oblízla jí hravě čenich. “Co bych měla cítit? Nechápu to,“ vyštěkla. Klid, o který se Wolfi snažila, vydržel v jejím těle sotva pár chvilek. Nyní ho začala zase střídat roztržitost a akčnost. Poskočila na místě a zeptala se: “Kam šla naše paní alfa? My budeme lovit samotné dvě?“ přitulila se k matce. “Ráda s tebou budu lovit,“ zavrtěla ocáskem. Pak přilepila čenich k zemi a začala očichávat trávu. Jenže u Marion bylo strašně očividné, jak moc se na to, co dělá, nesoustředí. Byla duchem úplně někde jinde. Naštěstí teď ale byla zticha, neb čenichání ji úplně pohltilo. Zažrala se do toho a rejdila čumákem po zemi skoro jako nějaký krtek. A pak, když ucítila jakýsi neznámý pach, ztuhnula. “Co je to?“ hlesla tiše a se zvědavým pohledem se ohlédla na mámu.

<< Mýtina - přes Sarumen

// Smečkování: 19) Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) – 2 posty/3 body (2/2)

Zatímco Wolfi byla u Maple, jejich alfy, Marion přemýšlela nad tím, co vše jí Wolfi řekla, přičemž se to v mozku snažila nějakým způsobem zpracovat. Usmívala se, tohle se jí opravdu líbilo!
A tak, když máma mluvila s Maple, se Marion vzdálila o kus dál. Uznala, že Wolfi měla pravdu - ona si o kamínek od Kenaie taky neřekla, dostala ho jen tak. To jí udělalo velkou radost, že se Kenai zamyslel a sám od sebe ji obdaroval (a navíc takovou pěknou věcí). Chtěla bych ten kamínek mít na krku, jenže jak na to? na moment se myslí vytratila z reality a opustila téma "obdarování vlků". Přestala vymýšlet dárečky a ztratila se ve své vlastní fantazii, jak se asi vyrábí nějaký přívěšek na krk.
Pak se ale probrala, ohlédla se, aby zkontrolovala smečku za sebou, a pak se začala rozhlížet kolem sebe. Jaký ten mini dáreček pro radost by mohla ostatním donést? Captala kolem břehu tmavé řeky Tenebrae a na mysl ji bezděčně vyběhla vzpomínka na toho divného vlka, co ji málem zabil. A pak to našla! Zastavila se prudce na místě a zírala zaujatě na zem. Tlapičkou se dotkla té věcičky, co tam ležela před ní. Copak to asi bylo? Zaňufala k tomu, nenapadalo ji, o co mohlo jít. Líbilo se jí to však, takže to prostě bez dalšího zbytečného přemýšlení vesele sebrala do tlamky a vyběhla jako nějaký nezbedný puberťák zpět ke smečce. (// jedná se dvě prosté malé šišky :D) "Mamíííí! Mapleeee!" hulákala už z dálky a vysokými skoky jakési neohrabané laňky doběhla k nim. Před obě dvě, když tak hezky stály u sebe, hodila ty oslintané, svými zuby poničené, šišky z tamního břehu Tenebrae. "Našla jsem dárečky... pro radost. Pro štěstí!" hrdě vykasala svoji chlupatou chundelatou hruď, přičemž svýma zelenkavými citlivýma očičkama hleděla na ty dvě vlčice před sebe. "Navždycky ode mě," dodala tiše a čumáčkem jim ty šišky přisunula po zemi trochu blíž. Tím je vybídla, aby se neostýchaly a vzaly si je.
Zavrtěla ocasem a vesele si zahopkala kolem své osy. "Kdy bude ten lov? Už se nemůžu dočkat, ještě nikdy jsem nelovila!" vyštěkla a zaujala hrací pózu přímo před nimi. Zadek vystrčila nahoru do nebe, hrudník připleskla na rozbředlý sníh, a vrtěla celým zadkem vesele sem a tam.

>> Smrčiny

// pro Stara: Nic zvláštního, jen jsem plnila úkol do smečkování :D Marion dala dáreček Maple a Wolfi v podobě oslintané šišky, kterou našla u řeky Tenebrae

// Smečkování: 19) Udělej jinému vlkovi ze smečky radost (aka dones mu sváču, pochval mu kožich, pomazli ho, co jen vás napadne) – 2 posty/3 body (1/2)

"Aha, aha," hlesla tiše a pokyvovala zaujatě hlavou. Šlo na ní poznat, že urputně přemýšlí. "Pamatuju si to," vyhrkla pak nadšeně a zavrtěla ocasem. Opravdu si vzpomněla - před očima se jí vybavily vysoké květiny, po kterých přeskákala až kamsi daleko. Vzpomněla si i na to stvořeníčko, které pobíhalo kolem ní, na to roztomilé cosi... "A taky si vzpomínám na ty giganty, kteří byli tak roztomilí a usměvaví," pousmála se. Její medový hlásek se na konci věty celý rozplýval.
Jejich alfa začala mluvit a popisovat své plány, Marion se to moc líbilo. Lov! Její první lov v životě, jaké to asi bude? Nadšeně vrtěla ocasem a přikyvovala hlavou - ve skutečnosti však přestala poslouchat (či snad jen vnímat) ve chvíli, kdy bylo řečeno to slovní spojení "smečkový lov", neb ji to tak nadchlo, že se utrhla a už nezvládla dávat pozor. Potom tedy neměla absolutně páru o tom, co je v plánu dál a co se bude dít. Nevadilo jí to však, nikterak se tím netrápila - ani si to neuvědomila.
"Mami," oslovila Wolfi něžně, přičemž se na ni natiskla svým tělem. Přesněji řečeno svým pravým bokem, začala se k ní lísat. "Mám tě moc ráda," hlesla tiše, přičemž za poklusu zakutala svoji hlavu do jejího kožichu. Ráda se s mámou tulila a ještě radši jí dávala najevo, jak moc ji miluje. Marion byla obecně velice citlivá a empatická duše, věděla, že je potřeba si prokazovat lásku a náklonnost. "Ráda bych ti dala něco pro radost. Navždycky. Tak, jako mě dal Kenai ten zelený kamínek ve tvaru květinky. Mám ho schovaný v jeskyni. Taky ti chci něco dát. Nejradši bych... Třeba bych nejradši vyčarovala květinku, která nikdy neuvadne a ty ji budeš mít napořád u sebe, aby sis na mě vzpomněla pokaždé, když ji uvidíš a nebo ji ucítíš vonět!" vesele poskočila. Byla ztřeštěná jako nějaké malé vlče. "Ale co bys chtěla? Mám ti taky najít nějaký kamínek? A nebo bys ráda něco jiného?" culila se od ucha k uchu, hlasitě dýchala - až skoro chrochtala, přičemž pořád kolem Wolfi nějakým podivným způsobem pohopsávala. "Chci ti dělat vždycky jenom radost," znovu se na ni natulila, nyní však už jen krátce. "Jsem moc ráda, že jsi moje mamka, nikdo na světě nemá lepší," zazubila se.
Když Mari přestala žvatlat, Wolfi odběhla k jejich alfě. Marion neslyšela o čem, přesně se baví, tak se držela jen v jejich blízkosti a dál pokračovala tím směrem, který skupinka udávala. Nevěděla kam, ve směrech se totiž moc nevyznala. Nemohla si vzpomenout ani na to, kde teď přesně jsou, i když jí to okolí připadalo povědomé. I tak si ale šťastně pobíhala a byla... Spokojená. Jaký asi bude můj první lov, napadlo ji. Nikdy na žádném společném lovu nebyla, sotva zvládla ulovit malou myšku. Jak se vlastně loví něco velkýho? Zvládnu to? Já jim nechci ubližovat, bolí je to... koutkem oka se ohlédla po matce, přičemž už zase mířila blíže k ní. Nechtěla se od ní zdržovat moc dlouho.

>> Tenebrae

Marion se sice dala na odchod z mýtiny do lesa, nicméně chvíli poté, co se takto rozhodla, zaslechla zavytí jedné ze svých alf. Zastavila se, zastříhala oušky a rozmýšlela se, jestli zůstane nebo půjde. Přece jen, zrovna alfu vidět chtěla – chtěla si popovídat, co je nového, jak se smečce daří a tak dále. Připadalo jí, že o smečce najednou nic neví. A to nechtěla.
Otočila se na tlapce a začala se vracet zpět k matce. Najednou se tu začala objevovat velká kupa různých vlků, včetně dvou rezavých vlčat, které v lese dosud neviděla. Přece jen jsou změny, máme nová vlčata? A koho jsou? Nebo se sem zatoulala? Nebo.. Kdo má rezavý kožíšek? urputně přemýšlela nad členem s rezavým kožichem, zatímco došla k matce a postavila se jí vedle pravého boku. “Nikdo nemá rezavý kožich,“ hlesla nakonec a pohlédla na vlčata, která byla poblíž nich.
Pohlédla na alfu, na kterou se jemně pousmála. “Ahoj,“ hlesla tiše a protáhla si krk snížením hlavy k zemi. Tiše si povzdechla. Zapomněla její jméno, nemohla ji tedy nijak oslovit. Jak se jen jmenovala?! Nemohla si ani za nic vzpomenout. “Kdo je Lady Mlhahule?“ zašeptala matce sotva slyšitelně do ouška a zmateně na ni zírala. Jaksi jí nedošlo, že to je ta vydra, pro kterou hledali společně tu mlhu. Na vše zapomínala. Na to (pro ni nepříjemné) dobrodružství mimochodem taky z části pozapomněla.

// Přechod jsem zrušila :D ráda bych se zúčastnila lovu :) Marion sice nepřispěje svoji inteligencí, ale je rychlá a obratná :D Ale nikdy na lovu nebyla, so... bude to vtipné.

Marion nebyla v bezvědomí až takovou dobu, nicméně to černo, které ji polapilo, bylo intenzivní a velmi hluboké. Její mysl byla na moment úplně prázdná, nevěděla o sobě. Když pak ale vědomí našlo skulinku a dokázalo se prorvat zpět na své místo, ucítila něčí dech, puls a také příjemnou teplotu těla. Hned jí došlo, že to musí být máma. Zpomaleně zamrkala a snažila se zaostřit svůj zrak, poté otočila hlavu na mámu a vřele, avšak stále trochu omámeně, se pousmála. "Mami, jsi se mnou," hlesla tiše. Najednou se však zamračila, "co se stalo?" byla zmatená. Na nic si nevzpomínala. Proč tu ležím? Stalo se něco? A kde jsou ostatní? začala se rozhlížet kolem dokolečka a hlasitě přitom oddechovala.
Slunce zapadalo, den se chýlil ke konci a nadvládu začal opět přebírat ten nepříjemně vlezlý mráz. Mari se postavily chlupy za krkem, otřásla se. "Je mi něco?" zeptala se tichounce, aniž by se na matku znovu podívala. Tahle situace v ní bezděčně vyvolala vzpomínky na zážitek se Styx - vlčicí, kvůli které má poničená ouška. "Jsme obě v pořádku? A kde je Kenai?" ráda by zase viděla i tátu a Cassiana. Tolik si přála mít celou rodinu zase zpět pohromadě, už skoro zapomněla na ten pocit, jaké to je, být obklopena milující početnou rodinou. Už měla jen mámu a bratra. Smutně sklopila pohled k zemi a zaostřila jej na své tlapky, které si zaujatě prohlížela.
Z ničeho nic ji přepadla chuť jít do lesa (pryč z této mýtiny) a zjistit, co je nového. Měla dojem, jakoby ve smečce nebyla dlouhou dobu. Jakoby o ní nic nevěděla. Byly nějaké novinky? Chtěla to zjistit! Ale ne sama, nesnášela samotu. Podívala se na mamku a jemně se pousmála. "Půjdeme do lesa? chtěla bych jít s tebou a potkat ostatní. Zjistit, co je nového," aniž by počkala na její odpověď, postavila se na nohy a jala se k odchodu. Šlo to ztuha a pomalu, to vstávání, připadala si fakt jak pláclá po hlavě. Vše se jí tak podivně motalo, tělo měla slabé a unavené. Prostě zvláštní...

Nakonec vlci následovali Marion a vydali se všichni pohromadě k drakovi. Marion byla nadšená, neb ji drak v dálce zajímal. Byl to ten stejný nebo nebyl? Často se ohlížela za sebe, musela zpomalovat a upravovat své tempo, neb byla o několik hlav vyšší jak ostatní. Hlavně oproti své mámě. Nicméně dohonit draka, to nebylo jen tak. Pořád jim utíkal a nechával je následovat ho. Byl rychlý, naštěstí však tak velký, že ho nešlo přehlédnout. Kdyby to byla malá myška, ani bych si ho nevšimla! Mohla by se schovat někam do křoví a bylo by, napadlo Marion, když čekala na ostatní, až ji doběhnou. Hleděla na veliký do nebe čnějící krystal, který jakživ neviděla. Co to bylo? Znala kamínky a různé drahokamy od nich z Gallirei, ale tohle bylo jiné. Bylo to tak gigantické, že dokonce už z dálky na něm viděla svůj odraz.
Drak se nakonec ale na vše vykašlal, zřejmě ze vzteku a únavy, a byl ten tam. Stejně tak, jako se z ničeho nic objevil, tak i z ničeho nic zmizel. Zahnul za onen krystal a nebyl nikde k nalezení. Zadýchaná skupinka zastavila a rozhlížela se všude kolem, aby ho našla. Jenže nic. Marion nešťastně koukala na ostatní, ona sama si nevěděla rady. Co by asi tak měla teď udělat? "Mami," hlesla tiše a přicupitala k tělu malého vlčete. Bylo zvláštní, že Marion byla tak veliká a Wolfganie tak malá. Byla to její máma, ale dosahovala své dceři sotva po tlapky... úsměvné. "Cítím se divně," hlesla, když k matce přišla. Zatímco si prohlížela ostatní a zaregistrovala na nich určité změny, její srst chytila úplně jinou barvu, než dosud měla. Hrála všemi neonovými barvičkami. Nejdřív si to s úsměvem prohlížela, protože barvičky měla ráda (bylo to jako barevná květinková louka na jaře), ale poté jí pomalu začalo docházet, že být takto barevná asi není úplně ok. Podívala se na Amny, kropenatou vlčici, co to táhla s Newlinem, a uvědomila si, že ani ona není v pohodě. Pak se vyděsila. "Co budeme dělat?" hlesla sotva slyšitelně, přičemž ztrápeně hleděla na ostatní. Chtěla jít pryč, moc si přála ocitnout se zase zpět doma v jejich lese. Měla dojem, že už tu dál nevydrží ani minutu!
Rozhodla se však již nic neorganizovat. Výprava za drakem se nepovedla a ji to velice mrzelo. Štvalo ji, že táhla ostatní za něčím, co tak jednoduše zmizelo. Ztratili tím jistě spoustu času a proto se z nich teď stali takoví divňousové. Následovala tedy toho, kdo vybral novou cestu. Mlčky a poslušně, naštvaná sama na sebe a zklamaná z této celé situace, vyrazila spolu s ostatními za oslnivým světlem, za kterým mimo jiné mířila i ta gigantická roztomilá stvořeníčka. Copak tam na ně všechny asi čeká?
Cesta nebyla dlouhá, hlavně tedy pro vysokou dlouhonohou Marion ne. Za růžovými skalisky čekal ten nejgigantičtější tvor, jakého dosud Mari viděla. Zůstala na něj hledět s otevřenou tlamkou, držela se svojí skupinky a nevědomky vrtěla zadní částí ocásku. Líbilo se jí, jak tu bylo vše barevné a takové roztomilé. Zaposlouchala se do jeho hlasu. Byl takový pěkný a zvonivý, užívala si jeho tón a přitom zapomněla dávat pozor na to, co vlastně říká a o čem mluví. Nevnímala.

Jenže jak stvoření s miloučkým obličejem domluvilo, Marion omdlela. Nevěděla kde, co a jak - prostě z ničeho nic ztratila vědomí.

Pomalu se začala probouzet až o několik chvilek později. Bolela ji hlava a měla úplně rozmlžený zrak. Tiše zasténala, překulila se z pravého boku na levý a očima se snažila najít svoji mámu. Zatímco ji hledala, vzpamatovávala se a vzpomínala, co vše se to vlastně stalo? Cítila se úplně zmatená. "Mami?" zamžourala očima do oslnivé záře, která byla všude kolem nich. Jenže pak se záře pomalu rozplynula a vydra, která k nim cosi mluvila, zmizela ve starém stromě, který se nacházel na jejich mýtině. Jsem doma, unaveně položila hlavu na zem a usnula.

// juuuu, Marion moc dekuje a ma velkou radost!

// Loterie 11

Začala však pomalu zastavovat a nakonec hru s mámou odpískala. Jednak proto, že ji nemohla vůbec dohnat a taky proto, že v dálce zahlédla něco divného. Zastavila se a snažila se zaostřit "to něco", co tam viděla. Šlo to hůř, protože se pořád pohupovala sem a tam. Zem, na které stály, nebyla pevná. Spíše právě rozbředlá, měkká. Ale na tlapky to bylo příjemné - když Marion stála, svojí vahou se propadala do růžovofialové želatiny a ta její nožky celé obklopila. Pohltila je.
"Tam něco je!" zahlásila matce ze své výšky, přičemž zavrtěla hravě ocasem. Zvídavě koukala do dálky, stříhala ušima a ani si neuvědomila, že na ně zároveň volá nějaké zjištění i hnědá vlčice, jejíž jméno dávno zapomněla. "Vypadá to jako drak," zkonstatovala zamyšleně. Všimla si samo sebou i podivných obrů, přes které šlo vidět. Byli průhlední. Vzhlédla, aby se jim mohla podívat do tváře, byli hrozně roztomilí! Usmála se na ně, ale giganti ji vůbec nevnímali. Byli ještě o pořádný kus vyšší, jak byla ona, a zaujatě mířili kamsi před sebe. Snažila se pohledem vyzkoumat, kam to jdou, ale jediné, co spatřila, bylo světlo. A to jí nepřipadalo ničím zvláštní, přece jen, Marionino myšlení nebylo úplně nejlepší. Mari lumen prostě nebyla a nebude. "Jsou fakt roztomilí, pořád se usmívají!" zahlásala vesele všem ostatním. Jak byla velká, měla zřejmě i silnější hlas, takže šla moc hezky slyšet.
A co ten tvor támhle v dálce, mířil k nim nebo lelkoval na místě? "Je to ten drak, který byl u stromu a nebo je to jiný drak? Neměli bychom se za ním vydat? Třeba nám poradí, co dál. Mohl by pomoct," shlédla dolů na svoji partu a na každého se jednotlivě podívala. Pak stanula pohledem na matce a čekala, jak se ona rozhodne. Protože jak řekne ona, tak Marion udělá. A tak tedy i bude.

// Loterie 10

A z černá tma se začala měnit v růžovo fialové cosi, co nedokázala identifikovat. Padala dál a dál, nikoliv však volným pádem. Spíše jakoby se vznášela, možná jako nějaký mráček. Pohybovala se hezky v rytmu sem a tam a sestupovala tam, kam všichni ostatní. Když dopadla na zem, vůbec ji to nebolelo. Jakoby to její nožky vůbec nezaznamenaly, ale ihned nabyla jakéhosi zvláštního pocitu. Snažila se uvědomit si, kde vlastně je. Rozhlížela se kolem sebe, koukala na ostatní, ale hlava ji bolela a motala se, jakoby se točila stokrát dokolečka kolem své osy. Přiložila si tlapku na čelo a zavřela oči. Bylo to fakt nepříjemné. "Mami, jsi tady," hlesla tiše, sotva slyšitelně. Srozumitelné to také zrovna moc nebylo, neb se jí pletl jazyk. Oči otevřela a snažila se najít matku - našla ji! Vydala se jejím směrem, ale postupovala velice pomalu. Bylo jí trochu zle, ten přesun byl prostě hrozně divný.
A čím blíže své matce byla, tím víc jí přišlo, že se zmenšuje. Teda ona ne, ale máma, že se zmenšuje. Bolest hlavy sice pomalu utichala, ale Mari připadali všichni jaksi prťaví. Musela se tomu pousmát, pobavilo ji to. "Co se s váma stalo!!" vyprskla na všechny, přičemž se náhodou podívala na své tlapky. Počkat, cože? Nejsou nějak moc velké? A dlouhé?! byly to tlapy obra, rozhodně ne její krásné drobné pacičky, které vždy měla. Povytáhla obočí, tak teď už byla zmatená absolutně ze všeho. "Vyrostla jsem," pronesla tiše sama pro sebe, přičemž se snažila prohlédnout si samu sebe. Kroutila se a ohlížela se na jednu a pak zase na druhou stranu. I ocas měla obří! Začala se smát, bylo to fakt vtipné.
Máma se rozeskákala jako na pružince a vybídla svoji obrovitánskou dcerku, aby si zahrály na honěnou. Marionina prostá duše samozřejmě nikam nezmizela, hned souhlasila. Otočila se a chtěla se za matkou rozeběhnout, jenže v jejím velikánském těle to prostě nešlo. "Ehe, hehehe! Mami, počkej!" začala ji skoro ztrácet z dohledu, protože běžela rychle a navíc byla maličkatá. Mamka se zmenšila a já se zvětšila? proběhlo jí myslí, zatímco se kodrcala na želatinových tlapkách blíže ke své miniaturní matce. Chodilo se jí fakt obtížně, ale na druhou stranu, byla to poměrně legrace.

// Loterie 9

Marion nerozuměla tomu, že všechny ty nepěkné situace, které se za poslední dobu udály, měl na svědomí právě tento drak. Nedokázala si to vše v hlavě vzájemně propojit. Myslela si, že prostě v tomto kouzelném světě narazili na nějakého draka a teď mu tu ubližují. Nelíbilo se jí to a nechtěla se tohoto účastnit. Stála opodál a vyděšeně sledovala, jak ho utiskují kořeny, potom zase balvany a nakonec ledové šípy od... podívala se na Wolfganii. Mami! hleděla na ni. Vždyť její maminka měla dobré srdce, proč tohle udělala? Proč na něj zaútočila? Však ten drak se jen bránil. On je tu doma, my ne!
Jenže Wolfganie, maminka Marion, byla prostě dobrá duše a moc dobře věděla, jak se její dcerka cítí. Když se drak svíjel z posledních sil a naštvaně zuřil, mlátil ocasem do země a další nepříjemnosti, přišla Wolfi za Marion a začala ji konejšit. Vysvětlila jí, jak to je. Marion chvíli trvalo, než to zpracovala, nicméně nakonec to akceptovala a na mámu přikývla. Usmála se. "Jo, dobře," hlesla tiše, přičemž se ještě jednou podívala na (nyní již bezmocného) draka. "Ale už mu nebudeme víc ubližovat, teď můžeme utéct," řekla, zatímco zrak na něm měla stále přilepený.
Všichni se rozeběhli pryč. Mari zatěkala očima z draka na skupinku a potom se rozeběhla jako valící se balvan za nimi. S rychlostí neměla problém, skupinku zanedlouho doběhla a držela se jich. Přece jen, i když k této situaci s drakem měla jisté výhrady, nechtěla se od nich vzdálit. Všichni přeci byli její rodinou!
Hromadně se zastavili až před velikým javorem, který připomínal ten u nich v lese. Marion si na něj teď vzpomněla, ale pouze matně. V paměti měla, že tam mají nějaký strom a u něj se všichni sešli, ale z jakého důvodu to bylo a jak přesně ten strom vypadal, na to už si nevzpomínala. Drak hlasitě zařval, přičemž dunivými kroky přibíhal zase ke skupince. Marion se na něj ohlédla a vyděšena zatrnula na místě. Až když chtěla upozornit mámu a trošku se ze svého šoku probrala, si uvědomila, že tu už nikdo není! Zbyla tu sama! Srdíčko se jí rozbušilo, kam jen mohli jít?! Ostatní zmizeli! Začala se rozhlížet a už natahovala... V tom ji javor vtáhl do sebe a všude kolem ní se rozprostřela černočerná tma.

// Loterie 8

Místo paláce obrostlého barevnými květinkami, na kterých by se usazovali motýli a jiný přátelský hmyz, se před Marion tyčil pouze jakýsi polomrtvý strom. Vlčice naštvaně zavrtěla hlavou, nemohla tomu ani uvěřit! Chtěla přírodu, ale byl tu jen strom a nějaký bílý zjev. “Kde jsou kytky,“ hlesla tichým zklamaným tónem. To, že javor patří k nim domů a běžně stojí na mýtině, ani nepoznala. Nedošlo jí to, měla hlavu plnou blbostí.
Byla by dál smutnila, nicméně ten bílý zjev, který jakživ nespatřila, skočil před strom a hlasitě zařval. Jeho hlas zahřměl celým okolím. Sklopila uši k hlavě a strach se jí rozlil po celém těle. Zatuhla. Myšlenky na květinky byly ty tam, tohle opravdu nečekala. Kladla si pořád dokolečka jednu a tu samou otázku – „co to je?!“ Už pochopila, že v tomto světě je možné vše, ale tohle monstrum opravdu nevypadalo, že by se s vlky chtělo kamarádit. “Co když nás sežere!“ vyštěkla a s obavami v očích se zahleděla na nestvůru, která rozčíleně máchala hlavou.
Vlci ovšem nelelkovali tak jako Marion. Naopak se činili. Mari se málem zastavil dech i srdce, ale ostatní se zachovali statečně. Zaútočili. Jenže ani to se Marion vlastně nelíbilo, nechtěla tomu živému zvířeti ubližovat. Chápala, že nejspíš jen chce, aby opustili tohle místo. “Nemáme tady co dělat, měli bysme odejít!“ vyštěkla na matku, která soustředěně pomáhala ostatním vlkům, kteří se tváří v tvář setkali s nebezpečím. “Je naštvaný, když odejdeme, nechá nás na pokoji!“ zopakovala znovu svoji varovnou myšlenku a tlapkou jemně zatřásla s matčiným tělem, aby na sebe upozornila. Nikdo ji však nevnímal, proto další slova raději polkla hluboko do sebe, otočila se na draka a se zatajeným dechem sledovala, jak proti němu ostatní vlci bojují. Působili mu bolest a to se Mari nelíbilo. Nechtěla se toho účastnit. Nechtěla mu ubližovat. Vůbec jí totiž nedocházelo, že on by ji klidně sežral. A ne jen ji, sežral by celou její smečku! Tomu ona nerozuměla, nedokázala si v mozku dát vše dohromady. Navíc ona byla silně nekonfliktní a ubližovat ostatním jí dělalo zle. Však sotva zvládla ulovit malou rybku v potůčku, natož aby si vymýšlela bojové nástroje na obyvatele tohoto světa. Stála v houfu vlků a smutně celý ten akt pozorovala. Jen se modlila, aby se nikomu nic vážného nepřihodilo.

// Loterie 7

Když však všichni pokračovali vpřed, mlha opadla. Jak se rychle z ničeho nic objevila, zase z ničeho nic zmizela. Mari byla ráda, tahle mlha se jí opravdu nezamlouvala, konečně se mohla normálně nadechnout. “Ta zlá mlha je pryč,“ hlesla mámě do ouška, kdyby si toho jakože bez jejího komentáře náhodou nevšimla.
Čekal ji moment plný překvapení. Zastavila se a zaraženě zírala na stavbu, která před nimi čněla vysoko do nebes. Byla mohutná, nic takového dosud neviděla. Stála na rozlehlém, docela vysokém kopci. Ne, vlastně to možná nebyl kopec. Udělala o pár kroků vpřed a zvědavě naklonila hlavu jemně do strany. Byla to asi skála, bylo to kamenité a povrch vypadal nerovně. Ano, byla to skála, něco jako menší hora. To už spatřila i u nich doma. Ale co to bylo za stavbu, to netušila. “Co je to?“ koukla na Wolfganii a po očku si prohlédla ostatní (nepřítomnost nebohé zrzavky stále nezaregistrovala, nejspíš na ni už dávno zapomněla). Nepřipadalo jí, že by někdo byl tolik šokovaný, jako byla nyní ona. Copak už něco takového někdy viděli? krátce se zamračila, povzdechla si a ještě jednou si prohlédla ono honosné sídlo. Pocítila chtíč jej prozkoumat. Co když tam nalezne něco zajímavého? Třeba nějaké květinky, které ještě nikdy neviděla. Tady v té zemi bylo možné cokoliv!
Neodvážila se však vyrazit sama a už vůbec ne jako první, proto jen napjatě a nervózně podupávala, přičemž vyčkávala, až se celá výprava rozejde vstříc tomuto novému dobrodružství. Ocásek se jí nedočkavostí rozvrtěl. Vyběhla schody, po kterých mimochodem taky šla poprvé, a vesele si z posledního schodu nahoru poskočila. Pak v ní však zatrnulo. Zůstala stát na místě jako přikovaná, tohle tedy nečekala. Myslela si, že tu bude třeba nějaký hodný přívětivý vlk, který je přivítá na jeho letním sídle. Třeba něco jako pan Život. Tohle bylo veliké zklamání. Žádné nové barevné květinky? koutky tlamy jí spadly dolů a ocas jakbysmet. Byla smutná...

// Loterie 6

Vymyšlené občerstvení Marion pomohlo nabrat sil. Nemoc jakoby ji pomalu opouštěla. Čumák sice měla stále ucpaný a hůř se jí dýchalo, takže musela mít věčně pootevřenou tlamku, ale jinak jí bylo značně lépe. Netřeštila jí hlava a už se ani nepotila, horečka zřejmě pominula. Zavrtěla na mámu ocáskem a vesele se usmála, když ji pochválila, že tu propast skvěle překonala. Pokývala hlavou, byla na sebe tak pyšná! Dokázala jsem to vymyslet fakt dobře! Jsem dobrý přemýšlivec, úplný vlčí nadmozek! spokojeně ťapala po boku své matky, přičemž si i nadále pochvalovala to, jak to skvěle vyřešila.
Zanedlouho je pohltila mlha, Marion chvíli trvalo, než si to uvědomila. Jak si toho však všimla, přestala poskakovat a její tvář opět pohltil zadumaný, možná trochu vystrašený výraz. Kde se tu ta mlha vzala? Je to naše mlha? Ta z našeho Sarumenského lesa? My jsme tam vždycky měli mlhu. Ale proč by ta mlha byla tady? Chtěla nás snad navštívit? Stýskalo se jí po nás? To bude asi ono, jemně dloubla do maminky čenichem. “Mami, podívej… mlha,“ zkonstatovala situaci vážným tónem, jakoby to bez jejího oznámení matka nemohla vědět. “Myslím, že se jí po nás stýskalo. Asi nás chce dovézt zpátky domů, co myslíš?“ hlesla tiše a zatímco se přiblížila nepatrnými krůčky k máminému tělu, všudypřítomnou mlhu zrakem prozkoumávala. Nezdála se jí o moc jiná jak ta z lesa, jistojistě to byla ona! I když… podobu mlhy z lesa si teda příliš nepamatovala. Ale prostě to byla ona, byla si tím jistá. Právě proto rozhodně pronesla: “Je to určitě ona, prozkoumala jsem to!“ Byla ráda, že na to přišla, avšak zanedlouho poté, co vyřkla tento úsudek, jí začaly nepříjemně štípat oči. Slzy se snažily tuto „nečistotu“ z jejích očiček odstranit tím, že jí zalily celá očka, ale nepomáhalo to. Štípal ji i nos a celkově jí nebylo moc hej. Naše mlha vůbec takto neštipká, my máme hodnou mlhu! Tohle je hodně zlá mlha, s takovou být kamarádka nechci! posmrkla a otřela si tlapkou čenich, ze kterého jí začal téci sopel. Přivřela oči a stále se držela v blízkosti své matky. Na mlhu tímto změnila názor.

// Loterie 5

Marion se cítila fajn. Pád rezavé nezaregistrovala, proto její dětskou mysl nic netrápilo. Hopsala z tlapky na tlapku a vesele si cosi pobrukovala. Nemoc ji sice i nadále zužovala a její tělo vyčerpávala, nicméně ta radost z toho, že si zde může cokoliv vymyslet, ji absolutně dostávala.
Zastavila své pohopkávání, uvědomila si, že má ale hroznou žízeň! A dokonce i hlad! Tiše kníkla a stočila pohled na matku. “Co kdybychom se něčeho najedly, mami?“ a zatímco si představovala prohlubeň s vodou, kterou tehdy vyčarovala její matka, hned vedle prohlubně se zjevila mrtvola velkého statného daňka, který by nasytil jak dceru s matkou, tak i ostatní.
Marion vypoulila oči a mlsně se oblízla, byla opravdu hladová. A navíc, její mysl byla tak prostá, že když prostě cítila hlad, potřebovala se najíst. Teď nebyla ve stresu, cítila se fajn, tak proč by si nevymyslela jídlo, když mohla mít vlastně cokoliv, co si jen představí? Přihnala se k vodě a začala ji chlemtat v litrech, a to doslova. Nemoc ji přece jen ochuzovala o hodně sil, potřebovala je proto doplnit. A to šlo nyní jedině jídlem a vodou, spánek bohužel nebyl možný. Jakmile se napila, pustila se do jídla. Urvala daňkovi kus masa ze zadního stehna. Krev, která se jí rozlila do tlamy, byla ještě teplá. Žaludek jí hlasitě zakručel, vždyť od začátku jejich dlouhé výpravy nikdo nic nejedl. Blaženě olízla vytržený kus masa a ve své mysli poděkovala za jídlo. Pak se do něj pustila.
Nažrala se dosyta, pak se ještě jednou napila a ve vodě si rovnou i vymáchala tlamu, aby ji neměla od krve. Hlasitě vzdychla, tlapou si tlamu utřela a spokojeně očima přejela všechny přítomné. V žaludku ji hřálo dobré čerstvé jídlo a sil přibývalo. Tak jako tak již měla na mále, nemoc byla zrádná mrška a dříve nebo později by si svoji daň vybrala. Takhle byla opět na nějakou chvíli potlačena a Marion mohla společně s ostatními zase fungovat. Byla připravena na to, jít dál!

// Post o tom, jak Marion pije a žere :D (musím se o ni alespoň trochu postarat, když je vlastně nemocná :D). Vymyslela si prohlubeň s vodou a velkého daňka, kdo chce, může se taky nakrmit :D k osudu zatím bez reakce, post čistě o jídle.