Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Smečkování: 25) Zjistit alespoň 4 funkce, které ve smečce jsou od těch, co je mají! (funkce se mohou opakovat)- 6 bodů (1/4)

Už se o smečce za poslední dobu dozvěděla dost věcí, ale jedno jí ještě nedalo – postavení a funkce. Věděla, že je máma betou této smečky a že Maple je naopak alfou, která to tu celé vede. Ona sama byla nyní povýšena na deltu, čemuž skoro doteď nemohla uvěřit. Usmyslela si, že najde někoho, kdo je gamma nebo delta a zeptá se jich na něco ohledně této pozice, jenže… Koho by měla hledat? Moment, neříkala něco Maple? Že Amnesia je… novou gammou? Amnesia Amnesia…kdo to je? zlehka se zamračila a podívala se na matku. “Jak vypadá vlčice Amnesia? Pamatuju si to jméno, že prý je teď gamma. Chci se jí na něco zeptat, ale vlastně nevím, koho bych měla hledat?“ povytáhla zvědavě obočí. Pokud Amnesia je nyní gamma, určitě předtím musela být delta. Marion toho využije a zeptá se jí, co vše bylo její náplní a co vše by měla i ona sama, jako nová delta, zastat.
“Mami, na co jsou vlastně funkce?“ věděla, že Maple jí dala funkci učitelky. Chápala, že se to vztahuje k vlčatům, ale co dál? Jaké další funkce existovaly a k čemu to vlastně všechno bylo? “Jakou máš ty funkci? Zajímalo by mě, co všechno existuje, asi se musím zeptat různých vlků, které tady najdu. Ale…“ krátce se zamyslela. Vypadala tak nejistě… “Ale funkce nemůžou mít malá vlčata, že ne? Jen dospělí vlci? Moc tomu nerozumím. Jsem sice delta, ale přijdu si tak zmatená,“ povzdechla si. “Ale když ty jsi beta, určitě tady máš přidělenou nějakou funkci od naší alfy, že? Nebo tebe povyšoval ještě pan Morfeus? Asi vlastně… jsi byla beta už když jsem se narodila, že,“ uchechtla se a jemně se zastyděla, že takovou důležitou věc o své matce vlastně neví.

“Ještě gamma, jo? Takže to je Kappa, Delta, Gamma…“ zapřemýšlela. Stejně každý, kdo ji znal, tak věděl, že polovinu z tohoto, co si tu teď povídají, zapomene. “Najdu nějakou deltu nebo gammu a popovídám si s nimi o tom, co vlastně všechno delta ve smečce musí dělat!“ oznámila vesele mamce své další plány. “Abych pak jednou byla beta s tebou,“ uculila se.
“Jak jako v mysli paní vydry?“ zamračila se – už to bylo tu, její zapomnětlivost se znovu projevila. Mari se tím ale skoro vůbec nezabývala a nepozastavovala se nad tím, že nerozumí tomu, co Wolfi říká. Konverzace totiž probíhala dál a tak přemýšlela nad Neyteri a Morfeusem. Jak asi ta vlčice Neyteri vypadala? Kéž by ji mohla někdy vidět nebo by jí o ní mohl někdo povídat. Sklopila pohled k zemi. “Škoda, že pan Morfeus už tu není,“ on by jí určitě o své drahé povídal. Mari si bezděčně vzpomněla na Thorana. Uvidí ho ještě někdy? Chtěla, aby se přidal do smečky, že. Jenže pak se od sebe odpojili a od té doby nevěděla, kde je mu konec. Nenašla ho.
Pozorovala mámu a pomalu pokyvovala hlavou. Už to na ni bylo zaráz moc informací, takže chvílemi bylo vidět, že už se nesoustředí při rozhovoru tolik, jako se soustředila na začátku. Občas byla duchem mimo, ale co ji fakt zarazilo, bylo to, když pronesla, že Maple je partnerkou Darkie. “Co?!“ vyštěkla pobaveně a z části i šokovaně. “Jak jako partnerka? Myslela jsem, že partnerství dělá vlk a vlčice. Takhle mi to říkal Thoránek! Vlk a vlčice se mají rádi a dělají partnerství,“ přivřela jedno oko a urputně přemýšlela, prohrabávala své vzpomínky. “Teda myslím, že to tak nějak říkal,“ pohltila ji nejistota. Co to Thoran tehdy v té jeskyni povídal?!
Koukala na mámu a chvíli nevěděla, co říct a jak odpovědět. “Nooo,“ hlesla. “Maple nám teď v lese říkala, že paní Darkie odešla za duhový most tam, kde je i náš táta,“ řekla. Měla svěšený ocas i uši a na mámu tiše koukala. Nevěděla, že to neví. “Bylo to teď, když nás všechny svolala, tys to neslyšela?“ bylo to smutné téma, ale pro Maričku rozhodně méně smutné, jako to, když umřel Nokt. Darkii skoro neznala…
“Alfie!!“ vyhrkla jméno svého kamaráda z dětství, na kterého by málem zapomněla, kdyby její matka nezmínila to jeho jméno. Vzpomněla si, jak spolu s Alfiem a Thoránkem byli v lese mezi jezevci. “Alfredo byl můj kamarád!“ zavrtěla ocasem. “Nevěděla jsem, že odešel,“ dovětek však pronesla potichu, protože si v tu chvíli uvědomila, že ona nebyla v lese tak dlouho, že to ani vědět nemohla. Sypala si popel na hlavu.

Mari byla ráda, že ji maminka tolik podporuje v tom, co dělá. V jejích plánech a veškerém snažení, měla to ale štěstí, že měla tak skvělou matku. “Budu se snažit, jednou bych chtěla být taková, jako jsi ty!“ zavrtěla ocasem. “Myslím jako, že ty jsi hodně vysoko, jsi hodně důležitá! Jsi potřebná! Já taky jednou budu takhle potřebná…ale co je vlastně po deltě? Vím, že alfa vládne všem v lese. A já byla kappa a teď jsem delta. A pak?“ uvědomila si, že vlastně nic neví. Ostuda jedna…

// Smečkování: 14) Poptej se někoho na historii smečky- 2 posty/2 body (2/2)

Historie jejího domova byla opravdu zajímavá. Zaposlouchala se do hlasu Wolfi a zaujatě přikyvovala. Les tu býval odjakživa, to tak nějak předpokládala. “Přemýšlela jsem, že bych se strašně ráda někdy podívala do minulosti. A ty? Myslím tím jako do hodně dávné minulosti, když stromečky byly malinkými stromečky, jak jsi říkala. Ale to nejde,“ zkonstatovala nahlas svoji myšlenku. Ráda by minulost navštívila, ale pak se zase hezky v bezpečí vrátila sem do přítomnosti.
Zlehka souhlasně přikývla, “chci to slyšet všechno hezky od začátku!“ zavrtěla ocasem a zavětřila. Stále byla noc, vzduch byl ledový a nebe pokryté tmavými mračny. “Tu sochu jsem už viděla, nikdy mě ale nenapadlo přemýšlet nad tím, kdo to vlastně je,“ zadumaně koukala na své tlapky, přičemž stále šla kamsi za nosem. Byla pravda, že kdykoliv vcházela do úkrytu, tu sochu tam viděla, ale nikdy ji nenapadlo uvažovat nad tím, co tam dělá a jak se tam ocitla. Mámino povídání však bylo fakt zajímavé a historie jejího domova se zdála být velkolepá. Zajímalo ji vše, co Wolfi pronesla. Vykreslovala si v mysli minulost – Morfea a Neyteri, kteří našli společně na toulkách tento les a založili smečku. “Zdá se to být tak snadné,“ uchechtla se Mari. Znělo to, jakoby mohl každý vlk jen tak někam přijít a založit smečku. Přitom tomu tak nebylo a ona to věděla. Usmívala se, připadalo jí to všechno tak romantické a pohádkové. “Morfeus a Neyteri. To její jméno se mi líbí, je vznešené,“ napadlo ji, že jak půjde do jeskyně, hned si tu její sochu lépe prohlédne. “A Darkie měla ještě nějakého sourozence? Ona je sama, ne? JInak by smečku vedla Darkie a její sourozenec,“ přemýšlela, kdo vlastně je Maple. Tedy, přesněji řečeno, co měla společného s Darkií? Neuvědomovala si, že může být nějaký vztah mezi dvěma vlčicemi. Pak si ale uvědomila, že Maple již vlastně vede smečku sama – vybavila si ten její nedávný proslov. “Je smutný, že celý rod Sarumenských už vymřel,“ hlesla tiše s pohledem zabořeným k zemi. Zastavila se, zlehka se jí stáhlo srdce. “Proč se vlastně Morfeus nejmenoval Sarumenský? Měli by být Sarumenští všichni, co smečku založili, ne?“ podotkla. “A pamatuješ na nějaké členy? Najdu je ještě někde tady?“ zavrtěla ocasem. Ráda by poznala někoho, kdo býval dříve členem. "Líbí se mi historie naší smečky," hlesla.
“Ty a táta jste byli úplně ten nejvíc nejkrásnější květinkovej pár v celém lese! V celém širém okolí, mámo!“ zahudrala jako hrdlička. Marion byla velká romantička!

// Smečkování: 14) Poptej se někoho na historii smečky- 2 posty/2 body (1/2)

“A napadlo mě ještě, jak vlastně naše smečka vznikla? Co tady bylo dřív? Myslím v tomhle lese,“ pohodila tlapkou po okolí a vydala se pomalým krokem někam napříč jejich společným domovem. Uvědomila si, že o smečce vlastně nic neví. Pamatuje si pouze to, co se událo již za její přítomnosti, ale co bylo v minulosti? Jaká je historie její domoviny? “Tenhle les už tady je asi dlouho, že?“ usmála se a tlapkou se dotkla jednoho z prastarých jehličnanů, který se tyčil nejvýš nad všemi ostatními.
“A co ty, mami?“ povytáhla obočí, když tlapku z kmene stromu sundala. “Kdy jsi do smečky přišla. Co táta? Seznámili jste se až tady nebo už dřív? A kdo býval alfou před panem Morfákem?“ Marion byla velice zvědavá, všechno ji najednou tak pohltilo do sebe, moc ji zajímala historie toho všeho kolem ní! A i jejich rodiny, členů smečky a tak, prostě celkově. To uvědomění, že tu jen žije a vlastně nic neví, ji štvalo. “Nevzpomínám si, jaká byla alfa s panem Morfákem? A je ta smečka v tomhle lese už od pradávna? A nebo bydlela jinde a přestěhovala se sem? Maminko, musíš mi říct všechno, co víš,“ vybízela akčně Wolfganii, přičemž jí sotva dala prostor k tomu, aby jí teda na některou z těch otázek odpověděla. Byla tak natěšená, že prostě nedokázala vydržet! Už teď se třepala, až se jí zeptá na další otázky, které měla v hlavě. Jen pociťovala lehkou obavu, že ty otázky brzy zapomene. “Kdo byl první, který tento les našel? Byl to pan Morfák a nebo ještě někdo před ním?“ Nedokázala být chvíli zticha. Byla tak roztržitá a nedočkavá…

// Smečkování: 24) Zjistit něco více o smečkové magii (buď od někoho, nebo ji náhodně použít) - 2 posty/2 body (3/2)

Napjatě pozorovala maminku a vyčkávala, co poví. Začala mluvit opravdu tajemně, Marion se celá zachvěla vzrušením. Usmívala se jako lečo a vrtěla ocasem. Váhu Wolfiných slov si však příliš neuvědomovala, proto na ni dál jen prázdně koukala a přikyvovala vesele hlavou, nedocházelo jí, co má matka na mysli. Až teprve, co jí to doslova řekla, to pochopila. Užasle vypoulila oči a z pootevřené tlamky jí vzešel fascinovaný vzdech. “Vážně?!“ hlesla do nočního ticha, které rušilo jen občasný poryv chladného větru.
Rozhlédla se kolem sebe, nemohla tomu skoro uvěřit! Mari byla velice snadno ovladatelná. Důvěřivá a naivní, milovala pohádky a různé báchorky, věřila opravdu každému prdu. A nakonec samozřejmě uvěřila i v to, co jí řekla maminka. K mámě chovala pouze ty nejlepší pocity a věděla, že jí nikdy nebude lhát. Důvěřovala jí nejvíc na světě – a když říkala, že je tu táta s nimi, proč by nebyl? Šťastně přivřela oči a nechala se obejmout. “Vážně je tu táta s námi?“ tón hlasu byl tichý a jaksi přiškrcený, chtělo se jí plakat. Otec jí tolik chyběl a to, co jí matka nyní pověděla, jí vyrazilo dech a vzalo vítr z plachet. Opravdu to nečekala, mísila se v ní veliká spousta různých pocitů. Jedním z nich samozřejmě byla veliká radost. Další se v ní rozprostírala zvědavost a v neposlední řadě i lehký respekt k této kouzelné mlze, která jejich les celý pohlcovala. Co vše ještě tato mlha dokáže?! “Moc mi chybí,“ zašeptala, když ji matka objala, přičemž k ní přitiskla hlavu. “Každý den na něho myslím, nedokážu se smířit s tím, že už tady není,“ zakuňkala do její srsti to, co v sobě dusila již dlouhou dobu a nikomu to nemohla říct. Tedy mohla, ale neměla k nikomu tak velkou důvěru, jako právě ve Wolfi, to zaprvé. A za druhé na to nebyla vhodná příležitost, tak se naskytla až teď. “Mám moc dobrý pocit, že je tu táta s námi, Jakobych… Jakobych ho teď cítila kolem nás!“ posmrkla, od matky o kus ucouvla a zavětřila. Ucítila otcův pach a vítr, který si začal něžně pohrávat s její srstí, k ní donesl i jeho vlídný láskyplný hlas. Byl tu, určitě…
"Já budu naši magii zkoumat. Budu se ji učit používat a doufám, že jednou v ní budu tak dobrá, jako jsi ty! Táta mě to bude učit, bude mi s ní pomáhat...", pousmála se a tlapkou si utřela slzy, které jí stekly z jejích rozněžnělých očí. "Máme nádhernou magii," posmrkla. Milovala svůj domov...

// Smečkování: 24) Zjistit něco více o smečkové magii (buď od někoho, nebo ji náhodně použít) - 2 posty/2 body (2/2)

Zvědavě na mámu koukala a napjatě čekala, co z ní vyleze. Proč byla její máma tak tajemná?! Proč to prostě nevychrlila tak, jak to dělala Mari? Poskakovala nadšeně na místě a doufala, že už konečně začne vyprávět.
Když se tak stalo, Marion úžasem ztuhla. Zírala vykuleně na mámu, jak ji obalila mlha, přičemž pootevřela tlamu, aby nějak zareagovala, ale došla jí slova. Úžasné! Netušila, že mlha, která ji od narození obklopovala, uměla tolik věcí! Po vytvoření květinky Mari vypískla, přilepila hrudník na zem a začala květinku oňufávat. "To je nádherné!" pronesla, když se zvedla zase do stoje, a horlivě přešlapovala na místě, jelikož byla nedočkavá, co její máma s lesní mlhou svede dalšího. Když vytvořila králíčka, začala se Marion usmívat od ucha k uchu a vrtět ocasem. Milovala všechna zvířátka. Užasle se otáčela kolem své osy a měla na zajíčkovi přilepená kukadla, když kolem ní poskakoval. Byla to opravdu nádhera, kéž by tohle svedla i ona sama! Přikrčila se hravě k zajíčkovi a zavrtěla ocasem. Vzhlédla na Wolfi, zabořila na ni své zelené oči a vděčně na ni pohodila hlavou. Měla radost, že jí máma vytvořila tak hezkého zajíčka! Začala poskakovat jako nějaké malé vlče kolem něj a nahlas u toho halekala, smála se. Snažila se zajíčka tlapkou i dotknout, ale on jakoby to cítil a vždy uskočil. Nenechal na sebe sáhnout. Poskakoval kolem a nechával Marion, aby se nad ním rozplývala.
A pak, když máma tajemně pronesla, jestli chce vědět ještě něco, Mari na ni zaujatě vzhlédla. S pootevřenou tlamkou ji sledovala a málem jí srdce vynechalo pár úderů. Zatajila dech, přisunula se k máme tlapičku po tlapičce a šeptem pronesla: "Ano! Ano chci!"
Zajíček kolem ní proběhl a opět si tak přivlastnil její pozornost. Mari na něj ještě koukla a zasmála se. "Je roztomilý!" pronesla ve chvíli, co se králíček v mlze rozplynul. "Je!" Smutně svěsila koutky tlamy. "Je pryč!" koukla na mámu žalostně. Rozhlédla se, jestli malého ňufajícího tvorečka ještě někde uvidí, ale neviděla. Byl pryč.
Ale co to tajemství? Kdy jí ho Wolfganie poví? A co to bylo?! "Mami, povídej!" byla natěšená... Co to asi bude?! Určitě se to také týkalo jejich kouzelné lesní mlhy. Ta mlha ji opravdu fascinovala, nikdy nad ní tolik nepřemýšlela, ale teď když poznala, kolik věcí se s mlhou dá udělat, usmyslela si, že rozhodně tuto smečkovou magii víc pozná a naučí se ji používat!

Marion se matčina činnost velice zamlouvala. Zvědavě si začala lišejníky prohlížet, nikdy si neuvědomovala, že stromům mohou škodit. Nebo… neškodí? “A to stromečkům škodí, že je očišťuješ? A nebo to děláš jen proto, že to není pěkné?“ naklonila zlehka hlavu do strany a lišejníky, které Wolfi postavila jako domečky pro zvířátka, očichala. “Taky bych to pak mohla zkusit!“ zazubila se.
Máma s Marion samozřejmě radost sdílela. Byla velice empatická, to Marion potřebovala. Nikdo se totiž do této poťouchlé infantilní vlčice nedokázal vžít lépe, než její máma. Mari hopsala stejně tak, jako hopsala Wolfi a Přibyle se usmívala. Jazyk jí vypadával z tlamy, chrochtala u toho a mlátila ocasem tak divoce a surově, že by tím mohla srazit snad i náhodně prolétávajícího ptáčka. Když vyjadřovala radost, nedokázala být něžným stvořením… Nechala se poplácat, hrdě vypjala hruď a přikyvovala souhlasně hlavou. “Ano, ano! Taky si to myslím! Skvěle se k vlčatům hodím!“ usmívala se. “Mám hroznou radost, že máš radost!“ vyštěkla akčně a znovu se o matku otřela, tentokrát však ne již tak jemně, protože byla v ráži. Byla roztržitá a nekontrolovala svoji sílu, takže svoji drobnou matku možná i trochu srazila. Byla prostě celá hrr!

// Smečkování: 24) Zjistit něco více o smečkové magii (buď od někoho, nebo ji náhodně použít) - 2 posty/2 body (1/2)

Když se pak zklidnila, zadýchaně se rozhlédla kolem sebe. Byla noc, na obloze však měsíc nebyl k nalezení. Nebe bylo zatažené a skrze stromy profukoval silný studený vítr. Noci byly stále chladné. Mari ale měla hustou srst, takže ji to tolik netrápilo. Navíc bydleli na jihu, zde bylo klima pořád teplejší jak na severu země. “Mami, víš, co mě napadlo?“ začala již vyklidněným tónem hlasu. “Říkala jsem si, že bych se o smečce měla dozvědět co nejvíc, když už jsem ta delta, víš,“ uculila se. Pořád tomu nemohla uvěřit... ona a delta. Znělo to skvěle! Kdykoliv na to jen pomyslela, či to dokonce pronesla nahlas, srdce jí zaplesalo radostí. “Potřebuju vědět víc, abych mohla pomáhat. Vždycky jsem smečku milovala, potřebuju mít domov, nemohla bych žít jako tulák, to vím,“ povzdechla si. Neuměla si představit život bez místa, kam se může kdykoliv v případě potřeby vrátit. Navíc milovala svoji rodinu, nemohla by žít sama. Nesnášela samotu. “No a tak mě napadlo, jestli má smečka třeba nějakou magii? Víš, jak já mám magii kytiček a ty magii vodičky, má taky smečka něco takového?“ povytáhla obočí a zastříhala oušky. Nikdy ji nenapadlo takhle smýšlet, ale to povýšení ji prostě úplně nakoplo. Její mozek sice nebyl, kdo ví, jak výkonný a většinu věcí, které jí někdo řekl, zapomněla. Nicméně dokázala si zapamatovat to, co ji nějakým způsobem nepříjemně (ale i příjemně!) poznamenalo či naopak hodně zajímalo. A teď ji tahle smečka hodně zajímá. “Je to třeba magie kytiček a vodičky dohromady? Nebo… nějaká mlhová magie? Nebo stromečková? Ale kytičková a stromečková patří asi k sobě, protože to je příroda,“ přemýšlela nahlas. “Ale magie s mlhou by byla dobrá, vždyť všude je mlhy až až!“ zavrtěla ocasem a nedočkavě začala poskakovat. “Tak co, tak co?“

// Smečkování: 3) Promluv si s někým ze smečky. - 1 post/1 bod

<< úkryt

Z úkrytu mířila někam do lesa. Nevěděla kam, prostě jen šla. Měla dobrou náladu, pobrukovala si a poklusávala do rytmu. Hravě nakláněla hlavičku sem a tam a skotačivě máchala ocasem. Její nevinná dětská duše opět zcela pohltila její dospělé já…
Ochladilo se, Marion se zvedla na týlu srst. Oklepala se, oblízla si čenich a s tichým povzdechem, kdy její teplý dech vystoupal až k obloze, kde se následně rozprostřel, se zakoukala kamsi do dálky. Poznala svoji mámu, dělala něco divného. Popocházela tu a vytrhávala ze země a z kmenů stromků nějaké … květinky? zlehka se zamračila a se zadumaným pohledem zamířila rovnou k ní. Zastříhala svými klopatými oušky, co to dělá?
“Mami!“ když svoji matku oslovila, líbezně se usmála. “Mami, co to děláš?“ rozběhla se za ní jako medvěd, přičemž cítila, jak jí vzrušeně pulsuje tep v těle. Těšila se, až mámě řekne veškeré novinky, které se udály a které jí byly oznámeny – nezapomněla je! Zpomalila do klusu a následně do kroku, přičemž se o drobné tělo Wolfganie mazlivě otřela. Ten rozdíl mezi nimi byl úsměvný. Wolfganie byla Marionina matka, ale přitom byla vzhledově o tolik křehčí a něžnější jak Marion. Mari byla jako chundelatý zavalitý medvídek. Ne moc vysoká, poměrně mohutná a její hustá srst z ní dělala jakousi roztomilou chlupatou kuličku. Ale jejich oči? Pohled těchto dvou sličných dam, ač každá měla kukadla jinak zbarvená, byl naprosto stejný. Jiskra života, ta energie... A přitom značná starostlivost a něžnost. Byly stejné. “Mami, neuvěříš, co se stalo! Neuvěříš, co se přihodilo!“ spustila radostně, zatímco poskakovala hravě předními tlapkami do vzduchu. “Byla jsem za naší paní alfou a ona… ona mi řekla, že jsem pro smečku důležitá a že mi věří! A že budu delta a taky že bude ráda, když se budu starat o malá vlčata! Máme ve smečce spoustu nových vlčat, budu jejich nová kamarádka!“ rozplynula se a blaženě mrskala ocáskem. “Hned jsem se pustila do úklidu! Nasbírala jsem dřevo, je v úkrytu! A taky jsem vyvětrala kožešinky, aby se všem dobře spalo!“ chlubila se. Hrdost na to, co vykonala, byla zřetelná a nepřehlédnutelná. Marion si připadala důležitě. “Jsem delta, co se bude starat o malá vlčata, nezní to báječně?“ zachichotala se.

// Smečkování: 6) Vyvětrej kožešiny v úkrytu – 1 post/1 bod

// 235

<< les

Byla ráda, že to dřevo tak krásně zvládla odnosit. Musela se pochválit. Pyšně si povzdechla a rozhlédla se po úkrytu. Přemýšlela, co by ještě bylo potřeba udělat, aby úkryt trochu zvelebila? Čuměla mlčky, možná až trochu tupě na kožešiny na konci dlouhé a prostorné chodby. Chvíli trvalo, než se jí rozsvítila u hlavy žárovička, ale pak jí to konečně došlo. Vyvětrám kožešiny!! Rozběhla se k nim, chňapla jednu do zubů a vytáhla ji před úkryt. To samé udělala se všemi kožešinami, které ve velké síni, kde spali všichni kromě bet a alf, našla.
Vytahala je ven a nechala je na čerstvém vzduchu. Měla štěstí – nepršelo. Slunce sice zapadalo a bylo znát, že se značně ochladilo, ale Maričce to nevadilo. Říkala si, že ty kožešiny alespoň nasají studený vzduch a budou tak víc vyvětrané. Začala kolem nich pobíhat a bouchat do nich tlapkou, aby je zbavila prachu a přebytečných nečistot či chlupů. Docela ji to bavilo. Sem tam, když byl na kožešince zaschlý bordel, ho tlapkou oddělala (nebo se o to minimálně vynasnažila).
Až měla dojem, že jsou kožešinky dostatečně nadýchané čerstvého chladného vzduchu, začala je zase tahat zpět. Měla energie na rozdávání, což bylo dobře, neb kožešiny byly těžké. Naskládala je tedy zase zpět na svá místa, hezky je urovnala a úplně to samé udělala i s kožešinami pro bety a následně i pro alfy. Těch tam nebylo tolik, protože to byly menší prostory. Navíc v beta místnosti byl nižší strop, tak musela být pořádně přikrčená, aby si nenatloukla hlavu. Nijak jí to však nebránilo ve vykonání toho, co se rozhodla udělat. Hezky je odtahala ven, tlapkou proklepala a nechala je vyvětrat. Když je tahala zase zpět dovnitř, honilo se jí hlavou, že kožešiny budou zase hezky nadýchané a příjemné na tělo, jelikož jejich předtím uleželé chlupy hezky vyprášila svojí tlapkou. Položila je tam, vše si prohlédla a zkontrolovala, aby něco nebylo jinak, než předtím, a vesele odtlapkala zase pryč. Měla velmi dobrý pocit z toho, co zvládla pro smečku!

>> les

// Smečkování: 7) Nasbírej dříví a ulož ho do úkrytu – 1 post/1 bod

Zastavila se na místě chvíli potom, co odešla. Přemýšlela, jestli by tam tu hromadu dřeva měla nechat a nebo by s ní raději měla něco udělat? Neměla by ji třeba schovat do úkrytu? Dřevo by se mohlo hodit, nebo ne? Tiše si povzdechla, byla toho docela pěkná hromádka, dá jí to asi zabrat to vše odnosit. Byla však plná elánu a radosti z povýšení, měla za to, že své postavení (a hlavně i důvěru Maple) musí brát zcela vážně. Delta by přece měla o smečku pečovat, ne? Měla by v ní pomáhat a starat se o ni. Dřevo by se prostě nemělo povalovat jen tak po zemi někde u stromu!
Chňapla tedy větev do tlamy a už poklusem mířila k úkrytu. Tam ji hodila na zem a svými typicky medvědími skoky běžela zase zpět ke své již nanošené hromadě. Měla dobrý pocit, jak to krásně vymyslela, že poskládala větve na hromádku a teď je i odnosí dovnitř do jeskyně, aby na ně nepršelo a aby je někdo mohl nějak využít. “Za tohle mě Maple a máma pochválí dvojnásobně!! Mohla bych to říct i Kenaiovi,“ zažvatlala sotva srozumitelně. Mluvila hrozně rychle, protože byla tak plná energie, že i její jazyk byl naspeedovaný.
Odnosila i zbytek kupky, hezky pečlivě větev po větvi, přičemž to vše naházela na hromadu před úkryt. Byla to dlouhá cesta od kupky k úkrytu a zase zpět, pořádně se nachodila. Dokonce ji to i trochu unavilo, musela si na chvíli sednout. Pozorovala okolí a přemýšlela, co bude dělat dál, až ty větve poskládá. Úplně zapomněla na to, že chtěla hledat mámu a říct jí veškeré novinky, které se od Maple dozvěděla. Vůbec si to však neuvědomovala, že hodně zapomíná, takže ji to naštěstí nikterak netrápilo. Měla ale křehkou dušičku, takže kdyby jí to někdo vyčítal, byla by psychicky zničená. Jasně, občas si připustila, že asi zapomíná víc, než ostatní, ale nepřikládala tomu žádnou důležitost.
Zvedla zadek od země a vesele chňapla větev do zubů. Začala je postupně skládat na hromádku hezky jednu na druhou přímo za vchod do skaliska. Snažila se, aby byly větve naskládané úhledně. Chtěla, aby to vypadalo hezky. Schovala je navíc přímo dovnitř, aby na ně opravdu nespadla ani kapka případného jarního deště.

>> úkryt

// Smečkování: 1) Uklízej v lese popadané větve – 1 post/1 bod

Jak chodila po lese, nemohla mámu najít. Volala její jméno, nicméně ta se neozývala. Marion to pak přestalo bavit a znovu ji pohltila její dětská duše. Začala skotačit, běhat kolem jako praštěná a přeskakovat jednu větev za druhou. Pak jí došlo, že je tu nějak velký nepořádek. Rozhlédla se okolo, všude bylo popadáno na zemi hrozně moc větví. Uuuuh, uh, uh! Když jsem teď delta, měla bych tu uklidit… a pak… a pak to ukázat mámě a Maple! naléhavě začala halekat ve své mysli a následně přemýšlet, jak správně a hlavně rychle uklidit tolik větví. Nenapadlo ji však nic lepšího, než je prostě sebrat do tlamy a odtahat na jednu hromadu. Na přemýšlení nikdy moc nebyla. "Určitě mě pochválí, že jsem moc šikovná! Úkolem delt je určitě uklízet popadané větve!" zašeptala si sama pro sebe, když popocházela okolo a rozhlížela se, kde všude ty větve jsou.
A tak prostě vysokými hravými cvalovými skoky (jako laňka, nicméně o dost medvědovitěji) přihopsala k větvi, chytla ji do tlamy a se spokojeným veselým chrochtáním ji odnesla k jednomu většímu stromu. Tam ji hodila na zem, prohlédla si ji a s pýchou ve tváři odklusala k další. Ta byla o dost větší, takže ji musela táhnout po zemi.
No a takhle to udělala hned s několika dalšími větvemi, které našla na zemi nějaký ten kus od sebe. Přitáhla je po zemi, když byly menší, tak je donesla v tlamě. Zanedlouho se nahromadila pěkná kupka naházených větví na jednom místě. Mari si svoji práci prohlédla, s dobrým pocitem si povzdechla a odběhla zase o kus dál, protože ji to poklízení větví nějak chytlo. Ještě chvíli je poklízela, dokud neměla dojem, že je aspoň malinká část lesa čistá, a pak přestala. Přece jen – i ona věděla, že uklidit v jednom vlku celý les by trvalo velice, velice dlouho. Navíc by to bylo vyčerpávající. Zhodnotila tedy, že takhle je to ideální a stačí to. S úsměvem ještě kupku větví začala upravovat, tlapičkou do větví žduchala a snažila se o to, aby ta kupka byla hezky úhledná a nebyla nebezpečná pro ostatní (například pro malá vlčata). Vesele zavrtěla ocasem a už se hnala někam pryč, aby kupku mohla hrdě ukázat mámě nebo jejich alfě. Doufám, že nezapomenu, kde ta kupka je, napadlo ji, přičemž se tomu pobaveně zařehtala. Zapomene nebo ne?

// Smečkování: 17) Zajdi za Alfou nebo Betou a zeptej se jich, co je nového ve smečce – 2 posty/3 body(tj. alespoň příchod a otázka a ve druhém nějaké reakce a odchod) (2/2)

<< Tmavé smrčiny

“No, Thoránek je…on jee…“ na moment se odmlčela. Byla tak rozrušená a happy, že jí šlo jen těžko přemýšlet. Pořád ťapkala na místě, nějak poklusávala a vrtěla ocasem. Měla prostě radost. “Thoránek je moc hodnej! Je šedej a má krásný modrý oči,“ pokývala rázně a z části i hravě hlavou nahoru a dolů. “Přišel se mnou sem ke smečce, ale od té doby jsem ho neviděla,“ jak to dopověděla, zastříhala ušima a rozhlédla se po okolí. Začalo se tu hromadit nějak mnoho vlků, ona tak konečně mohla kouknout, kdo nový tu vlastně je. Všimla si malých vlčat, kterých tu bylo povícero, a také vyrostlého Kasiuse, se kterým se kamarádila, když on byl malý. Usmála se a s radostnými jiskřičkami v očích pohlédla na Maple. Milovala svůj život, deprese konečně byly ty tam… “Můj táta byl nejlepší,“ hlesla. Stále se usmívala. “Někdy mi moc chybí,“ dodala již o dost tišším hláskem.
Na lítost však nebyl čas, neb Maple začala povídat o smečce a co vše nového se za poslední dobu událo. To Mari velmi zajímalo, takže zpozorněla, zavřela tlamičku a naklonila hlavu na stranu. Na Newlina s Amny chtěla zareagovat, ale jak Maple začala mluvit o vlčatech a o tom, že by ráda, aby se o ně Mari začala starat, radostně vypískla a na Amny s Newlinem úplně zapomněla. “Jo! Jo já moc ráda! Ráda se o ně budu starat! Mám moc ráda malá vlčata a navíc chci pomáhat doma!! Já chci, chci to!“ hopsala do rytmu svého hlučení, pak se zatočila kolem své osy a rošťácky se usmívala. Marion byla pořád jako malé nezbedné vlče, přitom už byla tak velká…
A když pak Maple pronesla, že by ji ráda povýšila, Marion tomu nemohla ani uvěřit. Usmívala se od ucha k uchu a nevěděla, co na to říct. Proto se k Maple jen přihnala a zabořila jí hlavu do krku. “Jooooo,“ zahuhlala. Vrtěla ocasem tak divoce, že se jí z toho rozvrtěl celý zadek. “Já budu delta?! To je fakt skvělý, to je něco!“ odcupitala od ní a jako měsíček na hnoji sledovala své okolí. Maple totiž všechny svolala a začala jím povídat novinky. Marion byla ale hrozně naspeedovana a radostná, musela pořád nějak přešlapovat a nevydržela chvíli v klidu na místě. To až řeknu mamce a Kenaiovi! Ti budou koukat!!

Radost ji však přešla, když Maple začala hovořit o tom, kdo všechno je za poslední dobu opustil. Ocásek se jí pomalu uklidňoval, až se celý svěsil a ona jen koukala na Maple a ostatní, přičemž nevěděla, jak zareagovat a co si vlastně o tomto sdělení myslet. “Jak jako nevrátí?“ hlesla tiše, její zpomalené chápání tomu vždycky nasadilo třešničku na dortu. Ale když si všimla, že Maple začíná natahovat a slzí jí oči, že bude plakat, pochopila to. Ustoupila o krok vzad a smutně na ni hleděla. Proč všichni odchází? Nerozuměla tomu. Nechápala přirozený koloběh života, bylo to na ni moc těžké, ona takto nepřemýšlela. Žila jednoduše, ze dne na den a nedokázala nad věcmi příliš přemýšlet. Možná to ale někdy bylo dobře. Veškeré pocity však moc dobře vnímala, rozuměla jim a cítila je možná i více, jak ostatní. Byla něžná a citlivá, takže když někdo kolem ní byl smutný, byla i ona.

Proto se Marion raději vzdálila, chtěla najít svoji mámu…

// Smečkování: 17) Zajdi za Alfou nebo Betou a zeptej se jich, co je nového ve smečce – 2 posty/3 body(tj. alespoň příchod a otázka a ve druhém nějaké reakce a odchod) (1/2)

“Paní alfooo, paní alfoo!“ hulákala za Maple a snažila se ji dohnat. Netrvalo to naštěstí moc dlouho, protože Mari byla rychlejší jak Maple. Dohnala ji, zadýchaně se na ni usmívala jako lečo a pobíhala kolem ní. “Jak se podařil lov? My jsme ulovili hezkou srnku!“ zahalekala. Pak se uklidnila a kráčela po boku Maple takovým tempem, které ona udávala.
“Když jsem byla mimo smečku, určitě se v ní událo hodně věcí, že? Máme asi hodně novinek, zajímá mě, jaké to jsou!“ neotálela a rovnou vyhrkla, na co se chtěla zeptat. Mari byla velmi akční a chrlila jednu otázku za druhou, byla to prostě její přirozenost. Než však nechala Maple cokoliv říct, opět na ni spustila: “Když jsem byla venku, potkala jsem spoustu vlků! Hodně se toho stalo! Potkala jsem taky Thoránka, ale pak jsem se od něj zas ztratila,“ na moment se zklidnila a smutně pohlédla na své tlapy. “Doufám, že to zase někdy najdu!“ dodala pak o poznání veseleji a udělala energické dovádivé kolečko kolem své osy. “Pak jsem se vrátila a dozvěděla se, že tatínek Noktisiel už odešel za duhový most, ale vůbec nevím, proč. Přišla jsem a najednou mu bylo strašně zle, takže to pro mě byla hodně nepříjemná novinka,“ vykládala a vykládala, přitom to ona se přišla zeptat alfy na novinky ve smečce, ne Maple jí.
“A tak jsem si říkala, co je novýho? Máme dost nových členů, že? Je mezi náma pořád ta kropenatá vlčice, to mi přebírala Newlinka?!“ stáhla na moment uši k hlavě, ale pak se zasmála. “Máme nějaká vlčata? Mám ráda vlčata, budu je učit! A budu teď hodně pomáhat!“ přislíbila se. Byla ráda, že má domov. Nechtěla by žít jako tulák. Potřebovala kolem sebe mít společnost těch, které znala. Což ale bylo s jejím zapomínáním často dost složité... No, i tak byla doma moc spokojená.

>> za Maple

Marion během lovu začínala zpomalovat – ne proto, že by byla unavená, ale proto, že nepotřebovala vidět vraždu nemocného osamoceného jedince. Proto, jakmile se přiblížila máma s tou hnědou vlčicí, se Mari vzdálila a zpomalila do klusu. Ještě na moment se koukala tím směrem, pak však odvrátila zrak, a dokud si nebyla jistá, že je po všem, neohlédla se.
Až poté, co matka promluvila, se ke skupince vrátila. Usmívala se, máchala oháňkou a na ulovenou srnku se ani očkem nekoukla. Měla z toho takový trošku špatný pocit. Jakoby ona mohla za její smrt. Já jsem ji nahnala a oddělila od stáda, smutně si povzdechla. Věděla, že to takhle brát nemůže a že vlci potřebují žrát, jenže její srdce to bralo jinak než mozek.
Chtěla se přihlásit, že to ona dobrovolně odběhne, ale ta hnědá vlčice ji předběhla. Marion se zamračila, nafoukla naštvaně tvářičky a chvíli se za Zoreou koukala, než převedla pohled zase zpět na matku. “Jak se vůbec jmenuje,“ pohodila hlavou směrem k hnědé. Všimla si však, že jejich alfa odchází, rozhodla se ji následovat. Chtěla zjistit, co je ve smečce nového, přece jen byla mimo domov dost dlouho. “Potkáme se zase v lese!“ zazubila se, narychlo mámě oblízla tvář a skotačivými medvědími skoky běžela za alfou.

// Smečkování: 23) Udělejte lov ve třech členech smečky - 3posty/6 bodů (3/3)

Marion byla upřímně fakt ráda, že tu nebyla na ten lov sama. Asi by to nezvládla. Ani nevěděla, jak správně tu srnku nahnat – navíc zapomněla, kam ji má nahnat. Lov vlastně nebyl jednoduchý a rozhodně to nebyla žádná zábava. Když byla malá, vypadalo to tak jednoduše. Ráda sledovala mámu nebo tátu, když lovili, protože přesně věděli, co dělat, kam šlápnout a kdy vyběhnout. U nich to bylo vždy tak hladké a čisté provedení, u ní už tolik ne.
Zaregistrovala, že na ni Star zakřičel, že si má teď hlídat stranu. Probrala se ze svého šoku, zastříhala ušima a souhlasně kývla, i když to nebylo moc vidět. Když to na ni ale zakřičel, probral ji a ona si vzpomněla, co jí na začátku říkal. Přestala pobíhat zmateně v kroužku a hlídala srnky pravou stranu, levou nechala na mladém Starovi. “Tam k tomu keři?!“ štěkla s mírnou otázkou v hlase a dívala se tím směrem, kterým Star řekl. Jediný spadlý strom byl kus od nich nalevo, takže se snažila srnku stočit tak, aby tím směrem mířila. Stádo mezitím splašeně pobíhalo okolo a pomalu se přeskupovalo, aby zmizelo pryč. “To je smutný, oni ji tu nechaj samotnou!“ zakňourala. Její pozornost se pomalu začala vytrácet a ona těkala očima ze stáda na srnku a ze srnky na směr, kterým ji mají vést. Nechtěla bych být srnka, aby mě takhle moje rodina opustila! Nechtěla bych být ulovená! Tohle bylo opravdu smutné. Lov se jí nelíbil. I když to bylo „její poprvé“, moc se necítila…
Mířila však stále k tomu keři, kde měla být schovaná její máma s další vlčicí, a doufala, že vše dělá správně. Srnka se však hýbala tím směrem, kterým potřebovali, a tak to vypadalo, že vše nakonec dopadne tak, jak má. A znovu si Marion uvědomila, jak je ráda, že tu není na nahnání té srny sama.