Gallirea - Příspěvky uživatele

"Ty nevíš?" podivila se a zastříhala oušky. Pak se však zazubila, vesele poskočila a přitiskla hrudník na zem. S vystrčeným zadkem do oblak máchala ocasem ze strany na stranu a podivínsky chrochtala. "Objevíme ji spolu!" zahalekala, zvedla se a obklusala kolem Nicose kroužek. "Neboj, já to taky dlouho nevěděla! Ale pak jsem jednou byla na výpravě... s ... no s... s kamarády! a tam byla smutná květinka a mě se podařilo ji rozveselit, víš?" vrtěla ocáskem jako malé vlče. Nemohla si vzpomenout na jména těch, se kterými tehdy byla, tak to prostě shrnula dohromady. Věděla ale, že tam s ní byl její Thoránek... stýskalo se jí. "Jakou magii bys chtěl mít? Jsou ohýnek, vodička, větříček, květinky a... (dlouze se zamyslela s očima upřenýma na oblohu)... to je myslím všechno, co znám," zazubila se, otočila kolečko kolem své osy a vesele vyňafla. Těšila se na nová dobrodružství!
Vzápětí se ale dozvěděla, že Nicos vodu nerad. Ona vodu milovala, nepřipadala jí děsivá. "Ale když máš čistou průzračnou vodičku, je to nádherné! Můžeš strčit hlavu pod hladinu a zkusit dohlédnout až dolů. A navíc ve vodě žijou rybičky a jiný breberky, co okupujou naši zemi," v ohni nic takového nežilo. Ohníček byl podle Marion zlý a nebezpečný. Ani maminka, ani tatínek a ani žádný ze sourozenců ohníček neměl, Marion s ním nerada přicházela do styku. Děsil ji. Spálil vše, co jí bylo drahé - stromečky i květinky. Byl příliš nevyzpytatelný. "Jasně, jdeme! Půjdeme přímo za čumáčkem, tlapky nás někam donesou," souhlasila okamžitě, přičemž byla ráda, že se od magie ohýnku změnilo téma. Nechtěla nad tím přemýšlet. Ohýnek ubližoval všemu okolo.
Porozhlédla se okolo. Kam by asi tak měli společně jít? Nenapadalo ji, co by mladému Nicosovi mohla ukázat. "Hele," začala pomalu a už mířila kamsi pryč. "Odkud vlastně jsi? Já jsem se narodila tady, od malička žiju v tomhle lese," začala vyzvídat. Mari byla už od narození velice zvědavá, bohužel však většinu sdělených informací brzy zapomněla. Proto se na ně ptala pořád dokola. "A... Jak jsi říkal, že se jmenuješ?" přitiskla rozpačitě uši k hlavě. Zastyděla se, že si na jeho jméno nemohla vzpomenout.

>> Kopretinka

Mari vrtěla ocáskem a s lehkým úsměvem na Nicose koukala. Jí sice oheň moc zajímavý nepřipadal, spíše ji děsil, ale chápala, že on to má třeba jinak. "Mě se víc líbí květinky a vodička... a příroda," opáčila vesele. "Moje maminka má magii vodičky, já mám zas magii květinek." Vůbec jí nevadilo, že hned takhle ze začátku vykecává pomalu a po částech vše o sobě i o své rodině. Ona z toho měla radost, měla nového kamaráda! "A jakou magii máš ty? Máš magii ohýnku?" zajímala se.
Jeho jméno se jí líbilo, dobře se pamatovalo, protože začínalo na písmenko N tak, jako začínalo jméno jejího otce. Zastříhala trochu rozpačitě ušima, jméno jeho sestry si nepamatovala, s hlavičkou měla problémy. "Uuuhhhm," zamumlala a přemýšlela, co na to říct. Po chvíli však jenom pokrčila rameny a poskočila si u toho. "Jo, to byla asi ona," souhlasila nakonec s jeho řečí, nicméně si vlčici už skoro vůbec nevybavovala. Postupně, každou hodinu za hodinou, se její mysl zbavovala skoro všeho, co pochytila. Koho si tedy Mari nezapamatovala dost dobře, ten jí z hlavy odplul pryč. Ji to ale tolik netrápilo, neuvědomovala si to. Byla prostá a jednoduchá. Usmívala se dál jako měsíček na hnoji a vrtěla ocáskem. Nevinnost...
Její uši jí divné nepřipadaly, nepozastavovala se nad nimi. "Jo!" přikývla divoce hlavou a začala poklusávat, plná energie, na místě. "Ale už si to moc nepamatuju, byla jsem ještě malá. Ale zachránili mě vlci ze smečky," zkonstatovala a už se koukala okolo sebe, kterým směrem by tak mohli společně vyrazit. "A co chceš vidět? Nějaký... jezero? Nebo... Nebo znám škaredou tmavou řeku, ze které jde strach! Tam mě jednou jeden vlk málem utopil!!" akčně a energicky vyštěkla tuto závažnou informaci, přičemž na něj zůstala s pootevřenou tlamkou hledět. Pak se zazubila, zacupitala a už už nedočkavě mířila někam pryč po lese...

Marion se hrozně líbilo, že ten mladý vlček poskakoval spolu s ní a opětoval jí energii, kterou ona vynaložila. Rozeskákala se předníma tlapkama ještě víc a chvíli si tu s vlkem poskakovala. Mlátila u toho divoce ocasem ze strany na stranu a přihlouple se usmívala. Jazyk i uši jí plandaly sem a tam, nahoru a dolů.
Když se pak oba trošku zklidnili, hlasitě si povzdechla a podívala se na hromadu větví. Rázně zavrtěla hlavou. "Neee, to nee!" zaprotestovala a napřáhla pacičku před větve, aby je ochránila. Zároveň jednu větev i pohladila, jakoby se snad jednalo o nco živého. "Já taky nasbírala spoustu větví, ale schovala jsem je k nám domů! Mohly by se někomu hodit, vííííte? Nemůžeme jen tak podpalovat větve, vííííte? Můžeme je tam schovat!" otočila kolečko kolem své osy a vesele štěkla. Pak začala ťapkat kolem hromádky větví. Její hlásek byl jemný, sladký... a možná až trochu otravný. Ale její pohled byl tak nevinný a plný lásky ke všem a všemu, že to bylo až nezaplacení. "Jsem Marion!" představila se hned bez jakéhokoliv otálení, když se jí zeptal na jméno, a od hromádky větví zase přiskotačila k němu. "A ty? Vypadáš podobně, jako jedna vlčice, se kterou jsem se potkala.. Jmenovala se... Jmenovala seee... No, to je jedno. Nepamatuju si to. Ale každopádně něco podnikneme, určitě!" mluvila rychle a polykala slova. Skoro mladého Nicose nepustila ke slovu. Byla akční.
Přemýšlela, co by tak s tímto mladým fešáčkem mohla zažít nového. "Kousl mě do nich vlk, když jsem byla malá, ale nepamatuju si, jak se jmenoval. Ale byl celý šedivý a myslím, že to byla vlčice," pověděla napůl zamyšleně. Nepřemýšlela však nad ušima, ale nad tím, co s Nicosem podniknou. Uši ji zřejmě netrápily. Vlastně ji toho nikdy moc netrápilo, výhoda hloupých vlků. "Co kdybysme šli na výlet? A nebo... Nebo napadá tě něco jiného?" zazubila se a dychtivě na něj hleděla. Vyčkávala, co řekne.

Strejda Duncan povídal Mari spoustu zajímavých nových informací. Koukala na něj jako na nějakého boha, neb kromě matky s ní dlouhou dobu nikdo takhle hezky nemluvil. Usmívala se, přikyvovala a mlátila ocasem divoce sem a tam. Kdyby nebyla vysoká a díky své huňaté medvědí srsti tak zavalitá, jeden by si ji určitě spletl s malým energickým vlčetem, protože se tak chovala. "Takže ty jsi strejdo na úplně tom jihovatým jihu tam dole od této země!" vyhrkla. Konečně jí došlo, co říkal. Pak se však zasekla, chvíli nic neříkala a nakonec, až si v hlavě seskládala slova, pronesla: "Ale já jsem nikdy neviděla jiný země, než je ta naše. Asi jsou hodně zajímavý, že?!" přicupitala blíže k hnědému vlčkovi a kulišácky se přitulila. Velice ji zajímala země na tom "jihovatým jihu". Jak asi vypadala, jak se tam žilo?
Strejda Duncan měl však na spěch. Podívala se na kožešiny, které se tu válely a o krok od nich ustoupila. "Strejdo, zase se brzo uvidíme a popovídáme si, že! Chtěla bych vidět tvoji rodinu! A.. A taky bych se chtěla dozvědět, co všecko je za tím velikananánským oceánem! Musíš mi to všecko říct, jo strejdo?!" udělala rychle radostné kolečko a tím se s Duncanem rozloučila...

// snad nevadí, že se přicucnu k NICOSOVI a JENNĚ :-) :-D

Osaměla. Nevěděla, co by teď měla dělat a za kým jít. Měla ale dobrou náladu, takže s úsměvem pozorovala okolí a přírodu, která se po tuhé zimě konečně zase probouzela k životu. Začala si pobrukovat a hopsala někam pryč. Někam přímo za nosem. Věděla, že v lese je spousta vlků, cítila kolem sebe velkou nálož různých pachů. Chtěla ale poznat někoho nového. Byla to přece teď delta s postem učitele! Musela začít náležitě vykonávat svoji funkci. Vesele dál a dál hopkala, až spatřila rezavou vlčici, kterou si matně pamatovala z toho super výletu s vydrou. A pak tam byl hnědý vysokonožec. Tuhle šanci si nechtěla nechat uniknout, proto se rozeběhla a už z dálky na dvojici začala halekat: "Ahooooj! Vlciiiii! Jdu za vámááá!" Prudce zabrzdila kousek od nich a zubila se na ně jako měsíček na hnoji. "Podniknete se mnou něco?! Nudím se!" vypálila hned, aniž by řekla své jméno či se s dvojicí nějak detailněji seznámila...

Ahoj,

nejdřív bych ráda poděkovala za akci - takové styly akcí zbožňuju a moc mě to bavilo. Bylo i dostatek času úkoly splnit. Fakt super, užila jsem si ji a díky moc.
----------------------------
Marion má tedy 33 bodíků a nárok na 3 hvězdičky :-)

HVĚZDY (3):
prosím tedy po jedné hvězdě přidat do rychlosti, obratnosti a taktiky lovu.

BODÍKY (33):
10 bodů = 46 drahokamů
10 bodů = 46 květin
10 bodů = 5 křišťálů
3 body = 9 mušlí

// Smečkování: 16) Poznej něco nového o nějakém vlkovi ze smečky (aneb co má rád, odkud pochází, atd.) – 2 posty/2 body (2/2)

“Z jihuu?“ zopakovala velice zaujatě. “A kde je jih? Protože my jsme přece na jihu, nebo ne? Na jihu Gallirei,“ zamyslela se a chvíli nic neříkala. Pak však dodala: “Nebo ty myslíš jako z jihu úplně venku? Mimo Gallireu? Jako úplně tam někde pryč z jihu? Z jihu jihovatýho někde na jihu?“ povytáhla šokovaně obočí. Jak takový jihovatý jih mohl asi vypadat? Kdo tam žil? Žili tam samí takoví Duncanové s tvrdou hnědou srstí a náušnicí v uchu? “Kdo žije na jihu? Zvláštní stvoření a pak Duncanové?“ naklonila hlavu tupě do strany. Ještě ke všemu jí řekl, že má velkou rodinu a všichni žijí na tom jihovatým jižanským jihu. “Duncanovatá rodina! Samí Duncani! Samí strejdové a tety!“ zatančila si kolem své osy jedno veselé kolečko a zavrtěla ocasem. “Chtěla bych poznat tvoji sestru i bratra z jižanskýho jihu!“ zazubila se.
Hájil svoji maličkost, že není starý. Marion se zazubila. “Mě se líbíš, vypadáš frajersky! Skoro jako můj kamarád Thoran, ale Thoran je jiný než ty. Ty jsi víc… cool. A Thoran je víc eh…“ přemýšlela, jak nejlépe popsat svého super truper kámoše, ale nemohla přijít na žádné slovo, takže místo toho, aby tu větu dokončila, odpověděla mu raději svůj věk. “No, žiju asi… Zažila jsem tady 3 zimy! Byly to tuhý zimy! Zimovatý zimy, jo. Ale mám raději léto a květinky, miluju květinkový louky.“ Blaženě se usmála při vzpomínce na barevné kvítí, kterým je obsypána zelená tráva. Kvítí všude kolem ní!
“Strejdo a tam, kde jsi žil, chceš se tam někdy vrátit? Nebo se ti víc líbí tady? Jo a kolik zemí jsi prozkoumal? Jižanský jihovatý jih, odkud pocházíš, pak naši zemi a ještě nejakou? Byl jsi ještě někde? Myslíš, že někde jinde žijou jiná stvoření, než jsme my? Že existuje jiný svět? Co myslíš?“ kdákala a kdákala. Otázka za otázkou, až už to začínalo být trochu otravné. Ale Mari se necítila otravná, ba právě naopak! Cítila se skvěle. Byla veselá a plná energie. “Líbí se ti naše země? Rád lovíš divočáky? A co smečka, máš ji rád? Radši bys byl v jiné?“ vypoulila na něj svá zelenkavá očka a vrtěla u toho ocasem. Tento rozhovor ji opravdu moc bavil!

// Smečkování: 16) Poznej něco nového o nějakém vlkovi ze smečky (aneb co má rád, odkud pochází, atd.) – 2 posty/2 body (1/2)

Duncan jí dělal radost už jenom tím, že on sám měla radost. Teda tak jí to aspoň řekl. Zazubila se na něj se zubisky celými od krve a zavrtěla svým huňatým ocasem. Její srst oproti té jeho byla jako od malého vlčete – jemňoučká, heboučká a huňatá. “Maminka se má skvěle! Byly jsme teď na lovu, naučila mě čenichat po okolí. A taky mi povídala o smečkové magii, protože když jsem delta, musím ji umět ovládat, abych byla pro smečku užitečná. Každý vlk má ve smečce svoje místo, musí něco umět!“ z části převzala matčina slova a řekla je svému strýci, který byl jejím strýc asi tolik jako ona jeho družkou. Její hlas byl však zaujatý a velmi nadšený.
Stála tam, pořád vrtěla ocasem jako mamlas a usmívala se jak debžot. “Já taky umím mlčet, umím všechno na světě, delta musí umět mlčet,“ pořád nemožně zmiňovala svoje postavení. Jenže ona z toho povýšení byla tak happy. Nedokázala své pocity dost dobře ovládnout a zpracovat, takže o tom musela furt žvanit.
Duncana tak dlouhou dobu neviděla, že ji napadlo, co je u něj vlastně asi nového? Kromě věcí ohledně smečky, které jí teď řekl, co asi nového zažil? Jak se mu vlastně dařilo? Nevěděla o něm nic. Bylo sice jasné, že minimálně polovinu (ne-li i více) z toho, co jí teď řekne, zanedlouho Mari zase zapomene, ale zajímal ji. Moc. “Strejdo, jak ses vlastně dostal do Sarumenu? Odkud jsi přišel? Kde máš svoji rodinu?“ naklonila zvědavě hlavu do strany. Už to vypadalo, že sklapne a nechá ho mluvit, ale ono ne. "Jak se jmenuje tvoje máma? Je taky tady u nás na Gallirei? A nebo není? A co táta? Máš rodiče? A sourozence?" Když už byla u toho vyzvídání v poslední době, musela si vyslechnout i jeho, samozřejmě. A to pořádně dopodrobna! "Já jsem se tady už narodila, ale ty asi ne, že? Vypadáš docela starej," usmála se jako lečo. Běžný vlk by tuto větu užil jako urážku, ale Marion ne. Ona byla jen tak prostá, že jí to nepřipadalo divné.

Duncan! Jeho jméno bylo natolik specifické, že si ho její mozek zapamatoval. Navíc to byl její zachránce, vzpomněla si! “Ale ne! Duncane!“ zajásala a začala kolem něj poskakovat jako pometlo. Nemohla uvěřit tomu, že ho zase vidí. Zapomněla na jeho existenci, takže tohle pro ni bylo opravdu velice příjemné překvapení. Tuze ráda jej viděla! Přešlapovala naproti němu, byla neklidná. Přemýšlela nad tím, jak ráda by ho objala, takže prostě bez dalšího otálení vypálila jedním skokem nečekaně a bez varování přímo k němu, div ho skoro neporazila. Přitiskla se přátelsky a šťastně k jeho srsti, celá se blahem tetelila. Poskakovalo jí srdíčko. Jeho srst sice na dotek nebyla nic moc, například její máma měla příjemnější (a navíc i daleko voňavější) kožíšek, ale neřešila to. “Mám radost, že tě vidím!“ zafrkala do jeho kožichu a nakonec od něj o pár kroků vzad ustoupila.
Pořád dychtivě hleděla na to maso, on to asi poznal. No, jen slepý by to vlastně nepoznal. Když jí nabídl, aby si dala, děkovně zajásala. “Jooo!“ poskočila z tlapky na tlapku, párkrát nedočkavě přešlápla na místě a pak divoce zabořila čenich do mrtvého zvířete. Byl lahodný, ona měla hrozný hlad, žrala naposledy, no, už si ani nevzpomínala, kdy. Byla mu tedy opravdu vděčná. “Děkuju! Jsi nejlepší strejda!“ zažvatlala s plnou tlamou, šlo jí sotva rozumět. Očima však pořád koulela po něm, moc dobře si na něj vzpomínala, zřejmě k němu měla jistou vazbu, když ji zachránil. A přitom ho ani pořádně neznala. Nebyl právě ten nejvhodnější čas k tomu, ho lépe poznat?
Zvedla hlavu od zvířete, byla celá špinavá od krve a pořád přežvykovala kusy masa, které z něj urvala. “Jooo?!“ zahalekala, polkla a oblízla si čenich. “Tak to zní fakt famózně!!“ zašeptala nahlas. Teda, pokusila se šeptat, ale byla to spíš taková polohlasitá mluva. Ona moc tiše mluvit neuměla, jen když byla smutná, a to teď rozhodně nebyla. Ale když on jí řekl, ať to nikomu neříká, vzala to tedy zcela vážně a ještě se potajmu ohlédla kolem sebe, jestli to nikdo neslyšel. “Jsi ochranářský špeh, strejdo!“ pronesla. “Naučíš mě špehovat? Můžu jít někdy špehovat s tebou? Prosím prosím prosím!“ začala přešlapovat nedočkavě na místě.

// Smečkování: 9) Promluv si s někým s postavením Gamma a Delta a zeptej se jich na jejich povinnosti ve smečce – 2 posty/2 body (2/2)

A když se pak zeptal na její postavení, pyšně se vypjala a několikrát hrdě přikývla. “Ano, to jsem! Jsem delta s funkcí učitele! Starám se o malá vlčata!“ mluvila o tom, jakoby to snad prováděla moře let, tuto funkci. Přitom s ní teprve začala…“A ty? Jakou máš ve smečce vlastně pozici? Když jsi ochranářský špeh, asi nejsi kappa, ne? Co jsi? Jsi snad taky delta, jako jsem já?“ zazářila jí očka vzrušením. “A nebo gamma? Nebo snad beta?!" poslední slovo vypískla. Hned se ale zklidnila, protože si uvědomila, že betou je její matka. "Beta asi ne, jsi delta, tipuju! Co máš za povinnosti jako delta? Chci… Chci si zkontrolovat, že všechno plním svědomitě,“ na moment zalhala. Ona totiž neplnila nic, protože byla povýšená první den. Úsměvné. Ale z funkce i povýšení měla radost a snažila se, už stihla udělat tolik věcí – uklidit úkryt, nasbírat dřevo, ulovit společně na lovu laňku. Prostě bylo to super, měla daleko víc chutí pomáhat doma, jak když byla prostou Kappou. Věřila navíc, že se časem vypracuje výš. Tohle stoupání v hierarchii ji opravdu bavilo, ale nevěděla, jak dlouho to mohlo zabrat? Předtím byla moc mladá a nikterak se o nějaké povyšování nezajímala. Vlastně o tom neměla ani páru. Ale teď? Je starší (sic pořád stejně zabedněná, ale to si neuvědomovala) a může toho plnit daleko víc! Těšila se na další změny ve smečkové hierarchii. “Já jsem delta, ty jsi asi taky delta, máme stejnou práci. Můžeme ji někdy dělat spolu, strejdo,“ zazubila se vesele a znovu si uhryzla kus kance.

// Smečkování: 25) Zjistit alespoň 4 funkce, které ve smečce jsou od těch, co je mají! (funkce se mohou opakovat)- 6 bodů (4/4)

Ač Marion nebyla dobrým stopařem, zvládla se něco naučit od matky a pochytit, jak pach nasát a následně jej zpracovat. Sice to nebyla lehké a šla spíš tak kamsi na mátkou, ale na konec na toho „cizince“ opravdu narazila. Zastavila se opodál a chvíli zaujatě sledovala, co to dělá. Přemýšlela, jestli by mu měla pomoct nebo co. Patří do smečky? Jeho kožich mi připadá povědomý, ale… Nemůžu si vzpomenout, na moment zavřela oči, jestli jí to v tom vzpomínání pomůže, ale… Nepomohlo.
A tak to neřešila a prostě se vesele s dobrou náladou za tím hnědým jedincem rozběhla. Dupadala u toho zase jako medvěd a přiřítila se rychleji jak velká voda. “Ahooj!“ hulákala už z dálky a mlátila ocasem akčně ze strany na stranu. “Ty patříš k nám?“ vyprskla zvědavě, avšak nedokázala udržet moc dlouho oční kontakt. Zaujal ji totiž ten kus zvěřiny, který vlk právě trhal. Mlsně se oblízla a drze si kořist očenichala. Hezky zblízka… Ale nedovolila si ukousnout, to ne. Odskočila hravě o skok vzad a přilepila bříško na zem. Zadkem vrtěla ve vzduchu, a kdyby to šlo, jistojistě by s ním vrtěla až někde nahoře v mracích. “Ty jsi v Sarumenu lovec? Nebo tak něco? A nebo jsi tulák? My máme dva lovce! Moji mámu a… Nooo… A…“ přestala poskakovat a nahodila urputně přemýšlející výraz. Nemohla si ani za boha vzpomenout na jméno té kropenaté vlčice, kterou před chvílí oxidovala. “Mm, to je jedno,“ mávla nad tím tlapou, pohodila hlavou a už zase vesele vrtěla zadkem sem a tam. Chrochtala. “Jdeš cítit jako jeden z nás,“ usoudila nakonec, alespoň něco se jí správně povedlo vydedukovat. Hravě pak vyplázla jazyk a pyšně pronesla: “Máš nějakou funkci? Já totiž jooo! Hehéé,“ křenila se od ucha k uchu. Čím by takový hnědý vlček mohl asi tak být? Měl na tváři jizvy, napadlo ji, že by mu to mohla způsobit lovná zvěř – právě třeba taková kanec, kterého tu teď trhal. Jistojistě to bude nějaký lovec, byla si skoro na sto pro jistá! Nadšeně čekala, co jí poví, zírala na něj jako na obrázek.

// Smečkování: 11) Poklábos s nejmladším členem smečky – 2 posty/3 body (2/2)

“Jo, moc ráda, moc ráda!“ zaskandovala radostně a obtočila se jako střela kolem své osy. Přesně tak, jako to už udělala za tento den snad milionkrát. Její obtočení kolem dokola bylo hrozně rychlé a obratné, až jindy byla jako nějaký medvěd, u tohoto ne. Měla to natrénované už z dětství. “Pan Život je tak hrozně hodnej, že on by měl určitě radost z každé květinky, kterou mu přineseš!“ ujistila ji. “Má rád všecičko barevný, stejně jako já! Já taky hrozně miluju kytičky. Chtěla bych, aby vždycky všude byla samá kytička. Louky obseté kytičkami, to zbožňuju,“ blaženě se zazubila. “Má rád červené, oranžové, žluté i modré! Někdy je spolu můžeme natrhat, chtěla bys? Znám louku, kde roste spousta červených květinek. Nevím, jak se jmenujou, ale jsou moc hezký. Je to tady kousek, přímo vedle našeho lesa,“ navrhla mladé vlčici, která sice byla mladší, ale měla více rozumu, jak samotná starší Marion.
“Jo, jednou jsem u ní byla, ale tu cestu jsem snad raději zapomněla,“ nebylo to „raději zapomněla“, Marion byla schopná zapomenout i to, kde bydlí. “Ale pamatuju si, že žije na nějakým… hradě. Jo, přesně! Byl to velkej tmavej hrad, kde rostlo jakýsi divný zelenisko,“ zapátrala v mysli. To bylo snad to jediné, co si pamatovala. Samotnou Smrt (naštěstí) nezahlédla, viděla jen její obrys ve tmě. Jinak by z toho snad chuděrka měla noční můry, kdyby ji viděla, jak ošklivě vypadá. “Ale za paní Smrtí nechoď, ona je zlá, tu vidět ani nechceš. Raději půjdeme za panem Životem! Za ním můžeš jít, kolikrát jen chceš, vždycky na tebe bude moc hodnej,“ ujistila ji a u toho mávla nad paní Smrtí tlapkou.
Její sourozenci ji moc zajímali. Těšila se, až je pozná. Pohodila přátelsky hlavou a souhlasně přikývla. “Jo, moc ráda je uvidím! Můžeme se potkat všichni čtyři a jít někam na výlet, jo? Třeba na tu louku s kytičkami,“ uculila se. To by Marion byla v sedmém nebi, kdyby se takový hromadný výletek opravdu uskutečnil. “A jinak Thoránek je můj úplně ten nejvíc nejlepší kamarád. Má krásné modré oči a hezký kožíšek, naučil mě spoustu věcí! Chtěla jsem, aby se připojil k nám do smečky, jenže on asi moc nechtěl, protože někam odešel a já ho od té doby nemůžu nikde najít,“ fňukla a našpulila smutně tlamu. Moc jí chyběl. Byl to její úplně první, a jak již jednou zmínila, ten nejvíc nejlepšejší kámoš. “Ale my se zase určitě potkáme, on se za mnou vrátí, já na něho budu čekat!“ slíbila si nahlas sama sobě a tak se i ujistila, že se opět setkají.

Zavětřila. Ucítila, že se tu poblíž nich objevil nějaký pach. Nebyl úplně cizí, kdysi ho už cítila. Vzpomínala si na něj, ale... Nemohla si ho vůbec vybavit. "Danie, já poběžím čůrat a taky se podívat na ten nový pach, jo? Někdo přišel!" zažblekotala a vyrazila snad ještě dřív, než to vůbec stihla dopovědět.

// Smečkování: 11) Poklábos s nejmladším členem smečky – 2 posty/3 body (1/2)

Mari zastříhala ušisky, i když skrz to, jak jí plandaly, to nešlo tolik poznat. “Bolelo tě bříško?“ zopakovala soucitně, natáhla tlapku a poplácala Danie po hlavičce, jakoby snad byla nějaké sotva narozené mimino. “To mě mrzí,“ nakrčila koutky tlamy posmutněle dolů. Marion byla velice kontaktní a empatická, proto cokoliv udělala, bylo čisté a upřímné. Neuměla se přetvařovat, na to její myšlení nebo stavěné. Na to byla moc hloupá. Neuměla věci do detailů promýšlet, takže teď ji prostě mrzelo, že se vlčice nemohla na lov před několika dny přidat, protože ji bolelo břicho… Tak to dala jednoduše najevo, nedělala si hlavu s tím, že se to stalo před časem. “A už je to v pořádku? Co ti bylo, zjistila jsi to? Možná jsi něco špatného snědla,“ zauvažovala a široce se na ni usmála.
Vlčice, která se zanedlouho představila jako Danie, měla spoustu otázek. Pořád na Marion vrtěla ocasem a usmívala se, to jednoduché vlčici bylo velice sympatické. Danie se jí líbila! Poskočila z tlapky na tlapku a nadšeně přikývla. “Ano, ano!“ vyhrkla. “Byla jsem u pana Života i u paní Smrti, ale…“ dlouze se zamyslela. “Cestu k panu Životovi si pamatuju, protože pan Život je hrozně hodný! Je nádherný! Viděla jsem ho několikrát!“ pyšně pozvedla hlavu, možná dokonce i trochu samolibě, ale účel to rozhodně nebyl. Jen si připadala důležitá, k tomu moc často příležitost neměla, neb ve skupinách vlků nikdy příliš neexcelovala. “Je hodný a nádherný,“ zopakovala znovu, protože zapomněla, že to před minutkou řekla. A úplně stejně. “Tu cestu k němu znám, ale k paní Smrti si cestičku moc nepamatuju, protože ta je hodně zlá a já jsem se jí hrozně bála. Už nikdy tam nepůjdu!“ našpulila umíněně pusu jako malé vlče. Ale pak se hned zazubila. Marion byla tak neskutečně prosťoučký vlk, až to bylo úsměvné. “Můžeme jít společně. A vím taky, kde je moře, protože mi ho ukazoval Thoránek,“ dodala. Při vzpomínce na Thorana se jí však sevřelo srdce. Tiše hrdelně zakňučela. Kde mu asi bylo konce? Tak ráda by ho znovu viděla a měla ho při sobě. Moc jí pomáhal, hlavně tedy s pamětí. Toho si byla vědoma. Stýskalo se jí.
Na chudáka Amny, kterou tak vyděsila, už skoro zapomněla. Kdyby jí její přítomnost nepřipomněla Danie, úplně by ji odignorovala. “Oh, ano! Amny, díky díky! Měj se!“ zaskotačila si v poloběhu kolem její maličkosti a pak se připojila zase k Danie. “Budeš moje kamarádka?“ zavrtěla ocáskem. “Jako kamarádka ti můžu říct úplně všechno, co vím! Třeba o panu Životovi. Už jsi ho někdy viděla? Je moc krásný,“ Marion se moc ráda opakovala, avšak nevědomky. Bohužel, kdo ji neznal, si mohl myslet, že to dělá schválně. Jedině její máma, bratr a Thoran věděli, jaká je. Jakou čistou duši v sobě nosí…

// Smečkování: 25) Zjistit alespoň 4 funkce, které ve smečce jsou od těch, co je mají! (funkce se mohou opakovat)- 6 bodů (3/4)

Mari pořád hopkala z tlapky na tlapku a poslouchala, o čem Amny mluví. Občas koukla radostně na vlče, jestli i ono oplývá takovou dobrou náladou jako ona. Moje máma je ta nejlepší! Jednou budu jako ona, cítila se na svoji matku tolik pyšná! Když ji Amny zmínila, celá se nadmula hrdostí. Milovala ji celým svým srdcem a vzhlížela k ní tak, jako k nikomu jinému. Vděčně se na Amny usmála.
Malá začala být upovídaná, vše ji zajímalo, Marion byla hodně sympatická! Teda, jí byl sympatický skoro každý, ale… I tak to bylo dobře. “Joo! Můžeš chodit s náma na lov, bude to super! Já jsem nejlepší v nahánění zvířátek, můžeš je nahánět se mnou!“ vyhrkla hned, aniž by nechala odpovědět Amny, jakožto lovkyni. “Teda ve skutečnosti jsem byla na lovu jen jednou, ale zvládla jsem nahnat laňku tam, kam jsem měla, takže jsem to zvládla fakt dobře!“ naklonila hlavu přihlouple do strany a pak se zazubila.
Její nové kamarádky se pak konečně zmínily o její nové funkci. Okamžitě rozvrtěla ocas i celý zadek a zapištěla radostí. Zalil ji blažený pocit. Poskočila a obtočila se zase dokolečka kolem své osy. Milovala točení se na místě! Vyjadřovala tak svoji největší radost a potěšení. “Jo! Jsem učitelka, přesně, přesně!“ vyštěkla vesele. Usmívala se od ucha k uchu, ani si neuvědomovala ta fakta, o kterých tu právě Danie mluvila. Marion byla nahlouplá, takže jí to nijak nedocházelo. Navíc ji ani tolik neposlouchala, měla prostě radost z povýšení a z nové funkce, takže si přemýšlela prostě nad svým. Byla roztržitá. “Počkej, cos říkala? Mluvila jsi na mě nebo Amny?“ povytáhla pak obočí, když si uvědomila, že odrostlé mládě, jejíž jméno dosud neznala, o něčem mluvilo a jí se dostalo do jejího dětského mozku sotva každé druhé slovo. Pak ale mávla hravě tlapkou a zazubila se, nedělala si z toho hlavu. Vlastně si nedělala hlavu z většiny událostí v jejím životě. “Už se moc těším, až budem spolu něco novýho zkoumat! Můžeme chodit na výlety ven! Už jsem byla na hodně místech, ukážu vám je! Thoránek mi je ukazoval, Thoránek mi toho hodně povídal!“ vychrlila sotva srozumitelně, neb se jí skoro zasukoval jazyk, jak rychle mluvila. “Být učitelkou je super, moc mě to baví…“ Pak se ale na moment zasekla, přičemž po krátké odmlce dodala: “No, i když jsem to vlastně ještě nikdy nevykonávala,“ zahihňala se. “Ale to neva! Já to zvládnu a vy mi budete pomáhat, stejně už jste velcí!“ hravě na Danie mrkla a zamávala ocáskem. “Jinak já jsem Marion, už jsem ti říkala svoje jméno?“ nepamatovala si to…

// Smečkování: 9) Promluv si s někým s postavením Gamma a Delta a zeptej se jich na jejich povinosti ve smečce – 2 posty/2 body (1/2)

Amnesia nevypadala z přítomnosti divoké Marion příliš nadšeně, ba právě naopak. Lekla se, když si Mari sáhla na tu zářivou ginglající se věcičku, přičemž tak roztomile vypískla. Až se tomu Marion musela tiše uchechtnout. Bohužel mladou slečnu s povislýma ušima nenapadlo, že to bylo proto, že se její společnice polekala. Myslela si něco o tom, že ji to třeba jen zalechtalo a nebo ji její dotek prostě jen překvapil, proto to nijak neřešila a ani se neomluvila. Jen oči měla přibyté na tom přívěsku a doufala, že jednoho dne taky takový najde. Ráda by nosila na krku kamínek, který kdysi dostala od bratra.
“Taky lovec?!“ vyhrkla Mari nadšeně a vrtíc chvostem rejdila očima z mláděte na Amny a zase naopak. “To je opravdu skvělý! Máma je taky lovec, takže to už naše smečka čítá dva lovce! Ale zajímalo by mě, která z vás je ten hlavní lovec!“ brebentila a brebentila. Marion byla jako slovní vlna tsunami, která šla jen těžko zastavit, když se do něčeho nadchla. Bohužel si to však tato křehká dušinka jen ztěžka uvědomovala. Pořád tam stála, čuměla na ty dvě a usmívala se jak lečo. “Existuje vůbec něco jako hlavní lovec a … no… nehlavní lovec?“ povytáhla zvědavě obočí, avšak pak nad tím mávla tlapkou. Koneckonců se na to samé může zeptat i své mámy, že! “Já pak zjistím, jaký další funkcičky naše paní alfička ještě přidělila a hlavně komu,“ zazubila se a obtočila se dokolečka kolem své osy.
To malé vlče se však pak zeptalo na něco, co Mari velice zaujalo. Nojo, vždyť já jsem teď delta! Musím zjistit, jaké povinnosti vlastně mám pak ve smečce zastat! trošinku se uklidnila a hleděla na Amny úplně stejně, jako na ni hledělo to malé vlče, kterému se ta nezdvořačka Marion dosud nepředstavila. V mysli však byla z toho vlčete nadšená, protože se o ni měla starat. Doufala, že se někdo zeptá i na její činnost ve smečce, těšila se, až ji někomu sdělí! Byla z toho celá neklidná, nemohla se dost dobře soustředit… pořád nějak přešlapovala a mlátila ocasem ze strany na stranu. Chtěla, ať už se jí někdo zeptá!
"Já mám taky otázku, Amny!" zvedla nedočkavě tlapku, jakoby se chtěla přihlásit o slovo. Nicméně na vybídnutí nepočkala. "Já jsem teď delta! A ty jsi byla delta předtím, než ses stala gamma, že?! Takže... co jsi dělala tehdááá na delta postavení? Protože gamma už zase znamená něco víc, že?!" byla v sedmém nebi. Tolik pozornosti, taková společnost kolem ní! Usmála se na malou Danie a zlehka ji šťouchla hravě tlapkou do boku.

// Smečkování: 25) Zjistit alespoň 4 funkce, které ve smečce jsou od těch, co je mají! (funkce se mohou opakovat)- 6 bodů (2/4)

Její splašené zběsilé pobíhání po lese netrvalo naštěstí příliš dlouho, neb v dálce uviděla kropenatou vlčici se dvěma vlčaty. Na moment se zastavila, vypoulila nadšeně oči a odfrkla si. Nečekala, že pozná zároveň i vlčata! To jsou ta nová, která se k nám nedávno přidala, určojistotně! měla radost. Těšila se, až začne svoji funkci pořádně plnit. Vezmu je na výlet, tak nějak nepřemýšlela nad tím, že věčně zapomíná cesty, jména a vzhledy vlků. Vlastně… že zapomíná v naprosté většině vše, co se nově naučí.
Celá happy přiběhla s medvědovitým dupáním k trojici a s hlasitým funěním a úsměvem na tváři jako lečo si je prohlížela. “A-ahoj!“ vyprskla akčně. Byla roztržitá, neklidná. Celá se kroutila, podupkávala si tlapkami a nevydržela chvíli na jednom místě. Úplně přesně jako malé vlče. “Máš hezkou ozdůbku,“ natáhla se, přičemž tlapkou drze a bezostyšně hrábla (ale něžně!) na náramek, který Amny měla na zadní noze. Ten se celý zaginglal a vydal tak tichý zvonivý tón, který se Marion moc líbil. Milovala různá cingrlátka. Šťastně se na Amny podívala, pak i na vlčata. Byla celá happy. “Dělám takový… Takové zjišťovací smečkové kolečko!“ vyhrkla. Rozhodla se, že půjde rovnou k věci. “Moje máma má funkci lovce, tak jsem si říkala, že oběhnu každičkého vlčíka tady u nás doma a zjistím, jakou má přidělenou funkci!“ zazubila se a nezapomněla pyšně pronést: “I já jsem totiž jednu dostala!“ Koutkem oka koukla po vlčatech, jestli ji budou obdivovat nebo co si o tom vlastně budou myslet. Jí to připadalo strašně boží a super, že dostala na starost nějakou funkci. Připadala si tak hrozně důležitě… “Amny, jaký úkol dala paní alfa tobě? Máš taky funkci, že?“ usmívala se a vrtěla chvostem sem a tam, div svojí neopatrností a neohrabaností tím ocasem skoro nezametla jedno z vlčat někam pryč.

// Tak se přidávám k Amny, Danie a Nicosovi, snad nevadí

“Aha, ale vlčice a vlčice zní opravdu divně,“ uchechtla se a zastříhala u toho rozpačitě ušima. Nějak nevěděla, co si o tomhle myslet. Na nějaké detailní myšlení nebyl její mozek dostatečně rozvinutý, ale tak nějak chápala, že obvyklá varianta páru je vlk a vlčice. I skrz to, co jí říkal tehdy Thoránek. Nikdy neuvažovala nad tím, jaktože Darkie a Maple alfují spolu. Myslela si prostě, že jsou to jen dvě kamarádky. Dcera alfa páru a její kámoška, která jí dopomáhá s vedením lesa. Najednou to už nebyly dvě kamarádky, ale vlčicovitý pár. Koukala na mámu pohledem jako „wtf?“, ale rozhodla se to dál nerozebírat. Moc to nepobrala. Navíc se pak probíralo téma „smrt“ a Mari si uvědomila, jak moc tím svoji mámu rozesmutnila. Sklopila na krátko pohled do země, to nechtěla. Možná to neměla zmiňovat, máma by na to pak nepřišla a žila by dál usměvavý a sluníčkový život…Omlouvám se, smutný pohled přenesla na její studánkově modré oči a v tichosti si povzdechla. Poslední dobou kolem nich bylo nějak moc nepříjemností…
“Tu možná znám,“ pokývala zlehka hlavou při detailnějším popisu jejího kožichu. Vzpomněla si totiž na kropenatou vlčici, která se pořád ochomýtala kolem Newlina. “Půjdu teď pozjišťovat funkce ostatních vlků ve smečce a pak ti je přiběhnu říct, jo?!“ zavrtěla ocasem, aby mámu trochu rozveselila, přičemž na ni pohodila přátelsky hlavou tak, jak to uměla jen a jen ona. Měla totiž své jedinečné, naprosto specifické vyjadřování. “Určitě tady bude ještě nějaký vlk, který dostal funkci lovečáka!“ zazubila se, poskočila a vypálila to někam pryč od Wolfi….