Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Žlutá věž 2

<< Východní hvozd

Jakmile se dostala z lesa ven, trošku se jí ulevilo. V dálce uviděla rozprostřené velké jezero, takže se k němu vydala v domnění, že by se tam mohla potkat s tím hnědým vlčkem od řeky, kterého se celou tu dobu snažila dohnat. Celá zadýchaná přemýšlela nad tím bubákem z lesa, zajímalo ji, jestli je pořád pronásleduje? Ohlédla se za sebe, aby zkontrolovala okolí, ale pak pokračovala (o poznání klidněji) dál. Bubáka neviděla a tipovala, že v tomto otevřeném prostoru už by se nic takového vyskytovat nemělo.
Umřít kvůli těm říčním nebo lesním bubákům bych nechtěla. Jak by to vůbec bylo? Co takovej bubák vlastně dělá? Musím se zeptat mámy... Ale mohl by mě asi sežrat. A nebo začarovat! Možná bubáci ovládají nějakou bubácku magii, kterou by mi ublížili a pak by mě sežrali. Jsou to bubáci, co pojídají vlky. Fuj. A nebo kdybych zůstala v těch močálech, kam mě zavedl ten vlk, určitě bych tam uhnila jako ty kořeny! vzpomněla si na ten smrad a to škaredé okolí. Močály se jí nelíbily. Zůstala bych tlapkou viset v blátivé kaluži, nemohla bych ji vytáhnout a nikdo by mi nepřišel na pomoct. Umřela bych tam úplně sama! Byla bych hladová a pomalu bych hubla a hubla, až bych byla jen kostřička. A kostřička bych byla, protože by mi nešla vytáhnout ta noha z těch bažin, takže bych neměla co jíst. A nakonec bych tam uhnila a smrděla bych úplně stejně, jako ty bažiny. Tak to bych teda nechtěla takhle. Takovou smrt si nepřeju. Teda nepřeju si vůbec smrt, ale... No. V bažinách ani kvůli bubákovi bych umřít nechtěla. Marion si svoji smrt rozhodně představovala spíše v kruhu rodinném. Jak hrobeček, tak i samotnou smrt. Kdyby měla umřít, chtěla by mít poblíž sebe mámu a další jí blízké vlky. Třeba kdybych šla spát do naší jeskyně s maminkou, ona by mi povídala pohádku, jako když jsem byla malá... A já bych usnula. Navždycky. Usnula bych a už se nevzbudila. Taková smrt by se mi líbila, kdybych někdy měla umřít. Nějaká bezbolestná a abych se moc netrápila, Mari byla holt citlivá dušinka. Kdyby měla umírat v bolestech a o samotě, trpěla by snad ještě víc jak jiní vlci. Nebo by se mi třeba nelíbilo utopení v řece. Utopit se by bylo hrozný. Nemohla bych dýchat, plavaly by kolem mě ryby a šťouchaly by do mě čumáčkama. A já bych nemohla vyplavat nahoru.. A nebo kdybych uhořela! Škvařila bych se jako v pekle! Peklo pro vlky, možná by tam byl i nějakej vlčočert. Fuj. Prostě všechny smrti kromě té ve spánku by byly naprd a hrozný. Já jednou určitě umřu s mámou v Sarumenských jeskyních. A určitě nechci umřít později jak ona, protože pak bych byla na světě sama. Umřu zároveň s ní a přímo vedle ní! krásná představa.
A jak tak ťapala, myšlenkami úplně někde jinde, zaslechla Santého volání. Zasekla se, zastříhala ušima a koukala kolem sebe. Odkud to jen šlo? "Sss... Sss...," věděla, že to jeho jméno začínalo na písmeno S. Ale ani za boha si nemohla vzpomenout, jaké vlastně bylo. Ach jo, byla trochu naštvaná. Už ji nebavilo ho honit a hledat. A tak prostě jen, celá napaprčená, šla někam za nosem a dělala, že už ji to nezajímá. I když ve skrytu duše ji to zajímalo, a moc. Chtěla ho najít a být s ním, líp ho poznat. A hlavně nebýt sama...

>> sopka

// Žlutá věž 1

<< Mahar

Děs ji zevnitř pomalu požíral víc a víc, přičemž Santé to nevědomky prodlužoval tím, že byl od Marion tak daleko. Vystrašil ji k Smrti, Mari se dala na útěk, přičemž ani pořádně netušila, před čím a kam utíká, a Santé ji nechal někde za sebou. Natočila uši tím směrem, ze kterého zaslechla hlas mladého vlčka, přičemž nešťastně vykníkla. Já tady umřu! Určitě je to tak! Zůstanu tady úplně sama, v tomhle lese, a… A tam ten bubák od řeky mě dožene a ublíží mi! Otočila se kolem své osy, přičemž se divoce rozhlížela všude, kam její oči dohlédly. Byla uprostřed hustého lesa a netušila, kam dál jít a kudy pokračovat v cestě, aby našla Santého a společně tomu něčemu, před čím utíkali, mohli uniknout. “Já tě nevidím,“ zasténala zoufale. Bylo to však sotva slyšitelné, tichounké zasténání, které značilo, jak hrozně vyděšená je.
Protloukala se někde mezi stromy, netušíc, jestli vůbec pokračuje správným směrem. Svaly měla napjaté, třásla se. Srdce jí tlouklo jako o život (taky že o něj šlo!) a dech se nechtěl zklidnit. A Marion celou dobu jen přemýšlela nad tím, že tu zůstane na věky věků. Úplně sama, bez pomoci někoho jiného, bez své rodiny. Takhle jsem si svoji smrt nepředstavovala! Chci umřít jako můj táta – v lese mezi ostatními. Chci, aby u mě byla máma a Kenai, nechci tady zůstat! Pokud by měla zemřít, určitě by si přála, aby tento proces proběhl v kruhu rodinném. Chtěla by pěkný pohřeb. Moje máma by mě nenechala jen tak někde ležet, určitě by mi vyhrabala svýma vlastníma tlapkama hlubokou díru! A do té díry by mě položila, zase mě zahrabala a vyčarovala by mi nahoru na tu kupku hlíny kytičky! Hodně kytiček! Možná bych měla celý hrob posetý kytičkami. Jo, různými barvami. Žluté, modré, červené a i bílé. Bílé rostou na té kopretinové louce, jak je tam ten velikánskej kámen, kterej jsem ukazovala Nicosovi. Není to tak daleko, možná by je ani nečarovala a šla je tam sama osobně natrhat! Taková máma je, je totiž hrozně hodná! Určitě by chtěla, abych měla na hrobečku čerstvě natrhané květiny. A taky by nechtěla, abych při pohřbu byla smutná, takže by zavolala všechny vlky ze smečky, aby byli při mé poslední cestě do vlčího nebíčka se mnou. A všichni by se sešli a byl by to veliký slavnostní pohřeb! Jo! Zaslzely jí oči. Vážně na tom byla tak špatně, že přemýšlela nad svým vlastním pohřbem? Zastříhala ušima a polekaně se přikrčila. Kdesi v dálce zaslechla jakýsi neidentifikovatelný hlasitý zvuk. Možná zapraskání větviček? Vyplašeně poskočila a dala se znovu na útěk. Ale jestli bych tady umřela, máma by mě hledala! Nenechala by mě umřít samotnou tady v tomhle divném lese! Určitě! Stýskalo by se jí a chtěla by mě najít! Protože, no protože kdybych tady byla sama, moje tělo by sežrali broučci a já… já bych tady zůstala uvězněná navždycky! Slzy se jí koulely po tvářích, tyto myšlenky o hrobečku a pohřbu ji ještě více vystresovaly. “Mamii, já chci domů,“ zaskučela. A zatímco dál prchala, hlavou se jí honily myšlenky o tom, že pokud se odsud dostane živá, řekne své mámě, že si přeje mít hrob přímo v srdci celého Sarumenu. Tak, aby o něm všichni věděli a mohli jí na hrobeček nosit nějaké dárečky. Když mi na hrobeček budou ostatní vlci nosit květinky, šištičky a barevné lístečky z podzimních stromů, nebudu nikdy sama! Oni budou pořád se mnou, protože na mě budou myslet, když mi na hrobeček budou dávat takové pěkné věci. A já nechci být sama! Nikdy! Takže chci mít svůj hrobeček pořád ozdobený různými věcičkami. Nejlíp aby mi někdo každý den na hrobeček něco donesl. Něco čerstvého. A to staré tam nechal, dokud to nebude škaredé a až by to zeškaredělo, vyhodil by to ten někdo pryč a dal tam něco nového. Musím to mámě takhle říct! Chci mít pěkný, čistý a opečovávaný hrobek! A klidně by mi tam kolem něho mohli zapíchat nějaké klacíky, aby se vědělo, že tam spinká moje tělíčko. Aby na to nikdo nikdy nezapomněl. Protože ta hrouda hlíny pak slehne a zapomnělo by se na mě. Ale díky těm klacíkům by o tom všichni navždycky věděli.
Měla štěstí - v dálce zahlédla světlo. Vypoulila oči, svitla v ní naděje. Nechala skápnout pár posledních slziček a skrze stromy se jaksi nešikovně, ale nakonec přece jen, propletla ven.

>> Velké Vlčí jezero

// juu, děkuji za štědrou odměnu beru květinky :)

// Modrá věž 1

<< řeka Tenebrae

Mladý vlček přecitlivělou a naivní Marion opravdu vyděsil. Běžela se staženým ocasem i ušima, div zadýcháním neomdlela. Měla však štěstí, že běžela o něco rychleji jak on, takže ho brzy dohnala. Jak uviděla v dálce jeho zády, o trošku ještě přidala na tempu, aby jejich vzdálenost zkrátila. Nesmí mi utéct, co když zůstanu zase sama?! Nesmím ho ztratit, nebo se ztratím sama! celá zadýchaná prudce zabrzdila před smradlavými močály, kterými se Santé vydal. Panicky vykníkla, tohle pro ni byla opravdu stresová situace - bála se, že je někdo honí a pronásleduje, byly tu smradlavé močály a Santé se jí zase pomalu vzdaloval. A jako třešinka na dortu byl fakt, že zapomněla na jeho jméno, takže nevěděla, jak na něj zavolat. "Počkej! Počkej na mě přece!!" vyštěkla přiškrceně, že to mladý vlček mohl sotva slyšet, přičemž se za sebe neklidně ohlédla. Nejdřív vpravo a pak i vlevo. Nic neviděla, ale i tak nehodlala riskovat svůj drahocenný život. Co když tam opravdu byl nějaký bubák, který je honí a chce je sežrat? Přece by si z takové vážné věci Santé nedělal srandu! Chtěla odsud zmizet, navíc Santé pořád utíkal a tak jí nezbylo nic jiného, než se vydat skrz tyto nechutně zapáchající močály.
Jen co vstoupila prvním krokem do oblasti rozbředlé zeminy, zažbluňkalo to. Tlapky se jí propadly až po kotníky a bláto, které bylo na zemi v těch velkých loužích, které se tu po skoro celém území rozprostíraly, se jí nepříjemně rozmázlo mezi prsty. "No fuj!" zhnuseně se ušklíbla. Tohle se jí opravdu nelíbila, měla ráda jejich les, pevnou půdu pod nohama nebo voňavé květinky... Ne mokro pod nohama, smrad a proboha! mrtvá těla lovné zvěře. Zaostřila zrak na jednu kalužinu, na jejíž hladině plavalo nehybné tělo mladého srnečka. Marion se navalilo. Zadržujíc co nejdéle dech se vydala přes močály a litovala v mysli, že Santé vybral tak ohavnou cestu. Copak neviděl, kudy běží?! Nemohl to obejít? Jak se to tu vůbec jmenuje?! Ach jo, zatraceně! přeskakovala opatrně z místa na místo tak, aby do té tlející vody nespadla. Nechtěla od toho mít celý kožich. Zároveň šlapala tam, kde jí přišla aspoň trochu pevnější půda. Občas narazila na nějaký ostrůvek posetý květinami, nicméně to bylo velice zřídka. Spíše jí připadalo, že tahle oblast nemá konce - že by ona sama chodila v kruhu? Jen louže, kalužiny a zase louže.
Nakonec se ale i zmatené Marion povedlo močály překonat. Po cestě samozřejmě narazila ještě na pár mrtvolek, na které se ale odmítala koukat. Také potkala pár velkých košatých stromů, jejichž kmeny a kořeny ale ve vodě hnily, takže to byl dvojnásobný smrad. "Fuj," zažblekotala sotva slyšitelně, když konečně stoupla všema čtyřma nohama na pevnou zem. Ohlédla se za sebe a močály si celé prohlédla. Nemohla si vzpomenout, jestli touhle oblastí už někdy procházela, a nebo jestli ji vidí poprvé v životě? Vlk! vzpomněla si na Santého, přičemž se rozběhla rychle někam před sebe. Nevěděla, kam se Santé vydal, ale chtěla ho najít. Nechtěla být znovu sama, jeho přítomnost jí připadala zajímavá. "Kde jsi?!" zahulákala přes celé okolí, přičemž pomalu vbíhala do hustého lesa. Jindy by použila jeho jméno, jenže ani za boha si na něj nemohla vzpomenout. To bude zas trapas... Doufala však, že Santé uslyší a na její volání odpoví.

>> Východní hvozd

“Já?“ povytáhla obočí. “No já jsem, jsem…“ těkala očima do stran. Nedokázala se pořádně soustředit, měla strach, že je něco za ní. Divně ji mrazilo v zádech. “Vypadal jsi zamyšleně, nechtěla jsem na tebe mluvit, abych tě nepolekala,“ usmála se na něj nakonec a zavrtěla ocasem. Nicméně nejistota se na ní stále projevovala, a to především na jejím těle. Uši měla natočené dozadu, ocas svěšený k zemi a pořád jaksi divně přešlapovala a ošívala se. Rozhlížela se kolem sebe, kontrolovala prostor za sebou a nemohla Santému věnovat takovou pozornost, jakou by mi věnovala, kdyby byli někde jinde. “Jsem Marion!“ vyhrkla, když se zeptal na její jméno, přičemž pak s táhlým vypísknutím vyjukaně odskočila o kousek do strany. Něco ji zašimralo na tlapce a tím, jak byla vykulená, měla přehnanou reakci. Přitom to pravděpodobně byl jen nějaký brouk, který chtěl přes její nožku přeběhnout. Zvedla pravou tlapku k hrudníku, oblízla si nevinně čenich a zazubila se. “Jejda, myslela jsem, že na mě někdo sahá,“ vysvětlila mu. “A bydlím tady. Bydlím někde… Někde ve smečce. Mám tady poblíž smečku, kde je i moje máma, ale nevím, kde přesně je,“ poškrábala se zadní tlapou za uchem, které se jí vtipně zaginglalo.
Jenže pak Santé řekl to, co řekl, a Marion zatrnulo hrůzou. Věděla jsem to! a Santé začal mizet mezi stromy. “Počkej!! Počkej S…S…“ zahalekala, zatímco u toho prudce nadskakovala nad zem. Zapomněla jeho jméno, nemohla si vzpomenout, jak na něj zavolat, takže se zakoktala. Pak ale vzala nohy na ramena a byla ta tam.

>>Mahar

Ještě nějakou dobu o samotě zírala na divoce tekoucí tmavou řeku. Ale když pak zaslechla praskání větviček a ucítila něčí pach, zpozorněla. Vzhlédla očima a začala jimi rejdit po okolí, aby vyhledala toho, koho zaslechla. A… Bingo! Chtěla ho oslovit, ale vypadalo to, že vlk si jí vůbec nevšiml. Měl očividně své zájmy – sklonil se a začal pít. Marion si prohlédla jeho kožíšek a celkově ho tak nějak začala hodnotit. Líbil se jí. Připadalo jí, že bude mladý, a to se jí zamlouvalo. Jenže pak se vlk polekal a ona se polekala jeho. Odskočila vzad a vyplašeně třeštila oči. “Co je?! Co se stalo?!“ vypískla polekaně a začala se zmateně rozhlížet kolem sebe. Měla strach, že ho vyděsilo něco, co se třeba objevilo za ní. Nějaký bubák nebo tak něco. Otočila se, ale nic neviděla. “Kdo je co zač? Nikoho tady nevidím!“ zaprotestovala, zavrtěla u toho hlavou a bezradně se na Santého koukla. “Máme utíkat pryč?“ byla napjatá. Už si představovala, jak se tu bude dít něco podivného. Vůbec ji nenapadlo, že se vlček polekal její maličkosti a mluvil s ní. Myslela si, že prostě mluví s někým jiným.

<< Ohnivé jezero

Protože Marion byla vyděšená z toho podivného výbuchu, který se ozval v dálce kdesi na severu a i z toho, jak se jí chvěje země pod tlapičkami, ani si neuvědomila, že Nicos s Danie odběhli někam pryč. Měla takových strach, že celá ztuhla, nedokázala na nic myslet, natož se pohnout. Pouze si lehla, připlácla se na zem jako placka s myšlenkou, že by chtěla být s mámou doma v lese, a zůstala se zavřenýma očima ležet. Teprve až vše ustalo a nějakou dobu byl klid, se odvážila oči otevřít. Nadechla se, začenichala a pomalinku, velice opatrně, se zvedala zase do stoje na všechny čtyři. Rozhlédla se, aby zkontrolovala okolí, ale nepřišlo jí, že by tu bylo něco podivného. “Ha-haló?“ nejdříve se jí hlas zlomil tím, jak byla vystrašená, ale nakonec poměrně hlasitě zakřičela. Nikdo však neodpovídal. Proč jsem tu sama? Kde je Nicos s jeho sestrou? A kde je máma? A kde je les?! Nemůžu si na nic vzpomenout! žalostně zakňučela, sklonila hlavu k zemi a smutně zírala na své tlapky. Byla zklamaná, že ji tu Nicos nechal – měla pocit, že ji každý vlk, se kterým se nějak blíže seznámí, nechá někde samotnou. Tak, jako to udělal už několikrát Thoránek. Visací ouška se jí ginglala v poryvu lehkého větříku, který jí přinesl pod nos zvláštní pach. Nepatřil však žádnému vlkovi, to zvládla rozpoznat. Vzhlédla k obloze a nasála ten pach znovu, byl takový nepříjemně štiplavý. Otřásla se a tiše, sama pro sebe, šeptla: “Co je to?“ zvědavě hleděla na to veliké rozlehlé nebe. Připadalo jí, že v té tmě vidí cosi fialového, nějakou záři. Nezvládla si však sama odpovědět, co to je. Znala jen hvězdy a měsíc, nebyla natolik inteligentní, aby o tom zvládla nějak hlouběji uvažovat. Bohužel. Proto to vzdala a mlčky se rozešla k místu, odkud se roznášel do okolí šum vody.
Jak pak zjistila, jednalo se o řeku Tenebrae, kterou si moc dobře pamatovala – jakýsi vlk jí tu dříve způsobil infarkt jeho osobitou magií. Jak se vlk jmenoval a jak vypadal, už ale dávno zapomněla. Zastavila se na okraji jejího břehu a pozorovala její nepřirozeně tmavou barvu. Nad ničím nepřemýšlela, jen tupě zírala a v hlavě měla úplně prázdno.

// pardon, řešila jsem nějaké osobní záležitosti

Plácla se tlapičkou po čele a tváří jí probleskl výraz "ajooo vlastně!". Poťouchle se zazubila a souhlasně přikývla hlavou. "To je pravda! Můžeme... Můžeme jim třeba natrhat kopu květinek někde na louce! To se určitě bude všem vlkům moc líbit, květinky má každý rád!" zahalekala hlasitě svůj supr nápad. "Jsou voňavý a krásný!" zvědavě čuměla na Nicose a jeho sestru, co na ten nápad, který se jí samotné tolik líbil, asi tak řeknou. Budou s ním souhlasit a nebo se na něj vyprcaj?
Rozklusala se za nimi, spokojená, že netráví čas o samotě. "A Maple, naše paní alfička, půjde teda pak s náma? A Danie, ty znáš nějaký smečky? Byla jsi v nějaké na návštěvě?" kdo ví proč měla Danie za velice inteligentní vlčici, která procestovala půlku jejich světa. "A líbilo se ti v ní? Jak se jmenovala? Potkala jsem tam někoho cizího? Byli na tebe hodní?" chrlila otázku za otázkou, aniž by si počkala na odpověď na tu úplně prvotní otázku, jestli vůbec Danie nějakou smečku navštívila. Marionina jednoduchost se prostě nedala přehlédnout.
Když ťapali, Marion nabyla dojmu, že se jí pod tlapkama třese zem. Chvíli ji zvědavě zkoumala, čichala k ní a koukala na ostatní, jestli též něco cítí. Nicméně nakonec usoudila, že to byla asi náhoda a jen se jí něco zdálo. Pokračovala tedy klidně v cestě dál, jenže pak se v dálce ozval hlasitý výbuch, který nešel přeslechnou, a celá země se zatřásla. Mari polekaně stáhla ocas mezi nohy a křečovitě zaryla tlapičky co nejhlouběji do země to šlo. "Co je to?!" vyjekla a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe tak rychle, že jí uši plácaly o čelo jako dvě plácačky. Tohle ale ještě nezažila, co se to právě stalo?! Polekalo ji to.

>> Náhorní plošina (přes louku)

Nicosova sestra nebyla tak milá a přívětivá, jak si Mari představovala. Koukajíc na ni se pomalu přestávala usmívat a její veselý ocásek začínal pomalu smutně klesat dolů mezi nohy. Proč se s ní nechtěla bavit? Neodpovídala jí a dělala, že tu není, sotva jí věnovala kratičký pohled. A Nicos se jí taky skoro přestal věnovat! Udělala jsem něco? zmateně se koukla na Nicose, pak na Danie a pak kamsi před sebe do dálky. Tiše kníkla, ale její hlásek přehlušil letní větřík, který všem třem pročechral jemně srst a roznesl do okolí jejich pachy. Mari zavětřila, Nicos jí voněl a Danie šla cítit skoro stejně jako on. Tolik chtěla jejich plnou pozornost!
Zatímco se oni dva mezi sebou handrkovali, ona si připadala čím dál tím víc odstrčená a jaksi taková nechtěná a "navíc". "Já půjdu ráda, jestli vám to nijak nevadí," pověděla Nicosovi skleslým polohlasem, když se na ni konečně obrátil a věnoval jí svoji pozornost. "A na co dárečky? Ty chceš někoho obdarovat?" divila se. "A koho?" zamrkala na něj a zavrtěla zvědavě ocasem. Oblízla si čenich a zapřemýšlela, komu by asi tak mohla dát dárek ona. Kromě mámy ji však ale nikdo nenapadl, protože Thoránka už neviděla dlouhou dobu a Nicos tu byl teď s ní, takže by to pro něj nebylo překvapení... Kenai byl kdo ví kde, no a nikoho jiného neměla. Svěsila rozmrzele hlavu, odfrkla si a s tichým povzdechem se podívala na Nicose. Čekala, co se bude dít. Chtěla jít s nimi (tedy přesněji řečeno s Nicosem), i když přesně nevěděla, co se bude dít. Moc je neposlouchala a tak jí jaksi uniklo, proč by měli sbírat věci na dárečky. Jenže doufala, že později s Nicosem a možná i alfičkou Maple půjdou oběhat ty smečky. A na to se děsně těšila a moc ji to zajímalo! Podívala se na Danie, napadlo ji, že by jim vlastně Danie mohla ukázat nová místa, však se toulala všude možně, ne?

// Omluva ještě jednou, nemoc mě dostala.. :-)

Nicos se jí zdál jakýsi… zaražený. Jakoby se mu do té vody nechtělo, možná, že se jí bál? Nebo možná štítil? Nelíbila se mu její barva? Nebo mu smrděla? Mari se několikrát nadechla a zavětřila, nepřipadalo jí, že by voda byla nějaká smradlavá. Dokonce i sklonila hlavu a přičichla si zblízka hladiny vody, aby se ujistila, že fakt nesmrdí. Ne, to nebude tím, švihla chundelatým ocasem sem a tam a našpulila zlehka rtíky. Přemýšlela, co se Nicosovi na tomto super červeném jezírku nemohlo líbit? Jí se moc líbilo! Začvachtala tlapkou ve vodě a tiše pokývala hlavou na to, co jí řekl ohledně Maple. “Tak můžeme cestovat všichni dohromady a poznat všechny smečky, které tu jsou!“ vyhrkla pak nadšeně a ocásek se jí rozkmital. Byla tak jednoduchá a prostomyslná, že jí udělala radost každá drobnost, která se týkala její maličkosti. Ona prostě s Nicosem chtěla objevovat svět! A myšlenka, že by se k nim přidala i hlavní alfa jejich smečky, jí připadala prostě úžasná. “Chtěla bych s paní alfičkou a tebou a klidně ještě někým dalším projít ceeeeeličkou Gallireu,“ nadšeně se podívala zasněnýma očima na oblohu. Usmívala se. Hlavou jí proběhla myšlenka na tátu a Cassiana, třeba by Casse mohla najít, když by prošla celou zemi? To by bylo úžasné! Párkrát radostně poskočila ve vodě, takže ji rozšplouchala a kapky načervenalé vody dopadly na Nicosovy tlapky. “Těším se, těším se moc! Musíme vyrazit na průůůůzkum! Budeme průůůzkumná Sarumenská jednotka,“ zazubila se a hravě udělala kolečko kolem své osy, jak měla ve zvyku. “A řekla bych, že je tu spousta super cool smeček, i naše smečka je super cool, jen nevím přesně v čem. Ale… Ale paní Maple by nám mohla říct, v čem je naše smečka super cool, abychom to mohli říkat všem ostatním vlkům, které na cestách potkáme. Pak by nám mohli závidět, že my patříme do super cool smečky a oni ne, hihi,“ zazubila se. “Hele, už jsi u mě,“ uvědomila si pak, zklidnila hormon a tiše stála naproti němu, dívala se mu do očí a culila se jak ťulda. Ocásek jí kmital sem a tam, byla tak nadšená! Stála s Nicosem ve vodě, dokonce jim sahala až po kotníky! To bylo wau, romanťárna, fakt… Nicos jí připadal čím dál tím lepší, skoro jako její rytíř v lesklé zbroji. Nebylo to ale tím, že s ním trávila hodně času?
Někdo se k nim blížil. Mari by si toho ani nevšimla, neboť její smysly nebyly tak moc bystré, ale Nicos ji upozornil. Zase mě ochránil! zamrkala a znovu se začala culit. Podívala se směrem, kterým někdo přicházel. Dotyčného si prohlédla, vypadal docela podobně jako Nicos. Koutkem oka koukla na něj a pak zase zpět na nově příchozího člena. Nicos z něj byl nadšený, tedy respektive z ní, jak pak dle jména Mari zjistila pohlaví, a tak Marion byla taky. Když byl nadšený její kamarád Nicoušek, ona prostě taky bude! Vrtěla ocasem, frkala a pohazovala hlavou, aby jejich novou kmošku uvítala. “Ahoj, ahoj!“ vyhrkla a obklusala malinkými krůčky kolečko kolem Danie. U toho ji očichala nenápadně ze všech stran. “Jmenuju se Marion,“ zastavila se přímo před jejíma očima a oblízla si čenich. Nová kámoška!! Jenže Danie nevěnovala Mari až takovou pozornost, kterou by mladá vlčí dáma ráda. I tak tam ale mlčky stála, vrtěla ocasem a usmívala se od ucha k uchu. Chtěla se nějak přidat do konverzace, ale chudinka nevěděla, jak na to. A tak tam furt postávala jako tele a držela se poblíž Nicose. “Ano! Když půjdeme všichni objevovat smečky, bude to fakt super!“ přidala se medovým hláskem a natěšenýma očima hleděla do těch Daniyných. A pak, když ji Nicos vyzval, jestli jde taky, bezmyšlenkovitě přikývla a vydala se spolu s nimi.
A tak následovala Nicose i Danie, ale nějak jí uteklo, kam vlastně šli? Mířili teda do těch smeček? Šli objevovat, nebo ne? "A co jdeme vlastně dělat?" zašeptala Nicosovi do ouška. A pak zavrtěla hlavou, jakože Maple určitě nic neřekne. Ať Mari byla jakkoliv hloupoučká a naivní, bonzačka to nebyla. A navíc chuděrka ani nevěděla, co by vlastně měla nabonzovat, trochu jí to uteklo...

"Je to ten nejskvělejší vlk, vážně!" přitakala s pohledem upřeným na hladinu tohoto zvláštního jezera. Ač tohle místo navštívila ve svém životě již několikrát, nikdy ji nepřestávalo fascinovat. Naklonila zlehka hlavu na stranu a tlapkou sáhla opatrně do teplé vody. Spokojeně se uculila, neb se dotkla trsu červených řas, které byly rozšířené po celém jezeře. Na dotek to bylo takové oslizlé, ale měkké a svým způsobem příjemné. Neotálela tedy a vlezla do vody až po kotníky. Břehy byly mělké, tak Marion neměla obavy. Podívala se na Nicose a zazubila se. "Pojď, je to teplé!" vybídla ho. Sice nebyla zima a dokonce ani chladné počasí na nějaké ohřívání se v teplé vodě, ale Mari byla fanda sluníčka a obecně teplého podnebí, takže jí tahle kombinace opravdu nevadila. Naopak to pro ni bylo příjemné, ráda se trochu prohřála, když posledních pár dní bylo zataženo a sluníčko nevystrčilo zpoza mračen své teplé paprsky. Až teď, když vzhlédla na oblohu, si uvědomila, že se mračna trochu trhají a počasí se lepší.
"Nemyslím si, že by kvůli tomu měla být naštvaná," zavrtěla hlavou. "Ale jestli chceš, můžeme se jí jít zeptat a nabídnout jí, že může jít s námi," navrhla s úsměvem ve tváři a přiblížila se o kus k Nicosovi. Detailně si ho prohlédla, líbil se jí jeho mladistvý vzhled. Srst, kukuč i energické pohyby... Byl opravdu jako ona! To ji k němu táhlo. Zavrtěla ocasem a odfrkla si tak, jako to dělala snad 30x za den. "Neznám, ale myslela jsem, že se takhle právě společně dozvíme, kde další smečky jsou!" vyštěkla bezmyšlenkovitě. Nevadilo jí, že něco nezná nebo něco neviděla. O to lepší je to zábava, když může vše objevovat od začátku, ne? "Navíc pokud s námi půjd paní alfička, ta bude vědět. A pokud nepůjde, můžeme se zeptat jiných vlčíků na cestu a směr, kterým máme mířit." Byla se vším rychle hotová, nedělala si z ničeho moc velkou hlavu. Naopak se na tento výlet těšila...
Šplouchla tlapkou vodu někam do středu jezera, rozhýřila hladinu a nadšeně ji pozorovala. Oproti Nicosovi vodu milovala. "Ale tohle není normální voda," zaprotestovala hned, jak odmítl její pozvání dovnitř. "Je červená, plná řas, a teplá! A je to nizoučké, podívej," usmála se a tlapkou poukázala na místo okolo sebe a jeho hloubku. "Pojď za mnooou, prosííím," zazubila se a vesele začala poskakovat předníma nohama nahoru a dolů, takže vodu rozšplouchala a ta Nicose trošku nahodila. Že by to byl účel? Zubila se a mlátila ocasem sem a tam. "Je to červené jako oheň! Ten máš rád, ne?" zastavila své veselé poskakování a dál už jen čekala...

<< Kopretinka

Nicosova společnost Marion nabíjela další a další energií. Potřebovala k sobě někoho rošťáckého a hravého, inu, zkrátka někoho ne úplně dospělého. Seděl jí. Ohlédla se za sebe a s úsměvem od ucha k uchu na něj zírala. Zpomalila tempo do poklusu a hlasitě odfrkla. "Jasně že ano! Pan Život ví všechno a s magiemi pomáhá moc rád," s hlubokým pokývnutím hlavy mu odsouhlasila, že na Narrských vršcích se může dozvědět o magiích vše možné.
Pokračovali oba dva přímo za nosem, Mari nevěděla, kam jdou. Okolí sice trošku znala, ale nebyla schopná zapamatovat si nějaké přesnější detaily, jako jsou například názvy míst a nebo směry. "Já bych taky chtěla vidět jiné smečky. Co kdybysme šli na návštěvu do nějakých smeček spolu? Já a ty?" zavrtěla chundelatým ocasem. Měla dlouhou, jemnou a hustou srst, byla pořád jako vlče. Zavalitá, chlupatá a roztomilá. "Neznám cestu, ale společně můžeme procestovat celičký svět!" u slova "celičký" mávla tlapkou před sebou, aby vykreslila velikost světa. Hezky zprava doleva ukázala, jak moc velký svět vlastně myslí. Dychtivě na něj pohlédla a zastříhala nemocnýma ouškama. "Půjdeme spolu? Nazveme náš výlet "smečky kolem dokolečka!" zazubila se a vesele dvakrát poskočila předníma tlapama, jakoby snad něco chtěla zadupat do země. A zatímco jí uši plandaly v rytmu skoků, doufala, že Nicos její otázku zodpoví kladně.
"Ano, mám obří rodinu!" vyštěkla hned souhlasně. Obklusala kolem Nicose kolečko a zvědavě na něj hleděla. "Mohl bys mi tvoji rodinu ukázat, když jsou všichni v naší smečce. Moc ráda bych je viděla. Pak můžeme chodit na výlety všichni společně," už si v hlavě fantazírovala, kam všude půjdou a jaká dobrodružství společně zažijí. Byla velice společenským vlkem.

Slunce zapadalo za obzor, na obloze se však zrovna moc červánků nevyskytovalo - bylo zataženo a foukal nepříjemný vítr. Mari to ale nevadilo, protože se blížili k Ohnivému jezeru, které znala jako své tlapky. Značilo to navíc, že stále byli v blízkosti jejich domova. "Hele Nico! To je veliké Ohnivé jezero!" rozeběhla se k němu. "Je červené a teplé, podívej se blíž!" zahalekala, ohlédla se na něj a sama zastavila přímo před břehem jezera. Hned na svém kožichu pocítila tu teplotní změnu, bylo tu dusno a horko. Jí to ale nevadilo, měla tohle jezero ráda. No, vlastně ona měla ráda všechno, na co narazila...

Mari rázně a bez otálení zavrtěla hlavou, ale se pana Života zastala. "Néé, Život je stejně tak elegantní jméno, jakým ten vlk je, opravdu! Je totiž kouzelný. Na jaře a v létě mu rostou na hřbetě květinky a travička, na podzim lístečky a v zimě je celý sněhový!" rozbásnila se. "A je moc hodný, se vším ti poradí a pomůže," zavrtěla ocasem. Jí se u pana Života moc líbilo. Vlastně... Kdyby to nebylo tak daleko, navštěvuje ho skoro každý den. Nikdy se jí nechtělo pryč, cítila se s ním tak klidná a spokojená. Už tehdy, když ho potkala jako malé vlče, se jí moc líbil. Nemohla zapomenout na zážitky s ním spojené, jak cestovali všichni společně v bublinách a pan Život si s nimi hrál. Jiskřící zrak přesunula na Nicose a usmála se na něj. "Moc ráda tam půjdu s tebou na návštěvu, ale věř mi, že od něj nebudeš chtít odejít!" zazubila se a radostně se otočila kolem dokolečka.
Magie ji zajímaly, ona totiž milovala vše kouzelné. Ráda žila jako v pohádce - ve svém vyfantazírovaném světě plném mluvicích jednorožců, přátelských zvířátek, haldy květin a dalších přírodních krás. Ona byla stále jako vlče, nikdy nedospěla a už pravděpodobně ani nedospěje. "Aha, no já bych se paní alfy taky ráda zeptala. Chtěla bych vidět, co všechno umí. Mlžička zní zajímavě, stejně jako vodička a květinky. Musíme se společně dozvědět o všech existujících magiích! A pak požádat pana Živůtka, aby nám s nějakými pomohl!" radostně máchala ohonem. Byla nadšená, že tu byla s Nicosem. Dlouho chtěla mít nějakého dobrého kamaráda, jelikož Thoránka už nějakou dobu neviděla a měla dojem, že ji opustil. Ráda by ho však ještě někdy spatřila, třeba by jí Nicos mohl pomoci Thoránka najít?
To slovo "čučo-čučoriedka" nikdy neslyšela. Zvědavě pokývala hlavou. "Aha, a myslíš, že u nás ty čučo-čučoriedky taky rostou? A nebo to bylo jen tam u vás doma? A jak čučo-čučoriedka vypadá? Musím se na to zeptat mámy. Viděl jsi už moji mámu? Je černobílá a má krásné modré oči. Úplně jako dvě studánky! A víš proč? Tu barvu očí má takovouhle proto, že ovládá magii vodičky. Je v ní vážně dobrá!!" z borůvek převedla téma zase jinam. Tentokrát na její vlastní rodinu. Popocházela kolem obelisků, které jí osobně připadaly opravdu zajímavé, a nakonec se posadila do stínu toho jednoho vyššího, a dál povídala: "Můj tatínek měl oči takové nějaké... Nevím. Oranžové. Ani nevím, co přesně měl za magii, ale byl šedý a moc hodný. Jmenoval se Noktisiel, naučila jsem se to jméno říct hezky písmenko po písmenku, protože bylo těžké, ale už ho umím, jsem šikovná!" vypjala pyšně hruď. Usmívala se od ucha k uchu a pořád dál a dál brebentila. "Mám ještě dva bratry, ale jeden odešel hrozně brzo z domů. Jmenuje se Cassian. A ten bratr, co tu žije s námi, je zase Kenai. Už jsi někoho z mé rodinky potkal? Můžu tě seznámit, jestli chceš!" navrhla, přičemž jí nadšením vyskočil zadek nad zem. Máchala ocasem tak divoce, až se jí hejbala celá prdýlka ze strany na stranu. Trochu si u toho zachrochtala, pak kýchla a poklusem oběhla znovu jeden z obelisků. "A mě tyhle kamínky připadají zajímavý. Jsou pěkný, takový neobvyklý. Přece jen kamínek, který trčí ze země tak vysoko, neroste všude! Kamínky totiž běžně ze země nerostou, ale tyhle dva jo! Asi za to může ta řeka, která tady teče," pohodila čenichem směrem k řece, kdyby si jí Nicos jakože náááhodou nevšiml. Tlapkou pak obelisk na rozloučenou pohladila a rozehnala se kamsi pryč. Vybídla Nicose hlasitým zahalekáním - "tak jdeme! Běžíme!" Nevěděla sice kam, ale prostě běžela. Takové "drobnosti", jakože neví, kam běžet a jakým směrem se vydat, nikdy neřešila.

>> Ohnivé jezero

Několikrát nadšeně pohodila hlavou nahoru a dolů, že ji klopatá ouška plácala do čela jako dvě plácačky. Návrh o tom, že by se spolu mohli naučit nějakou magii, se jí fakt líbil, jenže nevěděla, jak na to. "Myslíš jako, že se můžeme něco naučit jen tak spolu? Jakože jen tak, protože chceme? Moc to nechápu, vlastně nevím, kde se berou magie. A vlk může mít víc než jen jednu, že? Ale hele! Možná, že s magiemi pomáhá pan Život! To je takový pěkný vlk, který žije na Narrské kopečku. Teda není to kopeček, on je to spíš veeeelikánskej kopec!" vykreslila před sebou tlapičkou obří kopec, aby si Nicos lépe představil, jak vysoký vlastně je. S úsměvem na Nicose koukala a vrtěla ocasem sem a tam. Působila dojmem malého nevyspělého vlčete, které stále někoho potřebuje za zadkem, i když co se týká fyzické stránky, tak Mari byla vyspělou vlčí slečnou. "Pan Živůtek dokáže hodně moc věcí. Jednou jsem ho potkala, když jsem byla malá vlčička. Byl na návštěvě u nás v lese! Hrál si se mnou. A... a taky už jsem ho jednou viděla přímo na tom jeho Narrské velikananánském kopečku! Je moc hezkej, hezky voní a bydlí v hezkém úkrytu. Ani se mi moc nechtělo zpátky domů," rozvášněně mu popisovala, jak vlastně Život vypadá a co umí. Nepamatovala si, jestli už Nicosovi jednou o Životovi povídala nebo ne, prostě o něm teď chtěla mluvit a tak mluvila. Mari vždy dělala to, co ji právě napadlo. "Aha, tak ukaž," vybídla ho s lehkým pokývnutím hlavy a pořád nějak poťapkávala nedočkavě na místě. Byla z toho všeho prostě tak nadšená a rozrušená, že nemohla jen v klidu stát. Když se však nic nedělo a ona furt čekala, že se něco dít bude, nechápavě na Nicose koukla. Ocásek jí trochu povadl a uši připleskla ke krku. "No, ty nevíš, jakou máš magii?" zeptala se a přicupitala k němu o pár krůčků blíže. Jako vlčí baletka, hezky zlehka a cupity cup! Chtěla ho podpořit, takže ho svojí tlapičkou jemně pohladila po zádech. "Mě trvalo docela dlouho, než jsem zjistila, že mám za magii zemičku. Neboj se," pošeptala. Ve skutečnosti si ale vůbec nepamatovala, kdy se o své magii dozvěděla a jestli jí to trvalo déle, než bratrům, nebo ne.
Zatímco společně mířili s Nicosovým požehnáním nahoru k velkému menhiru, vykreslovala si v hlavě obraz hor. Představovala si, jak to tam asi vypadá, jak tam jde cítit vzduch a jak jde cítit travička pod tlapkami. "A jak se to malé ovoce jmenuje? Nebo se tomu říká malé ovoce? Malé ovoce, které roste na malých keříčkách?" vyzvídala dál. Čekala, že jí odpoví i na ty otázky ohledně jeho rodinky, ale nestalo se tomu tak. Chvíli teda jen mlčky captala vedle něj a přemýšlela nad tím, proč jí na to neodpověděl - třeba nechtěl? jenže z toho byla tak nervózní a nesvá, že jí to nakonec nedalo a zeptala se ho znovu: "A co smečka? A máma s tátou?" podívala se na něj.
Když pak v dálce před sebou zahlédla tyčící se kámen, zahalekala: "Tam je to!" ukázala tlapkou a rozeběhla se přímo k němu. "Je to ten veliký kamínek přímo před náma, je tady sám a už tu stojí hodně hodně dlouho!" dodala, přičemž kámen svým poběhem obkroužila kolem dokola. Pak se zastavila, hlasitě s frknutím vydechla a s přihlouplým úsměvem sledovala Nica, co na to poví. Bude se mu ten kamínek, který tu objevila, líbit? "Myslela jsem, jestli panu kamínkovi není smutno, když je tu úplně takhle sám. Co myslíš?" mrskla svým chundelatým ocasem a naklonila hlavinku jemně na stranu.

<< Sarumen

Nicos byl veselý, Marion tedy byla taky veselá. Usmívala se na něj, vrtěla ocasem, a když on začal poskakovat, poskakovala taky. Zastříhala ušima, chvíli jí nedocházel význam otázky, kterou jí položil, tudíž jen čuměla, poskakovala a přihlouple se usmívala. A pak, když jí to došlo, zklidnila hormon - co by mu měla ukázat? Však nic neuměla, neměla ve své magii moc praxe, nepoužívala ji. Úsměv ze tváře jí ale nemizel, pouze zavrtěla lehce hlavou. "Neviděla jsem všechny v akci, ale moje maminka má magii vodičky, vodičku jsem už několikrát viděla, svede s ní velké věci!" rozplynula se nad myšlenkou svojí milované matky. "No, a já... moc toho neumím, nikdy jsem zemičku nemusela použít, ale..." zmlkla a přikrčila se k zemi. Zanedlouho před nimi vyrostla pěkná růžová květina se žlutým středem. Mari zavrtěla ocasem a koukla na Nicose. "Umím tohle! Nechám vyrůst květinku, když chci!" obešla kolem květinky kolečko a pak si k ní přivoněla. Voněla nádherně! A Marion, jakožto velice citlivá dětská duše, to uměla ocenit.
Zatímco ťapkali do světa za novým dobrodružstvím, Nicos jí prozradil, odkud vlastně přišel. Marion byla nadšená, protože nic mimo tento svět neznala. "Ooooh!" hlesla užasle. "Hory?" ona sama nikdy v horách nebyla, držela se spíše na jižní části země. "A jak vypadají hory? Zní to suprácky!" ta myšlenka se jí zamlouvala. Věděla, že to nějak souvisí s přírodou a ona prostě milovala přírodu celým svým srdcem. Chtěla by poznávat svět a objevovat nová místa. "A ty jsi měl smečku? Jak se jmenovala? A co máma a táta? Pověz mi všechno! Všecičko!!" halekala divoce. Vše ji zajímalo... Když jí popsal, jak hory vlastně vypadají, rozplynula se. "Áááw!" otočila se kolem své osy a u toho zakníkla. "To bych chtěla vidět!" broukla chtivě. "A rostou na horách kytičky? A stromečky? Je tam zima nebo teplo? A v jakém údolí jsi žil?" otázky z její strany neustávaly. U jeho jména se rozpačitě pousmála a přikývla, snad si ho už zapamatuje!
Když dorazili z lesa až na louku, spokojeně se nadechla. Božsky to tu vonělo. "Podívej těch květinek!" blaženě se rozhlížela po okolí. "Chceš ukázat jeden velkej stojací kámen, co je tady mezi kytičkama?" navrhla mu a natěšeně podupkávala tlapkami. Nepočítala s tím, že by odmítl, takže se prostě vydala směr sever - velký menhir...