// přeskakuji, uplynul týden :)
<< Hadí ocas (přes Midiam)
Překvapeně si prohlížela místo, na kterém se ocitli. Pořádně se nesoustředila a neuvědomovala si, kam vlastně jdou. "Proč je tady tolik loužiček?" podívala se na Wolfganii a potomi na ... no, tu novou vlčici. "U nás v lesíčku tolik loužiček není," podotkla. Chtěla je prozkoumat, ale zároveň měla strach a obavy, takže raději nakonec zůstala pěkně v bezpečí poblíž své mámy. "Jestli to sklíčko vůbec najdeme. Asi není moc veliký, ne? Co když je malinký. Na tomhle divném místě si ho vůbec nemusíme všimnout!" zasténala rozmrzele. Mimo kvantum malých jezírek tu totiž byly i jakési díry v zemi. Celá země, ač nyní byla zasněžená, byla jaksi nerovná a prostě celá divná. Alespoň podle Marioniného úsudku. S oblíznutím svého čeníšku ustoupila o dva kroky vzad. "Moc se mi tady nelíbí."
Máma naštěstí věděla, jak si získat pozornost své dcery a přivést ji na jiné myšlenky. Začala mluvit o jejich rodném lese. Marion svůj domov milovala. Ve svém srdci mu byla a navždy bude věrná, nikdy by neodešla. Navíc, Marion by se o sebe jako tulák nikdy nezvládla postarat a osamocená by se trápila. Nutně k životu potřebovala kolem sebe mít hodné vlky, kteří se s ní budou kamarádit, a taky svoji rodinu. Bez své rodiny by nakonec zhynula. Zastříhala oušky a šťastně pohodila na vlčici, jejíž jméno Wolfganie pořád neřekla nahlas a tím pádem si na něj Mari nevzpomněla, hlavou. "Ano ano, je to tak!" vyhrkla rychle, aby náhodou nezůstala pozadu. "Žijeme v Sarumenském lese, je to naše smečka. Žiju tam úplně od maličkatýho vlčete. Máme tam takovou velikou mlhu. Hodně moc mlhy. Ale nevadí to, protože ta mlha není zlá, nikdy nám neublížila. Je docela hodná," podívala se na mámu, "že, mami?" slova drmolila rychle za sebou. Byla z tohoto tématu totiž celá rozrušená - někdo se zajímal o jejich les, to je žůžo! Na jakákoliv slova, která Wolfi pronesla, Marion souhlasně přikyvovala. "A jakou magii vlastně mají bratři?" povytáhla obočí. Uvědomila si, že si na jejich magie nevzpomíná. Na barvu tátových očí si vzpomínala, magii se teď dozvěděla. Máminu znala, ale... Co Kenai s Cassianem? "A na co vlastně je magie předmětů? Tu neznám. Nikdy jsem ji neviděla a ani o ní neslyšela," naklonila hlavu zvědavě na stranu. Máminu otázku ohledně toho, co bude teď, podvědomě přešla.
<< Středozemka (přes Esíčka)
Jako obvykle jí máma vysvětlila vše dopodrobna tak, aby to Mari pochopila. "Aha, už tomu rozumím!" zaradovala se. "Takže je to vlastně taková hra, že? Já si ráda hraju! Vlastně miluju hraní, hihi!" zazubila se a otočila se kolem své osy akčně 2x dokolečka. "A kdo jako první najde kus toho sklíčka, vyhrává! Doufám, že to budu já. Já ho musím najít první, chci vyhrát. Dostaneme za to pak nějakou odměnu? Mám ráda odměny. Chtěla bych... Nooo, možná třeba nějakou květinku," vychrlila akčně, přičemž se nad onou odměnou krátce zamyslela. Líbila by se jí nějaká modrá nebo červená, kterou by si mohla dát za ouško a pyšně ji nosit pořád u sebe. Nebo možná i růžová. Měla ráda vlastně všechny barvičky. "Ale nesměla by zvadnout," dodala.
Černobílá vlčice pak také měla pár otázek. Jak že se jmenovala?! v Marion trochu zatrnulo. Zase zapomněla něčí jméno, to je ale trapas. Nechtěla se jí na něj vyptávat, to by se opět znemožnila. Tak jako vždy. Uvnitř sebe krátce zadoufala, že to jméno třeba řekne její máma a ta vlčice se tak nedozví, že ho Mari zapomněla. Zatím tedy dělala, že se nic neděje a že je vše oukej. Přikyvovala na jejich rozhovor o smečce a dělala, že ji to moc zajímá. Ale vlastně... přemýšlela nad něčím jiným. Nad svými věci a záležitostmi. Marion žila tak trochu jiný život, podle toho se i chovala a podle toho taky myslela.
>> Gejzírová pole (přes Midiam)
Máma ji přivítala, ona z toho měla radost. Byla vděčný vlk, stačilo jí málo ke spokojenosti. Usmívala se na ni od ucha k uchu a vrtěla akčně ocáskem. Wolfganie tu však nebyla sama, nýbrž vedle ní postávala nějaká černobílá vlčí slešna. Mari se na ni podívala a prohlédla si její kožíšek. Líbila se jí, ta kombinace modrých očí a přiměřeně zabarvené nepřeplácané srsti jí vyhovovala. "Marion!" vyhrkla. "Jsem Marion," dodala pak s úsměvem, aby bylo jasné, že se taky představuje. Nicméně máma to už dávno udělala za ni. Jméno vlčice bylo ale příliš dlouhé, takže si Mari zapamatovala jenom tu první část. Night... To se k ní hodí! Má takovou tmavou srst, napadlo ji. Možná, že si konečně zapamatuje něčí jméno napoprvé. tedy, alespoň část jména. Podívala se na jejich oči. Připadalo jí, že obě dvě někam upřeně koukají. Otočila se tedy přímo za sebe, aby se mohla podívat, co obě dvě tak zaujalo. Nemusela nad tím však nijak složitě dumat - přímo před ní totiž zářilo nějaké kulaté světýlko. Pootevřela fascinovaně tlamičku, přičemž tiše hlesla: "Waau!"
Netušila, o co se jedná, nikdy takovou věc neviděla. "Mami, vidíš to taky?" zeptala se nahlouple (přitom si před chvílí moc dobře všimla, kam obě vlčice koukají), nicméně zrak od zářivého orbu neodlepila. Jakoby ji na něm něco přitahovalo. Udělala pár opatrných krůčků vpřed, blíže k orbu, přičemž začenichala. Nepřipadalo jí, že by něčím zvláštním voněl. Nedokázala tedy ani podle pachu zidentifikovat, o co se jedná. To je divný. Co to má být? naklonila hlavinku lehce do strany. V blízkosti orbu však nevydržela moc dlouho, neb se vzápětí celým širým okolím roznesl hlasitý, dunivý a pro ni v ouškách nepříjemně rezonující zvuk. Lekla se. Uskočila dozadu blíže k mámě a uši připleskla k hlavě. S táhlým ušklíbnutím se stáhla ocas mezi nohy a neklidně se ošila. Ten zvuk byl pro její citlivá ouška opravdu odporný, zvedly se jí z toho chlupy na zátylku. Naštěstí ale netrval dlouho, ozval se jen párkrát. Zmateně se podívala na mámu, ale když ta věc začala mluvit, přenesla pozornost zase zpět na ni. Začal cosi vysvětloval, ale ona absolutně nepobrala, o čem to mluví. "Cože? Jaká skla? Co je to sklo? A kdo je tady schoval? Proč jsou vůbec schovaný?" zeptala se nechápavě své matky, přičemž těkla očima z orbu na Wolfi a zase zpět na orb. Přešlápla z tlapky na tlapku. Tahle situace byla celá tak podivná...
Když se na Wolfganii podívala znovu s pobídkou v očích, aby jí odpověděla, uvědomila si, že má barevný ocas. "Mami! Tvůj ocas!" vyhrkla. Sama si pocity mravenčení nijak extra neuvědomovala, cítila se totiž celá tak nějak divně. Přisuzovala to téhle věci, která se tu vznášela nad zemí a ze které mimochodem začaly z ničeho nic vypadávat jakési kousky čehosi. Jakoby se orb pomaličku rozpadal. Zamračila se, a po pronesení věty o tom, že mají všechny stejnou cestu, když mají stejně barevné ocasy, se ohlédla na ten svůj. Byl modrý. Špička jejího huňatého ocásku chytla modrou barvu, jakoby ji namočila do nějakého jezera a to jezero ocas obarvilo. "Všichni máme modrý ocas," pronesla zamyšleně, hledíc na ocas nové známe jménem Night. Vůbec tomu všemu nerozuměla, nechápala, o co tady jde. Jenže většina vlků se začala shromažďovat po těch barvách a následně začali odcházet pryč. "Mami, nechápu to, co se děje?" zahleděla se bezradnýma očkama na Wolfganii, zatímco se dalo její tělo bezděky do pohybu.
>> Hadí ocas (přes Esíčka)
<< Řeka Mahtae (jih) - přes Velké houštiny
Bylo jí líto, že Santého opustila. Ale možná, že v tom lese nezůstal. Možná utekl spolu s ní, akorát ji v tom chaosu ztratil, odpojili se od sebe a každý se nakonec vydal jiným směrem. Jo, to je pravděpodobnější, než že by tam zůstal s tím ohyzdným hnusným výplodem pekla. Někdy ho najdu. Budu ho muset najít, nikdy by si neodpustila, kdyby se mu něco stalo jen kvůli tomu, že ho tam ONA nechala samotného.
Najednou se ocitla na rozlehlé planině, na které nebylo zhola nic. Široko daleko jenom tráva. Byl to dost velký rozdíl oproti té miliardě pichlavých keřů, kterými se musela prodrat, aby se sem dostala. Mohla si sice vybrat jinou, daleko pohodlnější cestu, kterou by se dostala od řeky pryč. Ale byla trdlo a šla prostě přímo za nosem, takže daň za její hloupost byla taková, že si rozcuchala kožich a zapíchala si do něj spoustu kudlibabek, trnů a podobně. Svědilo to a bylo to nepříjemné, ale byla ráda, že je z té části země pryč. Za tokem řeky už jí nic hrozit nemohlo. Byl to její pomyslný milník. Milník bezpečí a klidu, úplně jiná strana této krásné země. Překročila ho a doufala, že tu věc, kterou tam v lese viděla, už nikdy znovu nespatří.
Divoký vítr, který se planinou proháněl, jí přivál pod nos velice známý pach. Oči se jí rozzářily. ten pach patřil její matce. Tomu nejmilejšímu a nejvlídnějšímu stvoření na celé této zemi. Začala vrtět chlupatým ocasem, div dlouhá srst skoro nezametala zem. "Mami," zašeptala. Zkusila pach nasát ještě jednou a zidentifikovat směr, ze kterého vycházel. Bohužel se jí to nedařilo, dobrým stopařem nikdy nebyla. Neměla na to zřejmě mozkovou kapacitu. Proto jen šla a šla... a pak ji viděla. Stála tam ještě s nějakou jinou vlčicí, ale ta Marion tolika nezajímala. Chtěla být jen se svojí matkou, kterou už pěkně dlouho neviděla. "Mami! Maminko moje!!" zahalekala co nejvíc nahlas to jen šlo a rozeběhla se k Wolfganii jako velká voda. Když k ní doběhla, málem ji svým mohutným tělem povalila na zem. Ždrkla do ní, ale nebylo to úmyslně - pouze se jala ji objímat. Máma byla mnohem křehčí než Marion, ta měla postavu kdo ví po kom. Ale srdce i city měla stejné jako Wolfi. Byla celá bez sebe, že matku vidí. Kňučela a olizovala jí celý krk a obličej. Měla hroznou radost. "Maminko," hlesla nakonec a zababušila hlavu pod její hrdlo. Konečně.
<< Javorový les (přes Ranský les)
Vůbec nechápala, co to jako bylo. Svaly se jí klepaly tím velikým šokem, který v Javorovém lesíku před chvílí zažila. Celý zadýchaná se zastavila, až měla dojem, že je od toho lesa dostatečně daleko, přičemž se porozhlédla, jestli Santé běžel s ní. Samozřejmě nečekala na jeho souhlas, když utíkala pryč. Myslela si, že půjde automaticky taky. Přece jen ta stvůřička v lese nebyla normální, byla fakt divná! Strašidelná. A když on tehdy zdrhl z oho tmavého lesa s černou řekou před bubáky, tipovala, že odsud uteče taky. Jenže ho tu nikde neviděla. "Santé?" zavolala, ale její hlas se rozplynul v hlasitém šumu řeky Mahtae, u které se právě teď nacházela. Zastříhala oušky a zůstala čumět do prázdna tím směrem, ze kterého přišla. Čekala na něj.
Zatímco stála na jednom místě, čekajíc na svého nového přítele, hlavou se jí honila velká spousta myšlenek. Nic z toho si nedokázala vysvětlit. Co byla ta smradlavá potvůrka zač, jak se tam ocitla a co vlastně chtěla? To jméno Mrtvolka bylo taky dost divné. Mám tolik věcí, o kterých se potřebuju pobavit s mámou. Ach jo. Kéž by tu byla se mnou. Vůbec nevím, co bych teď měla dělat, nešťastně a s hlasitým povzdechem se posadila na zadek. Smutně hleděla do dálky a Santého vyhlížela. Nechtěla ho nechat napospas příšeře, ale zároveň se tam už nechtěla - nemohla vracet. Měla z toho strach. Když pomyslela, co by se jí mohlo stát, kdyby ji ta Mrtvolka zase uviděla, sevřelo se jí hrdlo. Naprázdno polkla, zvedla zadek ze země a pomalu se došourala k řece, aby se z ní mohla napít. Vyschlo jí v krku. Voda tekla pomalu. Líně plynula, nikam nespěchala. Navíc vydávala pěkné zpěvavé zvuky a díky její průzračnosti mohla Mari před napitím pozorovat hejna různobarevných rybek, jak si spokojeně užívají svého prostého života. Napadlo ji, jaké by o asi bylo, být rybou? Sežral by ji někdo? Utopila by se? Ne, ryba se utopit přece nemůže, nebo by se možná dožila až zdárného konce? Prožila celý klidný život v čisté vodě se svojí rybí rodinkou? Lehce se pousmála, vrazila jazyk do vody a hltavě se napila.
Naposledy pohlédla do vody na ryby. Možná, že jim trochu záviděla. Ty ryby neměly žádné starosti. Žily si to svoje a nemusely se o nic starat. S tichým povzdechem se ohlédla za sebe, doufajíc, že zahlédne Santého kožíšek, ale nestalo se. Santé tu nikde nebyl. Se sklopeným pohledem k zemi se vydala před mělký tok řeky někam pryč.
>> Středozemní pláň (přes Velkou houštinu)
// změna přechodu - Řeka Mahtae (jih) přes Ranský les
// Přihlašuji tým s názvem Holky snů ve složení Wolfganie, Marion, Night Sea
// Modrá věž 5
<< Ostružinová louka
“Santé!“ volala přidušeně, avšak co nejvíc nahlas to jen šlo. “Ozvi se! Kde jsi?!“ doufala, že ho najde živého. Ne sežraného od těch proradných sov, které prý v noci loví. Jak můžou taková malá zvířátka lovit vlky?! nešťastně se celá ošila. V lese byla tma, šlo špatně vidět. Navíc to tu tak divně páchlo, skoro jako hniloba nebo plíseň. Jakoby tu snad byla přítomna nějaká zvláštní stvůřička z bažin, kterými společně nedávno procházeli. Mrtvá gigantická sova, který uhynula v bažinách a teď bude za trest, že ji nikdo nezachránil, žrát ostatní! Zafoukal lehký větřík a smrádek se smísil s mnoha dalšími pachy. Zřejmě tu bylo vícero vlků, že by i ostatní zachraňovali svoje kámoše před sežráním? napadlo ji. Naštěstí ale dokázala rozpoznat, že jeden z pachů patří Santému. Byl tady! Šla správným směrem, brzy se s ním setká.
Pomalu procházela skrz les. Netušila, kam by měla jít, ale do jejích uší pronikl slabý hlas, který volal její jméno. “Santíček!“ hlesla radostně. Celá poskočila nadšením, že je mu nablízku a že on ji taky hledá. Že o ni má obavu a volá její jméno. Zahřálo ji to u srdíčka. Zrychlila tempo a snažila se jít za tím hlasem. A když se lesem rozneslo vykvíknutí, polekaně se rozběhla. “Santé!“ vykřikla. Naštěstí už ale nebyla od svého kamaráda (a podivného stvoření) daleko. Prudce zabrzdila, div do Santého nevrazila. “Santé!! Bála jsem se, že se ti něco stalo!!“ vyštěkla pohotově, přičemž celé jeho tělo přejela svýma očima, aby se ujistila, že je okej. A on naštěstí opravdu byl. Oddechla si. Hlavu pak stočila zpět a... Zatuhla. Santé sice v pohodě byl, jenže to, co se vyskytovalo přímo před nimi, už moc okej nebylo.
Cukla s sebou a odskočila o metr vzad. “Pro vlka!!“ co to bylo?! Nakrčila znechuceně čenich, ta věc tak odporně páchla. Dělalo se jí z toho zle. Roztřeseně zaryla drápky do země a tu entitu, kterou svět beztak dosud neviděl, si nevěřícně prohlížela. Říkala si, že se jí to jen zdá, že nic takového neexistuje, jenže když stvoření promluvilo na Santého, uvědomila si, že je to realita. A dost nepěkná. Krev v žilách jí zchladla, skoro se zastavila tím zděšením. “Mrtvolka?!“ vyhrkla její jméno v mžiku poté, co ho stvoření samo vyřklo. Vlčice, které odpadávaly kusy kůže a srsti z boku, se na Marion podívala. Oči jí svítily, její úlisný úsměv byl pěkně odporný a ten zápach, který se kolem ní nesl, byl ještě odpornější. “Máš snad něco proti mému jménu, drahá?!“ zaskřehotala. Její jedinečně rozklepaný stařecký tón hlasu pronikl Marion až do orgánů. Zježily se jí z toho chlupy na zátylku, pohotově však zavrtěla hlavou. “Nenene, krásné jméno, vážně! Dokonce možná úplně královské jméno, paní M.. Mrt.. Mrtkolko,“ chudinka si ani neuvědomila, že to jméno zkomolila. Byla z tohoto stvoření tak hotová, že nedokázala myslet. Měla v mozku úplné temno. Pohledem sjela na její bok. Za visací kůže byla neuvěřitelně nechutná. Vždyť jí trčí žebra, proboha! A kde je krev? Proč nemá červenou krev? Pro vlčíška, vždyť je celá zelená? A--a kde má srdíčko, aby mohla žít? A další orgány? Plícečky, aby mohla dýchat? A střívečka na kakání?! zamrkala. COPAK NEŽIJE?! zakřičela zoufale ve své mysli. To zjevení před ní byla jen kost a kůže. Doslova. Její tělo bylo skrz na skrz prázdné a protkané divným odérem smrti. Prostě jen schránka bez duše. Vzhlédla na to jedno svítivě zelené oko, které zvíře mělo, a přihlouple se pousmála. “Jááá---eeeh---erleee,“ nevěděla, co říct. Jenže Santé měl jasno, chtěl té věci zavolat pomoc. Šokovaně na něj trhla hlavou, ale on už se s hlasitým voláním otáčel, že poběží pryč. “S-Santé! Tahle věc nepotřebuje pomoc, vždyť vypadá jako mrtvá!“ šeptla mu do ucha, ohlédla se za sebe a na Mrtvolku se ještě jednou, co nejvíc mile, zazubila. “Tak.. Tak my půjdeme. Necháme vás tady odpočívat, paní Mrtkolko. Určitě potřebujete mít klid na… Relaxaci. Jo. A taky na jídlo, jste samá kost a kůže, hehe,“ zvedla tlapku, kterou jí zamávala, přičemž se bez dalšího otálení rozběhla pryč. Ocasem zároveň mrskla Santého, aby šel s ní a na nic víc nečekal. Za sebou zaslechla jen skřehotavý smích, který jí opět způsobil totální husinu po celém těle.
>> Přímořské pláně
// Modrá věž 4
“Sovy?“ zopakovala zadýchaně, celá pryč z toho, co právě zažila. “Takhle vypadá sova? To jsem nikdy neviděla! U nás doma nic takového neexistuje,“ hlesla. Znovu zkontrolovala úsek cesty za svým ocasem, aby se ujistila, že už ji, respektive teda je oba, nepronásledují žádné sovy, bubáci, svítivé oči ve tmě a další podobní strašáci. “Lesy ve tmě jsou dost hrozný,“ zahuhlala si sama pro sebe. Hned potom ale zrak přenesla na Santého. “Myslíš, že ty sovy jsou nebezpečný? Chtěly ulovit nás dva, když večer loví?“ hluboce zamyšlená se zastavila a ani si neuvědomila, že se jí Santé opět vzdaluje. Kdo ví proč, tahle dvojka byla speciální na to se vzájemně ztrácet a pak zase nacházet. Hleděla do země, přemýšlela nad svým, vykreslovala si různé situace – například, jaké by to bylo, kdyby je sovy začaly lovit. Jestli by je opravdu ulovily nebo ne, jestli by jim při tom lovu přiletěla na pomoc nějaká obří sova, která by Santého i ji chňapla do drápů a odnesla do svého velikého hnízda někam na sever. Tam by pak oba dva sežrala a zbyly by z nich jen kostičky. Naježily se jí chlupy na zátylku, oklepala se a teprve až zvedla zrak, uvědomila si, že osaměla.
“S-Santé?“ houkla s obavami v očích. Začalo se jí opět stahovat hrdlo, měla strach takhle ve tmě zůstávat sama, bylo to tu hrozně nebezpečné! “Santíčku!“ vyštěkla pisklavě, ale její kamarád se neozval. Nešťastně zakňučela, zrychlil se jí dech. Kam jenom ten Santé mohl jít? Zrak se jí bezděky přilepil na les, který se rozprostíral nedaleko odsud. Když se pak porozhlédla kolem sebe, připadalo jí, že nejspíš šel tím směrem. Že vešel do toho lesa. Ale co když ho tam napadnou ty sovy, který byly v tom minulým lese!! vypoulila oči. Už si před očima vykreslovala scénáře, jak tam Santého trhají zaživa. Musím mu pomoct, rozrušeně vzhlédla k obloze. Veliký měsíc tlumeně osvětloval cestu k onomu lesu, jakoby snad chtěl podpořit její úmysl Santého zachránit. Když na něj ale koukala delší dobu, uvědomila si, že je divně zbarvený. “Co je to?“ zašeptala si, přičemž zkoumavě prohlížela hvězdy, které se na obloze taktéž vyskytovaly. Hvězdy ale byly normální – zářivě stříbrné. Jenže ten měsíc vážně svoji obvyklou stříbrnou barvičku neměl. Připomínal jí svým vzhledem spíše… Ohnivé jezero rozprostírající se poblíž Sarumenského hvozdu. Byl rudý. “Rudý měsíc existuje?“ povytáhla zlehka obočí, podívala se mlčky před sebe a přemýšlela, jestli jít do toho lesa nebo ne. Připadalo jí, jakoby ten jiný měsíc značil něco neobvyklého. Možná nějaké nebezpečí? Naprázdno polkla a rozpačitě přešlápla z tlapky na tlapku. Nakonec však sebrala odvahu, zvedla hlavu k obloze a zároveň s táhlým nádechem zavřela oči. Její tón hlasu se změnil z upištěného na hluboký a hlasitě se roznesl celým širým okolím. Znovu se nadechla a ještě jednou zavyla. Ten měsíc, jeho podivné zbarvení, k tomu vyloženě vybízel. Cítila to v kostech, potřebovala zavýt. Navíc chtěla dát vědět Santému, že ho nenechá napospas těm hrozným sovám. Že ho jako pravá kamarádka zachrání! Že jde pro něj. Jakmile její hlas utichl, rozběhla se vstříc nebezpečí a záchraně svého přítele.
>> Javorový les
// Modrá věž 3
<< Dlouhá řeka (přes sráz)
Mysl najednou měla prázdnou. Srdce ji rozbolelo a v krku měla velký knedlík. Snažila se neplakat, aby ji Santé neviděl. “Tátu jsem měla,“ pípla sotva slyšitelně. Její hlas byl značně přiškrcený. “Ale umřel,“ neodvážila se na Santého podívat. Měla strach, že by viděl, jak pláče. Slzy se jí skoulely po tvářích, snažila se ale aspoň nevzlykat. Když už ty slzy nezadržela, vzlyky musí. V hlavě si pak začala vybavovat postupně všechny vzpomínky, které na svého tátu měla. A že jich bylo! Stýskalo se jí, hrozně moc. Ucítila silnou touhu přivinout se do jeho teplého kožíšku. Chtěla, aby ji objal a pomazlil se s ní. Jenže to se už nikdy nestane, protože je pryč. “Proč vůbec vlci umírají, Santé?“ hlesla zbědovaně. Konečně se na něj podívala. Zastavila se a kecla si smutně na zadek. Vypadala chudinka opravdu zkoušeně. Velkýma očima plnýma slz na svého nového kamaráda hleděla. “Nechápu to. Já bych chtěla, aby tady táta ještě byl, proč musel odejít? Proč umřel?“ hlas se jí třepal. Proto ztichla a chvíli raději nic neříkala. Jakej to má význam? Proč nemůžou všichni žít napořád? Má v tom packy snad paní Smrt? Proto jsou dva? Pan Život a paní Smrt? Ale neměli by aspoň umírat jenom vlci, kteří si to zaslouží a jsou zlí na ostatní? Jako třeba ta šedá vlčice, co mě tehdy unesla? Ta by měla umřít! A ne můj táta! Smrt by měla být za trest a život za odměnu. Proč je to zařízený jinak? Pomůže to snad někomu, že jeho milovanej umře a už ho nikdy nemůže potkat? Nemá to žádnej smysl!! potřebovala znovu další a další odpovědi. Jenže měla za to, že Santé by na tohle tu odpověď neznal. Rozhodla se to ale zkusit. “Kdo určuje, kdo kdy umře? Jaký smysl to má, když se vlk narodí a pak umře? A nechá tady za sebou všechny ty, pro které byl důležitou součástí?“ posmrkla a utřela si tlapkou nosík, protože jí z něho odkapávala nudle. “Můj táta nikdy neudělal nic špatnýho, proč si ho paní Smrt vybrala? A proč ho vlastně pan Život nezachránil?“ kladla sama sobě, ale vlastně i Santému, další a další otázky. “A ty? Tvůj táta žije? Už jsi viděl někdy někoho umřít, Santíčku?“ smutně se zvedla a přišla k němu blíž, aby se mu mohla zachumlat do srsti. Objala ho a se zavřenýma očima zavrtala čenich do jeho krku. Ona byla sice docela velká a objemná – jako kulička. Ale uvnitř byla velice citlivá a křehká. Pořád byla malé vlče, kterému se nikdy nepovedlo dospět. Potřebovala ukonejšit. “Chci tátu zpátky. Jmenoval se Noktisiel. A měl ten nejvíc nejhezčí kožíšek, jakej jsem kdy viděla! A byl moc hodnej. Nikdy na nikoho nebyl zlej, víš?“ kuňkala tiše. Tak proč musel umřít? Umřela bych radši místo něj, abych tohle nemusela cítit, je mi tak mizerně. Chtěla bych ho ještě někdy vidět. Nemusel přece odcházet, ne? Proč ho paní Smrt nechala odejít tak brzo! kéž by tu měla mámu, aby jí na všechno tohle dala odpovědi. Naštěstí mi tu nechala aspoň mámu. Tu si určitě jen tak nevezme, to by neudělala. Ale stejně nechápu, proč… Podle čeho se rozhoduje, koho si odnese s sebou? A kam ten vlk pak odejde? Co se stane, až umře?
Odtáhla se od Santého a zarudlá očka si protřela packou. “Santíč-č-čku,“ pípla tiše skrze vzlyky. “A co se stane, až vlk umře? Kde je? Žije někdy tady mezi námi? Jako duch třeba?“ vzpomněla si na příběhy, které jí byly vyprávěny, když byla malá. “Může být přímo tady vedle mě? A jen ho nevidím, protože je to duch? A nebo je úplně někde pryč?“ tolik se jí stýskalo.
Pomalým krokem se rozešla skrz louku někam dál. Netušila ani, kam jdou. Prostě jen šli. Přímo za nosem. Spolu.
// Modrá věž 2
<< Severní Galtavar (přes Ageron)
AGERON (a plnění úkolu)
Už když mířili k lesu, měla Marion pocit, že na té růžové bezmračné obloze zahlédla nějakou siluetu. Jenže Santé šel dál a ona neměla čas se tím nějak zvlášť zaobírat, jinak by jí utekl. Proto tomu nevěnovala nijakou zvláštní pozornost. Jenže pak vešli do lesa, který byl tmavý a čím hlouběji šli, tím hustší byl. Marion ztratila sebejistotu. “Santé, zpomal,“ zašeptala. A pak se to stalo. Něco proletělo přímo nad jejich zády. Hlasitě to plácalo křídly a dělalo podivné zvuky. Marion se vylekala. Prudce s sebou škubla a natiskla se na Santého, aby ji v případě potřeby mohl ochránit. “Co je to!“ vypískla vyděšeně. Dech se jí zatajil a srdíčko bušilo jak o život. Očima vyjela nahoru na jeden z vysokých jehličnanů, ze kterých se převážně skládal tento les, přičemž zvedla tlapu nahoru. Koktavě ze sebe vysoukala: “Cccc… Cccc-o je to?!“ na větvi seděl obtloustlý větší pták a pronikavě na dvojici vlků hleděl. Marion však nejvíc děsilo to, že se vůbec nepohnul. Jen seděl a zíral. A pak za sebou zaslechla táhlé „huuu“. S cuknutím se otočila. Přeletěl tam další pták, jen tak z větve na větev. Jakoby se vůbec nechumelilo. “Co to jeeee!“ zašeptala vyděšeně, přičemž se začala krčit bezděky k zemi. Chtěla být co nejmenší, aby ji nebylo moc vidět. Pořád ale měla oči zaujatě přilepené na těch dvou velkých ptácích. Netušila však, jak se jmenují, nikdy v životě je neviděla. V Sarumenu takoví tvorové nežili a ona zas tolik míst mimo její domov nenavštívila. Zatoužila po tom, aby tu s ní byla máma. Ta by si věděla rady, co teď dělat! Marion chudák byla úplně bezradná. Navíc měla strach, že jí ta zvířátka něco udělají. “Co když chrání tento les a my tu nemáme co dělat?!“ zašeptala Santému. Šeptala to ale hodně tiše, aby to ti ptáci náhodou neslyšeli a nemohli se ještě víc naštvat. Určitě to tak bylo. Čuměli na ně tak pronikavě a škaredě, protože je chtěli vyhnat pryč. Ale proč nepromluví? Proč nám to neřeknou? Zatímco je ale celou tu dobu pozorovala, oni se vůbec nepohnuli. Sem tam pomalu mrkli jedním okem, ale jinak čuměli před sebe a nic. Peří měli rozčepýřené a byli takoví zaprdnutí. Marion to připadalo fakt mega divné. “Jsou hrozně velcí a… A vůbec se nehýbají. Proč?!“ podívala se na svého kamaráda, jestli on už někdy něco takového viděl? A jedna ze sov pak vzlétla a s hlasitým pleskáním křídel odletěla pryč. Druhá jako reakci na její odlétnutí táhle zahoukala, to už Marion stačilo. Bylo toho na ni příliš! “Určitě letí někomu říct, že jsme tady! Honem pryč!“ zavřískala a byla ta tam.
ŘEKA
Z lesa vyběhla totálně zadýchaná a vyklepaná. Svaly po celém těle se jí třásly. “Co to bylo!!“ štěkla, když kontrolovala okolí za sebou, jestli je nic nepronásleduje. Podívala se na Santého. Nejdříve utíkali před stvůrami a bubáky z toho lesa u řeky, teď před tamtěma divnýma cosi… Tolik divných zážitků neměla za celý svůj život. A se Santém je zažila hned během pár po sobě jdoucích dní. A Santé pak začal popisovat, jak vypadá jeho máma. Trochu ji to rozptýlilo. Ještě párkrát zkontrolovala okolí, ale pak se soustředila na něj. Prohlédla si jeho kožich a snažila se představit si jeho mámu. “Takže Santé a Isma,“ zašeptala si jména obou dvou sama pro sebe. Zavrtěla však hlavou, jakože ji nepotkala. Ale ona si stejně dost dobře nepamatovala, koho už někdy potkala a koho ne. To jméno jí ale nic neříkalo. “A možná se vlci narodí jako… jako že jim pomůže pan Život, ne? Myslíš, že je máma na světě od toho, aby rodila malá vlčata? Nojo… Proč se jí vlastně říká máma, že? Myslela jsem, že to pan Život dává malým vlčatům Život,“ hlesla zamyšleně. Ubíjely ji situace, ve kterých si připadala zmatená. Neměla ráda, když neznala na otázky odpovědi. Bohužel se jí to však stávalo až moc často. “No, zeptáme se pak mámy. Tvoji nebo mojí, to je jedno. Když obě ví všechno, budou vědět i tohle,“ cukl jí koutek v náznaku úsměvu, přičemž pak přikývla, když se zeptal na její rodinu. “Já mám dva bratry. Cassiana a Kenaie, ale oba dva v lese moc nejsou. Cassiana jsem neviděla už hodně dlouho, odešel někam pryč. Ale nevím, proč. Možná, že se taky ztratil? A Kenai pořád někde courá,“ rozpačitě se zazubila. Uvnitř ji to ale mrzelo. Milovala svoji rodinu pohromadě a přála si, aby bratři trávili více času doma. Jenže když došla řeč na jejího tátu, zasekla se. Zůstala na něj mlčky hledět a bezděky se raději vydala dál. Nekomentovala to. Oči se jí zalily slzami.
>> Ostružinová louka (přes Sráz)
<< Sopka (přes řeku Ainu)
“Jé, ztratil?“ pronesla šokovaná, že i někdo jiný kromě ní se ztrácí. Ale zároveň tam byl vmíchaný i krapet smutný tón hlasu, neb sama moc dobře věděla, jaké to je, ztratit se. Jak moc nepříjemné a děsivé je být sám. Navíc jako maličký. “Já jsem se taky několikrát ztratila. A jednou jsem šla ven s takovou cizí vlčicí, měla šedý kožich,“ zavzpomínala na Styx, jejíž jméno už dávno zapomněla. “No a ta mě pak chtěla sežrat. Ale našel mě strejda Duncan a taky máma. Zachránili mě,“ aby ho podpořila, tak mu při svém příběhu položila tlapku na rameno. “Je normální se ztrácet,“ pokývala pak důležitě hlavou, jakože o tom hodně ví a má s tím mraky zkušeností. Taky že jo, ztrácela se furt. Jen ta část, že je to normální, nebylo moc pravdivá. Ono to totiž moc normální nebylo… “Ale kde ta Mechová smečka je, to nevím. Ale asi někde, kde roste hodně mechu, ne? Můžeme najít les, kterej bude celej obsypanej tím božím měkkým zeleným mechem a pak tam tu smečku zkusit vyčmuchat,“ navrhla. Nicméně pak se ještě na moment zamyslela a pronesla: “Ale co když už ta smečka neexistuje? Jak dlouho jsi v ní nebyl? Třeba se rozpadla,“ soucitně se na něj mrkla. “Možná už seš vlk bezdomovec. Ale to nevadí, Santé. Můžeš klidně bydlet u nás, nechceš? Náš les je prima. Je v něm taková bezvadná mlha, ve které se dá hrát hodně moc her. A všichni v naší smečce jsou moc hodní!“ usmála se. Kdo ví, proč Marion všem takto nabízela možnost bydlení v jejich lese, když o takových věcech vůbec nerozhodovala. Možná, že jen chtěla nové kamarády? Měla pocit samoty? Je pravda, že zas tolik kamarádů neměla, každý ji zatím dřív nebo později opustil. Ucítila v sobě malý záblesk touhy, aby Santé řekl, že půjde s ní.
Když Mari básnila o své mámě, on začal zase o té své. Líbilo se jí to. Začala zběsile kývat hlavou a zubila se od ucha k uchu. “Taky máš mámu?!“ vyhrkla nadšeně. Vzpomněla se na Alfreda. Kamaráda z dětství, který matku neměl. Nechápala, jak někdo nemůže mít mámu. Thoránek jí to kdysi nějak vysvětloval, ale to už si moc nepamatovala. “A ta tvá máma Launee má tu Mechovou smečku? Když ses tam narodil, tak tě asi porodila přímo tam, ne? Možná tě pan Život nechal tou tvojí maminkou porodit rovnou do nějaké mechové postýlky, abys byl v měkkým a teplým,“ usmála se na něj. Měla velkou fantazii – prostě jako malé vlče. “A máš i nějaké sourozence? Jo a jakou tvá máma má barvu kožíšku? Vypadá jako ty?“ čím víc se s ní Santé bavil, tím víc v ní podporoval nové mluvící vlny. Marion byla velmi kontaktní a moc ráda s někým mluvila. I když třeba o blbostech. Prostě… chtěla mluvit. Bezděky se však nezeptala na jeho otce. Smrt toho svého se totiž snažila vytěsnit z hlavy a nemyslet tak na něj. “A můžeme se zeptat něčí mámy. Ale co když budeme potkávat jen vlky, kteří mámu nemaj? Nebo myslíš, že každej má mámu?“
Od řeky, ve které si předtím ohřívala tlapky, mířili společně k rozlehlé pláni. Mari si uvědomila, že už zapadá sluníčko. Končil den a pomalu přicházela noc. Vzhlédla k obloze, měla ráda zapadající sluníčko. Nebe pak bylo celé růžové, krásně se na to koukalo. Zastavila se a vdechla podzimní čerstvý vzduch do nosíku. “Hele, už bude noc,“ ukázala tlapkou na oblohu. “A viděla jsem je. Oba. Bohové umí všechno, co si jen dovedeš představit. Hlavně ale pan Život, ten je moc hodnej. Přišel za mnou, už když jsem byla malé vlčátko. A povídal si se mnou. A já ho pak viděla ještě v jeho domečku na jednom vysokým písčitým kopečku. Ale paní Smrt není tak hodná, za tou raději moc nechoď. Nepamatuju si, kde bydlí, ale… kdybys chtěl, můžeme jít za panem Životem. A tam by ses mohl zeptat na paní Launee a taky na Mechový les. On ti odpoví, určitě jo,“ mluvila o poznání klidnějším hlasem, jak předtím. Když odcházeli od sopky, byla celá taková roztržitá a chrlila slovo za slovem. Pořád nějak poskakovala a nezvládla být v klidu. Ale večerní obloha na ni možná měla zklidňující účinky. Podívala se na něj a s úsměvem se k němu přiblížila. Chtěla cítit teplo z jeho těla. A tak stáli vedle sebe, koukali na večerní zapadající slunce a Mari si přála, aby tento okamžik nikdy neskončil. Jenže Santé zřejmě takový romantik nebyl a rozešel se dál. Marion šla tedy spolu s ním.
>> Dlouhá řeka (přes Ageron)
Zavrtěla hlavou. Sice měla smečku poblíž, ale rozhodně by samu sebe neohodnotila jako vlčici, která to tu zná. "Ne, já vždycky šla s někým, kdo mě vedl," podívala se na něj a možná trochu stydlivě stáhla svá visací ouška k hlavě. "Já se jinak ztratím, když jsem sama. Nemůžu chodit moc daleko od lesa, ve kterém bydlím, víš?" neměla moc dobrý orientační smysl. Věděla to o sobě. Co ale nevěděla, byl fakt, že se to nazývá "orientační smysl". Netušila, jak by mu to lépe popsala, proto doufala, že chápe, co mu chce říct. Byla prostě trochu slovně omezená, no. "Ale vím, že bydlím někde na jihu. Jenže nepoznám, kde je odsud ten jih, ty jo? Ale máma mě učila, že když se někdo bude ptát, kde žiju, tak řeknu "ve velkém lese na jihu". Myslím, že se jmenuje Ss...Sss... Jo! Sarumenský!" chvíli si nemohla vzpomenout na název její smečky. Zavřela u přemýšlení křečovitě oči a usilovně se snažila si název vybavit. Nakonec se jí to naštěstí podařilo. Nadšeně se na Santého usmála a pohodila vesele hlavou. "Víš, kde je Sarumenská smečka na jihu?" jaksi pořád nedokázala pobrat, že to tu Santé nezná. I když jí to jasně řekl. "A řekni, kde ses ty narodil? A odkud jsi? Nic o tobě nevím," zvídavě ho vybízela k tomu, aby jí o sobě začal povídat víc informací. I když, pravděpodobně stejně půlku z toho zapomene. "Jo a... jak jsi... vlastně... říkal, že... se jmenuješ?" bylo jí trapně. Moc dobře vnímala, že zapomíná a není vhodné se opakovaně ptát. Jenže jí to prostě nešlo! Byla jiná jak ostatní. Snažila se své rozpaky zamaskovat úsměvem od ucha k uchu.
Byl z té velké ohnivé hory asi zmatený úplně stejně, jako byla ona. Aspoň to teda tak vypadalo - Mari měla pocit, že tu zmatenost cítí. Ač byla natvrdlá, byla taky empatická a citlivá. Jen ji mrzelo, že jí tím pádem nebude moct odpovědět na otázky, které mu kladla a na které ji ty odpovědi hodně zajímaly. Párkrát přikývla, taky jí připadalo, že to tu smrdí. "Ano, půjdeme pryč," souhlasila. Byla trochu skleslá - na co by too tu hlouběji zkoumala, když nevěděla, co to je a co tu vlastně zkoumá? "Ale zeptám se na to svojí mámy, ta určitě bude vědět. Moje máma ví totiž všechno," zavrtěla ocáskem. Byla pořád jako malé vlčátko, co bylo na mámě závislé. Nemohla by bez ní žít. "Ty máš taky mámu? A jak se jmenuje? Bydlíš s ní?" pomalým krokem se vypravili pryč od té velké, jim neznámé, hory. "A paní Smrt a pan Život jsou naši vlčí bohové, už jsem je viděla. Pan Život je hrooozně hodnej! Navštívil mě už když jsem byla malé vlčátko. Ty jsi je nikdy neviděl?" trochu udiveně na něj koukla. Překvapovalo ji to - většinou ona byla za tu, co nic nevěděla a nikoho neznala a neviděla. Teď tomu bylo naopak. Ale jí to nevadilo, spíš se jí to líbilo. Nemusela si pak připadat tak nepříjemně. Třeba s Danie se moc dobře necítila, protože jí pořád říkala, že je divný, že nezná tohle a tamto. Nicos byl jiný jako Danie, byl víc v pohodě. "Znáš Danie a Nicose?" podívala se na něj. "Nicos je můj kamarád ze smečky!" pořád se usmívala. Měla dobrou náladu. Tahle výprava se Santém se jí hodně líbila.
>> za Santém
// Žlutá věž 3
"Neviděla jsem nic," namítla bez otálení, přičemž u dalšího dodatku našpulila ukřivděně rty: "A já jsem utíkala rychle, jenže ty jsi mě zavedl do těch bažin a já se tam ztratila!" vyčítavým pohledem se mu zakoukala do očí. "Válelo se tam plno mrtvolek a navíc to tam smrdělo. Bažiny já nemám ráda, mám ráda pevný místečko pod tlapičkama, víš?" pak pohled odvrátila. Byla trochu naštvaná, že se o ni nepostaral a nechal ji tam napospas. Vzpomněla si totiž na Thoránka, který se o ni vždy staral a určitě by nikdy nic takového neudělal.
Naštěstí ji ale ta sopka tolik zajímala a tak moc ji vábila do svého nitra, že se na to všechno vyprdla, nic víc mu nevyčítala a vydala se tohle místečko pořádně prozkoumat. Nikdy tu nebyla, vrcholek sopky viděla pouze z velké dálky ze svého domova a navíc jí nikdy nepřičítala žádný velký význam. Nezajímala se o ni a nevědomky ji ignorovala. A teď tu najednou stála, před ní vyčnívalo do nebes ohromné cosi a ona měla tu možnost nakouknout dovnitř. "Co myslíš, že to vlastně je?" šeptla se zatajeným dechem na Santého. Vlastně asi ani nevěděla, že se to jmenuje sopka a z jakého důvodu se to takhle jmenuje. Musím se zeptat mámy, velký přírodní úkaz si znovu prohlédla. Připadalo jí, že je tu jakýsi ztěžklý vzduch. A navíc o poznání teplejší. "Cítíš ten smrad?" nakrčila nosík a opatrně začenichala kolem sebe. Štiplavě to tu páchlo. "Jak to tady všecko vzniklo?" fascinovaně se rozhlížela kolem sebe. Sopka byla opravdu vysoká a Mari bylo jasné, že cesta až nahoru bude trvat dlouho. Ale chtěla to tam vidět, chtěla se podívat, co je uvnitř této prapodivně vysoké hory. "Podíváme se až nahoru?!" ukázala tlapkou směrem, kterým by chtěla jít.
Nicméně na Santého povolení nečekala a vydala se směrem, kterým se vydat chtěla. Měla dojem, že čím výš se dostává, tím spíš jí hornina ohřívá tlapičky. Nedokázala si však tento celý jev nijak vysvětlit. A to jí vadilo. Štvalo ji, že vůbec nechápe, jak to tu celé vzniklo. "Myslíš, že to tady nechal vytvořit pan Život?" napadlo ji pak, když se tlapičkou opatrně dotkla jednoho většího vyhlazeného kamene, který ležel na zemi. Vedle něj se povalovala velká spousta menších, avšak o poznání ostřejších, kamínků. Přeskočila je tedy, aby si je nepíchla do packy, a mířila dál.
A když se nakonec doplahočili nahoru, užasle vydechla. Připlácla se břichem k zemi a drápy zaryla do země. Měla strach, že spadne dolů, bylo to šíleně vysoké. Začala se jí mírně motat hlava. Kdo ví, jestli to bylo z toho těžkého štiplavého vzduchu a nebo z té výšky. Možná, že to bylo z obojího. "Podívej na to," šeptla a vrazila čumák do díry, ze které se nahoru vznášel dým. Ten se pak rozprostřel ve vzduchu a zmizel. Dole pod nimi se v té hluboké díře vařil oheň. Ač ji to z části vyděsilo, z té druhé se od toho nemohla odtrhnout. Bubliny, které se v ohni tvořily, vydávaly vtipné praskavé zvuky. Zastříhala ouškama a ještě chvíli na ten vařící se oheň čuměla. "Jak myslíš, že se dovnitř do hory dostal oheň? Možná, že tu horu vytvořil pan Život, ale oheň tam vytvořila paní Smrt?" zauvažovala, přičemž hlavu nakonec oddálila. Dýchalo se jí čím dál hůř. Tiše kýchla. "Asi půjdeme zpátky, blbě se mi dýchá," ještě naposledy nakoukla do chřtánu této vysoké hory, jak tomu říkala, a pak se vydala pomalým krokem, stejnou cestou jako šli nahoru, zpět dolů. A musela nad tím pořád přemýšlet, tohle opravdu vlk jen tak neuvidí. "Vůbec tomu nerozumím," chudinka z toho byla celá zmatená. Nakonec se podívala na Santého a doufala, že jí to vše vysvětlí.
<< Velké vlčí jezero (kolem Ainy)
Netušila, proč ji tlapky zavedly zrovna k tomuto místu, o němž ani netušila, že existuje. Teda jo, z dálky ho už párkrát zahlédla, ale nikdy se k němu nedostala na tak krátkou vzdálenost. Ohlédla se za sebe, aby zkontrolovala okolí, přičemž s tichým povzdechem zkusila opatrně vložit tlapku do menší říčky, která pramenila přímo z okolí sopky. Na pohled byla voda normální, ale předtím, než tam celá vleze, ji chtěla nejdříve prozkoumat. Ale voda byla příjemně teplá. Mari se s úsměvem na tváři jemně zatřásla, zalil ji jakýsi blažený pocit. Do říčky nakonec vstoupila všemi čtyřmi tlapkami a užívala si ten božský pocit tepla, který ji celý pohltil. Milovala teplo. A to, jak ji voda ohřívala, cítila po celém těle - od ocásku až po ouška. Hleděla mlčky do čisté průzračné vody a v mysli si znovu přehrávala momenty, které se v posledních dnech udály. Stála však jen na okraji řeky, nechodila nikam dál, protože netušila, jak je řeka vlastně hluboká. Co ale za moment zjistila bylo, že smrděla. Nakrčila nosík, pohlédla na sopku před sebou a pak na řeku. Proč to smrdí? Je ta voda něčím nakažená?! na moment zatuhla. Kdyby byla voda nakažená a ona v ní právě teď stojí, mohla by se taky něčím nakazit! Honem vyskočila, oklepala se a raději zamířila blíže k sopce.
Čím více se k (pro ni) neznámému přírodnímu útvaru přibližovala, tím spíš cítila na svém těle teplý vzduch. Navíc to tu nepříjemně páchlo. Tak nějak podobně, jako u té řeky. Nechápala, kam to vlastně přišla a co by tu měla dělat, ale protože byla odjakživa docela zkoumavý tvor, šla dál a dál. Chtěla zjistit, co to teda vlastně je. A najednou venku před tou vysoko věcí zahlédla svého ztraceného kamaráda/známého. "Hele!!" štěkla po něm a přivalila se k němu jako velká voda. "Ty jsi na mě nepočkal! Normálně jsi mi zdrhl! Já jsem se fakt bála, nevěděla jsem, co mám dělat a kam mám jít!! To nesmíš dělat, takové věci se prostě nedělají! Měl jsi běžet zároveň se mnou!" sepsula ho naštvaně a u toho se zamračila nejvíc, jak jen dovedla. Chrlila to na něj tak rychle a důrazně, až se celá zadýchala. Ale nakonec se usmála a kývla mu na pozdrav. "Ale jsem ráda, že jsme se našli! Teda že JÁ jsem tě našla," zdůraznila důležité svoji osobu, zazubila se a pohodila hlavou k sopce. "Co je to? Už jsi byl uvnitř? Nepůjdeme se tam podívat?" chvíli na sopku zůstala koukat, ale pak pohled přenesla zpět na Santého, jehož jméno si stále nezapamatovala a nemohla si tedy vzpomenout, jak mu má říkat, a čekala, co řekne.