Gallirea - Příspěvky uživatele

Zamrkala jsem. "Cože? Vyrušil? Neeee!" vyhrkla jsem až moc nahlas a samou horlivostí rozhodila ušima na všechny strany. "To vůbec! Já mám hrozně ráda, když někdo v lese vyje! Teda... ne jako smutně, to je pak smutný, ale jinak je to krásný, fakt!" ujistila jsem ho vážně, pak se ale znovu rozzářila. "Já zrovna byla s bráchou, šli jsme z lovu a dotáhli domů ulovený zvířátka. Sníme je pak, víš?" uchechtla jsem se a trochu se zavrtěla na místě. "Teda jako ne jen já a brácha, hehe, ale celá smečka!" opravila jsem se pak rychle, aby si nemyslel, že spořádám celý dvě zvířátka úplně sama. To bych pak měla vážně velký bříško...
"Oooh, takže jsi poutník! To je strašně hezký!" vyhrkla jsem nadšeně, aniž bych přesně věděla, co to vlastně znamená. Znělo to ale tajuplně. A taky trochu smutně. Zamrkala jsem a přitáhla si packy blíž k tělu. "Hledáš tatínka..." zopakovala jsem tiše, najednou mnohem něžněji. "To je hrozně důležitý…" dodala jsem a v očích se mi na chvilku zaleskla opravdová starost. "A najdeš ho? Mít tatínka je moc důležitý! A vy jste se ztratili?" kývala jsem hlavou jako kačer. "A kdybych ti mohla pomoct, tak určitě! Já umím…" zarazila jsem se. Co já vlastně umím?
Zamyslela jsem se tak mocně, až jsem na chvilku zírala do vzduchu. Pak jsem se ale vzpamatovala a zazubila se. "No… umím běhat! A mluvit. A ptát se. A taky si pamatuju, kde roste takovej keřík s oranžovejma bobulema, po kterých tě hrozně začne lechtat v čumáku!" zakřenila jsem se, jako bych právě odhalila nějaké velké tajemství. "Takže kdyby tvůj táta třeba voněl po bobulích nebo tak něco, tak budu vědět, že byl u toho křoví s oranžovejma bobulkama!" podívala jsem se na něj. "To můj táta už umřel. Prostě... už tady není, víš? Umřel ti někdo? Mě někdy táta chybí, stýská se mi," krátce jsem se odmlčela a povzdechla si. Pak jsem naprázdno přežvýkla, "ale mám tady mamku." Nechtěla jsem, aby si snad myslel, že jsem tu úplně sama!
Trochu jsem si poposedla a očima sklouzla po jeho srsti. "Máš hezký oči," vypálila jsem bez špetky studu a dál si ho prohlížela.
Dokud se nezeptal, jak dlouho tu žiju... "Jo! Já tu žiju už... vlastně nevím jak dlouho," uchechtla jsem se, "ale dlouho! Narodila jsem se tady." Zvedla jsem hlavu a zamrkala do větví. "Tamhle někde poblíž je Kenai, on hlídá ty naše mrtvý zvířátka, který brzo sníme," vysvětlila jsem mu úplně samozřejmě, "máš hlad?"

Zastříhala jsem oušky, když se lesem rozneslo krátké, avšak melodické zavytí. “Hu! Slyšel jsi to?!“ šeptla jsem směrem ke Kenaiovi, jako bych říkala nějaké velké tajemství, zatímco jsem zvědavě těkala zelenkavýma očima po lese. “Kdo to může být? Myslíš, že cizí vlk?“ bezděčně jsem vrtěla ocasem, byla jsem z té cizí přítomnosti v našem lese celá pryč – v dobrém smyslu. Nadchlo mě to, měla jsem ráda vlky, takže když jsem ten hlas zaslechla, hned mě zajímalo, o koho se jedná.
Opatrně jsem pustila ulovenou zvěř, kterou jsem po celou dobu svědomitě strážila svým vlastním životem!, aby Kenaiovi nesjela ze zad. Ještě předtím, než jsem se od něj ale vzdálila, jsem tu zvěř pořádně zkontrolovala, jestli mu neklouže nebo neplánuje spadnout, to by bylo vážně blbý.
“Já... zaběhnu se tam podívat, jo? Budu hnedka zpátky! Počkej tady na mě!“ pískla jsem a nečekajíc na odpověď se rozběhla jak balvan pryč. Nebyla jsem dobrý stopař a nedokázala pořádně určit, odkud to zavytí přišlo, takže mi asi nějakou chvíli zabralo, než jsem dotyčného našla, ale byla jsem úspěšná. “Ahoooj!! To ty jsi vyl?!!“ křičela jsem na něj už z dálky, abych na sebe řádně upozornila – aby se mě nepolekal. Ale možná to bylo prostě jen kvůli tomu, že jsem byla od přírody hlučná. Když jsem k němu doběhla, usmívala jsem se. “Jsem Marion! Žiju tady, kdo seš ty? A proč jsi vlastně vyl?“ naklonila jsem hlavu zvědavě do strany a kecla si zadkem na zem. Jóó, tenhle vlk měl teď moji přítomnost zpečetěnou!

<< Tmavé smrčiny

Stále poctivě přidržujíc srnečku, aby mu nesjela ze zad a chudinka si nenatloukla své zemřelé tělíčko, jsem na něj po jeho tichém přitakání, že je taky rád z našeho společného lovu, vypleštila oči. Překvapil mě, nečekala jsem to. Totiž, on vždycky vypadal, jakože není z ničeho rád a všechno mu vadí, vše ho obtěžuje… asi jsme se fáákt dlouho neviděli, tak je doopravdicky nadšenej! S úsměvem jsem začala mávat ocáskem jako nějakou prachovkou a nezapomněla jsem na něj natočit ouška, aby věděl, jakou mi udělal radost. Dokázala jsem ocenit maličkosti!
Řekl, že jsme ke společným aktivitám vlastně neměli ani moc příležitostí. Zamyšleně jsem tedy pokývala hlavou. No, byla to pravda! A mě to vlastně vždycky mrzelo. Kolikrát jsem si v noci představovala, jak spolu něco podnikneme, ale ono se to tak nějak nikdy nestalo. Ale teď jo. A dopadlo to dobře! Vlastně víc než dobře! Dvě srny! A ani jsem se přitom nepřevrátila do kopřiv! Měla bych to říct mámě.
Když se mě pak zeptal, jestli mu připomenu cestu k našemu skalisku, úplně jsem se narovnala. "Jasná věc, můj velký bratře! To je přesně úkol pro mě!" vyhrkla jsem a šťastně zakroužila ocáskem. Sice jsem neměla zrovna nejlepšího pamatováka, co se míst týkalo (nebo vlastně co se týkalo čehokoliv), ale doma je doma. A já přece znám každý kámen, každou větvičku! No dobře… většinu. Některé si možná pletu, ale to je detail. Vyrazila jsem o kousek napřed, opatrně, ale přesto sebevědomě. Hlavu jsem držela vysoko jako doopravdický průvodce. "Takže… půjdeme tudy, potom doprava kolem té velké borovice, co vypadá jako ježek… teda jestli tam ještě stojí… a pak dolů ke kořenu, kde jsem si jednou rozbila čumák, pamatuješ? Ne? To nevadí, já jo! No… a pak budem u skaliska," zazubila jsem se a zvesela si poskočila, což jsem neměla dělat. V tu chvíli začala jedna ze srneček klouzat ze zad. Vyděsila jsem se. Okamžitě jsem přiběhla k jeho zádům a s výrazem vyděšeného zajíčka srnu chňapla zuby, abych ji zase srovnala. “Uff,“ procedila jsem úlevně a znovu jsem zavrtěla ocasem, abych dala najevo, že jsem nanejvýš OKHEY. Můj ocásek byl ten nejlepší ukazatel mých emocí. Když se vrtěl, byla jsem nejvíc v pohodě. Když byl staženej, byla jsem nejvíc v háji.

Fáákt po mně chtěl, abych mu pověděla, co jsem během jeho nepřítomnosti prováděla? Hehe, stačilo říct! "Nooo, takže! Jednou jsem našla v trávě úplně úžasnou housenku – byla žlutá, s puntíky, víš? A dala jsem jí jméno Lili! A pak jsem zkoušela plést věnec z pampelišek, ale nějak jsem se do toho zamotala a vypadal dost hrozně. Jo a taky jsem si udělala vlastní skrýš! No dobře, byl to spíš ďolík, ale měla jsem tam nasbíraná různobarevná pírka a mech a jednou i šišku, co voněla po Sarumenu! A..." Odmlčela jsem se na pár vteřin, abych se ujistila, že srny drží a že Kenai neutekl. Držely. Neutekl. Dobře. Jen tak dál!
“Jo a mám vlčata! Dvě dcery! Nerissu a Feline, ale… no už delší dobu jsem je neviděla. Možná bysme je spolu mohli najít, aby ses seznámil? Jsi jejich… strejda,“ dětinsky jsem se zatetelila a usmála jak lečo, když jsem řekla to slovo „strejda“. Měla jsem z toho fakt velkou radost. Bylo super mít rozvětvenou rodinu! Já byla rodinný milovník, vážně!

Chvilku jsem jen stála, funěla jak parní stroj a zírala na ta dvě zvířata, která teď ležela nehybně u nás. Dvě. Dvě! To bylo skoro jako malý zázrak. A my jsme to zvládli! Cítila jsem, jak se mi v břiše rozlilo něco hřejivého. Nejspíš hrdost. Nebo hlad? No, každopádně to bylo příjemné!
Spiklenecky jsem se podívala na Kenaie, který se tvářil… prostě jako Kenai. Jako kdyby právě sežral čtyři citrony a do toho jeden velikánskej grep. Ale i tak, z jeho pohledu jsem měla pocit docenění. Možná. Trošičku. Když promluvil, trhla jsem ušima a nadšeně přikývla. "Jasně! Přetáhnout! Rozkaz!" zapištěla jsem a hned jsem se vrhla k první srně. Nebylo to zrovna elegantní, trochu jsem s ní zápasila, trochu se mi zas zamotala noha do její nohy a trochu jsem u toho funěla jako vlčí dědula v kopci, ale nakonec se mi ji podařilo nějak navěsit přes bráchovu širokou záď. V duchu jsem si poblahopřála a pak se otočila k té druhé. "Tohle už bude brnkačka!" prohlásila jsem vesele, i když mi tlapky už docela cukaly.
Kenai mezitím dodal, že mám hlídat balanc. Což... no, jistě! Balanc! To slovo znělo strašně důležitě, takže jsem okamžitě zaujala postoj „balanční strážkyně“ – jeden bok napnutý, uši ve střehu a výraz maximální zodpovědnosti. Byla jsem připravená jako nikdy. A kdybych měla dost odvahy, nahlas bych přísahala, že se mi dokonce podařilo přidržet srnu, co mu trochu klouzala ze zad, na místě. "Držím jak mech na kameni!" zahlásila jsem a vesele se zašklebila, i když jeho studený výraz říkal spíš: „Tohle bude dlouhá cesta.“
Když řekl, že musíme sjednotit krok, poslušně jsem zvedla jednu packu do vzduchu, jakože teda začínám, a koukla se na něj. On se na mě podíval taky, tak nějak zvláštně. Ne kriticky, ale jakoby… si mě znovu proměřoval. Možná přemýšlel, jestli bych nebyla radši dekorace v trávě než pomoc na lovu. No jo, ale já to zvládnu! Možná ne rychle, možná ne bez občasného zakopnutí, ale zvládnu!

A tak jsme vyrazili. Já vedle něj, soustředěně pozorující každé jeho šlápnutí, abych šla stejně. Občas jsem popoběhla, občas zpomalila. Ale držela jsem krok. Balanc! A když se srna na jeho hřbetě trochu pohnula, hned jsem ji podepřela čumákem. "Neboj, srnečko, už tě vezeme domů… teda, no... víš, jak to myslím," zašeptala jsem jí tiše, skoro omluvně. A pak jsem se otočila na Kenaie. Chvíli jsem ho pozorovala, než jsem pronesla: "Víš co? Jsem fakt ráda, že jsme teď lovili spolu. Víš jako... brácha se ségrou," uchechtla jsem se potěšeně. Ale jen tiše. Aby to nebylo moc rušivé. Přece jen ta zodpovědná role „držáka balancu“ vyžadovala plné soustředění. A já ji dneska vzala opravdu vážně!

>> Sarumen

<< Sarumen

Kenai odpovídal na všechno neutrálně, a to bez špetky radosti, že mě po takové dlouhé době vidí. Byla jsem na takové chování z jeho strany ale zvyklá, takže mě to nikterak nerozhodilo. Navíc, podstatné je, že alespoň jeden z nás z tohoto setkání překypuje radostí, ne?
Nastražila jsem zvědavě ouška, když Maple promluvila, a dychtivě na ni upřela zrak. Rozdávala úkoly. Ona s bratrem prý měli nahnat nejlepší kus zvířete k nám, my dva ho poté měli skolit k zemi. Přikývla jsem. Jasně, to chápu. Nic těžkýho! Jindy bych takový úkol přijímala s obavou, ale dnes? Dnes tu se mnou byl chundelatý kloboučník, v něhož jsem věřila víc než v kouzla ranní rosy. Věděla jsem, že určitě celou práci odvede za mě, a já se nebudu muset namáhat. Budu jen tak pobíhat okolo, mávat ocáskem a tvářit se důležitě. Zavrtěla jsem ním už teď. Pro jistotu. Jednoduchý!
S Tonresem, který se na rozdíl ode mě snažil našlapovat opravdu opatrně (vypadal skoro až moc vážně, jako kdyby tohle byl nejdůležitější lov světa!), jsme se vydali schovat. Hupsla jsem pod větve tak tiše, jak to moje nadýchané tlapky zvládly, a pokusila se tvářit jako predátor. Ale moc mi to nešlo – jakmile se v dálce objevila silueta srny, utekl mi potichounký soucitný kník. Chudinka zvířátko. Takhle přijít o život, abych si já mohla narvat pupan… Ostuda. Nikdy jsem neměla lov moc ráda. Připadal mi příliš... smutný. Všechno to těšení se na jídlo a pak BUM!, drama mezi stromy. Kdyby to šlo, živila bych se trávou a květinkama. Květinky jsou krásný, barevný a nikdy na tebe nekoukaj, že umřou. A byla bych úplně spokojená. Nepotřebuju maso. Ale... když to dělají ostatní, tak se přece nemůžu jen tak vytratit do křoví, ne? A hlavně když tu je Tonres. Musím se snažit! No dobře, nebo aspoň dělat, že se snažím.

Jakmile se ozval rachot mezi stromy a Tonres vyrazil, bleskově jsem zvedla hlavu. Vážně mrkl? Jo! To byl asi náš signál! Tohle je ta chvíle! Marion, dělej něco! TEĎ! Vyskočila jsem z úkrytu tak rychle, že jsem málem zapomněla, kam běžím. Kličkovala jsem mezi stromy s ocasem vztyčeným jako praporek a s jazykem napůl venku. Srna se právě začala kutálet, Tonres do ní narazil tak silně, že to vypadalo, jako když se kutálí šiška z kopce. Ach, chudinka! Ale... no dobře, práce je práce!
Rozběhla jsem se k ní, jak nejrychleji to šlo, a když jsem byla konečně dost blízko, pokusila jsem se ji chytit. Ne úplně ladně, spíš trochu jako přerostlé vlčí klubko, co se valí přímo do cíle. V duchu jsem si připomněla, že tohle je naše šance – zakousnout, zakousnout! Omlouvám se, zvířátko, fakt se moc omlouvám, ale musíme tě sníst! Cítila jsem, jak mi buší srdce. Ne jen z běhu, ale hlavně z toho zmatku. Tlamka! Tlamka, Marion, TEĎ! Snažila jsem se zachytit srninu šíji, jak nejlépe jsem uměla, i když jsem si nebyla úplně jistá, jestli to dělám správně.
Ačkoliv se srna ještě stále snažila bránit, její pohyby začínaly být pomalejší. Cítila jsem, jak ztrácí sílu, jak se její dech zrychluje a stává se těžší. Každé její škubnutí mi připomínalo, že stále bojuje, ale věděla jsem, že už to nebude dlouho trvat. Pomalu, ale jistě, její odpor slábl. Chudinka... ale musí to tak být. Musíme se postarat o smečku.
Mé zuby držely pevně, ale jak to trvalo, pocítila jsem spíš soucit než vítězství. Nebylo to o potěšení, bylo to o úkolu, který jsme museli splnit. Cítila jsem, že jsme na správné cestě. A jak srna konečně přestávala zápasit, věděla jsem, že jsem dokončila svou část...

Naklonila jsem hlavu na stranu a prozkoumala Tonrese od hlavy až po špičku ocásku, znovu a znovu, jak kdybych si vybírala mech, na kterej složím na noc svoji prdku. Při tom jsem trochu našpulila čumák a zamžourala, jako když se snažíš zjistit, jestli je to spíš ten jemňoulinkej mech nebo ten, co kouše do zadku. Pak jsem se na něj usmála. Byl fakt milý. A já se cítila v jeho společnosti tak dobře! Vlastně jsem zapomněla na všechny svoje trable. Ještě před chvílí jsem se skoro nechtěla usmívat, ale teď… Tonres... to si zapamatuju, říkala jsem si v hlavě a nastartovala takový ten roztomilý úsměv, co dává vlčice, když se cítí spokojeně – s vyplazeným jazykem, přivřenýma očima a pacičkama blízko u těla. "Tak jo, budu ti říkat Tonres!" vyhrkla jsem, jakmile mi znovu řekl svoje jméno, a zavrtěla ocáskem tak silně, že málem spadla nějaká šiška z větve. Na chvíli jsem po ní i poskočila, ale pak jsem to vzdala, protože jsem si uvědomila, že mám radost z něj, ne ze šišky.

Netrvalo dlouho a začalo se to tu šrocovat. Byla jsem nadšená, měla jsem ráda společnost, a ještě víc, když to byla společnost vlků z mého rodného lesa. A navíc tetička Maplička, ta byla vážně super. "Ahoj teto! Ahoj tetindo!" štěkla jsem na ni pozdrav ihned, jak jsem ji v dálce zahlédla, a zavrtěla radostně ocáskem, až jsem se málem sama roztočila dokola. Tetu Maple jsem neviděla vááážně hooodně dlouho, už už jsem se k ní s chrochtáním a vrtěním celého zadku ze strany na stranu rozcupitala, ale v tom vyslovila to jméno. Kenai…, její hlas projel mojí hlavou jako blesk z čistýho nebe.
Zasekla jsem se jak srnka před vlkem a chvíli jen tak stála, čumák povytaženej, uši v pozoru, oči doširoka rozevřený. Až dokud se můj ztracený bratr nevynořil zpoza jejího těla. Srdíčko mi udělalo takovej ten hup dolů a pak BUM nahoru, a já úplně ztuhla. Nevěřícně jsem na něj zírala, totiž… on byl tak strašně dlouho pryč a… já si myslela, že už se ani nevrátí! Tak jako Cassian! A on tu teď stál, jakoby se nic nedělo a… "Kenaii!" vypískla jsem tak nahlas, že mi to zazvonilo v uších, a přiřítila se k němu jako z kopce se kutálející veliký balvan. Div jsem ho svým tělem skoro neporazila k zemi. Začala jsem ho radostně objímat – ne jednou, ale asi třikrát za sebou, protože jsem to pokaždé musela zopakovat. Hlavu jsem mu zarazila až pod bradu a chvíli jsem jen tak chrochtala štěstím. "Ach, Kenaii!" zapředla jsem znovu, ještě jednou ho poňufkala čumákem – za uchem, pod bradou, na rameni, i na nose, kde jsem se na moment zastavila a koukla na něj zblízka, jako by měl snad jiný oči než dřív. Pak jsem se mírně oddálila, poskočila jsem na místě jak kuře na horkým kameni a s jiskřičkama v očích si ho celého prohlédla. No vypadal jinak, trochu větší, trochu tajemnější, ale pořád… pořád to byl Kenai.
"Hehe, jsi doma," usmála jsem se přihlouple, až mi jazyk trochu vyklouzl ven a já ho musela zpátky nacucat do pusy. Ještě hodnou chvíli na něj zírala, a až co Maple vyzvala k lovu, jsem se trhla, jako když ti někdo šlápne na ocásek, a otočila se, abych s ostatními vyrazila. Vůbec jsem ale nevnímala, kam jdeme a co jdeme dělat. Teď byl pro mě prioritou on! "Kde jsi byl?" zajímala jsem se hned, cupitala jsem vedle něj, ouška vztyčený, čumák natáčenej k němu, občas jsem si musela líznout přes nos, jak jsem byla nervózní. "A ví máma, že jsi doma? Určitě bude moc ráda. A víš, kde je Cassian? Už jsi ho potkal? Já ho ještě nepotkala," ouška se mi mírně svěsila, čumák se mi malinko nakrčil a já tiše zamlaskala – takovým tím smutným mlaskem, co děláš, když se bojíš, že se ti něco nikdy nesplní. "Jo a víš, že táta už není? On už je v nebíčku s ostatníma vlčíma dušičkama," zašeptala jsem, jako kdyby nás snad poslouchal. "Ale on určitě ví, že jsi teď přišel a vrátil se, protože on nás sleduje z toho nebíčka. Pan Život mu tam pomohl, víš?" usmívala jsem se jak lečo, jako bych právě vůbec nemluvila o smrti svého vlastního otce, ale o nějaké veselé zajímavé storce.

>> Tmavé smrčiny

Zběsile jsem začala přikyvovat, až se mi ouška třepotala, protože jsem měla strach, aby si při případné pozdější reakci nemyslel, že to u pana Života nebylo dostatečně fajn. "Vždycky je to fajn!" vypískla jsem a ocáskem jsem udělala takové to… takové to… no, prostě radostné zavrtění. "Kdyby to šlo, možná bych se tam i přestěhovala," usmála jsem se, ale hned nato mi ouška spadla a ocásek svěsil jak hadrová ponožka, protože mi došlo, že tam nemůžu jen tak. Sama bych tam přece nemohla. "Ale musela bych si s sebou vzít mamku… a Feline… a Nerissu… jinak by se mi stýskalo. Hrozně. Jakože fakt hodně. Ale mamča by určitě nešla, ona má ráda Sarumen. A navíc jsem se tady dokonce narodila,“ naklonila jsem hlavičku a koukla do dálky, jako bych tam něco viděla, ale vlastně jsem jen tak čučela. A mlaskla jsem. Po chvíli jsem se ale zas podívala na Tonrese a dodala: "A vlastně… vlastně ani nevím, jestli bych chtěla pryč. Sarumen je můj domov. Mám ho ráda, je tady mech, mlha, stromečky a mamča a tak. Ale u pana Života by to bylo taky fajn. Myslím, že mě má rád. Asi jsme kamarádi, myslím. Jako že opravdový kamarádi. Je na mě totiž hodnej."
Ohledně magie, to jsem samozřejmě taky souhlasila. Nebylo nic, s čím bych nesouhlasila – a hlavně teď, když jsem byla tak dlouho mimo domov, jsem přece musela víc pomáhat! "Jojojo, magie! To je super věc! Já v ní teda nejsem dobrá, ale když jsou u toho kytičky, tak to mi jde líp,“ zamrkala jsem. "Možná by se mamče s alfičkou Mapličkou taky líbilo, kdybych to tady vyzdobila kytičkama, že? Támhle třeba…" ukázala jsem packou na starý strom, "támhle by to chtělo nějaký… růžový. Nebo ne, možná fialový. Nebo růžovofialový. To je taková barva, co je obě. Fialovorůžová. Jo." Přikývla jsem sama sobě.
Při nabídce lovu jsem sice nejásala, ale s úsměvem jsem pokrčila rameny a zakroutila hlavou ze strany na stranu ve znamená, jakože půjdu, ale moc se mi nechce. "Já úplně moc lovit neumím," uchichtla jsem se a stydlivě stáhla hlavu mezi ramena. Koukla jsem se kolem, jestli nás nikdo neposlouchá, abych se jako nemusela stydět víc, než už jsem. "Ale pomůžu! Pan Život mi říkal, že bych měla přiložit packu k dílu. A já jsem jako nejdřív nevěděla, co to je jako za to dílo. Ale teď si myslím, že to bylo jakože… jít lovit. Možná. Nebo něco jinýho. Ale spíš tohle. Co myslíš ty?" plácla jsem si zadek do mechu a s očekáváním na něj zírala. A pak mi došlo, že nevím, jak se jmenuje. "A jak ti mám říkat? Kloboučníku? Nebo husto-ocasníku?" zastříhala jsem vesele ouškama a očima shlédla na jeho dlouhý chlupatý ocas. Byl chlupatější než ten můj, a to já se považovala za vocasovou královnu. Měla jsem svůj ocas ráda. Byl super.

Zřejmě můj pach bystrým nosům vlků neunikl, protože jsem nezůstala v lese moc dlouho sama. Naštěstí. Posmutněle jsem se na příchozího usmála a od hlavy až po koneček ocásku si ho prohlédla – byl zajímavý. Takový jiný než ostatní, a mě jiní nevadili. Vlastně jsem měla jiný vlky docela ráda. Nebo… Já měla ráda asi každýho, kdo ke mně byl hodnej. Oslovil mě jménem, čímž mi prozradil, že už jsme se někdy v minulosti potkali. Nebo si mě s někým spletl! Hhh. Já si jeho jméno nepamatovala. Vlastně jsem vůbec nevěděla, o koho jde. No, a protože jsem nevěděla, jak zareagovat, jen jsem se zatetelila, s vyceněnými zuby se zasmála, z čehož přímo čišela má jednoduchost, a pohodila na něj tou svojí velkou, masivně vypadající kebulí. “Já jsem byla dlouho mimo les!“ uchechtla jsem se, zatímco jsem se zadní nohou poškrábala za uchem.
Ten vlk se mi líbil. Kolem něj se rozprostírala taková poklidná aura, která na mě působila moc dobře. Skoro jako bych byla u pana Živůtka. Nojo! Rozsvítila se mi očka nadšením, ale takovým velikým, až jsem z toho zachrochtala. “Hhh, chceš vědět něco zajímavýho?“ pronesla jsem a zacupitala nedočkavě na místě. No, chtěla jsem počkat na jeho odpověď, ale protože mu to trvalo dýl jak setinu vteřiny, bylo to na mě moc dlouhé, a proto jsem spustila: “Byla jsem u pana Živůtka, znáš ho? Je to takovej hrozně kráááásnej vlk, kterej žije na velikým pískovým kopci, ale víš, ten kopec není obyčejnej kopec. Jako takovej ten obyčejnej, kterej potkáš někde na louce. Je to velikánskej kopec (zagestikulovala jsem i toho tlapkou, abych ukázala, jak moooc velikánskej ten kopec vlastně je), kterej je z písku, ale když se vyšplháš až nahoru, což je mimochodem vážně moc těžký, je tam takovej most a ten tě dovede do takový jeskyně, jo? A v té jeskyni je hrozně krásně. Hodně kytiček, travičky, kapradinek.. vodička. Vodopádek, kterej teče do té vodičky. No a v té jeskyni bydlí Živůtek. Pan Život je moc hodnej, ale hlavně moc hezkej a hezky voní. Na zádech mu rostou květinky. No a květinky, ty já mám hodně ráda,“ chrlila jsem na něj skoro bez dechu, ale bylo vidět, že mi to působí radost. Má nervozita a nepříjemné pocity z mé dlouhodobé nepřítomnosti byly ty tam. “Já mám dokonce aji květinkovou magii, jsem vlastně veliká kámoška květinek. Jednou bych chtěla, aby v našem lese rostlo hodně květinek, ale to asi moc nepůůůjde, protože je tady hodně mlhy… No. A v mlze by se jim asi nedařilo,“ s úsměvem jsem svěsila ouška, zamlaskala a chvíli na něj tupě koukala. Ani mě nenapadlo, že jsem vlastně odbočila od tématu „pan Život“, ale Tonresovi, teda panu neznámému, to určitě vadit nebude.

<< Narrské kopce - přes Prstové hory

Šla jsem dál. Krok za krokem, trochu váhavě, jako když jdeš proti proudu řeky, která tě nechce pustit. Les přede mnou už voněl tak, jak si ho pamatuju – starým mechem, jehličím, a něčím, co se slovy popsat nedá. Tím něčím, co ti sevře srdce, protože víš, že jsi doma… ale taky víš, že jsi dlouho nebyla.
Zvedla jsem hlavu. Mezi větvemi se zbarvovalo nebe – zbytky dne se rozplývaly do sytých červánků. Bylo teplo, takové to zvláštní, příjemné večerní teplo, ale zároveň pořád ještě chlad, který naznačoval, že se po Gallirei jaro teprve rozprostírá. Zastavila jsem se a čeníšek nasměrovala k nebi, abych se mohla zhluboka nadechnout té vůně. Vůně domova smíšené s večerním jarním vzduchem. Tak strašně povědomé… a přitom mě něco uvnitř bodalo. Co když… co když se všechno změnilo? Co když už nejsem ta Marion, co sem patřila? Co když si mě nepamatují, nebo hůř – co když jsem si já přestala pamatovat, jaké to bylo, být jedna z nich? Zamrkala jsem, abych zahnala slzy deroucí se z očí ven. Chtěla jsem moc jít domů, ale zároveň jsem měla strach. „Maminko…“, zašeptala jsem do ticha a znovu se rozešla. Pomalu, tiše. Jako bych nechtěla být slyšet.
Nevěděla jsem, co bych měla dělat - jako vždy jsem byla bezradná. Proto jsem jen došla kamsi doprostřed lesa, odkud jsem slyšela nějaké tlumené hlasy, a sedla si na zadek. Nic víc, nic míň. Prostě jsem si jen sedla. Mlčky.

<< Život

Otočila jsem se, ale krok mi nešel tak snadno, jak bych si přála. Srdce mi bušilo rychleji, jako by mě něco drželo, něco, co mi bránilo se vzdálit. Pohled na místo, kde Život zmizel, mě stále táhl zpátky. Byla jsem tak blízko... Tak blízko něčemu, co mi dávalo pocit, že vše má smysl. Ale zároveň jsem věděla, že musím jít. „Doma... doma...“, šeptala jsem si, snažíc se přinutit samu sebe ke svižnějšímu pohybu. Maminka na mě čeká, a možná jsem opravdu potřebovala vrátit se tam, kde to všechno začalo. Kde jsem měla nějaký smysl, i když jsem ho teď v sobě nedokázala najít. Každý krok mě odváděl od té kouzelné jeskyně, ale já měla pocit, že tam pořád něco zůstává. Jako bych zanechala kousek sebe v tom klidném místě, kde bylo všechno jasné, čisté a dokonalé. Jaký to rozdíl oproti tomu, co mě čekalo doma. A já přitom náš les vždycky tolik milovala...

Zastavila jsem se na chvíli a otočila pohled zpět, ale kopec byl naštěstí ten tam. Měl pravdu. Měla bych jít. Ale i přesto mě něco táhlo zůstat. Nakonec jsem však vykročila, a i když se mi nechtělo, věděla jsem, že cesta domů je teď tím, co musím podniknout.

>> Sarumen (přes Prstové hory)

// OBJEDNÁVKA

- VZHLED -
naceněno Maple (a vzhled má také Maple :D)
• změna srsti v přírodních barvách = 100 květin + 300 mušlí
• hustý zakroucený ocas = 45 křišťálů + 350 mušlí

CELKEM: 45 křišťálů, 100 květin, 650 mušlí

- VLASTNOSTI -
V01/taktika lovu/1* = 50 květin

V03/Mitsurugi/taktika lovu/5* = 50 květin
V03/Shahir/obratnost/5* = 50 květin
V03/Beleth/síla/5* = 50 květin

CELKEM: 200 květin

- DOHROMADY OBJEDNÁVKA -
45 křišťálů
300 květin
650 mušlí

Děkuji

<< Narrské kopce

Výjimečně jsem věděla, kam jít. Kopec byl obrovský, viděla jsem ho z dálky, jak se tyčí nad krajinou jako nějaký prastarý strom, co shlíží na celý svět. Navíc jsem u pana Života už kdysi dávno byla, a protože ve mně vyvolal silné pocity, jako jednoho z mála jsem si prostě pamatovala.
Krok za krokem jsem kráčela, i když jsem měla pocit, že se nikdy nedostanu na vrchol. Bylo to, jako by mi nohy pod tíhou každého kroku vklouzávaly zpátky do písku, hlouběji a hlouběji – měla jsem při každém kroku dojem, že nohu vytahuji z daleko větší hloubky. Ale stejně jsem šla. Cíl byl jasný. Musela jsem se tam dostat. K tomu vrcholu. Přemýšlela jsem, jestli je to normální. Jít takhle nahoru. Ztuhlá, bolavá. Běžný vlk by asi zamířil rovnou domů, jenže… Já si prostě ani nebyla jistá, kterým směrem náš Sarumen je, takže jsem to vyřešila takhle. Život pomůže. Byla jsem si jistá, že se na mě ten elegantně vypadající bílý vlk nevykašle. Přesto mi čas od času probleskly v hlavě pochybnosti. Co když tam nahoře nebude? Co když… Co když zjistím, že jsem tam vlastně měla být už dávno a on mě teď nebude chtít přijmout? Co když…, zatřepala jsem hlavou, ne, teď takto přemýšlet nemůžu, nebo se vážně skutálím dolů a na všechno se vykváknu!
Občas jsem se zastavila, vydechla, protáhla se, protože mě bolest v těle donutila zpomalit. Ale pak jsem vždycky zvedla hlavu a podívala se na ten kopec. Čím dál tím menší část mě dělila od vítězství – nesměla jsem to vzdát, ač jsem měla nutkání se otočit na tlapce, skutálet se dolů jako spadlý kmen a zůstat tam, dokud mě někdo nenajde a nepomůže mi. Samostatnost mi chyběla, měla jsem radši, když někdo rozhoduje za mě a já jen následuji. „Mami…,“ zamumlala jsem si pro sebe, když mě na chvíli přepadl pocit osamělosti. Byla jsem zvyklá, že mě mamča pořád vodila za tlapku, hlídala mě a dávala mi pokyny. Teď jsem tu ale byla sama a musela se na sebe spolehnout, což nebyl zrovna 2x nejpříjemnější pocit. „No tak… Je to jen kopec,“ zasmála jsem se sama sobě, i když se mi hlas trochu zadrhnul. Ale smíchem jsem chtěla vyhnat všechny ty zbytečné myšlenky, co mě na chvíli zbrzdily. Vzhlédla jsem znovu k vrcholu. Bylo to už jen kousek.

Konečně jsem dorazila na vrchol. Už jsem nevěděla, jak dlouho jsem kráčela, ale v tu chvíli to všechno zmizelo. Kopec, Životův domov, co se tyčil nad krajinou, mě obklopil. Vzduch byl tady hustý, jakoby sám o sobě měl magickou sílu a kolem mě se rozprostírala krajina, která vypadala jako z jiného světa. Jak jsem na to mohla zapomenout? napadlo mě, fascinovaně hledíc před sebe. Jo, vzpomínala jsem si na Života, ale na krajinu, ve které přebývá, už tak moc ne. Negativní pocity jsem ale postupně přestala vnímat, zaplavila mě euforie. Kolem mě nebylo nic jiného než skály a písek, občas nějaký tvrdý keř, který se zarýval do země a zkoušel přežít, a potom malý potůček, který se klikatil mezi kameny. Vše tady vypadalo staré a divoké, jakoby tato místa byla odjakživa plná magie a tajemství, které jen čekaly na toho, kdo je bude schopný objevit.
A tam, v dálce, na samém okraji té kouzelné písčité planiny, stál most. Bylo to jako kouzlo. Pískovcový most, který se klene nad maličkou planinkou. Srdce mi tlouklo rychleji, jak jsem šla dál, hledajíc toho, kdo by mi měl pomoct. Když jsem se dostala blíž k mostu, spatřila jsem ho. Malý vchod do jeskyně. Možná jsem měla jen štěstí, že jsem na něj narazila, nebo možná… možná už bylo všechno připravené, Život určitě věděl, že se sem plahočím. Byl na mě připravený! V očích mi zajiskřilo, pohltila mě naděje, že je poblíž mě… “Živote?! štěkla jsem. Můj hlas se roznesl celým okolím, vítr ho popohnal. Ale zatím se nikdo neozval, proto jsem tedy pokračovala. Tentokrát už ale o dost pomaleji, rozvážněji. Byla jsem napjatá, srdce mi bušilo.
Před vchodem do jeskyně se mi naskytl pohled na místo, které nebylo podobné ničemu jinému v těchto kopcích. Pustá krajina tady končila a místo ní začal prostor, kde se všechno měnilo. Jak jsem se přiblížila, uvnitř jeskyně to vypadalo jako v jiném světě. Voda se z křišťálového jezírka třpytila, padaly do něj drobné kapky z malého vodopádu, který se s tichým šuměním vléval do čiré vody. Všude kolem mě rostly kapradiny, které se mísily s exotickými květinami, jejichž vůně mi příjemně dráždila čumáček. Vzduch byl chladný, svěží, a přitom v něm byla jakási harmonická energie, co uklidňovala všechno kolem. Cítila jsem se jako v ráji.
A pak jsem ho viděla. Život. Byl tam, v té tiché jeskyni, kde svět vypadal jinak. „Živůtku,“ zašeptala jsem, ještě pořád trochu zaskočená tou nádhernou, zvláštní atmosférou, co mě obklopovala. Život ke mně seděl zády, jeho sněhově bílou srst na zádech zdobilo několik jarních květů. “Já jsem.. Přišla. Přišla jsem za tebou,“ vykuňkala jsem ze sebe a dovolila si přiblížit se o pár krůčků k němu, v tom se ke mně otočil. Kdyby na své tváři neměl vlídný úsměv, jistojistě bych se vyděsila, ale teď ne. Teď jsem se spíš rozplynula. “Vítej, Marion!“ Věděl o mně! Věděl, že přijdu! Takže to všechno tady vážně bylo předpřipravené… usmála jsem se na něj a zavrtěla huňatým ocáskem. “Pamatuješ si mě?“ hlesla jsem a posadila se vedle něj. Oběma nám pohled sváděl vodopád, který stékal poklidným tempem do vody pod ním. “Samozřejmě. Pamatuju si všechny své ovečky. Čekal jsem na tebe,“ znovu se usmál a já v tu chvíli myslela, že omdlím. Nádherně voněl, nádherně vypadal… Prostě… Pan božský. “Otázkou je, proč jsi přišla?“ Pravděpodobně to věděl, ale přesto se mě zeptal. Možná to bylo proto, abych si utřídila v hlavě myšlenky? “No, já,“ začala jsem opatrně, “vlastně nevím.“ Ostýchavě jsem se usmála, ale při pohledu na něj jsem věděla, že se nemusím bát. Neměla jsem čeho. “Nevím co se sebou. Připadá mi, že jsem… Zbytečná. Jsem hloupá, nepotřebná. Nelíbím se sama sobě, nemám se ráda a… Nikomu bych tady nechyběla!“ poslední větu jsem vypískla, a ač jsem necítila smutek, z očí mi vytryskly slzy. Život byl ale velice laskavý, a díky jemnému větříku, který nechal vzniknout, mi slzy rychle oschly. “Neplakej, drahá. Nemáš důvod plakat,“ jeho hlas byl uklidňující. “Jsi moc hodná vlčice, Marion. Důležitá, potřebná pro ty, kteří tě milují. Nenech, abych pochybnosti ovládly tvoji něžnou mysl. Buď taková, jaká jsi – dcera s tvojí maminkou na tebe doma čekají. Měla by ses za nimi rychle vydat,“ mrkl na mě, a tím mi vykouzlil úsměv na tváři. Chtěla jsem něco říct, ale ještě mě přerušil. S tichým uchechtnutím dodal: “Navíc myslím, že tě doma čeká nějaká práce. Dlouho jsi v lese nebyla, tak bys měla přiložit packy k dílu.“ Koukala jsem na něj jako na zjevení, čímž víceméně i byl. “Ď-děkuju!“ hlesla jsem, vnímajíc jeho okouzlující vůni. “A… A šlo by třeba, abych měla jiný kožíšek? Nějaký hezčí? Myslím, že… No… Kdybych třeba byla hezčí, možná by mě měli vlci raději,“ přihlouple jsem se uculila, ale proč bych se ho nezeptala? Byl přece všemocný, ne? A já se sama sobě nelíbila – třeba mě Adiram nechtěl, protože i jemu jsem se nelíbila. Kdybych měla jiný kožíšek, možná by to bylo lepší? Natěšeně jsem na Života vzhlížela a zavrtěla na něj chundelatým ocáskem. Život se však jen zasmál a zavrtěl nad mojí hloupostí hlavou, ovšem souhlasně řekl: “Pokud ti to pomůže cítit se líp, tak proč ne.“
A bylo to! Měla jsem slíbený krásnější kožíšek. To bylo úžasné. Usmívala jsem se od ucha k uchu a zavrtěla na něj radostně prdkou. “Děkuju!!!“ štěkla jsem, celá hrr, že ho obejmu, ale Život před mou zbrklostí ustoupil na stranu. Asi nechtěl, abych se ho dotýkala. Omluvně jsem se usmála – “promiň. Tak já… Já bych teda asi měla jít,“ nechtělo se mi. Vůbec se mi nechtělo, bylo to tu strašně příjemný, ale… Říkal přece, že na mě doma čekají, ne? A Měla bych přiložit ty tlapky k tomu dílu, nebo o čem že to mluvil.
Ještě chvíli jsem se na Života dívala, a ve chvíli, co se rozplynul a nezbylo po něm nic, jsem se otočil a odešla.

>> Narrské kopce

Byla jsem mimo sebe, a to asi pěkně dlouhou dobu. Když jsem se vrátila nohama zpět na zem a myslí do své duté hlavy, pomalu jsem otevřela oči. Svítilo slunce, nicméně stále byl cítit chladnější vzduch. To už je po zimě? Není sníh? Budou zase růst kytičky? zamžourala jsem, packou si protřela čumáček a ještě chvíli ležela. Byla jsem celá zatuhlá, cítila jsem, jak mám tělíčko bolavé, unavené, přitom jsem zřejmě spala. Tak jak jsem mohla být unavená? Nebo… Co jsem vlastně dělala? A proč jsem tady? Sama? Kde je mamka? zastříhala jsem oušky a zelenkavýma očima přejížděla po okolí. Kromě štěbetání ptáčků, kteří oznamovali, že se opravdu blíží jaro, jsem nic neslyšela. Nikdo tu nebyl. S povzdechem jsem však zkusila zavolat: “Mami?“, jestli se třeba mamča, nebo vlastně kdokoliv, neozve. Čekala jsem však marně.
Pomalu jsem se začala sbírat, šlo to těžko a samozřejmě za doprovodu funění a vzdechů, ale nakonec jsem to zvládla. Opatrně jsem se protáhla, oklepala si špínu z chundelatého kožíšku, která se na něj za dobu mé „nepřítomnosti“ nalepila, a pak zůstala stát. Jen jsem vejrala – tupě jako vždy. Nevěděla jsem, co mám teď dělat, cítila jsem se trochu zmatená… Ale, kolem a kolem, kdy jsem vlastně věděla, co dělat, že… hehe.
Nakonec jsem se spontánně rozhodla, že vyšplhám ten kopec nahoru k panu Živůtkovi, a zeptám se ho, co dělat. Jo. To byl ten nejlepší plán, jaký mě mohl napadnout!

>> Život

<< Sarumen - přes Prstové hory

A tak jsem s úsměvem na tváři captala spolu se svojí rodinkou, plně si užívající sílu tohoto úžasného okamžiku, a doufala, že nikdy neskončí. “Ale mami,“ mávla jsem packou ve vzduchu ve snaze ji ukonejšit, aby si z toho, že neví, co má za magie a neumí je používat, nedělala hlavu. Já to taky nevěděla, však co, že jo. “Já taky nevím, co kromě květinek mám za magie. Jestli teda vůbec ještě nějaký navíc od pana Života mám, hehe,“ zazubila jsem se, ale samozřejmě ve svém dlouhém monologu pokračovala dále. To bych nebyla já, abych přestala mluvit po jedné větě. “Magie květinek je ale super, je to určitě ta nejlepší magie. Můžu nechat vyrůst kytky všude, kde chci! A... A taky... Možná i strom. Jo. Nebo kdo ví, co ještě! Já to nevím, ale třeba právě... Živůtek bude vědět a řekne mi to. Jo,“ spokojeně jsem zavrtěla prdýlkou a na rodinku se usmála. Nedělala jsem si hlavu z toho, že jsem tupá jak tágo a zabedněná jak paroháč, vždyť mi to ani nedocházelo.
Vzhlédla jsem nahoru na kopec, připadalo mi, že je tu tak jaksi tepleji jak kdekoliv jinde. Možná to byl ale jen můj pocit. “A kdo chcete jít první? Mám jít první já?“ naklonila jsem hlavu mírně do strany. Ač jsem pana Živůtka měla ráda, tak nějak se mi jako první nechtělo – co když zabloudím nebo něco? Na druhou stranu, jak říkala mamka. Stejně tam půjdeme po jedné, každá sama, takže bych mohla zabloudit i jako druhá nebo jako třetí, no. Meh. Odfrkla jsem si, až mi vyletěl z nosíku soplík jako malýmu miminu, takže jsem si ho pohotově otřela packou a tu pak otřela zase o zem, abych ji očistila. Jenom se mi na chlupy však nalepila hlína a bordel, jak jsem je měla olepené od toho soplu.
Už se blížila pořádná zima, v tom večerním vzduchu to bylo cítit. Nadechla jsem se, zvedla hlavu a pomalu vydechla. Od nosíku se mi vznesl bílý obláček, který se pomalu rozplýval ve vzduchu, až úplně zmizel. “Brzo bude sníh, že mami?“ zaostřila jsem na ni zrak. Asi jsem zapomněla, že jsem chtěla jít k Životovi, kterého jsem měla za zády. Ale to nebylo nic neobvyklého, já přece zapomínala všechno.

Holky byly nadšený z nápadu navštívit pana Živůtka, takže já jsem taky byla nadšená. Jak jinak. “Ano! Ano!“ halekala jsem, mlátila u toho ocasem a dokonce i párkrát radostí povyskočila předníma nožkama nahoru. “Rodinný výlet, rodinný výlet!“ usmívala jsem se od ucha k uchu a těkala pohledem z dcer na mámu a zase zpět. Nebyly jsme na rodinném výletě všechny pohromadě od narození holek ještě ani jednou, což byla škoda, protože já rodinné chvilky milovala. A rodina zahrnovala holky, mě a mámu, samozřejmě, takže jít ven všechny? A ještě ke všemu za Životem? To pro mě bylo blaho.
Nerissa se obávala, jestli se na ni nebudeme zlobit, čemuž jsem moc dobře nerozuměla – nechápala jsem, proč bych se měla zlobit, když nic neprovedla. A navíc já se ani moc dobře zlobit neuměla, copak mě neznala? Pokrčila jsem tedy rameny a velkým jazykem olízla její drobnou hlavu. Jak jsem byla celá rozjívená, moc něžně/mazlivě se mi to olíznutí provést zrovna nepodařilo, spíš to bylo celé hrr, jako bych ji tím jazykem chtěla zatlačit do země. “Nezlobíme se, nikdo! Neboj!“ vyhrkla jsem, ale pro jistotu upřela zrak svých zelenkavých oček protkaných nevědomostí a jednoduchostí na mamču, která ale nevypadala jakkoliv nahněvaně, takže jsem mohla potvrdit svoji řeč rázným přikývnutím hlavy. “Tak už pojďme, nezdržujme!“ zavrtěla jsem ocasem, ale vzápětí, ihned po mě, nás mamča taky vybídla, ať jdeme. “Jéééééh! Jdem!“ vypískla jsem, celá nedočkavá, a rozcupitala se vpřed, nehledě na to, jestli holky jdou s námi nebo ne. Nejspíš jsem měla tendence přenechávat péči a zodpovědnost na ostatních, pokud jsem cítila, že mají mozek víc v pořádku jak já, ne, Rayster ne. Ten mozek nemá žádnej. Nejspíš jsem teď byla spíš jako třetí vlče, než máma.

>> Narrské kopce - přes Prstové hory