Příspěvky uživatele

//Tundra přes Kiërb

Tlapy mne donesly k řece. Napila jsem se chladné vody a chvíli pozorovala líné ryby míhající se pod hladinou, ale neměla jsem až takový hlad, abych se snížila k jejich lovu. Čenich se mi samovolně nakrčil odporem. Nějakou hrdost v těle jsem ještě měla.
Následovala jsem tok řeky směrem k jihu, než jsem se v mělčí části koryta rozhodla přebrodit na druhou stranu. Octla jsem se na palouku, který ze všech stran obklopovaly lesy, s výjimkou směru, odkud jsem přišla. Tam ho od okolního světa oddělovala řeka. Tiše jsem si vydechla. Nad místem viselo ticho a klid. Květy vřesu tu již rozkvétaly, tak brzy? Ale tohle je jiný kraj, pravda.
Rozhlédla jsem se kolem a když jsem nikoho nezahlédla, pomalu jsem klesla do měkké trávy a nafialovělého kvítí. Potřebovala jsem si odpočinout. Bylo až ostudné, jak mimo formu jsem teď byla, o kolik ze svých sil jsem přišla, když jsem zraněná bloumala krajinou, plné tlapy práce jen s tím, abych přežila. Musím se dát zase do pořádku. Rány už se stáhly, je na čase se přestat litovat. Vzchopit se. Problémem bylo, že jsem viděla jen málo důvodů, proč se vzchopit. Jen sama pro sebe? Byla jsem vždy silná jen pro ostatní...
S těžkým vzdechem jsem si položila bradu na přední tlapy a zavřela zelené oči. Podřimovala jsem, ale nespala, naslouchala jsem pro případ, že by někdo přišel. Na spánek bylo tohle místo pořád ještě příliš odhalené, ale nedovedla jsem odolat zdejší klidné atmosféře a nevyužít ji alespoň k malému odpočinku.

//kdoví odkud

Přestala jsem počítat dny na cestě už před dlouhou dobou. Věděla jsem ale, že to číslo se vyšplhalo již do desítek. Otevřené rány se zatáhly v jizvy. Divoce planoucí hněv v srdci vychladl v doutnající zášť. Jen stud zůstával. Altanova dcera, vyhnaná a pokořená. Jenže my oba byli jeho děti. Jak jsem mohla být tak slepá? Stále tahle otázka, ano, i když luna už několikrát dorostla a znovu se vytratila, tahle otázka zůstávala. I přesto, že jsem na ni znala odpověď, vracela se stále. Viděla jsem bratra takového, jaký býval, ne takového, jaký přede mnou skutečně stál. Proč jsem to neviděla? Ale na tuhle otázku, vždy kráčející v patách té první, jsem odpověď neměla. Proč jsem to neviděla?
Nechala jsem svou mysl bloudit stezkami minulosti. Nepřinášela žádnou útěchu, ale stále to bylo lepší, než snažit se představit si nějakou rozumnou budoucnost. Raději se ještě chvíli držet toho, co bylo.
Tak, jako bloumaly nazdařbůh mé myšlenky, i tlapy mě nesly bez jakéhokoliv cíle. Vydala jsem se k severním krajům zkrátka proto, že tam byly, a pokračovala jsem skrz, protože zpět už to nešlo. Ve vzduchu zde byly cítit teprve první náznaky jara, sníh pod tlapami byl rozměklý a místy už odhaloval zažloutlou trávu. Čím dále jsem postupovala, tím méně ho však bylo. Směřovala jsem, jak se zdálo, do teplejších krajů.

//Vřesoviště přes Kiërb

Jméno vlka: Maral
Pohlaví vlka: samice
Datum narození vlka: 10.3.2022
Matka/otec: Zaya †/Altan †
Sourozenci: Nisleg ♀, Jargal ♀, Ganbold ♂
Potomci: Sarnai ♀, Zaya ♀, Tolbo ♂
Výchozí magie: země
Povaha:
Už od prvního pohledu bezpečně poznáte, že před vámi nestojí žádná princeznička. Ač nepříliš vysoká, Maral je statná a svalnatá vlčice s pronikavým, přísným pohledem v zelených očích. Při prvních setkáních bývá odtažitá a chladná, snaží se odhadnout, kam novou známost zařadit a jak k ní přistupovat. V žádném případě se nekamarádíčkuje s každým, na koho narazí. Byla vychovávána jako bojovnice a prožila tak celý svůj život před příchodem na Gallireu, proto vlky také z tohoto úhlu posuzuje. Uznává ty, kteří jsou silní, schopní a rozumní. Nad vlky, které vnímá jako opak, se spíše povyšuje, než aby se s nimi přátelila.
Nenamluví toho moc, avšak stydlivostí netrpí, vystupuje zpříma a nerada chodí dlouho kolem horké kaše. Nebojí se říct si o to, co chce nebo potřebuje. Šetřit city ostatních se obvykle příliš nenamáhá, ač se vždy nejedná o záměrnou krutost z její strany. Je spíš prakticky založená, a pokud jde o silné emoce, moc si s nimi neví rady - ať už u sebe nebo u ostatních. Útěchu u ní tedy hledejte jen tehdy, pokud vám stačí neohrabané poplácání po rameni nebo si chcete vyslechnout (podobně neohrabané) rady, jak svůj problém vyřešit.
Ač není příliš přístupná a vřelá, ani samotářský život jí nesvědčí. Právě naopak. Umí se o sebe sice postarat, nerada však zůstává sama. Je zvyklá mít vytyčené hranice, pevně dané místo ve skupině a plnit svou zadanou funkci. Pokud nic z toho nemá, cítí se ztraceně a pořádně neví, co se sebou. V mnoha ohledech totiž ani sama netuší, kým vlastně je a co má ráda. V životě příliš prostoru pro takovéto zpytování své duše nenalezla. Nepoznala mnoho volného času, hrátky a radovánky. Příliš neumí odpočívat, úplně vypnout. Přemluvit ji k nějaké skopičině se nedá považovat za nemožné, vyžaduje to ale úsilí, k novým věcem a zážitkům totiž přistupuje se značnou nedůvěrou.
Touha po jistotě a snad i rutině ji předurčuje spíše ke smečkovému životu, než k dráze tuláka. I přes svou zarputilost a ráznost není vyloženě vůdčí typ, ač i takovou pozici už v životě zakusila. Dokáže to, pokud musí, ale více jí vyhovuje nechat se vést. Jakmile jednou uzná někoho za svého vůdce, je věrná až za hrob a zadané úkoly vždy plní s odhodláním. Pravidla ve smečce dodržuje striktně a vždy respektuje hierarchii. K vlkům, kteří stojí nad ní, se chová s úctou a ví, že jejich slovo platí, ať se jí líbí nebo ne. Pokud jsou někteří vlci v žebříčku níže než ona, očekává od nich to stejné. Není tyrankou ani netouží po tom, aby se jí ostatní klaněli, zná ovšem ten správný řád věcí, kterému byla učena odmala - níže postavení jedí jako poslední, neodmlouvají, nejsou drzí. Pro vlčice to platí dvojnásob. Pokud vidí porušování těchto pravidel, Maral se nezdráhá vzpurné vlče či vlka níže na společenském žebříčku usměrnit třeba i dobře mířeným štípancem zuby. Je toho přesvědčení, že jedna dobře mířená facka vydá za tisíc slov.
Jakožto rozené bojovnici jí rvačky a krev nejsou cizí. Ačkoliv má dovednosti i v lovu, přežívání v nehostinné krajině a v základech ošetřování ran, boj byl vždy tím, v čem vynikala a čemu se nejvíce věnovala. Nikdo ji nikdy nemusel nutit - Maral se pere ráda, ať už cvičně či na život a na smrt. Protože je horká hlava, hrdá a poněkud vztahovačná, vyprovokovat ji není těžké. Pro ránu nikdy nechodí daleko a je-li to třeba, dokáže život i vzít. Nezabíjí bez důvodu, avšak pokud už ho jednou získá či to dostane příkazem, nezastaví se, dokud nedosáhne svého nebo sama nepadne.
Svým přátelům, smečce a rodině je věrná za hrob. Dýchala by za ně a pro ně by zemřela. Rovněž pokud jí pomůžete v nouzi, nezapomene na to a dostane-li příležitost, oplatí vám stejnou mincí. Své dluhy vždy splácí. Místo v jejím srdci si nemusí být snadné vydobýt, jakmile jej ale získáte, bude vás vždy chránit. Zradu však nikdy neodpustí a dostatečným trestem pro zrádce je v jejím světě jedině smrt. Nejlépe pomalá. Ačkoliv není bezcitnou bestií, Maral je schopná úmyslné krutosti a nijak se jí neštítí, pokud věří, že je oprávněná.

Příběh:
Stejně jako všechna mláďata v naší smečce jsem se i já narodila pod Bezejmennou skálou. Bylo to bezpečné útočiště, místo uzdravování, dožívání, ale hlavně nového zrození. Většina vlčic přiváděla své potomky na svět právě tam, ve stínu skály a v chodbách pod ní. Čas mláďat nastával každý rok v podobnou dobu. Mnoho vrhů se narodilo s krátkými odstupy, vlčice si vypomáhaly a vlčata vyrůstala společně. Když jsem byla malá, skoro jsem ani nevěděla, kteří sourozenci jsou mí vlastní a kteří patří k některé z tetiček. Aspoň, že máma si nás poznala. Snad.
O začátku mého života se toho nedá říct moc zajímavého. Rostla jsem jako každé jiné mládě, které se poprvé učí o světě. Naučila jsem se chodit, běhat, mluvit a kousat. Pak šplhat po skalách, lovit, prát se. Ctít starší a chovat se slušně. Šest úplňků jsme prožili pod horou jako jedna velká tlupa, ovšem nemohlo to takhle jít donekonečna. Kraj kolem Bezejmenné byl nejúrodnějším z okolí, avšak stále šlo o drsnou zemi. Zásoby se snědly, jarní období hojnosti minulo a už se muselo pomýšlet na zimu. Nastal čas se rozejít. Ač jsme všichni byli jedna smečka, spojenci, často i příbuzní, většinu času jsme žili roztříštěni po stepi. Někteří žili na svých malých územích, jiní se toulali v tlupách o několika členech a živili se, jak se dalo. Proto nastal brzy čas, abychom i já a mí sourozenci našli své místo. Tehdy se naše osudy rozdělily.
Má sestra Nisleg zůstala prozatím v útočišti, aby pomáhala s lovem a přípravami na zimu. Jargal se vydala s matkou připojit se zpět k její tlupě, která žila za kopci. Pro mne a bratra Ganbolda si však přišel sám náš otec, Altan. Byli jsme z našeho vrhu nejsilnější a nejnadějnější bojovníci, proto si nás vybral. Otec byl mocný vlk a vedl jednu z nejsilnějších potulných tlup. Jejím úkolem byla především ochrana bezpečných útočišť, jako bylo to pod Bezejmennou, a území menších skupin. O nebezpečí nebyla na stepi nouze. Ať už šlo o divou zvěř, hladové tuláky či nepřátelské smečky toužící získat kus našeho území, nějaká hrozba vždy číhala poblíž. Proto jsme tu byli my. Bojovníci, ochránci. Tvrdě jsme pracovali, aby ostatní mohli v noci klidně spát.
Já a Ganbold jsme byli nejmladšími členy a hned jsme se začali vzdělávat jak v přežívání, tak v boji. Se svými druhy jsme stále provozovali cvičné souboje "jen jako", ale i v nich jsme mohli utrpět nějaký ten šrám, pokud jsme si vedli opravdu špatně. Brzy jsme se však museli začít rvát i doopravdy. Rychle jsem si zvykla a přišla na chuť vzrušení z boje. Byla jsem dokonce lepší než Ganbold - ten byl sice větší a silnější, zato značně neohrabanější. Nesklízel takové úspěchy, jako já a vyvinula se mezi námi soutěživost, kterou jsem považovala za přátelskou. Až později jsem měla zjistit, že to bratr cítil jinak.
Zima byla plná bojů s hladovými tuláky, kteří se zoufale snažili získat potravu krádežemi od smečky. Shlukovali se do tlup, a čím větší byl jejich hlad a beznaděj, tím zuřivěji se rvali. Rozháněli jsme je a často i mrzačili nebo rovnou zabíjeli, obzvlášť ty, kteří se snažili krást opakovaně. Tohle byl náš kraj, naše zásoby. Právo silnějšího vítězilo. Už během této první zimy jsem si vydobyla právoplatné místo mezi bojovníky a plánovala jsem šplhat po žebříčku výš a výš. Ganbold zůstával pořád pozadu a s příchodem jara už hodně z nás tušilo, že nakonec půjde jinou cestou. Když jsem se ho na to však zeptala, urazil se. "Jsem bojovník jako vy. Nechci být lovcem nebo léčitelem, však ještě uvidíte, že se prokážu!"
Tak začal další rok na stepi. Zjara jsme bedlivě střežili útočiště pod Bezejmennou horou, když se začala rodit vlčata, ovšem brzy jsme pokračovali na naší obvyklé pouti, která nás vedla kol a kolem po stepi. Rvali jsme se se šakaly a medvědy, pobili několik členů cizí smečky, vyháněli tuláky. Nikdy jsem příliš nepřemýšlela nad životy vlků, kteří stáli proti nám. Oni měli smůlu, my štěstí. To byl život. Mým údělem nebylo filozofovat, nýbrž plnit své rozkazy. Byla jsem bojovnice, byla jsem zbraň. Během toho roku jsem se stala jednou z nejlepších. Společně se zbytkem tlupy jsme byli nezastavitelní. Ale během léta Ganbold kamsi zmizel a nebyl nikde k nalezení. Utekl? Nejspíš. Už delší čas jsme se odcizovali, jeho ztráta mě přesto bolela.
Během mé druhé zimy mi otec našel druha s tím, že nastal čas, abych zajistila pokračování našeho rodu. Mladý lovec, který se měl stát otcem mých vlčat, se jmenoval Tomor a žil v jednom z útočišť. Měla jsem v porovnání s jinými vlčicemi docela štěstí. Tomor byl sympatický a neohrabaným způsobem milý. Přesto jsem se příliš netěšila na úděl mateřství. Znamenalo to, že se zastavím v útočišti, měsíce nebudu moci plnit své povinnosti, zatímco mé svaly ochabnou, tělo se změní a všechnu pozornost si pro sebe uzmou vlčata. Otec se ale obměkčit nedal a já věděla, kde je mé místo. Ač jsem byla bojovnicí, zároveň jsem stále byla samicí a tak jsem musela poslouchat a splnit i tento úkol. Tajně jsem doufala, že se to nepovede, avšak když se přiblížil čas mláďat, již nebylo pochyb, že se zadařilo. Oddělila jsem se od ostatních a zůstala pod Bezejmennou horou, abych přivedla vlčata na svět.
Můj trojlístek mláďat se narodil stejně, jako všechna ostatní. Z krve a bolesti. Já a Tomor jsme měli syna a dvě dcery. Prvorozenou jsem pojmenovala Sarnai, mladší Zaya - po matce, která zemřela během zimy. Synovi jsem dala jméno Tolbo. Trávit čas v útočišti nebylo nakonec tak zlé, hlavně díky tomu, že jsem mohla strávit nějaký čas s Nisleg. Sestra zde zůstala jako léčitelka a zdála se šťastná. Vlčata rostla a já je měla ráda, ovšem nemiloval jsem je tak, jak jsem to viděla u některých ostatních vlčic. Chtěla jsem, aby mí potomci byli zdraví a v bezpečí, ale neobětovala bych jim vše. Byla jsem špatnou matkou? Nevím. Jistě jsem nebyla vřelou ani příliš něžnou. Byla jsem přísná, ale spravedlivá - aspoň tak jsem se viděla. Život se s vlčaty také mazlit nebude. Čím dřív na to budou připravena, tím líp.
Měsíce strávené v útočišti nebyly peklem, ale na jejich konci už jsem se nemohla dočkat, až se vrátím ke své družině. Trénovala jsem své tělo, kdykoliv jsem měla příležitost, abych nezůstala příliš pozadu, až ten den konečně přijde. Čekání na podzim se zdálo nekonečné. Dočkala jsem se však. Jednoho dne přišel Tomor a rozhodl se, že s sebou odvede Tolba a Zayu. Chtěl si odvést všechny a vychovat je v útočišti, kde žil, ale Sarnai toužila jít cestou bojovnice a tak zůstala se mnou. Vrátila jsem se ke svému povolání s dcerou po boku a nemohla jsem být šťastnější.
Podzim a zima minuly jako obvykle. Sarnai si vedla skvěle a byla jsem na ni hrdá. Starosti mi však dělal otec. Za půl roku, kdy jsem ho neviděla, jako by velmi zestárnul. Nebyl už mlád, když se stal matčiným druhem, avšak teprve teď mi prvně přišla na mysl možnost, že by mohl být doopravdy starý. Stále však měl jasnou mysl a zvládal nás vést. V boji však zpomaloval a to, jak každý dobře ví, se stane osudným většině starých válečníků. I v případě mého otce tomu tak bylo. Střetli jsme se toho jara opět s nepřátelskou smečkou. Snažili se zas a znovu rozšířit svou působnost na část našeho území. Slova byla marná. Boj urputný, ohnivý. Získali více sil a odrážet je bylo s každým střetem náročnější. Přesto stále jejich síla nestačila na to, aby nás přemohli. Dovedli ale způsobit ztráty. Ach ano. Když jsme jejich nápor rozehnali, mnoho mrtvých zůstalo ležet na stepi. Mezi padlými na naší straně byl i můj otec. Mocný Altan, po mnoha letech svržen a zabit. Bylo to jako vidět padlého boha. Těžko jsem tomu dovedla uvěřit. Rudá krev vsakující se do vyprahlé země však nelhala. Byl pryč.
Pohřbili jsme své padlé a já truchlila pro svého otce i pro ostatní ztracené přátele. Měla jsem teď však novou povinnost. Jakožto Altanova dcera jsem teď byla vůdkyní družiny já. Zhostila jsem se svého úkolu tak, jako všech ostatních před ním - nejlépe, jak jsem uměla. Pozice vůdkyně mi nikdy plně nesedla. Nebyla jsem v ní ve své kůži a věděla jsem, že nikdy nedosáhnu otcovy úrovně, ale vedla jsem nás kupředu a dařilo se nám. Nějaký čas.
Zvěsti, že se opět objevil Ganbold, se mi donesly k uším několik lun po otcově smrti. Prý cestoval sám přes step a hledal mě. Přišel se snad udobřit? Obnovit sourozenecké vztahy? Bylo naivní si něco takového jen pomyslet. Když jsem mu konečně stanula tváří v tvář, poznala jsem to z jediného pohrdavého pohledu. Ganbold se nepřišel družit. Přišel si nárokovat místo vůdce. Měl na něj stejné právo, jako já. Ba i větší, protože byl samec. Byla bych mu ho přenechala dobrovolně, kdyby přišel v dobrém... A kdybych věřila, že je schopný. V mé paměti však stále byl Ganbold takový, jako před lety. Pomalý, neohrabaný bojovník. V dobré víře jsem ho nemohla nechat převzít družinu a ani hrdost mi nedovolovala sklonit před ním hlavu, když se po letech zjevil ze stínů a přišel žádat o to, na co jsem měla právo i já. "Budeme bojovat," řekla jsem mu. A on přikývl: "Vítěz se stane vůdcem. Poraženého čeká vyhnanství." Vyhnanství nebylo běžné, ale já podmínku odsouhlasila. Nebála jsem se o svou pozici. Dosud pokaždé jsem bratra dokázala přemoci. Proč by tomu mělo tentokrát být jinak?
V očích Sarnai jsem viděla strach, ba hrůzu a pomyslela jsem si, že jde o vyjukanost mládí. Teď už vím, že já byla ta slepá. Dcera viděla to, co já spatřila až pozdě. Svaly hrající na Ganboldově těle, vražedný žár jeho očí, nebojácný úšklebek šelmy. Můj bratr cvičil kdesi daleko, toulal se kdoví kde a zesílil tam. Dospěl. Když jsme se po sobě se zavrčením vrhli, jeho síla mě nešokovala. Vždycky byl z nás dvou ten větší, silnější. Co mě vylekalo byla jeho rychlost. A můj úlek se změnil v hrůzu, když jsem zjistila, že mu nemám šanci stačit. Byla jsem skvělá bojovnice, ale Ganbold byl výborný. Silnější, rychlejší, obratnější. Každou ránu, kterou utržil, oplácel dvojnásob. Měla jsem krev v očích. Sarnai něco křičela. Bratrovy tesáky hluboko v mojí noze. Chuť krve na jazyku, ale příliš málo, příliš slabě jsem ho dovedla zasáhnout. A pak zmrazení. Tesáky na hrdle. Prohrála jsem. Nedopřál mi však ani tu milost, aby mě na místě zabil a ušetřil mě hanby ze života ve vyhnanství. "Prohrála jsi, sestro. Teď zmiz. Už tu nemáš místo." Vstala jsem na nejisté nohy. Zbitá, pokořená. Pohledem jsem našla dceru, kterou museli vlci držet zpátky. Z očí jí tekly slzy. "Sbohem," hlesla jsem. Na nikoho jiného jsem ani nepohlédla. Nedovedla jsem se k tomu přinutit. Odbelhala jsem se směrem k horám, přes kameny a skály, za hranici naší země, kam jsem už nepatřila. Bratr mne vyhnal. Můj vlastní bratr. A já náhle nebyla nikdo. Jen raněný ztracený tvor, který nikam nepatří.

Zajímavosti:
- Na vlčici skutečně hodně statná a mohutná, i když ne příliš vysoká
- Má hustý drsný kožich, který dobře chrání před chladem

Vlastnosti:
- Síla: 6/10
- Rychlost: 2/10
- Vytrvalost: 4/10
- Obratnost: 3/10
- Taktika lovu: 5/10

Výběr vzhledu: Postoj jako ID 1 (Cernuní), https://f2.toyhou.se/file/f2-toyhou-se/images/102821610_jLUTRVEpA5OaPV0.png


Světlejší "čárečky" by měly být spíš žíhání/prokvetení srsti, než takhle ostré odznaky - s kreslířem co si to vezme na starost se kdyžtak zkontaktuju, kdyby bylo třeba :D Čumák samozřejmě zatím černý, barva oček taky dle základu pro zemi.

Barva očí podle magie: ano

Papapapááá, další charakter Cynthie, výměna za zesnulého Rolanda