Příspěvky uživatele

Vlčice o mne očividně přestala mít zájem, protože sem neslyšela nic. Tak proč mě tedy shazovala do ledové vody, když k tomu neměla ze začátku ani pořádný důvod. Nějak mi to bylo ale jedno.. Jediné co mě tížilo, byl promočený kožich.
Rozeběhla jsem se pryč z lesa. Byl sice krásný, to ano, ale asi jsem zde zrovna vítaná nebyla. Třeba najdu někde trochu klid se osušit. Vítr mi pomohl trochu uschnout a o zbytek jsem se postarala, jen co jsem vyběhla z lesa. Jednoduše jsem se hned posadila a začala si kožich sušit jazykem. Nic lepšího mi v takovém počasí nezbývalo.
Jen co jsem se cítila tepleji, rozhlédla jsem se kolem dokola. Hlavním důvodem bylo to, abych zkontrolovala, zda mě nikdo nesleduje. A taky nesledoval. To byla úleva. Měla jsem teď čas pro sebe. Opravdu jsem po ledové koupeli neměla náladu na někoho cizího.
Začínala jsem být unavená a i bříško se začalo ozývat. Chtělo by to si najít něco k snědku. Proto jsem si vyhlídla nějaké místo, kde by se snad něco ulovit dalo a zamířila tam svižným krokem. Nebudu přece plýtvat silami, když mám v plánu lov.

>> Středozemní pláň

Zatímco jsem pila ze studené řeky, přemýšlela jsem nad svými plány. Vypadalo to tu fajn. Příroda byla pěkná, zvěře tu snad bude taky dost a zdroj vody na dosah. Určitě tu bude i smečka. Nevidím důvod, proč by se tu neusídlila. Teď bylo však otázkou, jací budou zdejší vlci. Kdybych chtěla zůstat, tahle drobnůstka by mi pobyt znepříjemnila. Sice pokud se budu držet dál od území smečky, neměla by to být taková katastrofa.. Ale přece jen je lepší si vybudovat se sousedy přátelský vztah, v nejlepším případě se k nim připojit a být jedna velká šťastná smečka. Ale bůh ví, co mě tu čeká..
Jak jsem tak bádala nad každou maličkostí, dokonce si představovala, jací budou zdejší obyvatelé, ucítila jsem, jak do mě něco silou drclo. Kdo by to samozřejmě čekal, že? Poklidně si tu piju a nějaký chytrák nemá nic lepšího na práci než kazit ostatním den. Vyděšeně jsem lapla po dechu a sletěla do vody.
Byla tak ledová! Rychle jsem vyskočila zpět na břeh a oklepala se, abych ze sebe dostala tu ledovou vodu. Když jsem skončila, podívala jsem se nevraživým pohledem na onu bytost, která si myslí, že je rádoby vtipná. Byla to tmavě šedá vlčice, nijak zvláštní barvy. Prostě takový ten klasický šedivý vlk. Oči měla zlaté, což taky nebyla bůh ví jaká novinka..
Stáli jsme naproti sobě a koukaly na sebe. Nějak jsem postrádala slova, kterými bych okomentovala její nepěkný čin a tak jsem se prostě otočila a mířila pryč. I kdybych našla slova, rozhodně by to nijak nezměnilo fakt, že jsem mokrá a promrzlá na kost. Když už jsem byla pár metrů od ní, zamumlala jsem si pro sebe: „To je zas den.. Moc pěkný začátek…“ a od srdce si vzdychla.
Potřebovala bych najít nějaké teplejší místo, kde bych mohla uschnout..

Pomalu jsem šla směrem k lesíku a neustále se rozhlížela. Čenich jsem měla jako na jehlách. Stejně tak jsem kontrolovala i stopy, jestli mi neprozradí nedávného návštěvníka. Ale zdálo se mi, že jsou stopy už poměrně staré. Sníh toho dokáže říct hodně. Bylo to pro mě velké plus. Na druhou stranu by to měl útočník o to lehčí si mě vystopovat a nezvaného návštěvníka se jednoduše zbavit. Při té myšlence mi začínala lehce ježit srst. Jenom ne boje.. pomyslela jsem si a stáhla lehce uši. Za nedlouho jsem byla v lesíku a prohlížela se to tam. Bylo to krásné, jak jsem předpokládala. Byla tu i řeka, takže jsem se mohla i napít. Stačil kousek a byla jsem téměř u ní. Jen jsem měla pocit, že neustále cítím něčí pach čím dál víc.. Ale žízeň byla velká.. Netušila jsem, jestli utéct nebo to risknout. Nepila jsem už dlouhé týdny. Proto jsem se rozhodla pro taktický manévr a odbočila více stranou, abych se neznámému vyhnula obloukem. Jakmile jsem zhodnotila, že jsem dostatečně daleko, odbočila jsem zase směrem k řece. Za nedlouho jsem byla tam. Pach jsem sice cítila, to ten druhý pravděpodobně můj taky, ale nebyla jsem aspoň tak blízko. Cítila jsem se tak mnohem lépe. Pomalu jsem začala ze studené řeky pít.

// Jéje! Děkuji za upozornění :) Naprosto jsem na to zapomněla a použila kurzívu, jako jsem byla zvyklá.. Už se to víckrát nestane ^^

<<Údolí morény
Když jsem se k lesíku blížila, připadal mi čím dál tím víc malinkatý. To je snad nejmenší lesík, co se týče růstu ovšem, který jsem kdy viděla.. žasla jsem nad tím. Byl tak neskutečně roztomilý. Přesto vypadaly stromy zdravě a krásně. Bílé březové kůry se nádherně vyjímaly v zasněžené krajině. Bylo to skoro jako v pohádce. Ale dosti bylo obdivování, zajímavější to bude až v nitru. Proto jsem tentokrát pomalu a obezřetně vykročila kupředu. Lesík sice působil jako krásné a příjemné místo, ale začínala jsem mít pocit, že cítím i cizí pach. Na tohle je obzvláště důležité si dávat pozor, pokud se toulám po cizím území.

<< Údolí morény
Bylo pozdní odpoledne, takže nebyla tak krutá zima, jako byla ráno. To jsem měla pocit, že mi každou chvíli odumřou tlapky, které jsem měla neustále pořádně hluboko ve velkých závějích sněhu. Sněhu začalo cestou trochu ubývat, což pro mě byla velká úleva. I přes teplý huňatý kožíšek mi nožky pěkně mrzly. Došla jsem na nějaké cizí území. Procházela jsem nějakým paloučkem a došla až k nějakému údolí, kde to začínalo jít pěkně z kopce. Musela jsem proto značně zpomalit a být opatrná. Díky sněhu nebylo vidět na krok, takže bych mohla lehce o něco zakopnout, v horším případě by mi mohly podjet tlapky a svezla bych se až dolů. Netrvalo to moc dlouho a byla jsem na konci. Osobně jsem čekala, že to potrvá i několik hodin, proto jsem byla mile překvapena. Byla jsem trochu unavená, proto jsem se vydala hezky klidně krokem směrem k nějaké nedaleké rozlehlé plošině. Čas utíkal dlouze a hodně pomalu. Neměla jsem na takové loudání náladu. Jakmile jsem nabrala sil, rozběhla jsem se, jako bych byla na lovu. V takových chvílích, kdy jsem byla sama, jsem se dokázala chovat jako vlče. Představovat si nějakou situaci tak barevně, že jsem se tomu naprosto poddala. Představovala jsem si pořádnou srnu, pěkně pevnou, jako by jí zima nedělala problém k nalezení potravy. Už při té představě se mi sbíhaly sliny v tlamě. Viděla jsem ji hned před sebou, utíkala jako o život. Zrychlila jsem, postupně přidávala, až jsem byla hned za ní. Stačilo jen skočit a byla by má. Když v tom se představa rozplynula. Prudce jsem zabrzdila a rozhlédla se kolem. Byla jsem na konci rozlehlé krajiny a přede mnou stál lesík s řekou. Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla. Třeba v tom lesíku najdu to, co hledám, ať je to co je to. Chvíli jsem stála a nabírala síly na další běh. Pak jsem se už pozvolna rozběhla k lesíku.
>> Křišťálový lesík

Samotná Sarumenská skála je pečlivě ukrytá poblíž hranic lesa s Mýtinou, pod velkou vrstvou mechu, který na ní díky vlhkosti vznikl. Skála jako taková má několik slepých menších otvorů. Pravý vchod je největší otvor, který skála nabízí. Ke vchodu vedou malé skalní převisy, díky kterým se dostanete až k okraji vchodu.
Jeskyně se hned po vstupní uvítací chodbě dělí na tři části neboli tři vchody. Každý z vchodů je mírně obalený mechem. Úkrytem se nese vůně jehličí, která působí pozitivně na vlky.



Místnost pro alfy: Se nachází za vstupní chodbou vlevo. Je to spíše velikostně menší prostor, ale bez potíží se zde vlezou i tři vlci. Pro alfa pár je tedy tato místnost dostačující. Rovněž se jedná o nejspíše nejsušší část jeskyně.

Místnost pro bety: Nachází se naproti místnosti alf. Velikostně je tento prostor o něco menší, než je prostor alf. Ale pro dva vlky je tento prostor dostačující. Jediná nevýhoda místnosti je, že je strop nižší a vysocí vlci by zde museli být přikrčení.

Společná místnost: Tato místnost se nachází dál hlavní chodbou. Jedná se o největší místnost jeskyně, do které se pohodlně vejde celá smečka. Rovněž je to nejtemnější místnost, která se v skále nachází. Místnost proto často osvěcuje ohniště, které vlci s magií ohně udržují. Prostor kolem ohniště je vystlaný hned několika kožešinami, na kterých si mohou členové odpočinout a nabrat sil. Nejvzdálenější kout společné místnosti je pak věnován pro zásoby smečky. Jedná se o nejchladnější zákoutí jeskyně, zásoby tak zůstanou déle čerstvé.

Zvláštnost úkrytu: V rohu společné místnosti se nachází socha Neyteri, bývalé alfy Sarumenské smečky. Socha je kamenná, v průběhu let obrostlá mechem. Očka vlčice jsou tvořená zelenými křišťály, navozující dojem, že na Sarumenský hvozd dohlíží a drží nad ním svou ochranou tlapku. Na hrudi vlčice vyrůstá krásná rudá křišťálová růže, kterou tu po smrti zanechala její dcera – Darkie. Okolí sochy je pokryto mechovou pokrývkou, posetou malými květinkami, kterou tu zanechala Darkie. Socha na členy smečky působí uklidňujícím dojmem, tudíž v úkrytu vždy panuje příjemná atmosféra. Kdo sochu vytvořil? Sama Neyteri. Po své smrti se stala patronkou lesa, spolu se svou dcerou Darkií. Obě k hvozdu a jeho obyvatelům chovali tolik lásky, že jej odmítaly opustit a na hvozd spolu dodnes dohlíží.



Úkryt obývá: Sarumenská smečka

Správce úkrytu: Maple

Schváleno: